Tíha Cti

T Í H A C T I

(SÁGA KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ — KNIHA TŘETÍ)

MORGAN RICE

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číšlo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující prozatím 11 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller, skládající se zatím ze dvou knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

PROMĚNĚNÁ (první kniha ze série Upířích žurnálů), ARÉNA JEDNA - OTROKÁŘI (první kniha z Trilogie přežití), CESTA HRDINY (první kniha ze ságy Čarodějův prsten) a VZESTUP DRAKŮ (první kniha ze série Králové a čarodějové), jsou všechny dostupné zdarma ke stažení!

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com , kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Ohlasy na tvorbu Morgan Rice

“Pokud jste si mysleli, že po skončení ságy ČARODĚJOVA PRSTENU již není pro co žít, pak jste na omylu. V knize VZESTUP DRAKŮ Morgan Rice přichází s příslibem další vynikající série, kde nám umožňuje ponořit se do fantazie o skřítcích a dracích, chrabrosti, cti, kuráže, kouzla a víry ve vlastní osud. Morgan se znovu podařilo vykreslit silné postavy, které nás nutí je povzbuzovat na každé stránce….Dílo najde své místo v knihovnách všech příznivců dobře psané fantasy literatury.”

--Books and Movie Reviews

Roberto Mattos

“ Kniha VZESTUP DRAKŮ je úspěchem – hned od samotného začátku.... Je to mimořádná fantasy...a začíná, jak se očekává, bojem hlavního hrdiny, který hladce vpluje mezi širší okruh rytířů, draků, kouzlo a nestvůry, a také do svého osudu....Najdeme zde všechny požitky bujné fantasy, od vojáků a bitev, až k rozporu se sobě samými....Doporučená volba pro každého, kdo si umí vychutnat epické fantasy dílo, které je plné silných a věrohodných dospívajících hrdinů.”

--Midwest Book Review

D. Donovan, eBook Reviewer

“Dění nabité fantasií, které dozajista potěší příznivce předešlých románů Morgan Rice, a také nadšence tvorby, jakou je například CYKLUS DĚDICTVÍ od Christophera Paolini.... Příznivci fikce pro mladistvé budou doslova pohlceni tímto nejnovějším dílem autorky a budou prahnout po další tvorbě.”

--The Wanderer, A Literary Journal (regarding Rise of the Dragons)

“Čtivá fantasy, která spřádá mysteriózní elementy s intrikami a tvoří tak jedinečný příběh. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti….Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné….A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.”

--Midwest Book Review (D. Donovan, eBook kritik)

“ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.”

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

“V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), Rice představuje čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi….Vypravěčský styl Morgan Rice je bohatý a příběh poutavý.”

--Publishers Weekly

Knihy od Morgan Rice

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č.2)

TÍHA CTI (Kniha č.3)

FALEŠNÁ CHRABROST (Kniha č.4)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENA (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

Poslechněte si sérii KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ v audio formátu!

Přejete si získat knihy zdarma?

Přidejte se do seznamu kontaktů autorky Morgan Rice a zdarma obdržíte 4 knihy, 2 mapy, 1 aplikaci zdarma a další akční bonusy! Přidejte se do seznamu na web stránkách: www.morganricebooks.com

Copyright © 2015 Morgan Rice

Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora.

Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu vynaložila.

Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná.

Obrázek na přebalu Copyright breakermaximus, použit s licencí Shutterstock.com.

“Ztratím-li svou čest,

Ztrátím sebe sama.”

--William Shakespeare

Antonius a Kleopatra

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA PRVNÍ

Theos se vrhl střemhlav do krajiny, byl plný zlosti, kterou už nemohl déle udržet na uzdě. Už mu bylo jedno, co se stane jeho cílem – přinutí celé lidstvo, celý Escalon, aby zaplatil za ztrátu svého vejce. Bude ničit celý svět, dokud nenajde to, co hledá.

