Proměněná

Kapitola devátá

Caitlin se probudila do naprosté temnoty. Byla jí zima a ruce a nohy ji bolely od kovových pout, které svíraly zápěstí i kotníky. Uvědomila si, že je svázaná. Vestoje. Ruce měla široce roztažené a když se pokusila s nimi pohnout, nedařilo se to ani o píď. Stejně tomu bylo s jejími chodidly. Jediné, čeho těmi pokusy dosáhla, byla trocha kovového chřestění a pouta hlouběji zaříznutá do kůže. Kde to proboha byla?

Caitlin široce otevřela oči a s tlukoucím srdcem se snažila přijít na to, kde je. Byla tam zima. Byla stále oblečená, ale byla bosa. Stála na studeném kameni. Kámen cítila i za svými zády. Stála u zdi. Byla přivázána ke zdi.

Pozorně se rozhlédla po místnosti a snažila se na něco přijít. Ale temnota byla neprostupná. Bylo jí zima. A měla žízeň. Když polkla, její hrdlo bylo úplně suché.

Opřela se do pout vší silou, ale i přes nově nabyté schopnosti se její okovy ani nepohnuly. Byla v pasti.

Caitlin otevřela pusu aby začala křičet o pomoc. První pokus se ale vůbec nepovedl. Její ústa byla také kompletně vysušená. Znovu polkla.

„Pomoc!“ zakřičela chraplavým hlasem. „POMOC!“ zkusila to znovu a tentokrát už dosáhla své běžné hlasitosti.

Nic. Poslouchala. Po chvíli někde z dálky uslyšela slabý zvuk. Ale odkud?

Pokusila se místo toho vzpomínat. Kde byla naposledy?

Pamatovala si, že šla domů. Jejich byt. Zakabonila se, když si vzpomněla na matčino mrtvé tělo. Pocítila hluboký smutek, jako by to byla její vina. Měla výčitky svědomí. Přála si, aby bývala dokázala být lepší dcerou, i když se k ní matka nikdy nechovala nijak hezky. I když na ní vyhrkla, tak jako předevčírem, že vůbec není její skutečná dcera. Myslela to vůbec vážně?Nebo to bylo prostě jenom něco, co řekla v hněvu, aby jí ublížila?

A potom…ti tři. Oblečení v černém. Tak bledí v obličeji. Přibližovali se k ní. Potom…policie. Kulka. Jak to udělal, že tu kulku chytil? Co to bylo za lidi? A proč tak divně používali slovo „člověk“? Skoro by si myslela, že se jí museli jenom zdát, kdyby na vlastní oči neviděla, jak zastavili tu kulku v letu.

Potom…ulička. Honička.

A potom…tma.

Caitlin najednou uslyšela zavrzání kovových dveří. Vyjekla, když se v dálce objevilo světlo. Byla to pochodeň. Někdo se blížil.

Jak se dostával blíže, místnost se postupně prosvětlovala. Byla ve velkém, nevábném sklepení, které kompletně obklopoval studený kámen. Vypadalo to tu velmi staře.

Když se muž přiblížil, Caitlin mohla vidět jeho rysy, protože držel pochodeň blízko své tváře. Díval se na ní, jako by nebyla víc než nějaký hmyz.

Ten muž byl zvláštní. Jeho tvář byla tak pokřivená, že vypadal jako nějaká stará, vychrtlá čarodějnice. Zašklebil se a odkryl tak řadu malých, oranžových zubů. Jeho dech smrděl. Přiblížil se k ní jenom na pár centimetrů a zíral na ni. Vztáhnul ruku k její tváři a ona si mohla prohlédnout jeho dlouhé, pokroucené a zažloutlé nehty. Vypadaly skoro jako drápy. Přejel s nimi po její tváři. Ne dost silně na to, aby vytryskla krev, ale dostatečně, aby ji vyděsil. Potom se jeho škleb ještě rozšířil.

„Co jsi zač?“ zeptala se Caitlin vyděšeně. „A kde to jsem?“

On se pouze znovu ušklíbl, jako když si prohlíží kořist. Chvíli zíral na její krk, načež si olízl rty.

Hned na to Caitlin uslyšela další zvuk otevíraných kovových dveří a po chvíli i viděla, že se blíží další pochodně.

„Nech jí být!“ zakřičel někdo z dálky. Muž, který stál před Caitlin, se okamžitě sebral a utekl od ní o několik metrů dál. Přitom sklonil hlavu, jako kdyby něco provedl.

Celá skupina pochodní se přibližovala a když už byli jenom pár metrů od ní, Caitlin mohla vidět tvář jejich vůdce. Byl to ten stejný muž, který ji předtím pronásledoval v uličce.

