Noc Odvážných

KAPITOLA DRUHÁ

Alec stál v dračí tlamě, třímal Nedokončený Meč třesoucíma se rukama, omráčený, jak se dračí krev řinula dolů na něj jako vodopád. Podíval se zpoza řady zubů ostrých jako břitva, každý z nich tak velký, jako on sám, a připravil se, zatímco drak padal přímo do oceánu pod ním. Žaludek mu vyskočil do krku, jak se k němu hnala ledová voda ze Zátoky Smrti, aby se s ním pozdravila. Věděl, že nebude-li zabit při dopadu, bude rozdrcen vahou těla mrtvého draka.

Alec byl stále v šoku, že se mu podařilo zabít tuto ohromnou bestii, věděl, že drak, se vší svou vahou a silou, klesne na dno Zátoky Smrti a vezme ho s sebou. Nedokončený Meč dokázal setnout draka – ale žádný meč nedokáže jeho pád zastavit. Co bylo ještě horší, drakova nyní uvolněná čelist se nad ním zavírala, protože její svaly ochably, tiskla se dolů, aby se stala klecí, ze které Alec nikdy neuprchne. Věděl, že se musí rychle pohnout, jestli chce mít šanci na přežití.

Jak se krev řinula dolů na jeho hlavu z patra drakovy tlamy, Alec vytáhl meč a jak se čelisti téměř zavřely, připravil se a vyskočil. Křičel, zatímco padal ledovým vzduchem, drakovy zuby ostré jako břitva mu poškrábaly záda, rozřízly jeho kůži a na okamžik se jeho košile zadrhla o drakův zub a on si pomyslel, že se mu to nepodaří. Za ním zaslechl zacvaknutí velké tlamy, pocítil, jak se mu roztrhla košile, kus z ní se oderval – a konečně volně padal.

Alec sebou házel, zatímco padal vzduchem, připravoval se na černé, vířivé vody pod ním.

Najednou zaznělo šplouchnutí a Alec byl v šoku, když padl do mrazivé vody, mrazivá teplota mu vzala dech. Poslední věc, kterou spatřil, když se podíval vzhůru, bylo drakovo mrtvé tělo, které padalo dolů vedle něj a chystalo se padnout do zátoky.

Drakovo tělo padlo na hladinu s hrůzným plácnutím, až se všemi směry rozběhly ohromné vlny. Naštěstí minul Aleca a vlna místo toho odplula od mrtvého těla. Nesla Aleca vysoko alespoň dvacet stop, než se zastavila – a potom se Alec zhrozil, protože všechno začalo mizet kolem ohromného víru.

Alec plaval vší svou silou, aby se dostal pryč, ale nemohl. I když se snažil, najednou byl vtahován dolů do hloubky ohromným vírem.

Alec plaval co mohl, zatímco držel meč, už byl dvacet stop pod hladinou, kopal a propadal se v mrazivé vodě. Zoufale kopal, aby se dostal na povrch, nahoře se třpytilo slunce, a v ten okamžik spatřil ohromné žraloky, kteří k němu plavali. V ten okamžik si všiml trupu lodi, která se pohupovala vysoko na hladině a věděl, že má jen chvilku, aby se k ní dostal, jestli chce přežít.

S posledním kopnutím se Alec vynořil na hladinu, lapal po dechu; za okamžik cítil, jak ho chytily silné ruce. Podíval se vzhůru a viděl, jak ho Sovos táhne na palubu lodi, a za chvíli byl vysoko ve vzduchu a stále třímal meč.

A koutkem oka spatřil pohyb, otočil se a uviděl ohromného rudého žraloka, který vyskočil z vody a vrhal se po jeho noze. Nezbýval čas.

Alec cítil, jak mu meč vibruje v ruce a říká mu, co udělat. Ten pocit nikdy předtím nepocítil. Rozmáchl se a vykřikl, zatímco švihl vší svou silou oběma rukama.

