Aréna 3

KAPITOLA ČTVRTÁ

Ryan vede mě a Bena přes celou tvrz Noix, směřujeme ke zbrojnímu skladu a jak kráčíme, cítím se poprvé po měsících nasycená. Žaludek mám téměř až nepříjemně ztěžklý. Je to dobrý pocit. Také je dobrý pocit jít na stráž, mít cíl a smysl a něco, co odpoutá mou pozornost. Myslím, že bych se bez toho zbláznila.

Projdeme kolem mnoha lidí, všichni jakou tak čistí a dobře živení, jako Ryan; nikdo není zjizvený od radiace, nemá roztavenou kůži od nukleárního spadu. Nikomu nechybí končetiny nebo zuby nebo za sebou při chůzi netáhne deformovanou nohu. Tolik zdravě vypadajících lidí na jednou místě jsem viděla naposledy před válkou. Je to téměř zneklidňující.

Ryan kráčí vedle mě, ale Ben se táhne několik kroků za námi. Nesporně panuje napjatá atmosféra, kterou se snažím ignorovat tím, že veškerou pozornost věnuji Jackovi, pitbullovi, který se drží pevně u mé nohy, jako bych já, a ne Ryan, byla jeho pán

“Zalíbila ses mu,” řekne Ryan s potlačovaným smíchem.

Benova hlava se okamžitě pohne. Zamračí se. nemohu si pomoci a přemýšlím, proč Ben trval na tom, že půjde s námi. Nechci, aby kolem mě kroužil jako temný bouřkový mrak, a házel mým směrem podezíravé pohledy. Jsme jeden tým a vždy jsme byli a nelíbí se mi, že ho takto vidím. Příliš mnoho mi to připomíná způsob, jakým se choval k Loganovi; žárlivý, chtěl ode mne víc, než jsem mu byla schopná dát.

Alespoň se zdá, že Ryan si napětí nevšiml. Sebevědomě kráčí přes areál jako někdo, kdo nikdy nespatřil skutečnou smrt nebo destrukci. Ne jako Ben a já, jen naše kroky jakoby prozrazovaly naše minulá muka.

“Tak tady,” řekne Ryan pyšně, když otevře ohromné ocelové dveře.

Ve vzduchu se zvedne mračno krouživého prachu a zastře můj výhled. Když si sedne, poprvé spatřím poklady zbrojnice. Otevřou se mi ústa, když vstoupím dovnitř a prohlížím si pistole a ostřelovačské zbraně, automatické kuše a AK47. Jsem jako děcko v cukrárně.

Jak si prohlížím stěny, něco mě zaujme. Brokovnice. Připomíná mi jednu historickou, kterou měl otec vystavenou za sklem doma. Jdu k ní a vezmu ji.

“Jsi si jistá, že si tu věc chceš vzít?” Zeptá se Ryan, když v ruce testuji její váhu. “Pro tvou postavu by bylo lepší něco menšího.”

V několika vteřinách brokovnici zavřu a nabiji předtím, než si ji přiložím k ramenu pro pozici k výstřelu. Pohyby provádím jako expert; díky otci zacházím s brokovnicí s lehkostí.

“Myslím, že tahle mi sedne dobře,” řeknu.

Ryanovy oči se rozšíří překvapením. Zdá se, že na něj zapůsobila má znalost zbraní a nemohu si pomoci a cítím, jak se dmu pýchou.

Ben přimhouří oči a uchopí svou vlastní zbraň, pušku.

“Takže jste oba již předtím zbraně používali?” Zeptá se Ryan.

“Samozřejmě,” odpoví Ben trošku drsněji.

Vzpomenu si, jak jsem se poprvé setkala s Benem, když jsme se hnali zamrzlou krajinou, pronásledovali jsme otrokáře, kteří unesli naše sourozence. Byl se zbraní marný a v jeden okamžik ji dokonce upustil.

“Ben je spíš na luk a šípy,” řeknu, trošku se mu vysmívám, snažím se ho jemně přimět k zapojení se do konverzace.

Ben se zamračí, zjevně mu ten vtip nesedl. Ben byl vždy přecitlivělý, ale je jasné, že je ještě citlivější, než obvykle. Připomínám si, abych si kolem něj dala více pozor. Nechci, aby si myslel, že se mu posmívám nebo že nechávám, aby na mě Ryan přenesl svůj bodrý přístup.

