Hrdinka, Zrádkyně, Dcera

HRDINKA, ZRÁDKYNĚ, DCERA

(KORUNY A SLÁVY--KNIHA ŠESTÁ)

MORGAN RICE

(PŘELOŽIL TOMÁŠ SLAVÍK)

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující 12 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller; epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih; a také zbrusu nové epické fantasy ságy KORUNY A SLÁVY. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

“Pokud jste si mysleli, že po přečtení ságy ČARODĚJŮV PRSTEN už nebudete mít pro co žít, mýlili jste se. Ve VZESTUPU DRAKŮ přišla Morgan Rice s něčím, co se zdá být příslibem další brilantní série, která nás zavede do fantasy světa plného trolů, draků, odvahy, cti, udatnosti, magie a víry ve vlastní osud. Morgan dokázala vytvořit silné postavy, které nás přimějí je obdivovat na každé stránce... Doporučuji do knihovny každého čtenáře, který miluje dobře napsanou fantasy literaturu.”

--Books and Movie Reviews

Roberto Mattos

“Akcí nabitá fantasy, která jistě potěší fanoušky předchozích knih od Morgan Rice, stejně jako fanoušky děl jako je série ODKAZ DRAČÍCH JEZDCŮ od Christophera Paoliniho…. Fanoušci fikce pro mladé budou toto poslední dílo Riceové hltat a pak škemrat o přídavek.”

--The Wanderer, A Literary Journal (komentář k Vzestup draků)

“Oduševnělá fantasy, která do svého příběhu spřádá vlákna záhad a intrik. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti….Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné….A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.”

--Midwest Book Review (D. Donovan, eBook Reviewer)

“ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.”

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

“V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), Riceová představuje čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi… Riceová skvěle píše a má fascinující předpoklady.”

--Publishers Weekly

Knihy od Morgan Rice

CESTA OCELI

POUZE KDO JE HODEN (Kniha č.1)

KORUNY A SLÁVY

OTROKYNĚ, BOJOVNICE, KRÁLOVNA (Kniha č.1)

TULAČKA, VĚZEŇKYNĚ, PRINCEZNA (Kniha č.2)

RYTÍŘ, NÁSLEDNÍK, PRINC (Kniha č.3)

REBEL, PĚŠEC, KRÁL (Kniha č.4)

VOJÁK, BRATR, ČARODĚJ (kniha č.5)

HRDINKA, ZRÁDKYNĚ, DCERA (kniha č.6)

VLÁDCE, RIVAL, VYHNANEC (kniha č.7)

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

POVSTÁNÍ STATEČNÝCH (Kniha č.2)

OTĚŽE CTI (Kniha č.3)

ZROZENÍ UDATNOSTI (Kniha č.4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č.5)

NOC STATEČNÝCH (Kniha č.6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

ARÉNA TŘI (Kniha č.3)

VAMPIRE, FALLEN

PŘED ÚSVITEM (Kniha č.1)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENA (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

POSEDLÁ (Kniha č.12)

Chcete knihy zdarma?

Zaregistrujte se na e-mail list Morgan Rice a získejte zdarma 4 knihy, 3 mapy, 1 aplikaci, 1 hru, 1 grafický román a exkluzivní dárky! Pro registraci navštivte: www.morganricebooks.com

Copyright © 2017 Morgan Rice. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi. Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

Obálka Ralf Juergen Kraft,použito v licenci istock.com.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA PRVNÍ

Akila vyšplhal do lanoví lodi a sledoval blížící se smrt.

Děsila ho. Nikdy nepatřil k těm, kteří věřili na znamení a předzvěsti, ale tady jich viděl tolik, že je nemohl přehlížet. Většinu života bojoval – ať už tím či oním způsobem – ale přesto nikdy neviděl flotilu, která by byla podobná té, která se zrovna blížila. V porovnání s ní vypadala flotila, kterou Impérium poslalo na Haylon, jako několik bárek na rybníce.

A lodě, které měl Akila k dispozici, teď působily ještě směšněji.

„Je jich na nás moc,“ pronesl jeden z námořníků v lanoví.

