Moře Štítů

Ten jen zděšeně polkl.

„Můj pane, máme toho muže uvěznit?“ zeptal se druhý voják Steffena.

Steffen přelétl pohledem svoji rodinu, viděl šok v jejich tvářích a přemýšlel, co dál.

„Steffene!“ přiběhla k němu jeho matka. Sevřela do dlaní jeho nohu a žadonila. „Prosim! Nezavírej svého otce! A prosim, dej nám zásoby. Potřebujem je!“

„Dlužíš nám je!“ vyhrkl otec. „Za všecko co jsme ti dali. Za tvůj život. Dlužíš jenom nám.“

„Prosim!“ ozvala se znovu matka. „Netušili sme to. Netušili sme, co se z tebe stalo! Prosim, neubližuj otci!“

Padla na kolena a začala vzlykat.

Steffen téměř ani nezavrtěl hlavou. Nechápal tyhle lháře, zrádné lidi bez cti. Lidi, kteří se k němu celý život chovali jen krutě. Teď, když si uvědomili, že je někdo, už od něj něco chtěli.

Steffen se rozhodl, že mu ani nestojí za odpověď.

A také si něco uvědomil: celý život svou rodinu uctíval. Jako by oni byli skvělí, perfektní a úspěšní. Takoví, jaký by chtěl být i on. Ale teď si uvědomil, že to vše bylo přesně naopak. Všechno, celá jeho výchova, byla jedna velká lež. Byli to ubožáci. I přes jeho deformaci stál nad nimi všemi. Bylo to poprvé, kdy si to uvědomil.

Shlédl dolů na svého otce, kterému na hrdlo stále mířily dva meče, a jedna jeho část mu chtěla ublížit. Ale druhá jeho část si uvědomila další věc: nezasloužili si ani jeho pomstu. Museli by být někým, aby si něco zasloužili, ale oni nebyli nic.

Steffen se obrátil ke svým mužům.

„Myslím, že tahle vesnice si docela vystačí i sama,“ pronesl rozhodně.

Pobídl koně a všichni opustili vesnici v ohromném oblaku prachu. Steffen se rozhodl, že se sem už nikdy znovu nevrátí.

KAPITOLA OSMÁ

Strážní otevřeli starobylé dubové dveře a Reece vyběhl z ošklivého venkovního počasí Horních ostrovů celý mokrý od deště a prochladlý od skučícího větru. Přivítalo ho suché útočiště Srogovy pevnosti. Jakmile za ním zaklaply dveře, rychle si vytřepával vodu vlasů a stíral z obličeje. Když vzhlédl, viděl, jak k němu Srog spěchá, aby ho objal.

Reece objetí opětoval. Ke Srogovi, skvělému válečníkovi a vůdci, choval vždy vřelé pocity. Byl to muž, který velmi dobře vedl Silesii, byl loajálním mužem Reecova otce a ještě loajálnější k jeho sestře. Vidět Sroga a jeho tvrdé vousy, široká ramena a přátelský úsměv, to vždy vyvolávalo v Reecovi vzpomínky na otce, na starou dobu.

Srog se zaklonil a obří rukou sevřel Reecovi rameno.

„Čím jsi starší, tím víc mi připomínáš svého otce,“ řekl vřele.

Reece se usmál.

„Doufám, že to je dobře.“

„To rozhodně,“ odpověděl Srog. „Nikdy jsem nepotkal lepšího muže. Prošel bych kvůli němu ohněm.“

Srog se obrátil a vedl Reece skrz široký sál. Ostatní muži je pomalu následovali.

„Jsi tou nejvítanější tváří, kterou jsem na tomhle zoufalém místě mohl spatřit,“ řekl Srog. „Jsem tvojí sestře vděčný, že tě sem poslala.“

„Zdá se, že jsem si pro návštěvu nevybral nejlepší den,“ odpověděl Reece, když procházeli kolem otevřeného okna, za kterým bylo vidět prudký déšť jen stopu od nich.

