Tulačka, Vězeňkyně, Princezna

KAPITOLA DRUHÁ

Thanos pomalu otevřel oči. Připadal si zmateně. Cítil vlny, které se mu přelévaly přes kotníky. Pod sebou cítil hrubý bílý písek pláže Haylonu. Do úst mu občas vnikla slaná vodní tříšť, takže se mu těžko dýchalo.

Naklonil hlavu na stranu a rozhlédl se po pláži. Víc nezvládl. I prosté otočení hlavy ho stálo spoustu sil, upadal přitom do bezvědomí a zase se z něj probíral. Zdálo se mu, že v dálce vidí plameny a slyší divoké zvuky. Výkřiky a zvuk oceli narážející do oceli.

Ostrov, vzpomněl si. Haylon. Zahájili útok.

Tak proč leží v písku?

Chvíli trvalo, než mu bolest v rameni poskytla odpověď. Vzpomněl si a přitom se otřásl. Vzpomněl si na okamžik, kdy mu meč pronikl do těla. Útok do zad. Vzpomněl si na šok z toho, že ho Tajfun zradil.

Bolest se zažírala Thanovi do těla, prostupovala jím jako rozvíjející se květina. Každý nádech ho bolel. Zkusil zvednout hlavu – ale jen znovu upadl do bezvědomí.

Když se Thanos znovu probral, ležel v písku obličejem k zemi. Jediné, podle čeho poznal, kolik času uplynulo, byl stoupající příliv. Vlny se mu teď přelévaly kolem pasu a ne jen přes kotníky. Konečně se mu podařilo trochu zvednout hlavu a tak zjistil, že na pláži leží i další těla. Zdálo se, že celý svět je pokrytý mrtvolami. Ležely na bílé pláži, kam až jen dohlédl. Viděl muže v imperiální zbroji, kteří leželi zkroucení na místech, kde padli. Mezi nimi byli i obránci, kteří zahynuli při obraně svého domova.

Thanos vdechoval pach smrti a dělal, co mohl, aby nezvracel. Mrtvé ještě nikdo neroztřídil na přátele a nepřátele. Takové drobnosti můžou počkat, až bitva skončí. Dost možná, že tuhle práci Impérium nechá na přílivu. Thanos koutkem oka viděl, že ve vodě je krev, a hladinu prořezávaly hřbetní ploutve. Zatím žádní velcí žraloci, spíš mrchožrouti než lovci – ale jak velký by musel být žralok, aby Thana dokázal sežrat ve chvíli, kdy se příliv ještě zvedne?

Thana zachvátila panika. Snažil se vyškrábat vzhůru po pláži, dál od moře. I když byl svah mírný, připadalo mu to, jako by šplhal po svislé stěně. Když se přitahoval vzhůru, řval přitom bolestí. Dokázal se posunout možná o polovinu svojí výšky.

Znovu se ho zmocnila temnota.

Když se probral, ležel na boku. Skláněly se nad ním nějaké postavy. Byly tak blízko, že by se jich mohl dotknout, kdyby na to měl sílu. Nevypadaly jako imperiální vojáci, vlastně vůbec nevypadaly jako vojáci. Thanos strávil s vojáky dostatečně dlouhou dobu na to, aby je dokázal poznat. Byli to dva muži, jeden mladší a druhý starší, vypadali spíš jako farmáři, obyčejní lidé, kteří pravděpodobně uprchli z domovů, aby se vyhnuli násilí. Což ale neznamenalo, že nejsou nebezpeční. Oba drželi v rukách nože, Thanos přemýšlel, jestli jde o stejné mrchožrouty, jako byli žraloci v moři. Věděl, že se vždy najde někdo, kdo po bitvě okrádá mrtvé.

„Tenhle ještě dejchá,“ pronesl první z nich.

„To vidim. Prostě ho podřízni a je vyřešeno.“

Thanos se napjal. Připravoval se na souboj, i když nebylo nic, co by mohl udělat.

„Podívej se,“ ozval se mladší. „Někdo ho bodl do zad.“

Thanos viděl, že se při tom starší muž lehce zamračil. Prošel kolem Thana a ztratil se mu ze zorného pole. Thanos se ubránil výkřiku, když se muž dotkl místa, ze kterého ještě stále proudila krev. Byl imperiálním princem, nehodlal ukázat slabost.

