Nebe Kouzel

KAPITOLA ČTVRTÁ

Alistair pospíchala napříč v chaose se zmítajícím bitevním polem a vyhýbala se bojovníkům z obou stran, ať už to byli MacGilští anebo nemrtví, valící se jako lavina z průrvy. Vzduch byl plný sténání a křiku. Vojáci zabíjeli černivce a ti zase na oplátku pobíjeli vojáky. Stříbrní, MacGilové i Silézané bojovali statečně, ale už dávno byli ve strašlivé početní nevýhodě. A za každého černivce, kterého zabili, se z rokle vynořili tři další. Bylo jenom otázkou času, než budou nepřítelem doslova smeteni.

Přidala do kroku, uhýbala se útokům nemrtvých a jednou nebo dvakrát vykřikla bolestí, když ji některý přece jenom zasáhl pařátem. Její plíce hořely nedostatkem vzduchu. Nezastavovala se ale, aby s kýmkoliv zápolila. Na to nebyl čas. Musela najít Argona.

Běžela směrem, kde druida zahlédla naposled. Bojoval tehdy s Rafim a ona na vlastní oči viděla, jak padl vyčerpáním k zemi. Modlila se, aby byl stále ještě naživu, aby jej dokázala znovu postavit na nohy a aby to všechno stihla provést ještě předtím, než budou její lidé pobiti.

Tu se přímo před ní objevil černivec, zastoupil jí cestu. Ona se ani nezastavila, zvedla ruku dlaní proti němu a zářivě bílou energetickou koulí jej rozprášila na kusy.

Vrhlo se na ní dalších pět. Opakovala svou obranu, ale tentokrát vyšlehla koule jenom jedna, srazila svůj cíl a čtyři další zůstali nezraněni. Přibližovali se k ní. S údivem si uvědomila, že ani její síly nejsou nevyčerpatelné.

Připravila se na útok, když tu se za ní ozvalo zavrčení a na scéně se nenadále objevil Krohn. Černivci se zaměřili na něj a Alistair spatřila svou šanci. Jednoho udeřila loktem do krku, čímž jej odstrčila a vzniklou cestou unikla.

Pokračovala dál a dál tím peklem a zoufale se rozhlížela, jestli někde neuvidí Argona. Lidé už byli černivci tlačeni do defenzívy a nepřátel neustále přibývalo. Ještě několikrát se musela sehnout, uskočit a změnit směr, když tu se konečně dostala na místo, kde Argona naposledy zahlédla.

Zoufale se rozhlížela kolem a po chvíli konečně mezi padlými spatřilo toho, kterého hledala. Ležel na zemi shoulený do klubíčka a nehýbal se. Kolem něj nikdo další neležel. Zdálo se, že nejspíše použil nějaké kouzlo, které drželo všechny ostatní v bezpečné vzdálenosti. Nebyl však při vědomí a Alistair se jenom modlila, aby se ještě dalo něco dělat.

Přišla blíže a namísto očekávané rány od energetického pole, pocítila, jak prošla do bubliny dovnitř. Poklekla vedle něj a zhluboka se nadechla. Konečně byla před tou šíleností, odehrávající se všude kolem, v bezpečí. Jako kdyby seděla v oku hurikánu.

Když se však podívala na Argona, zachvátil ji znovu strach. Měl zavřené oči a nedýchal. Alistair se zmocnila panika.

„Argone!“ křičela a třásla jeho rameny. „Argone, to jsem já! Alistair! Vzbuď se! Musíš se vzbudit!“

Druid však bezvládně ležel. Okolní bitva zněla čím dál divočeji.

„Argone, prosím! Potřebujeme tě. Nemůžeme bojovat s Rafiho kouzly. Nemáme moc, kterou ty vládneš. Prosím, vrať se k nám zpátky. Pro Prsten. Pro Gwendolyn. Pro Thorgrina.“

Znovu s ním zatřásla a on ani teď nijak nereagoval.

Napadl ji zoufalý nápad. Přiložila mu obě ruce na hruď, zavřela oči a soustředila se. Pokoušela se vzbudit všechnu vnitřní energii, která ji ještě zbývala a po chvíli pocítila, jak se její ruce zahřívají. Když potom znovu otevřela oči, spatřila, že z jejích rukou vyzařuje namodralé světlo a obklopuje Argonovu hruď i ramena. Netrvalo dlouho a druid byl světlem pohlcen celý. Používala prastarou techniku, kterou se jednou naučila. Byla určená k uzdravení těch, kteří již překročili hranici. Energie, kterou kouzlo potřebovalo, se čerpala přímo z jejího těla a ona cítila, že rychle slábne. Přesto ještě přidala v úsilí. Argon se musel vrátit.