Srog se ušklíbl.

„Tady není žádný den dobrý,“ odpověděl. „Ale i tak se všechno může rychle změnit. Říká se, že na Horních ostrovech probíhají všechna čtyři roční období během jednoho dne – a když jsem sem přišel, zjistil jsem, že to je skutečně pravda.“

Reece vyhlédl na malé prázdné nádvoří, na kterém bylo jen několik starobylých kamenných stavení, šedých, starých, vypadajících jako by se rozpouštěly v dešti. Venku bylo jen pár lidí, všichni měli proti větru a dešti skloněné hlavy a odněkud někam spěchali. Ostrov se zdál být osamělým a pustým místem.

„Kde jsou všichni lidé?“ zeptal se Reece.

Srog si povzdechl.

„Ostrované zůstávají doma. Jsou to v podstatě samotáři. Jsou rozptýlení. Tohle místo není jako Silesie nebo Králův Dvůr. Lidé tu žijí rozptýleně po celých ostrovech. Nestahují se do měst. Jsou to podivní, odtažití lidé. Tvrdohlaví a zatvrzelí – tak jako zdejší počasí.“

Srog provedl Reece dolů chodbou, zahnuli za jeden z rohů a vešli do hlavní haly.

V místnosti seděl tucet Srogových mužů, vojáků s oblečenou zbrojí. Seděli se zachmuřenými pohledy kolem stolu nedaleko ohně. Kolem ohniště spali psi, zatímco muži jedli kusy masa a házeli jim zbytky. Se zabručením pohlédli na Reece.

Srog ho odvedl k ohni. Reece si v teple ohně vděčně zamnul ruce. Bylo příjemné moct se ohřát.

„Vím, že nemáš moc času, než odpluješ,“ řekl Srog. „Ale chtěl jsem, abys měl alespoň nějaké teplé a suché šaty.“

Přišel k nim jeden ze sluhů a předal Reecovi suché oblečení a zbroj přesně v jeho velikosti. Reece pohlédl na Sroga pohledem plným překvapení a vděčnosti. Sundal si mokré oblečení a převlékl se do suchého.

Srog se usmál. „O naše se tu staráme dobře,“ řekl. „Vzhledem k tomuhle místu jsem předpokládal, že je budeš taky potřebovat.“

„Děkuji,“ odpověděl Reece, kterému už teď bylo mnohem lépe. „Nikdy jsem to nepotřeboval víc.“ Popravdě se obával cesty po moři v mokrém oblečení a tohle bylo přesně to, co potřeboval.

Pak začal Srog mluvit o politice. Byl to dlouhý monolog, v jehož průběhu Reece jen ze slušnosti přikyvoval a tvářil se, že poslouchá. Ale hluboko uvnitř byl Reece úplně jinde. Pořád se musel zaobírat myšlenkami na Staru, nedokázal ji dostat z hlavy. Nedokázal přestat myslet na jejich setkání a pokaždé, když na ni pomyslel, rozbušilo se mu srdce vzrušením.

Také nemohl přestat myslet na úkol, který ho čekal, až se vrátí na pevninu. Úkol, který ho děsil. Musel říct Selese – a stejně tak všem ostatním – že svatba se ruší. Nechtěl ji ranit, ale neviděl žádnou jinou možnost.

„Reeci?“ opakoval Srog.

Reece zamrkal a podíval se na něj.

„Slyšel jsi mě?“ zeptal se Srog.

„Promiň,“ řekl Reece, „co jsi říkal?“

„Říkal jsem, že předpokládám, že tvoje sestra obdržela moje zprávy?“ zeptal se Srog.

Reece souhlasně přikývl a snažil se soustředit.

„Přesně tak,“ odpověděl Reece. „To je taky důvod, proč mě sem poslala. Požádala mě, abych se s tebou sešel a z první ruky vyslechl, co se děje.“

Srog si povzdechl a hleděl do plamenů.

