Tíha Cti

KAPITOLA ČTVRTÁ

Kyra vzhlédla směrem k rozbřesku slunce a uviděla nad sebou stát postavu, siluetu proti slunci, muže, o kterém si byla jistá, že je její strýc. Nevěřícně zamrkala, zatímco jí vstoupil do výhledu. Zde konečně stojí muž, kvůli kterému procestovala celý Escalon, aby se s ním setkala, muž, který jí prozradí její úděl, muž, který ji bude trénovat. Zde je bratr její matky, jediné pojítko k její matce, kterou nikdy nepoznala.

Srdce se jí v očekávání rozbušilo a jak udělal krok dopředu a vystoupil ze světla, konečně spatřila jeho obličej.

Kyra byla překvapená: k jejímu překvapení vypadal jako ona. Nikdy nepotkala nikoho, kdo vypadal jako ona – dokonce ani její otec, i když si to moc přála. Vždycky se v tomto světě cítila jako cizinec, odříznutá od svého rodinného původu – ale nyní, když uviděla obličej tohoto muže, jeho vysoké, vytesané lícní kosti, zářivé šedé oči, muže, který stál zpříma a s pýchou, se širokými rameny, svalnatého, oblečeného v zářivé zlatě železné košili, se světle hnědými vlasy, které mu dosahovaly k bradě, neholeného, asi čtyřicátníka, si uvědomila, že je jiný. A to jí dělalo také jinou. Poprvé ve svém životě to skutečně pocítila. Poprvé se cítila s někým spojená, s mocným rodokmenem, s něčím větším, než byla ona sama. Cítila, že v tomto světě někam patří.

Bylo jasné, že tento muž je jiný. Bylo jasné, že je bojovník, hrdý a ušlechtilý, a přesto neměl u sebe žádný meč, žádný štít, žádné zbraně. K jejímu překvapení a nadšení měl jednu jedinou věc: zlatou hůl. Hůl. Byl jako ona.

“Kyro,” řekl.

Jeho hlas v ní zaduněl, známý hlas, podobný tomu jejímu. Slyšet ho mluvit znamenalo nejen cítit k němu propojení, ale co bylo ještě více vzrušující, cítit propojení ke své matce. Zde stojí bratr její matky. Zde je muž, který znal její matku. Konečně se dostane k pravdě – už v životě nebude mít žádná tajemství. Už brzy bude vědět vše o ženě, kterou vždy toužila poznat.

Natáhl ruku a ona se napřáhla a vzala ho za ni, stoupla si, nohy měla ztuhlé z toho, jak celou noc seděla před věží. Byla to silná ruka, svalnatá, a přesto překvapivě jemná, pomohl jí na nohy. Leo a Andor k němu přistoupili a Kyra byla překvapená, že nevrčeli jako obvykle. Místo toho přišli blíž a olízli mužovu ruku jako by ho vždy znali.

Poté, ke Kyřině překvapení, se Leo a Andor dali do pozoru, jako by jim to muž tiše přikázal. Kyra nikdy nic takového neviděla. Jakou moc má tento muž?

Kyra se ani nemusela zeptat, jestli je její strýc – cítila to každým kouskem svého těla. Byl silný, hrdý, vše, co doufala, že bude. Bylo v něm ještě něco jiného, něco, co nemohla úplně uchopit. Byla to mystická energie, která z něj zářila, aura klidu a zároveň síly.

“Strýčku,” řekla. Líbilo se jí, jak to slovo znělo.

“Můžeš mi říkat Kolvo,” odpověděl.

Kolva. Nějak jí to znělo jako jméno, které už slyšela.

“Přešla jsem Escalon, abych se s tebou setkala,” řekla nervózní, nevěděla, co jiného říci. Ranní ticho její slova spolklo, holé pláně byly plné hluku ze vzdáleného oceánu. “Můj otec mě poslal.”

Usmál se na ni. Byl to vřelý úsměv, vrásky v jeho obličeji se svraštily, jako by žil už tisíc let.

“To nebyl tvůj otec, kdo tě poslal,” odpověděl. “Ale něco mnohem významnějšího.”

Najednou se k ní bez varování otočil zády a začal kráčet pryč od věže za pomoci své hole.

Kyra sledovala, jak jde, byla užaslá, nerozuměla; urazila ho něčím?

Spěchala, aby ho dohonila, Leo a Andor byli po jejím boku.

“Věž,” řekla zmateně. “Nepůjdeme dovnitř?”

Usmál se.

“Snad někdy jindy,” odpověděl.

“Ale já jsem myslela, že musím dojít k věži.”

“Ano, musela,” odpověděl. “Ale ne do ní vstoupit.”

