Sen Smrtelníků

KAPITOLA PÁTÁ

Volusia kráčela v čele stovek tisíc bojovníků. Hromobití jejich pochodujících řad překrývalo všechny okolní zvuky. Pro její uši to byl ten nejsladší zvuk na světě. Byl to zvuk postupu, zvuk vítězství. Po cestě se rozhlížela a spokojeně zjišťovala, že je jejich cesta lemována mrtvolami pobitých nepřátel. Leželi vlastně všude kolem, kam až oko dohlédlo. Všude ve vysušených krajích kolem imperiálního Kapitolu. Tisíce nepřátel, poskládaných na zemi v perfektní nehybnosti a s tvářemi plnými děsu z toho, jak je zasáhla ta velká vlna.

Dobře věděla, že se nejednalo o přírodní úkaz. Byla to práce jejích čarodějů, Voků. Vyvolali velmi mocné kouzlo a zabili jím každého, kdo by na ni mohl zaútočit a zabít ji.

Spokojeně se ušklíbla a dál si prohlížením bojiště užívala den svého velkého vítězství. Znovu se jí podařilo přechytračit ty, kteří jí usilovali o život. Toto byl výkvět imperiální armády, muži, kteří nebyli nikdy nikým poraženi a zároveň jediná síla, stojící mezi ní a Kapitolem. Všichni velitelé, všichni muži, kteří byli vysláni aby Volusii zneškodnili a všichni, kteří si mysleli, že jsou chytřejší než ona – byli mrtví.

Jala se procházet se mezi nimi. Občas se padlým vyhýbala, občas je překračovala a když se jí zachtělo, tak se jim procházela klidně třeba po obličejích. Cítit pod nohama jejich maso jí činilo neskutečnou radost. Skoro jako kdyby byla znovu dítětem.

Zadívala se do dáli a spatřila Kapitol. Uprostřed města se rýsovala mohutná zlatá kupole, kolem níž bylo ještě jedno vnitřní a velmi masivní opevnění. Do toho vnějšího vedla na slunci zářící zlatá vstupní brána. Pocítila vzrušení z okamžiků, které již brzy nadejdou. To, co leželo před ní, byl především trůn a klíč k absolutní moci v Impériu. Už nebudou žádní senátoři, rada, žádní vůdci nebo velitelé, kteří by jí stáli v cestě k absolutní moci. Bude jenom ona. Celé to několikaměsíční tažení, bitvy a dobývání jednoho města za druhým, všechna ta vítězství, po kterých se její armáda stále více rozrůstala, to všechno vedlo k nadcházející chvíli. Za těmi zdmi a branou na ni čeká její poslední triumf. Už brzy stane uvnitř, přivlastní si císařský trůn, a jakmile se tak stane, už ji nic nedokáže zastavit. Převezme velení nad všemi imperiálními armádami, všemi provinciemi a městy. Převezme vládu nad čtyřmi rohy a dvěma ostny a každičká dýchající a cítící bytost v celém Impériu bude muset uznat ji – člověka – za svou svrchovanou vládkyni.

Ba co více, budou ji uctívat jako bohyni.

Ta myšlenka ji přinutila usmát se. Nechá vztyčit svoje sochy v každém městě, před každou tvrzí a nechá po sobě pojmenovat státní svátky, kdy se všichni budou klanět jenom jí. Impérium už brzy ani nebude znát jiná jména, než je to její.

Kráčela poměrně daleko vpředu před řadami své armády a užívala si pohledu na tu zlatou bránu, blyštící se v ranním slunci. Dobře si uvědomovala, že prožívá jedny z nejdůležitějších chvil svého života. V čele té armády se cítila neporazitelná – obzvláště teď, když byli všichni zrádci v jejích vlastních řadách po smrti. Byli blázni, když si mysleli, že jim padne do té jejich pasti. Byli blázni, když očekávali, že to, že je mladá znamená, že je také naivní. Tolik k jejich životním zkušenostem a moudrosti starších. Jediné, co jim přinesly, byla předčasná smrt. Předčasná smrt za to, že podcenili její vlastní moudrost – moudrost, která tu jejich jednoznačně převyšovala.

Jak se tu tak procházela, uvědomila si, že tu vlastně není až tak tolik mrtvých, kolik by mělo být, aby to vystačilo na celou imperiální armádu. Byla jich ohromná spousta, ale přesto ne tolik, jak by si představovala. Že by ti velitelé nepřivedli své muže všechny? Pokud ne, kde tedy mohli být?

