Útok Chrabrých

„Zeptám se tě pouze jednou,“ zavrčel Thor. „Odpověz mi pravdivě a já tě nechám žít. Zalži a potká tě stejný osud jako tvoje bratry. Rozhodnutí je na tobě.“

Drake několikrát zakašlal.

„Kde je Meč?“ zeptal se Thor. „A tentokrát mluv pravdu.“

Drake kašlal znovu a znovu a pak konečně pozvedl hlavu. Vzhlédl a setkal se pohledem s Thorovým. Jeho pohled byl naplněn nenávistí.

„Neversink,“ odpověděl konečně Drake.

Thor se podíval na ostatní, kteří se ale dívali zmateně na něj.

„Neversink?“ zeptal se Thor.

„Je to bezedné jezero,“ vmísila se do hovoru Indra. „Leží na druhé straně Velké Pouště. Je to jezero bezedných hlubin.

Thor se obrátil zpět k Drakeovi.

„Proč?“ zeptal se.

Drake zakašlal, vypadal stále slabší.

„Garethovy rozkazy,“ sdělil Drake. „Chtěl, aby byl Meč na místě, odkud už ho nikdo nikdy nezíská.“

„Ale proč?“ zmateně se zeptal Thor. „Proč ničit Meč?“

Drake mu pohlédl do očí.

„Pokud ho nebude mít on,“ pronesl, „tak ho nebude mít nikdo.“

Thor na něj dlouze a tvrdě pohlédl, až konečně pocítil uspokojení. Tentokrát Drake nelhal.

„V tom případě se nám krátí čas,“ řekl Thor a chystal se odejít.

Drake zavrtěl hlavou.

„Nikdy se tam nedostanete včas,“ pronesl. „Mají náskok několika dní. Meč je ztracen navždy. Vzdejte to, vraťte se na území Prstenu a zachraňte se.

Thor zatřásl hlavou.

„Nemyslíme stejně jako ty,“ odpověděl. „Nežijeme proto, abychom chránili svoje životy. Žijeme pro chrabrost a náš kodex. A půjdeme kamkoli, kam nás to zavede.“

„Vidíte sami, kam vás vaše chrabrost dovedla,“ řekl Drake. „I bez tvé chrabrosti jsi blázen, stejně jako tihle kolem tebe. Chrabrost nemá žádnou cenu.“

Thor na něj pohlédl. Jen stěží mohl uvěřit tomu, že byl vychováván a že strávil dětství v jednom domě s tímto netvorem.

Thorovy klouby zbělely, když pevně sevřel jílec meče, a víc, než kdykoli dříve, chtěl zabít tohoto muže. Drakeovy oči sledovaly jeho ruce.

„Udělej to,“ řekl Drake. „Zabij mě. Udělej to už konečně.“

Thor na něj dlouho a tvrdě hleděl v pokušení ho skutečně zabít. Dal ale Drakeovi slovo, že když řekne pravdu, nezabije ho. A Thor svoje slovo vždy dodržel.

„Neudělám to,“ pronesl konečně Thor. „I když si to možná zasloužíš. Nezemřeš mojí rukou, protože bych se tím snížil na tvoji úroveň, a to neudělám.“

Když už se Thor obracel k odchodu, Conven vyrazil vpřed a zařval:

„Za mého bratra!“

Dříve, než kdokoli z nich stačil zareagovat, pozvedl Conven svůj meč a vrazil ho Drakeovi přímo do srdce. Convenovy oči zářily šílenstvím i zármutkem, když svíral Drakea ve smrtelném objetí a sledoval jeho bezvládné mrtvé tělo padající k zemi.

Thor sklonil zrak a věděl, že tahle smrt bude znamenat pouze malou útěchu za Convenovu ztrátu. Za ztrátu jich všech. I malá útěcha byla ale lepší než žádná.

Thor se rozhlédl po pouštních pláních všude kolem a věděl, že Meč je někde za hranicemi této pouště. Zdálo se, jako by byl na jiné planetě. Když už si myslel, že se jejich cesta chýlí ke konci, uvědomil si, že v podstatě ještě ani nezačala.