Když se zhroutila, nevěděla ani jestli padla přímo na něj, anebo vedle. Byla příliš slabá na to, aby dokázala byť jenom otevřít oči.

Potom však pocítila jakýsi pohyb a spolu s ním i závan nových sil. S námahou otočila hlavu a spatřila, že se Argon pohnul.

Pomaloučku se posadil a podíval se na ni. Jeho oči zářily tak, že ji to až děsilo. Z jeho tváře se nedala vyčíst jediná emoce. Sáhl po své holi, pevně ji uchopil v rukou a s její pomocí se postavil na nohy. Potom Alistair chytil za ruku a jakoby nic nevážila ji vytáhl k sobě.

V okamžiku, kdy se jejich dlaně spojily, pocítila mocný příliv energie a než stála na nohou, byla zase naprosto svěží.

„Kde je?“ zeptal se Argon.

Na odpověď však nečekal a rovnou se vydal správným směrem. Se svou holí v ruce se vydal rovnou do zuřící bitvy.

Alistair nedokázala pochopit jak to že Argon ani na vteřinku nezaváhal, když vkračoval do té vřavy. Potom ji to ale napadlo. Určitě si udržuje ono magické pole kolem své osoby i za chůze. Za chvíli se její domněnka potvrdila, když se černivci začali rozbíjet o jeho štít a nedokázali k druidovi proniknout. Alistair si uvědomila, že je tímpádem nechráněná a pospíšila si k zpátky k němu. Silové pole znovu obklopilo i ji. Bez úhony se procházeli bitevním polem, jako kdyby to byla rozkvetlá louka a na obloze krásně svítilo slunce.

Procházeli zuřící bitvou. Argon kráčel mlčky, jeho dlouhý bílý plášť byl umazaný od bláta a tempo jeho chůze bylo tak ostré, že Alistair musela co tři kroky popoběhnout.

Konečně došli do středu bitvy a zastavili se. Nedaleko spatřili Rafiho. Stále stál na stejném místě a napřaženýma rukama udržoval povolávání černivců aktivní. Oči měl obrácené v sloup tak hluboko, že byla vidět jenom žlutá bělma. Nemrtví stále po desítkách a stovkách proudili ven z průrvy.

Argon zvedl ruku a dlaní zamířil k nebi. Doširoka otevřel oči.

„RAFI!“ zahřměl jako bouře.

Jeho hlas přehlušil veškerý lomoz bitvy a rozvibroval široké okolí.

Zamračené nebe nad jejich hlavami prasklo a rozlomilo se ve dví. Skrz pronikl obrovský kužel světla, který se cestou dolů stále zužoval a nakonec z něj byl jenom úzký srpeček, pokrývající Argonovu dlaň. Jako kdyby druid držel v dlani obrovské tornádo, tvořené ze slunečních paprsků. Potom se světlo začalo rozšiřovat do okolí, stále více a více, až nakonec osvětlovalo celé bitevní pole.

Zvedl se vítr a země se ještě více roztřásla. Alistair potom s otevřenými ústy sledovala, jak se ta obrovská černá průrva začíná zacelovat jako hojící se sečná rána.

Černivci, kteří se ještě nedostlali na porvrch teď byli za pekelného řevu drceni znovu se srůstajícími stěnami. Mnozí další byli jakousi silou vtahováni do toho chřtánu i poté, co se již ocitli na zemi. Potom proud ještě zesílil a do rokliny začali černivci létat ve velkém a ze všech stran.

Po chvíli se rokle zavřela, země se naposledy mohutně zachvěla a rozhostilo se ticho. Na zemi nebylo ani památky po té ohromné pekelné díře, která tam zela ještě před pár okamžiky. Řvaní černivců tu a tam ještě tlumeně doléhalo odkudsi z podzemí.

Nad bitevním polem se zmocnilo vlády překvapené ticho. Všichni, kteří toho byli schopni, stáli na místě a v úžasu zírali, co se to děje.

Rafi se probral z transu, zařval a podíval se na druida.

„ARGON!“ zakvílel nelidským hlasem.

Nadešel čas, aby spolu ti dva znovu změřili síly.

Rafi se rozběhl na volné prostranství, kde předtím zela ona díra, a vysoko nad hlavou mával svou rudou magickou holí. Argon ani vteřinu neváhal a vyrazil mu vstříc.

Střetli se uprostřed pole. Rafi vyrazil holí proti Argonovi, zatímco ten svou hůl zdvihl nad hlavu a ránu zblokoval. Při nárazu se uvolnilo obrovské množství energie a všude po okolí létaly magické jiskry. Argon útok oplatil a Rafi se ubránil. Nedaleko udeřil do země magický blesk.

