Nebe Kouzel

KAPITOLA TŘETÍ

Reece stál na okraji lávové jámy a zděšeně se díval, jak se země pod ním prudce otřásá. Stěží dokázal pochopit to, co právě udělal. Všechny svaly jej stále ještě bolely z toho jak oddělil balvan a vhodil Meč Osudu do jámy.

Právě zničil nejmocnější zbraň v celém Prstenu, legendární meč, který se v jeho rodině dědil po generace, zbraň Vyvoleného a zdroj moci samotného Štítu. Vhodil jej do jámy plné tekutého ohně a na vlastní oči viděl, jak se jeho čepel začala tavit a potom se rozplynula.

Byl navždy ztracen.

Země se v tom okamžiku začala třást a už to nepřestalo. Reece měl co dělat, aby udržel balanc, když se vracel od okraje k ostatním. Měl pocit, jakoby se celý svět kolem něj rozpadal. Co to udělal? Zničil tím Štít? Prsten? Neudělal právě největší chybu svého života?

Sám sebe ujišťoval, že přece neměl na výběr. Balvan i Meč byly příliš těžké, než aby je odsud mohli odnést a dokonce s nimi vyšplhat zpátky na vrchol Kaňonu. Nehledě na to, že by s ním těm divochům také jenom stěží utekli.

Jejich zoufalá situace se koneckonců zatím nijak nezlepšila. Reece brzy uslyšel všude kolem pištivé výkřiky a spatřil tisíce těch potvor, jak na ně cení zuby a vysmívají se i vrčí v jednom a tom samém okamžiku. Znělo to úplně jako obrovská armáda šakalů. Reece je svou akcí očividně rozzlobil. Sebral jim věc, kterou hlídali a teď se zdálo, že jej za to budou chtít vidět pykat.

Ačkoliv byla situace špatná už předtím, teď byla o mnoho horší. Ostatní, tedy Elden, Indra, O’Connor, Conven, Krog a Serna – se všichni dívali s děsem v očích směrem dolů k lávové jámě a potom zase všude po okolí. Jejich obličeje přitom odrážely zoufalství. Tisíce Fawů se přibližovaly ze všech stran. Reecovi se podařilo postarat se o Meč, ale už nestačil domyslet, co si počnou potom. Nedomyslel, jak se potom se všemi dostanou ven z nebezpečí. Teď byli kompletně obklíčeni a nezdálo se, že by existovala nějaká cesta ven.

Nehodlal se však vzdát. Meč už je netížil a tak teď budou při hledání cesty alespoň rychlí.

Tasil meč a seknul naprázdno do vzduchu. Proč by tu měli jenom tak postávat a čekat, až ty obludy zaútočí? Vrhnou se na ně. Jestli zemřou, alespoň to bude smrt hodná cesty hrdinů.

„ÚTOK!“ zavelel.

Ostatní také tasili zbraně a vyrazili za ním od okraje lávové jámy. Přímo proti hustému davu Fawů. Bodali a sekali na všechny strany a s každou ranou posílali další a další k zemi. Elden svou sekerou useknul dvě nepřátelské hlavy jednou ranou, zatímco O'Connor za běhu střílel z luku a kosil všechny, kteří mu stáli v cestě. Indra se probíjela vpřed s krátkým mečem v jedné a dýkou v druhé ruce, zatímco Conven třímal dva dlouhé meče, křičel jako šílenec a jako neřízená střela se bez pudu sebezáchovy probíjel rovnou nejhustším davem Fawů. Serna se oháněl palcátem, zatímco Krog všechny kryl dlouhým kopím.

Ve své zoufalosti se z nich stala perfektně sjednocená bojová mašina. Bojovali za své životy i za životy ostatních, neměli co ztratit a jediná spása tkvěla v prosekání se tím davem. Reece je vedl na malý kopec. Na vyvýšeném místě přece jen budou mít nad protivníkem jakous takous výhodu.

Každou chvíli jim podkluzovaly nohy, protože svah byl poměrně příkrý a navíc se země stále ještě mírně chvěla. Moment překvapení vyprchal a několik Fawů teď naskákalo na Reece a začalo jej škrábat a kousat. Máchal kolem sebe rukama a bil pěstmi, a nakonec se mu je, přes jejich houževnatost, podařilo setřást. Podrápaný ale jinak nezraněný se znovu pustil do boje a stejně jako ostatní se ze všech sil snažit dostat nahoru na kopeček a pryč odsud.