Měla problém tomu porozumět, on kráčel rychle, vešel do lesa a ona za ním spěchala, aby ho dohonila. Jeho hůl cvakala o zem a listí, stejně jako ta její.

“Tak kde budeme trénovat?” ptala se.

“Budeš trénovat, kde trénují všichni velcí bojovníci,” odpověděl. Podíval se vpřed. “V lesích za věží.”

Vstoupil do lesa, pohyboval se tak rychle, že Kyra musela téměř utíkat, aby s ním udržela tempo, i když se zdálo, že kráčí pomalu. Tajemství kolem něj se prohlubovalo, zatímco se jí hlavou proháněly tisíce myšlenek.

“Je moje matka naživu?” zeptala se ve spěchu, nebyla schopná udržet svou zvědavost na uzdě. “Je tady? Potkal ses s ní?”

Muž se sotva usmál a zakroutil hlavou, zatímco pokračoval v chůzi.

“Tolik otázek,” odpověděl. Kráčel dlouho, les byl plný zvuků prapodivných stvoření, a potom konečně dodal,

“Zjistíš, že otázky tu nemají moc význam. A odpovědi ještě méně. Musíš se naučit najít si své vlastní odpovědi. Zdroj pro své odpovědi. A co víc – původ svých otázek.”

Kyra byla zmatená, zatímco kráčeli lesem, stromy byly zářivě zelené, jakoby všude kolem ní v tomto mystickém místě zářily. Brzy ztratila věž z dohledu a narážející vlny byly nyní tišší. Měla co dělat, aby udržela tempo, protože se cesta kroutila sem a tam.

Hořela otázkami a konečně už nemohla dál mlčet.

“Kam mě vedeš?” zeptala se. “Na místo, kde mě budeš trénovat?”

Muž pokračoval v chůzi, přes tekoucí potok, zatáčel a zahýbal mezi prastarými stromy, jejich kůra zářila svítivě zelenou barvou a ona mu byla v patách.

“Já tě nebudu trénovat,” řekl. “Tvůj strýc tě bude trénovat.”

Kyra byla zmatená.

“Můj strýc?” zeptala se. “Já myslela, že ty jsi můj strýc.”

“Jsem,” odpověděl. “A máš ještě jednoho.”

“Ještě jednoho?” zeptala se.

Konečně vyšel na lesní mýtinu, zastavil se na jejím okraji a ona se udýchaně zastavila vedle něj. Podívala se před sebe a byla překvapená z toho, co viděla.

Na opačné straně mýtiny seděl obrovský strom, největší, jaký kdy viděla, prastarý, jeho větve dosahovaly do všech stran, třpytily se na něm fialové listy, jeho kmen byl třicet stop široký. Větve se kroutily a jedna druhou překřižovaly, vytvářely malý domeček asi deset stop nad zemí, vypadal jako by tam byl odjakživa. Zpoza větví prosvítalo slabě světlo a Kyra se podívala vzhůru a viděla, jak na okraji větvoví sedí postava, vypadající, jako by tam meditovala a dívala se na ně dolů.

“To je také tvůj strýc,” řekl Kolva.

Kyře v hrudi zabušilo srdce, ničemu z toho nerozuměla. Podívala se nahoru na toho muže, který měl být jejím strýcem a přemýšlela, jestli si z ní dělají legraci. Její druhý strýc se zdál být spíše chlapcem, asi desetiletým. Seděl perfektně zpříma, jako by meditoval, díval se přímo před sebe, ani si na ni vlastně nedíval, jeho oči byly zářivě modré. Jeho chlapecká tvář byla plná vrásek, jako by byl tisíc let starý, jeho kůže tmavě hnědá, plná stařeckých fleků. Nemohl být víc než čtyři stopy vysoký. Byl jako chlapec, který trpí nemocí předčasného stárnutí.

Nevěděla, co si o tom má pomyslet.

“Kyro,” řekl, “seznam se s Alvou.”

KAPITOLA PÁTÁ

Merk vstoupil do urské věže, prošel vysokými, zlatými vraty, o kterých si nikdy nemyslel, že jimi projde, světlo uvnitř zářilo tak jasně, že ho málem oslepilo. Pozvedl ruku a zakryl si oči a v ten okamžik žasl nad tím, co uviděl.

Naproti němu stál skutečný Hlídač, jeho žluté oči probodávaly, jak hleděl na Merka, stejné oči, které Merka pronásledovaly za záklopkou vrat. Měl na sobě žluté splývavé roucho, jeho ruce a nohy byly zakryté a kousek kůže, který byl vidět, byl bledý. Byl překvapivě malý, jeho čelist podlouhlá, jeho tváře zapadlé a jak hleděl, cítil se Merk nepříjemně. Z krátké zlaté hole, kterou před sebou držel, zářilo světlo.

