Koruna pro zabijáky

Kapitola šestá

Jan Skyddar musel být jediným člověkem v celém Ashtonu, který v den Sophiiny svatby neměl radost. Nutil se tak k úsměvu, aby jí a Sebastianovi nekazil náladu. Předstíral, že z nich má radost, i když měl pocit, že se mu bolestí rozskočí srdce.

A teď, když spolu zmizeli, aby mohla porodit dítě, její a Sebastianovo dítě, to bylo ještě horší.

„Zatančíš si se mnou?“ zeptala se jedna ze šlechtičen. Zdálo se, že oslava kolem dál pokračuje, hudba už zase hrála naplno. Z oslavy Sophiiny svatby se stala oslava narození budoucího následníka trůnu.

Šlechtična byla krásná, elegantně oblečená a ladně se pohybovala. Kdyby ji potkal před rokem, možná by Jan přijal její pozvání k tanci. Možná i pozvání ke všemu dalšímu, co naznačovala. Teď se k tomu ale nemohl přinutit. Při pohledu na ni nic necítil. Bylo to jako dívat se na svíčku, když se mohl dívat na slunce. Sophia teď byla jediná, na kom mu záleželo.

„Omlouvám se,“ řekl. Snažil se být laskavý a příjemný, snažil se být takový, jaký být měl. „Ale je tu… někdo, koho hluboce miluji.“

„Někdo čeká, až se vrátíš do Ishjemme?“ zeptala se šlechtična s laškovným úsměvem. „To ale znamená, že není tady.“

Natáhla se po Janovu dubletu. Jan ji okamžitě chytil za ruku – jemně, ale pevně.

„Jak jsem řekl,“ pronesl se smutným úsměvem, „velmi ji miluji. Nemyslím to jako urážku, ale nemám zájem.“

„Věrný muž,“ pronesla šlechtična, když se obrátila k odchodu. „Ať už je to kdokoli, doufám, že ví, jaké má štěstí.“

„Kéž by to bylo tak prosté,“ pronesl Jan a zavrtěl přitom hlavou.

Procházel se kolem a snažil se přitom nekazit ostatním náladu. To poslední, co by chtěl, bylo, aby se kvůli němu dnes někdo cítil smutně. A nejméně ze všech Sophia. To bylo to nejtěžší na tom, že ji miloval – nemohl se chovat sobecky, i když by měl. Měl by vůči Sebastianovi cítit žárlivost, měl by ho zuřivě nenávidět. Měl by se na Sophii zlobit za to, že si zvolila muže, který už ji jednou odvrhl.

Nějak to ale nedokázal. Na to Sophii moc miloval. Aby byla šťastná, chtěl víc než co jiného na světě.

„Je ti dobře, Jane?“ zeptal se ho Lucas. Pohyboval se způsobem, při kterém si Jan pomyslel, jak je rád, že s ním nikdy nemusel zkřížit meče. Jan si vždycky říkal, že je dobrý bojovník, ale Sophiini sourozenci byli na úplně jiné úrovni.

Možná bylo dobře, že je Janova mysl uzavřená a nikdo mu nemohl číst myšlenky, protože jinak by dost možná opravdu bojovali. Jan pochyboval, že by Lucas snesl vědomí, jak beznadějně je Jan zamilovaný do jeho sestry.

„O nic nejde,“ odpověděl Jan. „Možná se mě tu jen snaží ulovit až moc šlechtičen. Jdou po mně jako rybář po mečounovi.“

„Měl jsem ten stejný problém,“ pronesl Lucas. „Těžko se slaví, když současně myslíš na něco jiného.“

Na krátký okamžik si Jan pomyslel, že Lucas prohlédl ochrannou bariéru kolem jeho mysli a viděl něco, co vidět neměl. Možná se mu ale pocity zračily v obličeji tak jasně, že nebylo nutné umět číst myšlenky.