Když se konečně dostali na tu vyvýšeninu, mohli si na vteřinku oddychnout. Stáli tam, lapali po dechu a patřili na strmé stěny Kaňonu pokryté hustou mlhou. Věděli, že někde tam čeká jejich lano, po kterém se lze dostat zpět na povrch. Museli se tam za každou cenu dostat.

Reece se ohlédl a spatřil tisíce a tisíce Fawů, jak se ženou za nimi do kopce. Cvakali u toho svými zubatými tlamami a vytvářeli ve svém počtu zvuk tak odporný, že mu vstávaly vlasy na hlavě. Bylo jasné, že je nehodlají nechat jenom tak uniknout.

„A co já?“ ozval se výkřik někde zdola.

Reece se podíval oním směrem a spatřil Centru, který byl stále ještě byl v moci velitele Fawů, jenž mu ke krku nadále tlačil svůj rezavý nůž.

„Nenechávejte mě tady!“ křičel. „Zabijí mě!“

Reece nerozhodně přešlápl na místě. Centra měl samozřejmě pravdu: zabijí ho. Reece ho tam přece nemůže jenom tak nechat, to by bylo proti všem pravidlům rytířského kodexu cti. Byl to navíc Centra, kdo jim pomohl, když to potřebovali.

Reece však přesto váhal. V dálce viděl zeď Kaňonu, u které zůstalo jejich lano, a ten pohled jej neobyčejně lákal.

„Nemůžeme se pro něj vrátit!“ křičela Indra hystericky. „Všechny nás zabijou.“

Nato kopla do hlavy Fawa, který se zrovna vyškrábal k nim nahoru. Zachroptěl a svezl se z příkrého kamenitého svahu zpět.

„Budeme mít kliku, když se podaří uniknout nám samotným!“ přidal se Serna.

„Není ani jeden z nás!“ byl proti návratu i Krog. „Nemůžeme kvůli jednomu ohrozit celou skupinu!“

Reece se nemohl rozhodnout. Fawové se kvapem přibližovali a on věděl, že se musí rychle najít řešení.

„Máte pravdu,“ přiznal. „Není jeden z nás. Ale pomohl nám. A je to dobrý chlap. Nemůžu ho tady nechat na milost těm obludám. Na nikoho se nevykašleme!“

Poslední větu řekl velmi přísně a hned se pustil dolů ze svahu, aby se vrátil pro Centru. Než se však dostal alespoň o metr níže, Conven jej najednou předešel. Skočil rovnou dolů, dopadl na zadek na blátivý svah a jel dolů. Oběma meči přitom sekal všude kolem sebe a likvidoval tak další Fawy. Řítil se dolů k místu, kde svůj výstup započali a tam jako dělová koule vletěl do davu oblud. Okamžitě vstal a s šílenstvím v očích mezi nim rozpoutal peklo.

Reece si pospíšil za ním.

„Zbytek zůstane nahoře!“ stačil ještě zavelet. „Počkejte na nás!“

Reece seběhl ze svahu rovnou za Convenem a po cestě kosil další opovážlivce, kteří se přiblížili. Brzy jej dostihl a společně si začali probojovávat cestu zpátky k Centrovi.

Conven se probíjel vpřed se zuřivostí lva, zatímco Reece využíval zmatku, který v davu nepřátel svou do nebe volající nebojácností vyvolával. Centra se na oba vyděšeně díval. Faw mu tlačil dýku na krk, ale Reece mu nedal šanci nic dalšího provést. Zvedl svůj meč, zamířil a vší silou jím mrštil.

Meč se několikrát otočil ve vzduchu a potom se čistě zabořil do hrdla Centrova věznitele jenom okamžik předtím, než by táhlým pohybem podřízl jeho hrdlo. Osvobozený zaječel a odskočil od mrtvé obludy stranou.