Podíval se na ní a věnoval jí úsměv vřelý asi jako hrouda arktického ledu. Ten muž byl krásný, ale zároveň děsivý. Zlý. Jeho velké uhlové oči se na ní teď dívaly.

Spolu s ním přišlo pět dalších mužů, oblečených stejně jako on v černé. Nikdo z nich ale nebyl tak velký nebo pohledný jako on. Ve skupině byly také dvě ženy, které se na ní dívaly neméně chladně.

„Musíš omluvit našeho sluhu,“ řekl muž hlubokým, nevzrušeným hlasem.

„Kdo jste?“ zeptala se Caitlin. „Proč jsem tady?“

„Promiň nám toto neútulné ubytování,“ řekl muž dále a pohladil řetěz, který ji poutal ke stěně. „Bude nám potěšením tě zase propustit,“ řekl, „pokud nám ale zodpovíš pár otázek.“

Podívala se na něj a nebyla si jistá, co na to říct.

„Myslím, že začnu. Mé jméno je Kyle. Jsem místopředstavený sabatu Černého přílivu,“ řekl a na chvilku se odmlčel. „Řada je na tobě.“

„Já nechápu, co ode mě chcete,“ odpověděla Caitlin.

„Můžeš začít se svým sabatem. Ke kterému patříš?“

Caitlin strávila několik vteřin přemýšlením, jestli se třeba nezbláznila. Není možné, že se tohle všechno ve skutečnosti neděje? Říkala si, že určitě musí být v nějakém hodně divném snu. Jenže ta ledově studená pouta, která cítila na zápěstích a kotnících, byla zatraceně reálná. Neměla tušení, co by tomu muži měla odpovědět. O čem to vůbec mluvil? Sabat? Jako ten…upírský?

„Nepatřím do žádného,“ řekla.

Dlouhou chvíli se na ni díval, potom pomalu zakroutil hlavou.

„Jak si přeješ. S toulavými upíry máme bohaté zkušenosti. Je to vždycky to samé: přijdou si nás otestovat. Zkusit, jak silná jsou naše bezpečnostní opatření. A potom jich přijde víc. Přesně takhle se dobíjí teritorium.

„Ale můžeš si všimnout, že se to nikdy nikomu nepodařilo. Náš sabat je nejstarší a nejsilnější v téhle zemi. Nikdo si tu nemůže jen tak lovit a potom upláchnout.

„Takže se tě ptám znovu: Kdo tě poslal? Kdy plánujete zaútočit?“

Teritorium? Útok? Caitlin si znovu nebyla jistá, jestli to vážně není sen. Možná, že jí někdo podstrčil nějakou drogu. Možná jí Jonah opravdu něco dal. Jenže ona s ním přece nic nepila. A nikdy předtím si s drogama nezačínala. To nemohl být sen. Byla to realita. Neuvěřitelně temná a hnusná realita.

Mohla by je jednoduše považovat za skupinu bláznů, nějaký druh šílených kultistů, kteří žili v kompletně pomateném světě. Ale po tom všem, co se stalo za posledních osmačtyřicet hodin už si ani tímhle vysvětlením nebyla vůbec jistá. Její vlastní síla. Její vlastní chování. Způsob, jakým se měnilo její tělo. Mohou být upíři skuteční? Je jednou z nich? Dostala se náhodou přímo doprostřed upíří války? No, to by jejímu štěstí jen a jen odpovídalo.

Caitlin opětovala pohledy a přemýšlela. Opravdu někoho zabila? Koho? Nedokázala si vzpomenout, ale zároveň měla nepříjemné tušení, že ten muž mluví pravdu. Ona někoho opravdu zabila. To zjištění jí okamžitě zaplavilo pocitem viny. I když sama nedokázala ve vzpomínkách tu událost nikde nalézt, stejně ji teď zaplavila lítost. Jestli je to pravda, tak je z ní vrah. S tím by nedokázala žít.

Zírala na něj.

„Nikdo mě neposlal,“ řekla nakonec. „Já si vlastně nepamatuju, co jsem udělala. Ale cokoliv to bylo, udělala jsem to na vlastní pěst. Popravdě vůbec nechápu proč. Opravdu mě moc mrzí, co se stalo a cokoliv, co jsem provedla,“ řekla. „Nechtěla jsem.“

Kyle se otočil a podíval se na ostatní. Oni jeho pohled opětovali. Potom zakroutil hlavou a obrátil se zpátky k ní. Jeho pohled byl teď ještě tvrdší a chladnější.