„Mám radost, jak se sestrám daří,“ pronesl Lucas s úsměvem. „Jenže bych byl také rád, kdyby tu byli naši rodiče, aby to mohli vidět. A vím, že bych je teď mohl hledat. Možná jsem je mohl přivést, aby viděli Sophiinu svatbu a narození jejich vnoučete.“

„Někdy prostě musíme být silní a smířit se s tím, že se něco neděje tak, jak bychom si přáli,“ pokýval hlavou Jan. „Což znamená, že tu musíš být. Musíš dohlédnout na svoji neteř nebo synovce.“

„Neteř,“ prohlásil Lucas. „Vize tak trochu kazí zábavu z hádání. Ale máš pravdu, Jane. Počkám. Jsi dobrý člověk, bratranče.“

Sevřel Janovu paži.

„Díky,“ pronesl Jan, i když si nebyl jistý, jestli je to úplná pravda. Opravdu dobrý člověk by nedoufal, že třeba Sophia jednoho dne tohle všechno opustí a bude ho milovat stejně, jako on miluje ji.

„Každopádně,“ promluvil znovu Lucas, „jsem tě vyhledal, protože ti pták přinesl zprávu. Chlapec, který ji ve voliéře vyzvednul, je tamhle.“

Jan se zadíval na mladého muže. Stál u jednoho ze stolů a opatrně ujídal, jako by si nebyl jistý, jestli si to opravdu může dovolit.

„Díky,“ přikývl Jan.

„Není zač, asi bych se měl vrátit k Sophii. Chci tam být, až moje neteř přijde na tenhle svět.“

Lucas odešel a nechal Jana, aby k poslíčkovi došel sám. Když se k němu Jan přiblížil, zatvářil se chlapec poněkud provinile. Nacpal si do pusy zbytek koláčku a rychle žvýkal.

„Neboj se,“ uklidňoval ho Jan. „Oslava je pro všechny, včetně tebe. Jsou věci, které by měli slavit všichni.“

„Ano, pane,“ pronesl chlapec. Natáhl k Janovi ruku se vzkazem. „Tohle je pro tebe.“

Zpráva byla napsaná na těsně svinutém pergamenu. Jan ho rozvinul a četl.

Jane, Endi se zmocnil Ishjemme. Zabíjí lidi. Nechal uvěznit Riku. Musím dělat, co říká. Potřebujeme pomoc. Oli.

Jan ztuhnul. Nechtěl věřit tomu, co četl. Endi by něco takového nikdy neudělal. Nikdy by Ishjemme takhle nezradil. Oli by ale nelhal a Endi… no, toho vždycky bavilo plížit se ve stínech a to, jak se polovina jejich lodí obrátila uprostřed bitvy o Ashton, bylo podezřelé.

I tak se ale Jan nemohl smířit s myšlenkou, že by jeho bratr provedl převrat. Kdyby tuhle zprávu poslal kdokoli jiný, řekl by o něm Jan, že je lhář. Ale takhle… nevěděl, co dělat.

„Ostatním to říct nemůžu,“ zašeptal. Kdyby se to dozvěděli jeho sourozenci, hnali by se zpátky do Ishjemme, aby se ujistili, že je všechno v pořádku. Tím by ale Sophia přišla o podporu, kterou tak zoufale potřebovala. Na druhou stranu ale nemohl ignorovat takovou zprávu.

Musel se vrátit domů.

Janovi se domů nechtělo. Chtěl být tady, tak blízko Sophii, jak jen to bylo možné. Chtěl tu být pro případ, že by se objevily nepokoje, pro případ, že by ho ona či jeho sourozenci potřebovali. Ashton se teprve vzpamatovával z konfliktů, které ho zničily a Jan měl pocit, že když teď odejde, opustí všechny a všechno. Měl pocit, že opustí Sophii.

„Sophia mě nepotřebuje,“ zavrtěl hlavou.

„Co jsi říkal, pane?“ zeptal se poslíček.

„Nic,“ odpověděl Jan. „Můžeš pro mě doručit jednu zprávu? Přetlumoč ji Sophii, až si ji bude moct vyslechnout. Předej jí tuhle zprávu a řekni jí, že jsem musel odejít, abych to vyřešil. Řekni jí…“ Nemohl říct nic z toho, co opravdu chtěl. „Řekni jí, že se brzy vrátím.“

„Ano, můj pane,“ přikývl poslíček.

Jan vyrazil směrem k přístavu. Ještě stále tam kotvily lodě z invazní flotily a když kapitánům řekne, že potřebuje pomoc, někteří ho jistě vyslyší. Nechtěl jich ale moc, nemohl vystát myšlenku, že by nechal Sophii bez ochrany. Potřeboval jich ale dost na to, aby mohl ukázat sílu a přesvědčit tak bratra, aby přestal.