„Už jsem tu šest měsíců,“ řekl, „a můžu ti říct, že ostrované vůbec nejsou jako my. MacGilovci jsou to jen jménem. Nemají přednosti tvého otce. Nejsou jen tvrdohlaví – nejsou důvěryhodní. Každý den sabotují královniny lodě. Popravdě sabotují všechno, co tu děláme. Nechtějí nás tady. Nechtějí nic z pevniny. Pokud na ni zrovna nedělají invazi, samozřejmě. Život v harmonii, jak jsem vypozoroval, to není nic, co by chtěli.“

Srog si znovu povzdechl.

„Ztrácíme tu čas. Tvoje sestra by se měla stáhnout. Nechat je jejich osudu.“

Reece poslouchal a souhlasně přikyvoval. Mnul si ruce před ohněm, když tu náhle skrz mraky prorazilo slunce a mokré počasí se změnilo přímo do jasného, slunečného letního dne. Z dálky zazněl roh.

„Tvoje loď!“ vykřikl Srog. „Musíme jít. Musíš odplout, než se vrátí špatné počasí. Vyprovodím tě.“

Srog pak odvedl Reece postranními dveřmi pevnosti a Reece byl ohromen jasem dne, když do něj vstoupili. Bylo to, jako by se vrátil perfektní letní den.

Reece i Srog pochodovali rychle bok po boku, následovala je skupina Srogových mužů, kameny jim křupaly pod botami, když procházeli skrz hory a hledali cestu po svíjejících se cestičkách ke vzdálenému pobřeží dole. Procházeli kolem šedivých kamenů a dlouhých horských hřebenů i pahorků. Horské stráně byly posety kozami, které vypadaly, jako by k nim doslova přirostly, a pásly se na trávě. Jak se blížili k pobřeží, naplnil se vzduch zvukem zvonů z pobřeží, varoval lodě před zvedající se mlhou.

„Z první ruky tu vidím podmínky, se kterými se musíš vyrovnávat,“ pronesl konečně Reece za pochodu. „Není to jednoduché. Udržel jsi tu věci pohromadě mnohem déle, než by to dokázal kdokoli jiný, tím jsem si jistý. Vedl sis dobře. Rozhodně o tom řeknu královně.“

Srog přikývl, cenil si Reecových slov.

„Těší mě, že to říkáš,“ pronesl.

„Co stojí za nespokojeností těch lidí?“ zeptal se Reece. „Konečně jsou přece volní. Nechceme jim nijak ubližovat. Vždyť jsme jim přinesli zásoby a ochranu.“

Srog zavrtěl hlavou.

„Nedají pokoj, dokud nebude Tirus na svobodě. Věznění jejich vůdce berou jako osobní urážku a hanbu.“

„To můžou být rádi, že jen sedí ve vězení a nebyl za svoje zrádcovství popraven.“

Srog přikývl.

„To je pravda, ale tihle lidé to nechápou.“

„A pokud bychom ho propustili?“ zeptal se Reece. „Byli by pak v klidu?“

Srog zavrtěl hlavou.

„O tom pochybuji. Věřím, že by je to jen povzbudilo k nějaké další nespokojenosti.“

„Tak co s tím můžeme udělat?“ zeptal se Reece.

Srog si povzdechl.

„Odejít odsud,“ řekl. „Tak rychle, jak to jen bude možné. Nelíbí se mi to, co tu vidím. Cítím, že se chystá nějaké povstání.“

„Přesto máme ale více mužů i lodí.“

Srog zavrtěl hlavou.

„To je jen zdání,“ řekl. „Jsou dobře organizovaní. My jsme na jejich půdě. Znají milion nenápadných způsobů sabotáží, které nedokážeme předpokládat. Sedíme tu jako v hadím hnízdě.“

„Ale Matus takový není,“ řekl Reece.