Hlídač si ho v tichosti prohlížel a Merk za sebou pocítil průvan, jak se vrata náhle s bouchnutím zavřela a uvěznila ho ve věži. Dutý zvuk se ozval ode zdí a on sebou nechtěně ucukl. Uvědomil si jak je nervózní z několika probdělých nocí, z nocí, kdy ho trápily noční můry, z posedlosti dostat se dovnitř. Nyní stál uvnitř a pocítil zvláštní pocit sounáležitosti, jako by konečně vstoupil do svého nového domova.

Merk očekával, že ho Hlídač přivítá a vysvětlí mu, kde je. Ale místo toho se beze slova otočil a odešel pryč a zanechal tam Merka stát o samotě a přemýšlet. Neměl ponětí, zda ho má následovat.

Hlídač přešel k točitému slonovinovému schodišti na druhé straně haly a k Merkově překvapení po něm nešel nahoru, ale dolů. Rychle sestoupil a zmizel z dohledu.

Merk tam stál v tichosti jako pařez a nevěděl, co má čekat.

“Mám tě následovat?” konečně vykřikl.

Merkův hlas se rozezněl a odrazil se ode zdí, jako by se mu vysmíval.

Merk se otočil a prohlížel si vnitřek věže. Viděl zdi, které se leskly a byly z ryzího zlata; viděl podlahu z prastarého černého mramoru, žíhaného zlatem. Bylo zde temno, pouze ozářené mystickou září ze zdí. Podíval se vzhůru a viděl prastaré schodiště vyřezané ze slonoviny; udělal krok dopředu, zaklonil hlavu a na jeho vrcholku si všiml zlaté kupole, alespoň sto stop vysoké, kterou dolů pronikalo slunce. Viděl všechna patra nad sebou, všechna odpočívadla a poschodí a přemýšlel, co tam nahoře je.

Podíval se dolů a byl ještě zvědavější, viděl schody, které pokračují dolů do podzemních podlaží, kam odešel Hlídač, a přemýšlel o tom. Nádherné slonovinové schodiště bylo jako umělecké dílo, zatáčelo se a mysticky zahýbalo ve všech směrech, jako by stoupalo do nebe a klesalo do nejnižších pater pekla. Merk ze všeho nejvíc přemýšlel, jestli je ten legendární Ohňový meč, meč, který chránil celý Escalon, uložen mezi těmito zdmi. Pocítil nával vzrušení jen když na to pomyslel. Kde mohl být? Nahoře nebo dole? Jaké další relikvie zde byly uloženy?

Najednou se na zdi otevřely ukryté dveře a Merk se otočil a uviděl, jak se objevil drsně vyhlížející bojovník, velký přibližně jako Merk, na sobě měl drátěnou košili, jeho kůže byla bledá, jelikož už několik let nespatřila sluneční svit. Kráčel k Merkovi, lidská bytost, meč měl u pasu jako nápadný typický znak, stejný symbol, jaký Merk viděl vyrytý na zdech věře: slonovinové schodiště, sahající do nebes.

“Vystupují pouze Hlídači,” řekl muž, jeho hlas byl temný a drsný. “A ty, můj příteli, nejsi Hlídač. Alespoň ne teď.”

Muž se před ním zastavil a podíval se na něj od hlavy k patě, ruce si dal v bok.

“Tedy,” pokračoval, “předpokládám, že když tě pustili dovnitř, musí pro to existovat důvod.”

Povzdychl si.

“Následuj mě.”

A s tím se strohý bojovník otočil a sestoupil po schodišti. Merkovo srdce bušilo, zatímco spěchal za ním, jeho hlava byla plná otázek, tajemnost tohoto místa se s každým krokem prohlubovala.

“Dělej svou práci a dělej ji dobře,” promluvil muž zády k Merkovi, jeho hlas byl temný a odrážel se ode zdí, “a bude ti dovoleno zde sloužit. Strážit věž je nejvyšším posláním, které ti Escalon může nabídnout. Musíš být víc, než pouhý bojovník.”

Zastavili se v dalším patře a muž se zastavil a podíval se do Merkových očí jako by z něj vycítil nějakou hlubokou pravdu. To Merka znervóznělo.

“Všichni máme temnou minulost,” řekl muž. “To je to, co nás sem přilákalo. Jaká ctnost pramení z tvé temnoty? Jsi připraven se znovu narodit?”

Odmlčel se a Merk tam stál a snažil se porozumět jeho slovům, nebyl si jistý, jak má odpovědět.

