Читать книгу: «Otrokyně, Bojovnice, Královna »

KAPITOLA PRVNÍ

Ceres běžela zadními uličkami Delosu, celá hořela nedočkavostí. Věděla, že nesmí dorazit pozdě. Slunce se sice sotva zvedlo nad obzor, ale vzduch už byl horký, plný prachu a dusil starobylé kamenné město a všechny jeho obyvatele. Ceres pálily nohy, bolely ji plíce, ale přesto se nutila běžet rychleji. Zrychlila i ve chvíli, kdy musela přeskočit jednu z nesčetných krys, které se plížily ven ze stok a hodovaly na odpadcích v ulicích. Ceres už slyšela vzdálený rachot, srdce se jí rozbušilo vzrušeným očekáváním. Věděla, že někde tam vepředu brzy začne velká slavnost – Jatka.

Zachytila se rohu kamenné zdi a prudce zahnula do úzké uličky. Pak se rychle ohlédla, aby se ujistila, že ji její bratři stále následují. Ulevilo se jí, když zjistila, že Nesos se jí drží těsně za patami a Sartes je jen několik stop za ním. Nesovi bylo devatenáct let a byl tak o pouhé dva sluneční cykly starší než Ceres, zatímco Sartes, její mladší bratříček, byl o čtyři sluneční cykly mladší. Pomalu se z něj stával mladý muž. Oba dva vypadali, jako by si z oka vypadli – měli delší pískové vlasy a hnědé oči, podobali se i jejich rodičům. Ceres jim ale nebyla podobná vůbec. Ale i když byla Ceres dívka, nikdy s ní nedokázali udržet krok.

„Rychle!“ zakřičela Ceres přes rameno.

Z dálky se ozval další rachot. Ačkoli Ceres na slavnosti nikdy nebyla, představovala si ji v živých barvách: celé město, celé tři miliony obyvatel Delosu se tísní kolem Arény, aby oslavily letní slunovrat. Nebude se to podobat ničemu, co zatím viděla. Ale pokud si ona a bratři nepospíší, nezbydou na ně už žádná volná místa.

Zatímco Ceres nabírala rychlost, přejela si dlaní po zpoceném čele a pak se otřela do rozedrané tuniky slonovinové barvy, kterou zdědila po svojí matce. Nikdy nedostávala nové oblečení. Podle matky, která lpěla na jejích bratrech a pro ni měla vždy jen zášť a nenávist, si ho nezasloužila.

„Počkej!“ vykřikl Sartes a v chraptivém hlase mu zazníval podtón podráždění.

Ceres se usmála.

„To tě tam mám odnést?“ zavolala na něj přes rameno.

Věděla, že Sartes nemá rád, když ho provokuje, ale také jí bylo jasné, že ho její jedovatá poznámka povzbudí, aby zrychlil. Ceres jejich pošťuchování nevadilo. Bavilo ji, jak se Sartes ve svých třinácti letech snaží, aby ho považovali za jejich vrstevníka. A i když by to Ceres nikdy otevřeně nepřiznala, jedna její část potřebovala, aby ji potřeboval.

Sartes si hlasitě odfrknul.

„Matka tě zabije, až zjistí, že jsi ji zase neposlechla!“ zahulákal.

Měl pravdu. Opravdu by to udělala – nebo by ji alespoň pořádně seřezala.

Poprvé ji matka opravdu zbila, když bylo Ceres pět let. V tom okamžiku Ceres přišla o veškeré iluze. Předtím pro ni byl svět zábavné, příjemné, jednoduše dobré místo. Po výprasku už pro ni nebyl bezpečný a všechno, v co mohla doufat, byla budoucnost, ve které by se dokázala od matky dostat co nejdál. Teď byla starší, uzavřená a dokonce i tenhle její sen se pomalu začal rozplývat v marnosti.

Naštěstí Ceres věděla, že ji její bratři nezradí. Byli k ní stejně loajální, jako byla ona k nim.

„Tak to je dobře, že se to matka nikdy nedozví!“ odpověděla bratrovi.

„Otec se to ale dozví!“ vyštěkl Sartes.

Ceres se uchechtla. Otec o tom dávno věděl. Domluvili se spolu: když Ceres zůstane do noci vzhůru a nabrousí meče pro další dodávku do paláce, bude moct jít a sledovat Jatka. A přesně to Ceres udělala.

Doběhla ke zdi na konci slepé uličky a bez jakéhokoli zaváhání strčila prsty obou rukou do dvou puklin a začala šplhat. Postupovala rychle, ruce i nohy nacházely jistou oporu v puklinách a výstupcích, a během chvilky vyšplhala dobrých dvacet stop vysoko, až na vrchol zdi.

Tam se zastavila a těžce oddechovala. Slunce ji zdravilo svými jasnými paprsky tak prudce, až si musela zaclonit oči rukou.

Zalapala po dechu. Starým městem se obvykle pohybovalo jen pár občanů, tu a tam nějaká toulavá kočka nebo pes. Dnes ale město rozhodně žilo. Doslova se hemžilo lidmi. Ceres skrz zástupy dokonce ani neviděla dlažební kostky pokrývající povrch ulic. Moře lidí se tlačilo na Fontánové náměstí.

V dálce se uklidňující zelenkavou modří třpytil oceán, zatímco Aréna se tyčila jako bílá hora uprostřed spletitých uliček a natěsnaných dvou a tří poschoďových domů. Kolem vnějšího okraje náměstí rozestavěli obchodníci svoje stánky a všichni se těšili, až prodají své zásoby šperků, jídla a nejrůznějšího oblečení.

Závan větru pohladil Ceres po tváři a přinesl vůni čerstvě upečeného křupavého pečiva. Co by dala za jídlo, které by zahnalo ten trýznivý pocit… Objala se rukama kolem břicha a snažila se nemyslet na hlad, který cítila. Dnešní snídaně se skládala z několika lžic mazlavé kaše, kvůli které se ale z nějakého důvodu cítila ještě hladovější než předtím. Vzhledem k tomu, že dnešek byl dnem jejích osmnáctých narozenin, doufala alespoň v trochu více jídla v misce – nebo v objetí. Nebo v něco.

Nikdo se o nich ale ani slovem nezmínil. Ceres pochybovala, že si její narozeniny vůbec pamatovali.

Na okamžik ji oslepil záblesk světla, a když se podívala, odkud přišel, uviděla zlatý kočár, který se proplétal skrz davy lidí jako pomalá lesklá bublina stoupající hustým medem. Odfrkla si. Ve svém nadšeném očekávání úplně zapomněla, že se oslavy bude účastnit i královská rodina. Ceres pohrdala vrchností a urozenými lidmi. Pohrdala jejich domýšlivostí a tím, že zvířata patřící královské rodině byla krmena lépe než většina lidí v Delosu. Její bratři doufali, že se jednoho dne dostanou na vyšší úroveň. Ceres ale jejich naděje nesdílela: pokud by někdy v Impériu měla nastat rovnost, určitě by to bylo jedině zásluhou revoluce.

„Vidíš ho?“ zafuněl Nesos, když se vyškrábal k Ceres na zeď.

Srdce se jí rozbušilo, když na něj pomyslela. Rexus. I ona uvažovala nad tím, jestli tam je, ale zatím si ho nikde v davu nevšimla.

„Tamhle,“ ukázal Nesos.

Ceres s přimhouřenýma očima sledovala, kam ukazuje.

Náhle ho uviděla a téměř nedokázala potlačit nadšení, které se jí zmocnilo. Bylo to stejné, jako vždy, když ho viděla. Byl sám, seděl na okraji fontány a svíral v ruce svůj luk. Dokonce i na takovou dálku Ceres viděla, jak se mu pod tunikou napínají svaly na ramenou i na hrudi. Byl stěží o pár let starší než ona, měl blond vlasy, které zářily mezi hlavami pokrytými hnědými a černými porosty. Opálená kůže se mu na slunci leskla.

„Počkejte!“ ozvalo se zdola.

Ceres se ohlédla a viděla, jak Sartes stoupá po zdi vzhůru jen s obtížemi.

„Pospěš si, nebo tě tu necháme!“ provokoval Nesos.

Samozřejmě by je ani ve snu nenapadlo, že by svého mladšího bratra opustili. Musel se ale naučit držet krok. V Delosu mohlo i malé zaváhání znamenat smrt.

Nesos si rukou pročísl vlasy, konečně popadl dech a také se rozhlédl po davu.

„Takže, na čí vítězství sázíš?“ zeptal se.

Ceres na něj pohlédla a rozesmála se.

„Sázím? Když nemám peníze?“ zeptala se.

Nesos se usmál.

„Tak pokud bys nějaké měla,“ odpověděl.

„Brennius,“ odpověděla okamžitě.

Nesos překvapeně zvedl obočí.

„Vážně?“ zeptal se. „Proč?“

„Nevím,“ pokrčila rameny. „Jen taková předtucha.“

Ale věděla. Věděla velmi dobře, věděla víc, než její bratři. Věděla víc než všichni ostatní chlapci z města. Ceres totiž měla tajemství: nikomu to neřekla, ale příležitostně se oblékala do mužských šatů a cvičila v paláci. Královským výnosem bylo dívkám pod trestem smrti zakázáno učit se dovednostem bojepánů. Prostí muži ale byli při výcviku vítáni. Museli za to odpracovat odpovídající dobu v královských stájích, ale to Ceres ráda podstoupila.

Často Brennia sledovala a zaujal ji způsob, jakým bojoval. Nebyl největší z bojepánů, ale jeho pohyby byly dokonale promyšlené.

„Ten nemá šanci,“ odpověděl Nesos. „Bude to Stefanus.“

Zavrtěla hlavou.

„Stefanus zemře během prvních deseti minut,“ prohlásila rozhodně.

Stefanus se na první pohled zdál být jasná volba, největší z bojepánů a nejspíš i nejsilnější. Nebyl ale tak vypočítavý jako Brennius nebo jiní bojovníci, které sledovala.

Nesos se zachechtal.

„Pokud se to stane, dám ti svůj dobrý meč.“

Sklouzla pohledem k meči, který se staršímu bratrovi houpal u pasu. Nesos ani netušil, jak moc mu záviděla, když před třemi lety od matky dostal tuhle skvělou zbraň jako narozeninový dar. Její vlastní meč byl jen jedním z přebytků, které její otec vyhodil na hromadu k přetavení. Och, dokázala by tolik věcí, kdyby měla takovou zbraň, jako měl Nesos.

„Víš, že tě vezmu za slovo,“ pronesla Ceres s úsměvem. Ve skutečnosti by ho ale o meč nikdy nepřipravila.

„Nic jiného od tebe neočekávám,“ ušklíbl se.

Ceres si složila ruce na hrudi a myslí jí proběhla smutná myšlenka.

„Matka by to nikdy nedovolila,“ řekla.

„Ale otec ano,“ pronesl Nesos. „Je na tebe opravdu hrdý, to víš.“

Nesova milá poznámka ji překvapila. Nevěděla, jak na ni zareagovat, a tak jen tiše sklopila oči. Měla svého otce opravdu ráda a on měl rád ji, to věděla. Přesto se jí ale před očima zjevila tvář její matky. Všechno, co Ceres kdy chtěla, bylo, aby ji její matka přijala a milovala stejně, jako milovala Ceresiny bratry. Ať se ale snažila jakkoli, v matčiných očích to nikdy nestačilo.

Sartes zafuněl a konečně se vytáhl na vrchol za nimi. Stále ještě byl o hlavu menší než Ceres a vychrtlý jako vyžle, ale Ceres byla přesvědčená, že brzy vyroste, tak rychle jako bambusový výhonek. Přesně to se stalo i s Nesem. Z toho se stal kus chlapa, byl svalnatý a vysoký něco přes šest stop.

„A ty?“ obrátila se Ceres k Sartovi. „Kdo myslíš, že vyhraje?“

„Souhlasím s tebou, Brennius.“

Ceres se usmála a rozcuchala mu vlasy. Vždycky souhlasil s tím, co řekla.

Ozvalo se další dunění a dav ještě zhoustl. Ceres cítila, že by měli vyrazit.

„Pojďme,“ pronesla, „nesmíme marnit čas.“

Nečekala na odpověď a okamžitě začala šplhat po zdi dolů. Poslední kousek seskočila a okamžitě vyrazila kupředu. Očima stále sledovala fontánu a klestila si cestu přes náměstí, celá nedočkavá, aby se setkala s Rexem.

Když Rexus zjistil, že se k němu Ceres blíží, vykulil oči radostí. Sotva k němu přispěchala, už cítila jeho ruce, jak ji objímají kolem pasu a neoholenou tvář, jak se tiskne k její.

„Ciri,“ pronesl hlubokým chraplavým hlasem.

Ceres při těch slovech přeběhl mráz po zádech. Trochu se od něj odtáhla, aby mu pohlédla do kobaltově modrých očí. Stejně jako Nesos byl i Rexus vysoký přes šest stop, i když přeci jen o něco menší než její bratr. I tak byl ale téměř o hlavu vyšší než Ceres, srdčitý obličej mu rámovaly hrubé blonďaté vlasy. Voněl po mýdlu a přírodě. Ach nebesa, bylo skvělé znovu ho vidět. I když se o sebe Ceres dokázala postarat téměř za všech okolností sama, jeho přítomnost ji uklidňovala.

Pak se postavila na špičky a objala ho kolem silného krku. Nikdy ho nebrala jinak než jako přítele. Až do doby, kdy ho slyšela mluvit o revoluci a o podzemní armádě, jejímž byl členem. „Budeme bojovat a vysvobodíme se z područí útlaku,“ řekl jí před několika lety. Mluvil o povstání s takovým zaujetím, že mu skutečně uvěřila, že je možné zbavit se královské vlády.

„Jaký byl lov?“ zeptala se ho s úsměvem. Věděla, že byl pryč celé dny.

„Chyběl mi tvůj úsměv,“ pohladil ji po dlouhých vlasech barvy růžového zlata, „a tvoje smaragdové oči.“

Ceres si musela přiznat, že i on jí chyběl. Neodvážila se to ale vyslovit nahlas. Bála se, že kdyby mezi nimi k něčemu došlo, zničilo by to jejich přátelství.

„Rexi,“ pozdravil Nesos, když k nim dorazil a sevřel Rexovu paži. Sartes dorazil hned po něm.

„Nesi,“ odpověděl Rexus hlubokým velitelským hlasem. „Nezbývá nám moc času, pokud se chceme dostat dovnitř,“ dodal a pokývl na ostatní.