Pak zazněl zvuk, jak ocel proťala tělem a Alec se s hrůzou díval, jak Nedokončený Meč rozsekl ohromného žraloka vejpůl. Rudá voda se brzy hemžila žraloky, kteří kusy pojídaly.

Další žralok se vrhl po jeho noze, ale tentokrát Alec cítil, jak je vytažen vysoko nahoru a přistál se žuchnutím na palubě.

Koulel se a sténal, pokrytý bolístkami a podlitinami, zhluboka a s úlevou dýchal, byl vyčerpaný a kapalo z něj. Někdo ho rychle přikryl dekou.

“Jako by zabití draka nestačilo,” Sovos řekl s úsměvem, stál nad ním, podával mu placatku s vínem. Alec se dlouze napil a zahřálo mu to žaludek.

Tato loď se hemžila vojáky, všichni byli vzrušení a chaotičtí. Alec nebyl překvapen: nebylo to nakonec často, kdy byl drak skolen mečem. Podíval se a na palubě mezi davem uviděl Merka a Lornu, bylo jasné, že byli zachráněni z vody. Merk se na něj podíval jako na darebáka, jako na vraha, zatímco Lorna byla nádherná, s nadpozemskými kvalitami. Z obou kapalo a vypadali zmateně, byli šťastní, že jsou naživu.

Alec si všiml, že se na něj všichni vojáci užasle dívají a pomalu vstal na nohy a v šoku si uvědomil, čeho právě dosáhl. Podívali se na meč, ze kterého mu v ruce kapalo, potom na něj, jako by byl bůh. Nemohl si pomoci, ale musel se sám na meč podívat, cítil jeho váhu v ruce, jako by byl živý. Podíval se dolů na záhadný, zářivý kov, jako by to byl cizí objekt a v mysli si oživil okamžik, kdy probodl draka, jeho šok, když mu probodl tělo. Podivoval se nad mocí této zbraně.

A možná ještě více si nemohl Alec pomoci a přemýšlel, kdo je on sám. Jak mohl být on sám, obyčejný vesnický chlapec, schopen porazit draka? Jaký osud na něj čekal? Začínal cítit, že to nebude žádný obyčejný osud.

Alec zaslechl sklapnutí tisíců čelistí, podíval se přes zábradlí a uviděl hejno rudých žraloků, kteří nyní hodovali na ohromném těle draka, které plavalo na hladině. Černá voda Zátoky Smrti byla nyní zbarvená do ruda. Alec sledoval plovoucí tělo a došlo mu, že se mu to skutečně podařilo. Nějak zabil draka. On, jediný v celém Escalonu.

Ohromné pištění zaplnilo nebe a Alec se podíval vzhůru a spatřil tucet dalších draků, kteří v dálce kroužili, plivali velké sloupce ohně, dychtiví po odplatě. Zatímco se všichni na něj dívali dolů, někteří jako by se báli přiblížit. Několik z nich odletělo od hejna, když uviděli draka plavat mrtvého ve vodě.

Ale jiní zuřivě křičeli a vrhli se střemhlav na něj.

Jak sledoval, jak klesají, Alec nečekal. Utíkal na záď, přeskočil přes zábradlí a utkal se s nimi. Cítil, jak jím proudí síla meče, ponouká ho, a on tam stál, cítil nové, neochvějné odhodlání. Cítil, jako by ho meč vedl. On a jeho zbraň byli nyní jeden.

Hejno draků se vrhlo přímo na něj. Jeden ohromný se zářivě zelenýma očima je vedl, pištěl a plival oheň. Alec držel meč vysoko, cítil v ruce vibraci, která mu dodávala kuráž. Věděl, že je v sázce samotný osud Escalonu.