Theos se cítil rozpolcený z ironie celé záležitosti. Utekl ze své domoviny, aby ochránil své vejce, aby své dítě uchránil od zloby ostatních draků, kteří se cítili ohrožení jeho potomkem, věštbou, že se jeho syn stane Vůdcem Všech Draků. Všichni si přáli jej zničit a to by Theos nikdy nedovolil. Zažehnal všechny draky, utrpěl v bitvě bolestné zranění a zraněný letěl tisíce mil přes mnoho moří, až doletěl sem, na ostrov lidí, na toto místo, kde by ho ostatní draci nikdy nehledali, vše kvůli zajištění bezpečí pro své vejce.

A přesto, když Theos přistál, umístil své vejce do odlehlého lesa, stal se tak zranitelný. Draze za to zaplatil, obdržel čerstvá zranění od pandesianských vojáků a ztratil své vejce z dohledu, jak v rychlosti prchal, jeho život byl zachráněn jen tím jedním člověkem, Kyrou. V tu zmatenou noc, ve sněhové vánici a zuřící vichřici by nikdy nebyl schopen své vejce, které bylo pohřbené ve sněhu, znovu najít i přesto, že kroužil a znovu a znovu se vracel. Byla to chyba, za kterou se nenáviděl, chyba, za kterou vinil lidskou rasu a kvůli které by nikdy, nikdy neodpustil.

Theos se vrhal střemhlav ještě rychleji, doširoka otevřel svou čelist, zuřivě řval křikem, který třásl samotnými stromy a plival proud plamene tak horkého, že se ho i on sám lekal. Byl to ohromný proud, dost silný na to, aby vyhladil celé město, a pršel dolů na jeho nahodilý cíl: malou vesnici, která měla tu smůlu, že mu ležela v cestě. Několik stovek lidí, kteří byli tam dole rozmístěni po farmách a vinohradech, neměli ani ponětí o smrti, která se na ně chystala.

Pohlíželi vzhůru, jejich tváře zmrazené hrůzou, jak se plameny blížily – ale už bylo příliš pozdě. Křičeli a utíkali o život, ale mračna plamenů je dohnala. Plameny nikoho neušetřily – muže, ženy, děti, farmáře, bojovníky, všechny, kdo běželi a všechny, kdo stáli jako zmrazení. Theos zamával svými ohromnými křídly a všechny je zapálil, zapálil jejich domy, jejich zbraně, zvířata, majetek. Všichni do jednoho zaplatí.

Když se Theos konečně zase vznesl, nic nezbylo. Tam, kde kdysi stála vesnice, byl nyní rozsáhlý požár, plameny, po kterých brzy zůstane jen popel. To je příhodné, pomyslel si Theos: lidé vzešli z prachu a prachem se opět stanou.

Theos nezpomalil. Pokračoval v letu, letěl nízko nad zemí, burácel, jak sekal stromy, chňapal větve jedním tahem, trhal listí na kousky. Letěl podél vrcholků stromů, budoval si pod sebou cestu, stále plival plameny. Jak letěl, zanechával za sebou ohromnou ohnivou stopu, zjizvenou zemi, cestu ohně pro Escalon, aby na něj vždy vzpomínal. Zapálil ohromné pruhy Trnového lesa, věděl, že nedoroste nejdříve, než za tisíc let, věděl, že na této zemi zanechá strup, a jak na to myslel, uspokojovalo ho to. Dokonce jak plival oheň, uvědomil si, že jeho plameny mohou najít a spálit jeho vlastní vejce. A přesto byl přemožený zuřivostí a frustrací a nemohl to zastavit.

Jak letěl, krajina se pod ním postupně měnila. Lesy a pole nahradily kamenné budovy a Theos se podíval dolů a viděl, že letí nad rozprostírající se posádkou, plnou tisíců vojáků v modrém a žlutém brnění. Pandesiané. Vojáci si prohlíželi nebe v panice a údivu, jejich brnění se lesklo. Ti chytří utekli; ti stateční tam stáli a jak se blížil, házeli po něm kopí a oštěpy.