Všichni společně vyrazili kupředu a přidali se k davu mířícímu směrem k Aréně. Imperiální vojáci byli všude kolem. Poháněli neuspořádaný dav. Občas k tomu dokonce používali palcáty a biče. Čím blíže byl dav k Aréně, tím byl hustší.

Z ničeho nic se u jednoho ze stánků strhl poprask. Ceres se podvědomě obrátila za zvukem a zjistila, že u jednoho ze stánků se vytvořil široký kruh, ve kterém stáli dva imperiální vojáci, mezi nimi malý chlapec a opodál obchodník. Někteří přihlížející se raději vzdálili, zatímco jiní zůstali okounět v kruhu.

Ceres přispěchala blíž a viděla, že jeden z vojáků vyrazil chlapci z ruky jablko, pak ho chytil za paži a zuřivě jím zatřásl.

„Zloději!“ zakřičel voják chlapci do tváře.

„Milost, prosím!“ zavzlykal chlapec a po jeho špinavých vychrtlých tvářích stékaly slzy. „Já… měl jsem hlad!“

Ceresino srdce zaplavila vlna soucitu. I ona trpěla stejným hladem – a také věděla, že vojáci nechodí pro ránu daleko.

„Nechte toho chlapce jít,“ pronesl podsaditý obchodník klidným hlasem a pokynul rukou, na které se ve slunečním světle zatřpytil prsten. „Můžu si dovolit dát mu jablko. Mám jich tu ještě stovky.“ Lehce se pousmál, jako by chtěl zlehčit situaci.

Dav, který se shromáždil kolem, ale zaraženě ztichl. Vojáci se obrátili k obchodníkovi a jejich blýskavé brnění zarachotilo. Ceres údivem vykulila oči – věděla, že nikdo nikdy neriskuje, nestaví se proti Impériu.

Voják výhružně vykročil kupředu a postavil se čelem k obchodníkovi.

„Snažíš se chránit zločince?“

Obchodník teď přebíhal pohledem od jednoho vojáka k druhému a vypadal nejistě. Voják se otočil a udeřil chlapce přes tvář. Ozval se nechutný zvuk, při kterém se Ceres otřásla.

Chlapec s žuchnutím dopadl na zem a dav zalapal po dechu.

Pak voják ukázal na obchodníka a rozkázal: „Abychom prověřili tvoji věrnost Impériu, budeš toho chlapce držet, zatímco ho budeme bičovat.“

Obchodníkův pohled se zatvrdil a současně se mu na čele objevil pot. K Ceresinu překvapení ale trval na svém.

„Ne,“ odpověděl.

Druhý voják udělal dva výhružné kroky k obchodníkovi a ruka mu sklouzla na jílec meče.

„Udělej to, nebo přijdeš o hlavu a my pak ještě spálíme tvůj obchod,“ pronesl nebezpečným hlasem.

Obchodník zbledl a Ceres pochopila, že ho dostali.

Pomalu přešel k chlapci, poklekl před ním a uchopil ho za paže.

„Prosím, odpusť mi,“ řekl a v očích se mu zaleskly slzy.

Chlapec zafňukal a pak začal vřískat, snažil se vyprostit z obchodníkova sevření.

Ceres viděla, jak moc se dítě třese. Nutila se pokračovat dál k Aréně, nechtěla se stát svědkem toho, co se mělo dít. Místo toho, aby šla dál, jí ale ztuhly nohy a zůstala stát uprostřed náměstí s očima upřenýma na ukázku brutality imperiálních vojáků, která měla následovat.

První voják roztrhl chlapcovu tuniku a druhý voják mezitím zavířil důtkami nad hlavou. Většina diváků vojáky povzbuzovala. Někteří ale raději sklonili hlavu, něco si mumlali a odešli pryč.

Zloděje se každopádně nikdo nezastal.

S chtivým, téměř šíleným výrazem švihl voják chlapce důtkami přes záda. Ten zaječel bolestí a ječel celou dobu, zatímco ho bičovali. Krev mu prýštila z čerstvých ran. Voják ho švihal znovu a znovu, dokud chlapec nezůstal bezvládně viset v obchodníkových rukách. Už neječel.

Ceres cítila silné nutkání vyrazit kupředu a chlapce zachránit. Ale věděla, že kdyby to udělala, znamenalo by to její smrt. Znamenalo by to smrt všech lidí, na kterých jí záleželo. Svěsila ramena a cítila se bezmocná, bez naděje na změnu, poražená. V duchu si přísahala, že se jednoho dne pomstí.

Přitáhla k sobě Sarta a zakryla mu oči. Zoufale ho chtěla ochránit, chtěla mu dopřát ještě několik let nevinnosti a bezstarostnosti dětství. I když v jejich zemi žádná nevinnost nebyla. Přinutila se, aby nejednala impulzivně. Ze Sarta se nevyhnutelně stával muž, musel se seznámit s krutou pravdou. Nejen se jí přizpůsobit, ale jednoho dne se měl stát i důležitou součástí revoluce.

Vojáci vytrhli chlapce obchodníkovi z rukou a hodili jeho bezvládné tělo na dřevěný vozík. Obchodník si tiskl ruce k obličeji a vzlykal.

Během několika chvil už byl vozík na cestě pryč a prostor, který byl ještě před okamžikem prázdný, se zaplnil lidmi procházejícími po náměstí, jako by se vůbec nic nestalo.

Ceres cítila, jak se jí zmocňuje silná nevolnost. Nebylo to spravedlivé. Okamžitě by dokázala vyjmenovat půl tuctu kapsářů – mužů i žen, jejichž schopnosti byly tak vybroušené, že je nedokázali přistihnout dokonce ani imperiální vojáci. Život toho ubohého chlapce byl teď v troskách. Neměl dostatek zkušeností. Zloději, ať už mladí či staří, přicházeli o končetiny nebo i o víc. Záleželo jen na tom, jakou měl soudce zrovna náladu. Pokud bude mít chlapec štěstí, ušetří ho a odsoudí k doživotním pracím ve zlatých dolech. Ceres by ale raději zemřela, než aby snášela takový osud.

Všichni pokračovali ulicí dál, měli zkaženou náladu a postrkovali se s ostatními lidmi v hustém davu. Narůstající horko už bylo téměř nesnesitelné.

Vedle nich zastavil zlatý kočár, který odstrkoval všechny ke straně. Lidé se kvůli němu museli tisknout na stěny domů kolem. I Ceres drsně odstrčili, ta vzhlédla a viděla tři dospívající dívky v pestrobarevných hedvábných šatech, se zlatými jehlicemi a drahými šperky zdobícími jejich složité účesy. Jedna z dívek se divoce smála a hodila na ulici minci. Hrstka chudých se vrhla na kolena a snažila se ulovit kousek kovu, který by dokázal nasytit jejich rodinu na celý měsíc.

Ceres se nikdy nesnížila k tomu, aby sbírala podobné almužny. Raději by vyhladověla k smrti, než aby přijímala dary od takových lidí, jako byly tyhle tři.

Sledovala mladého muže, kterému se podařilo minci získat. Vrhl se na něj starší muž, srazil ho k zemi, rukou mu pevně sevřel hrdlo a druhou rukou mu vyrval minci z prstů.

Dospívající dívky se smály a ukazovaly si na ně prstem. Kočár si pak dál razil cestu skrz masu lidí.

Ceres se uvnitř třásla znechucením.

„Už brzy tahle nerovnost skončí,“ pronesl Rexus. „Dohlédnu na to.“

Když ho Ceres poslouchala, dmula se jí hruď pýchou. Jednoho dne bude při povstání bojovat bok po boku s ním i se svými bratry.

Jak se blížili k Aréně, začaly se ulice rozšiřovat a Ceres konečně cítila, že může volněji dýchat. Vzduch hučel napětím a i Ceres si připadala, jako by měla každou chvíli vybuchnout vzrušením.

Prošla jedním z klenutých vchodů a vzhlédla vzhůru.

Tisíce a tisíce plebejců se tísnily uvnitř velkolepé Arény. Oválná budova se na severní straně zřítila a většina červených markýz byla potrhaná. Poskytovaly tak jen malou ochranu před spalujícím sluncem. Divoké šelmy vrčely zpoza železných bran a padacích dveří. Za branami viděla Ceres i připravené bojepány.

Užasle otevřela ústa.

Ani si to neuvědomila, ale když se rozhlédla, došlo jí, že se zpozdila za Rexem i svými bratry. Vyrazila kupředu, aby je dohnala, ale v tu chvíli ji obklopili čtyři hřmotní muži. Cítila z nich alkohol a hnijící ryby, a když se přiblížili, i jejich tělesný pach. Byli k ní až příliš blízko, zírali na ni a na obličejích jim hrály ošklivé úsměvy plné shnilých zubů.

„Půjdeš s náma, holčičko,“ pronesl jeden z nich a rychle se k ní přisunul.

Ceres se rozbušilo srdce. Rozhlédla se a pohledem pátrala po ostatních, ale ti už byli dávno ztracení v houstnoucím davu.

Obrátila se tedy k mužům a snažila se nasadit co nejodvážnější výraz.

„Nechte mě být, nebo…“

Muži vyprskli smíchy.

„Co?“ provokoval ji jeden. „Taková prťavá holčička jako ty by dostala nás čtyři?“

„Odtáhneme tě odsud, a i když přitom kolem sebe budeš kopat a řvát, všem to bude ukradený,“ dodal.

Měl pravdu. Ceres koutkem oka sledovala lidi proudící kolem. Všichni předstírali, že si nevšimli, jak ji muži ohrožují.

Tvář vůdce násilníků najednou zvážněla a jedním rychlým pohybem ji chytil za paže a přitáhl si ji blíž. Ceres věděla, že ji mohou odtáhnout pryč a že už by ji nikdo nikdy neviděl. To pomyšlení ji vyděsilo víc než cokoli jiného.

Snažila se ignorovat bušící srdce, prudce se obrátila a vytrhla se mu ze sevření. Ostatní muži pobaveně zahučeli, ale když Ceres udeřila jejich vůdce dlaní do nosu tak prudce, až se mu hlava zvrátila vzad, ztichli.

Násilník se chytil špinavýma rukama za nos a zachrčel.

Ceres nezaváhala ani na okamžik. Věděla, že má jen jednu šanci. Rozpomněla se na dny, kdy cvičně zápasila, a hned vzápětí muže tvrdě kopla do břicha. Ten se s bolestným výrazem ve tváři zlomil v pase.

Zbývající tři muži si ale uvědomili, co se děje, a vrhli se na ni. Chytili ji silnýma rukama a začali ji táhnout pryč.

Jejich sevření se ale náhle uvolnilo. Ceres se ohlédla a s úlevou si uvědomila, že se k nim přihnal Rexus, udeřil jednoho z násilníků do obličeje a srazil ho tak k zemi.

Vzápětí se objevil Nesos, zachytil dalšího muže, vrazil mu koleno do břicha a pak ho skopl na zem do rudého prachu.

Čtvrtý muž se chystal zaútočit na Ceres. Těsně před tím, než ji stihl udeřit, se Ceres přikrčila, obkroužila ho a nakonec ho tvrdě nakopla do zadku. Trhan pokračoval ve směru svého úderu a prudce narazil hlavou do jednoho z pilířů.

Ceres se zastavila, prudce oddechovala a snažila se všechno si to srovnat v hlavě.

Rexus jí položil ruku na rameno. „Jsi v pořádku?“

Ceresino srdce stále divoce bušilo, ale pocit hrdosti brzy vytlačil předchozí strach. Bojovala dobře.

Přikývla a Rexus ji objal kolem ramen. Když tak šli dál, hrál mu na jeho plných rtech rošťácký úsměv.

„Co?“ zeptala se Ceres.

„Když jsem si uvědomil, co se děje, chtěl jsem je všechny probodnout mečem. Ale pak jsem si všiml, jak se bráníš.“ Zavrtěl hlavou a uchechtl se. „To rozhodně nečekali.“

Ceres cítila, jak jí rudnou tváře. Chtěla mu říct, že se vůbec nebála, ale pravdou bylo, že měla strach.

„Byla jsem nervózní,“ přiznala.

„Ciri? Nervózní? Nikdy.“ Políbil Ceres na čelo a pak pokračovali do Arény.

Našli několik volných míst v nejnižší řadě, a tak se na ně posadili. Ceres měla radost, že nedorazili příliš pozdě. Všechny starosti všedního dne hodila za hlavu a nechala se unášet vzrušením řičícího davu.

„Vidíš je?“

Ceres sledovala, kterým směrem Rexus ukazuje, a uviděla zhruba tucet mladých lidí, kteří seděli pod stříškou chránící je před sluncem. Usrkávali víno ze zlatých pohárů. Nikdy dřív neviděla tak kvalitní oblečení, tolik jídla na jednom stole, tak moc třpytivých šperků. Nikdy v životě. A nikdo z těch mladých lidí neměl propadlé tváře ani břicho.

„Co to dělají?“ zeptala se, když si všimla, že jeden z nich vybírá mince do zlatého poháru.

„Každý z nich vlastní bojepána,“ odpověděl Rexus, „a tak sázejí na to, kdo zvítězí.“

Ceres se ušklíbla. Pro ně tohle byla jen hra, uvědomila si. Samozřejmě, že se tahle zkažená mládež nezajímala o válečníky ani o umění boje. Jediné, co chtěli, bylo vidět, jestli jejich bojepán zvítězí. Pro Ceres ale byla tahle událost o cti, odvaze a dovednostech.

Do vzduchu vystoupaly královské praporce, trubky hlasitě zaburácely, a když se na obou koncích Arény otevřely železné brány, vypochodovali z temných průchodů bojepáni. Pochodovali jeden za druhým a jejich kožené a železné zbroje odrážely sluneční paprsky.

Dav zahučel, když bijci vstupovali do arény. Ceres vstala, aby jim zatleskala. Válečníci se uspořádali do kruhu čelem ven ze středu. Sekery, meče, kopí, štíty, trojzubce, biče a další zbraně pozvedli k nebi.

„Ať žije král Claudius,“ zvolali společně.

Znovu zaburácely trumpety a v tu chvíli se jednou z bran vřítil do arény zlatý kočár krále Claudia a královny Athény. Následoval je kočár s korunním princem Aviliem a princeznou Florianou. Za nimi následovala celá záplava kočárů přivážejících ostatní vrchnost. Každý kočár táhlo dvojspřeží sněhobílých koní zdobených drahým kamením a zlatem.