Alec pocítil vlnu kuráže, jako nikdy předtím, když sám také bojovně vykřikl; v ten okamžik se meč rozzářil. Vyletělo z něj intenzivní světlo, které stoupalo a zastavilo zeď z plamenů v uprostřed nebe. Pokračovalo dál, dokud se plameny neotočily a Alec mečem znovu sekl a drak vykřikl, jak ho jeho vlastní sloup plamene obestoupil. V ohromné plamenné kouli drak vykřikl a oháněl se, zatímco padal přímo dolů a mířil do vody.

Další drak se vrhl střemhlav a Alec znovu pozvedl meč, zastavil zeď z plamene a zabil ho. Další drak se přiblížil a v ten okamžik napřáhl své drápy, jako by chtěl Aleca uchopit. Alec se otočil a sekl a byl šokovaný, když mu meč usekl nohy. Drak zapištěl a ve stejném pohybu se Alec znovu rozmáchl, sekl ho do boku a způsobil velký šrám. Drak padl do oceánu a tam sebou plácal, nebyl schopen vzlétnout, vrhlo se na něj hejno žraloků.

Jiný drak, malý, červený, prolétl nízko z druhé strany z doširoka otevřenými čelistmi – a tentokrát se Alec nechal vést svým instinktem a vyskočil vzhůru. Meč mu propůjčil sílu a on vyskočil výš, než by čekal, přeskočil drakovu hlavu a přistál na jeho zádech.

Drak pištěl a vyhazoval, ale Alec se ho držel pevně. Nemohl jej setřást.

Alec se cítil silnější, než drak, schopen ho řídit.

“Draku!” vykřikl. “Přikazuji ti! Do útoku!”

Drak neměl na vybranou, otočil se a letěl vzhůru, přímo na hejno klesajících draků, tucet z nich se stále blížilo. Alec se s nimi beze strachu utkal, letěl vysoko, aby se s nimi setkal se silou a rychlostí, o které nevěděl, že má. Usekl křídlo jednomu drakovi, potom jinému podřízl krk, dalšího bodl ze strany do krku, potom se otočil a usekl jinému ocas. Jeden po druhém draci padali z nebe a dopadali do vody, způsobili v zátoce víry.

Alec nepolevoval. Útočil znovu a znovu na hejno, křižoval nebe, nikdy neustoupil. Byl v jednom kole, ani si skoro nevšiml, že se nakonec několik posledních draků otočilo, zapištělo a se strachem odletěli.

Alec tomu nemohl uvěřit. Draci. Plní strachu.

Alec se podíval pod sebe. Viděl, jak je vysoko, viděl jak se pod ním rozprostírá Zátoka Smrti, viděl stovky lodí, většina z nich v plamenech, a stovky skřítků, kteří tam plavali mrtví. Také ostrov Knossos byl v plamenech a jeho velká tvrz byla jen ruina. Byl to výjev chaosu a destrukce.

Alec si všiml jeho flotily a nasměřoval draka níž. Když se blížili, Alec pozvedl meč a bodl draka do zad. Ten zapištěl a začal padat a jak se blížili vodě, Alec vyskočil a přistál ve vodě vedle lodě.

Okamžitě byly dolů shozeny provazy a Alec byl vytažen na palubu.

Jak přistál zpět na palubě, tentokrát se netřásl. Už nepociťoval chlad nebo únavu nebo slabost nebo obavy. Místo toho cítil moc, jakou nikdy nepoznal. Cítil se plný kuráže a síly. Cítil, jako by byl znovu zrozený.

Zabil hejno draků.

A nic v Escalonu už ho nyní nezastaví.

KAPITOLA TŘETÍ

Vesuvius se vzbudil kvůli pocitu ostrých drápů, které se mu plazily po hřbetě ruky, otevřel jedno oko, druhé měl stále pevně zavřené. Dezorientovaně vzhlédl a ocitl se, jak leží obličejem v písku, vlny z oceánu do něj zezadu narážely, ledová voda mu stoupala vzhůru po nohou. Rozpomněl se. Po epické bitvě byl vyvrhnut na pobřeží Zátoky Smrti; přemýšlel, jak dlouho zde ležel v bezvědomí. Příliv se nyní pomalu zvedal, připravoval se odnést ho pryč, pokud se neprobudí. A přesto to nebyla zima z vody, která ho vzbudila – bylo to stvoření na jeho ruce.