Theos plivl a spálil všechny jejich zbraně ještě ve vzduchu, ty pak padly zpět na zem v kupách popela. Jeho plameny padaly dále dolů, až dopadly na nyní prchající vojáky a spálily je zaživa, uvězněné v jejich zářivých kovových oblecích. Theos věděl, že brzy budou všechny tyto kovové obleky jen reznoucí slupky na zemi, suvenýr jeho návštěvy. Nezastavil se, dokud nespálil posledního vojáka a nezanechal z posádky nic než gigantický plamenný kotel.

Theos letěl dál, letěl na sever, nemohl se zastavit. Krajina se znovu a znovu změnila a dokonce se nezastavil, ani když uviděl něco zvláštního: tam daleko dole se objevilo ohromné stvoření, obr, který vylezl z tunelu pod zemí. Bylo to stvoření, jaké Theos předtím nikdy neviděl, plné síly. A přesto Theos nepocítil strach; naopak, pocítil zlost. Zlost, protože se mu postavilo do cesty.

Bestie se podívala vzhůru a jeho groteskní tvář se svraštila strachem, jak se Theos vrhl dolů. Také se otočila a utekla zpět do své díry – ale Theos jej nenechá odejít tak snadno. Když nemůže najít své dítě, pak je všechny zničí, lidi i bestie. A zastaví se jen, až z Escalonu nic nezbude.

KAPITOLA DRUHÁ

Vesuvius stál v tunelu a díval se vzhůru na paprsky slunečního světla, které na něj dolů padaly, světla Escalonu, a vychutnával si nejsladší pocit ve svém životě. Ta díra vysoko nad ním, ty paprsky, které na něj dolů září, představovaly vítězství větší, než o jakém kdy snil, dokončení tunelu, které si celý život představoval. Ostatní říkali, že ho nemůže postavit, a Vesuvius věděl, že dosáhl toho, čeho jeho otec a jeho otec před ním nemohli, vytvořil cestu pro celý národ Mardy, aby vpadl do Escalonu.

Prach se stále točil ve světle, ve vzduchu bylo stále plno suti, jak obr prorazil díru ve stropě, a Vesuvius skrze ni pohlížel a věděl, že ta díra vysoko nad ním představuje jeho cíl. Jeho celý národ mu bude v patách; brzy bude celý Escalon jeho. Doširoka se usmíval, už si představoval to znásilňování a týrání a destrukci, která na něj čeká. Bude to krvelačný festival. Vytvoří národ otroků a národ Mardy bude dvakrát takový – a stejně tak teritorium.

“NÁRODE MARDY, KUPŘEDU!” vykřikl.

Za ním se začal ozývat velký řev, jak se stovky skřítků nacpaly do tunelu a pozvedly své halapartny a vyrazily s ním. Vedl je, zaútočil vzhůru tunelem, klouzalo mu to a podklouzávalo na v blátě a kamení, jak si razil svou cestu směrem k otvoru, vstříc dobývání. S Escalonem na dohled se třásl vzrušením, jak se pod ním země třásla, otřesy od obra, který nad ním pištěl, ta bestie byla také zjevně nadšená, že je osvobozená. Vesuvius si představoval tu škodu, kterou tam nahoře obr provede, bude tam volně řádit a terorizovat krajinu – a ještě více se usmál. Také si užije zábavu a až Vesuvia omrzí, tak ho zabije. Ale prozatím bude hodnotným přínosem v jeho hrůzném řádění.

