Sen Smrtelníků

KAPITOLA SEDMÁ

Godfrey ležel schoulený do klubka a spal. Teď byl však probuzen jakýmsi táhlým skučením. Pomaloučku se vzbudil, ale ani poté si nebyl zcela jistý, zda ještě pořád nespí a není chycen v té hrozné noční můře, co se mu zdála. Zamžoural do velice spoře osvětlené místnosti a snažil se to ze sebe setřást. Zdálo se mu, že byl jako loutka na provázcích pověšen nad městskou branou Volusie. Finiáni drželi konce jeho provazů a neustále jej nutili rozpažovat ruce i nohy a zase je tlačit k sobě. Přímo před branou se přitom odehrávalo hrůzné divadlo, ve kterém byli tisíce jeho lidí pobíjeny jako zvířata. Prostranství se během chvíle proměnilo v ohromnou kaluž krve. Pokaždé když si myslel, že už je konec, Finiáni znovu zatahali za provazy a všechno to začalo nanovo....

Skučení ozývající se vedle něj jej nakonec vysvobodilo. Otočil hlavou, aby zjistil co je jeho zdrojem a spatřil vedle sebe Akortha s Fultonem. Oba leželi kousek od něj a tiše sténali. Jejich ruce i tváře byly poseté modřinami. Nedaleko leželi Merek s Ariem a nehýbali se. Godfrey si uvědomil, že jsou zpátky ve vězeňské cele. Všichni byli notně zbití, ale alespoň nikdo nechyběl a podle toho, co viděl, byli i naživu.

Godfreymu se zároveň ulevilo a zároveň mu bylo nanic. Byl rád, že po tom přepadení, jehož byl svědkem, je stále ještě naživu. Divil se, že i on nebyl Finiány zabit. Zároveň mu to bylo neskutečně líto, protože to, že Darius a ostatní do té pasti padli, byla jen a pouze jeho vina. Počínal si ve vyjednávání příliš naivně. Teď si ťukal na čelo a sám sebe se ptal, jak mohl být tak hloupý, aby uvěřil Finiánům?

Zavřel oči a zakroutil hlavou. Co by tak dal za to, kdyby to stačilo, aby ta hrozná vzpomínka zmizela. Kéž by to byl jenom mohl vzít zpátky. Namísto toho zavedl ostatní jak ovce na porážku, do léčky. Znovu a znovu slyšel jejich křik. Snažili se bojovat nebo alespoň utéct, schovat se, zachránit se. Ať Godfrey dělal co dělal, nemohl uniknout, stejně jako oni tam u brány.

Zacpal si uši dlaněmi v zoufalé snaze zastínit křik uvnitř jeho mysli i úpění Akortha s Fultonem. Oba dva měli nepochybně z té nakládačky i spaní na holém hrubém kameni velké bolesti.

Godfrey se posadil s pocitem, že jeho údy váží mnoho set kilogramů. Rozhlédl se po jejich malé cele. Nebyli tam sami. Sdíleli ji ještě s několika dalšími, které neznal. Tu jej napadlo, že podle vzhledu cely lze usuzovat, že tu stejně nezůstanou naživu dlouho. Vypadala jinak než ta předchozí. Přesně tak, jak vypadaly cely pro odsouzence k smrti.

Někde v dálce se rozlehl řev vězně vlečeného dozorci kamsi pryč. Tím se jeho domněnka jenom potvrdila. Tohle byla jistě poslední stanice před popravou. Během krátkého pobytu ve Volusii se už o zdejším způsobu poprav leccos doslechl. Koneckonců, mluvilo o tom celé město. Godfrey věděl, že nejspíše již dalšího dne budou vyvlečeni dozorci z cely a vhozeni do arény, kde poslouží jako zábava pro občany města. Budou předhozeni rozzuřeným Razifům jako předehra než začnou opravdové gladiátorské hry. Právě proto je drželi naživu až doteď. Teď už mu to konečně začalo dávat smysl.

S námahou se postavil na všechny čtyři a začal rukama pošťuchovat své druhy ve snaze je vzbudit. Točila se mu hlava, každičký sval jeho těla řval bolestí a jeho povrch teď tvořily především modřiny a čerstvé strupy. Poslední, co si pamatoval bylo, jak jej ten voják srazil k zemi. Potom jej museli, již v bezvědomí, pořádně ztlouct. Ti zbabělí Finiáni očividně ani neměli dostatek snahy ho zabít sami a hned.