„Pravda,“ odpověděl Srog. „Ale on je jediný.“

Je tu ještě někdo, pomyslel si Reece. Stara. Ale svoje myšlenky si nechal pro sebe. Když tohle všechno slyšel, přemýšlel nad tím, jak Staru zachránit. Jak ji z tohoto místa odvézt tak rychle, jak to jen bude možné. Přísahal si, že to udělá. Ale nejprve musel odplout pryč a dořešit své záležitosti. A pak se pro ni bude moct vrátit.

Když došli na písek, vzhlédl Reece vzhůru a přímo před sebou uviděl loď i se svými muži, jak už na něj čekají.

Zastavil se před ní, obrátil se ke Srogovi a vroucně mu sevřel rameno.

„Sdělím to všechno Gwendolyn,“ řekl Reece. „Řeknu jí o tvých obavách. Přesto ale vím, že má s těmito ostrovy nějaké plány. Bere je jako součást širší politické strategie Prstenu. Alespoň prozatím tu musíš udržovat klid. Ať to stojí cokoli. Co potřebuješ? Víc lodí? Víc mužů?“

Srog zavrtěl hlavou.

„Ani všichni muži a lodě světa by nedokázaly tyhle ostrovany změnit. Jediná věc, která by to dokázala, je ostří meče.“

Reece na něj s hrůzou pohlédl.

„Gwendolyn by nikdy nenechala zmasakrovat nevinné,“ řekl.

„To vím,“ odpověděl Srog. „A to je taky důvod, proč si myslím, že zemře mnoho našich mužů.“

KAPITOLA DEVÁTÁ

Stara stála na ochozu matčiny pevnosti. Pevnost měla čtvercový půdorys a byla stejně prastará jako ostrov, na kterém stála. Bylo to místo, kde Stara žila už od doby, kdy zemřela její matka. Stara došla k okraji a byla ráda, že se slunce konečně prodralo skrz mraky. Byl to dramatický den a Stara sledovala horizont. Dnes byla neobyčejně dobrá viditelnost a tak mohla sledovat Reecovu loď, jak mizí v dáli. Viděla, jak se odděluje od zbytku flotily a jak se s každou další vlnou stále vzdaluje.

Mohla by Reecovu loď pozorovat celý den, když věděla, že na ní je. Nelíbil se jí pocit, že ho musí nechat odejít. Cítila se, jako kdyby s ním odcházela část jejího srdce, část jí samotné.

Konec konců, po všech těch letech na osamoceném, hrozném, pustém ostrově cítila Stara zase radost. Díky setkání s Reecem se zase cítila naživu. Vyplnil prázdnotu, o které ani nevěděla, že v ní celé ty roky byla. Teď, když věděla, že Reece odvolá svatbu, že se pak pro ni vrátí a že se sami vezmou, připadalo jí, že všechno bude zase v pořádku. Těšila se, že už zůstanou navždy spolu. Všechno utrpení, které v životě zažila, bude mít konečně nějaký smysl.

Musela samozřejmě uznat, že se částečně cítila provinile. Bylo jí líto Selese. Stara nikdy nechtěla zranit něčí city. A přesto současně Stara cítila, že je v sázce celý její život, její budoucnost, její manžel. A také cítila, že takto je to správné. Nakonec je to přeci tak, že ona, Stara, znala Reece celý život, už od dětství. To ona byla Reecova první a jediná láska. Ta nová dívka, Selese, Reece mohla za tak krátkou chvíli jen stěží poznat. Určitě ho neznala tak, jak ho znala Stara.

Stara si uvědomila, že Selese se přes to časem přenese a najde si někoho jiného. Ale Stara, kdyby Reece ztratila, by se s tím nikdy nevyrovnala. Reece byl její život. Její osud. Byli si souzeni. Už od malička si byli souzeni. Staře patřil Reece mnohem dříve a jak to Stara viděla, Selese jí ho kradla. Stara si jen brala zpět to, co jí po právu náleželo.