„Asi máš pravdu. Pomoz mi ho zvednout, ať se k němu nedostanou žraloci. Ostatní to budou chtít vidět.“

Thanos viděl, že mladší muž přikývl a společně ho i přes váhu výzbroje a výstroje zvedli. Tentokrát už Thanos vykřikl, nepodařilo se mu zvládnout bolest, která ho zalila, když ho táhli po pláži.

Nechali ho ležet jako kus prkna, které vyvrhl příliv. Dost daleko od moře, aby na něj nedosáhla voda. Zůstal sám na suchém písku. Oba spěchali někam pryč, ale Thana příliš ochromovala bolest, takže nevnímal, kam šli.

Teď už neměl žádnou možnost, jak měřit čas. Stále ještě slyšel z dálky zvuky bitvy, výkřiky hněvu a bolesti, bojové pokřiky a signály, které troubili trubači na rohy. Bitva mohla trvat minuty i hodiny. Mohl být konec po prvním nájezdu, nebo mohla trvat tak dlouho, dokud jedna ze stran nebude muset ustoupit. Thanos neměl šanci zjistit, co se děje.

Nakonec k němu dorazila skupina mužů. Tihle už vypadali jako vojáci. Ve tváři měli ostrý výraz, který člověk získá jen ve chvíli, kdy bojuje o holý život. Bylo snadné poznat, který z nich je velitel. Vysoký tmavovlasý muž v čele skupiny. Neměl na sobě komplikovanou zbroj, kterou by nesl imperiální generál, ale všichni k němu vzhlíželi a očividně očekávali rozkazy.

Nově příchozímu mohlo být zhruba třicet let, měl krátkou bradku, stejně tmavou jako vlasy na hlavě. Postavu měl štíhlou, ale stejně z něj sálala jistá síla. Na obou bocích se mu houpal krátký meč. Podle toho, jak přirozeně nesl ruce jen kousek od jílců, si Thanos uvědomil, že meče zřejmě nejsou jen pro parádu. Podle výrazu mužovy tváře bylo zřejmé, že tiše přemítá o všem, co vidí na pláži, a přemýšlí, odkud by bylo možné zaútočit ze zálohy. Snažil se být o krok napřed. Setkal se s Thanovým pohledem a úsměv, který následoval, v sobě skrýval něco podivného. Jako by jeho nositel věděl něco, co nikdo jiný na světě nedokázal pochopit.

„Tak kvůli tomuhle jste mě přivedli?“ zeptal se, když ti dva, kteří Thana našli, vystoupili kupředu. „Jeden umírající imperiální voják v přehnaně nablýskaném brnění?“

„Je vznešený,“ řekl starší. „To vidíš podle toho brnění.“

„A taky ho bodli do zad,“ poznamenal mladší. „Zdá se, že to udělali jeho vlastní lidi.“

„Takže není dost dobrý ani pro tu chátru, která se snaží dobýt náš ostrov?“ pronesl jízlivě velitel.

Thanos sledoval, jak se k němu muž přibližuje a pokleká po jeho boku. Možná chtěl dokončit, co Tajfun začal. Žádný bojovník z Haylonu necítil sympatie k Impériu a jeho vojákům.

„Co jsi udělal, že tě chtěli zabít vlastní lidé?“ zeptal se nově příchozí Thana tak tiše, že ho nikdo jiný nemohl slyšet.

Thanos v sobě sebral dost sil na to, aby zavrtěl hlavou. „Nevím.“ Znělo to chraptivě a trhaně. I kdyby nebyl zraněný, ležel na pláži příliš dlouho. „Ale já to nechtěl. Nechtěl jsem tu bojovat.“

Vysloužil si tím další z podivných úsměvů. Thanovi se zdálo, že se muž usmívá na svět, i když kolem nebyl k úsměvu žádný důvod.

„A přesto jsi tady,“ oznámil muž. „Nechtěl jsi být součástí invaze, ale ležíš na naší pláži místo toho, abys ležel doma v posteli. Nechtěl jsi nám přinést zkázu, ale imperiální armáda právě teď pálí naše domovy. Víš, co se děje na pláži?“

Thanos zavrtěl hlavou. I to ho bolelo.