Přemýšlela, zda se bude Kapitol po této bitvě, a s většinou svých branných sil poražených, ještě stále chtít bránit.

Když se o pár desítek minut později blížila k branám, naznačila armádě, aby zastavila a Vokinovi, aby přišel k ní.

Okamžitě a bez váhání ji všichni poslechli. Hromobití jejich kroků ustalo a na chvíli se vlády nad všemi zvuky opět ujal jenom pouštní vítr, zahřívající probouzející se krajinu a přinášející oblaka prachu i volně poletující trnité keře. Volusia si prohlížela masivní zapečetěnou bránu a zlatotepeckou práci, provedenou na její výzdobě. Byla celá pokrytá výjevy z imperiální historie, což znamenalo především bitvy a hry v arénách. Ta brána byla něco jako symbol Impéria a všichni jeho obyvatelé ji dobře znali. Říkalo se, že trvalo sto let, než byla zhotovena a že byla dva metry tlustá. Byl to odznak moci a síly všech Imperiálních provincií.

Volusia ještě nikdy v životě nebyla Kapitolu tak blízko jako dnes. Brána na ni udělala silný dojem. Nebyl to pouze symbol síly a stability, ale tak mistrovské dílo starého řemeslnictví. Natáhla ruku, jakoby se jí snad ze vzdálenosti, která ji od brány dělila, mohla dotknout.

Dobře však věděla, že teď není na obdiv dostatek času. Když se tak na ten obrovský kus zlata dívala, uvědomila si, že něco přece jenom není v pořádku. Tu bránu vůbec nikdo nestřežil. A kolem bylo naprosté ticho.

Podívala se přímo nad sebe a teprve teď spatřila tisíce imperiálních vojáků, kteří se pomaloučku vynořili zpoza ochozů. Všichni v bojové pohotovosti a vyzbrojeni luky, šípy a oštěpy.

Přímo nad branou se objevil imperiální generál.

„Jsi blázen, že přicházíš tak blízko,“ zahřměl mohutným hlasem. „Naši lučištníci tě mají jako na dlani. Stačí pohnout prstem a budeš během chvilky mrtvá.”

Odmlčel se, aby po chvíli pokračoval

Ale já ti dám milost,“ dodal, „když řekneš svým armádám ať odhodí zbraně. Potom tě nechám žít.“

Volusia si pozorně prohlédla tvář toho generála, posledního velitele, který ještě bránil Kapitol. Potom se rozhlédla doprava i doleva a zkontrolovala linie jeho mužů. Všichni měli založené šípy nebo napřažené oštěpy a byli připraveni na jeho rozkaz vypálit. Byla si jistá, že generál nemluví do větru.

„Dám ti jednu jedinou šanci se mi vzdát,“ zakřičela k němu nahoru, „než vás moje armáda všechny zabije a spálí Kapitol na uhel.“

Generál se ušklíbl, zatímco jeho muži spěšně sklápěli hledí svých přilbic a připravovali se na boj.

A potom to bez dalšího varování přišlo. Zadrčely tětivy tisíce luků, do vzduchu vyletěl tisíc šípů a tisíc oštěpů. Letěly tak blízko u sebe, že na moment téměř zakryly oblohu. Všechny patřily jí.

Volusia stála pevně na svém místě, nebojácně patřila vstříc přilétající smrti a ani se nezachvěla. Dobře věděla, že žádná z těch zbraní ji nemůže ani škrábnout. Byla přece bohyní.

Vok vedle ní naopak začal jednat. Rychle zvedl svou podlouhlou zelenou dlaň, ze které okamžitě vyletěla magická koule, obklopila jeho i Volusii a vytvořila kolem nich nazelenalý magický štít. O zlomek vteřiny později do něj začaly narážet hroty šípů a oštěpů. Nebyly o nic nebezpečnější než je jarní dešťová přeháňka pro dobře postavenou střechu. S mohutným zadrnčením zbraně popadaly všude kolem.

Spokojeně sledovala, jak se kolem nich vrší hromada vypálené munice a ještě více si potom užila pohled na generálovu tvář.

„Dobrá, dám ti ještě jednu šanci se vzdát!“ vykřikla.

Generál se notnou chvíli ani nepohnul. Očividně byl vývojem situace naprosto zaskočen. Chvíli zvažoval svoje možnosti a nakonec se rozhodl nepoddat. Naopak pokynul svým jednotkám, aby se připravily k další salvě.