Vyměňovali si jednu ránu za druhou a srážka jejich holí byla pokaždé doprovázena roztodivnými výboji uvolněné magie. Alistair cítila, že okolí vzduch přímo srší jejich energií.

Argonovi se konečně podařilo nabýt převahy. Mocnou ranou, vedenou od země vzhůru, narazil na Rafiho hůl a rozdrtil ji na třísky.

Země se otřásla, jako kdyby se namísto hole zřítil celý obrovský hrad.

Argon vyrazil přímo po Rafim. Zvedl hůl vysoko nad hlavu a vší silou mu ji zarazil do hrudi.

Temný mág začal strašlivě vřískat a přitom mu z úst vylétávaly tisíce a tisíce jako uhel černých netopýrů. Obloha potemněla, když se na ni začala stahovat těžká, temná mračna. Přímo nad Rafim se začalo tvořit tornádo, které svou nohou sahalo stále níže a níže k zemi, až nakonec stále ještě vřeštícího mága zcela obklopilo. Všichni kolem si v hrůze zacpávali uši a sledovali, jak je temný mág vynášen mocným vírem do vzduchu. Alistair ani na vteřinu nepochybovala, že jde o Argonovo kouzlo a ani si nechtěla představovat, co s ním druid zamýšlí udělat.

Ten však jenom stál, ztěžka oddychoval a po očku sledoval, jak je čaroděj odnášen do bouře na nebesích. Rafiho křik utichl.

Nenásledovalo však ticho, nýbrž nelidských řev všech černivců, kteří ještě zůstali na povrchu. Jejich těla se začala rozpadat na popel a brzy po nich nezbylo nic než tmavé hromádky. Bitevní pole bylo brzy tím černým prachem doslova pokryté. To bylo vše, co zbylo po Rafiho pekelných kouzlech.

Alistair se rozhlédla po bitevním poli a zjistila, že se schyluje ještě k další bitvě. Na druhé straně mýtiny stál její bratr Thorgrin a bez hnutí se díval na otce Andronica. Věděla, že v následujícím střetnutí jeden z těch dvou přijde o život. Buď bratr, anebo otec. Začala se sama pro sebe modlit, aby ten, kdo zůstane nakonec stát na nohou, byl ten mladší.

KAPITOLA PÁTÁ

Luanda ležela u Romulových nohou a v děsu sledovala, jak se tisíce imperiálních vojáků valí přes most do Prstenu. Vítězoslavně u toho pokřikovali. Probíhala další mohutná invaze do její domoviny a ona přitom nemohla dělat nic víc, než jenom bezmocně sedět, dívat se a přemýšlet, jestli to není všechno jen a pouze její vina. Nemohla se zbavit pocitu, že nějak neúmyslně přispěla k tomu, že byl Štít znovu vypnut.

Když se podívala na horizont na druhé straně, spatřila tam obrovskou flotilu imperiálních lodí a uvědomila si, že už brzy přistanou u břehů další miliony vojáků. Její lidé tohle nemohou ustát. Prsten byl vyřízený. Všechno bylo ztraceno.

Zavřela oči a zakroutila hlavou, znovu a znovu. V minulosti byly doby, kdy byla tak naštvaná na Gwendolyn a na otce, že si v duchu přála zkázu Prstenu spatřit. Jenže od Andronicovy zrady a způsobu, jakým s ní nakládal, když ji nechal oholit hlavu a sbít ji jako psa před všemi svými lidmi, si všechno důkladně rozmyslela. Uvědomila si, že byla na své cestě k moci strašlivě hloupá a naivní. Teď by dala cokoliv, aby se mohl vrátit její starý život. Přála si, aby se zase vrátil dřívější klid a spokojenost. Už nadále nelačnila po moci a jediné, co si přála teď, bylo přežít, a všechno zase napravit.

Jenže teď, když se dívala na most, uvědomovala si, že už je příliš pozdě. Její milovaná vlast je na pokraji zničení a ona s tím nic nenadělá.

Uslyšela hnusný smích, který byl spíše vrčením, a podívala se na Romula, který s rukama v bok stál opodál a také si to všechno prohlížel. Na tváři mu seděl široký úsměv, kterým odhaloval špičaté zuby. Potom zaklonil hlavu a rozesmál se pořádně nahlas.