Vesuvius se podíval na svou ruku nataženou na písku a uviděl ohromného fialového kraba, který zasekával své drápy do jeho ruky, vytrhl kousek jeho kůže. Dával si na čas, jako by Vesuvius byl jen mrtvé tělo. S každým trhnutím pocítil Vesuvius ostrou bolest.

Vesuvius mu to nemohl mít za zlé; rozhlédl se a uviděl tisíce těl, rozhozených po celé pláži, pozůstatek jeho armády skřítků. Všichni tam leželi pokryti fialovými kraby, cvakání jejich klepet bylo všudypřítomné. Pach z rozkládajících se skřítků byl příliš, až mu bylo na zvracení. Tento krab na jeho ruce byl zjevně první, který se odhodlal až k Vesuviovi. Ostatní asi cítili, že je stále naživu a vyčkávali. Ale přesto tento statečný krab zariskoval. Další tucet se k němu nyní otočil a pozorně ho následovali. Vesuvius věděl, že jimi bude za okamžik pokrytý a snědený zaživa touto malou armádou – pokud nebude dřív stažen do moře mrazivými proudy Zátoky Smrti.

Vesuvia přemohla zlost, natáhl se volnou rukou, uchopil fialového kraba a pomalu zmáčkl. Krab se snažil utéct – ale Vesuvius mu to neumožnil. Divoce se oháněl, snažil se na Vesuvia dosáhnout svými klepety, ale ten ho pevně držel a znemožnil mu, aby se otočil. Ještě více zmáčkl, pomalu, dával si na čas, vychutnával si to, že způsobuje bolest. Stvoření zapištělo a zasyčelo hrůzným, vysoko postaveným hlasem, jak Vesuvius pomalu sevřel ruku v pěst.

Nakonec explodoval. Chuchvalce mazlavé fialové krve mu kapaly na ruku, když Vesuvius uslyšel uspokojivé prasknutí ulity. Pustil ho, rozdrceného na dřeň.

Vesuvius se pozvedl na jedno koleno, stále vrávoral a tucet krabů uteklo pryč, byli v šoku z vidiny zmrtvýchvstání. Následovala řetězová reakce a jak stál, tisíce krabů se rozutekly a zanechaly za sebou prázdnou pláž, jak Vesuvius udělal první krok po břehu. Kráčel skrze hřbitov a pomalu mu to všechno docházelo.

Bitva u Knossosu. Vyhrával, chystal se zničit Lornu a Merk, když přilétli ti draci. Vzpomněl si, jak padá z ostrova; ztrácí svou armádu; vzpomněl si na svou flotilu v ohni; a nakonec na to, jak se téměř utopil. Byla to drtivá porážka a hořel ostudou, když na to pomyslel. Otočil se ohlédl se po zátoce, místo jeho prohry viděl v dáli, že ostrov Knossos je stále v plamenech. Uviděl zbytek jeho flotily, který ploval, rozdrcený na kousky, některé částečné lodě byly stále v ohni. A potom uslyšel vysoko nad sebou výkřik. Pohlédl vzhůru a zamrkal.

Vesuviovi nedocházelo, co před sebou vidí. To nebylo možné. Draci padali z nebe, padali do zátoky, nehýbali se.

Byli mrtví.

Vysoko nahoře uviděl osamělého muže, který na jednom seděl, se všemi bojoval a držel se na zádech jednoho draka, třímal meč. Nakonec se zbytek hejna otočil a uprchl.