Vesuvius se podíval vzhůru a zmateně zamrkal, když viděl, jak nebe nad ním najednou potemnělo a pocítil ohromnou vlnu horka. Byl zmatený, když uviděl, jak se blíží stěna z plamenů a najednou pokrývá krajinu. Nemohl porozumět tomu, co se děje, když se na něj snesla příšerná vlna horka a sežehla mu obličej, poté následoval řev obra – a poté hrůzný bolestný výkřik. Obr zadupal, bylo jasné, že ho něco zranilo, a Vesuvius vzhlédl plný hrůzy, protože se z nevysvětlitelných důvodů otočil zpět. Jeho obličej byl napůl spálený a hnal se zpět do tunelu pod zem – a přímo na něj.

Vesuvius hleděl, ale nemohl porozumět té noční můře, která se před ním vyjevila. Proč by se obr otočil zpět? Odkud pocházelo to horko? Co mu spálilo obličej?

Vesuvius potom uslyšel zamávání křídel a výkřik mnohem hrůznější, než ten obrův – a věděl. Zatřásl se, když si uvědomil, že tam nahoře přelétlo něco mnohem hrůznějšího, než obr. Bylo to něco, o čem si Vesuvius nemyslel, že ve svém životě kdy potká: drak.

Vesuvius tam stál, zmrazený strachem poprvé ve svém životě, celá jeho armáda skřítků zmrazená za ním – všichni najednou uvězněni. To nepředstavitelné se právě událo: obr vyděšeně utíkal před něčím ještě větším, než byl on sám. Spálený, vyděšený, v panice, obr se při sestupu rozmáchl svými ohromnými pěstmi, praštil svými děsivými drápy a Vesuvius s hrůzou pozoroval, jak byli skřítci kolem něj rozplácnuti. Ať už bylo v jeho cestě cokoli, bylo to rozmačkáno jeho nohama, rozpůleno jeho drápy a rozdrceno jeho pěstmi.

A potom, ještě předtím, než mohl uhnout z cesty, pocítil Vesuvius, jak mu praskají jeho vlastní žebra, když ho obr nabral a vyhodil ho do vzduchu.

Pocítil, jak letí vzduchem, točí se, celý svět se mu motal – a pak se jeho hlava roztříštila o skálu, tělem mu projela příšerná bolest, jak narazil na kamennou zeď. Jak padal k zemi, ztrácel vědomí, a poslední věc, kterou viděl, byl obr, který všechno ničil, ničil všechny jeho plány, vše pro co pracoval, a uvědomil si, že zde hluboko pod zemí zemře, ani ne stopu vzdálený od snu, na který už málem dosáhl.

KAPITOLA TŘETÍ

Duncan pocítil, jak se kolem něj prohnal vítr, zatímco při západu slunce sjížděl dolů po provaze z majestátních vrcholků Kosu, držel se jako o život, zatímco sjížděl rychleji, než si vůbec dokázal představit, že je možné. Všude kolem něj muži také sjížděli – Anvin a Arthfael, Seavig, Kavos, Bramthos a tisíce ostatních, Duncanovi, Seavigovi a Kavosovi muži, kteří se dali dohromady jako jedna armáda, všichni slaňovali v řadách po ledu, disciplinovaná armáda, jeden druhého přeskakovali, všichni se zoufale snažili dostat se až dolů, ještě než si jich někdo všimne. Jak se Duncanovy nohy dotkly ledu, okamžitě se zase odtlačil, odrazil se dolů, ruce si nerozedral na kousky jen díky tlustým rukavicím, které mu dal Kavos.

Duncan se podivoval nad tím, jak rychle se jeho armáda pohybuje, všichni byli téměř na pokraji volného pádu z útesu. Když byl na vrcholu Kosu, neměl ponětí o tom, jak Kavos plánoval dostat armádu o takovéto velikosti dolů tak rychle bez ztráty mužů; neuvědomil si, že má tak komplikovaný soubor provazů a špičáků, které jim dopomohou dostat se dolů tak hladce. Tito muži byli pro led stvořeni a pro ně byl tento bleskurychlý sestup jako bezstarostný výlet. Konečně pochopil, co tím bylo myšleno, když řekli, že muži Kosu zde ve výškách nejsou uvězněni – ale naopak že pandesiané jsou těmi, kteří jsou uvězněni tam dole.