“To není problém,” řekne Ryan. “Máme dost luků i šípů, jestli jim dáváš přednost.”

“Tohle mi stačí,” odpoví Ben stroze.

Ryan pokrčí rameny, znovu netečný k narůstajícímu napětí.

Potom si všimnu vystavených nožů na zdi. Přejdu k nim a vidím, že to jsou stejné nože, jako měl můj otec, když jsem byla dítě, s do rukojetě vyraženými vojenskými znaky. Ovládne mě vlna nostalgie.

Konečny prstů se dotknu chladného kovového ostří. “Mohu si vzít také tyto?”

“Samozřejmě,” odpoví Ryan, náhle ke mně zezadu přistoupí. “Vezmi si co chceš.”

Cítím, jak z jeho těla vyzařuje teplo, natáhnu se po noži, potěžkávám si ho v ruce. Mám pocit, jako by byl můj, jako by vždy patřil do mého sevření. Potom vyrazím pryč z Ryanova stínu a za chůze si uschovám nůž na boku. Naložím si zbraň na rameno a luk a šíp na záda.

Ryan zapíská, zatímco si mě prohlíží.

“Připravena do služby,” řekne a radostně mi salutuje.

Nemohu si pomoci a usmívám se pro sebe. Cítím se každým coulem jako strážce a v podstatě se nemohu dočkat, až odtud odejdu, zjistím, jak se věci mají a dokážu Vůdci, že si zde místo zasloužím.

Ale Ben, na druhé straně, neobratně zápolí a začíná se rozčilovat kvůli přetočenému popruhu. Ryan k němu dojde a pomůže mu. Když si popruhy upevní, nemohu si pomoci a napadne mě, že Ben vypadá jako ztracené, zranitelné dítě, kterého obléká jeho rodič na první školní den.

Vyrazíme ze zbrojnice a z očekávání se mi sevře žaludek, když před námi zahlédnu skupinu strážců, se kterými budeme hlídat. Shromáždili se u jedné ohromné železné brány, na které je ostnatý drát. Kolem se motá několik psů, tlapkami hrabou trsy trávy ve spodní části plotu, čmuchají, při každém zvuku zvedají hlavu. Dochází mi, že byli všichni vycvičení, aby pomohli hlídat a chránili před útoky. Vůdce měl pravdu, když řekl, že každý v tvrzi Noix má sovu roli – dokonce i zvířata. Jsem znovu vděčná, že povolil, abychom si nechali Penelope a doufám, že dostane šanci dokázat, že i když je velká jako kočka a má jen jedno oko, je to ten nejchytřejší pes, jakého kdy potká.

Jack se od nás odtrhne a spěchá k ostatním psům, vzrušeně štěká. Jeho přítomnost upozorní skupinu na náš příchod. Hlavy se začnou otáčet naším směrem a vnímají pohled na Ryana, který k nim vede dva cizince. Nemohu si pomoci a cítím, že jsem hodnocena, měřena a snažím se uklidnit své bušící srdce. Nakonec toto není nic, v porovnání s chlípně pošilhávajících očích přihlížejících bio obětí v arénách.

Zdá se ale, že Benovi se nedaří tak dobře jako mně. Jak se přibližujeme ke spině, vidím, že jeho tvář zbledla. Vůbec na toto není připraven. Být s cizími, chystat si zbraně – to vše je pro něj příliš, je to jako být zpět v aréně. Nedostanu ale šanci mu říci, aby se otočil a šel domů, protože jsme náhle u vstupu. Ryan poklepává lidi na ramena, předhazuje jména, které mi jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jediné, které si zapamatuji, je Molly, protože dívce, které patří, má křiklavě zrzavé vlasy.

Podívá se na mě.

“Bydlíš s Neenou, viď?” zeptá se s přátelským úsměvem. Vypadá stejně stará jako já, má zářivě zelené oči a pihovatý nos.

Kývnu, trochu zaskočená všemi těmi jmény a tvářemi.

“Já taky,” odpoví. “Hádám, že to z nás dělá spolubydlící.”

Spolubydlící. To slovo mi zní cize, jako by to byl výraz, který patřil do starého, prastarého světa, o kterém jsem si myslela, že už je ten tam. Není to poprvé od doby, co jsem sem přijela, kdy mě zasáhne vlna štěstí. Mám pocit, že se z ní může stát kamarádka. Kamarádka. Myslela jsem si, že to slovo už nikdy nepoužiji.