Ohlédl se zpět na vodu a na horizontu spatřil tucet lodí, na kterých plápolaly vlajky Ztracených Ostrovů a sledoval, jak muž seskočil z posledního draka a vrátil se k lodím. Spatřil tu dívku, Lornu, vraha Merka, a pálilo ho vědomí, že přežili.

Vesuvius se ohlédl zpět na pobřeží a jak si prohlížel svůj mrtvý národ skřítků, který pojídali kraby, nebo který odnášel proud a byli požíráni žraloky, nikdy se necítil tak sám. Uvědomil si v hrůze, že je jediným přeživším armády, kterou s sebou přivedl.

Vesuvius se otočil a podíval se na sever, na hlavní pevninu Escalonu a věděl, že někde daleko na severu byly sníženy Plameny. Právě nyní opouštěli jeho lidé Mardu, prováděli nájezd na Escalon, miliony skřítků migrovaly na jih. Nakonec Vesuvius uspěl v tom, že došel k Věži Kosu, zničil Ohnivý Meč a jeho národ v tento okamžik jistě přešel Escalon a rozerval ho na kousky. Potřebovali velení. Potřebovali jeho.

Vesuvius možná tuto bitvu prohrál – ale nesmí zapomenout, že vyhrál válku. Jeho největší okamžik slávy, okamžik, na který čekal celý život, ten čekal stále na něj. Přišel čas, aby se chopil povinnosti, vedl svůj lid vstříc naprostému vítězství.

Ano, pomyslel si, a narovnal se, setřásal bolest, zranění, mrazivý chlad. Dostal to, pro co si přišel. Nechal dívku a její lidi plácat se v oceánu. nakonec měl před sebou destrukci Escalonu. Vždycky se mohl vrátit a zabít ji později. Při té myšlence se usmál. Opravdu ji zabije. Rozcupuje ji na kousky.

Vesuvius se rozběhl a brzy u pádil velkou rychlostí. Zamíří na sever. Setká se se svým národem. A povede je do největší bitvy všech dob.

Byl čas zničit Escalon jednou provždy.

Brzy budou Escalon i Marda jedna země.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Kyle v úžasu sledoval, jak se puklina v zemi rozšířila, tisíce skřítků padaly vstříc smrti, házely sebou, hluboko do vnitřností země. Alva stál poblíž s pozvednutou holí, ze které zářilo intenzivní světlo, tak jasné, že si Kyle musel zastínit oči. Z povrchu země vymazával armádu skřítků, bez cizí pomoci ochraňoval sever. Kyle bojoval vší svou silou, stejně jako Kolva vedle něj, a zatímco zlikvidovali tucty skřítků v divokém boji na blízko, jejich zdroje byly omezené. Alva byl jediný, který mohl skřítky zastavit před jejich přemožením Escalonu.

Skřítkové si brzy uvědomili, že je štěrbina zabíjí a zastavili se na vzdálené straně, padesát stop daleko, uvědomili si, že se nemohou dostat dál. Rozhlédli se po Alvovi a Kolvovi a Kylovi a Dierdře a Marcovi, v očích se jim zrcadlila frustrace. Jak se k nim štěrbina rozšiřovala, otočili se s panikou v očích a uprchli.

Brzy mocné hřmění doznělo a vše ztichlo. Příliv skřítků ustal. Utíkali zpět do Mardy? Dávali se dohromady, aby provedli invazi někde jinde? Kyle si nemohl být jistý.

Jak vše ztichlo, Kyle tam ležel v bolesti ze svého zranění. Sledoval, jak Alva pomalu snížil svou hůl a světlo kolem něj potemnělo. Alva se potom k němu otočil, natáhl dlaň a položil ji na Kylovo čelo. Kyle pocítil , jak mu do těla vstoupilo světlo, cítil, jak je mu tepleji, lehčeji a za okamžik cítil, že je plně uzdraven. Posadil se v šoku, cítil se zase sám sebou – a překypoval vděkem.