„Vidím, že mě považuješ za blázna. To není rozumné.“

Kyle pokynul svým podřízeným, kteří si pospíšili a uvolnili její řetězy. Její ruce poklesly a ona s úlevou pocítila, že se jí do zápěstí vrací krev. Potom uvolnili i její kotníky. Čtyři z černých, každý z jedné strany, ji potom pevně uchopili za paže a ramena.

Pokud nehodláš vypovídat pro mě, budeš muset vypovídat před Shromážděním. Doufám, že si uvědomuješ, že sis tu možnost vybrala sama. Nebudou s tebou mít žádné slitování, na rozdíl ode mne.“

Když ji odváděli pryč, Kyle ještě dodal, „Nenech se mýlit, zemřeš tak jako tak. Ale moje cesta mohla být rychlá a bezbolestná. Teď ale poznáš, co je to utrpení.“

Caitlin se pokoušela vzpírat, když ji odváděli. Ale nebylo to k ničemu. Někam ji odváděli a ona s tím nemohla udělat nic víc, než jednoduše čekat, co ji osud přinese.

A modlit se.

*

Když se před ní otevřely bytelné dubové dveře, Caitlin nemohla uvěřit tomu, co vidí. Místnost za dveřmi byla obrovská. Měla tvar velkého kruhu a kolem dokola ji lemovala stovka metr tlustých, vysokých sloupů. Každý z nich byl vyzdoben komplikovanými ornamenty. Místnost byla dobře osvětlená, každé tři metry hořela pochodeň. Vypadalo to jako vnitřek Pantheonu. A působilo to prastaře.

Dalším vjemem, který zaznamenala, když ji vedli dovnitř, byl hluk. Byl tam velký dav lidí. Rozhlédla se kolem sebe a spatřila stovky, pokud ne tisíce, mužů a žen oblečených v černém, kteří se rychle pohybovali sem tam po místnosti. Na způsobu jejich pohybů bylo něco velmi zvláštního: byli tak rychlí, tak…nahodilí, tak…nelidští.

Uslyšela nějaký třepetavý zvuk a podívala se nad sebe. Desítky těchto lidí skákaly, nebo létaly, napříč místností mezi podlahou a stropem, mezi stropem a balkóny, od sloupů k římsám a způsobovali ten zvuk. Bylo to, jakoby vstoupila do jeskyně plné velkých netopýrů.

Když si to celé uvědomila, byla šokována. Upíři opravdu existují. A je možné, že i ona je jednou z nich?

Dovedli jí do samého středu té haly. Řetězy na jejích končetinách chřestily a její bosá chodidla jí studila od kamenné podlahy. Zastavili se s ní uprostřed velkého kruhu, vykládaného kachlíky.

Jakmile se objevila uprostřed místnosti, hluk se rychle utišil. I pohyb se znatelně zpomalil. Stovky upírů se odebraly na svá místa v tom obrovském amfiteátru všude kolem ní. Vypadalo to jako nějaké politické shromáždění, jako na těch obrázcích, které vídala v novinách – až na to, že namísto stovek politických činitelů tu stály stovky upírů. A všichni se na ní teď dívali. Jejich pořádek a disciplína byly obdivuhodné. Během několika málo vteřin seděli všichni do jednoho tiše na svých místech. Místnost se ponořila do ticha.

Caitlin stála uprostřed, držená svými věznitely, zatímco Kyle ustoupil stranou, sepjal ruce na prsou a mírně, avšak uctivě, se uklonil.

Před shromážděním stálo obrovské kamenné křeslo. Vlastně to vypadalo spíš jako trůn. Podívala se tím směrem a zjistila, že v něm sedí upír, který vypadá starší než ostatní. Vlastně působil, že pamatuje snad stvoření světa. Na jeho chladných, modrých očích bylo něco zvláštního. Dívaly se na ni, jako kdyby předtím už viděly snad deset tisíc let. Ten pohled ji okamžitě znepokojil. Zračilo se v něm silné zlo.

„Takže,“ řekl hlubokým chraplavým hlasem. „Tohle je ta, která narušila naše teritorium.“

Jeho hlas byl chrčivý a nebyla v něm ani trocha emocí. Jeho ozvěna se rozléhala obrovskou síní.

„Kdo vede tvůj sabat?“ zeptal se.

Caitlin na něj zírala a přemýšlela, co odpovědět. Neměla ponětí jak to říct.