Ceres mezi vrchností spatřila i prince Thana. Pohled na zachmuřený výraz devatenáctiletého chlapce ji znechutil. Čas od času, když doručovala zbraně od otce do paláce, vídala, jak princ Thanos hovoří s bojepány. Vždycky při tom měl kyselý výraz absolutní nadřazenosti. Co se týkalo jeho vzhledu, nepostrádal žádné rysy skutečného válečníka – dokonce by bylo velmi snadné si ho s válečníkem splést – jeho paže se dmuly silnými svaly, měl úzký svalnatý pas a nohy pevné jako kmeny stromů. Ceres ale rozčilovalo, že se neustále tvářil, jako by neměl žádnou úctu ani nadšení pro místo, které ve společnosti zastával.

Královští se konečně odebrali na svá místa na tribuně a trumpety zaburácely do třetice, čímž oznamovaly, že Jatka brzy započnou.

Dav zahučel nadšením, když se většina bojepánů otočila k odchodu a zmizela za železnými branami až na dva, kteří zůstali stát proti sobě ve středu arény.

Jednoho z nich Ceres poznala, byl to Stefanus. Druhého bijce, který byl oděný pouze do bederní roušky zajištěné koženým opaskem a do přilby se sklopeným hledím, ale nepoznávala. Dost možná přicestoval až z daleka jen proto, aby se zúčastnil. Jeho naolejovaná kůže měla barvu úrodné prsti a vlasy měl černé jako nejtemnější noc. Skrz průzor v helmě probleskovaly jeho odhodlané oči. Ceres okamžitě věděla, že Stefanus bude za několik okamžiků mrtvý.

„Neměj strach,“ pronesla Ceres a mrkla na Nesa. „Tvůj meč ti nechám.“

„Zatím ho neporazil,“ odfrkl si Nesos. „Přece by na něj všichni nesázeli, kdyby nebyl nejlepší.“

Když Stefanus pozvedl trojzubec a kryl se za štítem, dav ztichl.

„Stefanus!“ vykřikl jedem z mladíků ze skupinky pod stříškou. Pak pozvedl sevřenou pěst a dodal: „Síla a odvaha!“

Stefanus skupince mladých lidí pokynul hlavou. Dav souhlasně zahučel a Stefanus vzápětí plnou silou zaútočil na cizince. Cizinec bleskově uhnul ze směru Stefanova útoku, obrátil se a sekl po Stefanovi mečem. Minul ho sotva o palec.

Ceres to vyděsilo. Pokud má takové reflexy, Stefanus opravdu dlouho nevydrží.

Cizinec znovu a znovu dorážel na soupeřův štít, děsivě při tom řval a Stefanus mohl jen ustupovat. Konečně se mu zoufalým výpadem podařilo udeřit cizince okrajem štítu do obličeje. Vzduchem proletěla sprška krve a cizinec padl k zemi.

Ceres si říkala, že to byl docela dobrý tah. Možná, že Stefanus od doby, kdy ho viděla naposledy, pokročil ve výcviku.

„Stefanus! Stefanus! Stefanus!“ skandovali diváci.

Stefanus stál u nohou zraněného válečníka, ale když se ho chystal dorazit trojzubcem, cizinec vykopl a srazil Stefana k zemi. Stefanus dopadl na zadek, ale rychle jako kočka vyskočil zpět na nohy. Cizinec už v tu chvíli stál také.

Oba se upřeně pozorovali a v kruhu se začali opatrně obcházet. Ceres si pomyslela, že nebezpečí je ve vzduchu přímo cítit.

Cizinec zavrčel, rozběhl se na Stefana a pozvedl při tom meč vysoko do vzduchu. Stefanus se rychle stočil stranou a bodl cizince do stehna. Cizinec na oplátku sekl mečem a zasáhl ho do paže.

Oba válečníci zachroptěli bolestí, ale jejich zranění jako by je spíš rozzuřila, než aby je zpomalila. Cizinec si strhl helmu z hlavy a odhodil ji na zem. Jeho černými vousy zarostlá brada byla celá od krve a oko měl oteklé, ale Ceres měla z jeho výrazu pocit, jako by si se Stefanem právě přestal hrát a rozhodl se ho konečně zabít. Jak rychle se mu může podařit Stefana dorazit?

Stefanus vyrazil na cizince a Ceres zalapala po dechu, když se jeho trojzubec střetl s mečem jeho protivníka. Oba válečníci si teď hleděli z očí do očí, tlačili se jeden na druhého, těžce oddechovali a snažili se vzájemně shodit na zem. Na čelech jim vystoupily žíly, svaly pod zpocenou kůží se jen dmuly.

Cizinec se přikrčil, vykroutil se ze smrtícího bloku a k Ceresinu překvapení zavířil kolem Stefana jako tornádo. Jeho meč zasvištěl vzduchem a v mžiku sťal Stefanovi hlavu.

Párkrát se prudce nadechl a pak ve vítězném gestu pozvedl ruku do výše.

Dav byl několik okamžiků naprosto tichý. Dokonce ani Ceres nedokázala nic říct. Podívala se na mladíka, kterému Stefanus patřil. Viděla, že má ústa otevřená překvapením, obočí stažené vztekem.

Chlapec pak zuřivě mrštil svým pohárem do arény a nasupeně odešel pryč. Smrt je velký vyrovnávač, pomyslela si Ceres a potlačila úsměv, který se jí dral na rty.

„August!“ zvolal jeden muž v publiku. „August! August!“

Diváci se jeden po druhém přidávali a během několika chvil duněla celá Aréna jménem vítěze. Cizinec se uklonil králi Claudiovi a pak už z železných bran vyběhli další tři válečníci a vyměnili si s ním místo.

Jak den postupoval, probíhal jeden souboj za druhým. Ceres je všechny sledovala s očima otevřenýma dokořán. Nedokázala se rozhodnout, jestli se jí Jatka líbí, nebo jestli je nenávidí. Na jednu stranu obdivovala dovednosti, strategii a udatnost bojovníků. Na druhou stranu pohrdala tím, že válečníci nebyli nic jiného než pěšáci zabíjení pro zábavu bohatých.

Když přišel poslední souboj prvního kola, bojoval Brennius s jiným válečníkem přímo u místa, kde seděli Rexus, Ceres a její bratři. Při boji postupovali bojovníci stále blíž ke skupině, meče řinčely, vzduchem létaly jiskry. Bylo to strhující.

Ceres sledovala, jak se Sartes naklání přes hrazení, oči upřené na bojovníky.

„Nenakláněj se tolik!“ přikázala mu.

Ale než stihl zareagovat, vyskočil náhle z díry na druhé straně arény pratygr. Ohromná šelma se hladově olízla, zabořila drápy do rudého prachu a vyrazila směrem k válečníkům. Bojepáni si bestie zatím nevšimli a všichni diváci zadrželi dech.

„Brennius je mrtvý,“ zamumlal Nesos.

„Sarte!“ vykřikla Ceres znovu, „řekla jsem, ať se – “

Neměla šanci dokončit větu. Současně se totiž pod Sartem uvolnil jeden z kamenů a než stihl kdokoli zareagovat, Sartes přepadl přes hrazení a se žuchnutím dopadl přímo do arény.

„Sarte!“ vykřikla vyděšená Ceres a okamžitě vyskočila na nohy.

Podívala se dolů a viděla, že je Sartes o deset stop níž, sedí na zemi a opírá se zády o zeď. Dolní ret se mu třásl, ale slzy mu po tvářích zatím nekanuly. Neřekl ani slovo, jen se držel za paži. Vzhlížel vzhůru a tvář měl zkroucenou bolestí.

Když ho Ceres tam dole viděla, bylo to na ni víc, než dokázala snést. Bez rozmýšlení vytrhla meč od Nesova pasu a přeskočila přes zábradlí přímo do arény. Přistála jen kousek od mladšího bratra.

„Ceres!“ vykřikl Rexus.

Vzhlédla vzhůru a viděla, že několik strážných vleče Rexe a Nesa pryč. Chytili je dřív, než stihli skočit za ní.

Ceres stála v aréně, zaplavil ji neskutečný pocit, uvědomila si, že je dole s ostatními bojovníky. Chtěla dostat Sarta pryč, ale na to nebyl čas. Postavila se tedy před něj a byla odhodlaná ho ochránit. Pratygr na ni zavrčel. Přikrčil se a krutýma žlutýma očima upřeně sledoval Ceres. Z pohledu šelmy bylo jasně cítit nebezpečí.

Ceres obouruč sevřela Nesův meč a několikrát jím švihla vzduchem.

„Uteč, děvče!“ vykřikl Brennius.

Bylo už ale příliš pozdě. Pratygr mířil přímo na Ceres a byl od ní už jen pouhých několik stop. Ceres udělala krok směrem k Sartovi a těsně před tím, než na ni pratygr zaútočil, Brennius ze strany sekl a usekl útočícímu zvířeti ucho.

Pratygr se postavil na zadní, purpurová krev mu skropila srst. Zuřivě zařval a prackou odštípl kus zdi kousek od Ceres.

Dav zahučel.

Přiblížil se i druhý bojepán, ale ještě před tím, než stihl zaútočit, švihl po něm pratygr prackou a drápy mu prosekl hrdlo. Válečník si sevřel krk rukama a zhroutil se na zem. Krev mu prýštila mezi prsty a společně s ní z něj postupně vyprchával i život.

Dav žíznil po další krvi a jen spokojeně zaburácel.

Pratygr zavrčel a udeřil Ceres tak silně, až proletěla vzduchem a opodál dopadla na zem. Při dopadu jí vypadl meč z ruky a doklouzal o několik stop dál.

Ceres ležela na zemi s vyraženým dechem, plíce se odmítaly nadechnout a hlava se jí točila. Pokusila se alespoň zvednout na všechny čtyři, ale hned se zase zhroutila.

Bez dechu ležela na zemi, tvář měla přitisknutou k hrubému písku a sledovala, jak se pratygr blíží k Sartovi. Když Ceres viděla, v jakém nebezpečí se její bratr nachází, rozhořel se v ní nový oheň odhodlání. Přinutila se nadechnout a náhle naprosto jasně věděla, co musí udělat, aby svého bratra zachránila.

Ucítila, jak ji zaplavila vlna nové energie. Dodala jí sílu a Ceres se dokázala postavit na nohy. Sebrala meč a vyrazila k šelmě tak rychle, až se jí zdálo, že letí.

Příšerná bestie už od ní byla jen deset stop daleko. Osm. Šest. Čtyři.

Ceres zatnula zuby a vrhla se šelmě na záda, zabořila prsty do její naježené srsti a doufala, že tak odvede pozornost od svého bratra.

Pratygr se postavil na zadní nohy a celý se oklepal, jako když se zvíře snaží vytřást vodu ze srsti. Smýkal Ceres sem a tam, ta se ale držela pevně, její odhodlání a železné sevření bylo silnější než zvířecí pokusy ji shodit.

Když šelma klesla zpět na všechny čtyři, využila Ceres příležitost, pozvedla meč vysoko do vzduchu a bodla zvíře do krku.

Bestie zavřeštěla, postavila se na zadní a dav spokojeně zaduněl.

Šelma sekla prackou po Ceres a zasáhla ji svými drápy do zad. Ceres vykřikla bolestí. Zvířecí drápy se jí zasekly do masa jako dlouhé dýky. Pratygr ji zachytil a vrhnul jí proti zdi. Ceres přistála několik stop od Sarta.

„Ceres!“ vykřikl Sartes.

Ceres zvonilo v uších, snažila se posadit. Cítila pulzování vzadu na hlavě a po krku jí stékala teplá tekutina. Nebyl čas zjišťovat, jak moc vážné je její zranění. Pratygr se znovu řítil přímo proti ní.

Když se šelma přikrčila, neměla už Ceres možnost cokoli udělat. Bez přemýšlení pozvedla ruku, otevřela dlaň a hřbetem ruky si přikryla oči. Myslela si, že to bude poslední věc, kterou kdy uvidí.

Ale ve chvíli, kdy se pratygr odrazil a vyskočil, přepadl Ceres zvláštní pocit, jako by jí v hrudi zaplála ohnivá koule. Náhle cítila, že jí z dlaně vystřelila koule neznámé energie.

Zvíře uprostřed skoku ochablo.

Dopadlo na zem a sklouzlo se po předních nohách. Ceres napůl očekávala, že se zvíře znovu zvedne a dorazí ji. Sledovala ho se zadrženým dechem.

Ale stvoření se nepohnulo.

Ceres se zmateně podívala na svoji dlaň. Diváci neviděli, co se stalo, takže si pravděpodobně mysleli, že šelmu smrtelně zranila Nesovým mečem už v průběhu souboje. Ale Ceres věděla, že tak to nebylo. Nějaká záhadná moc vystřelila z její dlaně a během okamžiku bestii zabila. Co to bylo za sílu? Ceres se nikdy dřív nic podobného nestalo a sama pořádně nevěděla, co si o tom má myslet.

Co byla zač, že má takovou moc?

S obavami spustila ruku zpátky do písku.

Váhavě zvedla oči a sledovala ztichlé lidi v hledišti.

Nedokázala se ubránit úvahám o tom, jestli to také viděli.

KAPITOLA DRUHÁ

Na okamžik, který se zdál jako věčnost, cítila Ceres, že se na ni upírají všechny oči kolem. Seděla na zemi ztuhlá bolestí a nevěřila tomu, co se zrovna stalo. Víc než následků, které měly přijít, se bála nadpřirozené síly, která se v ní skrývala a která zabila pratygra. Víc než všech lidí kolem se bála postavit se sobě samotné – svému já, které neznala.

Dav, který šokovaně mlčel, náhle propukl v nadšený řev. Ceres chvíli trvalo, než si uvědomila, že ji oslavují.

Nadšený křik proťal hlas zpovzdálí.

„Ceres!“ zvolal Sartes. „Jsi v pořádku?“

Ceres se ohlédla na svého bratra. Docházel jí dech a cítila se, jako by měla omdlít. Uvažovala, jestli viděl, co se skutečně stalo. Nevěděla, jestli to viděli ostatní, ale ze vzdálenosti, ve které byl on, by to byl zázrak, kdyby si ničeho nevšiml.

Ceres zaslechla kroky a náhle ji dvě silné ruce postavily na nohy.

„Okamžitě vypadni!“ zavrčel Brennius a tlačil ji k otevřené bráně po jejich levici.

Rány v zádech ji nesnesitelně bolely, ale přinutila se jasně uvažovat. Chytila Sarta a vytáhla ho na nohy. Společně vyrazili k východu a snažili se uniknout oslavnému hlaholu davů kolem.