Ani kdyby Stara chtěla, nemohla by se rozhodnout jinak. I když jí rozum říkal, že to, co dělá, není správné, že to může být chyba, nikdy neposlouchala. Celý její život jí všichni kolem říkali, že není správné, aby spolu byli takto příbuzní lidé, i když jí to říkal její vlastní rozum, nebrala to na vědomí. Nikoho neposlouchala. Naprosto Reece milovala a zbožňovala. Vždycky to tak bylo. A ať by kdokoli řekl nebo udělal cokoli, nemohl to nijak změnit. Musela být s ním. Žádná jiná volba pro ni nebyla.

Jak tam Stara stála a sledovala Reecovu loď zmenšující se na horizontu, uslyšela náhle kroky. Někdo další byl na ochozu pevnosti. Obrátila se a uviděla svého bratra, Matuse, jak k ní rychle kráčí. Byla ráda, že ho vidí. Vždy z toho měla radost. Stara a Matus byli po celý život v podstatě nejlepší přátelé. Oba byli pro zbytek rodiny vyvrženci, stejně tak pro všechny ostrovany. Stara i Matus opovrhovali svými sourozenci i otcem. Stara si o sobě i Matusovi myslela, že jsou lepší, než zbytek rodiny, vznešenější. Zbytek rodiny považovala za zrádce a intrikány. S Matusem si připadala, jako by měli vlastní malou rodinu uvnitř cizí velké rodiny.

Stara a Matus žili každý v jiném patře matčiny pevnosti, odděleně od ostatních, kteří žili v Tirově hradě. Teď, když byl otec ve vězení, se jejich rodina ještě víc rozdělila. Jejich dva bratři – Karus a Paulus – je obviňovali ze zrady. Stara ale vždy mohla věřit Matusovi, že je na něj spoleh. A stejně tak se on vždy mohl spolehnout na ni.

Společně se často a dlouze bavili o tom, že opustí Horní ostrovy, odejdou na pevninu a přidají se k druhým MacGilům. A teď, po všech těch dlouhých rozhovorech se zdálo, že by se to mohlo uskutečnit. Obzvlášť po všech těch sabotážích, které ostrované prováděli na královniných lodích, si Stara nedokázala představit, že by měla na ostrovech strávit ještě další roky.

„Bratříčku,“ pozdravila Stara vesele Matuse.

Matusův výraz byl ale neobvykle vážný. Stara okamžitě poznala, že ho něco trápí.

„Copak se děje?“ zeptala se. „Něco je špatně?“

Matus nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Myslím, že víš, co je špatně, sestřičko,“ odpověděl. „Náš bratranec. Reece. Co se mezi vámi dvěma stalo?“

Stara zrudla a obrátila se zády k Matusovi. Znovu se zahleděla na oceán. Snažila se ještě v dálce zahlédnout Reecovu loď, ale ta už byla pryč. Zalila ji vlna hněvu, promeškala šanci ji ještě naposledy zahlédnout.

„Do toho ti nic není,“ vyštěkla.

Matus nikdy nesouhlasil s jejím a Reecovým vztahem. A ona už toho měla dost. Byla to věc, o které se často přeli, a hrozilo, že se kvůli ní nadobro rozhádají. Staře bylo jedno, co si Matus – nebo kdokoli jiný – myslí. Co se Stary týkalo, nikomu do jejích záležitostí nic nebylo.

„Víš o tom, že se má ženit, nebo ne?“ zeptal se jí Matus obviňujícím hlasem a přistoupil k ní.

Stara zavrtěla hlavou, jako by tu hrozivou představu chtěla vytřást.

„On si ji nevezme,“ odpověděla.

Matus vypadal překvapeně.

„A jak to můžeš vědět?“ vyptával se dál.

Stara se na něj odhodlaně obrátila.

„Řekl mi to. A Reece nikdy nelže.“

Matus na ni šokovaně hleděl. Zachmuřil se.