„Prohráváme,“ pokračoval muž. „Ano, bojujeme dost tvrdě, ale to nestačí. Nezáleží na tom. Ne proti takové převaze. Bitva stále zuří, ale je to jen díky tomu, že polovina mých lidí je příliš tvrdohlavá na to, aby si uvědomila pravdu. Nemůžeme si dovolit takhle ztrácet čas.“

Thanos sledoval, jak nově příchozí tasil jeden z mečů. Vypadal nepříjemně ostrý. Tak ostrý, že Thanos nejspíš ani neucítí, když mu ho vrazí do srdce. Velitel ale místo smrtící rány mečem pokynul svým mužům.

„Ty a ty,“ řekl jim, „seberte našeho nového přítele. Možná, že pro druhou stranu má nějakou cenu.“ Zasmál se. „A pokud ne, osobně ho zabiju.“

Poslední věc, kterou Thanos ucítil, byly silné ruce, které ho sevřely v podpaží, trhly jím vzhůru a táhly ho pryč z pláže. Pak znovu upadl do bezvědomí.

KAPITOLA TŘETÍ

Berin cítil bolestivou touhu po návratu. Putoval dlouhou cestu domů, do Delosu. Jediná věc, díky které dokázal pokračovat, byla myšlenka na rodinu – na Ceres. Myšlenka na návrat k dceři byla tak silná, že ho hnala stále dál, i když pochodoval už celé dny. Cesty byly zvrásněné vyjetými kolejemi a kameny. Berin nemládl a cítil bolest v koleni, která se přidala k bolestem pocházejícím od života stráveného namáhavou prací u kovadliny a od neustálého zahřívání a bušení do železa.

Všechno to ale stálo za to. Znovu uvidí domov, znovu se shledá s rodinou. Po celou tu dobu, kdy byl pryč, to bylo to jediné, na co myslel. Všechno to teď viděl jako živé – Marita bude vařit v jejich skromné kuchyni, vůně se ponese vstupními dveřmi až ven. Sartes si pravděpodobně bude hrát za domem a Nesos na něj bude dohlížet. I když bude předstírat, že to tak není.

A taky tam bude Ceres. Miloval všechny své děti, ale k Ceres cítil zvláštní pouto. To ona mu vždy pomáhala s výrobou zbraní. Zdálo se, že mu je nejpodobnější a také, že jako jediná půjde v jeho stopách. Opustit Maritu a chlapce bylo bolestivé, i když nutné, pokud je měl uživit. Odejít od Ceres bylo jako opustit část sebe samého.

A teď přišel čas se k téhle své části vrátit.

Berin si jen přál, aby nesl lepší zprávy. Pokračoval po štěrkové cestě, která vedla k jejich domovu, a mračil se. Ještě nebyla zima, ale už bylo cítit, že se blíží. Měl v plánu odejít a najít si práci. Lordi vždy potřebovali kováře, kteří jim budou vyrábět zbraně pro stráže, pro války, pro Jatka. Ale ukázalo se, že nepotřebují Berina. Všichni měli své vlastní muže. Mladší a silnější muže. Dokonce i král, který vypadal, že chce, aby pro něj Berin pracoval, se k němu obrátil zády. Chtěl by ho do svých služeb, kdyby to bylo před deseti lety.

Myšlenky ho pálily v hlavě. Mělo mu samotnému dojít, že nikdo nebude potřebovat muže, který měl víc vousů šedivých než černých.

Bolelo by ho to ještě víc, kdyby mu to nedávalo možnost vrátit se domů. Domov byl vše, na čem Berinovi záleželo. I když to byl v podstatě jen kus země ohraničený nahrubo přitesanými prkny s drnovou střechou. Domov byl o lidech, kteří tam na něj čekali. Myšlenka na ně ho přiměla přidat do kroku.