Sophia ho teď nepotřebovala, ale zdálo se, že jeho mladší bratr a sestra ano. Jan neměl radost že opouští Ashton, ale musel udělat, co bylo nutné. Nemohl stát opodál, zatímco se Endi silou zmocnil Ishjemme. Dopluje tam, zjistí, co se opravdu děje a vyřeší to. Možná, až s tím skončí, bude už vědět i to, co dělat ohledně ženy, kterou miluje.

Kapitola sedmá

Sophia ležela na posteli, na kterou ji poslala porodní bába. Kolem postávaly služky a mezi nimi i několik šlechtičen. Popravdě tam bylo tolik lidí, až Sophia přemýšlela, jestli má královna vůbec nějaké soukromí. Poslala by je ven, kdyby na to ovšem měla dost sil. Neměla ani možnost požádat o to Sebastiana, protože porodní bába trvala na tom, že v místnosti nebudou žádní muži, dokonce ani králové.

„Vedeš si dobře,“ ujistila ji porodní bába, i když Sophia dobře viděla obavy, které se jí honily hlavou. Připravovala se na sto různých věcí, které se mohly pokazit. Bylo nemožné teď potlačovat moc, která se přes Sophii přelévala ve vlnách. Sophia měla pocit, že ty vlny přesně odpovídají bolesti z kontrakcí.

„Jsem tady,“ vykřikla Kate, když vběhla do místnosti. Rozhlédla se po lidech kolem.

Co jsou zač? poslala myšlenku Sophii.

Nechci je tu, podařilo se Sophii odpovědět. Prosím, Kate.

„Tak dobře,“ vykřikla Kate tónem, který by se hodil spíš na bojiště než do ložnice. „Všichni, kdo nejsou já nebo porodní bába, okamžitě ven! Ne, nehádej se. Tohle je porod, ne divadlo. Ven!“

Lidé se dali do pohybu zřejmě i proto, že přitom měla ruku položenou na jílci meče. Neuběhla ani minuta a místnost už byla prázdná – s výjimkou jich tří.

„Lepší?“ zeptala se Kate a vzala Sophii za ruku.

„Děkuji,“ odpověděla Sophia a pak vykřikla, když se přes ni přelila nová vlna bolesti.

„Tamhle v míse jsou kozlíkové listy,“ pronesla porodní bába. „Pomůžou od bolesti. Vzhledem k tomu, že ses právě zbavila všech služebných, předpokládám, že se nabízíš jako dobrovolnice, výsosti.“

„Sophia je nebude potřebovat,“ řekla Kate.

Sophia rozhodně měla pocit, že je potřebuje. Pak ale pochopila, jak to sestra myslela. Kate se napojila na její mysl, cítila, že se s ní spojil i Lucas. Společně pracovali na tom, aby její mysl odpoutali od bolesti, aby ji odpoutali od strastí jejího těla.

Jsme tu pro tebe, poslal jí Lucas myšlenku, a stejně tak i tvé království.

Sophia opravdu cítila království, které ji obklopovalo. Podobné pocity měla jen několikrát. Spojení bylo nepopiratelné. Nebyla jen jeho královnou, byla jeho součástí. Vnímala živoucí moc všeho, co se nacházelo na jeho území. Energii větrů a řek, chladnou sílu hor.

Hlas porodní báby se k ní nesl jakoby z dálky. „S dalším stahem musíš tlačit, veličenstvo. Připrav se. Tlač.“

Tlač, Sophie, poslala jí Kate myšlenku.

Sophia cítila, jak její tělo reaguje, i když měla pocit, že je teď někde daleko. Tak daleko, že se jí zdálo, jako by nastupující bolest patřila někomu jinému.

Musíš tlačit víc, poslala jí Kate.

Sophia se snažila ze všech sil. Slyšela výkřiky bolesti, které zřejmě musely být její vlastní. Přesto ale měla pocit, jako by se jí to netýkalo. Dotýkalo se to ale království. Viděla, jak se nad ní shromažďují bouřkové mraky, cítila, jak se pod ní chvěje zem. Neměla nad spojením s královstvím v podstatě žádnou moc, takže teď nemohla ovlivnit, co se děje.