„Takže jsi ho přesvědčila, aby změnil názor?“

Stara se mu vzdorovitě dívala do očí a cítila, jak v ní narůstá vztek.

„K ničemu jsem ho nepřesvědčovala,“ řekla. „On sám to chtěl. Sám si vybral. Miluje mě. Vždycky mě miloval. A já miluji jeho.“

Matus se zamračil.

„A to ti nevadí, že té dívce zlomí srdce? Ať už je to kdokoli.“

Stara se zachmuřila, tohle slyšet nechtěla.

„Reece mě miloval mnohem déle, než tu novou holku.“

Matus se ale nevzdal.

„A co všechny ty plány týkající se království? Uvědomuješ si, že to není jen nějaká svatba? Je to politické divadlo. Představení pro davy. Gwendolyn je královna a je to i její svatba. Celé království i lidé ze vzdálených zemí tam budou, aby to sledovali. Co se stane, až Reece svoji svatbu odvolá? Myslíš, že to královna jen tak přejde? Že to přejdou všichni MacGilové? V celém Prstenu propukne zmatek. Všechny je na nás poštveš. Opravdu za to tvoje vášně a touhy stojí?“

Stara hleděla na Matuse chladným pohledem.

„Naše láska je silnější a důležitější než jakékoli divadlo. Než jakékoli království. Ty to nepochopíš. Nikdy jsi nemiloval tak, jako se milujeme my.“

Teď zrudl Matus. Zavrtěl hlavou, očividně ho rozzuřila.

„Děláš tu nejhorší chybu svého života,“ řekl. „A stejně tak i Reecova života. Všechny nás stáhneš s sebou. Tvé rozhodnutí je bláznovské, dětinské a sobecké. Tvoje dětinská láska měla zůstat v minulosti.“

Matus si podrážděně povzdechl.

„Napíšeš Reecovi zprávu a pošleš ji po dalším sokolovi. Řekneš mu, že sis to rozmyslela. Řekneš mu, ať si vezmu tu druhou dívku, ať už je to kdokoli.“

Stara cítila, jak se jí zmocňuje vztek na bratra. Vztek silnější, než kdy cítila.

„Mluvíš úplně mimo,“ řekla. „Nesnaž se mě poučovat. Nejsi můj otec. Jsi můj bratr. Ještě jednou se mnou zkus mluvit tímhle způsobem a už se mnou nikdy mluvit nebudeš.“

Matus na ni omráčeně zíral. Stara s ním takhle nikdy nemluvila. A cítil, že to myslela vážně. Její city k Reecovi byly mnohem hlubší, než pouto k bratrovi. Byly mnohem hlubší a silnější než cokoli jiného v jejím životě.

Matus byl v šoku, urazila ho. Nakonec se otočil a zmizel ze střechy.

Stara se obrátila a znovu se zadívala na moře. Doufala, že uvidí alespoň nějakou stopu po Reecově lodi. Věděla ale, že je dávno pryč.

Reece, pomyslela si. Miluji tě. Drž se plánu. Ať už budeš čelit jakékoli překážce, pokračuj dál. Zůstaň silný. Odvolej svatbu. Udělej to pro mě. Pro nás.

Stara zavřela oči a sevřela ruce v pěsti. Modlila se a prosila každého boha, kterého znala, aby měl Reece dost sil a vše zvládl. Aby se k ní dokázal vrátit. Aby byli konečně spolu, jen oni dva.

Ať už to bude stát cokoli.

KAPITOLA DESÁTÁ

Karus a Paulus, dva Tirovi synové, kráčeli rychle po točitých kamenných schodech. Sestupovali stále hlouběji a hlouběji k žaláři, kde byl držen jejich otec. Nenáviděli tu potupu, kterou jim přinášel sestup na takové místo jen proto, aby mohli vidět svého otce. Velkého válečníka, který byl právoplatným králem na Horních ostrovech. Přísahali si, že se pomstí.