„Nemám žádného velitele,“ řekla. „A nepatřím k žádnému sabatu. Jsem tu sama za sebe.“

„Víš dobře, jaký je trest za narušení,“ pronesl a lehký úsměv přitom zahrál v jeho pravém koutku. „Pokud existuje něco horšího než nesmrtelnost,“ pokračoval, „potom je to nesmrtelnost strávená v bolestech.“

Zírala na něj.

„Tohle je tvoje poslední šance,“ řekl.

Dívala se na něj a nevěděla, co si počít. Koutkem oka se snažila v místnosti zahlédnout nějakou možnost úniku. Pokud tu nějaká vůbec byla, tak ji rozhodně neviděla.

„Jak si přeješ,“ řekl a lehce pokývl.

Jedny z bočních dveří se otevřely a vyšel z nich upír svázaný v řetězech, kterého zpola vedli, zpola táhli dva pochopové. I jeho odvedli do centra sálu, pouhý metr od místa, kde stála Caitlin. Vystrašeně se po něm dívala a nevěděla, co má od situace očekávat.

„Tento upír porušil zákon o páření,“ řekl představený. „Není to tak těžký zločin jako ten tvůj, ale i tak musí být potrestán.“

Představený znovu kývnul a jeden z pochopů předstoupil s malou lahvičkou nějaké tekutiny. Rozmáchl se a chrstl ji na svázaného upíra.

Ten začal okamžitě křičet. Caitlin viděla, že tekutina na jeho paži začala bublat a tvořit veliké ošklivé puchýře. Jako kdyby ho pálila. Jeho výkřiky byly strašlivé.

„Toto není jen tak ledajaká svěcená voda,“ řekl představený a díval se přitom přímo na Caitlin, „naopak, je velmi speciální. Přímo z Vatikánu. Ujišťuji tě, že dokáže spálit jakoukoliv kůži a že bolest jí způsobená je mučivá. Mnohem horší než kyselina.“

Dlouho potom nehnutě hleděl na Caitlin. Místnost byla také naprosto zticha.

„Řekni nám odkud jsi a ušetříš si strašlivou smrt.“

Caitlin těžce polkla. Opravdu nechtěla zkoušet, jestli na ni bude voda účinkovat nebo ne. Vypadalo to hrozně. Ale pokud nebyla upír, tak by jí to přece nemělo nijak ublížit. Nicméně rozhodně necítila sebemenší chuť s tím experiementem začínat.

Znovu se opřela do svých řetězů, ale ty se ani nepohnuly.

Cítila, že jí divoce bije srdce a na čele vyráží pot. Co mu měla říci?

Stále se na ní zkoumavě díval.

„Máš odvahu. Obdivuji loajalitu, kterou chováš ke svému sabatu. Ale tvůj čas vypršel.“

Potom kývnul a ona uslyšela zvuk řetězů. Ohlédla se a uviděla dva muže, kteří taháním za ony řetězy vytahovali ke stropu velký železný kotel. Když byl dostatečně vysoko, možná tak pět metrů, dalším řetězem jej posunuli místností tak, že se zastavil přímo nad její hlavou.

„Na toho vedle tebe jsme vylili sotva pár kapek svěcené vody,“ řekl představený. „To, co máš teď nad hlavou, to jsou desítky litrů. Jakmile se dostane do kontaktu s tvým tělem, pocítiš tu nejděsivější bolest, jakou si možná ani nedovedeš představit. Ta bolest tě už do konce života neopustí. Ale ty budeš žít dál a dál, neschopná pohybu, bezmocná. Doufám, že si uvědomuješ, že je to tvá vlastní volba.“

Potom pokývnul. Caitlinino srdce bušilo snad desetinásobnou rychlostí. Pochopové po obou stranách zaklesli její řetězy do háků v podlaze a urychleně utíkali pryč.

Caitlin se podívala vzhůru a viděla, že se kotel naklání a začíná z něj proudit tekutina. Sklonila hlavu a zavřela oči.

Prosím, Bože. Pomoz mi!

„Ne!“ zaječela hlasitě a naplnila sál ozvěnou.

A potom ji zalily proudy vody.

Kapitola desátá

Proud vody byl tak mohutný, že bylo najednou těžké dýchat, nebo dokonce jenom otevřít oči. Po několika vteřinách, když už byly její vlasy, celé tělo i šaty kompletně promočené, Caitlin zamrkala. Celou dobu se připravovala na bolest.

Ale ta nepřišla.

Znovu zamrkala, podívala se na kotel nad sebou ve snaze zjistit, jestli už je to všechno. Bylo. Podívala se zpátky na sebe a zjistila, že je promočená na kost. Jinak ale byla v naprostém pořádku. Necítila ani nejmenší známky bolesti.