“Je těžké si zde získat respekt,” pokračoval. “Každý z nás je to nejlepší, co může Escalon nabídnout. Získej ho a jeden den budeš možná přijat do našeho bratrstva. Pokud ne, budeš požádán o to, abys odešel. Nezapomeň: tyto dveře, které se otevřely, aby tě sem vpustily, tě mohou stejně snadno pustit ven.”

Merkovo srdce při té myšlence zabolelo.

“Jak mohu sloužit?” Zeptal se Merk a ucítil to poslání, které si vždy přál cítit.

Bojovník tam dlouho stál a potom se konečně otočil a začal sestupovat do dalšího poschodí. Jak ho Merk sledoval odcházet, začalo mu docházet, že v této věži byla spousta věcí zakázána, mnohá tajemství se možná ani nedozví.

Merk chtěl vykročit za ním, ale najednou ho do hrudi udeřila ohromná masitá ruka a zastavila ho. Podíval se a viděl, jak se objevil další bojovník, který vyšel z dalších ukrytých dveří, zatímco první bojovník pokračoval dál a zmizel v dolních podlažích. Nový bojovník se naklonil nad Merkem a měl na sobě stejnou zlatou železnou košili.

“Budeš sloužit na tomto podlaží,” řekl chraplavě, “s ostatními. Jsem tvůj vůdce. Vicor.”

Jeho nový vůdce, hubený muž s tváří tvrdou jako kámen, vypadal, jako by ho nikdo neměl popudit. Vicor se otočil a ukázal na otevřené dveře ve zdi a Merk opatrně vstoupil, přemýšlel, co to je za místo, zatímco zatáčel a zahýbal úzkými kamennými chodbami. Šli v tichosti, prošli pod velkými klenbami, vytesanými do kamenných dveří a chodba se před nimi otevřela do rozsáhlé místnosti s vysokým zašpičatělým stropem, kamennou podlahou a zdmi, osvětlená slunečním světlem, které tam prosvítalo úzkými, zúženými okny. Merk byl překvapen, že vidí tucet tváří, které na něj hledí, tváří bojovníků, někteří byli hubení, jiní svalnatí, všichni měli tvrdé, nekompromisní oči, všichni rozzáření pocitem poslání a cíle. Všichni byli rozmístěni po místnosti, každý zaujal postavení před oknem a všichni měli na sobě zlatou železnou košili, otočili se a podíval se na cizince, který vešel do jejich místnosti.

Merk se cítil rozpačitě a v nepříjemném tichu se díval na ty muže.

Vedle něj si Vicor odkašlal.

“Bratři ti nevěří,” řekl Merkovi. “Možná ti nikdy nebudou věřit. A možná jim sám nikdy nebudeš věřit. Úcta tu není na rozdávání a nikdo nemá druhou šanci.”

“Co musím udělat?” zeptal se Merk zmateně.

“Totéž, co tito muži,” odpověděl Vicor odměřeně. “Budeš hlídat a sledovat.”

Merk si prohlédl zakřivenou kamennou místnost a na vzdáleném konci, asi padesát stop daleko, uviděl otevřené okno, u kterého neseděl žádný bojovník. Vicor k němu pomalu kráčel a Merk ho následoval, prošel kolem bojovníků, jak šel, všichni ho sledovali, potom se zády otočil k jejich oknu. Být mezi těmito muži byl zvláštní pocit, dosud k nim nepatřil. Ještě ne. Merk vždy bojoval sám a nevěděl jaké to je patřit ke skupině.

Jak prošel kolem a prohlédl si je, cítil, že všichni byli, stejně jako on, zlomení muži, muži, kteří nemají kam jít, nemají v životě žádný cíl. Muži, kterým se tato kamenná věž stala domovem. Muži jako on sám.

Jak se přiblížil ke svému místu, Merk si všiml, že poslední muž, kolem kterého prošel, vypadal jinak, než ostatní. Zdálo se, že to byl chlapec, snad osmnáctiletý, s tou nejjemnější a nejbledší kůží, jakou Merk kdy viděl, a s dlouhými, jemnými, blond vlasy do pasu. Byl štíhlejší než ostatní, měl málo svalů a vypadal, jako by nikdy nebojoval v bitvě. A přesto měl pyšný pohled a Merk byl překvapen, když viděl, jak na něj hledí s těma stejně nelítostnýma očima, žlutýma očima, jako Hlídač. Chlapec vypadal až téměř slabý na to, aby zde byl, příliš citlivý – a přesto Merka něco v jeho pohledu znervóznělo.

“Nepodceň Kyla,” řekl Vicor a podíval se na Kyla, který se k jeho oknu otočil zády. “Je z nás nejsilnější a je to jediný skutečný Hlídač, který tu je. Poslali ho sem, aby nás chránil.”