Když Berin zdolal kopec a pohlédl k domovu, okamžitě věděl, že něco není v pořádku. Sevřel se mu žaludek. Vybavil si, jak vypadal domov, který si pamatoval – ačkoliv okolí bylo pusté, doma to vždy přetékalo životem. Vždy tam byl nějaký hluk, ať už šlo o zábavu nebo hádky. V téhle roční době bylo na okolních pozemcích vždy alespoň několik rostlinek, zelenina a keře s bobulemi. Těžko mohla tak skromná úroda zasytit celou rodinu, ale vždy se jim povedlo vypěstovat alespoň něco, co zmírnilo jejich hlad.

Nic takového ale teď neviděl.

Berin se rozběhl, nebo se o to alespoň po tak dlouhém pochodu pokusil. Cítil, jak se ho zmocňuje pocit, že něco je hrozně špatně. Jako by se mu kolem srdce svírala studená ruka.

Vrazil do dveří a prudce je otevřel. Možná, pomyslel si, bude všechno v pořádku. Možná, že ho viděli a chtěli ho překvapit, až dorazí.

Uvnitř domku bylo šero. Okna pokrytá špínou. Uvnitř skutečně někdo byl.

Marita stála v hlavní místnosti, míchala něco v hrnci. Na Berinův vkus to páchlo příliš kysele. Když Berin vrazil dovnitř, obrátila se k němu. V tu chvíli věděl, že měl pravdu. Něco bylo špatně. Něco bylo hrozně špatně.

„Marito?“ začal.

„Manželi.“ Lhostejnost, s jakou to pronesla, mu potvrdila, že nic není tak, jak by mělo být. Kdykoli jindy, když se vracel, se k němu Marita vrhala, objímala ho a vítala mezi dveřmi. Vždy vypadala plná života. Teď vypadala… prázdná.

„Co se to tu děje?“ zeptal se Berin.

„Nevím, co tím myslíš.“ Znovu. Mnohem méně emocí, než by v tom mělo být. Jako kdyby se v jeho ženě něco zlomilo, jako by z ní něco vysálo všechnu radost.

„Proč je tu všechno tak… tak tiché?“ pokračoval Berin. „Kde jsou naše děti?“

„Nejsou tu,“ odpověděla Marita. Vrátila se k míchání a tvářila se, jako by bylo všechno v naprostém pořádku.

„Tak kde tedy jsou?“ Berin se nehodlal jen tak vzdát. Mohlo se stát, že chlapci byli u potoka, nebo se pokusili utéct z domova, ale alespoň jedno z jeho dětí by ho vidělo přicházet a chtělo by se s ním setkat. „Kde je Ceres?“

„Ach, ano,“ pronesla Marita a Berin teď cítil hořkost v jejím hlase. „Samozřejmě, že se budeš ptát na ni. Ne na to, jak jsem na tom já nebo tvoji synové. Ale ona.“

Berin nikdy neslyšel svoji ženu mluvit takovým tónem. Ano, vždycky věděl, že je v Maritě něco tvrdého, něco, kvůli čemu se zajímala víc o sebe než o zbytek světa, ale teď to znělo, jako by se jí srdce změnilo v popel.

Vzápětí se Marita uklidnila a překvapivá rychlost, s jakou k tomu došlo, přišla Berinovi podezřelá.

„Chceš vědět, co udělala tvoje drahá dceruška?“ zeptala se. „Utekla.“

Berinovy obavy se ještě prohloubily. Zavrtěl hlavou. „Tomu nevěřím.“

Marita pokračovala. „Utekla. Neřekla, kam jde, prostě nám jen ukradla, co mohla, a pak zmizela.“

„Nemáme žádné peníze, které by mohla ukrást,“ odporoval Berin. „A navíc by Ceres nic takového neudělala.“

„Samozřejmě, že ji bráníš,“ pronesla Marita. „Ale sebrala… věci, různý majetek. Všechno, co si myslela, že by mohla prodat v nejbližším městě. Znám tu holku, opustila nás.“

Marita si to možná myslela, ale Berin si byl jistý, že ve skutečnosti Ceres vůbec neznala. A neznala zjevně ani jeho, když si myslela, že by jí mohl uvěřit tak průhlednou lež. Sevřel jí ramena v dlaních, a i když neměl sílu, jakou kdysi vládl, byl pořád dost silný na to, aby si jeho žena připadala v porovnání s ním naprosto křehká.