Kavos se najednou zarazil, oběma nohama přistál na široké a rozlehlé plošině, která vykukovala z hory, a Duncan se zastavil vedle něj, stejně jako všichni muži, kteří na okamžik zabrzdili v půli průčelí hory. Kavos přešel na okraj a Duncan se k němu přidal, nahnul se a viděl daleko pod sebou pohupující se provazy; skrz ně, hluboko skrze mlhu a poslední paprsky slunce, viděl Duncan ve spodní části hory rozvalující se pandesianskou posádku, která se hemží tisícem vojáků.

Duncan pohlédl na Kavose a Kavos s nadšením v očích na něj. Bylo to nadšení, které Duncan rozpoznal, takové, které ve svém životě viděl několikrát: extáze pravého bojovníka, který se chystá jít do války. Pro to Kavos žil. Duncan to sám také cítil, to musel přiznat, to brnění v jeho žilách, to sevření žaludku. Pohled na ty Pandesiany v něm vzbudilo nadšení pro bitvu stejně jako v ostatních mužích.

“Mohl jsi slanit kdekoli,” řekl Duncan a prohlížel si krajinu pod sebou. “Většina je prázdná. Mohli jsme se vyhnout konfrontace a posunout se do hlavního města. A přesto sis vybral místo, kde jsou pandesiané nejsilnější.”

Kavos se zeširoka usmál.

“Ano, to jsem udělal,” odpověděl. “Muži Kavosu se konfrontaci nevyhýbají – my ji vyhledáváme.” Zazubil se ještě více zeširoka. “A kromě toho,” dodal, “brzká bitva nás zahřeje před pochodem do hlavního města. A já chci, aby si to tito Pandesiané příště dobře rozmysleli, než se rozhodnou obsadit spodní část naší hory.”

Kavos se otočil a pokýval na svého vůdce, Bramthose a Bramthos shromáždil své muže a přidal se ke Kavosovi, zatímco se všichni vrhli k masivnímu ledovému kameni, který byl usazený na okraji útesu. Všichni se do něj rameny opřeli jako jeden muž.

Když si Duncan uvědomil, co dělají, pokýval na Anvina a Arthfaela, kteří také shromáždili své muže. Seavig a jeho muži se k nim přidali a jako jeden muž všichni zatlačili.

Duncan zaryl svá chodidla do ledu a tlačil, napínal se pod tou tíhou, klouzalo mu to a tlačil vší svou silou. Všichni zaúpěli a masivní balvan se pomalu začal valit.

“Dárek na uvítanou?” zeptal se Duncan, usmíval se a bručel po boku Kavose.

Kavos se na něj zašklebil.

“Jen taková maličkost, abychom ohlásili svůj příchod.”

Za okamžik Duncan pocítil velkou úlevu, uslyšel zapraskání ledu a nahnul se a sledoval s úžasem, jak se balvan převalil přes okraj plošiny. Udělal rychle krok zpět, stejně jako ostatní, a pozoroval, jak se balvan vrhl plnou rychlostí dolů, kutálí se, odráží se od ledové stěny a nabírá rychlost. Masivní balvan, který měl nejméně třicet stop v průměru, padal přímo dolů, hnal se jako anděl smrti, přímo na pandesianské opevnění pod ním. Duncan se připravil na explozi, která bude následovat, všichni ti vojáci dole byli bezděčným, čekajícím cílem.

Balvan zasáhl prostředek kamenné posádky a náraz byl silnější, než Duncan kdy ve svém životě zažil. Bylo to jako by Escalon zasáhla kometa, rána, která se ozvala tak hlasitě, že si musel zakrýt uši, země se pod ním zatřásla, až zavrávoral. Zvedla se ohromná oblaka kamene a ledu, tucet stop vysoko a dokonce i tady nahoře byly slyšet hrůzné výkřiky a nářek mužů. Polovina kamenné posádky byla při nárazu zničena a balvan se kutálel dál, drtil muže, budovy rovnal se zemí a zanechával za sebou stopu destrukce a chaosu.