Akila nedopověděl, protože právě teď nevěděl, co říct. Nic ho nenapadalo, ale na něco přijít musel. Musel vymyslet odpověď, ze které by nebylo poznat, že čeká porážku. Když sešplhával zpátky na palubu, už se v mysli probíral věcmi, které bude nutné provést. Musí natáhnout přístavní řetěz. Budou muset poslat muže ke katapultům v přístavu.

Budou se muset rozptýlit, protože pokud by vyrazili podobné flotile vstříc, byla by to sebevražda. Musejí být jako vlci, kteří loví ohromné sněžné buvoly – zaútočit, kousnout a stáhnout se, postupně je oslabit.

Akila se při té myšlence usmál. Plánoval, jako by měli šanci zvítězit. Kdo by si o něm kdy pomyslel, že je optimista?

„Je jich tolik!“ děsil se jeden z procházejících námořníků.

Akila slyšel stejná slova i od ostatních. Když se dostal na velitelskou palubu, čekal tam na něj už alespoň tucet rebelů. Všichni měli ustarané výrazy.

„Nemůžeme s nimi bojovat,“ pronesl jeden.

„Bylo by to, jako bychom tu vůbec nebyli,“ souhlasil druhý.

„Zabijí nás všechny. Musíme utéct.“

Akila je vyslechl. Dokázal i pochopit jejich úmysly. Útěk dával smysl. Dokud byl útěk vůbec možný. Zformovat z lodí konvoj a vyrazit pryč. Kolem pobřeží a pak zamířit k Haylonu.

I on by si to částečně přál. Možná by na Haylonu skutečně byli v bezpečí. Šeropel by viděl, jak jsou silní, jak dobře je chráněný jejich přístav, a určitě by si rozmyslel, jestli na ně zaútočí.

Alespoň na chvíli.

„Přátelé,“ zvolal Akila dost hlasitě, aby ho slyšeli všichni muži na lodi. „Sami vidíte, jaká hrozba se k nám blíží, a ano, vím, že jsou mezi vámi tací, kteří by raději ustoupili.“

Rozpřáhl ruce, aby utišil mumlající muže.

„Já vím. Slyšel jsem vás. Plavil jsem se s vámi a vím, že nejste zbabělci. Nikdo nemůže říct, že jste zbabělí.“

Kdyby ale teď utekli, lidé by to o nich říkali. To Akila také dobře věděl. Nadávali by válečníkům z Haylonu i přes to všechno, co už dokázali. Nechtěl to ale říct nahlas. Nechtěl své muže k ničemu nutit.

„Také bych nejraději utekl. Své už jsme udělali. Porazili jsme Impérium. Vybojovali jsme si právo vrátit se domů. Rozhodně tu nemusíme zůstávat a bojovat v cizích bitvách.“

To všechno bylo jasné. Konec konců, přišli sem jen proto, že je o to Thanos prosil.

Zavrtěl hlavou. „Ale neudělám to. Neuteču, protože by to znamenalo opustit lidi, kteří na mě spoléhají. Neuteču, když vím, co by se stalo s lidmi Delosu. Neuteču, protože co jsou oni zač, aby mi říkali, že mám utéct?“

Namířil prstem na blížící se flotilu a pak udělal to nejvulgárnější gesto, jaké zrovna dokázal vymyslet. Alespoň tak přiměl své muže, aby se zasmáli. To bylo dobré. Věděl, že je potřebuje pobavit co nejvíc.

„Pravdou ale je, že boj se zlem musejí bojovat všichni. Když mi někdo řekne, že mám pokleknout nebo zemřít, dám mu pěstí!“ Muži se zasmáli ještě víc. „A neudělám to proto, že mi vyhrožoval. Udělám to proto, že člověk, který sráží lidi na kolena, potřebuje dostat pěstí!“

Ozval se jásot. Zdálo se, že to Akila zvládl. Ukázal na místo, kde byla u boku jeho lodi připoutaná výzvědná loď.

„Tam dole je jeden z nás,“ pronesl Akila. „Zmocnili se jeho a jeho posádky. Bičovali ho, až z něj tekla krev v proudech. Připoutali ho ke kormidlu a vydloubli mu oči.“

Akila chvíli čekal, aby si všichni uvědomili, jak je to hrozné.

