Proměněná

Čtyři velcí kluci – možná tak osmnácti nebo devatenáctiletí – stáli kolem jediného dalšího. Dva z nich jej drželi za ruce, zatímco třetí jej udeřil do břicha a čtvrtý pěstí do obličeje. Chlapci bylo možná sedmnáct, byl vysoký, hubený a proti přesile naprosto bezbranný. Okamžitě padl k zemi. Dva z útočníků jej potom surově nakopli do obličeje.

Navzdory svému rozhodnutí, se Caitlin zastavila a zírala na ně. Byla zhrozená. Nikdy předtím takhle strašnou scénu neviděla.

Druzí dva teď také přistoupili ke své oběti. Potom zvedli nohy v těžkých botách a začali na něj šlapat.

Caitlin dostala strach, že ho snad hodlají ukopat k smrti.

„NE!“ zaječela.

Když znovu kopli, ozvalo se ošklivé křupnutí.

Ale nebyl to zvuk lámající se kosti – bylo to jakoby se zlomilo něco dřevěného. Zvuk lámaného dřeva. Caitlin si všimla, že šlapou po malém hudebním nástroji. Podívala se pozorněji a zjistila, že se po chodníku válejí kousky houslím podobného nástroje.

V hrůze si zakryla oběma rukama ústa.

„Jonahu!?“

Bez dalšího přemýšlení Caitlin přeběhla ulici rovnou ke skupince kluků, kteří si jí až teď začali všímat. Když se na ní podívali, jejich zlé úsměvy se ještě rozšířily. Jeden druhého pošťuchovali lokty a něco si šeptali.

Došla přímo k jejich oběti a uviděla, že je to opravdu Jonah. Jeho tvář byla zbrocená krví, napuchlá podlitinami a Jonah sám se zdál být v bezvědomí.

Její zlost byla najednou mnohem silnější než její strach. Postavila se mezi ty čtyři a Jonaha a podívala se na ně.

„Nechte ho na pokoji!“ zaječela.

Jeden z útočníků, minimálně 190 centimetrů vysoký, svalnatý habán, se jí vysmál.

„Nebo co?“ zeptal se velmi hlubokým hlasem.

Caitlinin svět se náhle obrátil vzhůru nohama a ona si uvědomila, že byla hrubě postrčena někým zezadu. Než dopadla na chodník, stačila zvednout lokty, ale stejně pád téměř ani nezpomalila. Navíc to šíleně bolelo. Koutkem oka zahlédla její letící deník, ze kterého vyletovaly papíry a padaly všude kolem.

Slyšela drsný smích. A potom kroky, které se k ní blížily.

Její srdce bilo jako o závod a hladina adrenalinu rostla výš a výš. Podařilo se jí překulit se a vyškrábat zpátky na nohy ještě předtím, než se k ní dostali. Okamžitě se rozběhla do uličky pryč od nich. Bylo jí jasné, že běží o život.

Těsně za zády cítila své pronásledovatele.

V jedné z jejích minulých škol, tehdy si Caitlin zase jednou myslela, že tam zůstane ještě hodně dlouho, se zapsala do běžeckého kroužku a po čase zjistila, že je v tom dobrá. Tehdy byla vlastně nejlepší z týmu. Ne sice na dlouhých tratích, ale ve sprintu na sto metrů na ni nikdo neměl. Dokonce dokázala předběhnout i mnohé kluky. Teď se jí to zatraceně hodilo.

Běžela jako o život a ti čtyři ji nedokázali chytit.

Dovolila si ohlédnout se po nich a zjistila, že zůstali daleko za ní. To jí naplnilou trochou optimismu, protože věděla, že když se jí podaří několikrát správně zahnout za roh, tak jim může nakonec utéct.

Ulička se větvila do tvaru T a ona se mohla rozhodnout, jestli se vydá napravo nebo nalevo. Věděla, že nebude mít možnost svoje rozhodnutí změnit, pokud si hodlá udržet náskok. Musela se rozhodnout rychle, i když nemohla vidět, co se skrývá za každým z rohů. Naslepo si tedy vybrala, že zahne vlevo.

Modlila se, aby to byla správná volba. No tak. Prosím!

Její srdce se málem zastavilo, když zatočila doleva a po pár metrech zjistila, že ulička je slepá.

Špatný tah.