Merk tomu nemohl uvěřit.

Merk došel na svou pozici a sedl si vedle vysokého okna a pohlédl ven. Byla tam kamenná římsa, na které se dalo sedět, a jak se naklonil dopředu a podíval se z okna, byl odměněn táhlým pohledem do krajiny pod sebou. Viděl pustý poloostrov Ur, vrcholky stromů vzdáleného lesa a za nimi oceán a nebe. Cítil, jako by odtud viděl celý Escalon.

“To je všechno?” zeptal se překvapeně Merk. “Já tu budu jen sedět a dívat se?”

Vicor se zašklebil.

“Tvé povinnosti ještě nezačaly.”

Merk se zamračil, byl zklamán.

“Neušel jsem celou tu dálku, abych seděl ve věži,” řekl Merk před pohledy ostatních. “Jak mohu odtud něco uchránit? Nemohu hlídat na zemi?”

Vicor se uculil.

“Odtud toho vidíš mnohem více, než zespodu,” odpověděl.

“A když něco uvidím?” zeptal se Merk.

“Zazvoň na zvonek,” řekl.

Pokýval a Merk uviděl zvonek, postavený vedle okna.

“Za staletí bylo na naši věž pořádáno mnoho útoků,” pokračoval Vicor. “Všechny selhaly – díky nám. My jsme Hlídači, poslední obranná linie. Celý Escalon nás potřebuje – a existuje mnoho způsobů, jak ochránit věž.”

Merk sledoval, jak odchází, a uvelebil se na své pozici a v tichosti přemýšlel: do čeho se to jenom pustil?

KAPITOLA ŠESTÁ

Duncan vedl své muže, zatímco cválali pod nebem osvětleným měsícem, přes zasněžené planiny Escalonu, hodina míjela hodinu, jak mířili někde na horizontu k Androsu. Noční jízda vyvolala vzpomínky na minulé bitvy, na jeho čas v Androsu, na službu starému králi; ocitl se ztracen v myšlenkách, vzpomínky se mísily s přítomností a představami o budoucnosti až už nevěděl, co je skutečné. Jako vždy se jeho myšlenky dostaly k jeho dceři.

Kyro. Kdepak jsi? přemýšlel.

Duncan se modlil, aby byla v bezpečí, aby dělala pokroky v tréninku a aby byli brzy znovu spolu a navždy. Byla by schopná znovu Thea povolat? přemýšlel. Jestli ne, nebyl si jistý, zda budou schopni vyhrát válku, kterou začala.

Nepřetržitý hluk koní a zbroje zaplnil noc a Duncan ani necítil chlad, jeho srdce bylo zahřáté z vítězství, z toho spádu, z rostoucí armády za ním a z očekávání. Konečně po tolika letech cítil, že se štěstěna obrací jeho směrem. Věděl, že Andros bude těžce střežen čekající profesionální armádou a že druhá strana bude ve velké přesile, že hlavní město bude opevněné a že nemají tolik sil, aby zinscenovali obležení. Věděl, že ho čeká bitva jeho života, která určí osud Escalonu. Taková byla tíha cti.

Duncan také věděl, že on i jeho muži mají na své straně cíl, touhu a záměr – a ze všeho nejvíce rychlost a sílu momentu překvapení. Pandesiané by nikdy nečekali útok na hlavní město, ne lidmi, které si podmanili a určitě ne v noci.

Konečně, jak se začaly objevovat první známky svítání, nebe mělo stále namodralý nádech, Duncan uviděl v dálce, jak se začínají objevovat známé kontury hlavního města. Byl to pohled, který nečekal, že znovu ve svém životě uvidí – a kvůli ktérému se mu rozbušilo srdce. Vzpomínky se k němu vrátily, všechna ta léta, kdy tam žil a loajálně sloužil králi a zemi. Vzpomněl si na Escalon na vrcholu své slávy, pyšný, svobodný národ, který se zdál být neporazitelný.

Ale vidět ho mu také přineslo hořké vzpomínky: zradu slabého krále vůči svým lidem, vzdání se města a Escalonu. Vzpomněl si, jak se on i všichni velcí bojoví vůdci rozprchli a byli přinuceni zostuzeně odejít, všichni vyhnáni do exilu svých vlastních tvrzí po celém Escalonu. Vidět ty majestátní obrysy města mu také připomnělo touhu a nostalgii a strach a naději, vše v jeden okamžik. To byly obrysy, které dávaly tvar jeho životu, obrys nejskvostnějšího města Escalonu, kterému po staletí vládli králové, které se táhlo tak daleko, že bylo těžké spatřit, kde vůbec končí. Duncan se zhluboka nadechl, když uviděl známou ochrannou zídku, kupole a věžičky, všechny byly hluboce zakořeněné v jeho duši. V určitém smyslu to bylo jako vracet se domů – kromě toho, že Duncan nebyl poraženým, loajálním vůdcem, jakým byl kdysi. Nyní byl silnější, nechtěl se zpovídat nikomu a měl v závěsu armádu.