Luanda jej chtěla zabít. Kdyby tak teď u sebe měla nějaký nůž, mohla by nenadále vyskočit a vrazit mu jej do srdce. Jenže také věděla, jak mohutný je a jak silné je jeho tělo. Jeho svaly a kůže se zdály být z oceli. Kdoví, jestli by čepel vůbec pronikla dovnitř.

Romulus se na ní podíval a jeho úsměv se přitom změnil v škleb.

„Nadešel čas,“ řekl, „abys zemřela.“

Ozval se chladný zvuk pomalu tasené čepele. Vypadala jako krátký meč, ale na konci se zúžovala do bodce. Byla to ďábelská zbraň a její tvar jasně vypovídal o účelu.

„Budeš velmi, velmi trpět,“ pokračoval klidně.

Když k ní přiblížil zbraň, Luanda zvedla ruce, jako kdyby jimi snad mohla meč zastavit, a přidušeně vyjekla.

Pak se ale stalo něco podivného. Její výkřik burácel jako hromobití. Nebyl to křik vystrašené oběti, ale řev nějakého prehistorického monstra. Okamžitě naplnil celé okolí. Snad nikdy v životě neslyšela nic tak hrozného. Jako kdyby se v ní najednou probudila síla samotného Boha a byl to on, kdo skrz ni teď křičel.

Otevřela oči, rozhlédla a uvědomila si, že zvuk vůbec nevyšel z jejího hrdla. Jenom jej přehlušil.

Romulus rovněž ztuhl a podiveně se rozhlížel po okolí. Podle výrazu jeho tváře si mohla být jistá, že to slyšel také a že se jí nic nezdálo.

Pak se to ozvalo znovu a bylo to ještě horší než předtím. V tom zvuku byla veškerá zuřivost surové přírody a Luanda si uvědomila, o co se jedná.

Drak.

Vtom se oblaka rozlomila a Luanda se zatajeným dechem sledovala, jak se dva obrovští draci snášejí k zemi. Byly to největší příšery jaké kdy viděla a byli tak obrovští, že svými křídly na chvíli zakryli matné zimní slunce. Na celé okolí padl stín.

Romulovi vypadla zbraň z ruky. Otevřel ústa v údivu. Také ještě očividně nikdy nic podobného neviděl. S úžasem oba sledovali, jak se ta monstra snesla až nějakých dvacet metrů nad zem a prolétala kolem. Znovu vykřikli a křídly vytvářeli nad nedalekým lesem takový vichr, že se stromy ohýbaly jako rákos.

Luanda se nejprve přikrčila, protože očekávala, že na ně draci zaútočí. Oni se nad nimi ale jenom přehnali, závan větru ji přitom srazil k zemi, a pokračovali dál. Přes Kaňon. A do Prstenu.

Museli nějak vycítit, že Štít nefunguje. Anebo možná spatřili, že dovnitř proudí vojáci. Každopádně přišli na to, že i oni teď mohou do Prstenu.

Jeden z nich se otočil a zamířil k mostu. Luanda sledovala, jak proletěl těsně nad ním a přitom vydechl oheň.

Ozval se strašlivý řev a most vzplál těly imperiálních vojáků.

Druhý letěl jenom kousek za ním a činil podobně. Potom se ještě několikrát vrátili, až si byli jistí, že zlikvidovali všechny Romulovy muže na mostě. Otočili se zpátky do Prstenu a zaútočili i na ty, kteří most již stihli překonat. Oheň zachvátil celé prostranství u vnitřní strany mostu. Dál se nikdo nedostal.

Během několika málo chvil už na mostě ani v Prstenu žádní Romulovi muži nezůstali.

Ti, kteří ještě na most nevkročili, se teď zastavili uprostřed kroku a neodvažovali se pokračovat. Namísto toho se jich stále větší počet obracel na útěk k lodím.

Romulus rozzlobeně sledoval paniku ve zbytku svých jednotek.

Luanda seděla na zemi a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že tohle je její šance. Romulus byl zaměstnán snahami o uklidnění vlastních vojáků. Rozběhl se k nim a snažil se je zadržet a znovu obrátit proti mostu. Uvědomila si, že má několik drahocenných chvil, aby se pokusila přeběhnout domů. Pokud poběží co nejusilovněji, možná, že se dostane na druhou stranu. A potom, kdo ví. Co když se Štít zase obnoví až přeběhne zpátky dovnitř?

Musela to zkusit a musela to udělat hned.

Rozběhla se tak rychle, že se jí téměř okamžitě roztřásly nohy únavou. Ztěžka oddychovala ale bojovala dál. Studený vítr nad Kaňonem se do ní opřel plnou silou, nutil ji potácet se a do očí jí vháněl slzy.