„Udělali to, protože si mysleli, že nás to vyděsí,“ pokračoval Akila. „Udělali to, protože si mysleli, že budeme utíkat rychleji. A já říkám, že pokud někdo takhle ublíží mému bratrovi, neuteču před ním, ale zabiju ho jako prašivého psa, protože nic jiného ani není!“

Další souhlasný jásot.

„Nebudu vám ale nic přikazovat,“ navázal Akila. „Chcete jít domů… no, nikdo nemůže říct, že na to nemáte nárok. A když si pro vás přijdou, možná se ještě najde někdo, kdo by vám pomohl.“ Pokrčil rameny. „Já tu zůstávám. Pokud to bude nutné, zůstanu sám. Počkám v přístavu a jejich muži si pro mě můžou jeden po druhém přijít. A já je zabiju.“

Přelétl pohledem po svých mužích, všechny je znal. Byli mezi nimi jeho bratři z Haylonu, osvobození otroci, odvedenci, kteří se rozhodli bojovat za dobrou věc, i muži, kteří původně nebyli ničím lepším než hrdlořezy.

Věděl, že když je požádá, aby bojovali po jeho boku, většina jich nejspíš zemře. Ani on už nejspíš neuvidí vodopády padající z haylonských hor. Pravděpodobně také zemře a ani nezjistí, co se stalo s Delosem. Jestli byla jeho oběť dostatečná k tomu, aby město zachránila, či ne. Jedna jeho část si přála, aby se s Thanem nikdy nesetkal, aby se nikdy nerozhodl opustit svůj ostrov.

Přesto se přiměl zůstat.

„Zůstanu sám, chlapci?“ zeptal se. „Budu si muset sám proklestit cestu k té kamenné hlavě, která je vede?“

Dunivé „Ne!“ se neslo po vodní hladině. Doufal, že bylo slyšet i v nepřátelské flotile. Doufal, že jejich nepřátelé odhodlaný křik jeho mužů slyšeli, a že je to vyděsilo.

Bohové věděli, že on sám vyděšený byl.

„Dobrá tedy, chlapci,“ zaburácel Akila, „chopte se vesel. Čeká nás bitva, kterou musíme vyhrát!“

Sledoval, jak všichni okamžitě vyrazili splnit jeho rozkaz, a nikdy dřív na ně nebyl tak hrdý. Začal znovu přemýšlet, vydávat rozkazy. Musel odeslat zprávy do hradu. Připravit obranu.

Akila už slyšel městské zvony bijící na poplach.

„Vy dva, vytáhněte signální vlajky! Scirreme, chci u ústí přístavu menší loďky a taky dehet pro zápalné čluny! Copak si tu povídám sám se sebou?“

„To je dost možné,“ odpověděl mu námořník. „Šílenci to prý dělávají. Ale zařídím to.“

„Uvědomuješ si, že v normální armádě by tě za tohle zmrskali?“ štěkl na něj Akila, ale musel se pousmát. Právě tohle bylo na všech bitvách nejpodivnější. Byli tak blízko k smrti, a právě to byl okamžik, kdy si Akila připadal nejvíc naživu.

„No, Akilo,“ nedal se námořník, „dobře víš, že by nikoho takového, jako jsme my, do skutečné armády nikdy nevzali.“

Akila se zasmál, a to nejen proto, že to nejspíš byla pravda. Kolik generálů mohlo říct, že mají nejen respekt svých mužů, ale také jejich přátelství? Kolik by jich mohlo požádat své muže, aby splnili nebezpečný úkol nejen kvůli loajalitě, strachu či disciplíně, ale právě proto, že je žádali zrovna oni? Akila cítil, že alespoň na to mohl být hrdý.

Když námořník odběhl, musel Akila vydat další rozkazy.

„Jakmile to bude možné, musíme natáhnout přístavní řetěz,“ řekl.

Jeden z mladších námořníků poblíž vypadal, že ho ta myšlenka děsí. Akila v jeho očích viděl strach i přes všechno, co jim zatím řekl. To bylo normální.

„Pokud natáhneme řetěz, bude to znamenat, že se nemůžeme vrátit do přístavu,“ pronesl chlapec.