Z bouřkových mraků se vyřinuly provazce vody, které zvedly hladinu řek. Déšť promáčel všechny nešťastníky, kteří byli zrovna venku. Bouře byla krátká a prudká. Slunce se ale na nebe vrátilo tak rychle, jako by se vůbec nic nestalo. Objevila se duha.

Můžeš se zase vrátit, Sophie, poslal jí Lucas. Podívej se na svoji dceru.

Společně s Kate pak Sophii stáhl zpátky. Sophia už zase viděla místnost, ve které ležela na posteli. Těžce oddechovala, zatímco porodní bába stála opodál a zavinovala něco do plenek. V místnosti byl i Lucas, který očividně ignoroval její nařízení.

Sophia ucítila, jak se přes ni přelila nová vlna – tentokrát vlna radosti. Její dcera se rozplakala, chtěla být s ní. Ozývala se tak, jak se ozývají děti, když chtějí být s matkou.

„Zní jako silná holka,“ pronesla Kate a s překvapivou něžností vzala miminko a počkala, až porodní bába odejde. Pak ho předala Sophii. Ta se natáhla po své dceři a zadívala se jí do očí, které působily neskutečně hlubokým dojmem. Jako by se v nich mohl ztratit celý svět. Právě teď byla pro Sophii její dcera celým světem.

Vize na Sophii udeřila tak prudce, až zalapala po dechu.

Rusovlasá mladá žena v trůnním sále, před ní klečící zástupci stovky různých zemí. Prochází ulicemi, rozdává chléb chudým, zvedá květiny rozházené po zemi a s úsměvem z nich plete korunu pro skupinku dětí. Natahuje se po uvadlé květině a přivádí ji zpět k životu…

…Prochází bojištěm, v ruce svírá meč. Doráží umírající. Ukončuje jejich snahu zůstat při životě. Natahuje se k mladému muži a dotykem z něj vysává život, přesouvá ho do ohromného jezera moci, které jí dovolí uzdravit vlastní jednotky…

…Tančí uprostřed tanečního sálu, točí se v kole a směje se přitom. Lidé kolem ji očividně milují. Umělci po straně parketu používají všechny možnosti – od barev, přes kámen i magii – k tomu, aby vytvářeli díla tak nádherná, až z nich oči přecházejí. Vítá na hostině i chudé. Ne kvůli dobročinnosti, ale protože nevidí rozdíl mezi nasycením svých přátel a nasycením všech, kdo hladoví…

…Stojí na okraji arény před skupinou šlechticů, kteří rozechvěle poklekají. Dívají se na ni se směsicí strachu a nenávisti v očích. Sophii ten pohled nahání strach.

„Zradili jste mě,“ říká překrásným hlasem. „Mohli jste mít všechno. Stačilo jen poslechnout mé rozkazy.“

„A být tak otroky!“ odpovídá jeden z mužů.

Přistupuje k němu s mečem v ruce. „Teď za to zaplatíte.“

Dělá ještě krok a pak začíná zabíjení. Dav kolem skanduje jedno slovo. Jméno. Znovu a znovu. „Christina, Christina…“

V tu chvíli se Sophia probrala. Zírala na svoji dceru a nechápala, co se právě stalo. Sophia chápala, jak vize fungují, ale nechápala, co tohle všechno mělo znamenat. Vypadalo to jako dvě různé vize, přičemž jedna popírala tu druhou. Nemohly být pravdivé obě dvě, nebo ano?

„Sophie, co se děje?“ zeptala se Kate.

„Měla… měla jsem vizi,“ odpověděla Sophia. „Vizi o mojí dceři.“

„Jakou vizi?“ zeptal se Lucas.

„Nerozumím jí,“ pronesla Sophia. „Viděla jsem ji. Polovinu času dělala krásné, úžasné věci. Zbytek… byl hrozně krutý, hrozně zlý.“

Ukaž nám to, navrhla Kate.

Sophia se snažila jim oběma poslat vzpomínky na vizi, kterou měla. Přesto se jí ale nezdálo, že se jí podařilo předat všechno, co při ní zažila. Nedokázala popsat, jak úžasné a děsivé to bylo. Jak hrozně skutečně to všechno vypadalo, dokonce i ve srovnání s ostatními vizemi, které kdy měla.