Alva poklekl po Kolvově boku, položil své ruce na jeho břicho a také ho uzdravil. Za okamžik Kolva stál, byl překvapený, že je znovu na nohou, světlo mu zářilo z očí. Dierdra a Marco byli další na řadě a jak Alva položil své dlaně na ně, také byli uzdravení. Natáhl se svou holí a dotkl se také Lea a Andora a oni se postavili na vlastní nohy, všichni byli uzdravení Alvovou kouzelnou silou předtím, než mohli podlehnout svým zraněním.

Kyle tam stál překvapený, z první ruky byl svědkem moci této kouzelné osoby, o které po celý život jen slýchával. Věděl, že je v přítomnosti skutečného mistra. Také cítil, že jeho přítomnost je pomíjivá; je to mistr, který nemůže zůstat.

“Podařilo se ti to,” řekl Kyle plný úžasu a vděku. “Zastavil jsi celý národ skřítků.”

Alva zatřásl hlavou.

“Nezastavil,” odpověděl záměrně uvážlivým a starým hlasem. “Jen jsem je zpomalil. Stále se k nám blíží velká a hrůzná destrukce.”

“Ale jak?” naléhal Kyle. “Tato štěrbina – nikdy by ji nemohli přejít. Zabil jsi jich několik tisíc. Cožpak nejsme v bezpečí?”

Alva smutně zakroutil hlavou.

“Ještě jste ani nezahlédli ani část tohoto národa. Ještě jich přijdou milióny. Velká bitva byla započata. Bitva, která rozhodne o budoucnosti Escalonu.”

Alva kráčel sutí Věže Uru, vybíral si cestu svou holí a Kyle si ho prohlížel, zmatený jako vždy jeho tajemstvím. Nakonec se otočil na Dierdru a Marca.

“Toužíte po tom, vrátit se do Uru, že ano?” zeptal se jich.

Dierdra a Marco pokývali s nadějí v očích.

“Jděte,” přikázal.

Dívali se na něj zmateně.

“Ale tam už nic nezbylo,” řekla. “Město bylo zničeno. Zaplaveno. Nyní tam vládnou Pandesiané.”

“Vrátit se tam by znamenalo vrátit se vstříc naší smrti,” přidal se Marco.

“Pro teď,” odpověděl Alva. “Ale brzy tam budete potřeba, až přijde velká bitva.”

Dierdra a Marco nepotřebovali pobízet, otočili se, společně naskočili na Andora a odcválali na jih do lesů, zpět směrem do města Ur.

Leo zůstal pozadu po boku Kyla a Kyle ho pohladil po hlavě.

“Když myslíš na mě, myslíš na Kyru, že ano, chlapče?” zeptal se Kyle Lea.

Leo soucitně zakňučel a Kyle věděl, že po jeho boku zůstane a bude ho chránit, jako by chránil Kyru. Cítil v něm silného partnera v boji.

Kyle se tázavě ohlédl, když se Alva otočil a hleděl na lesy směrem na sever.

“A my, mistře?” zeptal se Kyle. “Kde jsme potřeba my?”

“Přesně tady,” řekl Alva.

Kyle se zadíval na horizont a stejně jako on se podíval severně, směrem k Mardě.

“Blíží se,” dodal Alva. “A my tři jsme poslední nadějí.”

KAPITOLA PÁTÁ

Kyra byla plná paniky, zatímco se zmítala v pavoučí síti, supěla, zoufale se chtěla vysvobodit, zatímco se k ní ohromné stvoření plížilo. Nechtěla se dívat, ale nemohla si pomoci. Otočila se a přemohla ji hrůza, když viděla syčícího, ohromného pavouka, který se k ní plížil, jedna ohromná noha za druhou. Hleděl na ni ohromnýma rudýma očima, pozvedl své dlouhé, chlupaté nohy, a otevřel doširoka čelist, ukázal žluté tesáky, ze kterých kapaly sliny. Kyra věděla, že už jí zbývají poslední okamžiky – a že to bude hrozný způsob, jak zemřít.