Cesta před ní končila zdí. Běžela přímo k ní a neustále se rozhlížela po nějaké možnosti úniku, ale žádnou neviděla. Otočila se, aby čelila útočníkům.

Bez dechu sledovala, jak se objevili na rohu a mířili k ní. Za jejich zády mohla vidět, že pokud by bývala zatočila doprava, už by teď byla pravděpodobně volná. No jistě. To je prostě její štěstí.

„Tak jo, ty mrcho,“ řekl jeden z nich, „teď si to vychutnáš.“

Došlo jim, že už nemá kam uniknout a tak zpomalili do kroku a s těžkým oddechováním a úšklebky se přibližovali.

Caitlin zavřela oči a zhluboka dýchala. V duchu prosila Jonaha, aby se vzbudil, kdesi nabral všechnu sílu světa a přispěchal jí na pomoc. Když ale oči znovu otevřela, nikde ho samozřejmě neviděla. Byli tam jenom ti hrubiáni, kteří se neustále přibližovali.

Myslela na svou matku, na to jak jí nenávidí za to, že už musela zkoušet žít na tolika různých místech. Myslela taky na bratra Sama. Myslela na to, jaký ji asi čeká život až dnešek skončí.

Myslela na celý svůj dosavadní život, jak se k ní choval a jak jí nikdy nikdo nerozuměl, a jak nikdy nic pořádně nešlo tak, jak by to byla potřebovala. A potom se něco stalo. Najednou měla všech těch nekonečných problémů po krk.

Já si tohle nezasloužím. Já si tohle NEZASLOUŽÍM!

A potom to najednou ucítila.

Bylo to jako vlna něčeho, co nikdy předtím nepocítila. Jako vlna zuřivosti, která se rozproudila v jejích žilách a začala téměř vařit její krev. Mělo to epicentrum někde v břiše a odtud to proudilo dále do celého těla. Najednou měla pocit, že se její chodidla pevně zakořenila v zemi, jako kdyby se ona a asfalt pod ní stali jedním. Také cítila, že jí naplňuje surová síla a usazuje se v zápěstích a přes lokty dále rozlévá až do ramen.

Caitlin najednou živočišně zavrčela, což překvapilo a zároveň vyděsilo i ji samotnou. Když se první kluk přiblížil a chytil jí svou svalnatou rukou za zápěstí, sledovala, jak její ruka sama od sebe reagovala, když se okamžitě vymanila ze sevření, chytila naopak útočníkovu ruku a zkroutila ji dozadu do velmi nepřirozeného úhlu. Klukova tvář se svraštěla šokem, v ruce potom ošklivě škublo a ozvalo se zapraštění.

Kluk klesl na kolena a řval bolestí.

Zbylí tři vykulili oči překvapením.

Ten největší se na ni okamžitě vrhl.

„Ty zkur….“

Než mohl dokončit, Caitlin vyskočila do vzduchu a oběma nohama zároveň jej kopla do hrudi, čímž jej poslala na pětimetrový let zpět, kde tvrdě přistál do kovových popelnic.

Zůstal tam ležet a nehýbal se.

Zbylí dva, dosud nezranění, se na sebe šokovaně podívali. Teď vypadali opravdu vystrašeně.

Caitlin postoupila kupředu. Cítila nelidskou sílu, která jí proudila tělem, a slyšela sama sebe jak vrčí, když chytila oba výrostky (každý z nich byl dvakrát tak velký jak ona), zvedla je několik centimetrů nad zem, každého jednou rukou.

Jak tak viseli ve vzduchu a snažili se vymanit, Caitlin s nimi nejdříve cukla směrem kupředu, a potom neskutečnou silou rovnou jednoho proti druhému. Oba dva se potom zřítili na zem.

Caitlin stála nad nimi, těžce dýchala a pěnila zlostí.

Ani jeden ze čtyř hromotluků se nehýbal.

Ale ona necítila pražádnou úlevu. Naopak, chtěla víc. Víc soupeřů, které by mohla zničit. Víc těl, se kterými by si mohla házet.

A také chtěla ještě něco dalšího.

Najednou viděla všechno kolem sebe v křišťálově zářivé čistotě a byla schopná silně zaostřit na jejich odhalené krky. Z místa, kde stála, viděla každičký detail na jejich pokožce, ba co víc, viděla tepny, které pulsovaly pod kůží. Měla ohromnou chuť se zakousnout a napít.