Reece se zhrozil. Sledoval totiž Convenovo počínání a viděl, že se jeho přítel nezastavil, ani když dosáhl Centry. Pokračoval jednoduše dál a dál. Zdálo se, že si přeje, aby byl nakonec v tom boji zabit. Pokoušel se probít až na vyvýšené místo, odkud vše sledoval Fawský velitel. Všechno napravo i nalevo od Convena padalo k zemi. Takovou zuřivost jednoduše nečekali a Convenovi dala jeho zběsilost až nelidskou rychlost. Reece si uvědomil, že jeho přítel chce připravit o hlavu i jejich velitele.

Během chvíle byl u něj, vyskočil do vzduchu, přitom se napřáhl mečem a než se překvapený velitel zmohl alespoň na útěk, rozťal mu mohutnou ranou hlavu na dvě nestejně velké části. Jakmile velitel padl, začaly se všude kolem ozývat tisíce výkřiků. Fawové křičeli, jako kdyby byli seknuti oni sami. Jako kdyby se svým velitelem sdíleli stejný nervový systém, který teď Conven poškodil.

„Tos neměl dělat,“ řekl mu Reece, když se k němu přítel vrátil. „Teď jsi začal válku.“

Potom s hrůzou sledovali jak ten malý kopec explodoval a ven se z něj začaly hrnout tisíce a tisíce dalších Fawů. Doslova jako když člověk kopne do mraveniště. Conven svým činem roznítil hněv úplně všech. Země se pod jejich nohama otřásala, všichni skřípali zlostně zuby a vrhali se přímo na Reece, Convena a Centru.

„RYCHLE ODSUD!“ vykřikl Reece.

Strčil do Centry, který se ze samého šoku nedokázal sám ani pohnout. Potom se všichni tři rozběhli zpátky k ostatním. Do blátivého svahu se už opět museli potýkat s útočníky.

Reecovi další z Fawů skočil na záda a srazil jej k zemi. Popadl ho za kotníky a začal táhnout zpátky ze svahu. Jiný se mezitím chystal mu zabořit své tesáky do krku.

Vtom nad Reecovou hlavou proletěl šíp a proklál oba dva Fawy v okamžiku, kdy stáli v zákrytu. Na vršku blátivého kopce se tyčil O’Connor.

Reece vyskočil zpátky na nohy a s Centrou se vydal znovu stoupat, zatímco Conven jim kryl záda a chvíli co chvíli odrážel Fawy, kteří je doháněli. Nakonec se šťastně dostali zpátky k ostatním.

„Skvělá práce,“ řekl Elden a srážel přitom svou sekerou první dorazivší nepřátele.

Reece se na chvilku zarazil a díval se na mlhou opředené útesy Kaňonu. Váhal, kterou cestou se vydat. Dělila se do dvou směrů. Vybral si ten vedoucí napravo.

Centra jej ale najednou předběhl a běžel doleva.

„Za mnou!“ křičel. „Tohle je jediná cesta!“

Tisíce Fawů se hrnuly po svahu nahoru, zatímco Reece a ostatní se otočili a následovali Centru. Klopýtali a klouzali po bahnité stezce na druhou stranu kopce. Země se i nadále nepřestávala třást. Běželi za Centrou a všichni byli ohromně šťastní, že se jej nakonec podařilo zachránit.

„Musíme se dostat ke stěně Kaňonu!“ křičel na něj Reece, protože si nebyl jistý, kam je to Centra vlastně vede. Směr určitě nevedl k místu, kde zanechali své lano.

Prodírali se hustým lesem plných pokroucených větví, které je šlehaly do obličeje, a snažili se udržet krok s Centrou, jenž je skoro naslepo vedl stále dál a dál. Bahnitá cesta byla zahalená mlhou a v ní na každém kroku číhaly zrádné kořeny.

„Je jenom jeden způsob, jak je můžeme setřást!“ křičel Centra za sebe. „Držte se za mnou!“

Poslechli ho a následovali. Neustále zakopávali o kořeny, naráželi do větví a napínali zrak, ve snaze alespoň trochu proniknout hustými chuchvalci mlhy. Každou chvíli někdo z nich zakopl tak, že se málem svalil na zem.

Běželi tak dlouho, až měli pocit, že jejich plíce explodují. Hrůzné zvuky tisíců příšer se však nijak neztrácely. Elden a O’Connor navíc podpírali Kroga, který je značně zpomaloval. Všichni doufali, že Centra opravdu ví, kam je vede. Stěna Kaňonu nebyla nikde vidět.