Volusia pokynula Vokinovi a ten gestikuloval patřičné rozkazy svým lidem. Desítky Voků předstoupily před linii těžkooděnců a pozvedly ruce vysoko nad hlavy a potom před sebe. Dlaněmi namířily na ochozy opevnění. O vteřinu později přišla salva. Tentokrát však nelétaly šípy a oštěpy, nýbrž zelené magické střely.

Volusia všechno s nadšením sledovala. Čekala, že se zdi zřítí, že obránci budou s řevem padat spolu s nimi a zraněni se jí plazit u nohou. Čekala, že Kapitol bude už za chvíli její a nemohla se dočkat, až se posadí na jeho trůn.

Jenže nic z toho se nestalo. Jediné, co spatřila bylo, jak se magické střely začaly o zeď neškodně rozbíjet a v záblescích světla mizely, aniž by napáchaly sebemenší škody. Nemohla pochopit, co se to stalo. Magie nezabírala.

Podívala se na Vokina a z výrazu jeho tváře vyčetla stejné překvapení, jako bylo to její.

Generál obránců se naopak rozesmál.

“„Myslíš si, že se svými čáry dosáhneš všeho?“ řekl spokojeně. „Tyhle zdi nemohou být překonány žádnou magií. Vydržely dlouhá tisíciletí barbarských nájezdů. Armád mnohem větších, než je ta tvoje. Žádná magie je nedokáže prorazit – jenom síla lidských rukou.“

Znovu se široce usmál.

„Můžeš si gratulovat,“ dodal, „děláš stejné chyby jako spousta jiných rádoby uzurpátorů před tebou. Chceš dobýt samotný Kapitol a spoléháš se přitom na magii – a za to se platí vysoká cena.“

Po celé délce ochozu se rozezněly rohy a záhy jim směrem z pouště začaly jiné odpovídat. Volusia se v úleku podívala oním směrem a spatřila mohutnou armádu, blížící se od východu. Byly jich stovky tisíc a během chvíle zaplnily obzor jako velká černající se skvrna. Armáda byla zcela jistě větší než ta její. Nejspíše čekali ukryti za terénními nerovnostmi v poušti kousek za městem na generálův signál, anebo možná dorazili z jiné pevnosti právě včas. Volusia nejenže nevědomky nakráčela přímo do další bitvy, ale tohle vypadalo na pořádný masakr.

Ozvaly se další rohy a velká zlatá brána se s řinčením začala otevírat. Jakmile byl průchod dostatečně široký, ozval se zevnitř bojový pokřik a tisíce obránců se s meči nad hlavami začaly hrnout do útoku.

Armáda přicházející z pouště se vrhla kupředu takřka ve stejný moment, aby napadla tu její ze strany a rozdělila tak pozornost jejích šiků do dvou směrů.

Volusia nadále zůstávala na svém místě. Pozvedla pěst nad hlavu a potom jí rychle udeřila směrem k zemi.

Její armáda se rozburácela bojovým pokřikem a vyrazila směrem k ní a nepříteli.

Bylo jasné, že právě začíná bitva, která rozhodne o výsledku celé války a příštího osudu Impéria. Její černokněžníci ji zklamali – ale vojáci si jistě povedou lépe. Koneckonců, pro někoho tak brutálního, jako byla ona, byla magie stejně příliš nudná.

Neohroženě patřila na blížící se válečníky a těšila se, že opět jednou bude prolévat krev vlastníma rukama. Bitva o Kapitol započala.

KAPITOLA ŠESTÁ

Gwendolyn otevřela oči, když jí kdosi jemně poklepal na tvář. Dezorientovaně se rozhlédla. Zjistila, že leží na boku na nějaké dřevěné plošině a měla pocit, že se s ní celý svět točí. Vedle sebe uslyšela zakňourání a hned nato se jí o tvář otřelo něco vlhkého. To se k ní tulil Krohn a olizoval její tvář. Měla obrovskou radost, že jej vidí živého. Vypadal hubený a slabý, ale přesto našel dost sil se s ní pomazlit. Zdálo se, že je to to jediné, na čem mu záleželo. I on tedy tu katastrofu přežil.

Olízla si rty a zjistila, že už zdaleka nejsou tak rozpraskané jako předtím. Vlastně byl zázrak už jenom to, že dokázala natolik vypláznout jazyk, protože předtím byl celý oteklý. S ulehčeným výdechem zavřela oči, ale takřka vzápětí pocítila na rtech chladivou vodu. Znovu otevřela oči a zjistila, že se nad ní sklání jedna z těch pouštních bytostí a lije jí do pusy vodu z měchu. Nenasytně pila, dokud se bytost zdroj té slasti zase nerozhodla schovat.