„Můžu se dotknout její mysli?“ zeptal se Lucas, když Sophia skončila.

Sophia přikývla a předpokládala, že bude chtít zjistit, jestli je její dcera jiná, než se zdá. Po tom, co se jim pokusila provést Siobhan, potom, co se pokusila zmocnit jejího dítěte, byla ta představa opravdu děsivá.

„Je sama sebou,“ prohlásil Lucas, „ale cítím v ní moc. Myslím, že bude silnější než kdokoli z nás.“

„Co ale znamenaly ty vize?“ zeptala se Sophia. Její dcera v jejím náručí vypadala tak dokonale. Sophia si nedokázala představit, že by někdy procházela bojištěm a vysávala z lidí život způsobem, jakým to asi dělal Pán vran s pomocí svých ptáků.

„Třeba to jsou různé možnosti,“ napadlo Kate. „Siobhan mluvila o tom, že prohlíží různá vlákna budoucnosti, vybírá věci, které způsobí, že se stanou jiné věci. Možná jsou to dvě různé cesty, kterými se může ubírat její život.“

„My ale nevíme, co vede k čemu,“ pronesla Sophia. „Nevíme, jak zajistit, aby se stalo to dobré.“

„Vychovávej ji s láskou,“ řekl Lucas. „Uč ji. Pomůžeš jí tak směřovat ke světlu, ne k temnotě. Malá Christina bude mít moc, ať už uděláš cokoli, ale můžeš jí pomoct, aby ji využívala k dobru.“

Sophia sebou při tom jméně trhla. Patřilo sice její matce, ale po tom, co viděla, ho své dceři dát nemohla. Nechtěla.

„Jakékoli jméno, jen ne Christina,“ řekla. Vzpomněla si na květiny, které její dcera splétala na ulici. „Violet. Bude se jmenovat Violet.“

„Violet,“ usmála se Kate a natáhla k miminku prst, aby ho mohlo chytit. „Už teď je silná. Jako její matka.“

„Možná jako její teta,“ odpověděla Sophia. Její úsměv poněkud povadl. „Neříkejte o tomhle Sebastianovi, prosím vás. Nemělo by ho tížit vědomí něčeho takového. Něčeho, co by se z ní mohlo stát.“

„Když nechceš, nikomu to neřeknu,“ ujistil ji Lucas.

„Já taky ne,“ prohlásila Kate. „Pokud ji někdo dokáže vychovat tak, aby z ní byl dobrý člověk, jsi to ty, Sophie. A my ti pomůžeme.“

„Pomůžeme,“ pronesl Lucas a usmál se. „Možná budu mít příležitost zahrát si na správce Ko a předat jí něco z toho, co mě naučil.“

Oba vypadali, že jsou si jistí tím, že vše dopadne dobře. Sophia tomu chtěla věřit. Jedna její část ale stejně nemohla zapomenout na věci, které viděla. Její dcera se usmála jako naprosto nevinné dítě. Sophia se musela ujistit, že taková i zůstane.

Kapitola osmá

Henry d’Angelica, nejstarší syn sira Huberta a lady Neeme d’Angelicy byl teď nejspíš v nejsložitější situaci ze všech lidí v království. Nebo si to alespoň myslel. Snažil se uklidnit rodiče po tom všem, co se stalo v posledních několika týdnech.

„Ianthe samozřejmě pořád brečí,“ pronesla jeho matka skrz vlastní závoj slz, jako kdyby bylo něco nového, že je tetička rozrušená kvůli smrti svojí dcery.

Jeho otec vždy projevoval spíš vztek než smutek. Praštil pěstí do dřeva u krbu. „Co jen jí ti barbaři provedli… věděl jsi, že narazili její hlavu na kopí?“

Henry tuhle fámu slyšel, stejně jako stovky dalších. Jeho rodiče jim většinou slepě věřili. Od invaze se u nich doma nemluvilo v podstatě o ničem jiném. Angelica byla falešně obviněna ze zrady. Angelica byla roztrhána běsnícím davem, oběšena nebo sťata. Nájezdníci se proháněli ulicemi a zabíjeli každého v uniformě království. Spolčili se s princem, který zavraždil starou královnu…

„Henry, posloucháš nás vůbec?“ obořil se na něj otec.