Brzy dorazili k úzkému temnému tunelu. Ceres si uvnitř všimla tuctu bojepánů čekajících na svůj okamžik slávy v aréně. Někteří seděli na lavicích a meditovali, jiní si protahovali svaly a mnuli si ruce, zatímco chodili sem a tam. Jiní si zase připravovali zbraně na blížící se krvavou lázeň. Všichni, kteří sledovali předcházející boj v aréně, si ji prohlíželi se zvědavostí v očích.

Ceres spěchala podzemními chodbami lemovanými pochodněmi, které poskytovaly šedým cihlám teplý nádech. Procházela kolem všech možných druhů zbraní opřených o zdi a snažila se nevnímat bolest v zádech, což bylo skutečně obtížné, protože se hrubá látka jejích šatů při každém kroku otírala o otevřená zranění. Pratygrovy drápy byly jako dýky, možná i horší než dýky. Ceres cítila nesnesitelnou bolest pulzující v každém šrámu.

„Krvácí ti záda,“ pronesl Sartes s hrůzou v hlase.

„Budu v pořádku. Musíme najít Nesa a Rexe. Jak je na tom tvoje ruka?“

„Bolí.“

Když dorazili k východu, rozletěly se dveře a objevili se dva imperiální vojáci.

„Sarte!“

Než stihla Ceres zareagovat, chytil jeden z vojáků jejího bratra a druhý voják se chopil jí. Nemělo smysl se bránit. Voják si ji přehodil přes rameno, jako kdyby byla jen pytel obilí, a odnášel ji pryč. Ceres se bála, že ji zatkli a marně tloukla vojáka pěstmi do zad.

Jakmile vyšli ven z Arény, shodil ji voják na zem. Sartes přistál vedle ní. Několik lidí se postavilo do půlkruhu a čekalo, co se bude dít. Zdálo se, že touží po tom, aby vojáci prolili její krev.

„Ještě jednou vkročíte do Arény,“ zavrčel voják, „a budete viset.“

K jejímu překvapení se pak vojáci otočili a bez dalšího slova zmizeli v davu.

„Ceres!“ vykřikl hluboký hlas přes hučení přihlížejících lidí.

Ceres vzhlédla a k nesmírné úlevě spatřila Rexe a Nesa, jak se k ní prodírají skrz dav. Když ji Rexus objal, zalapala po dechu. Odtáhl se od ní a v očích se mu zračily obavy.

„Budu v pořádku,“ řekla.

Davy lidí se vyhrnuly z Arény a Ceres s ostatními se zamíchala mezi ně. Spěchali, aby se ztratili v uličkách, chtěli se vyhnout dalším nepříjemným střetnutím. Cestou na Fontánové náměstí si stále ještě otřesená Ceres přehrávala všechno, co se stalo. Všimla si, že po ní bratři po očku pokukují. Uvažovala, co si asi myslí. Všimli si jejích schopností? Pravděpodobně ne. Pratygr byl příliš blízko. Přesto na ni ale koukali s novým respektem. Ceres toužila jim říct, co se stalo. Přesto věděla, že nemůže. Sama si totiž nebyla jistá, o co šlo.

Mezi nimi bylo hodně nevyřčeného, uprostřed davu lidí ale nebyl ten správný čas to řešit. Nejprve se museli bezpečně dostat domů.

Čím dál od Arény byli, tím byly ulice prázdnější. Rexus, který kráčel po jejím boku, ji vzal za ruku a propletl své prsty s jejími.

„Jsem na tebe hrdý,“ řekl. „Zachránila jsi svému bratrovi život. Nejsem si jistý, kolik sester by to dokázalo.“

V jeho soucitných očích se zračil dobrácký úsměv.

„Ta zranění vypadají, že jsou dost hluboká,“ poznamenal při pohledu na její záda.

„Budu v pořádku,“ zamumlala.

Byla to lež. Vůbec si nebyla jistá, jestli bude v pořádku. Nebyla si ani jistá, jestli dokáže dojít domů. Z velké ztráty krve se cítila jako opilá. Kručení v žaludku ani spalující slunce, kvůli kterému jí stékaly po zádech kapky potu, jejímu stavu také nepomáhaly.

Konečně dorazili na Fontánové náměstí. Když procházeli kolem stánků, dohnal je obchodník a nabízel jim velký koš jídla za poloviční cenu.

Sartes se usmál od ucha k uchu – což, jak si Ceres pomyslela, bylo docela divné – a pak zdravou rukou ukázal měděnou minci.

„Myslím, že ti dlužím trochu jídla,“ řekl.

Ceres na něj šokovaně hleděla. „Kde jsi to sebral?“

„Ta bohatá holka ze zlatého kočáru vyhodila dvě mince, ne jen jednu. Všichni se ale tak soustředili na bitku těch dvou chlapů, že si druhé nikdo ani nevšiml,“ odpověděl s úsměvem Sartes.

Ceres se rozzlobila a už se chystala zabavit Sartovi minci a zahodit ji. Pro ni to byly krvavé peníze a oni od boháčů nic nepotřebovali.

Natáhla se, aby minci sebrala, když se před ní náhle objevila stará žena a zablokovala jí ruku.

„Ty!“ pronesla a ukázala na Ceres. Mluvila tak hlasitě, až se Ceres zdálo, že její hlas prochází přímo skrz ni.

Pleť té ženy byla hladká, ale podivně průsvitná. Její perfektně klenuté rty byly zbarvené do zelena. Dlouhé husté černé vlasy měla zdobené žaludy a mechem. Dlouhé hnědé šaty jí ladily s hnědýma očima. Na pohled byla velice krásná, pomyslela si Ceres. Tak krásná, až ji to na okamžik ohromilo.

Ceres omráčeně zamrkala, byla si jistá, že tuto ženu nikdy neviděla.

„Ty mě znáš?“

Jejich oči se setkaly, a když k ní žena přistoupila, uvědomila si Ceres, že z ní silně cítí myrhu.

„Z hvězd,“ odpověděla přízračným hlasem žena.

Když pak žena pozvedla ruku v půvabném gestu, spatřila Ceres na jejím zápěstí značku triquetry. Čarodějnice. Podle božské vůně možná taková, která dokázala předvídat budoucnost.

Žena vzala do prstů pramen Ceresiných vlasů a přivoněla si.

„Meč ti není cizí,“ pronesla. „Trůn ti není cizí. Tvůj osud je vskutku veliký. Veliká změna nastane.“

Žena se náhle obrátila a spěchala pryč. Během chvilky zmizela za stánkem a Ceres zůstala jen ohromeně stát. Cítila, že ženina slova pronikla až hluboko do její duše. Cítila, že ta slova byla víc než jen pouhá náhodně pronesená poznámka. Ta slova byla proroctví. Veliká. Změna. Trůn. Osud. To byla slova, která v souvislosti se sebou nikdy nevyslovila.

Mohla by to být pravda? Nebo to byla pouhá slova bláznivé ženy?

Ceres se rozhlédla a uviděla Sarta držícího koš jídla. Pusu už měl nacpanou chlebem tak, že ani nemohl kousat. Nabídl jí. Viděla v koši pečivo, ovoce a zeleninu. Bylo toho tolik, že málem zahodila svoje odhodlání. Za normálních okolností by se na jídlo nakonec vrhla.

Ale teď z nějakého důvodu ztratila chuť k jídlu.

Čekala na ni budoucnost.

Osud.

*

Cesta domů trvala téměř o hodinu déle, než bylo obvyklé, a všichni celý zbytek cesty mlčeli. Každý z nich se ponořil do vlastních myšlenek. Ceres se mohla jen dohadovat, co si lidé, na kterých jí záleželo nejvíc na světě, o ní mysleli. Pořádně ani nevěděla, co si o sobě má myslet ona sama.

Vzhlédla a spatřila jejich skrovný domov. Vzhledem k tomu, jak ji bolela hlava a záda, ji překvapilo, že dokázala ujít celou cestu.

Ostatní ji opustili už před nějakou dobou, bratři běželi napřed, aby doma pomohli otci, a Ceres sama překročila rozpraskaný práh. Připravovala se na nejhorší a doufala, že se nesetká s matkou.

Vstoupila do horké místnosti. Došla k matčině posteli a sebrala malou lahvičku s alkoholem, kterou matka pod postelí schovávala. Odzátkovala ji a doufala, že nepoužije tolik alkoholu, aby si toho matka všimla. Připravila se, že to bude štípat, rozhrnula košili a nalila si alkohol na záda.

Vzápětí vykřikla bolestí. Zaťala pěst a opřela se hlavou o zeď. Zdálo se jí, jako by v ranách po drápech cítila tisíce žihadel. Připadalo jí to, jako by se její čerstvá zranění neměla nikdy uzdravit.

Dveře se prudce otevřely a Ceres se otřásla. S úlevou zjistila, že je to jen Sartes.

„Otec tě potřebuje vidět,“ pronesl.

Ceres si všimla, že má zarudlé oči.

„Co tvoje ruka?“ zeptala se a předpokládala, že brečel kvůli bolesti, kterou mu ruka způsobovala.

„Není zlomená, jen vymknutá,“ odpověděl. Přistoupil k ní blíž a tvář mu zvážněla. „Díky, dnes jsi mi zachránila život.“

Usmála se na něj. „Jak bych mohla dopustit, aby se ti něco stalo?“ pronesla.

Usmál se.

„Jdi za otcem,“ řekl. „Já zatím spálím tvoje šaty.“

Nevěděla, jak matce vysvětlí, že jsou její šaty náhle pryč, ale bylo jasné, že je skutečně musí spálit. Pokud by je matka viděla v současném stavu – zakrvácené a plné děr – nedokázala by Ceres ani domyslet, jak krutý trest by následoval.

Ceres vyšla ven a vydala se po cestičce ušlapané trávy k přístřešku za domem. Na jejich skromném pozemku už zbýval jen poslední strom – ostatní už pokáceli a spálili v krbu kvůli teplu za dlouhých zimních nocí. Jeho větve se teď rozkládaly nad domem jako ochranná síť. Kdykoli ho Ceres viděla, vzpomněla si na svoji babičku, která zemřela před dvěma lety. Právě její babička totiž tento strom zasadila, když byla ještě malá. Pro Ceres byl strom něčím, jako její vlastní chrám. A stejně tak i pro jejího otce. Když už to vypadalo, že život je nesnesitelně těžký, lehli si spolu poblíž babiččina stromu pod hvězdné nebe a otevřeli si navzájem svá srdce, jako by milovaná babička byla stále naživu.

Ceres vstoupila do přístřešku a s úsměvem pozdravila svého otce. Ke svému překvapení si uvědomila, že většina věcí z pracovního stolu byla pryč a že ve výhni nečekal na kovářské kladivo žádný meč. Ani si nevzpomínala, kdy naposledy viděla podlahu tak umetenou nebo zdi a strop bez nářadí.

Modré oči jejího otce se rozzářily přesně tak, jako vždy, když ji viděl.

„Ceres,“ řekl a vstal.

V uplynulém roce prorostly jeho vlasy a krátká bradka šedinami. Kruhy pod jeho milujícíma očima se zdvojnásobily. Dříve byl mohutný a téměř tak svalnatý jako Nesos. Nedávno si ale Ceres všimla, že začal ubývat na váze a jeho kdysi bezchybná postava ochabovala.

Došel k ní ke dveřím a položil jí mozolnatou ruku na záda.

„Pojď se mnou.“

Ceres se sevřela hruď. Když chtěl otec mluvit a současně jít, znamenalo to, že se s ní chce podělit o něco důležitého.

Bok po boku se vydali směrem za přístřešek na malé pole. Nedaleko se na nebi formovaly temné mraky, povíval teplý, rozechvělý vánek. Ceres doufala, že mraky přinesou déšť, tolik potřebný pro ukončení období sucha, které se teď zdálo nekonečné. Jejich příslib však mohl vyjít na prázdno, jako už tolikrát předtím.

Země pod nohama jim zapraskala. Půda byla vyschlá, rostliny zežloutlé, hnědé a mrtvé. Kousek země za jejich pozemky náležel králi Claudiovi. Už roky na něm ale nikdo nic nepěstoval.

Vystoupali na kopec za políčkem, kde zastavili. Otec se rozhlížel po krajině a mlčel. Ruce držel složené za zády. Pak se zahleděl na nebe a Ceresin strach se ještě prohloubil. Takhle se otec nikdy nechoval.

Nakonec promluvil. Zdálo se, že pečlivě volí slova.

„Někdy si nemůžeme dopřát ten luxus, abychom si zvolili svoji cestu,“ pronesl. „Musíme obětovat všechna naše přání kvůli našim milovaným. Někdy dokonce i sami sebe, když je to nutné.“

Povzdechl si a v dlouhém tichu, které rušil jen vanoucí vítr, slyšela Ceres i bušení vlastního srdce. Přemýšlela, kam tím otec míří.

„Co bych za to dal, abys mohla navždy zůstat dítětem,“ dodal s pohledem upřeným do nebes. Tvář se mu na chvíli zkroutila nevyslovenou bolestí, ale vzápětí se zase uvolnila.

„Co se děje?“ zeptala se Ceres a položila mu ruku na paži.

„Na chvíli budu muset odejít,“ odpověděl.

Ceres měla pocit, jako by se nemohla nadechnout.

„Odejít?“

Obrátil se k ní a pohlédl jí do očí.

„Víš dobře, že letošní zima a jaro byly obzvlášť tvrdé. Minulých několik let sucha také ničemu nepomohlo. Nevydělali jsme dost peněz na to, abychom přežili další zimu, a pokud nepůjdu, vyhladovíme k smrti. Vybral si mě jiný král, mám se stát jeho hlavním zbrojířem. Vydělám tak hodně peněz.“

„Ale vezmeš mě s sebou, že ano?“ vyhrkla rozhořčená Ceres.

Zachmuřeně zavrtěl hlavou.

„Musíš zůstat tady a pomáhat svojí matce a bratrům.“

To pomyšlení ji vyděsilo.

„Nemůžeš mě tu nechat s matkou,“ řekla. „To bys mi neudělal.“

„Promluvil jsem si s ní. Postará se o tebe. Bude hodná.“

Ceres si dupla, až kolem zavířil prach.

„Ne!“

Z očí se jí vyřinuly slzy a kutálely se jí po tvářích.

Otec se k ní o krůček přiblížil.