Než tak udělala, Gwen ji stačila chytit za zápěstí a pohybem ruky naznačit, aby se vody dostalo i Krohnovi. Nomád zpočátku vypadal nechápavě, ale potom si uvědomil, co se po něm chce, přiblížil vak k leopardově tlamě a dal mu napít. Gwen s radostí sledovala, jak Krohn hltavě pije a vrní u toho blahem.

Najednou se dřevěná deska, na které ležela, znovu zatřásla a pohnula. Její svět se opět přetočil a ona spatřila blankytně modré nebe, po kterém se proháněly beránky. Deska se v pravidelných intervalech znovu a znovu jemně otřásala a Gwen měla pokaždé pocit, že je vytahována výše. Nevěděla, co se to s ní děje, ani kde to vlastně je. Neměla ani zdaleka dostatek sil, aby se posadila, ale už dokázala pohybovat krkem a dokonce i mírně zvednout hlavu. Zjistila, že jsou v rozích její dřevěné desky upevněna čtyři lana a ona je díky nim vytahována vzhůru. Někde nahoře byl silně vrzající mechanismus s kladkou, za který byla lana ukotvena. S každým zaskřípěním a zhoupnutím byla zase o něco výše. Dále spatřila, že se její cesta vzhůru ubírá podél onoho vysokého útesu, který na vrcholu přecházel v zeď, kterou spatřila předtím, než omdlela vyčerpáním. Byla to ta, na níž viděla ty zářivé rytíře.

Odvážila se nahlédnout přes okraj desky směrem dolů a okamžitě se jí z toho pohledu zatočila hlava. Už teď pod ní byla ohromná propast a to stále ještě stoupala.

Podívala se znovu nad sebe a viděla, že se zatím nachází asi jenom v polovině. Ochozy se rýsovaly proti nebi stále velmi vysoko nad ní. Neviděla na ně dost dobře protože ji neustále oslňovalo slunce, ale přesto měla pocit, že i tentokrát na jejich vrcholu spatřila bojovníky.

Vtom si něco uvědomila a rychle se podívala znovu pod sebe. S úlevou potom shledala, že její blízcí jsou dole po hradbou též. Viděla Kendricka, Sandaru, Steffena, Arliss, Aberthola, Illepriu, děvčátko, o které se starala, a které se jmenovalo Krea; dále Staru, Branta, Atmeho a několik dalších Stříbrných. Všichni leželi po jednom nebo po vícero na podobných dřevěných plošinách a byli ošetřováni nomádskými bytostmi. Gwen těm podivným pouštním stvořením byla ohromně vděčná. Bez nich by zcela jistě v poušti zahynuli.

Znovu zavřela oči a uvolněně si položila hlavu na desku. Krohn byl stočený do klubka vedle ní. Po té chvilce rozhlížení měla pocit, jako kdyby její hlava vážila tunu. Kolem panovalo příjemné ticho, narušované jenom šuměním větru a vrzáním kladek někde nahoře. Cestovala už příliš dlouho a příliš daleko. Teď ji napadlo, kdy to všechno skončí a jestli vůbec někdy. Již brzy budou všichni vytaženi nahoru. Modlila se, aby ti rytíři byli stejně vstřícní, jako jejich zahalení zachránci.

Zdálo se jí, že slunce jsou s každým poskočením směrem vzhůru silnejší a silnější. Momentálně kolem sebe samozřejmě neměla žádný stín. Vedro bylo takové, jako kdyby ji vytahovali až na slunce samotné.

Po několika dalších poskočeních znovu otevřela oči. Ani si neuvědomila, že musela na krátkou chvíli usnout. Cítila se o trochu silnější. Právě byla něčíma rukama zdvihnuta a položena znovu na jakýsi kus plátna, na kterém byla potom přenesena pryč z desky na ochozy. Po chviličce byla jemně položena na kamenný povrch. Rozhlédla se, ale kvůli oslňujícímu slunci toho stejně mnoho nespatřila. Byla příliš vyčerpaná, než aby zvládla znovu zvednout hlavu. Vlastně si nebyla ani zcela jistá, zda je právě vzhůru nebo sní.