KAPITOLA TŘETÍ

Erec seděl mezi ostatními rytíři ve velké síni vévodova hradu, bezpečně za branami Savarie. Všichni byli potlučení a unavení ze střetnutí s těmi monstry. Vedle něj seděl jeho dobrý přítel Brandt s hlavou svěšenou v dlaních, stejně jako mnoho dalších kolem. Nálada v místnosti byla hluboko pod bodem mrazu.

Erec to samozřejmě také cítil. Každý sval v jeho těle bolel po celodenní bitvě s lordovými muži a těmi příšerami. Byla to jedna z nejhorších bitev, na které se dokázal rozpomenout, a vévoda v ní ztratil až příliš mnoho mužů. Když Erec vzhlédl, uvědomil si, že nebýt Alistair, on, Brandt i ostatní by už byli mrtví.

Erec byl překvapen, jakou vděčnost k ní cítí. A dokonce ještě víc, znovu k ní pociťoval náklonnost. Zaujala ho mnohem více než kdy dřív. Vždycky vnímal, že byla zvláštní, nějakým způsobem velmi mocná. Ale dnes mu to události předvedly v plné síle. Spalovala ho touha zjistit, kdo Alistair opravdu je, jaká tajemství se skrývají v jejím původu. Slíbil ale, že do toho nebude strkat nos, a on vždy držel své slovo.

Erec se nemohl dočkat, až tohle shromáždění skončí, a on ji zase bude moct vidět.

Vévodovi rytíři už tu seděli celé hodiny, sbírali síly, snažili se ujasnit si, co se vlastně stalo, a co by bylo nejlepší udělat dál. Štít padl a Erec se stále snažil domyslet všechny důsledky. Znamenalo to, že Savarie byla vystavena útokům. A co hůř, poslové přinášeli zprávy o Andronicově invazi, o tom co se stalo na Králově Dvoře, v Silesii. Erecovo srdce se sevřelo steskem. Přesvědčovalo ho, že má být se svými bratry Stříbrnými a chránit jejich rodná města. Ale on byl tady, v Savarii, kam ho zavál osud. Byl potřeba i zde. Vévodovo město a lidé byli konec konců strategickou součástí říše MacGilů a také potřebovali ochranu.

Se záplavou nových zpráv o Andronicovi a o tom, že posílá jeden ze svých oddílů sem, k útoku na Savarii, Erec věděl, že milionová armáda bude brzy v každém koutě Prstenu. Až skončí, Andronicus nenechá kámen na kameni. Erec poslouchal příběhy o Andronicově dobyvatelství už od svých dětských let a věděl, že se jeho krutosti nic nevyrovná. Čistě podle počtů se vévodových několik set mužů nemohlo rovnat Andronicově armádě. Mohli jen oddálit nevyhnutelný osud – Savarie bylo město odsouzené k záhubě.

„Říkám, že se musíme vzdát,“ pronesl vévodův rádce, prošedivělý starý válečník, který seděl na dlouhé dřevěné lavici, sehnutý nad holbou piva, a aby dodal svým slovům váhu, udeřil plátovou rukavicí do dřevěného stolu. Všichni ostatní vojáci ztichli a obrátili na něj svoje pohledy.

„Jakou jinou možnost máme?“ dodal. „Je nás jen několik stovek proti jejich několika milionům.“

„Třeba se můžeme ubránit, alespoň udržet naše město,“ řekl další voják.

„Ale na jak dlouho?“ ptal se další.

„Dost dlouho na to, aby MacGil mohl poslat posily. Musíme prostě jen vydržet dostatečně dlouhou dobu.“

„MacGil je mrtvý,“ odpověděl další válečník. „Nám už nikdo na pomoc nepřijde.“

„Ale jeho dcera žije,“ oponoval další. „Stejně jako jeho muži. Ti by nás tady nenechali jen tak!“

„Ti ubrání stěží sami sebe!“ zaprotestoval jiný voják.