Chytil se za čelo. Bylo neuvěřitelné, že člověka mohla tak strašně bolet hlava, i když předtím vůbec nepil. Nejistě se postavil na nohy a s třesoucími se koleny znovu obhlédl celu. Za zamřížovaným vstupem stál zády k nim jediný strážný a okázale si jich nevšímal. Tato cela měla však dobré zámky a tlusté ocelové mříže. Bylo jasné, že tentokrát nebude vůbec snadné odsud uniknout. Tentokrát tu opravdu zůstanou až do konce.

Vedle něj se Akorth, Fulton, Ario, a Merek také pomaloučku postavili a začali se rozhlížet. Dobře viděl jak jsou zmatení, dezorientovaní a po chvilce i zhnusení a vyděšení, když si rozvzpomněli na to, co se stalo.

„Umřeli všichni?” zeptal se Ario a podíval se přitom na Godfreyho.

Ten jenom zachmuřeně přikývnul, čímž si způsobil další vlnu bolesti.

„Je to naše chyba,” konstatoval Merek. „Zklamali jsme.“

„Ano, to je,” řekl Godfrey smutně.

„Říkal jsem ti ať Finiánům nevěříš,” rýpnul si Akorth.

„Otázka nezní čí je to vina,” řekl Ario, „ale co teď budeme dělat. Necháme je všechny zemřít zbytečně, anebo se za ně pořádně pomstíme?“

Godfrey viděl, že to ten chlapec myslí zcela vážně a musel uznat, že na něj tím udělal dojem. Byl nebojácný dokonce i v cele smrti.

„Pomsta?” zeptal se Akorth. „Přeskočilo ti? Jsme zamčený deset metrů pod zemí, uvězněný železnýma mřížema tlustýma jako moje ruka, který hlídaj ještě mnohem železnější stráže. Všichni naši lidi jsou mrtví. Jsme uprostřed nepřátelského města, plného nepřátelských vojáků a všechno naše zlato je pryč. Naše plány totálně selhaly. Jak bychom se v takové situaci mohli někomu mstít?“

„Vždycky to nějak jde,” odpověděl Ario odhodlaně a otočil se k Merekovi.

Pohledy ostatních ten Ariův následovaly. Merek nakrčil obočí.

„Já nejsem na pomsty zrovna expert,” řekl. „Zabíjím lidi hned, jak mě začnou otravovat. Nečekám až mi dají důvod se mstít.“

„No, teď už ho ale máš. A navíc jsi dobrej zloděj,” řekl Ario. „V celách ses podle svých vlastních slov už něco naseděl. Seš si jistej, že nás odsud nedokážeš dostat?“

Merek se otočil a začal zkoumat pohledem celu, mříže, okno, klíče i strážného. Všechno si pozorně prohlédl, promyslel a pak se na ně znovu zachmuřeně podíval.

„Tohle není zrovna obyčejná cela,” řekl. „Myslím, že je finiánská. Všechno to kování stálo majlant. Nevidím žádné slabiny. Rád bych vám řekl něco jiného, ale odsud vede cesta ven jenom když nám sami otevřou.“

Godfrey se vydal přímo k mříži. Nevědel proč. Jednoduše musel něco udělat, aby přehlušil všechen ten zmatek ve své mysli. Natlačil hlavu proti dvěma chladným železným prutům a labužnicky zavřel oči.

„Přiveďte ho sem,” zahřměl na konci chodby hlas.

Godfrey znovu otevřel oči a nacpal hlavu mezi mříže, aby viděl do chodby. Spatřil několik vojáků, kteří vlekli jakéhosi chudáka. Měl na sobě jenom rudý hadr, táhnoucí se přes jedno rameno a hruď k boku. Ani se strážným nepokoušel vzdorovat. Když jej potom přivlekli blíže, Godfrey si uvědomil, že ten člověk ani není při vědomí. Vypadal velmi slabě a nemocně.

„Další z těch morem zasažených zbědovanců?” rozkřikl se muž naštvaně. „Co tu s ním podle vás asi tak mám dělat?“

„Tvůj problém!” odpověděli mu druzí dva nevrle a podávali mu muže, aby si jej převzal.

Strážný polekaně ustoupil.

“Já se ho nedotknu!“ řekl rychle. „Strčte ho tady do díry k ostatním obětem moru.“

„Ale tenhle ještě dejchá,” odpověděli takřka současně.

Strážný se zamračil.

„Myslíte si, že mě to zajímá?“

Muži si vyměnili pohledy a potom udělali, co jim strážný pověděl. Odvlekli chudáka na druhou stranu chodby a tam ho jako pytel kamení vhodili do velké jámy. Byla plná těl oděných do stejného rudého hadru.

„A co když se pokusí utéct?” zeptal se jeden z mužů ještě než se dali na odchod.

Strážný se krutě usmál.