Jak se kroutila, Kyra uslyšela všude kolem sebe klapání kostí v síti; podívala se a spatřil ostatky všech obětí, které zde před ní zemřely a věděla, že její šance na přežití jsou mizivé. Byla přilepená k síti a nebylo nic, co mohla udělat.

Kyra zavřela oči, věděla, že nemá na výběr. Nemohla spoléhat na ostatní svět. Musela se zahledět do sebe. Věděla, že odpověď neleží v externí síle, v její externí zbroji. Když bude spoléhat na externí svět, zemře.

Ale vnitřně cítila, že její síla byla rozsáhlá a nekonečná. Musela ji využít, povolat své síly, kterým se bála čelit. Musí konečně porozumět tomu, co ji pohání, porozumět celkovému výsledku svého duševního tréninku.

Energie. O tom ji Alva učil. Když spoléháme na sebe, využíváme jen část energie, jen část našeho potenciálu. Využij světovou energii. Celý vesmír čeká, aby ti byl k ruce.

Cítila, jak jí to proudí žilami. Bylo to to zvláštní, s čím se narodila, to, co ji předala její matka. Byla to síla, která proudila vším, jako řeka, která proudí pod zemí. Byla to stejná síla, které měla potíž uvěřit. Bylo to její nejhlubší já a část, které stále nevěřila úplně. Byla to část, které se nejvíce obávala, ještě více, než kteréhokoli nepřítele. Chtěla povolat svou matku, byla zoufalá po její pomoci, ale přesto věděla, že se k ní zde v této zemi Mardě, nedostane. Byla zcela sama. Snad to, že je úplně sama, nezávisí na nikom jiném, byla poslední část jejího tréninku.

Kyra zavřela oči, věděla, že to je teď anebo nikdy. Cítila, že se musí přemoci, musí být víc, než svět, který před sebou viděla. Přinutila se soustředit na vnitřní energii a poté na energii všude kolem sebe.

Kyra se pomalu naladila. Cítila energii pavučiny, pavouka; cítila, jak jí proudí. Pomalu dovolila, aby se stala její součástí. Už se jí nebránila. Místo toho si dovolila, aby se stala její součástí.

Kyra cítila, jak se zpomaluje; cítila, jak se zpomaluje čas. Naladila se i na nejmenší detaily, vše slyšela, vše kolem sebe cítila.

Kyra náhle pocítila záblesk energie a poprvé věděla, že celý vesmír byl jeden. Cítila že všechny dělící stěny zmizely, cítila, jak se mezi externím a interním světem zbortila bariéra. Cítila, že rozdíl mezi nimi byl klamavý.

Pak pocítila náhlý příval energie, jako by se uvnitř jí otevřela přehrada. Začaly ji pálit dlaně, jako by hořela.

Kyra otevřela oči a uviděla pavouka, nyní tak blízko, který se na ni shora díval a připravoval se skočit. Otočila se a uviděla svou hůl, která byla stopu daleko a která uvízla v síti. Natáhla se, už o sobě nepochybovala. Přivolala svou hůl a ta proletěla vzduchem přímo do její vyčkávající dlaně. Pevně ji uchopila.

Kyra využila svou sílu, věděla, že je silnější, než to, co vidí před sebou, a věřila si. Pozvedla svou paži, uchopila hůl a ta se uvolnila z pavučiny.

Zatočila s ní a když se pavouk přiblížil se svými tesáky, natáhla se a vrazila mu hůl do tlamy.

Pavouk příšerně zapištěl a Kyra mu hůl vpáčila hlouběji do tlamy a otočila ji stranou. On se snažil tlamu zavřít, ale nemohl, hůl ji držela otevřenou.