Muži se dali do neklidného mumlání, dohadovali se mezi sebou, plácali argumenty jeden přes druhého a stále se vraceli k tomu, co již bylo jednou řečeno.

Erec tam seděl, sledoval celý ten neklidný dav a cítil se naprosto prázdný. Posel dorazil již před několika hodinami a přinesl děsivé zprávy o Andronicově invazi a také pro Ereca tu nejhorší možnou zprávu, která k němu mohla dorazit – o tom, že byl MacGil zavražděn. Erec byl od Králova Dvora tak daleko, že to byla po dlouhé době první zpráva, kterou odsud dostal. A když k němu dorazila, cítil se, jako by mu někdo vrazil dýku přímo do srdce. Miloval MacGila jako svého otce a cítil se kvůli té zprávě, jako by ztratil část vlastního těla.

Místnost ztichla, když si vévoda odkašlal a všechny oči se obrátily jeho směrem.

„Můžeme naše město ubránit před útokem,“ pronesl vévoda pomalu. „S našimi dovednostmi a silou těchto zdí se můžeme udržet proti armádě, která bude pětkrát větší než naše. Možná bychom se dokázali ubránit i desetinásobné přesile. Máme dostatek proviantu, abychom vydrželi obléhání v délce mnoha týdnů. Proti obyčejné armádě bychom zvítězili.“

Povzdechl si.

„Ale Impérium nemá obyčejnou armádu,“ dodal. „Nemůžeme se bránit milionu mužů. Bylo by to zbytečné.“

Odmlčel se.

„Stejně zbytečné by ale bylo i složit zbraně. Všichni víme, co Andronicus provádí svým zajatcům. Vidím to tak, že na každý pád zemřeme. Otázkou je, zda zemřeme vzpřímení nebo na kolenou. A já říkám, že zemřeme vzpřímení!“

V místnosti propukl souhlasný jásot. Erec nemohl více souhlasit s tím, co vévoda právě řekl.

„Už nemáme žádnou jinou možnost,“ pokračoval vévoda. „Budeme bránit Savarii. Nikdy se nevzdáme. Možná zemřeme, ale zemřeme všichni společně.“

V místnosti se rozhostilo tíživé ticho a všichni zachmuřeně pokývli hlavami. Vypadalo to, jako by hledali jinou odpověď, ale nemohli ji najít.

„Je tu ještě jedna možnost,“ pronesl náhle Erec zvýšeným hlasem.

Doslova cítil, jak se k němu obrátily zraky všech ostatních.

Vévoda pokynul hlavou jeho směrem, aby pokračoval.

„Můžeme zaútočit,“ řekl Erec.

„Zaútočit?“ překvapeně vykřikli vojáci. „Našich několik stovek útočících na armádu milionu mužů? Erecu, vím, že strach je ti cizí, ale nezbláznil ses?“

Erec se smrtelně vážným výrazem ve tváři zavrtěl hlavou.

„To, co jste zapomněli vzít v úvahu, je, že Andronicovi muži nikdy nebudou očekávat, že bychom na ně zaútočili. Budeme mít moment překvapení na naší straně. Jak již bylo řečeno, když zůstaneme tady a budeme se bránit, zemřeme. Pokud zaútočíme, můžeme jich s sebou vzít mnohem více, a co je důležitější – pokud zaútočíme správným způsobem na správném místě, můžeme udělat mnohem více, než že je zadržíme. Můžeme skutečně zvítězit.

„Zvítězit?!“ vykřikli divoce ostatní s pohledy upřenými na Ereca.

„Vysvětli svůj plán,“ vyzval ho vévoda.

„Andronicus bude předpokládat, že se stáhneme. Že se budeme držet zpátky a bránit naše město,“ vysvětloval Erec. „Jeho muži nebudou očekávat, že bychom chránili nějaký opěrný bod za městskými branami. Tady ve městě máme výhodu pevných zdí, ale venku v poli, tam máme výhodu překvapení. A překvapení je vždycky lepší než opevnění. Pokud dokážeme udržet přírodní opěrný bod, můžeme je všechny nalákat do pasti, kde na ně budeme moct zaútočit. Mluvím o Východní Strži.“

„Východní Strž?“ zeptal se nějaký voják.