„Poslouchej mě dobře, Ceres. Palác pořád čas od času potřebuje meče. Ztratil jsem za tebe slovo, a pokud budeš dělat meče stejně dobře, jako jsem tě to učil, můžeš si sama něco vydělat.“

Kdyby něco vydělala sama pro sebe, byla by svobodnější. Zjistila, že se její drobné lehké ruce hodí, když je potřeba ozdobit ostří či jílce jemnými rytinami. Ruce jejího otce byly široké, prsty tuhé a neohrabané. Jen několik málo dalších lidí mělo stejně šikovné ruce jako Ceres.

Ale i tak zavrtěla hlavou.

„Nechci pracovat jako kovář,“ řekla.

„Máš to v krvi, Ceres. Máš ten dar.“

Zpupně zavrtěla hlavou.

„Já chci se zbraněmi bojovat,“ řekla, „ne je vyrábět.“

Sotva ta slova vypustila z úst, už jich litovala.

Otec se zamračil.

„Ty chceš být bojovnice? Bojepán?“ zavrtěl hlavou.

„Jednoho dne možná budou ženy moct bojovat,“ řekla. „Víš, že jsem cvičila.“

Obočí se mu starostlivě stáhlo.

„Ne,“ pronesl pevným hlasem. „To není tvoje cesta.“

Ceres pocítila zklamání. Cítila, jak se její naděje a sny o tom, že by se stala bojovnicí, při jeho slovech rozplývají. Věděla, že nechce být zlý – nikdy nebyl zlý. Byl to prostě fakt. A proto, aby přežili, musela i ona obětovat svoje sny.

Zadívala se do dálky na nebe, které pročísl blesk. O tři údery srdce později zaduněl hrom.

Že by si nevšimla, jak zoufalá byla jejich situace? Vždy předpokládala, že společně, jako rodina, vše zvládnou. Tohle ale vše měnilo. Teď tu nebude mít otce, na kterého se mohla spolehnout. Nikdo se nepostaví mezi ni a matku.

Po tvářích jí kanuly slzy a jedna po druhé padaly na vyprahlou půdu. Nehnutě stála na místě a přemýšlela. Měla by se řídit otcovou radou a vzdát se svých snů?

Náhle otec zpoza zad něco vytáhl, a když se Ceres podívala, co to je, viděla v jeho rukách meč. Přistoupil k ní blíž, aby si ho mohla prohlédnout.

Byl to úchvatný meč. Jílec byl z ryzího zlata, zdobila ho rytina hada. Čepel byla oboustranně broušená a vypadala, že je ukutá z nejkvalitnější oceli. I když Ceres nevěděla, kdo meč vyrobil, dokázala okamžitě říct, že se jedná o velmi kvalitní zbraň. Na čepeli byl vyrytý nápis.

Když se spojí meč se srdcem, přijde vítězství.

Ohromeně zírala na meč, ten pohled jí vyrazil dech.

„To jsi vykoval ty?“ zeptala se s očima přilepenýma k meči.

Přikývl.

„Podle seveřanského způsobu,“ odpověděl. „Ladil jsem ho tři roky. Jen samotná čepel má takovou cenu, že by nás všechny nasytila na celý rok.“

Pohlédla na něj.

„Tak proč ho neprodáš?“

Důrazně zavrtěl hlavou.

„To není důvod, proč jsem ho vytvořil.“

Přistoupil ještě blíž a k Ceresinu úžasu jí meč nabídl.

„Vyrobil jsem ho pro tebe.“

Ceres si údivem přitiskla ruku k ústům.

„Pro mě?“ zeptala se ohromeně.

Otec se široce usmál.

„Opravdu si myslíš, že bych zapomněl na tvé osmnácté narozeniny?“ odpověděl.

Cítila, jak se jí oči znovu plní slzami. Nikdy dřív nebyla tak dojatá.

Ale když si vzpomněla na to, co řekl dřív, o tom, že nechce, aby bojovala, cítila se zmateně.

„Ale stejně jsi tvrdil,“ přemýšlela, „že nechceš, abych cvičila.“

„Nechci, abys zemřela,“ vysvětloval. „Ale vidím, kam tě táhne srdce. A to je věc, kterou nemůžu změnit.“

Chytil ji za bradu a natočil jí hlavu tak, až se jejich oči setkali.

„Jsem za to na tebe hrdý.“

Podal jí meč, a když Ceres ucítila chladný kov v dlani, zdálo se jí, jako by se z meče stala součást jejího těla. Byl těžký tak akorát, jílec seděl v dlani, jako by podle ní byl vytvarován.

Všechny naděje, které v ní vyhasly, se teď znovu probudily k životu.

„Neříkej o něm matce,“ varoval ji otec. „Schovej ho někam, kde ho nenajde, jinak ho prodá.“

Ceres přikývla.

„Jak dlouho budeš pryč?“

„Pokusím se vás navštívit ještě, než napadne první sníh.“

„Ale to jsou měsíce!“ vyhrkla Ceres a o krok ustoupila.

„Je to něco, co musím udělat, abych –“

„Ne! Prodej meč. Zůstaň tu!“

Položil jí dlaň na tvář.

„Když prodám meč, pomůže nám to letos. A možná ještě napřesrok. Ale co pak?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, potřebujeme dlouhodobé řešení.“

Dlouhodobé? Ceres si náhle uvědomila, že tahle otcova práce nebude jen na pár měsíců. Možná bude na celé roky.

Její sklíčenost se ještě prohloubila.

Přistoupil k ní, jako by to cítil, a objal ji.

Ceres si uvědomila, že mu vzlyká do ramene.

„Budeš mi chybět, Ceres,“ řekl jí přes rameno. „Jsi jiná než všichni ostatní. Každý den se budu dívat na nebe a budu vědět, že pod stejnými hvězdami jsi i ty. Budeš to dělat stejně?“

Nejdřív na něj chtěla křičet, říct mu: jak se opovažuješ mě tu nechat samotnou?

Hluboko v srdci ale cítila, že opravdu nemůže zůstat, a nechtěla mu to dělat ještě těžší, než už to bylo.

Po tváři jí skanula další slza. Popotáhla a pak přikývla.

„Každou noc se zastavím pod naším stromem,“ řekla.

Otec ji políbil na čelo a pak ji něžně objal. Zranění na zádech Ceres zabolela, jako by do ní někdo vrazil nůž, ale zatnula zuby a zůstala tiše.

„Mám tě rád, Ceres.“

Chtěla mu odpovědět, ale nedokázala se přimět, aby cokoli řekla – slova se jí zasekla v krku.

Pak si otec přivedl ze stájí koně. Ceres mu pomohla naložit jídlo, nářadí a další zásoby. Naposled ji objal a Ceres připadalo, jako by jí mělo smutkem puknout srdce. Přesto ale nedokázala vyslovit ani jediné slovo.

Otec vyskočil do sedla, pokývl Ceres na rozloučenou a pak pobídl koně, aby vyrazil.

Ceres ho sledovala a neúnavně mu mávala, až dokud nezmizel za vzdáleným kopcem. Jediný člověk, který ji kdy měl opravdu rád, byl teď pryč.

Na tvářích ji zalechtal z nebe padající déšť.

„Otče!“ vykřikla tak hlasitě, jak jen mohla. „Otče, mám tě ráda!“

Padla na kolena a sevřela si obličej do dlaní, snažila se zadusit vzlyky.

Život, jak věděla, už nikdy nebude takový, jako dřív.

KAPITOLA TŘETÍ

Ceres bolely nohy, plíce jí hořely, ale přesto stoupala vzhůru tak rychle, jak jen mohla. Snažila se nevylít ani kapku vody z věder, která nesla. Za normálních okolností by se zastavila a odpočinula si, ale matka vyhrožovala, že pokud Ceres nepřinese vodu před rozbřeskem, nedostane snídani. Pokud nedostane snídani, bude o hladu až do večeře. Bolest ji stejně moc nezajímala. Alespoň odváděla její mysl od vzpomínek na otce a od toho, jak se vše po jeho odchodu zhoršilo.

Slunce si pomalu klestilo cestu nad Alvažské hory v dálce, malovalo oblaka růžovozlatou barvou a měkký vítr ohýbal žlutou trávu po obou stranách cesty. Ceres zhluboka vdechovala svěží ranní vzduch a nutila se do rychlejšího kroku. To, že jejich studna vyschla, nebrala matka jako dostatečnou omluvu pro to, že voda dorazí později. Ani to, že u druhé studny, půl míle vzdálené, se stála dlouhá fronta. Ceres se nezastavila, dokud se nedostala až na vrchol kopce. Jakmile na něj dorazila, zůstala stát na místě. Pohled, který se jí naskytnul, ji překvapil.

V dálce samozřejmě viděla jejich dům – před ním ale stál bronzový vůz. U něj stála její matka a bavila se s neskutečně tlustým mužem. Ceres v životě neviděla nikoho, kdo by byl jen z poloviny tak rozložitý. Měl na sobě vínovou plátěnou tuniku a červený sametový klobouk. Obličej mu pokrývaly husté šedivé vousy. Ceres uvažovala, kdo to může být. Že by nějaký obchodník?

Její matka na sobě měla nejlepší šaty – zelené, se sukní až na zem. Koupila si je před několika lety za peníze, za které si měla Ceres koupit nové boty. Nedávalo to smysl.

Ceres váhavě vyrazila z kopce dolů. Neustále je po očku sledovala, a když viděla, že muž předává matce těžký kožený měšec, všimla si, jak se matčina vyhublá tvář rozzářila. To v ní vzbudilo zvědavost. Že by se na ně usmálo štěstí? Bude se otec moct vrátit domů? To pomyšlení ji povzbudilo, i když si nedovolila cítit jakékoli nadšení až do doby, než si bude jistá, co se děje.

Když se Ceres přiblížila k domu, obrátila se k ní její matka a mile se na ni usmála. Ceres v tu chvíli ucítila v žaludku podivný pocit. Naposledy, když se na ni matka usmála tímhle způsobem – s rozzářenýma očima a lesknoucími se zuby – dostala Ceres výprask.

„Dceruško, drahoušku,“ pronesla matka přeslazeným hlasem a rozpřáhla ruce s úsměvem, při kterém Ceres tuhla krev v žilách.

„Tohle je to děvče?“ zeptal se muž s dychtivým úsměvem. Tmavé korálkovité oči se mu při pohledu na ni rozšířily.

Teď z blízka Ceres viděla každý záhyb a vrásku na tlusťochově kůži. Jeho široký plochý nos vypadal, jako by zakrýval celý jeho obličej, a když si muž sundal klobouk, odrážela jeho upocená holá hlava sluneční paprsky.

Matka přitančila k Ceres, vzala jí vědra z rukou a postavila je na spálenou trávu. Už tohle samotné gesto svědčilo o tom, že je něco příšerně špatně. Ceres cítila, jak se jí v hrudi zvedá vlna děsu.

„Představuji ti svoji radost a pýchu, moji jedinou dceru, Ceres,“ pronesla její matka a předstírala, že si otírá z oka slzu, která tam ale ve skutečnosti nebyla. „Ceres, tohle je lord Blaku. Prokaž úctu svému novému pánovi.“

Ceres ucítila bodnutí strachu. Zhluboka se nadechla a pohlédla na matku, která stála k lordovi zády. Ta se na ni usmála tak zle, jak jen mohla.

„Svému pánovi?“ zeptala se Ceres.

„Aby zachránil naši rodinu před krachem a veřejnou ostudou, nabídl milostivý lord Blaku tvému otci a mně výhodný obchod: měšec zlata výměnou za tebe.“

„Cože?“ zalapala Ceres po dechu. Zdálo se jí, jako by se pod ní zhoupla země.

„Tak buď hodná holka a prokaž mu úctu,“ nařídila jí matka s varovným pohledem.

„To ne,“ odpověděla Ceres, napnula hruď a udělala krok zpět. Připadala si hloupě. Měla si uvědomit, že muž je otrokář a že zbožím má být její život.

„Otec by mě nikdy neprodal,“ dodala skrz zaťaté zuby. Pocit hrůzy a rozhořčení byl stále silnější.

Matka se zamračila a chytila Ceres za paži. Prsty jí zaryla do kůže.

„Když se budeš chovat slušně, možná si tě tento muž vezme za ženu. Což by pro tebe bylo velké štěstí,“ zamumlala.

Lord Blaku si olízl tenké rozpraskané rty a opuchlýma očima si lačně prohlížel Ceresino tělo od hlavy až k patě. Jak jí to mohla matka udělat? Ceres věděla, že ji matka nemá ráda tolik, jako její bratry, ale tohle?

„Marito,“ pronesl lord nosovým hlasem. „Tvrdila jsi mi, že je tvoje dcera hezká, ale opomněla jsi mi říct, že je to naprosto nádherné stvoření. Odvážím se tvrdit, že jsem ještě neviděl ženu s tak šťavnatými rty, vášnivýma očima a pevným a výstavním tělem.“

Ceresina matka si s povzdechem položila ruku na srdce. Ceres to zhnusilo tak, až měla pocit, že se na místě pozvrací. Vytrhla se z matčina sevření a sevřela ruce v pěst.

„Možná jsem si tedy měla říct o víc, když se ti tolik líbí,“ pronesla matka a sklopila oči k zemi. „Konec konců, je to naše jediná milovaná dcera.“

„Za takovou krásku rád připlatím. Dalších pět zlatých bude stačit?“ zeptal se.

„To je od tebe tak štědré,“ odpověděla Ceresina matka.

Lord Blaku se odkolébal k vozu, aby přinesl další zlato.

„Otec by s tímhle nikdy nesouhlasil,“ zavrčela Ceres.

Ceresina matka k ní výhružně vykročila.

„Ale tohle byl nápad tvého otce,“ vyštěkla a obočí jí přitom vyletělo až do půli čela. Ceres teď věděla, že matka lže – kdykoli lhala, zvedalo se jí obočí.

„Opravdu si myslíš, že tě má otec radši než mě?“ zeptala se jí matka.

Ceres zamrkala, nechápala, co to má s čímkoli společného.

„Nikdy bych nemohla mít ráda někoho, kdo si myslí, že je lepší než já,“ dodala.

„Nikdy jsi mě neměla ráda?“ zeptala se Ceres a hněv se v ní pomalu měnil na beznaděj.

Mezitím se vrátil lord Blaku se zlatem v ruce, došel až k Ceresině matce a předal jí ho.

„Tvoje dcera stojí za každý jeden z nich,“ řekl. „Bude z ní skvělá manželka a porodí mi mnoho synů.“

Ceres se kousla do rtu a rozhodně zavrtěla hlavou.

„Lord Blaku si pro tebe ráno přijede, takže jdi dovnitř a sbal si věci,“ rozkázala jí matka.