Najednou se zastavil, sáhl za sebe a rukou narazil do Reecovi hrudi. Na místě jej tím zastavil.

Zjistili, že stojí na samém okraji ostrého svahu, který dole končil v divoké řece.

Reece se podíval na Centru.

„Voda,“ vysvětlil Centra a lapal při tom po dechu. „Bojí se překročit tuhle řeku.“

Ostatní se zastavili hned za nimi, zírali na mohutný proud a říkali si, že oni sami se nebojí o nic méně. Všichni lapali po dechu.

„Je to naše jediná šance,“ dodal Centra. „Překročíme řeku a oni ztratí na chvíli naši stopu. Získáme tak čas.“

„Ale jak tohle přebrodit?“ zeptal se Reece, aniž by spustil zrak z pěnící vody.

Centra se ušklíbl.

„To je to poslední, co by tě mělo trápit,“ odpověděl. „Voda je plná Fourén – asi nejsmrtonosnějších zvířat na světě. Spadni tam a vmžiku tě roztrhají na kusy.“

Reece nadále zíral na vodu a váhal.

„Takže to nepřeplaveme,“ řekl O’Connor. „A člun taky zrovna nevidím.“

Reece se ohlédl. Skřeky Fawů se ozývaly stále blíže.

„Tohle je naše jediná šance,“ řekl Centra, natáhl se a stáhl ze stromu konec dlouhé liány. „Musíme se na druhou stranu přehoupnout. Bacha ať neuklouznete. A taky neseskakujte příliš blízko u břehu. Jakmile budete na druhé straně, pošlete liánu ostatním.“

Reece se znovu podíval na bublající vodu a tentokrát si všiml, že je v ní spousta nažloutlých stvoření. Vypadaly trochu jako sluneční ryby, ale ty nikdy neměly tolik zubů a nevydávaly zvuky jako tyto. Byla jich tam učiněná mračna a všechny se zdály, že čekají na krmení.

Znovu se ohlédl a mezi větvemi už spatřil první z Fawů. Blížili se. Nebylo na výběr.

„Ty jdeš první,“ řekl Centra Reecovi.

Ten ale jenom zakroutil hlavou.

„Půjdu poslední. Pro případ, že to všichni nestihneme. Ty jdi první, dovedl jsi nás až sem.“

Centra přikývnul.

„Tak tohle mi nemusíš říkat dvakrát,“ odpověděl s drobným úsměškem, který hned vystřídal nervózní pohled směrem k Fawům.

Uchopil konec dlouhé liány a s výkřikem se vší silou odrazil od jejich břehu. Pružná větev jej rychle přenesla přes říční koryto. V nejnižším bodě oblouku se botami téměř dotkl hladiny, ale nakonec jej žádná ze žlutých příšerek nedostala. Přistál bezpečně na druhém břehu, kde se svalil na zem.

Podařilo se.

Postavil se, usmál se zpátky na ostatní a s rozmachem jim poslal liánu.

Chytil ji Elden, zatáhl za ni, aby otestoval pevnost a potom ji podal Indře.

„Dámy mají přednost,“ řekl.

Udělala na něj obličej.

„Nepotřebuju žádné rozmazlování,“ odpověděla. „Jsi velkej. Možná, že liána bude pořád slabší a slabší. Jdi ty a nerozlámej nám ji. A taky nepadej do tý řeky, nebo tě zase budu muset zachraňovat.“

Elden se na ni jenom ušklíbl. Nijak jej svými reakcemi již nepřekvapovala.

„Jen jsem chtěl pomoct,“ řekl.

Potom se i on s výkřikem vydal nad řeku, proletěl prostorem jako velké kyvadlo a zhroutil se na druhé straně.

Poslali liánu zase zpátky a následoval O’Connor, potom Serna, Indra a Conven.

Poslední, kdo zbýval, byli Reece a Krog.

„No, tak už jsme tu jenom my dva,“ řekl Krog. „Jdi a zachraň se. Fawové už jsou moc blízko. Oba se na druhou stranu nedostaneme.“

Reece zakroutil hlavou.

„Nikoho tu nenecháme,“ řekl. „Pokud nejdeš ty, tak ani já.“

Oba tvrdohlavě stáli a předávali si liánu. Krog byl čím dál nervóznější. Zakroutil hlavou.