Tu si povšimla postav několika rytířů, kteří se blížili směrem k ní. Byli oděni v nádherné plátové zbroji. Obestoupili ji a začali si ji zvědavě prohlížet. Gwen nemohla pochopit, kde se v té rozpálené poušti vzali v oceli odění rytíři a proč tu drželi tak obrovskou zeď. Jak tu dokázali přežít? Co bylo za tou zdí? Jak se vůbec dostali k tak skvělé zbroji a nemůže to po tom všem, čím si prošla, být prostě jenom šálení pomatené, k smrti unavené mysli?

Ani v Prstenu s jeho impozantní rytířskou tradicí by se nenašlo mnoho kusů brnění, které by mohlo soupeřit s tím, co na sobě měli tito vojáci. Byla to ta nejbohatší brnění jaká kdy viděla. Vykovaná ze stříbra, platiny a ještě nějakého dalšího kovu, který od pohledu nedokázala poznat. Jejich meče byly podobně působivé jako zbroj. Ti muži byli očividně vysoce postavenými rytíři. Připomnělo jí to jeden den kdy byla ještě docela malá a společně s otcem se šla podívat na cvičení Stříbrných. Tehdy je také viděla oděné v postříbřené oceli, zářící a majestátní. I tehdy se divila, jak něco tak krásného může existovat a říkala si, jestli se jí to jenom nezdá. Otázka zněla stejně i teď. Kdoví, jestli už třeba není po smrti a toto není jenom její forma nebe.

Potom však jeden z nich postoupil blíže k ní, sejmul si z hlavy helmici a zadíval se na ni modrýma očima plnýma účasti. Bylo mu přibližně třicet let a byl pohledný. Jeho hlava byla hladce vyholena a tváře mu zakrýval plavý plnovous. Podle držení těla i způsobu, jakým mu ostatní ustupovali z cesty, byl jistě velitelem těch mužů.

Podíval se na nomádské postavy, které se sem již s dalšími plošinkami, přivážející zbytek Gweniny výpravy, dostaly též.

„Jsou naživu?” zeptal se.

Jeden z nomádů namísto slovní odpovědi natáhl ruku a holí jemně šťouchl do Gwen. To ji přimělo se pohnout. Z celého srdce si přála posadit se, dát se s nimi do hovoru a zjistit, co jsou zač, ale byla příliš unavená a její krk byl už zase tak vyschlý, že by ze sebe nedostala ani slovo.

„Neuvěřitelné,” řekl rytíř a promnul si rukou plnovous. Další a další bojovníci se objevovali všude kolem. Gwen i ostatní byli očividně velice zajímaví.

„To ani není možné,” řekl jeden z nich. „Jak by mohli přežít ve Velké pustině?“

„Nemohli,” řekl jiný. „Musí to být zběhové. Nějakým způsobem se museli dostat přes Útes a do pouště. Příliš pozdě si potom uvědomili, že tam na ně čeká jenom smrt.“

Gwendolyn chtěla odpovědět. Chtěla jim říci o všem co se stalo, ale neměla dost sil na to, aby její hlasivky a ústa mohly formulovat slova.

Po chvíli ticha se slova znovu ujal velitel.

„Ne,” řekl přesvědčeně a kývnul hlavou směrem ke Kendrickovi a Stříbrným. „Podívejte se na erby na jejich oblečení a zbroji. Nejsou ani naše, ani imperiální.“

Nikdo z rytířů k tomu neměl co namítnout.

„Odkud pak tedy můžou být?” zeptal se jeden z nich udiveně.

„A jak mohli vědět, že nás tu najdou?” pronesl jiný.

Velitel se obrátil znovu na nomády.

„Kde jste je našli?”

Nomádi něco zaskřehotali v odpověď a Gwen spatřila, jak velitel rytířů vykulil oči.

„Vně písečné zdi?” podivil se. „To myslíte vážně?“

Nomádi jako o překot kývali hlavami schovanými v kapucích.

Velitel se obrátil k rytířům.

„Nemyslím si, že věděli, že tady jsme. Měli jednoduše štěstí, že je našli tihleti a, v domnění, že jde o někoho z našich a oni dostanou zaplaceno, je sem přivlekli.“

Rytíři si vyměnili pohledy. Očividně se s podobnou situací setkali poprvé.

„Přijmout je nemůžeme,” řekl další z mužů. „Dobře znáš pravidla. Vezmeme někoho dovnitř a zanecháme po sobě stopu. Žádné stopy. Pravidlo číslo jedna. Musíme je poslat zpátky do pouště.“

Následovalo dlouhé ticho, rušené jenom hučením větru. Gwen dobře viděla, že všichni přemýšlejí jak se zachovat. Ta pauza se zdála trvat donekonečna.