„To neudělám!“ vykřikla Ceres.

„Tohle byl vždycky tvůj problém, holčičko. Myslíš jen sama na sebe. Tohle zlato,“ pronesla její matka a zacinkala měšcem Ceres před obličejem, „udrží tvoje bratry naživu. Udrží naši rodinu při životě, dovolí nám zůstat tady a opravit dům. Nad tím ses nezamyslela?“

Na zlomek okamžiku si Ceres pomyslela, že je možná opravdu sobecká. Pak si ale uvědomila, že si s ní matka znovu hraje, že s ní manipuluje a využívá proti ní lásku, kterou cítila ke svým bratrům.

„Neměj strach,“ pronesla Ceresina matka směrem k lordu Blakovi. „Ceres se podvolí. Je jen potřeba mít pevnou ruku. Pak bude pokorná jako beránek.“

Nikdy. Nikdy nebude manželkou toho chlapa ani ničí majetek. A nikdy nenechá matku, aby vyměnila její život za padesát pět zlatých.

„S tímhle otrokářem nikam nepůjdu,“ vyštěkla Ceres a vrhla na něj znechucený pohled.

„Nevděčné děcko!“ zaječela její matka. „Pokud neuděláš, co ti říkám, ztřískám tě tak, že už se nikdy nepostavíš na nohy. A teď padej dovnitř!“

Pomyšlení na výprask od matky přineslo zpět příšerné bolestivé vzpomínky. Ceres se vrátila do okamžiku, kdy jí bylo pět let a matka ji zbila tak, až jí před očima všechno zčernalo. Zranění z bití – i spousta dalších – se zhojila, ale rány na duši nikdy nepřestaly krvácet. A teď, když věděla jistě, že ji matka nemá a nikdy neměla ráda, jí srdce puklo už nadobro.

Než stihla Ceres zareagovat, přikročila k ní matka a vrazila jí takovou facku, až jí začalo zvonit v uchu.

Ceres nejprve náhlý útok překvapil, téměř se stáhla zpět. Ale pak se v ní něco zlomilo. Už se nechtěla schovávat, jako to dělala do teď.

Oplatila matce její facku. Udeřila ji tak tvrdě, až ji srazila na zem. Tam matka jen vyděšeně zalapala po dechu.

Zrudla v obličeji, postavila se zpět na nohy a chytila Ceres za rameno a za vlasy. Pak jí vrazila koleno do břicha. Když se Ceres bolestí předklonila, udeřila ji matka kolenem ještě do obličeje, takže Ceres upadla na zem.

Otrokář jen stál a sledoval, co se bude dít. Oči měl otevřené dokořán a pobaveně se uchechtával. Očividně se mu jejich boj líbil.

Ceres ještě stále kašlala a lapala po dechu po úderech, které schytala od matky. Roztřeseně se postavila na nohy a se zaječením se vrhla na matku a srazila ji k zemi.

Tohle dnes skončí, to bylo vše, na co Ceres dokázala myslet. Všechna ta léta, kdy ji matka nenáviděla, kdy s ní jednala s naprostým opovržením, to vše teď živilo její zuřivost. Ceres sevřenými pěstmi bila matku do obličeje, znovu a znovu. Současně se jí po tvářích koulely horké slzy a rty se jí chvěly nekontrolovatelnými vzlyky.

Konečně její matka ochabla.

Ceresina ramena se třásla s každým vzlykem, připadalo jí, jako by se jí měl obrátit žaludek. Pohled rozmazaný slzami obrátila k otrokáři. Cítila k němu ještě větší nenávist než předtím.

„Budeš dobrá,“ pronesl lord Blaku se zrádným úsměvem, pak sebral ze země měšec zlaťáků a připnul si ho ke koženému opasku.

Než stihla Ceres zareagovat, sevřel ji rukama. Zvedl jí a vyšplhal s ní do vozu. Rychlým pohybem ji hodil dozadu, jako by byla pytel brambor. Byl příliš silný a hrubý na to, aby se mu dokázala ubránit. Jednou rukou ji držel za paži a druhou si připravoval řetěz. Přitom k ní promlouval: „Nejsem tak hloupý, abych si myslel, že bys tu ráno ještě byla.“

Ceres pohlédla na dům, který jí byl domovem po celých osmnáct let. Pomyslela na otce a bratry a oči se jí přitom zalily slzami. Pokud se chtěla zachránit, musela se rozhodnout rychle. Dřív, než se jí zaklapne řetěz kolem kotníku.

Nakonec se rozhodla. Sebrala všechnu sílu, která jí ještě zbývala, vykroutila paži z otrokářova sevření, zvedla nohu a kopla ho do obličeje tak silně, jak jen dokázala. Otrokář vyletěl zády napřed z vozu a skutálel se na zem.

Ceres seskočila a vyrazila co nejrychleji po prašné cestě. Daleko od ženy, kterou, jak si přísahala, už nikdy nenazve svojí matkou. Daleko od všeho, co kdy znala a na čem jí kdy záleželo.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Thanos obklopený královskou rodinou se ze všech sil snažil udržet příjemný výraz. Nedařilo se mu to ani přes zlatý pohár vína, který svíral v ruce. Nenáviděl to. Nenáviděl všechny ty lidi, svoji rodinu. A nenáviděl královské sešlosti – hlavně ty, které následovaly po Jatkách. Věděl, jak žili běžní lidé, jak chudí byli, a cítil, že všechna pompa a povýšenost kolem je ve skutečnosti nespravedlivá a nesmyslná. Dal by cokoli za to, aby mohl být někde daleko odsud.

Nedaleko postávali jeho příbuzní – Lucious, Aria a Varius. Thanos se nijak nesnažil zapojovat do jejich plytkého rozhovoru. Místo toho sledoval imperiální hosty procházející se palácovými zahradami. Všichni byli oblečeni v tógách a štólách a s falešnými úsměvy nasazenými na obličejích si vzájemně pronášeli neupřímné lichotky. Někteří jeho příbuzní po sobě házeli jídlem a běhali přitom po pěstěných trávnících mezi stoly přetékajícími jídlem a vínem. Jiní si zase v malých hloučcích připomínali události z Jatek, které je zaujaly. Smáli se přitom a zesměšňovali ty, kteří dnes přišli o život.

Stovky lidí, uvažoval Thanos, a nikdo z nich nemá ani kousek cti.

„Příští měsíc si koupím tři bojepány,“ pronesl nabubřele Lucious – nejstarší z nich – a přiložil si na čelo hedvábný šátek, aby vysál pot. „Stefanus nestál ani za polovinu toho, co jsem za něj zaplatil. Kdyby už nebyl mrtvý, sám bych ho probodl mečem. V prvním kole bojoval jako holka.“

Aria a Varius se zasmáli, ne tak Thanos. Ať už považovali Jatka za hru nebo ne, podle Thana by i královští měli prokazovat respekt ke statečnosti bojepánů a úctu k padlým.

„No, viděl jsi Brennia?“ zeptala se Aria a vykulila přitom své velké modré oči. „Já jsem dokonce uvažovala o tom, že ho koupím, ale když jsem ho sledovala při nácviku, díval se na mě strašně namyšleně. Věřili byste tomu?“ protočila oči a odfrkla si.

„A taky smrdí jako tchoř,“ dodal Lucious.

Všichni krom Thana se znovu zasmáli.

„Nikdo z nás by si ho nevybral,“ pronesl Varius. „Je pravda, že vydržel déle, než jsme čekali, ale je v hrozné formě.“

To už Thanos nevydržel, nemohl dál mlčet.

„Brennius je v nejlepší formě ze všech bojepánů v aréně,“ protestoval. „Nemluvte o umění boje, když o něm nic nevíte.“

Ostatní zmlkli a Aria vykulila oči, až vypadaly, že jí vypadnou z důlků, ale sklonila pohled k zemi. Varius nadmul hruď, založil si ruce a zamračil se. Přistoupil k Thanovi, jako by se ho chystal vyzvat na souboj, a vzduch zhoustl napětím.

„No tak, kašlete na ty naduté bojepány,“ pronesla Aria a postavila se mezi chlapce, jako by chtěla uklidnit situaci. Pokynula jim, aby přistoupili blíž, a pak zašeptala, „doslechla jsem se zvláštní novinku, ptáček mi ji přinesl. Král prý chce, aby se Jatek zúčastnil někdo z královského rodu.“

Všichni si vyměnili znepokojené pohledy a ztichli.

„Možná,“ řekl Lucious. „Ale já to určitě nebudu. Nechce se mi riskovat život v nějaké hloupé hře.“

Thanos věděl, že by dokázal porazit většinu bojepánů, ale zabít jiného člověka by bylo to poslední, co by chtěl.

„Prostě se jen bojíš smrti,“ pronesla Aria.

„Nebojím,“ odporoval Lucious. „To odvoláš!“

Thanovi došla trpělivost a rozhodl se skupinu opustit.

Sledoval svoji vzdálenou sestřenici Stephanii, která se motala kolem, jako by někoho hledala – pravděpodobně přímo jeho. Před několika týdny prohlásila královna, že je Thanovi souzeno být se Stephanií, ale on to tak necítil. Stephania byla zkažená stejně jako zbytek jeho příbuzenstva a on by se raději vzdal svého jména, svých dědických nároků a dokonce i svého meče, jen aby si ji nemusel vzít. Byla krásná na pohled, to ano – měla zlaté vlasy, pleť bílou jako mléko a rty rudé jako krev – ale kdyby měl Thanos ještě jednou poslouchat o tom, jak k ní je život nespravedlivý, raději by si uřezal uši.

Pospíchal k okraji zahrady směrem k růžovým keřům a vyhýbal se očnímu kontaktu s kterýmkoli návštěvníkem. Když ale zahnul za roh, zjevila se přímo před ním Stephanie. Hnědé oči se jí rozzářily.

„Dobrý večer, Thane,“ vyhrkla se zářivým úsměvem, který by roztřásl kolena většině chlapců kolem. Většině. Thanovi ale ne.

„I tobě dobrý večer,“ odpověděl Thanos a bez zastavení se protáhl kolem ní.

Stephania si povytáhla štólu a vyrazila za ním jako dotěrný komár.

„Nemyslíš, že je nespravedlivé, jak – “ začala.

„Mám práci,“ vyštěkl Thanos drsnějším tónem, než původně chtěl. Stephanii to překvapilo. Pak se k ní obrátil „Omlouvám se… Tyhle sešlosti mě prostě unavují.“

„Možná by ses se mnou chtěl projít zahradami?“ navrhla Stephania, udělala krok směrem k němu a pozvedla obočí.

To byla ta poslední věc, po které toužil.

„Poslouchej,“ odpověděl, „já vím, že královna i tvoje matka si myslí, že my dva nějak patříme k sobě, ale…“

„Thane!“ zaslechl za sebou.

Thanos se ohlédl a spatřil královského posla.

„Král si přeje, aby ses s ním setkal v altánku. Okamžitě,“ pronesl. „A ty také, má paní.“

„Můžu vědět proč?“ zeptal se Thanos.

„Je toho hodně k probrání,“ odpověděl posel.

Vzhledem k tomu, že se s králem nikdy normálně nebavil, uvažoval Thanos, co asi bude následovat.

„Samozřejmě,“ zareagoval Thanos.

K jeho velkému zděšení se do něj Stephania nadšeně zavěsila a společně následovali posla k altánku.

Když si Thanos všiml několika královských rádců sedících na lavicích a v křeslech a dokonce i korunního prince, začalo se mu zdát divné, že ho také přizvali. Stěží se mohl účastnit jejich rozhovorů, neměl čím přispět, protože jeho názory o tom, jak by mělo být Impérium spravováno, se diametrálně lišily od názorů všech kolem. To nejlepší, co bude moct dělat, pomyslel si, bude mlčet.

„Jaký jste to krásný pár,“ přivítala je královna s vřelým úsměvem na rtech.

Thanos mlčel a nabídl Stephanii, aby se posadila po jeho boku.

Jakmile se všichni usadili, Thanův strýc, král, povstal a sešlost se ztišila. Král byl oděný v tóze po kolena, ale tam, kde ostatní měli bílou, červenou a modrou barvu, měl on barvu purpurovou. Barvu vyhrazenou pouze pro krále. Kolem plešatějících spánků měl zlatý věnec a tváře i oči měl pokleslé, i když se usmíval.

„Masy se začínají vzpouzet,“ pronesl pomalu vážným hlasem. Vážným pohledem přejel po tvářích všech přítomných a v obličeji se mu zračila královská nadřazenost. „Přišel čas jim ukázat, kdo tu vládne, a zavést drsnější opatření. S okamžitou platností zdvojnásobuji odvody z veškerého majetku i potravin.“

Ozvalo se překvapené mumlání následované souhlasnými pokývnutími.

„Skvělý nápad, nejjasnější výsosti,“ zvolal jeden z rádců.

Thanos nemohl uvěřit svým uším. Zdvojnásobit lidem daně? Občas se setkával s obyčejnými lidmi a věděl, že současné daně jsou už tak dost vysoké. V některých případech je lidé nezvládali platit. Viděl matky truchlící nad smrtí jejich dětí, které zemřely hlady. Dokonce včera nabídl jídlo čtyřleté holčičce bez domova, které zpod kůže vystupovala každá kost v těle.

Odvrátil pohled, jinak by musel vystoupit proti tomuhle očividnému šílenství.

„A konečně,“ pokračoval král, „abychom odvrátili podzemní revoluci, která nám tu začíná bujet, od dnešního dne bude prvorozený syn z každé rodiny povinně odveden do královské armády.“

Jeden po druhém chválili účastníci setkání královo moudré rozhodnutí.

Thanos si všiml, že se nakonec obrátil král i k němu.

„Thane,“ pronesl, „celou dobu mlčíš. Mluv!“

Altánek ztichl a všechny oči se upřely na Thana. Vstal. Věděl, že musí promluvit, kvůli vyhladovělé holčičce, kvůli truchlícím matkám, kvůli všem lidem, jejichž životy tu neměly žádnou cenu. Musel mluvit za ně, protože když nepromluví on, tak nikdo.

„Drsnější opatření revoluci nezadusí,“ pronesl a srdce v hrudi mu prudce bušilo. „Jen ji víc rozdmýchá. Vštěpovat běžným lidem strach a sebrat jim jejich svobody nám nepřinese nic dobrého. Naopak je to přinutí povstat proti nám a přidat se k revoluci.“

Několik lidí kolem se zasmálo, zatímco ostatní se mezi sebou bavili. Stephania ho vzala za ruku a snažila se ho uklidnit, on se jí ale vytrhnul.