Skupina se rozpohybuje a my následujeme, držíme se Ryana a Molly. Projdeme kolem několika úrovní oplocení, u každé brány stojí stráž. Množství zabezpečení, které tady mají, je šílené, ale rozumím jejich potřebě to takto přehánět. Jediný způsob, jak udržet lidi uvnitř tvrze Noix v bezpečí, je udělat ji neprostupnou všem monstrum, která číhají venku.

Mezi jednou řadou oplocení a další uvidím na stromech usazenou řadu dřevěných kabin.

“Zůstáváte v nich přes noc?” Zeptám se Molly.

Zakroutí hlavou. “Ne, lidé v nich bydlí.”

“Opravdu?”

Ještě než má Molly šanci odpovědět, Ryan promluví, naprosto slintá po příležitosti sdílet nějaké znalosti.

“Říkáme jim Lesní obyvatelé,” řekne. “Jsou a zároveň nejsou součástí tvrze Noix.”

“Proč?” Ptám se.

“No, ne každý chce žít vojenským stylem. Chtějí svůj život vést jinak. Chtějí mát rodiny, domov, domácí mazlíčky a tak. Víš, ta celá věc o oddělování mužů a žen pro to není úplně dobrá.” Usměje se a pozvedne významně obočí. Začervenám se a podívám se jinam, zatímco on pokračuje.

“Nicméně, všichni se zavázali, že udrží tvrz v tajnosti, takže jsou vlastně naší součástí, obzvláště proto, že jsou v našem dohledu. Jen nejsou součástí stejného systému střídání – a nedostávají příděly.”

V ten okamžik si všimnu bosé mladé dívky, která sedí na dřevěném schodu jedné z kabin. V klíně jí sedí ohromný králík se světle hnědým huňatým kožichem, který jemně hladí. Jak procházíme kolem, vzhlédne a zamává. Také jí zamávám. Vysvětluje si to jako pozvání přijít, protože položí králíka na zem, vyskočí na nohy a vydá se vpřed. Její záplatované šaty šustí, jak kráčí směrem k nám a její blond culík poskakuje.

“Á jéje,” řekne Molly pod vousy a přitom kroutí očima, z čehož mám dojem, že není zrovna mateřský typ.

“Trixie,” řekne Ryan tónem jemného varovaní, když se k němu přidá. “Víš, že s námi nemůžeš jít na hlídku. Je to příliš nebezpečné.”

“Jen jsem chtěla pozdravit ty nové lidi,” řekne dívenka vesele.

Je naprosto rozkošná. Nemohu uvěřit, že takové usměvavé, bezstarostné dítě může existovat v tak brutálním světě.

“Já jsem Brooke,” řeknu Trixie. “A toto je Ben.”

Ohlédnu se kolem po mém společníkovi, uvědomím si, že byl tak potichu, že jsem na něj úplně zapomněla. Celou dobu, co jsme si povídali s Molly a Ryanem, byl potichu, jen to vše vnímal. Jak se na něj nyní podívám, vidím, jak se zdá být vyrušený, ohlíží se a cuká sebou při každém zvuku. Můj strach o něj se zvětší.

“Chceš se mnou jít ke mě domů a hrát si?” Řekne mi Trixie a přeruší mé myšlenky.

Je tak sladká a nevinná, že mě z toho zahřeje u srdce. Určitě neviděla všechno to zvěrstvo války nebo jí v myšlenkách nestrašil neustálý teror z únosů otrokáři. Je tak bezstarostná, jak by děti měli být.

“To bych ráda,” řeknu, “ale jsem na stráži. Má práce je tě chránit.”

Trixie se na mě rozzáří. “No, tak možná někdy jindy,” řekne. “Moje mamka ti uvaří polévku, jestli chceš. Táta udělal ze dřeva Scrabble. Máš ráda Scrabble? Moje sestra je v něm lepší, než já, ale i tak je to moje nejoblíbenější hra.”an

Ta myšlenka, trávit čas s rodinou, hrát hry a jíst polévku, zní jako splněný sen.

“To zní jako dobrá zábava,” odpovím, pocítím zvláštní bodnutí v žaludku, protože si uvědomím, že jsem si nezahrála hru od začátku války, že moje dětství, a životy mnoha, mnoha dalších, bylo předčasně ukončeno bojováním. “Možná budu mít možnost se vrátit a setkat se s tebou,” zakončím.

Zdá se, že to Trixie uklidnilo. Odběhne zpět do svého domu, ale nejprve pohladí každého hlídacího psa.