„Víš ty vůbec co s lidmi mor dělá?” zeptal se. „Do rána natáhne brka.“

Vojáci se otočili a odcházeli pryč, zatímco Godfrey se díval směrem k jámě, ve které před chvílí zmizel ten nešťastník a teď tam někde ležel slabý, umírající, avšak naprosto nehlídaný. Godfrey dostal nápad. Tak šílený, že by klidně mohl fungovat.

Otočil se k Akorthovi s Fultonem.

„Vraž mi jednu,” vyzval oba zároveň.

Oba se na sebe zmateně podívali.

„Řekl jsem, dej mi pěstí!” zopakoval Godfrey razantněji.

Jako jeden svorně zakroutili hlavami.

„Zcvoknul ses?” zeptal se Akorth zcela vážně.

„Já tě mlátit nebudu,” prohlásil Fulton, „i když by sis nakládačku teda sakra zasloužil.“

„Říkám, že mě jeden z vás praští!” nedal se Godfrey odbýt. „Tvrdě. Do tváře. Zlomte mi nos! HNED!“

Ale oni se od něj odvrátili.

„Tobě vážně hráblo.”

Godfrey se s nadějí otočil k Ariovi s Merekem, ale ti se také klidili z cesty.

„Ať už to je cokoliv,” řekl Merek, „já se na tom podílet nehodlám.“

Tu se najednou zvedl jeden z jejich spoluvězňů a došel ke Godfreymu.

„Nemohl jsem si pomoct a neposlouchat,” zašklebil se úsměvem plným chybějících zubů, následovaným zkaženým dechem. „Já ti jednu lísknu milerád, jestli už pak budeš držet klapačku! Nemusíš mě žádat zrovna dvakrát.“

Vtom jeho pěst vyletěla vzhůru a bezchybně přistála na Godfreyho nose. Pocítil jak mu v hlavě cosi explodovalo. Vykřikl a chytil se za nos. Okamžitě měl plné ruce krve. Do očí se mu vedraly slzy.

„Deď bodřebuju den hadr,” řekl Godfrey s námahou. „Dosdadeš da děj?“

Merek se zmateným výrazem sledoval směr, kterým se Godfrey zadíval. Dostal se tak k jámě s nemocnými.

„Proč?” zeptal se.

„Brosdě do udělej,” řekl Godfrey.

Merek se zamračil.

„Pokud bych měl něco dostatečně dlouhého a tenkého,” řekl zamyšleně, „tak bych tam možná dosáhnul.“

Potom sáhl k tvrzenému límci své kazajky a po chvíli se mu podařilo z něj vytáhnout dlouhý kus drátu. Když jej narovnal, byl dost dlouhý na to, aby posloužil požadovanému účelu.

Došel k mřížím a prostrčil mezi nimi ruku tak, aby dosáhl co nejdále. Celá akce byla provedena neslyšně, aby nevzbudil pozornost strážného. Pokusil se sáhnout do jámy a zachytit některý z rudých hadrů, ale drát byl příliš krátký.

Zkoušel to znovu a znovu, ale mříže byly velice blízko u sebe a jemu se nedařilo dostat ven do chodby ruku dále než po loket.

Strážný se otočil k němu a Merekovi se jenom se štěstím podařilo drát i s rukou zastrčit zpátky do cely a zůstat nezpozorován.

„Půjč mi to,” řekl Ario, když se strážný zase vzdálil.

Chopil se drátu sám. Jeho ruce byly mnohem tenčí než Merekovy a tak se mu podařilo dostat se z cely ven až po rameno.

Těch pár desítek centimetrů navíc bylo všechno, co potřeboval. Háček na jeho konci se lehce zaklesl za látku na bedrech jednoho z mrtvých a Ario už tahal zpátky. Strážný mezitím došel na konec chodby a nečekaně se otočil. Ario zmrznul uprostřed pohybu. Všichni se v duchu modlili, aby se strážný nepodíval přímo směrem k jejich cele. Trvalo strašlivě dlouho, než se muž znovu otočil a odcházel pryč.

Ario začal látku opatrně přisunovat po zemi k sobě, až už na ni nakonec dosáhl holou rukou.

Godfrey po ní rychle sáhnul, stáhnul si z těla svou halenu a bez okolků si omotal látku po vzoru nakažených. Ostatní od něj štítivě uskočili.

„Co to sakra děláš?” zhnusil se Merek. „Je to nakažené morem. Rozneseš to mezi nás všechny.”

Ostatní spoluvězni se natlačili ke vzdálené zdi.

Godfrey se podíval na Mereka.