Erec přikývl.

Je to strmá trhlina mezi dvěma skalisky, jediná cesta skrz Kavonské hory, dobrý den jízdy odsud. Pokud sem chtějí Andronicovi muži přijít, nejkratší cesta vede právě skrz Strž. Jinak by museli zlézt hory. Cesta ze severu je v tuto roční dobu příliš úzká a bahnitá – tam by ztratil týdny. A z jihu by musel překročit řeku Fjord.“

Vévoda se s obdivem zadíval na Ereca, zamnul si bradu a přemýšlel.

„Možná máš pravdu. Andronicus by mohl vést svoje muže přes Strž. Pro jakoukoli jinou armádu by to byl čin neskutečné troufalosti, ale on se svým milionem mužů by to opravdu mohl provést.“

Erec pokýval hlavou.

„Pokud se tam dokážeme dostat, pokud je dokážeme přimět, aby to udělali, můžeme je překvapit, přepadnout ze zálohy. V takové pozici může pár mužů zadržet tisíce.“

Všichni ostatní vojáci se zahleděli na Ereca se směsicí naděje a bázně. Místnost pokrylo neklidné ticho.

„Smělý plán, příteli,“ prohlásil vévoda. „Ale opravdu, ty jsi smělý válečník, vždycky jsi jím byl,“ vévoda pokynul sluhovi. „Přineste mi mapu!“

Chlapec vyběhl z místnosti a vrátil se jinými dveřmi, v ruce držel ohromný svitek pergamenu. Rozprostřel ho na stole, vojáci se shromáždili kolem a začali studovat mapu.

Erec vystoupil kupředu, našel na mapě Savarii a nakreslil prstem linku na východ, zastavil se u Východní Strže. Strmá trhlina obklopená horami kam až oko dohlédlo.

„Je to perfektní,“ řekl jeden z vojáků.

Ostatní uznale pokyvovali hlavami a mnuli si brady.

„Slyšel jsem příběhy o několika tuctech mužů, kteří dokázali ve strži odrazit tisíce jiných,“ pronesl jiný voják.

„To jsou jen babské povídačky,“ odpověděl mu cynicky další. „Ano, budeme mít na své straně moment překvapení, ale co dál? Nebudeme mít ochranu našich zdí.“

„Budeme pod ochranou přírodních zdí,“ oponoval mu jiný. „Tyhle hory, to jsou stovky stop pevných skal.“

„Nic není bezpečné,“ dodal Erec. „Jak už vévoda řekl, zemřeme tady nebo zemřeme tam venku. Já říkám, že zemřeme venku. Vítězství často získají ti smělejší.“

Vévoda po dlouhém rozmýšlení nakonec přeci jen přikývl, opřel se a svinul mapu.

„Připravte si zbraně!“ rozkázal. „Dnes v noci vyjedeme!“

*

Erec, opět oděný v plné zbroji, s mečem houpajícím se u pasu, pochodoval chodbou vévodova hradu přímo opačným směrem, než ostatní muži. Před odjezdem do konečné bitvy musel udělat ještě něco.

Musel vidět Alistair.

Už od chvíle, kdy se vrátili z poslední bitvy, Alistair čekala na Ereca v hradu, v její vlastní komnatě na konci chodby. Očekávala šťastné shledání a její srdce se téměř zastavilo, když jí sdělil tu špatnou zprávu, že ji musí znovu opustit. Erec cítil alespoň drobnou úlevu, když věděl, že alespoň ona zde zůstane, v bezpečí za pevnými zdmi hradu. Cítil odhodlání k boji s Impériem větší, než kdy dřív. Srdce ho bolelo při pomyšlení na to, že ji musí opustit. Už od jejich zasnoubení nechtěl nic jiného, než trávit čas s ní, ale zatím to nevypadalo, že by tomu osud chtěl.