“Je tak milá,” řeknu Ryanovi, zatímco se dívám, jak hopsá pryč. “Nemohu uvěřit, že tady bydlí se svou rodinou. Je taková bezstarostná.”

“To je,” odpoví Ryan. “To je součástí naší práce. Neochraňujeme pouze tvrz, ochraňujeme každého, koho jen můžeme.”

Rozlije se ve mně silná vlna štěstí, říká mi, že jsem přesně, kde potřebuji být.

Konečně projdeme skrze obvodní plot a směřujeme hlouběji do lesů. Tady venku je chladněji a země pod našimi botami je zmrzlá, pod nohama křupe. Nové boty, které mi Neena dala, mě chrání před chladem, jako to dělaly moje staré, obnošené kožené boty. Ta zvláštní uniforma je docela dobrá a také mě chrání před chladem.

Projede mnou silný pocit štěstí, který mi říká, kde mám přesně být.

“Odkud pocházíte?” zeptá se mě a Bena Molly, zní jako že má skutečný zájem.

Má jemný kanadský přízvuk, který mě láká a říká mi, abych jí věřila. Ale jsem zdrženlivá a neřeknu jí o arénách a všem, čím jsme si prošli. Představa vytvořit si kamarádku, skutečnou kamarádku, je tak lákavá. Nechci ji vyděsit a odhalit mou gladiátorskou minulost. Nikdo se nechce kamarádit s vrahem.

“Catskills,” odpovím. “V New Yorku.”

Její obočí se se zájmem zvedne. “Z New Yorku? A jak jsi skončila Quebecu?”

Kvůli Loganovi. To je pravdivá odpověď. Vždy v toto místo věřil a pobízel nás, abychom sem přišli. Ale to Molly nemohu říci. Jeho jméno nemohu ani vyslovit.

“O tvrzi Noix a přeživších se povídalo,” řeknu. “Napadlo nás, že to budeme riskovat.”

Ben se na mě tázavě podívá, potichu si všimne mé neschopnosti vyslovit jméno našeho mrtvého společníka.

Tentokrát se Mollyiny oči rozšíří. “Bude lepší, když Vůdci neřekneš, že se o tomto místě povídá. Děsí se toho, že by nás někdo našel. Vy jste první lidí zvenčí, které jsme přijali za hodně dlouhou dobu. Zdá se, že si myslí, že celá tvrz se zhroutí, když někdo zjistí, že existujeme.”

“A to si myslí správně,” řekne Ben trošku zbrkle. “Všichni byste byli v nebezpečí, kdyby se o tomto místě otrokáři dozvěděli.”

Molly se na něj zvědavě podívá pohledem, který naznačuje, že ho prohlédla, pronikla do jeho duše a zahlédl jeho temnou stránku. Ale to u něj nevyvolá pochyby a já jsem vděčná.

Stanice je kousek od kabiny Trixie. Je to vysoká kovová budova, která se tyčí vysoko do korun. Je to alespoň třicet stop vysoký výstup. Molly nadšeně začne šplhat po žebříku, předvádí svou sílu. Ale já zaváhám. Protože jak stojím před ním, náhle mi hlavou probleskne příšerná písková duna, po které jsme museli šplhat v Aréně 2.

“Potřebuješ pomoci nahoru?” Zeptá se Ryan.

Zakroutím hlavou, vytěsním myšlenku a potom se chytím šprušlí. Jsem odhodlaná nebýt slabá, nenechat to, čím jsem si v minulosti prošla, aby mě nyní ovlivnilo. Zhluboka se nadechnu, abych se obrnila a začnu šplhat, Ryan mě následuje. Mé svaly protestují, ale pokračuji přes svou bolest a za okamžik jsem na vrcholu.

Ta snaha za to stála. Tady nahoře je kolem dokola úžasný výhled. Hory vypadají nádherně, mají sněhem zakryté vrcholky, které se v poledním slunci blyští. Nechávám vítr, aby si pohrával s vlasy na mém zátylku, chladí pot ze šplhu. Naprosto vyblokuji zvuk stoupajících strážných na stanoviště a libuji si na okamžik v tom tichu.