Za úsvitu bylo město stále osvětlené pochodněmi, pozůstatek noční hlídky, který ze sebe v ranní mlze setřásal dlouhou noc a jak se Duncan blížil, naskytl se mu další pohled, který mu zahýbal srdcem: modré a žluté vlajky Pandesie, pyšně vlající nad cimbuřím Androsu. Udělalo se mu z toho zle – a dodalo mu to novou vlnu odhodlání.

Duncan si okamžitě prohlédl brány a srdce mu zaplesalo, když viděl, že je hlídaná pouze nezbytně malou posádkou. Oddychl si. Kdyby Pandesiané věděli, že přicházejí, střežilo by tisíc vojáků – a Duncan se svými muži by neměli šanci. Ale to mu naznačilo, že nic neví. Tisícovka pandesianských vojáků, která je zde nasazená, musí ještě spát. Duncan a jeho muži naštěstí postupovali dostatečně rychle, aby měli šanci.

Tento moment překvapení, jak Duncan věděl, pro ně bude jedinou jejich výhodou, jedinou věcí, která jm dá šanci ovládnout toto ohromné hlavní město s několika úrovněmi cimbuří, postavené tak, aby čelilo armádě. To – a Duncanova znalost o vnitřku jeho opevnění a slabých místech. Věděl, že bitvy byly v minulosti vyhrány i s menším vybavením. Duncan si prohlížel vstup do města a věděl, kde musí zaútočit jako první, jestli mají mít šanci na vítězství.

“Kdo má kontrolu nad vstupní branou má kontrolu nad hlavním městem!” Křičel Duncan na Kavose a jeho další vůdce. “Nesmí je zavřít – nesmíme jim dovolit je za žádnou cenu zavřít. Jestli to udělají, budeme navždy odříznuti. Vezmu si s sebou malou jednotku a zamíříme největší rychlostí k branám. Ty,” řekl a ukázal na Kavose, Bramthose a Seaviga, “veďte zbytek mužů k posádkám a chraňte nás ze strany před vojáky, kteří se objeví.”

Kavos zakroutil hlavou.

“Vyrazit k branám s malou posádkou je lehkovážné,” zakřičel. “Budete obklíčeni a jestli budu bojovat s posádkami, nebudu vám moci krýt záda. To je sebevražda.”

Duncan se usmál.

“A proto jsem si tento úkol zvolil sám pro sebe.”

Duncan pobídl koně a vyjel před ostatní, mířil na bránu, zatímco Anvin, Arthfael a tucet jeho nejbližších vůdců, mužů, kteří znali Andros stejně dobře jako on, mužů, kteří po jeho boku bojovali celý život, vyjeli, aby ho následovali a on věděl, že to udělají. Plnou rychlostí se stočili k branám města, zatímco Duncan za sebou koutkem oka viděl, jak se Kavos, Bramthos, Seavig a většina jejich armády odklonila k pandesianským posádkám.

Duncanovi poskočilo srdce, věděl, že se musí dostat k branám, než bude příliš pozdě, sklonil hlavu a pobídl koně k rychlejšímu běhu. Cválali prostředkem cesty přes Králův most, kopyta klapala po dřevě, a Duncan cítil to vzrušení z blížící se bitvy. Jak začalo svítat, Duncan viděl zmatené tváře prvního Pandesiana, který si jich všiml, mladého vojáka, který stál ospale na stráži na mostě, mrkal, rozhlížel se a jeho obličej zachvátila hrůza. Duncan se přiblížil, dojel k němu a sekl svým mečem a jedním rychlým pohybem ho ťal ještě, než mohl pozvednout svůj štít.

Bitva byla započata.

Anvin, Arthfael a ostatní vrhli oštěpy a zasáhli půl tuctu pandesianských vojáků, kteří se otočili jejich směrem. Všichni pokračovali v jízdě, žádný z nich nezastavil, všichni věděli, že jim jde o život. Hnali se přes most a zaútočili na doširoka otevřené brány Androse.

Stále ještě alespoň sto yardů daleko se Duncan podíval vzhůru na legendární bránu Androse, sto stop vysokou, vyřezanou ze zlata deset stop tlustého a věděl, že jestli bude zavřena, město je neproniknutelné. Bylo by potřeba profesionálního vybavení k obklíčení, které neměli a mnoho měsíců a mnoho mužů, kteří by bušili do brány – které ale také neměl. Bránu nikdy nikdo neprorazil, i za staletí nájezdů. Jestli se k nim nedostane včas, vše bude ztraceno.