„Deďga zadžnu gašlad a dedecháb doho,” řekl spiklenecky, „dogud debřinde. Ubidí boji grev a hadr a ty bu řegdeš, že báb dagy bor a že se zbledli gdyž bě dali g bám.“

Nečekal až mu Merek potvrdí, že plánu rozumí a okamžitě se rozkašlal jako šílený. Přitom si rukama rozmazával krev více po obličeji a na krk, aby to vypadalo ještě hůř. Kašlal tak hlasitě, že už se bál, že to bude znít nepřirozeně, když tu se najednou otevřely dveře cely a strážný vkročil dovnitř.

„Koukejte svýho kámoše utišit,” poručil jim. „Jasný?“

„To není žádnej kámoš,” odpověděl Merek. „Vždyť má mor!“

Strážný se podivil a pořádně si Godfreyho prohlédl. Všimnul si krve i rudého hadru.

„Jak se sem krucinál dostal?” rozkřikl se. „Tenhle měl bejt oddělenej.“

Godfrey nepřestával hrát záchvat tubery, až se z toho celý otřásal.

Brzy na sobě pocítil strážného ruku, která jej postrkovala z cely ven. Muž měl ohromnou sílu i na imperiána. Godfrey se zapotácel napříč chodbou a záhy byl vhozen do jámy s mrtvými.

Dopadl přímo na tělo jednoho z těch nebožáků. Snažil se odvracet hlavu stranou a ideálně vůbec nedýchat, aby nemoc nevdechl. Popravdě se ale stejně tak mohl modlit k Bohu, aby to přes vší pravděpodobnost nedostal. Pomyslel si, že jej asi čeká nejdelší noc v jeho životě.

Ale byl teď nehlídaný a relativně volný, na tom záleželo. Až bude světlo, tak vstane.

A udeří.

KAPITOLA OSMÁ

Thorgrin klesal k mořskému dnu. V uších stále více a více cítil tlak vody, jejíž teplota s každým metrem klesala. Nakonec byla tak ledová, že měl pocit, jako kdyby do něj zabodávali ledové dýky. Přesto se v tom sestupu dělo něco zvláštního. Namísto toho, aby se nořil do stále větší temnoty, světla kolem něj naopak přibývalo. Klesl ještě hlouběji, když tu pod sebou najednou spatřil něco, co by tu ani v nejmenším neočekával. V oblaku světla se v hloubce pod ním vznášela ve vodách jeho matka. Smála se na něj a vyzařovalo z ní takové světlo, že jenom stěží rozeznával kontury její tváře. Natahovala k němu svoje bělostné ruce a on klesal přímo do jejího náručí.

„Synu,“ řekla krystalově čistým hlasem, přesto, že byli pod vodou. „Jsem tu s tebou. Miluju tě. Tvůj čas ještě nepřišel. Buď silný. Prošel jsi zkouškou, ale je tu ještě spousta dalších, které na tebe čekají. Postav se znovu světu a nikdy přitom nezapomínej kým jsi. Nezapomínej: tvoje síla nepochází ze zbraní, ale z tvého já.“

Thorgrin otevřel pusu, aby odpověděl, ale jakmile tak učinil, začal se topit.

Probudil se cuknutím celého těla a okamžitě se začal rozhlížet kolem sebe. Na zápěstích pocítil něco hrubého a teprve po chvíli si uvědomil, že jsou to pouta. Ruce měl navíc svázané za zády. Rozhlédl se do okolní temnoty a podle toho, jak se s ním okolí kolébalo, si uvědomil, že je na lodi. Dalo se to snadno poznat i z tlumených zvuků vln narážejících o boky a také specifického zápachu, kterým podpalubí staré dřevěné lodi doslova čpělo.

Začal se ostražitě rozhlížet kolem sebe a vzpomínat, co se mohlo stát a proč se cítí tak slabý. Poslední, co si pamatoval, byla ta strašlivá bouře, ztroskotání a jak se potom s celou družinou překotili do vody. Vzpomínal si na Angelu a jak se k ní tisknul v boji život. Vzpomínal si také na meč, připnutý u jeho pasu. Meč mrtvých. Jak se mu to jenom podařilo přežít?

Rozhlížel se do všech stran, přemýšlel, kde to je a zároveň doufal, že někde spatří zbytek své družiny. Teprve po chvíli si s ulehčením uvědomil, že v temnotě rozeznává obrysy jejich postav. Zdálo se, že jsou všichni svázaní podobně jako on. Viděl Reece, Selese, Eldena, Indru, Matuse, O’Connora a hned vedle něj i Angelu. Všichni vypadali k smrti unavení a dokonce zbití, ale byli naživu. Ulevilo se mu.