„Řekni mi pravdu, Marito! Co se tu stalo?“ Berin jí zatřásl, jako kdyby tím chtěl přivolat zpět její staré já. Jako by se najednou mohla stát Maritou, kterou si před dlouhými roky vzal. Ale všechno, co tím dokázal, bylo, že se od něj odtáhla.

„Tvoji chlapci jsou mrtví!“ zařvala na něj Marita. Slova naplnila místnůstku jako zlé zavrčení. Zlomil se jí hlas. „To se stalo. Naši synové jsou mrtví.“

Její slova zasáhla Berina jako kopanec koně, který se nechce nechat okovat. „Ne,“ řekl. „To je jen další lež. Musí to být lež.“

Nenapadlo ho nic jiného, co by mohla Marita říct, aby ho zasáhla tak silně. Byl přesvědčený, že to říká jen proto, aby mu ublížila.

„Kdy ses rozhodla, že mě budeš tolik nenávidět?“ zeptal se Berin, protože to byl jediný důvod, který by podle jeho názoru mohl vést jeho ženu k tomu, aby mu řekla něco tak krutého. Aby použila smrt jejich synů jako zbraň proti němu.

Teď v jejích očích viděl slzy. Když se bavili o údajném útěku jejich dcery, žádné tam nebyly, ale teď ano.

„Když ses rozhodl nás opustit,“ zasyčela na něj. „Když jsem musela sledovat, jak Nesos umírá!“

„Jen Nesos?“ zeptal se Berin.

„To ti nestačí?“ zařvala na něj Marita. „Nebo ti na tvých synech nezáleží?“

„Před chvílí jsi tvrdila, že mrtvý je i Sartes,“ pronesl Berin. „Přestaň mi lhát, Marito!“

„Sartes je taky mrtvý,“ trvala na svém Marita. „Přišli vojáci a odvedli ho. Odtáhli ho, aby se stal součástí jejich imperiální armády. Přitom je to ještě chlapec. Jak dlouho si myslíš, že s nimi asi přežije? Ne, oba moji chlapci jsou pryč, zatímco Ceres…“

„Co?“ chtěl vědět Berin.

Marita jen zavrtěla hlavou. „Kdybys tu byl, nemuselo se nic takového stát.“

„Ty jsi tu byla,“ vyprskl Berin a chvěl se po celém těle. „O to šlo. Ty si myslíš, že jsem chtěl jít pryč? Měla jsi na ně dávat pozor, dokud neseženu peníze, abychom měli co jíst.“

Berina se zmocnilo zoufalství, cítil, že začíná vzlykat. Nestalo se mu to od doby, kdy byl malý. Jeho nejstarší syn byl mrtvý. Ze všech lží, se kterými Marita přišla, tohle vypadalo jako pravda. Berin cítil, že po jeho synovi zůstane rána, která se nikdy nezhojí. A nepomůže tomu ani smutek ani hněv, který se v něm vzedmul. Přinutil se myslet na ostatní, protože to vypadalo jako jediná možnost, jak oba pocity zvládnout.

„Vojáci odvedli Sarta?“ zeptal se. „Imperiální vojáci?“

„Myslíš si, že si to vymýšlím?“ zeptala se Marita.

„Už nevím, čemu mám věřit,“ odpověděl Berin. „Nepokusila ses je zastavit?“

„Dali mi nůž na krk,“ pronesla Marita. „Musela jsem.“

„Musela jsi co?“ zeptal se Berin.

Marita zavrtěla hlavou. „Musela jsem ho zavolat ven. Jinak by mě zabili.“

„Takže jsi jim radši dala jeho?“

„Co myslíš, že jsem mohla dělat?“ hájila se Marita. „Nebyl jsi tu.“

Za to se Berin bude obviňovat pravděpodobně po zbytek života. Marita měla pravdu. Možná, že kdyby tu byl, nestalo by se to. Odešel, aby se pokusil zachránit rodinu před vyhladověním, a zatímco byl pryč, všechno se rozpadlo. Pocit viny ale nepřebil ani hněv, ani smutek. Jen se k nim přidal. V Berinovi to vřelo, zdálo se mu, jako by v něm něco ožilo a snažilo se to dostat ven.