„Dobrý král využívá k vládě nad poddanými lásku stejně jako strach,“ dokončil svoji řeč Thanos.

Král vrhl po královně nepříjemným pohledem a pak došel k Thanovi.

„Thane, pronesl jsi slova hodná statečného mladého muže,“ řekl a položil mu ruku na rameno. „Nebyl ale tvůj mladší bratr chladnokrevně zavražděn těmi stejnými lidmi, které tu obhajuješ?“

Thanos začal vidět rudě. Jak si jeho strýc mohl dovolit vytahovat jen tak smrt jeho bratra? Thanos léta usínal se zármutkem v mysli, zatímco oplakával smrt svého bratra.

„Ti, kteří zabili mého bratra, neměli dostatek jídla,“ odpověděl Thanos. „Zoufalí lidé využívají zoufalé prostředky.“

„Zpochybňuješ královu moudrost?“ zeptala se královna.

Thanos nemohl uvěřit tomu, že se nikdo další neozval. Copak neviděli, jak nespravedlivé to vše bylo? Neuvědomovali si, že nový zákon jen přileje olej do ohně revoluce?

„Lidé si ani na okamžik nebudou myslet, že toužíme po něčem jiném, než jejich utrpení a našem vlastním prospěchu,“ pronesl Thanos.

Celá skupina šokovaně zalapala po dechu.

„Pronášíš drsná slova, synovče,“ řekl král a pohlédl mu do očí. „Skoro bych si myslel, že se chystáš přidat k revoluci.“

„Možná. Pokud už dávno není její součástí?“ pronesla královna a pozvedla obočí.

„To nejsem,“ vyštěkl Thanos.

Vzduch v altánku povážlivě zhoustl a Thanos si uvědomil, že pokud nebude našlapovat opatrně, může být obviněn ze zrady – zločinu, který se trestal smrtí. Bez soudu.

Stephania povstala a sevřela do dlaní Thanovu ruku. Své gesto ale špatně načasovala a rozzuřený Thanos se ze sevření jejích dlaní vysmekl.

Stephania se zatvářila zklamaně a sklopila pohled k zemi.

„Možná, že za nějaký čas si uvědomíš bláhovost svých názorů,“ pronesl král trpělivě k Thanovi. „Prozatím platí to, co jsem řekl, a to od této chvíle.“

„Dobrá,“ promluvila královna s náhlým úsměvem na rtech. „Přejděme k druhé věci, kterou musíme projednat. Thane, jsi mladý muž, je ti devatenáct let a my, tvoji imperiální vládci, jsme ti vybrali ženu. Rozhodli jsme, že se oženíš se Stephanií.“

Thanos pohlédl na Stephanii, jejíž oči se zalévaly slzami a v obličeji se jí zračily obavy. Ta slova ho vyděsila. Jak to po něm mohli žádat?

„Já si ji ale nemůžu vzít,“ zašeptal Thanos a cítil svíravý pocit v žaludku.

Lidé v altánku začali nespokojeně mumlat a královna vyskočila z křesla tak prudce, až se s hlasitým prásknutím převrátilo.

„Thane!“ vykřikla s rukama zapřenýma v bok. „Jak se odvažuješ odporovat králi? Vezmeš si Stephanii, ať už chceš nebo ne!“

Thanos pohlédl na Stephanii, která se tvářila nekonečně smutně, a po tvářích se jí kutálely slzy.

„Ty si myslíš, že jsi pro mě až moc dobrý?“ zeptala se ho a třásl se jí při tom ret.

Thanos udělal krok směrem k ní, chtěl ji alespoň trochu utěšit, ale než se jí stihl dotknout, vyběhla ven z altánku a uplakaný obličej skrývala v dlaních.

Král vstal a bylo vidět, že se zlobí.

„Odmítni ji, chlapče,“ pronesl hlasem, který byl náhle chladný a tvrdý a duněl celým altánkem, „a skončíš v temném žaláři.“

KAPITOLA PÁTÁ

Ceres utíkala spletitými městskými uličkami, dokud necítila, že ji nohy už dál nedonesou, dokud ji plíce nepálily tak, až se jí zdálo, že puknou a dokud si nebyla naprosto jistá, že ji otrokář nenajde.

Nakonec se v zapadlé uličce zhroutila na zem. Kolem se povalovaly odpadky a pobíhaly krysy, ale jí to bylo jedno. Přitiskla si kolena k hrudi a slzy jí kanuly po rozpálených tvářích. Její otec byl pryč a matka ji chtěla prodat. Neměla nikoho. Když zůstane na ulici a bude přespávat ve stínu budov, zemře nakonec hlady nebo umrzne, až přijde zima. Možná by to ale bylo nejlepší.

Hodiny seděla a brečela, oči jí opuchly a mysl se zamlžila zoufalstvím. Kam teď půjde? Jak si vydělá peníze na živobytí?

Den pokročil, když se nakonec rozhodla vrátit domů. Vplíží se do přístřešku, sebere těch několik zbývajících mečů a prodá je v paláci. Stejně je dnes očekávali. Tak si vydělá peníze na pár dní a třeba mezitím vymyslí lepší plán.

Současně si vyzvedne meč, který jí věnoval otec a který skryla pod prkny podlahy v přístřešku. Ale ten neprodá, ne. Ne, dokud nebude hledět smrti do očí, teprve pak by se vzdala daru od svého otce.

Vyrazila směrem k domovu. Cestou si dávala pozor na známé tváře i na otrokářův vůz. Když zdolala poslední kopec, začala se plížit za domky a skrz pole, oparně se plížila po vyprahlé zemi a pátrala po matce.

Ucítila provinilé bodnutí, když si uvědomila, že zbila vlastní matku. Nikdy jí nechtěla ublížit, dokonce ani po tom, jak krutě se k ní matka chovala. Dokonce ani tehdy, když jí nenávratně zlomila srdce.

Dorazila zezadu k přístřešku a skrz prasklinu ve zdi do něj nahlédla. Zjistila, že je prázdný, a tak vstoupila dovnitř. Sesbírala meče, a když už se chystala zvednout prkno v podlaze, aby vyzvedla ukrytý meč, zaslechla hlasy zvenčí.

Vstala a otvorem ve zdi vykoukla ven. Ke svému zděšení spatřila matku a Sarta mířící k přístřešku. Matka měla odřené tváře a kolem jednoho oka výraznou modřinu. Ceres se téměř usmála, když zjistila, že matka žije a je v pořádku. Pak se v ní ale znovu vzedmul vztek a zlost, když si vzpomněla, jak ji matka chtěla prodat.

„Pokud zjistím, že jsi chtěl Ceres propašovat jídlo, seřežu tě. Rozumíš, co ti říkám?“ pronesla jedovatě matka, když procházeli pod babiččiným stromem.

Sartes neodpověděl, a tak ho matka udeřila přes tvář.

„Rozumíš, chlapečku?“ zeptala se znovu.

„Ano,“ odpověděl Sartes s pohledem upřeným do země. V koutku oka se mu zaleskla slza.

„A pokud ji někde uvidíš, přiveď ji domů. Dostane takový výprask, na jaký nikdy nezapomene.“

Znovu se vydali na cestu k přístřešku a Ceres se náhle prudce rozbušilo srdce. Sbalila meče a vyrazila k zadním dveřím tak rychle a tiše, jak jen dokázala. Ve chvíli, kdy se dostala ven, se otevřely přední dveře. Ceres se zastavila, opřela se o zeď a poslouchala. Zranění, která jí na zádech způsobil pratygr ji znovu začala pálit.

„Kdo je tam?“ zeptala se matka.

Ceres zadržela dech a pevně zavřela oči.

„Vím, že tam jsi,“ pokračovala matka a pak čekala. „Sarte, jdi a podívej se za zadní dveře, jsou otevřené.“

Ceres si přitiskla meče k hrudi. Slyšela Sartovy kroky a vzápětí se dveře se zaskřípáním otevřely.

Když ji Sartes spatřil, vykulil oči překvapením. Zalapal po dechu.

„Je tam někdo?“ zeptala se matka.

„Eeee… ne,“ odpověděl Sartes a když se jeho pohled setkal s Ceresiným, zalily se mu oči slzami.

„Děkuji,“ naznačila Ceres tiše rty a Sartes jí pokynul, aby rychle zmizela.

Přikývla a s těžkým srdcem se plížila pryč do pole. Dveře přístřešku se zabouchly. Pro svůj meč se vrátí později.

*

Ceres se celá zpocená zastavila u palácové brány. Byla hladová a vyčerpaná, meče svírala v rukách. Imperiální vojáci stojící na stráži ji znali. Věděli, že její otec ková meče a ona je pak obvykle doručuje do paláce, takže ji pustili dál bez zbytečných otázek.

Spěchala přes dlážděné nádvoří a pak zahnula ke kovářovu kamennému domku skrývajícímu se za jednou ze čtyř věží. Vešla dovnitř.

Kovář stál u kovadliny před prskající výhní a bušil do žhnoucí čepele. Kožená zástěra chránila jeho oblečení před odskakujícími jiskrami. Ustaraný výraz v jeho tváři přiměl Ceres zamyslet se nad tím, co se asi děje. Obvykle veselý muž ve středních letech byl vždy plný energie a málokdy měl nějaké starosti.

Jeho plešatá zpocená hlava ji přivítala ještě před tím, než si všiml, že vešla dovnitř.

„Dobré jitro,“ pronesl, když ji uviděl. Pak jí gestem naznačil, kam má složit meče.

Přešla přes horkou zakouřenou místnost a složila zboží na pracovní stůl. Kov zaduněl na povrchu tvrdého dřeva plného spálenin a prasklin.

Kovář zavrtěl hlavou, očividně ho něco trápilo.

„Co se děje?“ zeptala se.

Pohlédl na ni se starostmi v očích.

„Ze všech dnů, kdy mohl onemocnět,“ zabrblal.

„Bartholomew?“ zeptala se Ceres, když si všimla, že mladý zbrojíř bojepánů nebyl na místě, kde obvykle stával. Za normálních okolností by teď – těsně před tím, než mělo začít cvičení – nejspíš zuřivě připravoval několik posledních zbraní.

Kovář přestal bušit do čepele a vzhlédl k ní s rozmrzelým výrazem. Husté obočí se mu stáhlo starostmi.

Zavrtěl hlavou.

„A ze všech dnů zrovna, když mají probíhat cvičné boje,“ pronesl. „A ne ledajaké cvičné boje.“ Vrazil čepel mezi žhnoucí uhlíky ve výhni a rukávem tuniky si setřel pot z čela. „Dnes budou královští cvičně bojovat s bojepány. Král si osobně vybral dvanáct urozených, kteří mají cvičit na Jatka. Tři budou pokračovat dál a zúčastní se jich.“

Ceres chápala jeho obavy. Bylo jeho zodpovědností zajistit bojovníkům zbrojíře, a pokud to nedokázal, bylo v sázce jeho místo královského kováře. Stovky dalších kovářů se třásly na to, aby zaujaly jeho místo.

„Král nebude mít radost, když budeš mít o jednoho zbrojíře míň,“ řekla.

Založil si ruce v bok a zavrtěl hlavou. V tu chvíli vešli dva imperiální vojáci.

„Přišli jsme vyzvednout zbraně,“ pronesl jeden a zamračil se na Ceres.

I když to nebylo zakázané, Ceres věděla, že se lidem nelíbí, když dívka pracovala se zbraněmi – to byl úkol mužů. Na jedovaté poznámky a nevrlé pohledy si ale dávno zvykla. Setkávala se s nimi téměř pokaždé, když doručovala zbraně do paláce.

Kovář vystoupil kupředu a přešel ke třem dřevěným vědrům plným zbraní. Všechny byly připravené na cvičné souboje.

„Tady máte zbytek zbraní, které si král na dnešek vyžádal,“ vysvětlil imperiálním vojákům.

„A co zbrojíř?“ tázal se voják.

Kovář se už chystal odpovědět, ale Ceres dostala nápad.

„To jsem já,“ vyhrkla a v hrudi se jí zvedla vlna vzrušení. „Já jsem záskok na dnešek i na další dny, než se vrátí Bartholomew.“

Imperiální voják na ni chvíli nevěřícně zíral.

Ceres sevřela rty a udělala krok kupředu.

„Pracovala jsem se svým otcem celý život, vyráběli jsme meče, štíty i všechny možné další zbraně. Doručovala jsem vám je pak do paláce,“ vysvětlovala.

Netušila, odkud se v ní vzalo tolik odvahy, ale stála zpříma a hleděla vojákovi do očí.

„Ceres…“ pronesl kovář a podíval se na ni soucitným pohledem.

„Vyzkoušejte mě,“ řekla a odhodlání v ní dál narůstalo. Chtěla, aby zjistili, co dokáže. „Není tu nikdo jiný, kdo by mohl zaujmout Bartholomeovo místo, jen já. A když dnes bude o jednoho zbrojíře méně, král se bude zlobit.“

Nebyla si jistá, ale došlo jí, že kovář i imperiální vojáci by udělali téměř cokoli, jen aby udrželi krále spokojeného. Obzvlášť dnes.

Imperiální vojáci se podívali na kováře a ten jejich pohled opětoval. Na moment se zamyslel. Pak uplynula další chvíle, ale nakonec přikývl. Rozložil na stůl přehršel zbraní a pokynul Ceres, aby k němu přistoupila.

„Tak se předveď, Ceres,“ pronesl a v očích se mu zablesklo. „Jak znám tvého otce, pravděpodobně ti vysvětlil všechno, co bys neměla vědět.“

„A ještě víc,“ odpověděla Ceres a v duchu se musela smát.

Ukazovala na jednu zbraň po druhé a podrobně vysvětlovala, jak se používají, jaké mají výhody a jak se která hodí pro různé typy boje.

Když skončila, pohlédli vojáci na kováře.

„Předpokládám, že je lepší mít jako zbrojíře holku, než nemít žádného,“ řekl kovář. „Pojďme a promluvme si s králem. Možná to povolí, když zjistí, že nikoho jiného nemáme.“

Ceres byla tak nadšená, že kováře málem objala. Ten na ni spiklenecky mrkl. Vojáci stále vypadali nerozhodně, ale vzhledem k tomu, že je nenapadlo nic jiného, souhlasili.