Duncan si prohlédl necelých tucet pandesianských vojáků, kteří ji hlídali, světlo u hlídačů na stráži, muži byli za rozbřesku ospalí a nikdo neočekával útok, a pobídl svého koně k rychlejšímu běhu, věděl, že má pouze omezený čas. Musí se k nim dostat ještě předtím, než si ho všimnou; potřebuje nic než ještě jednu minutu navíc, aby se ujistil, že přežije.

Najednou ale zazněla mocná trubka a Duncanovi poskočilo srdce, když se podíval nahoru a viděl na vrcholku cimbuří pandesianského hlídače, který hleděl dolů a znovu a znovu varovně troubil na trubku. Zvuk se ozýval mezi zdmi města a Duncanovo srdce zabolelo, protože věděl, že všechny výhody, které měli, byly ztraceny. Svého nepřítele podcenil.

Pandesianští vojáci u brány se dali do činění. Přispěchali a rameny se opřeli o brány, šest mužů na každé straně, tlačili vší svou silou, aby je zavřeli. A zároveň čtyři další vojáci točili na každé straně masivní klikou, zatímco čtyři další tahali za řetězy, dva na každé straně. S ohromným zaskřípáním se mříže začaly zavírat. Duncan to zoufale sledoval s pocitem, jako by nad jeho srdcem zavírali rakev.

“RYCHLEJI!” pobídl svého koně.

Všichni nabrali rychlost a řítili se jako šílení. Jak se blížili, několik jeho mužů vrhlo oštěpem na muže u brány v zoufalé snaze – ale byli stále příliš daleko a oštěpy k nim ani nedoletěly.

Duncan pobízel svého koně jako nikdy předtím, riskantně předhonil ostatní a jak se blížil zavírající se bráně, najednou ucítil, jak kolem něj něco probzučelo. Uvědomil si, že to je oštěp a podíval se vzhůru a viděl na cimbuří vojáky, kteří házeli dolů oštěpy. Duncan uslyšel výkřik a podíval se na své muže a viděl, že jeden statečný voják, vedle kterého léta bojoval, byl nabodnut a sletěl ze svého koně, byl mrtev.

Duncan ještě více a bezhlavěji přidal, jak zamířil na zavírající se bránu. Byl asi dvacet yardů daleko a bránu dělilo od zavření jen několik stop. Ať se má stát cokoli, i kdyby to znamenalo jeho smrt, nemohl to dopustit.

V posledním sebevražedném běhu Duncan seskočil ze svého koně a zamířil na otevřenou štěrbinu, zatímco se brána zavírala. Napřáhl se se svým mečem a trčil jej kupředu a podařilo se mu vzpříčit bránu ještě předtím, než se zavřela. Jeho meč se ohnul – ale nezlomil se. Duncan věděl, že ten kus oceli byla jediná věc, která bráně zabránila, aby se nadobro uzavřela, jediná věc, která zanechávala hlavní město přístupné, jediná věc, která bránila, aby byl celý Escalon ztracen.

Když si šokovaní pandesianští vojáci uvědomili, že se brána nezavírá, překvapeně pohlédli na Duncanův meč. Všichni k němu vyběhli a Duncan věděl, že i za cenu svého života to nesmí dopustit.

Stále bez dechu, kvůli svému pádu z koně, s bolestivými žebry, se Duncan pokusil odrolovat se z cesty vojákovi, který se na něj chystal vrhnout, ale nebyl dostatečně rychlý. Viděl za sebou pozvednutý meč a připravil se na smrtelnou ránu – když najednou voják vykřikl a Duncan se zmateně otočil a slyšel zařehtání a viděl svého válečného koně, jak se zaklonil a kopl nepřítele do hrudi, těsně předtím, než zasáhl Duncana. Voják odletěl, žebra mu zapraskala a přistál v bezvědomí na zádech. Duncan se vděčně podíval vzhůru na svého koně a uvědomil si, že mu znovu zachránil život.

V čase, který Duncan měl, se překulil na nohy, tasil svůj záložní meč a připravil se, zatímco se na něj vrhla skupina vojáků. První voják po něm sekl mečem a Duncan ho nad hlavou vyblokoval, zatočil se a sekl ho vzadu do ramene, až upadl na zem. Duncan přistoupil a bodl dalšího vojáka do střev ještě předtím, než se k němu dostal, potom přiskočil k jeho padajícímu tělu a oběma nohama kopl dalšího do hrudi, až padl na záda. Pokrčil se, zatímco se nad ním napřáhl další voják, potom se otočil dokola a sekl ho do zad.