Běžela ze všech sil, srdce jí bilo až v krku a jediný zvuk, který slyšela, byl vlastní dech, který přehlušoval i kvílení větru. Uběhla dobrých osmdesát metrů po mostě, než za sebou zaslechla první výkřiky.

Romulus si jí určitě právě všimnul.

Potom za sebou na dlažbě mostu uslyšela koňská kopyta. Rychle se blížila. Vyslal jízdní jednotku.

Rozeběhla se co nejrychleji, i když by byla sama přísahala, že už to ani více není možné. Přesto se však její náskok zkracoval. V běhu se vyhýbala stále ještě hořícím tělům imperiánů. Dovolila si ohlédnout se a okamžitě toho zalitovala. Ztratila čas a navíc uviděla, že jezdci mají napřažená kopí a řítí se přímo na ní. Romulus ji hodlal zabít a na způsobu už mu nezáleželo. Zbývalo už jenom několik málo okamžiků, než hroty těch kopí protrhnout kůži na jejích zádech a vysají z ní všechen život.

Před sebou viděla Prsten, už nebyl daleko. Musí to dokázat. Už zbývalo jenom patnáct metrů. Pokud se dostane včas z mostu, třeba skutečně Štít opět začne fungovat a zachrání ji.

Muži už jí dýchali na záda a jí zbývaly poslední kroky. Za sebou slyšela hromobití kopyt jejich koní a vlastní těžký dech. Připravila se na náraz. Už byli jenom kousíček za ní, ale stejná vzdálenost zbývala do cíle.

V zoufalství a z posledních sil se sehnula a oběma nohama se odrazila kupředu, jako kdyby skákala do vody. Neviděla, že v té chvíli vzduch, kde ještě předtím byla její záda, protnul hrot kopí. Tvrdě dopadla na zem a teprve tehdy koutkem oka zbraň zahlédla.

Byla to ale zem. Půda. Nebylo to dláždění mostu. Byla zpátky v Prstenu. Vzduch nad mostem mocně zajiskřil a jezdci i se svými koňmi se v tom výboji ztratili. Špička kopí, která to jako jediná spolu s Luandou stihla, dopadla na zem kousek stranou. Byla uříznutá tak čistě, že by to žádná pila nikdy nedokázala.

Po jezdcích nezůstalo na mostě vůbec nic.

Na druhé straně mostu stál Romulus a všechno sledoval. Teď se bil pěstmi do hrudi a vztekle řval. Byl to řev zoufalství. Řev poraženého.

Luanda ležela na zemi a nemohla popadnout dech. Byla v šoku. Potom se naklonila k zemi a políbila ji. Posadila se, chvíli se vydýchávala a potom se ulehčeně rozesmála.

Dokázala to. Byla v bezpečí.

KAPITOLA ŠESTÁ

Thorgrin stál na otevřeném prostranství, které z obou stran uzavíraly znesvářené armády, a díval se na Andronica. Ten stál nehybně proti němu. Otec a syn. Andronicus nad Thorem čněl jako hora, v jedné ruce třímal obrovskou bitevní sekeru a v druhé dlouhý obouruční meč. Thor musel vynaložit všechny síly, aby nad sebou udržel kontrolu. Musel teď zůstat klidný a soustředit se na boj s tím mužem více než kdykoliv jindy. Andronicus byl impozantní protivník. Zároveň sám sebe neustále přesvědčoval, že bojuje proti císaři Andronicovi a ne proti vlastnímu otci. Proti muži, který ublížil Gwendolyn, pozabíjel spousty obyvatel jeho země a který omámil i jeho samotného. Bojoval s mužem, který si bezpochyby zasloužil smrt.

Teď, když byl Rafi mrtev a Argon zpátky mezi nimi, všichni nemrtví vojáci zpátky pod zemí anebo rozmetáni na prach, už nic nebránilo konečnému zúčtování mezi ním a císařem. Bude to souboj, ve kterém se rozhodne celá válka. Tentokrát už Thorovi neunikne a Andronicus, zdálo se, na to nakonec přistoupil a synovi se hodlal postavit.

„Thornicu, jsi můj syn,“ řekl císař dunivým hlasem. „Nepřeji si tě zranit.“

„Ale já si přeji tě zranit,“ odpověděl Thor vzdorně. Věděl, že mu nemůže věřit ani slovo.