Vůbec nechápala co se to s ní děje. Zatřepala hlavou a potom zakřičela tak děsivě, že to muselo být slyšet až na hlavní ulici. V tom výkřiku byla zuřivost, vítězství a nenaplněná divokost.

Byl to výkřik zvířete, které chce víc.

Kapitola druhá

Caitlin stála před dveřmi jejich nového bytu a zírala do prázdna. Najednou se probrala a uvědomila si, kde se nachází. Neměla však nejmenší tušení, jak se sem dostala. Poslední věc, kterou si pamatovala bylo, jak byla v té uličce. Nějak se potom musela dostat zpátky domů.

To, co se v uličce stalo, si však pamatovala do nejmenších detailů. Snažila se to ale vymazat z paměti, nicméně vůbec se to nedařilo. Podívala se na své paže a ruce a čekala, že budou vypadat jinak – ale byly naprosto normální. Takové, jako byly vždycky předtím. Zuřivost, která do ní vjela a úplně ji proměnila, byla najednou zase pryč.

Něco ale přece jenom zůstalo. Cítila se najednou jakoby prázdná. Strnulá. A cítila ještě něco dalšího. Nebyla si úplně jistá, co to je. Hlavou se jí neustále míhaly obrazy. Obrazy těch kluků a jejich odhalených krků. A jejich pulzu. A stále ještě cítila ten hlad. A touhu.

Caitlin se teď opravdu nechtěla vrátit domů. Nechtěla se vidět s matkou, obzvláště ne dnes, a nechtěla vidět ani celé to nové místo, které bylo pořád ještě zaskládané nevybalenými krabicemi s jejich věcmi. Kdyby tam nebyl Sam, možná by se prostě otočila a šla někam pryč. Kam by to mělo být, o tom neměla ponětí – ale aspoň by se prostě pořádně prošla.

Zhluboka se nadechla a vzala za kliku na dveřích. Opravdu ta klika hřála, anebo je její ruka jenom tak strašně studená?

Caitlin vstoupila do příliš prosvětleného bytu. Cítila jídlo, které se připravovalo na sporáku – nebo spíše v mikrovlnce. Sam. Vždycky byl doma brzy a dělal si sám večeři. Matka nebude doma ještě několik hodin.

„To nevypadá na dobrý první den.“

Caitlin se v šoku otočila za matčiným hlasem. Seděla tam na gauči, kouřila cigaretu a pohrdavě si Caitlin prohlížela.

„To už jsi musela ten svetr hned takhle ušpinit?“

Caitlin se na sebe podívala a teprve teď si všimla tmavých skrvn, nejspíš od toho, jak spadla na ten chodník.

„Jaktože jsi doma tak brzo?“ zeptala se Caitlin.

„Pro mě je to taky první den, víš jak,“ vyštěkla matka. „Nejseš jediná origoš. Postupný zapřažení do fochu. Šéfík mě poslal domů brzo.“

Caitlin nebyla na matčin tón vůbec zvědavá. Ne dneska. Vždycky s ní mluvila s despektem, ale toho večera měla Caitlin všeho nad hlavu. Rozhodla se, že nechá matku ochutnat její vlastní polívčičku.

„Supr,“ vyštěkla Caitlin odpověď. „ Znamená to, že se zase stěhujem?“

Matka okamžitě vyskočila na nohy. „Koukej si dávat pozor na pusu!“ zakřičela.

Caitlin si uvědomila, že matka vlastně jenom čekala na nějaký důvod, aby na ni mohla začít křičet. Řekla si, že bude nejlepší matku něčím umlčet a potom co nejrychleji zmizet.

„Neměla bys před Samem kouřit,“ řekla Caitlin chladně, vešla do svého maličkého pokoje, třískla za sebou dveřmi, které vzápětí zamkla.

Matka ihned stála u dveří a bušila na ně.

„Okamžitě se vrať, ty malej spratku! Co si to dovoluješ, takhle mluvit s mámou!? Kdo si myslíš, že kupuje ten chleba, co máš denně na stole…“

Toho večera byla Caitlin už tak rozrušená, že se rozhodla matčin hlas prostě ignorovat. Namísto toho si v hlavě znovu přehrávala události dne. Smích těch kluků na ulici. Zvuk jejich bijících srdcí. A potom zvuk jejího vlastního řevu.