Akila přikývl. „Ano, ale k čemu by nám bylo, kdybychom se stáhli do města, které je přístupné z moře? Pokud tu selžeme, myslíš, že tam bude bezpečno?“

Viděl, že nad tím chlapec přemýšlí a snaží se přijít na to, kde bude nejbezpečněji. Nebo možná přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby se nikdy nenalodil.

„Pokud chceš, můžeš se přidat k těm, kteří budou řetěz natahovat,“ nabídl mu Akila. „A pak jít ke katapultům. Budeme potřebovat muže, aby je obsluhovali.“

Chlapec zavrtěl hlavou. „Zůstanu tu, neuteču před nimi.“

„Snad nedoufáš, že tu převezmeš velení, abych mohl utéct já?“ zeptal se Akila.

To chlapce rozesmálo a smál se ještě ve chvíli, když odcházel plnit své povinnosti. Smích byl vždycky lepší než strach.

Co ještě bylo možné udělat? Vždycky se něco našlo, vždy bylo něco, čemu se věnovat. Někteří říkali, že válčení je z velké části o čekání, ale Akila zjistil, že čekání zahrnovalo tisíc menších věcí. Připravenost byla matkou úspěchu a Akila nikdy nepatřil k těm, kteří by lenošili.

„Ne,“ zamumlal a prohlížel si svoji loď. „Tady půjde o to, že mají pětkrát tolik lodí.“

Jedinou jejich nadějí bylo opakovaně útočit a stahovat se. Přitáhnout je k zápalným lodím. Rozdrtit je o řetěz. Co nejvíc využít rychlost jejich vlastních lodí. Dokonce i tak to ale možná nebude stačit.

Akila nikdy neviděl tak mocnou flotilu. Pochyboval o tom, že někdo jiný ano. Flotila, kterou poslalo Impérium na Haylon, byla určena jako trestná výprava, která měla ničit. Rebelská armáda se skládala ze tří různých sil.

Ale tohle bylo ještě větší. Nevypadalo to ani tak jako armáda, ale jako kdyby se celá země dala na pochod. Tohle byla dobyvačná výprava, a ještě něco víc. Šeropel vycítil příležitost a teď se chystal zmocnit všeho, co náleželo Impériu.

Pokud ho nezastavíme, pomyslel si Akila.

Možná, že je jeho flotila nezastaví. Možná, že může doufat jen v to, že je zpomalí a oslabí. Přesto by to ale mohlo stačit. Pokud dokáží získat čas pro Ceres, mohlo by se jí podařit vymyslet způsob, jak porazit zbytek nepřátel. Akila ji už díky jejím silám viděl provést mnohem překvapivější věci.

Možná se jí podaří zničit celou šeropelskou armádu a všechny je zachránit.

Akila tu nejspíš zemře. Pokud to ale pomůže zachránit Delos, bude to stát za to? O to nešlo. Kdyby to pomohlo zachránit lidi tady a lidi na Haylonu, stálo by to za to? Ano, Akilovi by to za to stálo. Lidé, kteří se blížili, se nikdy nespokojí s tím, co zrovna mají. Vždycky chtějí víc. Jakmile by skončili tady, vrhli by se na Haylon. Díky jeho oběti budou farmáři na ostrově v bezpečí. Akila by se za ně obětoval třeba tisíckrát.

Znovu se podíval na obzor a sledoval blížící se flotilu. Ztišil hlas.

„Jsi mým dlužníkem, Thane,“ pronesl. Princ mu dlužil za to, že ho na Haylonu nezabil, za to, že přišel na pomoc Delosu. Kdyby Thana tenkrát zabil, Akilův život by byl pravděpodobně mnohem jednodušší.

A při pohledu na blížící se flotilu Akilovi došlo, že nejspíš i mnohem delší.

„Dobrá!“ vykřikl. „Na svá místa, chlapci! Čeká nás bitva, kterou musíme vyhrát!“

KAPITOLA DRUHÁ

Irrien seděl na přídi své vlajkové lodi a cítil současně uspokojení i očekávání. Uspokojení, protože jeho flotila postupovala přesně dle jeho rozkazů. Očekávání, protože se nemohl dočkat všeho, co mělo následovat.