Chtěla se posadit a začít protestovat. Povědět jim o tom všem co je potkalo a čím si prošli. Poté by je jistě už nechtěli poslat pryč.

„Udělat to znamená poslat je na jistou smrt,” řekl velitel. „Dávná pravidla cti ale také hovoří o pomoci slabším a potřebným.“

„Jenže pokud je přijmeme,” oponoval mu jiný rytíř, „tak to může znamenat smrt nás všech. Impérium může sledovat jejich stopy. Můžou tak zjistit kde jsme. Jejich přijetím ohrožujeme všechny za Útesem. Není lepší nechat pár cizinců zemřít, než ohrozit vlastní rodiny a úplně všechno?“

Gwen dobře viděla, že si velitel není vůbec jistý, jak situaci vyřešit. Stál před těžkým rozhodnutím. To ona koneckonců velmi dobře znala. Nemohla mu však nijak pomoci. Byla příliš slabá, aby mohla udělat cokoliv více, než odevzdat se do rukou jejich milosti.

„Asi máš pravdu,” řekl velitel po dlouhé chvíli smutně, „ale já se stejně neotočím zády k nevinným. Jdou s námi.“

Podíval se na své muže.

„Vezměte je na druhou stranu,” poručil autoritativně. „Vezmeme je před krále, ať sám rozhodne o jejich osudu.“

Muži jej okamžitě poslechli, dali se do akce a začali připravovat kladky a lana na druhé straně ochozu. Jenom jeden jediný zůstal stát na svém místě a nejistě se díval na velitele.

„Porušuješ králova nařízení,” řekl. „Žádní cizinci nesmějí být vpuštěni za Útes. Nikdy.“

Velitel se na něj přísně zadíval.

„Žádní cizinci k našim branám ještě nikdy nedorazili,” odpověděl.

„Král tě může uvěznit za zradu,” pokračoval rytíř.

Velitel se nenechal vyvést z rovnováhy.

„Na takovou možnost jsem připravený.“

„Kvůli těmhle? Nějakým bezcenným pouštním tulákům?” vydechl rytíř překvapeně. „Kdoví, co jsou vůbec zač.“

„Každý život je drahý,” oponoval velitel, „a moje čest je pro mě důležitější než tisíc let v žaláři.“

Potom pokýval na muže, kteří již vše připravili a nyní čekali, jak se situace nakonec vyvine. Na jeho pokyn potom jeden z nich vzal Gwen do náručí. Zbroj na jeho pažích ji tlačila do zad. Muž ji držel, jako by vážila jenom o málo více než pírko. Ostatní se s většími obtížemi a mnohdy i ve dvou či ve třech jali odnášet ostatní. Gwen viděla, že je nesou na širokou plošinu, vypínající se nad ohromným útesem. Cítila se v rukou toho rytíře tak bezpečně. Takhle dobře jí nebylo už hodně dlouho. Moc ráda by byla alespoň jednoduše poděkovala, ale nedokázala ani otevřít ústa.

Když došli na druhý okraj ochozu, rytíři se je jali umístit na další, tentokrát výrazně větší plošinu, aby je spustili na druhou stranu opevněného útesu. Gwen se rozhlédla ve snaze zjistit, co je čeká teď. Naskytl se jí pohled, na který už potom nikdy nezapomněla a který jí doslova sebral dech. Útes se zdvihal z rovné pouště jako hřeben a po obou stranách v dlouhých obloucích ubíhal do dáli. Byla si jistá, že útes tvoří ve skutečnosti kruh, i když se jeho vzdálený konec ztrácel v nedohlednu. Útes tak byl obrovskou přírodní pevností. Podívala dolů a spatřila veliké jezero, v jehož hladině se ve fialovém a zeleném odstínu třpytila obě slunce. Sytost modři jezerních vod jí vzala dech podruhé.

Za ním se rozkládala ohromná pevnina a ztrácela se v dálce. Gwen šokovaně zjišťovala, že ten kraj je sytě zelený. Podobně jako bývaly ty nejúrodnější provincie jejího Prstenu. V dálce dokonce viděla tmavší skvrny ovocných sadů a porůznu rozesetých usedlostí. Ten kraj vypadal přímo pohádkově.

„Ať jsi, kdo jsi,” řekl rytíř, jenž ji nesl, „vítej v kraji za Útesem.“