Když Erec zahnul za roh, s ozvěnou dusotu bot a cinkajících ostruh ve vyprazdňujících se sálech hradu se připravoval na nadcházející loučení, o kterém věděl, že bude bolestivé. Konečně dorazil ke starobylým klenutým dřevěným dveřím a jemně na ně zaklepal rukou v rukavici.

Ozvaly se kroky mířící z druhé strany místnosti ke dveřím a o okamžik později se dveře otevřely. Erecovo srdce se zatetelilo, jako vždy, když spatřil Alistair. Stála mezi dveřmi jako pohádková bytost s dlouhými splývajícími blond vlasy a křišťálovýma očima upřenýma přímo na Ereca. Připadala mu stále krásnější pokaždé, když ji spatřil.

Erec vstoupil do komnaty a přivinul ji k sobě. Ona ho na dlouhou chvíli pevně sevřela, nechtěla ho pustit pryč. On to také nechtěl. Přál si více než co jiného, aby za sebou mohl prostě jen zabouchnout dveře a zůstat tu s ní tak dlouho, jak jen by mohl. Ale osud to tak nechtěl.

Její teplo a blízkost působily, jako by všechno na světě bylo v pořádku, a on ten pocit nechtěl ztratit. Konečně ji pustil a pohlédl do jejích lesknoucích se očí. Sklopila zrak na jeho brnění a jeho zbraně a ve tváři se jí objevilo zklamání, když si uvědomila, že s ní nezůstane.

„Opět odcházíš, můj pane?“ zeptala se.

Erec sklopil hlavu.

„Není to moje volba, má paní,“ odpověděl. „Impérium přichází. Pokud zde zůstanu, všichni zemřeme.“

„A pokud odejdeš?“ zeptala se.

„Pravděpodobně také zemřu,“ uznal. „Ale alespoň tak budeme mít všichni šanci. Malou, ale přesto šanci.“

Alistair se obrátila a odešla k oknu, přehlédla vévodovo nádvoří prozářené západem slunce a do tváře jí dopadaly paprsky světla. Erec viděl, jak se jí smutek rozlévá po obličeji. Přišel k ní, odhrnul jí vlasy z krku a pohladil ji.

„Nebuď smutná, má paní,“ řekl. „Pokud přežiju, vrátím se k tobě. A pak už budeme spolu, navždy, bez dalšího nebezpečí a hrozeb. Konečně svobodní, abychom mohli prožít naše životy společně.“

Smutně potřásla hlavou.

„Bojím se,“ řekla.

„Té blížící se armády?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla a obrátila se k němu. „Bojím se o tebe.“

Erec na ni zmateně pohlédl.

„Bojím se, že si o mně budeš myslet něco špatného,“ řekla, „protože jsi viděl, co se dělo na bitevním poli.“

Erec zatřásl hlavou.

„Nic špatného si o tobě nemyslím,“ řekl. „Zachránila jsi mi život a za to jsem ti vděčný.“

Opět zavrtěla hlavou.

„Ale také jsi viděl moji odvrácenou stranu,“ řekla. „Viděl jsi, že nejsem normální, nejsem jako všichni ostatní. Mám v sobě sílu, které nerozumím. A teď se bojím, že si o mně budeš myslet, že jsem nějaké monstrum. Že jsem žena, kterou bys už nechtěl za manželku.“

Erecovo srdce se při jejích slovech zastavilo, udělal krok kupředu, sevřel její ruce ve svých a pohlédl jí do očí s takovou vážností, jaké byl jen schopen.

„Alistair,“ řekl, „miluji tě celým svým srdcem. Nikdy nikde nebyla žena, kterou bych miloval více. A nikdy ani nebude. Miluji tě takovou, jaká jsi. Nejsi pro mne jiná, než ostatní. Ať už máš jakoukoli sílu a ať už jsi kdokoli – i když tomu nerozumím, všechno to přijímám a beru jako tvoji součást. Jsem za to vděčný. Slíbil jsem, že se nebudu vyptávat a ten slib dodržím. Nikdy se tě nebudu ptát. Ať už jsi jakákoli, beru tě takovou, jaká jsi.“

Dlouho na něj hleděla a pak se jí po tváři pomalu rozlil úsměv. Její oči se zaleskly slzami úlevy a radosti. Obrátila se k němu a objala ho, sevřela ho tak pevně, jak jen mohla.