Představený vstal ze svého křesla a s pokleslou čelistí na ní hleděl. Byl očividně v šoku. I Kyle se k ní otočil a zíral s otevřenou pusou. Všichni upíři, celé shromáždění, vstali a začali si mezi sebou vzrušeně šeptat.

Caitlin dobře viděla, že tohle nebylo to, co očekávali. Všichni byli zaražení.

Z nějakého důvodu na ni jejich voda neměla žádný vliv. Co když přece jenom vůbec nebyla upír?

Caitlin viděla, že má naději.

Jak tam všichni v úžasu stáli, příliš šokovaní, než aby mohli jakkoliv reagovat, Caitlin sebrala veškeré své síly a utrhla řetězy. Potom okamžitě vyrazila napříč síní k oněm postranním dveřím. Modlila se, aby někam vedly.

Než se kdokoliv zmohl alespoň na mrknutí oka, uběhla už do poloviny vzdálenosti.

„Chyťte jí!“ uslyšela konečně výkřik představeného. Hned potom následoval zvuk stovek těl, které šustily směrem k ní. Ten zvuk se rozlehl úplně všude a Caitlin si uvědomila, že za ní její pronásledovatelé nejenže běželi, oni dokonce skákali z balkónů a stropů a s roztaženými křídly se ji jeden jako druhý snažili dostihnout. Začali se na ni snášet jako supi na vyhlédnutou oběť. Přidala do kroku tak, jak jí to jenom síly dovolovaly.

Potom se chvíli potýkala s temnou chodbou, osvětlovanou pouze tu a tam pochodněmi, až nakonec dorazila k zatáčce, za jejímž rohem v dálce uviděla další dveře. Byly otevřené. A přicházelo z nich do temné chodby světlo. Byla to bezpochyby cesta ven a všechno už by bylo bývalo perfektní, kdyby ovšem nebylo toho jednoho posledního upíra.

Urostlý upír, kompletně oděný v černém, stál ve dveřích a blokoval jí cestu. Vypadal mladší než ostatní, možná tak dvacet let a rysy jeho tváře byly ostře řezané. I v tom spěchu, kdy Caitlin běžela o vlastní život, si nemohla nepovšimnout jak pohledný tenhle upír je. Jenže stál přesně mezi ní a jedinou cestou na svobodu.

Možná mohla utéct ostatním, ale rozhodně nemohla projít přes tohoto muže, aniž by nenaletěla přímo do něj. Otevřel dveře ještě více dokořán, jakoby ji dělal cestu k úniku. Byla to past? Podívala se na něj pozorněji a všimla si, že drží v ruce dlouhé kopí.

Když se dostala blíže, zdvihl kopí tak, že jeho hrot mířil přímo na ni. Teď už byla jenom malý kousek od dveří a nemohla se už zastavit. Za zády cítila své pronásledovatele a kdyby jenom trochu přibrzdila, byl by to její konec. A tak ještě přidala na rychlosti a řítila se přímo na něj i jeho napřažené kopí. Zavřela při tom oči a v duchu se připravila na nevyhnutelný náraz a ostří, které bude pronikat jejím tělem. Alespoň to bude rychlé.

Když znovu otevřela oči, viděla, jak se napřáhl a bodl směrem k ní. Instinktivně se skrčila.

Mířil příliš vysoko. Zaklonila se a ohlédla za bodcem kopí, aby zjistila, že rána vůbec nebyla míněna jí, nýbrž jednomu z upírů, který jí byl v patách. Postříbřené kopí se mu zahryzlo do krku. Ošklivý výkřik naplnil prostor, když se ta kreatůra zhroutila k zemi.

Caitlin zůstala váhavě zírat na tohoto nového upíra. Právě jí zachránil život. Proč?

„Běž!“ zakřičel.

Znovu se rozběhla rovnou do otevřených dveří.

Když se potom otočila, on vyběhl ven také a vší silou za nimi těžké dveře zabouchl. Sáhl stranou a zvedl obrovskou kovovou trubku, kterou zaklínil mezi obě křídla dveří. Potom ustoupil o několik kroků zpět, postavil se vedle ní a sledoval dveře.

Nemohla si pomoci, aby si ho neprohlédla. Studovala linku jeho čelisti, hnědé vlasy a oči. Zachránil jí. Ale proč?