“MUŽI Z KOSU!” zakřičel Kavos. “Kdo se odvážil přiblížit se k hoře?”

Najednou zazněl ohromný křik, když se tisícovka jeho bojovníků najednou vydala kupředu a přeskočila přes okraj útesu, následovali Kavose, všichni uchopili provazy a slaňovali tak rychle, až z hory téměř volně padali. Duncan je následoval a jeho muži za ním, všichni také skočili, uchopili provazy a klesali tak rychle, až skoro nemohli dýchat; byl si jistý, že si při dopadu zlomí vaz.

Za pár okamžiků tvrdě přistál na dně, stovky stop hluboko, sestoupil do ohromných oblak ledu a prachu, z valícího se balvanu se stále ozývalo dunění. Všichni muži se otočili a stáli čelem k posádce a všichni vykřikli mocným bitevním výkřikem, zatímco tasili své meče a zaútočili, střemhlav spěchali do chaosu pandesianského tábora.

Pandesianští vojáci, kteří byli stále šokováni z exploze, se otočili s šokem ve tváři a hleděli na útočící armádu; bylo jasné, že toto nečekali. Otřesení, nepřipravení, několik jejich vůdců bylo po smrti, rozdrceno balvanem, zdálo se, že jsou příliš dezorientováni, aby byli vůbec schopni přemýšlet. Jak se Duncan a Kavos a jejich muži na ně vrhli, někteří se otočili a začali utíkat. Jiní sáhli po svém meči – ale Duncan a jeho muži se na ně snesli jako sarančata a probodli je ještě předtím, než měli vůbec šanci tasit.

Duncan a jeho muži spěchali táborem, neváhali, věděli, že čas je důležitý a všude kolem sebe sráželi vzpamatovávající se vojáky, spěchali po stopě destrukce, kterou po sobě balvan zanechal. Duncan sekal všemi směry, bodl jednoho vojáka do hrudi, jiného udeřil rukojetí meče do tváře, jednoho, který na něj zaútočil, kopl, skrčil se a ramenem se opřel do jiného muže, zatímco se ten muž napřáhl sekyrou nad jeho hlavou. Duncan se nezastavil, skolil všechny, kdo mu zkřížili cestu, ztěžka dýchal, věděl, že jsou stále v přesile a že musí zabít co nejvíce mužů, co nejrychleji to jde.

Vedle něj se k němu přidali Anvin, Arthfael a jeho muži, všichni dohlíželi na bezpečí ostatních, všichni se vyřítili kupředu a sekali a bránili se posádce v každém směru za zvuku řinčení. Vtažený do plnohodnotné bitvy, Duncan věděl, že by bylo chytřejší šetřit energii svých mužů, vyhnout se této konfrontaci a jít směrem k Androsu. Ale také věděl, že čest si žádá, aby muži z Kosu v této bitvě bojovali a chápal, jak se cítí; to nejchytřejší řešení nebylo vždy tím, co zahýbe mužskými srdci.

Pohybovali se táborem rychle a disciplinovaně, Pandesiané byli tak zmatení, že byli jen tak tak schopni se organizovaně bránit. Vždy, když se objevil vůdce nebo se utvořila rota, Duncan a jeho muži je rozsekali.

Duncan se se svými muži hnal táborem jako bouře a neuběhla ani hodina, když tam Duncan konečně stál, na konci opevnění, otáčel se na všechny strany a uvědomil si, celý potřísněný krví, že už nezbyl nikdo, koho by mohl zabít. Stál tam, ztěžka dýchal, padal soumrak, nad horami se tvořila mlha, vše bylo podivně tiché.