Teoreticky by se Henry neměl třást. Bylo mu devatenáct, byl dospělý muž. Byl vysoký a silný, skvělý šermíř a ještě lepší střelec. Přesto bylo v otcově hlase něco, co z něj vždycky udělalo malého kluka.

„Omlouvám se, otče, co jsi říkal?“ zeptal se Henry.

„Říkal jsem, že je potřeba něco udělat,“ zopakoval jeho otec rozčíleně.

„Jak říkáš, otče,“ přikývl Henry.

Otec po něm střelil vzteklým pohledem. „Vidím, že jsi chlap na nic. Špatně jsem tě vychoval. Nejsi jako tvá sestřenice.“

„No tak, lásko…“ začala jeho matka, ale jako obvykle se moc nesnažila.

„Je to pravda,“ štěkl na ni otec a rázoval před krbem jako stráž před branou do paláce. Takové přirovnání by se ovšem muži, jakým byl sir Hubert, vůbec nelíbilo. „Ten kluk u ničeho nevydrží. Kolik učitelů jako malý vystřídal? Pak tu byl ten výstup s vojenskou společností, ze které jsem ho musel vykoupit a nakonec se ještě přidá k církvi Maskované bohyně…“

Henry se nenamáhal jim připomenout, že to všechno způsobili oni sami. Tolik učitelů vystřídal jen proto, že je měl otec ve zvyku vyhazovat kdykoli, kdy ho naučili něco, s čím nesouhlasil. Henry se tak většinou musel učit sám v jejich knihovně. Stejně tak se právě jeho otec rozhodl, že místo ve svobodné společnosti není nic pro jeho syna. Stejně tak právě otec rozhodl, že jeho syn vstoupí do církve Maskované bohyně. Nakonec ale zjistil, že by to znamenalo, že Henry nebude moct zplodit dědice, po kterém tolik toužil.

„Už zase jsi myšlenkami někde jinde,“ vyletěl na něj jeho otec. „Tvoje sestřenice by taková nebyla. Vzala si krále!“

„A málem si dvakrát vzala prince,“ pronesl Henry, prostě si nemohl pomoct.

Viděl, jak jeho otec zbělal vzteky. Henry ten výraz znal. Věděl, co předznamenává. Jako malý ho viděl tolikrát a vždy pak musel snášet výprask a facky, které následovaly. Připravil se, že to dnes nebude jiné.

Když se ale jeho otec rozpřáhl, uvědomil si Henry, že podvědomě zdvihl ruku a zachytil jeho paži. Stiskl ji tak silně, že mu určitě způsobil podlitiny. Podíval se otci do očí a pak ustoupil a pustil ho.

Sir Hubert si zamnul pěst. „Vypadni z mého domu! Už tu nejsi vítaný!“

„Nejspíš máš pravdu,“ řekl Henry. „Měl bych jít. Prosím, omluv mne.“

Při odchodu z místnosti se cítil podivně klidný. Mířil po schodech vzhůru, do pokoje, který mu patřil od doby, kdy byl ještě dítětem. Začal si balit věci a přemýšlel, co všechno bude potřebovat a co bude muset udělat dál.

Henry svoji sestřenici moc neznal. Našli se lidé, kteří tvrdili, že díky svým zlatým vlasům, hlubokým modrým očím a příjemným rysům obličeje vypadal trochu jako ona. Henrymu to tak ale nepřipadalo. Možná to bylo proto, že mu Angelicu dávali za příklad, kterého on nikdy nemohl dosáhnout. Byla chytřejší, lépe vycházela s lidmi a dařilo se jí u dvora.

Henry si nebyl jistý, jestli něco z toho byla pravda. Než se jeho otec zbavil učitelů, obvykle o Henrym říkali, že je překvapuje, jak rychle se učí. Dařilo se mu lidi přesvědčit, aby dělali to, co potřeboval. A pokud šlo o dvůr, jeho neúspěch byl spíše důsledkem jeho nezájmu.

„To se bude muset změnit,“ řekl si Henry.