Odněkud zvenku se začal ozývat hrubý smích, následovaný několika nadávkami a potom rychlé kroky, které tady v podpalubí zněly jako hromobití. Konečně si na všechno vzpomněl: piráti. Ti hrdlořezové, kteří se pokusili jej utopit v moři.

Znal tyhle typy až příliš dobře. Krutá, bezcitná individua, znuděná plavbou po moři, krátící si čas pácháním všemožných zvěrstev – s podobnými jako oni se setkával v životě nepříjemně často. Bylo jasné, že se teď stal jejich vězněm. Začal sebou zmítat ve snaze vymanit se z pout.

Ale nešlo to. Jeho ruce byly svázány pevně a s každým dalším pokusem si pouta jenom více zařezával do kůže. Stejně tak byly svázány i jeho kotníky. Nemohl se hnout z místa.

Zavřel oči ve snaze vzbudit svoje vnitřní síly. Jeho druidská moc by obyčejně dokázala rozmetat na padrť klidně celou tuto loď.

Jenže teď se nedělo nic. Byl velmi vyčerpaný z tonutí, ztroskotání a vůbec všeho, co se za poslední dobu událo. Z předchozích zkušeností už věděl, že teď pomůže jediné, a to dostatek času na odpočinek. Času, který však zcela jistě neměli.

„Thorgrine!“ ozval se hlas plný ulehčení. Patřil Reecovi, který byl stejně pevně svázán opodál, ale teď si z toho očividně nic nedělal. „Ty žiješ!“

„Nevěděli jsme, jestli se z toho dostaneš.“

Thor se podíval na O’Connora, svázaného vedle Reece.

„Modlila jsem se za tebe každou vteřinu,“ ozval se sladký hlas z druhé strany.

Thor se otočil k Angele, po jejíž tváři se kutálely slzy radosti.

„Dlužíš jí za záchranu života, víš,“ poznamenala Indra. „Když tě hodili přes palubu, skočila za tebou a vytáhla tě. Bez její odvahy bys tu teď nebyl.“

Thor se na dívku vděčně podíval.

„Však já už najdu způsob, jak ti to oplatit, maličká,“ řekl.

„Už jsi to udělal,“ odpověděla přesvědčivě.

„Můžeš jí to splatit tím, že nás odsud všechny dostaneš,“ řekla Indra a rozzlobeně sebou zazmítala v poutech. „Tihle piráti jsou ta nejhorší verbež ze všech. Našli nás na moři a spoutali, když jsme byli pořád ještě v bezvědomí. Pokud by se nám postavili v boji, byla by to úplně jiná pohádka.“

„Jsou to zbabělci,“ řekl Matus. „Jako všichni piráti.“

„Taky nám samozřejmě sebrali zbraně,“ dodal O’Connor.

Thorovo srdce s tou větou vynechalo několik úderů, neboť si vzpomněl na všechny své zbraně, zbroj a především Meč mrtvých.

„Žádný strach,“ řekl Reece, když viděl Thorovu tvář. „Bouřku přežily. I ty tvoje. Aspoň, že nejsou teď někde na dně oceánu. Mají je piráti. Podívej se támhle přes ty mříže.“

Thor učinil jak mu Reece poradil a opravdu mřížemi v jedné ze stěn spatřil jejich zbraně vyrovnané na palubě. Piráti se kolem nich jenom hemžili. Viděl Eldenovu sekeru, O’Connorův zlatý luk, Reecovu halapartnu, Matusův cep, Indřino kopí, Selesin pytel s práškem – a především jeho Meč mrtvých. Piráti postávali kolem, povětšinou měli ruce založené v bok a mlsně si ten malý arzenál prohlíželi.

„Ještě nikdy jsem takovej meč neviděl,“ řekl jeden druhému.

Thor zrudnul zlostí, když viděl, jak do meče ten lapka šťouchnul botou.

„Vypadá, jako kdyby patřil nějakýmu královi,“ řekl jiný.

„Já jsem ho našel, je můj,“ řekl ten první.

„To mě budeš muset nejdřív zabít,“ zavrčel druhý.

Thor mezi mřížemi viděl, jak se na sebe oba piráti vrhnuli a potom ještě slyšel, jak hřmotně přistáli na dřevěnou palubu a začali se rvát jako klubko hadů. Překulovali se sem a tam, vyměňovali si údery pěstmi i lokty, zatímco ostatní se jejich počínáním bavili a ještě je povzbuzovali. Potom začala téct krev, když vítěz udeřil hlavou poraženého několikrát hrubě o tvrdou palubu.

Ostatní se spokojeně rozjásali.