„A co Ceres?“ zeptal se znovu. Znovu Maritou zatřásl. „Řekni mi to! Tentokrát pravdu. Co jsi udělala?“

Marita se mu znovu vytrhla a odtáhla se od něj. Tentokrát klesla na podlahu, schoulila se a ani se na něj nepodívala. „Zjisti si to sám. Já s tímhle musela žít. Já, ne ty.“

Berin bojoval s částí svého já, která měla chuť třást Maritou tak dlouho, dokud mu neodpoví. Chtěl z ní vypáčit pravdivou odpověď, ať to stojí cokoli. Ale nebyl takový a věděl, že nikdy ani nebude. Dokonce jen myšlenka na něco takového ho znechucovala.

Když odcházel, nic si nevzal. Nebylo nic, co by chtěl. Podíval se na Maritu topící se ve vlastní hořkosti. Ženu, která vydala svého vlastního syna, a která se před svým mužem snažila skrývat, co se stalo s jejich dětmi. Bylo těžké věřit tomu, že tohle byl kdysi domov, který miloval.

Berin vyšel ven a mrkáním se snažil zahnat slzy, které se mu draly do očí. Když ho do nich bodly sluneční paprsky, uvědomil si, že nemá ani tušení, kam by měl jít. Co může dělat? Svému nejstaršímu synovi nemohl nijak pomoct. A zbývající děti mohly být kdekoli.

„Na tom nezáleží,“ řekl si Berin. Cítil, jak se v něm odhodlání mění podobně jako roztavené železo, se kterým kdysi pracoval. „Nic mě nezastaví.“

Možná, že někdo z okolí bude něco vědět, možná, že někdo viděl, kam odešli. Určitě bude někdo vědět, kde je armáda, a Berin věděl, že ten, kdo umí vyrábět zbraně, se k armádě dokáže dostat hodně blízko.

A Ceres… určitě na něco přijde. Někde být musí. Protože pokud ne… to si ani nedokázal představit.

Berin se rozhlédl po krajině kolem svého domova. Ceres byla někde tam venku. Stejně tak i Sartes. Svá následující slova pronesl hlasitě, protože se mu zdálo, že když to udělá, skládá tak slib. Sobě, světu i svým dětem.

„Najdu vás oba,“ přísahal. „Ať to stojí cokoli.“

KAPITOLA ČTVRTÁ

Sartes těžce oddechoval a probíhal mezi vojenskými stany. V jedné ruce svíral svitek a druhou si vytíral pot z očí. Věděl, že pokud se nedostane k velitelskému stanu včas, zmrskají ho. Kličkoval a proplétal se mezi stany nejrychleji, jak dovedl, a věděl, že mu dochází čas. Zastavovali ho až příliš často.

Stopy po předchozích mrskáních ho pálily jako žihadla. Jedny z mnoha. Zoufale zamrkal a rozhlížel se kolem. Snažil se vybavit si správnou cestu skrz nekonečnou síť stanů. Všude viděl značky a standarty, které označovaly směry, ale on se je stále ještě učil rozeznávat.

Sartes cítil, že se o něco zachytil nohou, a vzápětí padal k zemi. Zdálo se mu, že se svět otočil vzhůru nohama. Na moment si myslel, že se nohou zachytil o povalující se lano, ale když vzhlédl, viděl, že se kolem něj smějí vojáci. Očividně je vedl jeden starší s krátkými šedivějícími vlasy a s jizvami z příliš velkého množství bitev.

Sarta se zmocnil strach, ale také cítil určitou odevzdanost. Takový byl prostě život odvedenců v armádě. Neptal se vojáků, proč mu podrazili nohy, protože kdyby se ozval, dostal by od nich výprask. V podstatě cokoli byl pro ostatní důvod ho zbít.

Prostě jen vstal a setřásl z tuniky nejhorší špínu.

„Kam se ženeš, smrade?“ zeptal se voják, který mu podrazil nohy.

„Nesu zprávu pro velitele, pane,“ odpověděl Sartes a ukázal útržek pergamenu tak, aby si ho voják mohl prohlédnout. Doufal, že to bude stačit k tomu, aby byl v bezpečí. Často tomu tak nebylo, navzdory pravidlu, že rozkazy mají přednost před vším ostatním.