Co se to vlastně stalo? Kde se v ní najednou vzalo tolik síly? Bylo to prostě jenom díky zvýšenému adrenalinu? Část jejího já si přála, aby tomu tak bylo. Ale ta druhá věděla jistě, že to není pravda. Co se to s ní děje?

Bouchání na dveře pokračovalo dál, ale Caitlin to téměř nevnímala. Její telefon ležel na stole, vibroval jako šílený, když přicházely nové smsky, emaily a facebookové zprávy, ale ona si nijak zvlášť nevšímala ani toho.

Přesunula se ke svému malému okénku a podívala se ven na ulici, když se jí najednou vybavil ještě další zvuk. Byl to Jonahův hlas. A spolu s ním i obraz jeho usmívající se tváře. Tichý, hluboký a klidný hlas. Znovu si připomněla, jak křehký se zdál, jak zranitelně působil. Potom ho uviděla ležícího na zemi, tvář potřísněnou vlastní krví a jeho viola byla rozbitá na kusy vedle něj. Zvedla se v ní vlna nového vzteku.

A ten se potom změnil v obavu. Obavu, jestli je Jonah v pořádku, jestli dokázal sám vstát a odejít domů. Představovala si ho, jak ji volá. Caitlin. Caitlin.

„Caitlin?“

Za dveřmi se ozval nový hlas. Chlapecký hlas.

Zmateně se otočila ke dveřím.

„To jsem já, Sam. Pusť mě dovnitř prosím.“

Došla ke dveřím a opřela se o ně čelem.

„Máma je pryč,“ řekl hlas na druhé straně. „Šla si koupit cigarety. No tak, pusť mě dovnitř.“

Caitlin otevřela dveře.

Sam stál za nimi a ve tváři se mu zračil starostlivý výraz. Ještě mu nebylo ani patnáct, ale zdál se být starší. Vyrostl docela brzy, už teď měl přes sto osmdesát centimetrů, ale jeho tělo ještě nestačilo zmohutnět, takže byl samá ruka, samá noha. Měl černé vlasy a hnědé oči, stejně jako ona. Na první pohled bylo jasně vidět, že jsou sourozenci. Caitlin věděla, že o ní má starost. Měl ji rád víc než kohokoliv jiného.

Pustila ho dovnitř a rychle za ním dveře zase zavřela.

„Promiň,“ řekla mu. „Já s ní prostě dneska večer nechci mluvit.“

„Co se s váma dvěma stalo?“

„Jako vždycky. Skočila mi po krku v prvním momentě, kdy jsem se objevila ve dveřích.“

„Myslím, že měla dost náročnej den,“ řekl Sam, který se je snažil usmířit, jako to ostatně dělával pokaždé. „Doufám, že jí zase nevyhodí.“

„Koho to zajímá? New York, Arizona, Texas…Koho zajímá, kam se pojede zas příště? Naše věčný stěhování nikdy neskončí.“

Sam si sedl k jejímu stolu a zakabonil se. Caitlin se okamžitě zastyděla za to, co říká. Občas měla příliš rychlý jazyk a mluvila, aniž by si to stačila pořádně rozmyslet. Potom si vždycky přála, aby to mohla vzít zpátky.

„Jaký byl tvůj první den?“ zeptala se ve snaze změnit téma.

Pokrčil rameny. „Myslím, že to bylo OK.“ Lehce se zhoupnul na židli.

Potom se na ní podíval. „A tvůj?“

Caitlin pokrčila rameny. Něco ve výrazu jejího obličeje ale muselo být nápadné, protože Sam se nepodíval zpátky na stůl. Namísto toho se upřeně díval na ní.

„Co se stalo?“

„Nic,“ řekla uhýbavě a otočila se zpátky k oknu.

Stále však cítila jeho pohled.

„Vypadáš…jinak.“

Zarazila se a přemýšlela, jestli si opravdu mohl něčeho všimnout. Jestli její zevnějšek opravdu prošel nějakými změnami. Polkla.

„Jak?“

Ticho.

„Já nevím,“ odpověděl nakonec.

Dívala se dál z okna. Nějaký muž venku na ulici před vinárnou nenápadně podával kupci malý balíček.

„Nesnáším tohle místo,“ řekla.

Potom se otočila a podívala se na Sama.

„Stejně jako já,“ odpověděl.