V dálce vidím ohromné krátery v zemi, kde dopadly bomby. Jsem tak smutná ze vší zbytečné destrukce, vší smrti a bolesti a přemýšlím, jestli se náš svět z toho vůbec kdy dostane. Ale potom si uvědomím, že krátery jsou zarostlé vegetací, jako by se příroda snažila minimalizovat zničující efekty naší války, snažila se zacelit jizvy a šrámy, které naše bomby vytvořily. Ten pohled mi dodává naději na lepší budoucnost. A náhle se na mém obličeji objeví úsměv.

Koutkem oka vidím, že se na mě Ryan bedlivě dívá. Kvůli jeho zkoumání se zastydím a nechám můj úsměv odeznít. Nechci, aby zasahoval do mého soukromého okamžiku. Když se přiblíží, nepodívám se na něj, dívám se klidně vpřed.

“Myslím, že si tvůj přítel ten výhled neužívá tolik, jako ty,” zavtipkuje mi do ucha.

Otočím se a spatřím Bena, který tiskne v ruce svou zbraň, vypadá, že je ohromený.

“To je výškou,” řeknu, vím přesně, proč se Ben děsí, tuším, že měl stejný záblesk vzpomínek jako já. “V jedné z arén jsme museli vystoupat na horu. Byla plná bodců a dětí ubitých k smrti.”

Okamžitě zavřu pusu. Nevím, co mě to napadlo, co mě přinutilo vyžvanit Ryanovi tak bolestné tajemství z mé minulosti.

“Aha,” řekne a jeho šibalský úsměv se okamžitě ztratí. Náhle vypadá poprvé vážně od doby, co jsem ho potkala. “Promiň, to jsem si neuvědomil.”

Přemůže mě pocit intenzivní rozpačitosti.

“To jsi nemohl vědět,” odpovím rychle a snažím se konverzaci ukončit.

Na druhé straně stanoviště si Molly sedne vedle dalšího strážného a vytáhne balíček karet. Jsem v šoku a trochu zaražená, když spatřím, jak ona a ostatní strážní kolem ní, vypadají tak uvolněně. Zdá se, že nikdo není na pozoru. Vůdce dával najevo, že všichni v tvrzi Noix jsou vážní a vojenští stejně jako on, ale tady jsou jeho strážní nedbalí.

“Neměj strach,” řekne Ryan, když si všimne mého výrazu. “Na stráži se nikdy nic nestane. Na začátku bývaly útoky, ale nyní už se to hodně zklidnilo.”

Ale to není dost dobré na to, aby mě to utěšilo. Všichni zpět v tvrzi spoléhají na tuto skupinu, že udělá svou práci a všichni zde posedávají, jako by to byla velká hra. Dokonce i strážní psi se ulívají, hrají si jeden s druhým, místo aby vyhlíželi vetřelce. Takže takovou má každý práci! Jen Ben a já se zdáme být v pozoru kvůli možnosti číhajícího nebezpečí.

A když mě tyto myšlenky napadnou, všimnu si v dálce pohybu. V oblasti pokryté krátery od bomb je řada stromu a keřů a zdá se, že šelestí.

“Žijí tam lidé?” Řeknu a dloubnu do Ryana.

Podívá se, kam ukazuji.

“V kráterech po bombách?” řekne. “V žádném případě. Radiace je příliš vysoká.”

Každý sval v mém těle ztuhne. “Někdo tam je,” řeknu.

Připravím svou brokovnici. Ben mým pohybem zpozorní. Přijde vedle mě s napřaženou puškou.

“No, no, no!” vykřikne Ryan. “Vy jste nějací dychtiví po střelbě. Jsem si jistý, že se vám to zdá. Je to nejspíš jen srna.”

Molly si všimne toho povyku a přijde ke mně.

“Co se děje, Brooke?” zeptá se s vážným a odhodlaným výrazem.

“Mezi těmi stromy jsou lidé,” řeknu, nedívám se na ni, mé tělo je stále připraveno vystřelit, mé oči hledí na listoví, hledají možné nebezpečí.

Na rozdíl od Ryana, Molly nevznáší protesty. Zdá se, že mi okamžitě porozuměla. Pozvedne svou zbraň a zaujme pozici vedle mne.

Ve stromech to stále šustí. A potom se náhle něco ohromného a černého vznese z porostu. Vystřelím, až to zapraská. Poté, co jsem vystřelila, si uvědomím, že můj ďábelský predátor bylo hejno nevinných ptáků.

Napětí okamžitě opustí mé tělo a nahradí ho stud. Molly se na mě rozpačitě podívá, jako by se styděla za mě a mou přehnanou reakci. Ryan se jen zubí a je tím vším pobavený.