Pirát, který zvítězil, na sobě neměl žádnou košili, aby všichni viděli dlouhou jizvu, která se mu táhla od pravého ramene k levému boku. S těžkým oddychováním se vydal k Meči mrtvých. Thor se sebezapřením sledoval, jak po něm muž chmátnul a vítězně jej zvednul nad hlavu. Ostatní se rozjásali.

Thor doslova hořel vzteky. Takový zmetek se dotýkal meče, kterého se směl dotýkat jenom král. Meče, pro který Thor riskoval vlastní život. Meč, který byl určen jemu a nikomu jinému.

Vtom se najednou z paluby ozval řev. Thor spatřil, že se pirát zmítá v agónii. Rozeřval se a odhodil meč stejným způsobem, jako kdyby to byl jedovatý had. Zbraň proletěla vzduchem a přistála s břinknutím na palubě.

„Hryzlo mě to!“ zařval pirát. „Ten pitomej meč mě uhryznul prst. Podívejte!“

Zvedl zkrvavenou ruku, na které chyběl ukazovák. Thor se pozorně zadíval na jílec meče a spatřil, že jedna z vyřezávaných tváří má teď pusu plnou ostrých zubů a především také krve.

Piráti se na to dívali jako na zjevení.

„To je meč z pekla!“ vykřikl někdo.

„Já na to teda nesáhnu!“ vykřikl jiný.

„To je jedno,“ řekl další a odvrátil se od nebezpečné zbraně. „Je tady spousta dalších pěkných kousků na výběr.“

Piráti se rozchechtali a ignorujíce zraněného druha se začali probírat ostatními zbraněmi, což opět vyústilo v několik menších potyček.

Thor se znovu zaměřil na svůj meč. Díval se na něj, jak tam tak leží, jenom pár metrů od mříží na druhé straně. Znovu se vší silou svalů i magie pokusil dostat ze svých pout, ale ta se ani nepohnula. Ten, kdo jej svazoval, se ve svém řemesle vyznal skutečně dobře.

„Kdybychom se tak jenom mohli dostat ke zbraním,“ zasyčela Indra. „Nemůžu se dívat jak po nich chmatají.“

„Možná, že můžu pomoci,“ řekla Angela.

Všichni jí věnovali pochybovačný pohled.

„Nesvázali mě tak, jako vás,“ vysvětlovala. „Myslím, že se báli mojí nemoci. Svázali mi ruce, ale potom se na to raději vykašlali. Podívejte se.“

Angela vstala, otočila se, aby jim ukázala ruce svázané za zády, avšak potom udělala několik volných kroků kolem.

„To nám moc nepomůže,“ řekla Indra. „Tak jako tak jsi pořád zamčená tady s námi.“

Angela zakroutila hlavou.

„To si jenom myslíš,“ odpověděla. „Jsem mnohem menší než vy. Myslím, že se mezi těmi mřížemi protáhnu. Můžu zkusit přinést Thorův meč.“

Oslovený se na ni obdivně podíval.

„Jsi nebojácná,“ řekl. „To ti musím nechat. Jenže tím se vystavíš velkému nebezpečí. Pokud tě spatří a chytí, určitě tě zabijí.“

„Anebo něco horšího,“ dodala Selese.

Angela se na ně nebojácně podívala.

„Umřu tak jako tak, Thorgrine,“ odpověděla. „S tím jsem se smířila už dávno. Život mě naučil. Moje nemoc nepřipouští omyl a nedává mnoho času. Smrt mě nezajímá, předtím ale chci žít. A žít znamená být volná.“

Thor neměl, co by takové odpovědi vytknul. Ta dívka už teď věděla o životě více, než mnozí dospělí, které kdy v životě potkal.

Přikývl na souhlas. Uvědomil si, že to děvče skutečně má chrabrého ducha a to nebylo něco, co by chtěl v člověku potlačovat.

„Tak to zkus,“ odpověděl. „Buď ale rychlá a tichá. Pokud uvidíš jakoukoliv známku nebezpečí, okamžitě se vrať. Na tobě záleží víc jak na meči.“

Angela spokojeně přikývla, rychle se otočila a vydala se temným podpalubím k mřížím. Několikrát se po cestě zapotácela, když se loď nečekaně zhoupla o něco více. Když došla k mřížím, poklekla u nich a nejistě se rozhlédla.

Když zjistila, že je situace příhodná, strčila rychle hlavu mezi mříže. Zabralo trochu úsilí ji tam natlačit, ale podařilo se. Potom prostrčila jedno rameno a nakonec i druhé. S rukama svázanýma za zády to nebyla snadná práce, ale nakonec prošla na druhou stranu.