Duncanova pozornost byla zabrána na jeho útočníky, jak se točil, vycítil za sebou pohyb a uviděl, jak Pandesian chytil meč, zaseknutý mezi bránou a trhnul s ním za rukojeť. Když si Duncan uvědomil, že už nemá čas, otočil se, zamířil a hodil svým mečem. Ten se ve vzduchu přetočil a zabodl se muži do krku, těsně předtím, než vytáhl jeho dlouhý meč. Zachránil tak bránu – ale zanechalo ho to bezbranným.

Duncan zamířil na bránu, doufal, že se mu štěrbina podaří zvětšit – ale zezadu ho napadl voják a padl s ním k zemi. Duncan věděl, že je s nechráněnými zády v nebezpečí. Nemohl toho moc udělat, protože Pandesian, který byl za ním, pozvedl vysoko své kopí, aby mu probodl záda.

Zazněl výkřik a Duncan koutkem oka uviděl, jak přispěchal Anvin, zatočil svým trnovým kyjem a sekl vojáka přes zápěstí, až mu z rukou vyrazil oštěp předtím, než mohl probodnout Duncana. Anvin potom seskočil z koně a muže srazil k zemi – a tentokrát dorazili Arthfael a ostatní muži a zaútočili na skupinu vojáků, která se chystala na Duncana.

Vysvobozený Duncan se rozhlédl a uviděl mrtvé vojáky, kteří hlídali bránu, brána byla jen nepatrně otevřena kvůli jeho meči a on koutkem oka viděl stovky pandesianských vojáků, jak se za rozbřesku vynořují z kasáren a spěchají bojovat s Kavosem, Bramthosem, Seavigem a jejich muži. Věděl, že mají málo času. Dokonce i s Kavosovými muži, kteří je zaměstnají, jich dost proklouzne a dostane se k bráně a jestli se Duncanovi brzy nepodaří získat bránu pod kontrolu, bude po jeho mužích.

Duncan se sehnul, protože na něj ležel další oštěp z cimbuří. Přispěchal, uchopil luk a šíp od padlého vojáka, zaklonil se a zamířil a vystřelil na Pandesiana vysoko nahoře, který se nakláněl a díval se s oštěpem dolů. Chlapec vykřikl a padl, zasažen šípem, bylo jasné, že to nečekal. Padal dolů k zemi a přistál s ránou vedle Duncana, Duncan ukročil stranou, aby ho jeho tělo nezabilo. Duncan pocítil zvláštní uspokojení, když viděl, že tento chlapec byl trubadúr.

“BRÁNA!” zakřičel Duncan na své muže, když skončili s bitvou s ostatními vojáky.

Jeho muži přispěchali, seskočili z koní, přiběhli k němu a pomohli mu zatlačit a otevřít masivní bránu. Tlačili vší svou silou – a přesto se sotva pohnula. Přidali se k nim další jeho muži a jak všichni společně tlačili, začala se pomalu pohybovat. Kousíček po kousíčku se otevírala a brzy tam bylo dostatek místa, aby dal Duncan do mezery nohu.

Duncan vmáčkl rameno do mezery a zatlačil vší svou silou až bručel a jeho paže se mu třásly. Z tváře mu tekl pot, i přes ranní chlad, jak se rozhlédl, uviděl záplavu vojáků, kteří se valili z kasáren. Většina z nich se utkala s Kavosem, Bramthosem a jejich muži, ale dost z nich po stranách proklouzlo a mířili na ně. Rozbřeskem zazněl náhlý jekot a Duncan vedle sebe uviděl jednoho ze svých mužů, dobrého vůdce, věrného muže, který padl k zemi. Viděl v jeho zádech oštěp a podíval se vzhůru, kde byli pandesiané na dostřel.

Další pandesiané pozvedli svá kopí, aby je na ně hodili a Duncan se připravil, uvědomil si, že tentokrát se skrze bránu nedostane – až najednou, k jeho překvapení, vojáci zavrávorali a padli tváří na zem. Pohlédl vzhůru a viděl šípy a meče v jejich zádech a pocítil nával vděku, když viděl Bramthose a Seaviga, kteří vedou stovku mužů, kteří se oddělili od Kavose, který bojoval s posádkou, a pak se otočili, aby mu znovu pomohli.

Duncan se snažil dvakrát tolik, vší svou silou tlačil a Anvin a Arthfael se vtěsnali vedle něj, věděl, že mezera musí být dostatečně velká, aby jeho muži prošli dovnitř. Konečně, ještě více jeho mužů zatlačilo, zabořilo chodidla do zasněžené země a začali kráčet. Duncan šel krok po kroku až se brána konečně s vrzáním napůl otevřela.