Všude kolem byly lodě, které v téměř naprostém tichu pluly vpřed. Přesně jak svým lidem nařídil, když se přiblížili k pobřeží. Byli tišší než žraloci, kteří se blíží ke své kořisti. Tišší než okamžik po smrti člověka. Irrien byl jako odlesk světla na hrotu kopí a jeho flotila byla jeho široká hlavice.

Jeho židle nebyla z tmavého kamene jako ta, na které sedával v Šeropelu. Tahle byla lehčí, rám měla vyrobený z kostí bytostí, které zabil. Opěrku tvořily stehenní kosti temných slídilů, v područkách byly zasazené lidské prstní kůstky. To vše zakrývaly kožešiny zvířat, která ulovil. I to byla jedna z věcí, které se naučil: v míru by měl člověk mluvit o své civilizovanosti. Ve válce o své krutosti.

Což mu připomnělo, aby trhnul řetězem připojeným k židli. Na druhém konci byl připoutaný jeden z tak zvaných válečníků té pochybné revoluce. Patřil k těm, kteří raději poklekli, než aby zemřeli v boji.

„Brzy tam budeme,“ pronesl.

„A-ano, můj pane,“ odpověděl muž.

Irrien znovu trhnul řetězem. „Pokud nejsi vyzván, nemluv.“

Když začal muž škemrat o odpuštění, Irrien si ho nevšímal. Místo toho přemýšlel o tom, co ho čeká. Samozřejmě měl také připravený štít, aby se mohl bránit nepřátelům.

Moudrý muž se vždy připravoval na vše. Ostatní členové rady Pěti kamenů v Šeropelu si o něm nejspíš mysleli, že se zbláznil, když vyrazil do země bez popela, a byli rádi, že se téhle výpravě mohli vyhnout. Hloupě se domnívali, že První kámen neví o jejich spiknutích a machinacích.

Irrienův úsměv se ještě rozšířil, když pomyslel na jejich tváře ve chvíli, kdy si uvědomili, co se ve skutečnosti děje. Když se podíval na pobřeží a viděl ohně, které zakládali jeho nájezdníci, měl ještě lepší náladu. Irrien obvykle neměl rád zbytečně vypálené budovy, ale když šlo o válku, byla to účinná zbraň.

Ne, skutečnou zbraní tu byl strach. Oheň a tichá hrozba byly jen způsoby, jak ji nabrousit. Strach byl stejně účinnou zbraní jako pomalý jed. Nebezpečný jako ostrá čepel. Strach dokázal přimět silného muže k tomu, aby utekl nebo se vzdal bez boje. Strach nutil nepřátele dělat hloupá rozhodnutí, bezmyšlenkovitě udeřit nebo se skrývat ve chvíli, kdy by měli útočit. Strach dělal z lidí otroky, držel je zpátky, a to i když jich bylo víc.

Irrien nebyl tak arogantní, aby si myslel, že nikdy nebude cítit strach. V první bitvě ho ale nevnímal tak, jak ho znal z vyprávění ostatních. Ani v padesáté bitvě. Bojoval s muži na rozpáleném písku i dlažbě postranních uliček, a i když cítil vztek, vzrušení, dokonce zoufalství, nikdy necítil strach tak, jako ostatní. I díky tomu si tak snadno dokázal brát to, co chtěl.

To, co chtěl teď, se mu zjevilo před očima, téměř jako by to sám Irrien přivolal pouhou myšlenkou. Nekonečné záběry vesel mu do zorného pole přinesly delosský přístav. Těšil se na tuhle chvíli, ale nebyla to chvíle, o které snil. Ta nastane, teprve až tohle vše skončí a on si vezme vše, co stálo za to si vzít.

I přes svoji slávu to bylo mrzké a páchnoucí město, stejně jako všechna lidská města. Nemělo majestátnost nekonečného prachu a popela, ani drsnou krásu výtvorů Prastarých. Tak jako ve všech ostatních městech, kde se tísnilo příliš mnoho lidí na malém prostoru, i tady vystupovala na povrch skutečná nátura obyvatel. Jejich krutost a ošklivost, kterou nedokázala skrýt žádná kamenická práce.

Přesto bylo ale Impérium dostatečně zajímavou kořistí. Irrien na okamžik uvažoval, jestli si ostatní kameny uvědomily svoji chybu, že sem nepřišly s ním. Že seděly na svých kamenných židlích a mluvily o svých ambicích a moci, svojí vypočítavosti a schopnostech hrát politické hry.