„Dokonce jsem i přemýšlel, že…“ sklonil hlavu, „…že odejdu.“

„Co tím myslíš?“

Pokrčil rameny.

Pátravě si ho prohlédla. Vypadal silně nespokojeně.

„Kam?“ zeptala se.

„Možná…zkusit najít tátu.“

„Jak? Nemáme nejmenší ponětí, kde by mohl být.“

„Můžu to zkusit. Možná ho najdu.“

„Ale jak?“

„Já nevím…ale můžu to aspoň zkusit.“

„Same. Klidně teď může být i mrtvý. Nic nevíme.“

„Nemluv tak!“ zakřičel náhle a jeho tvář zbrunátněla.

„Omlouvám se,“ řekla.

Sam se opět uklidnil.

„Napadlo tě ale někdy, že i když ho najdeme, tak nás třeba nebude ani chtít vidět? Vždyť od nás přece odešel. A nikdy už se potom neozval.“

„Možná proto, že mu to máma nechce povolit.“

„Nebo možná proto, že o nás jednoduše nestojí.“

Samův zamračený obličej se zakabonil ještě víc. Dupnul patou o zem. „Našel jsem ho na facebooku.“

Caitlin vykulila oči v překvapení.

„Tys ho našel?“

„Nejsem si úplně jistý. Byli tam čtyři lidi se stejným jménem. Dva z nich mají privátní profily a nemají žádnou fotku. Oběma sem napsal zprávu.“

„A?“

Sam zakroutil hlavou.

„Žádnou odpověď jsem nedostal.“

„Táta by se na facebook asi nepřidal.“

„To nemůžeš vědět,“ odpověděl znovu trochu popuzeně.

Caitlin si povzdechla, došla ke své posteli a lehla si na ní. Dívala se na zažloutlý, odlupující se nátěr na stropě a ptala se sama sebe, jak se to stalo, že se dostali až sem. Dřív byli v městech, kde jim bylo dobře. Dokonce i máma se zdála, že je tam téměř šťastná. Třeba, když zrovna randila s nějakým chlapem. Dost šťastná na to, aby aspoň nechala Caitlin na pokoji.

Byla tu také města, třeba jako to úplně poslední, kde Caitlin i Sam měli pár dobrých kamarádů a kde to vypadalo, že už by mohli konečně zůstat aspoň než odmaturují. A potom se všechno zase rychle zkazilo. Další balení a loučení. Bylo snad příliš chtít mít normální dětství jako ho mají všichni ostatní?

„Mohl bych se odstěhovat zpátky do Oakvillu,“ řekl Sam najednou a přerušil její přemýšlení. To bylo jejich poslední město. Bylo neuvěřitelné, jak vždycky dokázal poznat, na co zrovna myslela. „Mohl bych zůstat u kamarádů.“

Cítila strašnou únavu. Bylo toho na ni už jednoduše příliš. Nedokázala ani klidně přemýšlet a když teď slyšela, že se ji už i Sam chystá opustit, měla pocit, že už na ní opravdu vůbec nikomu nezáleží.

„Tak si jdi,“ vyštěkla na něj mnohem důrazněji, než si přála. Bylo to skoro jako kdyby to řekl někdo jiný. Slyšela drsný tón ve svém vlastním hlase a okamžitě toho začala litovat.

Proč vždycky musí vyhrknout něco takového? To se vůbec nedokáže ovládat?

Kdyby měla lepší náladu, kdyby byla klidnější a neseběhlo se toho tolik najednou, nikdy by něco takového neřekla. Nebo by to alespoň řekla lépe. Možná by pověděla něco jako, Já vím, co se snažíš říct. Že bys tohle místo nikdy neopustil, bez ohledu na to, jak strašný to tu je, a nenechal mě tu samotnou. A já tě mám za to moc ráda. A ani já tě nikdy neopustím. V tomhle divným dětství budeme mít aspoň vždycky jeden druhého. Jenže místo toho reagovala nejhorším možným způsobem. Místo toho na něj jenom sobecky vyjekla.

Posadila se a viděla, že se ho její slova dotkla. Chtěla to vzít zpátky, omluvit se, ale najednou to nějak nešlo. Najednou se nemohla za žádnou cenu přimět, aby otevřela pusu.

Sam tiše vstal ze židle odešel z místnosti. Velice potichu za sebou potom zavřel dveře.