“Já jsem ti říkal, že není čeho se obávat,” řekne arogantně.

Ale než ta slova opustí jeho ústa, za námi zazní výkřik a divoké štěkání psů.

Otočím se a srdce se mi zastaví, když spatřím, jak na druhé straně stanoviště, blízko žebříku, vedoucího nahoru, vyběhne skupina šílenců z vegetace. Směřují přímo na nás.

Ryan reaguje pomalu. “Vniknutí!” konečně vykřikne.

Okamžitě na ně vystřelím, ale můj úhel není správný a netrefím se. Zdá se, že jsou strážci překvapení, jako by nikdy nic takového nečekali. Příliš dlouho jim trvá, než zareagují. Než se ke mně přidají, už se mi konečně podařilo trefit jednoho šílence a ten padne jako mrtvá váha.

Konečně začnou zbraně odevšad střílet. Je to tak hlučně, že se zašklebím. Vzduch se zaplní kouřem z našich výstřelů a zápachu síry.

Šílenci začnou padat, ale někteří se přibližují nebezpečně blízko našemu stanovišti. Upravím svou pozici a začnu střílet, zatímco stoupají. Ben stojí vedle mě, ale já si uvědomím, že vůbec nestřílí ze své zbraně. Jeho ruce se třesou a po obličeji mu stéká pot. Je bílý jako duch.

“Bene!” vykřiknu. “Pomoz mi!”

Ale je úplně ztuhlý. Ryan ke mně přistoupí a pomůže mi skolit skupinu, jednoho po druhém, zatímco Molly mě doprovodí na druhé straně a také expertně střílí.

Náhle zaslechnu pronikavý křik zezadu a otočím se na místě. Jeden ze šílenců zvolil jinou cestu než ostatní a dostal se na stanoviště, aniž by si ho někdo všiml. Dojde mi, že žádného ze strážců nenapadlo nás krýt zezadu, nechali nás naprosto bez obrany.

Šílencova ruka je zaklesnutá pod Mollyiným krkem a táhne ji zpět k žebříku. S hrůzou sleduji jak Jack vyrazí vpřed a zaklesne svou tlamu kolem šílencovy nohy. Muž zakřičí bolestí a pustí Molly, nechá jí dost času na to, aby aspoň utekla. Ale nyní se Jack stal terčem jeho nenávisti. Chopí pitbulla a trhne s ním, dá si ho na hlavu a je připraven ho vrhnout dolů ze stanoviště. Celý svět se zpomalí, všimnu si vyděšeného výrazu psa, jak bezvládně visí přes okraj stanoviště. Třicet stop hluboký pád ho jistě zabije.

Bez přemýšlení vytáhnu nůž z pouzdra a ženu se přes stanoviště. Veškerou silou, kterou v těle mám, bodám šílence přímo do srdce.

Šílencovy oči se stočí nahoru a padne nazad. Podaří se mi vytrhnout Jacka z jeho sevření předtím, než šílenec spadne přes okraj stanoviště a dopadne na zem s nechutným čvachtnutím.

Můj zakrvavělý nůž s rachotem padne na zem a potom náhle vše ztichne. Stojím tam, zhluboka dýchám, Jack skuhrá v mé náruči, teplá krev šílence mi teče po obličeji. Pomalu se otočím čelem k ostatním strážným.

Všichni se na mě nevěřícně dívají, jako by nedokázali pochopit, co jsem právě udělala. Nedokáži říci, zda jsou ze mě vyděšení nebo užaslí, ale hlavní věc je, že tajemství mého života, to že jsem vrah, už nezůstane utajeno.

Držím Jacka v náručí a potom pomalu přijdu k Ryanovi. Položím psa do jeho rukou. Jeho suverénní výraz je ten tam. Jeho arogance se zdá také zmizela a zanechala udivený a mírně vyděšený výraz.

“Děkuji ti,” řekne tiše. Ale myslím, že co skutečně myslí je, “už jsem to pochopil.” Poprvé chápe, v jakém světě skutečně žijeme a co to ze mě udělalo za člověka.

Všichni se zdají být příliš v šoku, než aby se pohnuli. Cítím, že nemám na výběr a musím situaci řídit.

“Měli bychom informovat Vůdce,” řeknu a snažím se schovat třes ve svém hlase. “Ten útok nebyl náhodný. Byl plánovaný. To znamená, že mohou přijít další.”