„Thornicu, můj synu,“ opakoval Andronicus, zatím co Thor začal pomaloučku přistupovat blíže, „nechci tě zabít. Zahoď ten meč a přidej se ke mně. Buď se mnou jako předtím. Jsi můj syn. Nejsi jejich. Proudí v tobě moje krev, ne jejich. Moje domovina je tvou domovinou, není to tenhle Prsten, který tě pouze neochotně vychoval. Ty patříš k mému lidu. Tihle prsteňané pro tebe nic neznamenají. Vrať se domů. Vrať se do Impéria. Dovol mi, abych ti byl otcem, po kterém jsi vždy toužil. A staň se synem, kterého jsem vždy chtěl mít.“

Sklonil sekeru.

„Nebudu s tebou bojovat,“ zakončil svou řeč.

Thor toho měl po krk. Musel okamžitě jednat, než na něj císařova slova opět začnou působit. Vždy si přál mít otce a matku a i bez kouzel byl podobnými řečmi zranitelný.

Vykřikl, zdvihl meč nad hlavu a vyrazil kupředu. Oběma rukama sekl po Andronicově hlavě.

Ten na něj jenom překvapeně zíral, ale na poslední vteřinu přece jenom uhnul do strany a ještě stačil tou neskutečně těžkou sekyrou rychle seknout a odrazit Thorovu ránu.

Jejich zbraně se do sebe zaklesly a začala přetahovaná. Oba supěli námahou a Thor si ve vzteku ani neuvědomoval, že oběma rukama tlačí proti sekyře, kterou císař drží jenom jednou rukou, zatímco v druhé má meč.

„Thornicu,“ zavrčel, „tvá síla je impozantní. Ale to je moje síla. To já jsem ti ji dal. Moje krev vyživuje tvoje svaly. Zastav tohle šílenství a přidej se ke mně!“

Potom Thora odstrčil tak mocně, že měl co dělat, aby neskončil na zemi.

„Nikdy!“ zařval Thor vzpurně. „Nikdy se k tobě už nevrátím. Pro mě už nejsi otec. Jsi příšera. Nezasloužíš si, abych tě považoval za otce!“

Znovu vyrazil kupředu a mocně po císaři sekl. Andronicus ránu zblokoval a vyvedl stranou, ale Thor to tentokrát očekával, využil sílu, kterou Andronicus jeho čepeli přidal, otočil se kolem své osy a v překvapivém úderu imperiána sekl do ruky.

Andronicus vykřikl a jeho zápěstí zalila krev. Nevěřícně se na Thora podíval a potom se stejným výrazem zkoumal krev, řinoucí se z rány.

„Ty mě opravdu chceš zabít,“ řekl spíše pro sebe, jako by si to teprve teď plně uvědomil. „Po tom všem, co jsem pro tebe udělal.“

„To si piš, že chci,“ zavrčel Thor.

Andronicus se na něj podíval, jako by se právě poprvé setkali. Výraz jeho tváře se změnil z údivu na čistý hněv.

„Potom už nejsi mým synem!“ zařval. „Velký Andronicus nikdy nežádá dvakrát!“

S odplivnutím zahodil meč, jenž třímal v poraněné ruce, oběma rukama uchopil sekeru a s hromovým řevem se vrhnul na Thora. Souboj konečně začal.

Thor zvednul meč, aby zablokoval ránu, ale sekera dopadla s takovou silou, že se zapotácel. Ozvalo se ošklivé zařinčení. Thorova čepel se rozlomila na kusy.

Musel rychle improvizovat. Sehnul se, aby se vyhnul druhé ráně, která jej nakonec minula jenom o vlásek. Na levém uchu pocítil závan větru, který těsně míjející čepel rozvířila. Jeho otec měl neuvěřitelnou sílu, větší než kdokoliv, komu kdy Thor čelil a bylo víc než jasné, že tenhle souboj nebude žádná hračka. Také byl neobyčejné rychlý – smrtící kombinace. A Thor byl navíc beze zbraně.

Bez váhání zaútočil znovu, tentokrát podélným sekem, který měl Thora rozpůlit v pase.

Thor vyskočil do vzduchu, použil přitom své schopnosti, aby dodal skoku více energie, v krkolomném saltu přeletěl Andronica a přistál za jeho zády. Dopadl bezpečně na nohy jako kočka, rychle ze země sebral otcův meč a vyrazil do útoku. Chtěl Andronica seknout do zad.

Jenže ten byl tak rychlý a zkušený, že jej ani tento manévr nezaskočil. Byl připravený. V piruetě se otočil a zablokoval Thorovu ránu. Zalila je sprška jisker. Thora z nárazu ocele o ocel rozbrněly ruce. Andronicův meč naštěstí ránu vydržel. Bylo zvláštní držet teď otcův meč – obzvláště, když Thor bojoval s jeho majitelem.