„Jsi blázen. Proč tě tolik zajímá moje bezpečí? Já bych se o tvoje nestaral ani z poloviny tak dobře.“

„Jsem velitel a to znamená odpovědnost,“ řekl Reece. „Nezáleží mi na tobě. Záleží mi na cti. A ta mi velí, že se na nikoho nesmím vykašlat.“

Oba se otočili, protože první z Fawů se už objevili za nimi. Reece sekl několikrát mečem a srazil je k zemi.

„Půjdeme spolu!“ vykřikl.

Bez dalšího meškání popadl Kroga, objal jej jednou paží pod rameny a druhou uchopil liánu. Oba dva se potom s řevem zhoupli a zmizeli ze břehu jenom vteřinu předtím, než jej celý zaplavili Fawové.

Proletěli vzduchem a opisovali hrozivou elipsu na druhou stranu.

„Pomoc!“ křičel Krog.

Byl na Reece příliš těžký a teď vyklouzával z jeho sevření. Liána byla navíc už vlhká od několikerého zhoupnutí nad rozvířenou vodou a potu ostatních. Krog se jí pokusil chytit, aby Reecovi ulehčil, ale nenašel oporu. Jeho ruce sklouzly a on se zřítil dolů. Reece se jej ještě pokusil zachytit, ale seběhlo se to příliš rychle a on minul. S hrůzou sledoval, jak Krog spadl přímo do rozvířených vod.

Reece přistál na druhém břehu a stejně jako ostatní náraz neustál. Okamžitě však vyskočil zpátky na nohy a chtěl se vrhnout do vody. Než to však stačil udělat, byl již Conven na cestě. Po hlavě skočil rovnou do rozvířené řeky.

Všichni bez dechu sledovali, co se bude dít. Reece si říkal, jestli je Conven skutečně tak statečný, anebo se už dočista zbláznil.

Ten ale nebojácně plaval v divoké řece. Dosáhl Kroga a z nějakého důvodu na něj ty vodní příšerky zatím nezaútočily. Uchopil legionáře pod paží a začal jej táhnout proudem zpátky k jejich břehu.

Najednou se Krog rozkřičel.

„MOJE NOHA!“

Supěl bolestí, protože se mu do nohy zakousla první Fouréna a neúnavně kousala dál a dál jako malá pila. Conven plaval ze všech sil a když se konečně probojoval zpátky ke břehu, stál u něj už Reece i ostatní a podávali mu ruce. V tom najednou z vody začaly vyskakovat desítky Fourén a letěly přímo na ně. Začali kolem sebe bít holýma rukama, aby drobné masožravé živočichy za letu srazili stranou.

Ke Krogově noze byla stále urputně přisátá jedna z nich. Indra vytrhla z opasku svůj nůž a bez servítek jej do zvířete zabodla s takovou silou, že jej proklála a ještě bodla i Kroga do nohy. Fouréna se pustila a zmizela zpátky ve vodě.

„Nenávidím tě!“ zařval na Indru Krog.

„Paráda!“ odpověděla dívka klidně.

Reece se podíval na Convena, který stál na břehu, kapala z něj voda, ale v očích mu plál oheň. Na tváři neměl žádný výraz a do jeho pravé paže se mu spokojeně zakusovala další Fouréna. Reece nedokázal uvěřit, že je Conven tak klidný. Pomaloučku toho tvora druhou rukou uchopil, odtrhl jej od své kůže a mrštil jím zpátky do vody.

„Nebolí to?“ zeptal se Reece šokovaně.

Conven jenom pokrčil rameny.

Tím mu zavdal další důvod si o přítele dělat starosti. Sice hluboce ctil jeho hrdinství, ale zároveň nedokázal pochopit, jak může být tak neopatrný. Bez přemýšlení po hlavě skočil do vody plné masožravých ryb.

Na druhém břehu řeky zatím vřískaly spousty Fawů. Byli rozzlobení, že jim jejich kořist nakonec unikla.

„Konečně,“ oddychl si O’Connor, „jsme v bezpečí.“

Centra zakroutil hlavou.