I přesto ale nemyslely dostatečně ve velkém. Myslely pouze v rámci ohromného nájezdu, když mohlo jít o mnohem víc. Flotila, kterou měl Irrien k dispozici, nebyla určená jen k tomu, aby přivezla zlato a otroky, i když samozřejmě získá obojí. Byla tu, aby zabrala, udržela a osídlila. Co bylo zlato vedle úrodné země bez nekonečného popela a prachu? Proč odvádět otroky zpět do země spálené válkami Prastarých, když si člověk mohl zabrat zemi, ze které pocházeli? A kdo tu bude, aby se ujistil, že získá největší kus téhle nové země?

Proč provést nájezd a stáhnout se, když může člověk smést své nepřátele a vládnout?

Nejprve bylo ale nutné vypořádat se s několika překážkami. Před městem byla flotila, pokud se to tak dalo nazvat. Irrien přemýšlel, jestli už se výzvědné lodě, které vyslali, vrátily. Jestli vědí, co je čeká. On sám možná v bitvě strach necítil, ale rozhodně věděl, jak ho rozsévat mezi slabšími muži.

Vstal, aby měl lepší výhled, a také proto, aby lidé, kteří ho sledovali z pobřeží, viděli, kdo to rozkázal. Uvidí ho samozřejmě jen ti s nejlepším zrakem, ale chtěl, aby pochopili, že tohle byla jeho válka, jeho flotila a už brzy také jeho město.

Všiml si příprav, které prováděli obránci. Menší lodě budou nepochybně brzy v plamenech. Způsob, jakým se flotila formovala do skupin, napovídal, že se připravuje k útoku. V přístavu byly nachystané zbraně, které se delosští chystali použít, jakmile se Irrienovo loďstvo dostane blíž.

„Váš velitel ví, co má dělat,“ pronesl Irrien a za řetěz si k nohám přitáhl vězně. „Co je zač?“

„Akila je nejlepší žijící generál,“ odpověděl bývalý námořník. Pak si všiml Irrienova pohledu. „Odpusť mi, můj pane.“

Akila. Irrien už to jméno slyšel a od Lucia toho o něm slyšel ještě mnohem víc. Akila, který osvobodil Haylon z nadvlády Impéria a ubránil ho před nepřátelskou flotilou. Akila, který, jak se říkalo, byl chytrý jako liška. Dokázal rychle udeřit tam, kde to nepřítel nejméně čekal.

„Vždy jsem si cenil schopných soupeřů,“ pronesl Irrien. „Meč potřebuje železo, které ho nabrousí.“

Jako by chtěl podtrhnout svá slova, tasil meč z černé kožené pochvy. Čepel byla černomodrá, ostrá jako břitva, matně se leskla olejem. Byla to věc, kterou by jiní lidé dokázali použít přinejlepším jako popravčí meč. On se s ní ale naučil zacházet obratně a získal sílu vládnout jí v boji. Měl samozřejmě i jiné zbraně: nože a škrtící struny, zahnutou měsíční čepel a ostnatou sluneční dýku. Ale tohle byla zbraň, kterou lidé znali. Neměla jméno, ale jen proto, že Irrien považoval pojmenovávání zbraní za hloupé.

V očích svého nového otroka viděl strach, který v něm vyvolal pohled na jeho zbraň.

„Za starých časů obětovali kněží před bitvou život otroka. Doufali, že tak utiší krvelačnost smrti a ta díky tomu nesáhne po generálovi. Pak začali obětovávat otroky bohům války a doufali, že si tak zajistí jejich přízeň. Poklekni.“

Irrien sledoval muže, který okamžitě poslechl, i přes hrůzu, kterou cítil. Nebo možná právě kvůli ní.

„Prosím,“ škemral.