Potom už Thor sledoval, jak se ocitla na otevřené palubě a s tlukoucím srdcem se modlil za její bezpečí. Doufal, že se jí podaří dostat se k meči a zpátky, než si jí někdo všimne.

Angela se přikrčila a rychle přeběhla k meči. Bosou nohou se potom dotkla jeho jílce a posunula jej po palubě směrem k mříži.

Těžká zbraň na dřevě hlasitě zarachotila, ale dostala se téměř na dosah od mříže. Tu však ticho prořízl výkřik.

„Ta malá mrcha!“

Piráti se odvrátili od zbraní a vydali se k Angele.

Ta se rozběhla zpátky k mříži, ale záhy byla polapena. Chytili ji a hrubě zvedli do vzduchu, aby se nemohla bránit. Potom se okamžitě vydali k boku lodi, jako kdyby ji chtěli hodit do moře.

Dívce se podařilo kopnout patou tvrdě za sebe a trefit se přesně do rozkroku muže, který ji držel. Ten zavyl bolestí a upustil ji zpátky na palubu. Angela ani vteřinku neváhala, rozběhla se zpátky k meči a vší silou jej kopla proti mříži.

Thor s hrůzou sledoval, jak se zbraň s břinknutím otřela o mříže, proletěla dovnitř a pokračovala po podlaze přímo k němu. Zastavila se jenom pár centimetrů od něj.

Zvenčí se ozýval křik. Jeden z pirátů právě Angele vrazil pořádnou facku. Ostatní ji opět chytili a odnášeli k zábradlí, aby ji hodili do vln.

Thor měl pocit, jako kdyby se to všechno dělo jemu a ne jí. Podíval se na svůj meč a okamžitě pocítil intenzivní pouto. Bylo silnější, než jaké cítil dříve. Dokonce ani nemusel používat svoje magické schopnosti, aby dokázal cítit magii meče. Zbraň byla spíše něco jako přítel, ke kterému mohl promlouvat, a který jej i poslouchal.

„Pojď ke mně, příteli. Propusť mě z těch pout. Budeme zase spolu.“

Meč jeho volání slyšel. Najednou se sám od sebe vznesl do vzduchu, pomaloučku proletěl za Thorova záda a jedním tahem přeřízl jeho pouta.

Thor se bleskurychle otočil, chytil meč rovnou ze vzduchu a sekl jím po provazech poutajících jeho kotníky. Vypadalo to, jako kdyby chtěl seknout sám sebe, ale jeho muška byla naprosto přesná.

Potom hbitě vyskočil na nohy a jal se rychle přeřezávat pouta ostatních.

Jakmile bylo hotovo, vyrazil proti mřížím. Botou se rovnou z běhu opřel proti nim a prorazil skrz. Pln spravedlivého hněvu se vrhnul na palubu, odhodlán Angelu vysvobodit.

Rozběhl se k mužům, kteří jí odnášeli. Ze všech sil se snažila z jejich sevření vymanit. Opak by znamenal pád zpátky do ledové vody.

„Pusťte ji!“ rozkřikl se.

Začal sekat do pirátů, kteří se na něj rázem ze všech stran vrhnuli. Likvidoval je s lehkostí ještě předtím, než se vůbec stačili napřáhnout k vlastní ráně. Nikdo z nich se s jeho bojovými schopnostmi nemohl měřit, obzvláště pokud v ruce svíral Meč mrtvých.

Rychlostí blesku se probral celou skupinou, odkopl stranou poslední dva muže a nakonec chytil za košili i toho posledního, který se zrovna chystal hodit Angelu přes palubu. Mocně zatáhl k sobě, aby jej přinutil se i s dívkou zaklonit a potom mu sevřel ruce a přiměl jej ji upustit. Angela dopadla na dřevěnou palubu.

Thor piráta popadl a nevybíravě jej hodil přes palubu. Muž s řevem zmizel v ledové vodě a poznal osud, který ještě před chvíli chtěl připravit někomu jinému.

Vtom za sebou uslyšel další kroky. To se k němu blížil zbytek posádky. Byla jich spousta. Loď ostatně nebyla žádnou jednostěžňovou kocábkou. Naopak, mohla se velikostí snadno měřit i s válečnými loděmi Prstenu. Posádku jistě tvořila minimálně stovka mužů uvyklých na drsný život na moři. Teď se řítili na něj a očividně byli za příležitost si zabojovat vděčni.

To se ale už z vykopnutého otvoru vyhrnula Thorova družina, každý běžel jako o život, aby se dostal ke své zbrani ještě předtím, než padne do ruky některému z pirátů. Elden jenom o kousek uskočil stranou a vyhnul se tak úderu šavlí, mířící přímo na jeho krk. Čelem potom udeřil útočníka do obličeje a zlomil mu nos. Zároveň mu sebral z ruky šavli a hned jej rozsekl vejpůl jako kus vepřového. Teprve potom se vrhnul pro svou těžkou sekeru.