Za dobu, kterou tu strávil od svého příchodu, se Sartes dozvěděl, že imperiální armáda má spoustu pravidel. Některá byla oficiální: opusť tábor bez povolení, neuposlechni rozkaz, nebo zraď armádu – a zemřeš. Pochoduj špatným směrem, udělej něco bez povolení a dostaneš výprask. A byla tu i jiná pravidla. Ne tak oficiální, ale jejich porušení bylo stejně nebezpečné.

„Co je to za zprávu?“ vyptával se voják. Pomalu se jich kolem shromažďovalo stále víc. Muži v armádě trpěli stálým nedostatkem zábavy, takže jakýkoli náznak vzrušení na účet odvedenců přitahoval pozornost.

Sartes se ze všech sil snažil tvářit omluvně. „Nevím, pane. Mám prostě rozkaz doručit pergamen veliteli. Můžeš si ho přečíst, pokud chceš.“

Byl to risk, který si ale Sartes dobře promyslel. Většina běžných vojáků číst neuměla. Doufal, že mu tón, kterým mluvil, nevynese pohlavek. Současně se ale snažil nedat najevo strach. Nedávat najevo strach bylo jedním z nepsaných pravidel. Armáda jich měla minimálně stejně, jako těch psaných. Pravidla na to, koho musel člověk znát, aby dostal lepší jídlo. Na to, kdo znal koho a na koho bylo nutné si dávat pozor, bez ohledu na hodnost. Znalost pravidel se jevila jako jediná možnost přežití.

„No tak to bys měl radši pokračovat!“ vykřikl voják a kopnutím popohnal Sarta kupředu. Ostatní se rozesmáli, jako by to byl ten nejlepší vtip, který kdy slyšeli.

Jedním z nejdůležitějších nepsaných pravidel asi bylo, že odvedenci slouží jako zdroj zábavy. Od příjezdu do tábora Sarta tloukli a fackovali, bili a pošťuchovali. Musel běhat tak dlouho, až se hroutil k zemi, a pak ještě o něco dál. Naložili mu tolik vybavení, že téměř nedokázal vstát a přesto ho musel nosit. Musel kopat díry v zemi, které neměly žádný význam, musel dřít. Slyšel o nadřízených, kteří se k novým odvedencům chovali ještě hůř. I když takový odvedenec zemřel, záleželo na tom armádě? Byli tu, aby je velitelé vrhnuli na nepřítele. Očekávalo se od nich, že zemřou.

Sartes si myslel, že zemře hned první den. Na jeho konci si dokonce připadal tak, že se mu smrt zdála jako dobrý nápad. Choulil se ve stanu z řídké tkaniny, který mu přidělili, a celý se třásl. Doufal, že ho země pohltí. Ač se to zdálo nemožné, druhý den byl ještě horší. Ten den zemřel jiný odvedenec, Sartes ani neznal jeho jméno. Chytili ho, když se pokusil utéct, a tak museli všichni sledovat jeho popravu, aby si z toho odnesli ponaučení. Jediné ponaučení, které si odnesl Sartes, bylo, že armáda umí být neskutečně krutá. Jak zlá je na každého, kdo ukáže strach! V té době začal s pohřbíváním vlastního strachu, nikomu ho neukazoval, i když ho cítil téměř každý bdělý okamžik.

Odbočil mezi dva stany a na krátko se tak odchýlil z původního směru. Mířil k jednomu z jídelních stanů, kde jen o den dřív potřeboval jeden z kuchařů pomoc s napsáním zprávy domů. Armáda odvedence téměř nekrmila a Sartes cítil, jak mu kručí v žaludku, když viděl všechno to jídlo. Z toho, co sebral, ale neukousl, a rychle pokračoval v cestě do velitelského stanu.

„Kde jsi byl?“ vykřikl důstojník. Z tónu jeho hlasu bylo jasné, že zdržení způsobené jinými vojáky nebude jako omluva stačit. Ale to už Sartes věděl. Právě proto také byl v jídelním stanu.