Pak mu zašeptala do ucha: „Vrať se mi zpátky.“

KAPITOLA ČTVRTÁ

Gareth se zastavil při ústí jeskyně, sledoval západ slunce a čekal. Olízl si suché rty a snažil se soustředit. Účinky opia se konečně začaly vytrácet. Měl lehkou hlavu a nepil ani nejedl už několik dní. Gareth se v myšlenkách vrátil ke svému troufalému útěku z hradu. Podařilo se mu proplížit se tajnou chodbou za ohništěm, těsně před tím, než se na něj Lord Kultin pokusil zaútočit. Musel se usmát. Kultin byl svým způsobem chytrý, ale Gareth byl chytřejší. Jako všichni ostatní, i Kultin Garetha velmi podcenil. Neuvědomil si, že Gareth má všude svoje špehy, a že tak o jeho plánech věděli v podstatě okamžitě.

Gareth uprchl právě včas – těsně před tím, než ho Kultin přepadl, a před tím, než Andronicus obsadil Králův Dvůr a srovnal ho se zemí. Lord Kultin mu v podstatě prokázal dobrou službu.

Gareth využil starodávné tajné chodby vedoucí z hradu, zakroucené a skryté hluboko pod zemí. Ty ho vyvedly ven na venkově, nedaleko vesnice, která byla míle vzdálené od Králova Dvora. Chodba končila nedaleko jeskyně, ve které se zhroutil, jakmile do ní došel. Usnul a spal celý den, schoulený do klubíčka, třesoucí se v neúprosném zimním vzduchu. Přál si, aby měl na sobě více oblečení, ale přání mu samozřejmě k ničemu nebyla.

Když se probral, vyplížil se Gareth ven a sledoval malou farmářskou vesničku v dálce. Bylo to několik stavení. Z komínů jim stoupal dým a mezi nimi pochodovali Andronicovi vojáci procházející krajinou. Gareth trpělivě čekal, dokud nepřešli. Žaludek se mu svíral hlady a věděl, že se bude muset vypravit k některému ze stavení. Doslova cítil, jak se z nich line vůně připravovaného jídla.

Gareth vyběhl z jeskyně, rozhlížel se na všechny strany, zda mu nehrozí nebezpečí, těžce oddychoval a byl šílený strachy. Neběhal už roky a lapal po dechu námahou. Uvědomil si, jak slabým a neduživým se stal. Zranění na hlavě, které mu způsobila jeho matka, horce pulzovalo. Přísahal si, že jestli tohle všechno přežije, zabije ji vlastníma rukama.

Doběhl mezi domky, šťastně se vyhnul odhalení ze strany několika málo imperiálních vojáků, kteří k němu stáli zády. Doběhl k prvnímu stavení, které viděl – jednoduchý domek s jednou místností, stejný jako všechny ostatní. Z jeho oken sálalo teplo. Spatřil mladou dívku, možná v jeho věku, jak vyšla ze dveří s kusem masa v rukou. Smála se ve společnosti mladší holčičky, možná desetileté, nejspíš její sestry. Gareth se rozhodl, že tohle bude to pravé místo.

Rychle vběhl za děvčaty do dveří a prudce je za sebou zabouchl. Mladší dívku chytil zezadu kolem krku. Dívka zaječela a starší děvče leknutím upustilo tác s jídlem. Gareth vytrhl z pochvy svůj nůž a přiložil ho mladšímu děvčeti na krk.

Dívka ječela a po tváři jí stékaly slzy.