Reece se zmocnil své halapartny, O’Connor luku, Indra svého kopí, Matus cepu a Selese svého pytle s léčivým práškem. Angela mezi nimi proletěla jako šipka a ve skoku nakopla oběma nohama zároveň piráta, který se právě chystal vrhnout dýku po Thorovi. Muž ztratil rovnováhu a zbraň mu vyletěla z ruky.

Thor se pustil do boje též. Odkopl jednoho a zároveň sekl druhého. V plynulé návaznosti na předchozí pohyb se otočil dokola a uťal ruku dalšího, který se zrovna chystal seknout šavlí Reece. To už na Thora letěla bojová palice, které se elegantním zhoupnutím v kolenou a přikrčením vyhnul. Chtěl majitele palice bodnout, ale Reece jej se svou halapartnou předešel.

O’Connor natáhl luk, ve kterém byly založeny dva šípy najednou, a vypálil je zdánlivě přímo na Thora. Obě střely prosvištěly kolem něj, jedna zprava, druhá zleva a zabily dva piráty, kteří se na něj řítili zezadu. Thor se chtěl vrhnout k Angele, proti níž se řítil další hromotluk, ale O’Connor jej bleskurychlým nabitím luku vyřídil také.

I na něj se však zezadu záhy vyřítil další z pirátů a chystal se jej udeřit velkou dřevěnou palicí. Thor reagoval automaticky. Jako kdyby spíše zbraň vedla jeho paži a ne naopak. Čistým sekem rozsekl palici ve dví a potom piráta bodnul rovnou do srdce. Okamžitě se otočil kolem své osy a tvrdě nakopl jiného muže do oblasti žeber. Meč mrtvých ránu záhy následoval, když nakopnutému s lehkostí usekl hlavu. Thor byl z té zbraně nadšený. Bylo to jako kdyby se meč sjednotil s tepem srdce a stal se součástí jeho vlastního těla. Meč automaticky činil to, na co Thor jenom pomyslel.

Otáčel se a sekal do všech stran. Během několika málo vteřin srazil k zemi tucet mužů a jeho ruce byly až po lokty pokryty jejich krví, když tu na něj najednou jeden z nepřátel skočil zezadu a přistál mu na zádech jako kočka. V ruce se mu zablýskla dýka, kterou už za letu napřáhl, aby ji zabořil do Thorova krku. Bylo to příliš rychlé a nečekané, aby se Thor stačil začít jakkoliv bránit.

Vtom koutkem oka zahlédl, jak prostorem proletěl nějaký objekt a hned potom sevření kolem jeho ramenou povolilo a muž nakonec odpadl úplně. Spatřil Angelu, která právě jeho směrem vrhla jakousi kovovou přezku, používanou k upevňování lanoví. Trefila se jí perfektně do mužova spánku. Pirát se zhroutil Thorovi k nohám. Angela se vrhla kupředu, sebrala z paluby velký námořní hák a s výkřikem jej zabodla tomu muži do hrudi. Thor to všechno jenom sledoval. Byl to ten samý, který je předtím polapil, když byli ve vodě. Spravedlnost právě opsala celý kruh a dolehla na původního viníka.

Thor neměl ani tušení, že by Angela byla něčeho podobného schopná. V jeho očích byla tak křehká, ale teď musel uznat, že i v jejím slabém těle se zcela jistě ukrýval bojovnický duch. Byla mnohem statečnější, než by si byl pomyslel.

Thor se znovu otočil, aby se vrhnul do dalšího klubka nepřátel. Jeho družina se teď spojila do větší formace a vzájemně si v boji pomáhala tak, jako už v mnoha bitvách předtím. Společně byli odjakživa nejsilnější a jeden druhému vždy kryli záda. Ba co více, sledovat jejich skupinovou spolupráci znamenalo dokonce objevit v jejich způsobu boje jistou krásu. Elden se oháněl bitevní sekerou, Indra udržovala největší hromotluky v uctivé vzdálenosti dlouhým kopím, Matus rozséval zkázu svým cepem, kterým mnohdy trefoval více nepřátel najednou a Reece se svou halapartnou zasahoval kdekoliv to bylo potřeba. Celou dobu si přitom úzkostlivě hlídal, aby vždy vstál mezi nepřítelem a Selese. Ta naopak nepřestávala sahat do svého vaku a sypat léčivý prach na jejich rány. Udržovala je tím při síle.