Irrien ho kopl do boku. Muž padl na palubu, hlava mu vyčnívala přes bok lodi. „Řekl jsem ti, že máš mlčet. Zůstaň tu a buď rád, že nevěřím kněžím a jejich bláznovství. Pokud existují bohové smrti, jejich krvelačnost nelze uhasit, pokud jsou bohové války, jejich přízeň získává ten, kdo má nejvíc mužů.“

Obrátil se k ostatním mužům na lodi. Jednou rukou pozvedl meč a otroci, kteří čekali na jeho pokyn, se chopili rohů. Když přikývl, zaduli na ně. Irrien sledoval, jak jeho muži připravují katapulty a balisty, zapalují ohnivé střely.

Stál ve slunečních paprscích, bronzová pleť a tmavé šaty z něj dělaly stín na obrysu města před nimi.

„Řekl jsem vám, že se dostaneme do Delosu, a jsme tu!“ vykřikl. „Řekl jsem vám, že získáme město, a také ho získáme!“

Čekal, dokud neopadl souhlasný jásot.

„Po zvědech, které jsme jim poslali zpátky, jsem poslal zprávu a chystám se splnit to, co jsem řekl!“ Tentokrát Irrien na nic nečekal. „Každý muž, žena i dítě Impéria je teď otrokem. Pokud potkáte někoho bez značky majitele, je vám k dispozici. Můžete ho chytit a dělat si s ním, co dokážete. Každý, kdo bude tvrdit, že mu něco patří, lže. Můžete si to vzít. Kdokoli, kdo vás neposlechne, musí být potrestán. Kdokoli nám bude odporovat, patří k rebelům a nebude mu projeveno žádné milosrdenství!“

Milosrdenství. Další z těch vtipů, o kterých ostatní lidé vděčně předstírali, že existují. Proč by měl kdokoli nechávat svého nepřítele naživu, aniž by z toho něco měl? Popel dával prosté lekce: jsi slabý, zemřeš. Pokud jsi dost silný, vezmeš si od světa cokoli, co dokážeš ukořistit.

Irrien se chystal vzít si všechno.

Nejlepší na tom bylo, jak moc se teď cítil naživu. Probojoval se až na pozici Prvního kamene a pak zjistil, že už nemá kam pokračovat. Cítil, že stagnuje, že skončil v hloupých politických roztržkách týkajících se jednoho města a sloužících pro pobavení ostatních kamenů. Ale tohle… to mohlo být něco mnohem víc.

„Připravte se!“ vykřikl na své muže. „Poslouchejte mé rozkazy a uspějeme. Pokud selžete, budete pro mě méně než popel.“

Vrátil se k místu, kde stále ležel bývalý námořník. Hlavu měl stále vystrčenou přes bok lodi. Pravděpodobně si myslel, že to pro něj tímhle končí. Irrien si dávno všiml, jak lidé doufají, že horší už to nebude, místo toho, aby si všímali nebezpečí a konali.

„Mohl jsi zemřít v boji,“ řekl Irrien s mečem stále zdviženým. „Mohl jsi zemřít jako muž, a ne jako ubohá oběť.“

Muž na něj vyděšeně zíral. „Říkal jsi… říkal jsi, že na to nevěříš.“

Irrien pokrčil rameny. „Kněží jsou blázni, ale lidé jejich bláznovství věří. Povzbudí je to, aby lépe bojovali. Kdo jsem já, abych se proti tomu stavěl?“

Přišlápl otroka a dával si pozor, aby ho ostatní dobře viděli. Chtěl, aby všichni jasně vnímali okamžik, kdy začne jeho další vzestup.

„Předávám tě smrti,“ vykřikl. „Tebe i všechny, kdo se nám postaví!“

Bodnul ubožáka mečem do hrudi, zasáhl ho přímo do srdce. Na nic nečekal a meč pozvedl znovu. Pro jednou jeho popravčí meč splnil úkol, ke kterému byl původně určen. Hladce prošel mužovým krkem. Žádné milosrdenství, jen hrdost. První kámen by nikdy neměl zbraň, která není dokonalá.

Znovu pozvedl zakrvácený meč.

„Začněte!“

Zaduněly rohy a nebe zaplálo ohněm z katapultů. Lukostřelci vypustili salvu šípů směrem k nepřátelům. Menší lodě vyrazily kupředu ke svým cílům.

Irrien se na okamžik zamyslel nad tím „Akilou“. Mužem, který právě čekal na to, co se stane. Uvažoval, jestli se jeho rádoby nepřítel bojí.

Měl by.