Tentokrát ale přinášeli novinky, které mohly naprosto vše změnit. Zprávy, díky kterým mohli zase doufat.

Karus s Paulem pochodovali přímo k vojákům stojícím na stráži před vězením. Přímo k mužům, o kterých věděli, že jsou loajální ke královně. Zastavili před nimi a zrudli ponížením. Nesnášeli to, že se museli ptát na svolení, aby mohli vidět svého otce.

Gwendolynini muži si je prohlíželi, jako kdyby se nemohli rozhodnout, a pak na sebe vzájemně kývli a udělali krok kupředu.

„Zdvihněte ruce,“ přikázali Karovi s Paulem.

Karus i Paulus udělali to, co jim bylo nařízeno, s rozhořčením mohli jen přihlížet, jak je odzbrojují.

Teprve pak strážní odemkli železnou bránu a pomalu ji otevřeli. Pustili Kara s Paulem dovnitř, zabouchli za nimi a opět uzamkli zámky.

Karus i Paulus věděli, že mají jen krátkou chvíli. Otce směli navštívit jen jednou za týden a návštěva trvala vždy jen několik minut. Tak to bylo už od doby, kdy ho uvěznili. Za několik minut jim královnini muži přikážou, aby odešli.

Došli na konec dlouhé chodby žaláře, všechny cely byly prázdné. Tam dole byl jen jejich otec. Přímo ve starobylém vězení. Konečně došli k poslední cele na levé straně, která byla jen matně osvětlená mihotající se pochodní na zdi. Došli k mříži a nahlédli dovnitř. Pohledem hledali otce.

Tirus pomalu vystoupil z temného kouta cely a přistoupil k mřížím. Díval se na ně rezignovaným pohledem, tvář měl vyhublou a vousy neupravené. Ve tváři se mu zračil smutek muže, který věděl, že už nespatří denní světlo.

Karovi s Paulem pukalo srdce, když viděli, v jakém stavu je jejich otec. Jejich odhodlání najít způsob, jak ho osvobodit, se ještě zvýšilo. Stejně tak odhodlání pomstít se Gwendolyn.

„Otče,“ řekl Paulus s nadějí v hlase.

„Neseme naléhavé zprávy,“ pronesl Karus.

Tirus na ně dál hleděl, ale zdálo se, že mu v očích zaplál plamínek naděje.

„Sem s nimi,“ zavrčel.

Paulus si odkašlal.

„Zdá se, že se naše sestra znovu zamilovala do bratrance, do Reece. Naši špehové nám řekli, že se ti dva chtějí vzít. Reece chce zrušit svoji svatbu na pevnině a vzít si místo původní nevěsty Staru.“

„Musíme najít způsob, jak to zastavit,“ pronesl Karus rozhořčeně.

Tirus na ně dál hleděl, jeho výraz se nezměnil, ale oba bratři viděli, jak jeho oči kmitají ze strany na stranu a že přemýšlí.

„Musíme to zastavit?“ pronesl pomalu Tirus. „A pročpak to?“

Bratři na otce zmateně pohlédli.

„Proč?“ zeptal se Karus. „Přece nemůžeme dopustit, aby se naše rodina spojila s Reecovou. To by hrálo přímo královně do ruky. Naše rodiny by se spojily a ona by získala úplnou kontrolu nad vším.“

„Přišli bychom tak i o poslední kousek nezávislosti, který nám ještě zbyl,“ přisadil si Karus.

„Začínají svoje plány realizovat,“ dodal Karus. „A my musíme najít způsob, jak je zastavit.“

Čekali na odpověď, ale Tirus jen pomalu zavrtěl hlavou.

„Hloupí, hloupí kluci,“ řekl pomalu temným hlasem. Znovu a znovu při tom vrtěl hlavou. „Proč jsem jen vychoval tak hloupé kluky? Copak jsem vás za ty roky nic nenaučil? Pro stromy nikdy nevidíte les.“

„Nerozumíme, otče.“

Tirus se zašklebil.