Slyšel fámy o svojí sestřenici, byl ale dost chytrý na to, aby si zjistil ověřené informace. Platil lidem, aby mu řekli, co vědí a pil s cestovateli v místní hospodě. Z toho, co vyrozuměl, byla jeho sestřenice odmítnuta ne jednou, ale dvakrát. Odmítl ji Sebastian, syn, o kterém se tvrdilo, že zavraždil svoji matku. Angelica se pak přidala k Rupertovi, nejspíš proto, že se chtěla za každou cenu dostat na trůn. To se jí povedlo právě v době, kdy začala invaze Sophie Danse a všichni z vládnoucí rodiny se stali terčem.

„A taky ji to stálo život,“ zamumlal Henry, zatímco skládal oblečení, nakládal peníze, pistole a svůj starý rapír.

Nepochyboval o tom, že se Angelica zapletla do množství podezřelých aktivit, aby se dostala tam, kde skončila. Částečně by si přál, aby nevěděl, jak tohle všechno funguje, ale věděl to a dokonce ani někdo, jako byla jeho sestřenice, se nestane královnou náhodou. Navíc kdykoli spolu jako děti něco hráli, neváhala podvádět a lhát, jen když tím získala nějakou výhodu.

Věci, ze kterých ji ale v těch fámách obviňovali… zněly jako upravená verze historie. Jako by chtěl někdo působit nevinným dojmem. Někdo chtěl najít důvod pro její zabití a získat tak cestu k moci.

Kdyby byl jako jeho otec, cítil by Henry neskutečný vztek, ale nic by neudělal. Kdyby byl jako jeho matka, sesypal by se z té hrůzy a současně by šířil další fámy. On ale nebyl ani takový, ani takový. Byl mužem, který dělal, co je nutné. A tohle nutné bylo.

„Rodinná čest mi neumožní nic jiného,“ řekl Henry a potěžkal v ruce svůj vak.

Sešel ze schodů a zastavil se u dveří do studovny.

„Matko, otče, odcházím. Nevrátím se. Měli byste vědět, že pomstím smrt svojí sestřenice. Ať to bude stát cokoli. Nedělám to, abyste na mě byli hrdí, protože je mi vážně jedno, co si myslíte. Dělám to, protože je nutné to udělat. Sbohem.“

Bylo to poměrně necitlivé rozloučení, ale Henry si uvědomil, že rodičům nic jiného nabídnout nemůže. Vypochodoval z domu a ignoroval přitom matčino kvílení i otcovy vzteklé pohledy.

Zamířil do stájí a vybral si tam svoji kaštanovou klisnu, na které obvykle jezdil. K tomu přibral strakáče, který měl vézt jeho vak. Začal je sedlat – nemusel se na to soustředit, vše dělal po paměti. V myšlenkách už opustil rodiče a přemýšlel nad tím, co bude muset udělat v následujících dnech. Nad spojenectvími, která bude muset uzavřít, nad boji, které bude muset vybojovat slovy, zlatem i ocelí.

Opravdu byla jejich nová královna jednou z Dansů? Vzhledem k tomu, co věděl, to bylo možné. I kdyby to tak opravdu bylo, nedávalo jí to právo zmocnit se trůnu. To právo náleželo Rupertovi a jeho prostřednictvím pak Angelice. Protože poslední živý člen rodiny Flambergů byl téměř jistě vinen zradou, znamenalo to…

„Ano,“ vydechl Henry se smutným úsměvem, „to by mohlo vyjít.“

Nebylo to nic, co by chtěl udělat. Nepotřeboval trůn o nic víc, než potřeboval místo kněze, na které ho chtěli dosadit jeho rodiče. Byla to ale nutná součást toho, co se mělo stát. Když se přiřítí do Ashtonu a pokusí se zabít královnu, bude z něj zrádce.

Nemohl ale dovolit nájezdníkům z Ishjemme, aby jim to všechno prošlo. Jen tak zničili všechno, o co se v království snažili od konce občanských válek. Zničili starý pořádek a zavedli nový, kde se Šlechtická rada měnila podle nálady vládkyně a kde jen na základě příkazu nové královny popravili jeho sestřenici.

Tohle Henry nemohl dovolit. Vrátí věci do stavu, v jakém byly. Všechno to napraví.

S touhle myšlenkou vyjel na cestu. Bude potřebovat podporu a Henry naštěstí přesně věděl, kde ji hledat.