Zavířil v parádě a přímo z ní náhle vystřelil proti Andronicově rameni. Ten ránu opět vykryl a ještě stačil obdobným způsobem kontrovat.

Začala předlouhá výměna úderů, jeden brilantnější než druhý a pokaždé zakončený kovovým řinčením a sprškami jisker. Chvíli tlačil Thor Andronica do úzkých, ale většinou to byl mohutný císař, kdo udával souboji tempo. A že bylo vražedné. Zbraně se blýskaly, narážely jedna o druhou a obě armády v tichosti přihlížely. Jejich šampióni měřili svoje síly a ani jeden zatím nedokázal prorazit obranu toho druhého.

Thor znovu zaútočil, ale tentokrát jej Andronicus doběhl tím, že bleskurychle postoupil kupředu a vší silou kopl prošlapem do hrudi. Thor odletěl zpět ještě předtím než stačil vlastní sek dokončit a tam se svalil na záda.

Císař okamžitě vyrazil kupředu a mocně sekl po ležícím soupeři. Thor se odkulil stranou, ale ne dost rychle, a tak čepel olízla jeho ruku. Bylo to jenom škrábnutí, ale okamžitě začalo silně krvácet. Thor vykřikl, avšak neztratil duchapřítomnost a zároveň sekl vlastním mečem. Trefil se do Andronicova lýtka.

Ten se zapotácel a zuřivě zařval, zatímco se Thor urychleně škrábal zpátky na nohy. Znovu stanuli proti sobě ve výchozích pozicích. Oba krváceli.

„Jsem silnější než ty,“ řekl Andronicus. „A mám mnohem větší zkušenosti. Vzdej to. Tvoje druidské schopnosti proti mně nebudou fungovat. Jsi to jenom ty sám proti mně. Muž proti muži, čepel proti čepeli. A v takovém souboji se mi nemůžeš rovnat. Dobře to víš. Vzdej se mi a já tě nezabiju.“

Thor se zamračil.

„Nikomu se nevzdám! A už vůbec ne tobě!“

V duchu se přitom nutil myslet na Gwendolyn a to, co jí Andronicus provedl. Všechen vztek, který tím získával, musel potom transformovat do bojového úsilí. Nadešel čas. Thor musel Andronica co nejdříve vyřídit a jednou provždy poslat tu obludu zpátky do pekla, kam patřila.

Pln nového odhodlání a s mohutným řevem znovu vyrazil kupředu. Jeho čepel se blýskala tu nalevo, tu napravo a pokaždé tak rychle, že sám nedokázal najednou pochopit, kde se to v něm bere. Andronicus každou z nich odrážel, ale přesto teď ustupoval. Boj pokračoval dál a císař se najednou zdál zaskočen silou a rychlostí, které byl jeho syn schopen a dobou, kterou si oboje dokázal udržet.

Thor nadále využíval své převahy a Andronicovy paže začaly slábnout. Potom se mu podařilo trefit hlavici jeho sekery s takovou razancí, že ji císaři vyrazil z rukou. Andronicus se podíval , jak se zbraň zatočila ve vzduchu a hned na to byl Thorem nakopnut úplně stejně, jako on předtím odkopl jeho. Padl na záda.

Než se mohl zvednout, byl už Thor u něj a přišlápnul mu těžkou botou krk. Stál nad ním a díval se, jak bude císař reagovat.

Nikdo z přihlížejících nedýchal. Všichni sledovali, jak Thor položil špičku meče na Andronicův krk.

Poražený císař se na zemi usmál a odhalil tak špičaté zuby, potřísněné krví z rozbité pusy.

„To nedokážeš, synu,“ řekl. „To je tvoje velká slabina. Máš mě rád. Je to stejná slabina, jakou mám i já pro tebe. Nikdy bych tě nedokázal zabít. Ne teď a ani nikdy jindy. Celý tenhle souboj je zbytečný. Necháš mě nakonec jít. Protože ty a já jsme jedním.“

Thor stál nad ním a třásly se mu ruce. Meč stále seděl na Andronicově krku. Pomalu jej zvednul. Musel uznat, že na otcových slovech něco je. Jak by mohl zabít svého vlastního otce?

Jenže pak si znovu uvědomil všechny ty škody a utrpení, které otec způsobil na všem a na všech, které znal. Přemýšlel, co se stane, když jej nechá naživu. Jaká je cena za soucit? Zdálo se, že je příliš obrovská a nebude ji platit jenom Thorgrin, ale každý koho kdy miloval a znal. Když se podíval kolem sebe, viděl desítky tisíc imperiálních vojáků, kteří napadli jeho domovinu. Teď tu stáli a zase byli připraveni se na jeho lidi vrhnout jako smečka vlků. A tento muž byl jejich velitel. Thor to své zemi dlužil. A Gwendolyn. A ze všech nejvíc sám sobě. Tento muž možná byl jeho pokrevním otcem, ale to bylo tak všechno. Jinak se k němu nikdy jako otec ani trochu nechoval. A sama společná krev přece nedělá z lidí rodinu.