Idiote, pomyslela si. Jsi takový idiot. Proč se k němu chováš stejně, jako se máma chová k tobě?

Znovu si lehla a zírala na strop. Uvědomila si, že tu byl ještě další důvod, proč na něj byla taková. Přerušil její přemýšlení a udělal to zrovna v okamžiku, kdy myslela na to špatné. Nepříjemná vzpomínka se jí vynořila v mysli a on ji přerušil ještě dříve, než se s ní stačila vypořádat.

Bývalý přítel její matky. Tři města zpátky. Bylo to jedno z období, kdy její matka vypadala skutečně šťastně. Frank. Padesát let. Malý a plešatějící. Tlustý jako kláda. Neustále zaváněl levnou kolínskou. Jí bylo šestnáct.

Stála zrovna v jejich maličké prádelně a skládala oblečení, když se Frank objevil ve dveřích. Ten hajzl se na ní vždycky po očku díval. Sáhl do koše a vytáhl dva kousky jejího spodního prádla. Začala se červenat studem i vztekem zároveň. Zvedl je výše a zašklebil se.

„Tyhle sou tvoje?“ řekl a šklebil se. Vytrhla mu prádlo z rukou.

„Co chceš?“ vyštěkla na něj odpověď.

„Takhle se mluví se svým novým nevlastním otcem?“

Přistoupil o krok blíže.

„Nejsi můj nevlastní otec.“

„Ale už brzo budu.“

Chtěla se vrátit zpátky ke skládání svého oblečení, ale on přistoupil o další krok blíž k ní. Tentokrát už příliš blízko. Její srdce bušilo děsem.

„Myslím, že je na čase, abychom se spolu trošku líp seznámili,“ řekl a rozepnul si opasek.

„Nemyslíš?“

V hrůze se pokusila protáhnout kolem něj a utéct z maličké místnosti, ale když to udělala, on ji zablokoval cestu, hrubě ji chytil za zápěstí a odstrčil ji zpátky proti zdi.

A potom se to stalo.

Zloba zatemnila její mysl. Zloba, jakou nikdy předtím nepoznala. Cítila, jak se její tělo zahřálo od palců na nohách až po temeno hlavy. Když se k ní znovu přiblížil, vyskočila přímo kupředu a oběma nohama zároveň jej kopla doprostřed hrudi.

Nehledě na to, že byla oproti němu jenom třetinová, jej zásah jej odmrštil dozadu, kde rozrazil dřevěné dveře a pokračoval ještě dobré dva metry do místnosti. Bylo to, jako by ho někdo vytřelil napříč domem z kanónu.

Caitlin tam jenom stála a třásla se. Nikdy neměla ráda násilí a nikdy předtím nikoho nepraštila. Navíc nebyla příliš velká nebo silná. Jak se jí jenom mohlo povést ho takhle nakopnout? Kde vůbec vzala sílu, aby mohla takhle skočit? Nikdy předtím neviděla, že by někdo – a navíc dospělý muž – byl někým strčen tak, že doslova roztříštil dveře. Odkud se ta síla vzala?

Popošla k němu a zůstala nad ním stát.

Ležel na zádech bez jakéhokoliv pohybu. Na chvíli si říkala, jestli ho nezabila. Ale v ten moment byla pořád tak vzteklá, že jí to bylo jedno. Měla starost jenom o to, kým – nebo čím – ve skutečnosti byla.

Nikdy už potom Franka znovu neviděla. Následujícího dne se rozešel s její matkou a nikdy se už neukázal. Její matka pojala podezření, že se mezi Caitlin a jím něco odehrálo, ale nikdy se na to přímo nezeptala. Nicméně stejně nakonec Caitlin obvinila, že jí zkazila vztah a zničila tu trochu štěstí. A nikdy jí to už neodpustila.

Caitlin se znovu zaměřila na loupající se strop. Její srdce bušilo stejně, jako tehdy. Myslela teď na tu zuřivost, která ji posedla dnes a říkala si, jestli můžou ty dvě události být nějak spojené. Vždycky měla za to, že incident s Frankem byla prostě šílená a ojedinělá událost, prostě takový nevysvětlitelný nával síly v momentě ohrožení. Teď si ale říkala, jestli by v tom nemohlo být něco víc. Měla v sobě ukrytou nějakou zvláštní sílu? Nebo z toho všeho začíná bláznit?

Kdo vlastně je?