„A to je přesně důvod, proč jsem tam, kde jsem. To je důvod, proč teď nevládnete. Překazit tohle spojení by byla ta nejhloupější věc, kterou jste kdy udělali. Nejhorší věc, která by se našim ostrovům mohla stát. Pokud by si Stara vzala Reece, byla by to ta nejlepší věc, která by nás všechny mohla potkat.“

Bratři se na sebe zmateně podívali. Nerozuměli, co tím otec sleduje.

„Nejlepší? Jak to?“

Tirus si netrpělivě povzdechl.

„Pokud by se naše rodiny spojily, nemohla by mne tu Gwendolyn držet jen tak ve vězení. Neměla by jinou možnost, než mě propustit. Všechno by se tím změnilo. Nepřišli bychom o moc. Naopak bychom ji získali. Byli bychom právoplatnými MacGily, ze stejného rodu jako ti na pevnině. Gwendolyn by nám byla zavázaná. Copak to nechápete?“ zeptal se. „Dítě Reece a Stary by bylo dítě jejich rodu stejně tak, jako našeho.“

„Ale otče, není to přirozené. Jsou bratranec a sestřenice.“

Tirus zavrtěl hlavou.

„Politika není přirozená, synu. Ale k tomuhle spojení dojde,“ trval na svém Tirus. V hlase mu znělo odhodlání. „A vy dva uděláte, co bude ve vašich silách, aby k němu došlo.“

Karus si nervózně odkašlal, nevěděl, co má dělat.

„Ale Reece už odplul na pevninu,“ řekl. „Už je příliš pozdě. Reece, jak jsme slyšeli, se už rozhodl.“

Tirus se rozmáchl a praštil do mříží, jako by si přál, aby mohl udeřit Kara. Ten vyděšeně odskočil.

„Jste ještě hloupější, než jsem si myslel,“ řekl Tirus. „Ujistíte se, že k tomu dojde. Lidé se rozmýšlejí i kvůli naprostým hloupostem. A vy se ujistíte, že si to Reece rozmyslí.“

„Jak?“ zeptal se Paulus.

Tirus si zamyšleně začal dlouze hladit vousy. Poprvé za mnoho měsíců zase mohl vymýšlet plán. Oči mu kmitaly sem a tam, přemýšlel a postupně docházel k závěru. Poprvé se v jeho očích dal zahlédnout optimismus.

„Ta dívka, Selese, ta co si ji chce vzít,“ pronesl konečně Tirus. „Musíme se jí zbavit. Najdete ji. Přinesete jí důkazy… důkazy o lásce mezi Starou a Reecem. Oznámíte jí to vy, hezky za tepla, než se k ní dostane Reece. Ujistíte se, že zjistí, že se Reece zamiloval do někoho jiného. Tím si pojistíme, že kdyby si to Reece rozmyslel ještě před tím, než se k ní dostane, bude už příliš pozdě. Zajistíme tak, že jejich vztah skončí.“

„Ale jaký důkaz o jejich lásce máme?“ zeptal se Karus.

Tirus si zamyšleně promnul bradu. Konečně si vzpomněl.

„Pamatujete si na ty svitky? Ty, které jsme zachytili, když byla Stara mladá? Milostné dopisy, které psala Reecovi? Dopisy, které jí psal on?“

Oba bratři přikývli.

„Ano,“ pronesl Paulus. „Zachytili jsme ty ptáky.“

Tirus přikývl.

„Stále jsou na hradě. Přineste je té dívce. Řekněte jí, že jsou nové a udělejte to přesvědčivě. Nikdy si nevšimne, že jsou staré – a tím bude všechno vyřešené.“

Karus i Paulus konečně přikývli, usmáli se a uvědomili si, jak je jejich otec vychytralý a moudrý.

Tirus se na ně také usmál. Pokud si dobře vzpomínali, bylo to poprvé po velmi dlouhé době.

„Naše ostrovy znovu povstanou.“