On se na ni ale ani nepodíval. Neustále sledoval ty dveře a v očích se mu zračily obavy. Byl k tomu dobrý důvod. Jenom krátký okamžik poté, co je zatarasil, už se do nich někdo z druhé strany mohutně opřel. Dveře byly skoro metr tlusté, čistá ocel a jejich zárubeň byla snad ještě bytelnější. Ale stejně se zdálo, že nemohou vydržet dlouho. Další a další nárazy se ozývaly zevnitř a už záhy byly dveře téměř vylomené. Bylo otázkou několika málo vteřin, než se útočníci prolámou skrz.

„Rychle!“ křikl na ni a než stačila zareagovat, chytil ji za paži a táhl pryč. Táhl ji za sebou, takže běžela ještě rychleji, než by byla sama schopná a během několika sekund vyběhli ze stávající chodby do jiné a potom pořád dál a dál, zahýbajíce na křižovatkách. Jediný zdroj světla, který ulehčoval orientaci, byly sporadicky rozmístěné pochodně. Sama by se odsud nikdy nedostala.

„Co se to děje?“ zkusila se Caitlin zeptat mezi lapáním po dechu. „Kam to…“

„Tudy!“ křikl a škubl s ní do dalšího směru.

Nedaleko za nimi Caitlin slyšela zapraštění a kroky mnoha desítek nohou.

Dostali se ke kamennému točitému schodišti, které se vinulo podél kamenných zdí kamsi vzhůru. On se plnou rychlostí pustil do schodů a Caitlin táhl opět za sebou. Než se nadála, brali schody po třech a rychle stoupali v kruzích po schodišti výš a výš.

Když se dostali až nahoru, zdálo se, že cesta končí ve zdi. Nad nimi, i všude kolem, byl jenom kámen a ona neviděla žádnou cestu, kudy by se mohli pustit dál. Byla to slepá ulička. Kam je to zavedl?

I on vypadal zmatený. A rozzlobený. Ale nezdálo se, že by ztratil odhodlání. Ustoupil zpět několik kroků a potom se plnou rychlostí rozběhl proti stropu. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Svou nadlidskou silou narazil do kamenného stropu a na ten jediný pokus prorazil skrz. Dolů k ní tím otvorem proniklo světlo. Opravdové, elektrické světlo. Kde to byli?

„Rychle!“ zakřičel.

Sehnul se, chytil ji za paži a vytáhl ji k sobě nahoru do dobře osvětlené místnosti.

Rozhlédla se kolem. Zdálo se, že jsou v nějaké soudní budově. Nebo možná v muzeu. Byla to obrovská, nádherná stavba. Podlahy byly z mramoru a zdi z bílého kamene byly lemovány sloupy. Místnost byla kruhová a skutečně vypadala jako vnitřek nějaké vládní instituce.

„Kde to jsme?“ zeptala se.

Chytil ji za ruku a rozběhl se i s ní napříč síní takřka bleskovou rychlostí. Běželi k velkým dvoukřídlým, ocelovým dveřím. Pustil její ruku a plnou rychlostí do dveří naletěl ramenem. Dveře se s kovovým břinknutím rozletěly dokořán.

Caitlin tentokrát už na nic nečekala a držela se pár kroků za ním. Uslyšela za sebou zvuky posouvaných kamenů a bylo jí jasné, že dav pronásledovatelů, už dorazil až sem.

A pak byli najednou konečně venku. Chladný, noční vzduch ji udeřil do tváře. Byla neskonale vděčná, že je konečně z toho podzemí pryč.

Snažila se pochopit, kde se nacházeli. Bylo to jednoznačně pořád v New Yorku. Ale kde přesně? Okolí jí bylo povědomé. Viděla městskou ulici a míjející taxi. Ohlédla se a spatřila budovu, ze které právě vyběhli. Městská radnice. Sabat sídlil přímo pod městskou radnicí.

Seběhli dolů ze schodů a potom přes nádvoří pokračovali směrem na ulici. Nedostali se však nijak daleko, když se ze dveří radnice ozval hluk a záhy z nich vyběhl dav upírů.

Pronásledovaní utíkali rovnou k železné bráně, která přes noc uzavírala nádvoří pro veřejnost. Když se přiblížili, zjistili, že ji hlídají dva členové ochranky. Ti se teď ohlédli a očima vykulenýma šokem okamžitě sáhli po zbraních.

„Ani hnout!“ zakřičeli.

Než však mohli udělat cokoliv dalšího, její ochránce ji chytil pevně za paži, udělal tři rychlé kroky a veškerou silou, které byl schopen, se odrazil ke skoku. Cítila, že se ocitli ve vzduchu. Tři metry. Pak už pět. Hladce přeskočili bránu a měkce přistáli na druhé straně na ulici.