Ale potom, ke Kyřině překvapení, najednou zavřel čelisti a prastarou hůl rozlomil na kousky. Zlomil, co nemohlo být zlomeno, roztříštil ji v tlamě jako párátko. Tato bestie byla silnější, než si myslela.

Pavouk se na ni vrhl a v ten okamžik se čas zpomalil. Kyra cítila, jak se vše zaostřilo. Hluboko cítila, že se může vysvobodit, že může být rychlejší, než on.

Kyra se předklonila, uvolnila se a po pavučině se kutálela; když se jeho tesáky přiblížily, místo ní roztrhaly pavučinu.

Jak se Kyra zaměřila, poprvé cítila nepatrné zabzučení ve vzduchu, cítila, že ji něco volá. Otočila se a hleděl na druhou stranu pavučiny to, pro co přišla do Mardy: Hůl Pravdy. Seděla tam zasazená do kusu černé žuly, nadpozemská, pod půlnočním nebem zářila.

Kyra s ní pocítila silné spojení, cítila, jak ji brní dlaně, když se napřáhla svou pravou rukou. Vykřikla nejmocnější bitevním pokřikem, jaký kdy v životě vydala a věděla, prostě věděla, že ji hůl uposlechne.

Kyra najednou pocítila, jak se pod ní zem zatřásla. Věděla, že láká zbraně ze samotného srdce země, a v ten velkolepý okamžik už o sobě nepochybovala, ani o své moci nebo o vesmíru.

Následoval hlasitý zvuk kamene, který se tře o jiný kámen a Kyra s úžasem sledovala, jak se hůl pozvedla a uvolnila se ze žuly. Pomalu se zvedla a pak letěla vzduchem, její černý, drahými kameny posetá rukojeť přistála v Kyřině pravé dlani. Ona ji uchopila a začala se cítit naživu. Bylo to jako držet hada, jako držet živou věc.

Kyra se bez zaváhání rozmáchla a udeřila s ní právě v okamžik, když se k ní pavouk dostal. Hůl se najednou proměnila na ostří a rozřízla ohromnou pavučinu vejpůl.

Pavouk zapištěl a překvapeně spadl na zem.

Kyra se zatočila a znovu sekla do pavučiny a úplně se vysvobodila a přistála na nohou. Držela hůl oběma rukama vysoko nad hlavou, když se na ni bestie vrhla. Statečně se jí postavila, vykročila vpřed a sekla po ní Holí Pravdy vší svou silou.

Cítila, jak hůl proťala tlustým tělem pavouka. Ten vydal příšerné zapištění v okamžik, když byl rozpůlen.

Hustá, černá krev se z něj vyřinula a pavouk padl k jejím nohám, byl mrtev.

Kyra tam stála a držela hůl třesoucíma se rukama, pocítila nával energie, jaký nikdy předtím necítila. Cítila, že se v tom okamžiku změnila. Cítila, že se stala silnější, že už nikdy nebude stejným člověkem. Cítila, že se všechny dveře otevřely a vše je možné.

Vysoko nad ní zahřmělo nebe a zablesklo se. Fialové světlo se rozhostilo v mračnech a protkalo je jako by mraky protékala láva. Následovalo ohromné zahřmění a Kyra byla bez sebe radostí, když spatřila Theona, který se prohnal mezi mraky. Cítila, že bariéra zmizela a tasila svou hůl. Poprvé v životě věděla, že je jejím osudem, aby vše změnila.

Theon přistál u jejích nohou a bez zaváhání vyskočila na jeho záda a společně vystoupali vysoko do vzduchu. Hřmění se ozývalo všude kolem nich, zatímco letěli nebem, mířili na jih, pryč z Mardy a směrem do Escalonu. Kyra věděla, že se snesla do nejhlubší úrovně, že zvítězila, že dokončila svůj poslední test.

A nyní šla vést válku s Holí Pravdy ve své ruce.