Opevnění bylo jejich.

Když si to muži uvědomili, spontánně vykřikli vítězným pokřikem a Duncan tam stál, Anvin, Arthfael, Seavig, Kavos a Bramthos přišli a postavili se po jeho boku, otírali si krev ze svých mečů, brnění a snažili se to vstřebat. Všiml si zranění na Kavosově paži, ze kterého tekla krev.

“Jsi zraněný,” ukázal na Kavose, který si toho, jak se zdálo, ani nevšiml.

Kavos se na zranění podíval a pokrčil rameny. Potom se usmál.

“Znamínko krásy,” odpověděl.

Duncan si prohlédl bitevní pole, bylo tam tolik mrtvých mužů, vetšinou Pandesianů, a několik jeho vlastních mužů. Potom pohlédl vzhůru a viděl ledové vrcholky Kosu, jak se nad nimi tyčí a mizí v oblacích, a byl užaslý nad tím, jak vysoko vyšplhali a jak rychle sestoupili dolů. Byl to bleskurychlý útok – jako by smrt pršela z nebe – a vyšlo to. Pandesianská posádka, která se zdála před několika hodinami nedobytná, patřila nyní jim, nic než se zemí srovnaná ruina, všichni její muži leželi v kalužích krve, mrtví pod šerým nebem. Bylo to neskutečné. Bojovníci z Kosu nikoho neušetřili, neměli slitování a byli nezadržitelnou silou. Duncan vůči nim nyní choval novou úctu. Budou to klíčoví partneři při osvobozování Escalonu.

Kavos také ztěžka dýchal a prohlížel si těla.

“Tak to je ten pravý plán, jak odejít,” řekl.

Duncan viděl, jak se zubí, zatímco si prohlížel těla nepřátel, díval se na své muže, jak mrtvé zbavují jejich zbraní.

Duncan pokýval.

“To byl opravdu dobrý odchod,” odpověděl.

Duncan se otočil, podíval se na západ za opevnění, do zapadajícího se slunce, a všimnul si pohybu. Zamhouřil oči a viděl něco, co jeho srdce naplnilo blahem, pohled, který vlastně očekával, že uvidí. Tam na horizontu stál jeho bitevní kůň, stál pyšne před stádem a za ním byly stovky bitevních koní. Jako vždy vycítil, kde Duncan bude a loajálně tam na něj čekal. Duncanovo srdce poskočilo, věděl, že jeho starý přítel převeze jeho armádu přes zbytek úseku až do hlavního města.

Duncan zapískal a jeho kůň se otočil a rozběhl se k němu. Ostatní koně ho následovali a za soumraku se rozprostřelo velké dunění, jak stádo klusalo přes zasněženou pláň a mířilo přímo k nim.

Kavos vedle něj obdivuhodně pokýval.

“Koně,” poznamenal Kavos a sledoval, jak se blíží. “Já osobně bych do Androsu šel pěšky.”

Duncan se zazubil.

“Tím jsem si jistý, můj příteli.”

Jak se jeho kůň přibližoval, vykročil Ducan vpřed a pohladil po hřívě svého starého přítele. Vyskočil na něj a stejně tak jeho muži, tisíce mužů, armáda na koňských hřbetech. Seděli tam v plné zbroji, hleděli do šerosvitu, před nimi nic než zasněžené pláně, které vedou do hlavního města.

Duncan pocítil nával vzrušení, konečně už byli u konce. Cítil to, ve vzduchu cítil samotné vítězství. Kavos je dostal z hory dolů; nyní to bylo na něm.

Duncan pozvedl svůj meč, cítil na sobě oči všech mužů, celé armády.

“MUŽI!” vykřikl. “Na Andros!”

Všichni vydali mocný bitevní pokřik a vyrazili s ním do noci, přes zasněžené pláně, všichni připraveni se zastavit až v hlavním městě a vést největší válku svého života.