„Jenom prozatím. Fawové jsou chytří. A dobře znají kudy řeka teče. Vydají se podél a za chvíli najdou brod nebo místo, kde mohou přejít na druhou stranu. Brzy nám budou zase v patách. Nemáme moc času, musíme se hnout.“

Následovali tedy Centru dál. Ten je vedl bahnitými stezkami, podél nichž každou chvíli explodovaly vodní gejzíry a pořád dál tou prazvláštní exotickou krajinou.

Běželi dál a dál dokud se mlhy konečně nerozestoupily a před nimi se najednou objevila strmá stěna Kaňonu. Její prastarý kámen doslova zářil jako spasení. Podívali se nahoru a vrchol se jim zdál neuvěřitelně vysoko. Bylo ztěží představitelné, že by tam někdo dokázal vyšplhat.

Reece tam s ostatními zaraženě stáli a vyměňovali si zachmuřené pohledy. Stěna Kaňonu byla vždy impozantní, ale takhle zdola to bylo ještě mnohem horší než obyčejně. Podíval se po ostatních a zhodnotil jejich současnou kondici. Nedokázal si představit, jak to mají dokázat. Všichni byli unavení, dobití a zranění. Ruce se jim třásly a nohy sotva držely. Jak by jenom mohli pomýšlet na zdolání něčeho takového? Jenom se sem spustit je stálo všechny síly.

„Já to nezvládnu,“ řekl Krog chraplavým hlasem.

Reece to za sebe viděl podobně, ale neřekl to nahlas.

Byli však zahnáni do rohu. Zatím Fawům unikali, ale to nepotrvá dlouho. Brzy je zase najdou a potom se na ně vrhnou a do jednoho je pobijí. Všechna ta snaha, práce a boje budou potom úplně k ničemu.

Reece tam dole nechtěl zemřít. Ne na tak hrozném místě. Pokud už by se to mělo stát, přál si zemřít raději nahoře, ve své rodné zemi a po boku Selese. Nutně se potřeboval pokusit uniknout, ať už se to zdálo sebenemožnější.

Někde za nimi se začaly ozývat skřeky a to mohlo znamenat jedině to, že už se k nim Fawové zase blíží. Potom je uviděli. Byly jich tisíce, už nějak překonali řeku a teď se blížili.

Všichni si připravili zbraně.

„Už není kam utíkat,“ řekl Centra.

„Budeme bojovat na smrt!“ provolal Reece.

„Reeci!“ ozval se najednou hlas.

Podíval se přímo nad sebe a když se mlhy na chvíli rozestoupily, spatřil, že o mnoho metrů výše na stěně Kaňonu někdo visí na laně. A potom poznal tu tvář. Nemohl tomu uvěřit. Přímo tam nahoře spatřil tvář ženy, na kterou právě myslel.

Selese.

Co tam proboha dělá? Jak se tam dostala? A kdo byla ta další, která se objevila vedle ní? Byla to Illepria? Královská léčitelka?

Obě se spouštěly dolů do Kaňonu a kolem pasu a zápěstí měly omotané tlusté lano. Rychlým tempem sjížděly stále níž. Selese teď uvolnila zbývající lano a hodila jej pod sebe dolů. Potom ji znovu pohltily mlhy. U Reecových nohou ale s těžkým žuchnutím přistál konec bytelného lana.

To byla cesta ven.

Neváhali ani vteřinu. Rozběhli se k lanu a během několika málo vteřin už se jako o život drápali vzhůru. Reece dal všem ostatním přednost a když se vyšvihl na lano jako poslední i on sám, držel jeho konec neustále v ruce, aby se k němu Fawové nedostali a nemohli je pronásledovat.

Jakmile byl pár metrů nad zemí, objevili se pod ním první nepřátelé. Natahovali se, skákali a chňapali po něm, ale Reece už byl z jejich dosahu.

Zastavil se, až když vyšplhal až k Selese, která na něj čekala na jedné malé římse. Políbili se.

„Miluju tě,“ řekl jí Reece a hořel přitom nelíčenou vděčností.

„A já tebe,“ odpověděla.

Oba dva se potom vydali na další cestu po příkré stěně za ostatními. Nohama se zapřeli o stěnu a přitahovali se rukama. Stále výš a výše. Brzy již budou zase doma. Reece tomu ani nemohl pořádně uvěřit.

Domov.