„Cestou jsem byl pro tohle, pane,“ odpověděl a ukázal jablečný koláč. Slyšel, že je má velitel rád. „Věděl jsem, že možná nebude čas, abyste si pro něj dnes zašel.“

Důstojníkovo chování se okamžitě změnilo. „To bylo velmi rozumné, odvedenče—“

„Sartes, pane.“ Sartes se neodvážil usmát.

„Sarte. Potřebovali bychom vojáky, kteří přemýšlejí. Ale pro příště si pamatuj, že rozkazy mají přednost za každých okolností.“

„Ano, pane,“ odpověděl Sartes. „Je tu ještě něco, co bych mohl udělat, pane?“

Důstojník mu pokynul rukou. „Teď nic, ale budu si pamatovat tvoje jméno. Odchod.“

Sartes odcházel z důstojnického stanu s mnohem lepším pocitem, než když vstupoval dovnitř. Nebyl si jistý, jestli jeho malá lest pomůže odvrátit trest, který mu hrozil za zdržení způsobené znuděnými vojáky. Prozatím se zdálo, že se vyhnul potrestání a dostal se do pozice, kdy si důstojník bude pamatovat jeho jméno.

Vypadalo to na hraně, ale Sartovi tak připadal celý život v armádě. Zatím přežíval jen díky tomu, že byl chytrý a stále o krok napřed před nejhorším násilím. Viděl chlapce svého věku, které zabili nebo zbili tak, že bylo jasné, že brzy zemřou. I tak si ale nebyl jistý, jak dlouho to zvládne. Pro odvedence, jako byl on, byla armáda místo, na kterém se násilí a smrti dá vyhýbat jen určitou dobu.

Sartes polkl, když pomyslel na to, co všechno by se mohlo pokazit. Nějaký voják ho mohl zbít příliš tvrdě. Důstojník mohl za urážku považovat téměř cokoli a rozkázat trest tak krutý, aby odradil ostatní od podobných chyb. Každou chvíli je mohli nahnat do boje a slýchal, že odvedenci jsou posílání v první linii, aby se armáda zbavila „slabých kusů.“ Dokonce i výcvik mohl být smrtící, armáda neměla dostatek tupých zbraní a odvedenci dostali jen málo skutečných rad, jak bojovat.

A vedle toho všeho se Sarta držela ještě jedna obava. Obava, že někdo zjistí, že se snažil přidat k Rexovi a jeho rebelům. V podstatě nebyla šance, jak by se to ke komukoliv v táboře mohlo donést, ale i ta nejmenší možnost by to vše převážila. Sartes viděl tělo vojáka, kterého obvinili, že sympatizuje s rebely. Jeho vlastní jednotce rozkázali, aby ho rozsekala na kusy a dokázala tak svoji věrnost Impériu. Sartes tak rozhodně skončit nechtěl. Jen z pomyšlení na podobný trest se mu sevřel žaludek, a to i přes to, že už mu ho svíral mučivý hlad.

„Ty tam!“ ozval se hlas a Sartes sebou trhnul. Bylo nemožné setřást ze sebe pocit, že někdo četl jeho myšlenky. Přinutil se alespoň předstírat, že je klidný. Sartes se rozhlédl a uviděl vojáka v komplikovaně zdobeném brnění seržanta. Na tvářích měl tak hluboké jizvy po neštovicích, že působily jako tvarovaná mapa krajiny. „Ty jsi kapitánův posel?“

„Právě jsem mu doručil zprávu, pane,“ odpověděl Sartes. Což vlastně nebyla lež.

„To mi stačí. Jdi a zjisti, kde jsou vozy s mojí zásobou dřeva. Pokud by ti někdo dělal problémy, řekni mu, že tě posílá Venn.“

Sartes prudce zasalutoval. „Provedu, pane.“

Vyrazil splnit úkol, ale cestou se nesoustředil na misi, kterou mu přidělil Venn. Vydal se delší cestou. Cestou kolem tábora. Cestou, která mu dovolila prozkoumat hranice tábora, záchytné body, a která mu poskytovala možnost najít jakákoli slabá místa.

Protože – mrtvý nebo živý – Sartes hodlal najít způsob, jak dnes v noci uprchnout.