Okamžitě, jakmile se dotkli nohama země, pokračovali v plném sprintu. Šokovaně na svého ochránce pohlédla. Přemýšlela, kde asi tak končily hranice jeho schopností, proč se o ní vůbec stará a také proč se s ním cítí tak dobře.

Než mohla však tyto otázky jakkoliv rozvést, ozvalo se za nimi kovové zaskřípění, po kterém následovalo několik výstřelů. Ostatní upíři se prolomili bránou a zároveň strhli oba hlídače k zemi. Už jim byli zase v patách.

Běželi a běželi, ale nepomáhalo to. Dav se k nim rychle přibližoval.

Opět jí chytil za ruku a strhnul za roh do vedlejší uličky, která ale končila zdí.

„Je to slepý!“ křičela, ale poslušně běžela dál v závěsu.

Doběhl na konec uličky, poklekl a jediným prstem vytáhl ze země těžké víko od kanálu.

Caitlin se otočila, aby spatřila velkou skupinu pronásledovatelů, kteří za nimi nezaostávali o víc než deset metrů.

„Skoč tam!“ zakřičel na ni a než se dokázala byť jen pohnout naznačeným směrem, tak už ji zase držel, aby s ní následně smýkl do kanálu.

Naštěstí se jí podařilo chytit se žebříku. Ihned poté se podívala vzhůru, jestli jde za ní a uviděla ho, jak klečí na zemi a kryje se. Uvolněný poklop od kanálu přitom používal jako štít.

Krátce na to byl obklopen útočníky. Divoce se oháněl poklopem, který chvíli co chvíli kovově duněl, když jím srážel jednoho upíra za druhým. Pokoušel se dostat do kanálu k ní, ale nedařilo se to. Byl dokonale obklíčen.

Caitlin už se chystala vylézt zpátky nahoru a pomoci mu, když tu se najednou jeden z upírů uvolnil od ostatních a skočil do kanálu. Když uviděl Caitlin, zasyčel a okamžitě se na ni vrhnul.

Pustila se po žebříku dolů, brala přitom příčky po dvou, ale ani tak nebyla dostatečně rychlá. Upír jí skočil na ramena a oba dva se zřítili dolů.

Caitlin se připravila na náraz, ale ten naštěstí nebyl nijak silný, protože dopadli do vody.

Když se znovu vydrala na nohy, zjistila, že stojí po pás ve špinavé, kalné tekutině.

Neměla čas udělat vůbec nic, když upír přistál s mohutným šplíchnutím vedle ní. Snad zároveň dokázal vztáhnout ruku a hřebetem pěsti ji udeřit přes tvář. Rána ji odhodila dobré dva metry dozadu.

Přistála na záda do mělké vody opodál. Ve stejném okamžiku se na ni upír opět vrhnul a tentokrát šel po krku. Odkulila se stranou a znovu se vydrápala na nohy. Její protivník byl neskutečně rychlý, ale ona se nemínila vzdát tak snadno.

Dopadl tváří do vody. Okamžitě se ale zase postavil a šílený zlostí se k ní otočil. Pravou rukou se pokusil ji zasáhnout do tváře, ale jí se podařilo úderu těsně vyhnout. Rána šla tak blízko, že na tváři cítila vzduch, který útočník rozvířil. Jeho ruka místo toho trefila zeď, a to s takovou razancí, že se do ní hluboko zabořila.

Caitlin už toho měla dost. Cítila, jak se jí tělem začíná rozlévat pálivá zlost. Došla k dočasně uvězněnému upírovi, napřáhla se a vší silou ho špičkou boty nakopla přímo do břicha. Zlomil se v pase.

Potom k němu přistoupila zezadu a tváří napřed jej narazila na zeď. Jeho hlava tvrdě narazila na kámen. Byla na sebe pyšná, protože taková rána ho spolehlivě musela odrovnat.

Najednou ale dostala další ránu pěstí rovnou do tváře. Tenhle upír se dokázal sebrat opravdu rychle, mnohem rychleji, než by si kdy myslela, že je po takové ráně hlavou o zeď možné. Než se nadála, byl už zase u ní. Se zavrčením na ní přistál a pokoušel se ji srazit k zemi. Očividně jej podcenila.

Jeho ruka sevřela její krk. Byla silná, ale on byl ještě silnější. Jeho tělem procházela síla stará stovky let. Stisk jeho ruky byl nepříjemně studený a lepkavý. Pokoušela se s ním zápasit, ale byl příliš silný. Poklesla na jedno koleno, zatímco jeho stisk stále sílil. Než si uvědomila, o co mu jde, už se mu téměř podařilo zatlačit její tvář k vodní hladině. Na poslední chvíli se zmohla alespoň na zoufalý výkřik: „Pomoc!“

O jedinou vteřinu později se její hlava ocitla pod vodou.