Zvedl meč do výšky a s mocným výkřikem sekl.

Zavřel přitom oči a když je potom znovu otevřel, shledal, že je jeho meč zaseknutý několik centimetrů v zemi. Hned vedle Andronicovy hlavy. Thor jej tam nechal a ustoupil zpět.

Měl pravdu: nedokázal to udělat. Navzdory všemu jednoduše nedokázal zabít bezbranného muže.

Otočil se k otci zády, aby se podíval na svoje lidi. A na Gwendolyn. Očividně souboj vyhrál, dosáhl svého. Andronicus, pokud v sobě má alespoň trošku cti, se teď sebere a odtáhne i se svými konečně domů.

„THORGRINE!“ vykřikla Gwendolyn.

Thor se otočil zpět a s úlekem zjistil, že se na něj řítí Andronicova sekera. Letěla přímo na jeho hlavu. Na poslední chvíli se sehnul a ostří proletělo nad ním.

Andronicus byl rychlý a navíc za ostřím jeho sekery v tomto útoku ještě následovala pěst druhé ruky. Tou trefil Thora naplno do obličeje a srazil jej na všechny čtyři.

Potom jej ze strany nakopl tak surově, až mu zapraštělo v žebrech. Rána Thora odhodila stranou. Několikrát se překulil a snažil se popadnout dech.

Zůstával na všech čtyřech, zhluboka oddechoval a z rozbité pusy mu tekla krev. Jeho žebra třeštěla bolestí, ale přesto se teď nesměl vzdát. Koutkem oka zahlédl, že k němu Andronicus s širokým zkrvaveným úsměvem zase přichází a v rukou svírá svou sekeru. Thor pochopil, že mu hodlá useknout hlavu jako nějakému odsouzenci. V jeho krví podlitých očích se nedala zahlédnout ani špetka slitování.

„Tohle jsem měl udělat už dávno,“ zavrčel Andronicus.

Vykřikl a sekl mohutnou sekerou po Thorově odhaleném krku.

Jeho oběť ale ještě nesložila všechny zbraně. Sebral všechny zbývající síly. Nejprve, aby potlačil bolest, která zmítala jeho tělem, a potom aby se prudce odrazil směrem k otci, uprostřed pohybu se postavil na nohy a v žabím skoku se vrhnul holýma rukama na otce. Narazil rameny do oblasti císařova solar plexu a srazil jej k zemi.

Teď byl na koni zase Thor, začal se s otcem přetahovat a zápasit holýma rukama. Z monumentálního šermířského souboje se stalo zápolení v prachu. Andronicus chytil Thora pod krkem a začal jej škrtit. Síla jeho stisku byla neuvěřitelná. Thor rychle ztrácel vzduch i síly.

Snažil se nahmatat u pasu svou dýku. Královskou dýku, tu kterou mu dal král MacGil než zemřel. Scházel mu vzduch a nemohl se nadechnout. Jestli tu dýku rychle nenahmatá, bude to jeho konec.

Našel ji. Z posledních sil se napřáhl a plnou vahou na ni nalehl. Čepel zajela do Andronicovy hrudi.

Ten vykulil oči, zalapal po dechu. Na tváři se mu usadil udivený výraz. V křeči se posadil a přitom neustále držel Thora pod krkem.

Tomu už se dělaly mžitky před očima a začínal ztrácet vědomí.

Andronicův stisk ale začal pozvolna slábnout. Nakonec mu ruce spadly volně podél těla a jeho oči se přestaly hýbat. Dech ustal.

Císař tam seděl s udiveným výrazem ve tváři, dýkou v srdci, a byl mrtvý.

Thor padl do strany, kašlal a sípavě bojoval o každou unci vzduchu. Pro jistotu se ještě plazil pryč od Andronicova těla.

Celý se třásl. Právě zabil vlastního otce. Nemyslel by si, že je to vůbec možné.

Rozhlédl se horečnatě kolem sebe a spatřil všechny ty bojovníky z obou armád, jak na něj šokovaně hledí. Celým jeho tělem proudily mocné vlny tepla, jako kdyby se v něm něco najednou pohnulo a on se od něčeho strašlivého konečně a dokonale očistil. Okamžitě se začal cítit jinak. Byl jakoby lehčí.