„TATI!“

Gareth se rozhlédl po útulné místnosti zaplněné světlem svíček a vůně z vaření. Za starší dívkou spatřil otce a matku obou děvčat. Stáli u stolu, hleděli na něj s očima plnýma hrůzy a nenávisti.

„Držte se zpátky a nezabiju ji!“ vykřikl zoufale Gareth a pomalu couval zpátky, dívku přitom těsně svíral pod krkem.

„Kdo jsi?“ zeptala se starší sestra. „Moje jméno je Sarka, moje sestra se jmenuje Larka. Jsme mírumilovná rodina. Co chceš dělat s mojí sestřičkou? Koukej ji nechat na pokoji!“

„Já vím, kdo jsi,“ přimhouřil na něj otec nesouhlasně oči. „Ty jsi byl král. MacGilův syn.“

„Já pořád jsem král,“ zaječel Gareth. „A vy jste moji poddaní. Uděláte přesně to, co vám řeknu!“

Otec se na něj zamračil.

„Pokud jsi král, tak kde máš armádu?“ zeptal se. „A pokud jsi král, proč bereš nevinné dívky jako svá rukojmí, přikládáš jim na krk královskou dýku? Možná stejnou dýku, kterou jsi zabil svého vlastního otce.“ Muž se ušklíbl. „Slyšel jsem ty pověsti.“

„Máš opravdu mrštný jazyk,“ řekl Gareth. „Jen mluv dál a já zabiju tvoji malou holčičku.“

Otec těžce polkl, oči rozšířené strachem a raději zmlknul.

„Co od nás chceš?“ plačtivě se zeptala matka.

„Jídlo,“ řekl Gareth. „A také úkryt. Zburcujte vojáky, řekněte jim, že tu jsem, a slibuji vám, že ji zabiju. Žádné triky, rozumíte? Necháte mě být a ona přežije. Chci tu strávit noc. Ty, Sarko, přines mi tác s masem. A ty, ženo, přilož na oheň a přines mi plášť na ramena. A žádné prudké pohyby!“ varoval je.

Gareth sledoval, jak otec kývl na matku. Sarka sesbírala jídlo zpět na tác, zatímco matka k němu přišla se silným pláštěm a zavěsila mu ho přes ramena. Gareth se stále ještě třásl, a tak se pomalu stáhl směrem k ohništi a posadil se k němu zády, aby měl přehled o místnosti. Oheň příjemně hřál a Gareth pevně svíral stále plačící Larku. Sarka k němu přistoupila s tácem.

„Polož ho na zem vedle mě!“ rozkázal Gareth. „Pomalu!“

Zamračená Sarka udělala přesně to, co po ní chtěl. Rozrušeně sledovala svoji sestru a tác jí se zarachocením vypadl z rukou přímo vedle Garetha.

Gareth byl ohromen vůní, která se z něj linula. Natáhl se a volnou rukou sebral z tácu ohromný kus masa. Dýku stále tisknul na Larčino hrdlo. Prudce přežvykoval, zavřel oči a vychutnával každé sousto. Ukusoval rychleji, než mohl polykat, a jídlo mu tak viselo z úst.

„Víno!“ rozkázal.

Matka mu přinesla vinný měch a Gareth si z něj nalil plná ústa, až mu stékaly čůrky po bradě. Zhluboka oddychoval, žvýkal a pil a začínal se zase cítit sám sebou.

„A teď ji nech jít!“ řekl otec.

„V žádném případě,“ odpověděl Gareth. „Dnes tu přespím, přesně tak, jak jsem teď, s ní v mých rukách. Dokud jsem v bezpečí já, je v bezpečí i ona. Chceš být hrdina? Nebo chceš, aby tvoje holčička žila i dál?“

Rodina se na sebe váhavě a beze slov podívala.

„Můžu ti položit otázku?“ zeptala se ho Sarka. „Pokud jsi tak dobrý král, proč se ke svým poddaným chováš tímhle způsobem?“

Gareth na ni chvíli zmateně zíral a pak se zaklonil ve výbuchu smíchu.

„A kdo tvrdil, že jsem dobrý král?“