*

Caitlin ucítila, že se ve vodě něco děje, vlny byly najednou divočejší. To mohlo znamenat jenom to, že na místo jejich zápasu přibyl někdo další. Rychle ztrácela poslední zbytky kyslíku v plicích a už nebyla schopná se bránit.

Najednou pod sebou ucítila silné ruce, které ji objaly a vyzdvihly zpátky nad hladinu.

Nadskočila a začala lapat po dechu. Takhle mohutně nedýchala snad nikdy předtím. Znovu a znovu sýpavě nasávala vzduch ve snaze doplnit ztracený kyslík.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a držel ji za ramena.

Přikývla. To bylo všechno, čeho teď byla schopná. Rozhlédla se kolem, aby spatřila útočícího upíra ležet zády na hladině opodál. Z jeho krku proudila krev. Bylo po něm.

Podívala se na svého ochránce. Jeho hnědé oči opětovaly pohled. Zachránil ji. Znovu.

„Musíme se pohnout,“ řekl, chytil ji za paži a se šploucháním se začal prodírat vodou. „Ten poklop je neudrží dlouho.“

V tom okamžiku, jako kdyby ho snad přivolal, byl poklop najednou vytrhnut ze země.

Utíkali. Za hlasitého šplouchání po pás hluboké vody pokračovali dál jedním tunelem za druhým.

Na jedné z křižovatek zatočil ostře doprava do chodby, kde vodní hladina sahala jenom po kotníky. Okamžitě nabrali opravdovou rychlost.

Vstoupili do dalšího tunelu a ocitli se ve středu hlavní podzemní newyorské infrastruktury. Všude kolem byly masivní vyhřívací trubky, ze kterých tu a tam unikala pára. Panovalo tu nesnesitelné vedro.

Pokračovali dále, když tu ji najednou chytil za ruce a posadil si ji na záda, její ruce si ovinul kolem krku, jako by snad byla jenom nějaký batoh. Hned potom skočil na žebřík. Rychle stoupali, protože bral příčky žebříku minimálně po třech. Když se dostali až nahoru, pěstí vyrazil poklop. Ten odletěl někam na ulici.

A potom byli zpátky nad zemí, v newyorských ulicích. Kde přesně, o tom neměla nejmenší ponětí.

„Drž se pevně,“ řekl a ona sevřela své ruce kolem jeho hrudi ještě pevněji než doposud. Běžel a běžel stále rychleji a rychleji. Přešli do sprintu, který se záhy změnil v takovou rychlost, kterou snad ještě nikdy předtím nezažila. Pamatovala si, jak jednou jela na motorce, bylo to před pár lety, a jak vítr tehdy česal její vlasy, když jeli rychlostí devadesát kilometrů v hodině. Tohle bylo podobné. Ale rychlejší.

Museli se pohybovat rychlostí alespoň sta kilometrů, potom už to bylo sto třicet, pak sto padesát…a pokračovalo to pořád dál a dál. Budovy, lidi, auta – všechno se slilo do jediné šmouhy. Než se nadála, přestali se dotýkat země.

Teď už byli ve vzduchu a letěli. Otevřel svoje obrovská černá křídla a pomalu s nimi mával. Letěli nad všemi auty a lidmi. Když se podívala dolů, viděla, že právě minuli 14. ulici. A o pár okamžiků později už 34. ulici. A hned poté byli nad Central Parkem. Ten výhled byl dechberoucí.

Ohlédl se přes rameno za sebe a ona ho napodobila. Skoro nic kvůli větru, který jí vháněl slzy do oči, neviděla, ale přesto si mohla být jistá, že je nikdo a nic teď už nepronásleduje.

Trochu zpomalil a potom začal plavně klesat. Teď už letěli jenom kousíček nad korunami stromů. Bylo to krásné. Nikdy předtím takhle Central Park neviděla. Se všemi jeho osvětlenými chodníčky a vrcholky stromů pod ní. Měla pocit, že by se mohla klidně natáhnout a dotknout se jich. Zdálo se jí, že park ještě nikdy nevypadal takle krásný, jako teď.

Sevřela ruce kolem něj ještě pevněji, aby mohla cítit jeho teplo. Konečně byla v bezpečí, a jakkoliv neskutečné poslední události byly, měla najednou pocit, že se všechno vrací k normálu. Přála si létat takhle navždycky. Mírně přivřela oči, cítila vítr, který hladil její tvář, a přála si, aby tahle noc nikdy neskončila.