Ceres následovala vojáky ven ze dveří a pak na palácové cvičiště. Byla zvyklá na zvuk střetávajících se mečů, na mručení bojepánů, když se utkávali mezi sebou, a na pach potu smíseným s pachem kůže a kovu ve vzduchu. Nezvyklé ale bylo vidět královské uprostřed cvičiště. Samozřejmě na sobě měli svoje přehnaně zdobené a leštěné zbroje. Vypadalo to, jako by potřebovali lekci v zacházení s mečem. Nebo možná sto lekcí. Ceres cítila, že královští sem nepatří. Nejen to. Z pohledu na ně se jí dělalo špatně. Všichni ti nižší lordi, účetní a hodnostáři vždy jen ujídali z hromad potravin a pili víno ze svých drahých zlatých pohárů a přitom sledovali bojující bojepány. Měli by se vrátit na své rozpustilé večírky a ne předstírat odvahu a čest.

Jeden z královských ale vyčníval nad ostatními: Thanos. Když ho Ceres sledovala, jak cvičí, uvědomila si, že se pohyboval rychle, ladně a mrštně. K jejímu překvapení se jevil téměř stejně schopně jako Brennius. Neměl zbroj jako ostatní královští. I jeho vlasy byly jiné. Neměl je stažené do koňského ohonu, jako ostatní královští. Místo toho se mu neposlušné vlnité vlasy míhaly kolem tváře při každém jeho pohybu.

Ceres si odfrkla. Možná věděl něco málo o boji, ale také byl nejnadutější. Stále se na někoho nebo něco mračil a vypadal, jako by se cítil povznesený nad vším kolem.

Strážní ji přivedli před trůn, a když ji kovář představil králi jako zastupujícího zbrojmistra, král se uchechtl. Pohlédl na rádce po obou stranách trůnu a Ceres se nelíbilo, jakým způsobem se dívají. Hleděli na ni jako na obtížný hmyz, kterého je třeba se zbavit. Králův výraz se ale náhle změnil, tvář se mu rozzářila úsměvem, jako by náhle dostal ten nejlepší nápad.

„Vzhledem k tomu, že nemáme nikoho jiného, musí to být podle tvého,“ pronesl král ke kováři. „Ceres, budeš k ruce princi Thanovi.“

Král to pronesl tónem, který naznačoval, že se snad jedná o formu trestu nebo hanbu pro prince Thana, ale Ceres to bylo jedno. I když nebyla příliš nadšená, že má dělat zbrojíře zrovna Thanovi, dostala úkol, a teď mohla ukázat svoje schopnosti královskému dvoru. Bylo to víc, než mohla jakákoli dívka kdy chtít.

Uklonila se králi, a když procházela kolem kováře, pohlédla na něj koutkem oka. Kovář přikývl a odešel zpět do svého příbytku. V jeho tváři bylo vidět skrývaný pocit hrdosti.

Imperiální voják odvedl Ceres k Thanovi, který stál jen kousek od nich, a když si jí princ všiml, zamračil se ještě víc než obvykle.

„No dobrá,“ zamumlal s pohledem upřeným přes cvičiště na strýce. Kdyby mohl pohled zabíjet, byl by král na místě mrtev. Ale pohled zabíjet nemohl, a tak se král jen ošklivě zašklebil, čímž Ceres potvrdil, že její přiřazení k Thanovi byla skutečně forma trestu.

Thanos se postavil před Ceres a ta si všimla, že má rozhalenou košili, což odhalilo drobné tmavé chlupy na jeho svalnaté hrudi. Dech se jí zadrhl. Podíval se na ni, a když se jejich oči setkaly, uvědomila si, jak pevně jeho pohled působí – duhovky měl tmavší než nejčernější saze. Nezastrašilo ji to. Naopak, jeho bezedné oči ji k němu přitahovaly. Nedokázala odvrátit pohled.

Když přerušil oční kontakt, mohla se Ceres znovu volně nadechnout a jasně uvažovat. Přísahala si, že mu ukáže, že ví, co dělá.

„Předpokládám, že bych ti měl věřit, když se za tebe přimlouval kovář,“ pronesl Thanos, když rozkládala zbraně jednu vedle druhé na dřevěný stůl.

I když byla dívka a i když Thanos byl nepochybně dostatečně chytrý na to, aby mu došlo, že to, co jeho strýc udělal, nebylo nic jiného než krutý vtip, překvapilo ji, že se k ní nechová povýšeně.

„Udělám, co bude v mých silách, pane,“ odpověděla a položila na dřevěný stůl jeden z mečů.

Pohlédl na ni a jeho pichlavé oči si ji prohlížely až příliš důvěrně na to, aby se cítila příjemně.

„Takové formality nejsou potřeba, jsem Thanos,“ řekl.

Znovu ji překvapil jeho neformální přístup. Že by ho odhadla špatně? Že by nebyl tak arogantní, sobecký a nevděčný spratek, za kterého ho považovala?

Když rozložila všechny zbraně, připomněl imperiální voják pravidla bojů. Nejdříve sledovali několik bojepánů při boji a pak přišel čas pro královské. Imperiální voják vyvolal Lucia – blonďatého, svalnatého, ale poněkud hubeného mladíka, který přistoupil k jednomu z bojepánů. Thanos se naklonil na stranu.

„Pochybuji, že Lucious vydrží,“ zašeptal.

„Proč to říkáš?“ zeptala se Ceres. Uvažovala, proč by jí – cizinci – říkal něco takového o něm – o svém příbuzném.

„Však uvidíš.“

Thanos zvedl pravý koutek úst v mírném úsměvu a Ceres se líbilo, že se s ní baví, jako by si byli rovni.

Ještě než začaly boje, Ceres věděla, že má Thanos pravdu. Lucious stál s nohama příliš blízko k sobě, jílec meče svíral příliš slabě a nesoustředil se. Bylo by ostudné ho sledovat, jak prohrál v souboji s válečníkem, kterému čelil.

Při prvním zařinčení střetávajících se mečů tak Ceres vzhlédla k nebi a sledovala mraky na obloze. Vnímala jen zvuky střetávajících se čepelí a výkřiky obou bojujících. Souboj nějakou dobu pokračoval a Ceres uvažovala, jestli Lucia neodsoudila až příliš rychle. Když už nic jiného, alespoň se držel.

Když ale o několik minut později začal Lucious vřískat a okolostojící začali vzrušeně mumlat, nedokázala si Ceres pomoct. Vrátila se pohledem k bojovníkům. Lucious ležel na zemi, jednou rukou svíral jílec meče, druhou ruku měl zapřenou o plochu čepele a snažil se udržet bojepánův meč co nejdál od svého obličeje. Z paže mu prýštila krev a ječivě žádal o ukončení kola.

„To stačilo!“ pronesl král a bojepán se stáhl.

Luciův zbrojíř k němu přiběhl a nabídl mu pomocnou ruku. Lucious ji ale odrazil stranou.

„Dokážu vstát sám!“ vyhrkl skrz zaťaté zuby. Lapal po dechu a chrlil nadávky.

Zraněnou paži si přidržoval druhou rukou, přetočil se na břicho a teprve pak vstal.

„Říkal jsem, že se nechci účastnit!“ zařval směrem ke králi. „Podívej se, co se stalo! Udělal jsi ze mne hlupáka!“

Pak přeběhl přes nádvoří a zmizel v klenutých dveřích vedoucích do paláce. Většina přihlížejících hodnostářů mlčela, někteří se ale nepokrytě chechtali.

„Lucious je taková baba,“ pronesl Thanos a obrátil oči v sloup.

„Další na řadě je Thanos a Oedifus,“ oznámil imperiální voják.

„Jsi připravená?“ zeptal se Thanos Ceres.

„Ano, a ty?“ odpověděla.

Chvíli mlčel, pak na ni zběžně pohlédl a odpověděl: „Vždycky. Začneme trojzubcem a štítem.“

Podala mu štít, a když mu ho připevnila na paži, doplnila i trojzubec. Srdce se jí rozbušilo rychleji, když ho sledovala, jak přechází do středu cvičiště. Doufala, že zvítězí, ale současně se připravovala na pravděpodobnou možnost, že prohraje. Nad bojepánem nejde jen tak zvítězit. Zvlášť ne s takovým nedostatkem zkušeností, které Ceres u královských předpokládala.

Bojepán byl zhruba stejně vysoký jako Thanos, ale měl větší svaly. Téměř monstrózní, jak si Ceres všimla. Paže měl pokryté jizvami a tvář znetvořenou předchozími zraněními, která se mu nerovnoměrně zhojila, a na Thana vrčel ještě dřív, než souboj vůbec začal.

Už s Thanovým prvním útokem mohla Ceres konstatovat, že je obdivuhodný válečník, a když boj pokračoval, nedokázal se mu bojepán dostat na tělo, i když se hodně snažil. Thanos mrštně měnil směr pohybu, při útocích byl rychlý jako chřestýš, současně ale měl sílu jako pratygr. Nejen, že se zdálo, jako by četl myšlenky svého soupeře, ale jeho nohy se navíc pohybovaly neuvěřitelně lehce, jako nohy zkušeného tanečníka.

Po celou dobu souboje byl Thanos o krok před bojepánem. Přihlížející skandovali nadšením. Ceres usoudila, že trojzubec byla skvělá volba, ale z toho, jak se hýbal, věřila tomu, že zbraň, která by mu přinesla vítězství, je dlouhý meč.

Během dalšího okamžiku se bojepán přikrčil a kruhovým pohybem podmetl Thanovi nohy. Thanos padl k zemi. Sice okamžitě vyskočil, ale trojzubec zůstal ležet několik stop daleko.

Rychleji, než dokázala myslet, sebrala Ceres dlouhý meč a zavolala: „Thane!“

Blýsknul po ní pohledem a ona mu v tu chvíli hodila meč. Zachytil ho ve vzduchu a ani na okamžik nezaváhal. Okamžitě se vší silou vrhl na bojepána. Když se čepele střetly, odlétly od nich jiskry. Ceres zatínala pěsti a sledovala, jak se Thanova tvář i svaly napínají.

Bojepán se stáhl. Vrčel a funěl, od pusy mu létaly sliny. Thanos ale neustal, vyrazil bojepánovi meč z ruky a srazil ho k zemi. Zůstal nad ním stát se špičkou meče přitisknutou k vyzyvatelovu hrdlu.

Ceres vykulila oči, cítila, jak se jí krev vaří v žilách. Když se po pár vteřinách vzpamatovala, přidala se k jásání davu kolem.

Thanos upřel na krále pevný pohled. Král se zamračil a zašeptal něco rádci po pravé straně. Pak pokývl, Thanos sklonil meč a odešel ze cvičiště.

Zamířil k Ceres, která si v jeho pohledu všimla známky obdivu i údivu. Tiše si ji několik okamžiků prohlížel a těžce přitom oddechoval. Nakonec promluvil.

„Jak jsi věděla, kterou zbraň mi dát?“ zeptal se jí a stíral si při tom šátkem pot z čela.

„Ze způsobu, jakým ses pohyboval,“ odpověděla. „Zdálo se mi, že by ti dlouhý meč sedl do ruky.“

Za stálého oddechování si ji zkoumavě prohlížel a pak přikývl.

Vzápětí vyrazil přes cvičiště pryč do paláce. Ceres si na moment nebyla jistá, co si má myslet o jeho podivném chování a o tom, že jí nedal žádné další pokyny. Má zůstat? Nebo má odejít? Rozhodla se počkat, dokud ji nepropustí.

O několik minut později, uprostřed dalšího kola bojů, k ní dorazil posel.

„Pro tebe, má paní,“ řekl obřadně a předával jí měšec. „Záloha od prince Thana. Pokud přijmeš, princ si tě najme jako svého nového zbrojíře. Žádá, abys tu byla zítra hodinu po rozbřesku.“

Ceres natáhla ruku, a když jí posel předal měšec, otevřela ho. Bylo v něm pět zlaťáků. Nejdřív ji pohltila taková radost, že ani nemohla odpovědět. Když se jí ale posel znovu zeptal, jestli souhlasí, nakonec ze sebe souhlas dostala.

„Teď můžeš odejít, má paní,“ pronesl. Obrátil se na patě a odpochodoval zpět do paláce.

„Děkuji,“ řekla a uvědomila si, že už nemá komu děkovat. Podívala se směrem k východní věži a na balkónu spatřila Thana, který ji pozoroval. Než se vrátil dovnitř, pokývl na ni a usmál se.

Ceres radostně vyběhla z paláce a zamířila domů vyzvednout si meč. Měla v plánu tajně předat peníze svým bratrům. Tak, aby o tom matka nevěděla. Chtěla se s nimi konečně rozloučit.

Konečně ji někdo chtěl.

Konečně měla domov.

KAPITOLA ŠESTÁ

Ceres opatrně nahlížela skrz napůl otevřené okenice. V ústech měla sucho, oči na stopkách. Pátrala po matce. Běžela domů, zatímco se na Delos snášela noc. Nebe nad hlavou změnilo barvu na růžovou a fialovou. Poháněla ji touha ukázat zlato bratrům. Cítila téměř bolestivý hlad, chvíli uvažovala, že by za jeden zlaťák nakoupila jídlo, ale bála se, že by na tržišti mohla narazit na matku, a tak se mu raději vyhnula.

S našpicovanýma ušima dál sledovala ztemnělý domek. V dohledu nebyla živá duše. Kde mohli být Nesos a Sartes? Obvykle touhle dobou už bývali na rozdíl od matky doma. Možná, když nejdřív vyzvedne svůj meč, bratři se mezitím vrátí.

Opatrně, aby nevydala žádný zvuk, se protáhla kolem domu a kolem babiččina stromu a zamířila k přístřešku. Dveře při otevírání zavrzaly, a když vstoupila do zatuchlé boudy, vydala se přímo k rohu. Poklekla na prkennou podlahu, zvedla jedno z prken a vylovila meč. Vydechla úlevou, když zjistila, že na ni stále čekal.

Ceres na moment obdivovala jeho krásu – směs kovů, lesklou tenkou čepel bez poskvrnky, zlatý jílec zdobený hady. Meč byl vyroben podle seveřanských postupů, jak jí otec řekl. Bude ho moct nosit s hrdostí. Navždy si tak bude připomínat lásku, kterou k ní otec cítil.

Zasunula meč do pochvy na opasku a vyrazila ven.

Viděla, že do domu se mezitím nikdo nevrátil. Tentokrát šla přímo k předním dveřím a vešla dovnitř. Dům byl temný, v krbu nehořelo a na stole ležely hory ovoce, zeleniny, masa a pečiva. Nepochybně to bylo vše nakoupeno za zlato, které matka získala výměnou za její život. Příjemná vůně naplňovala místnost a Ceres nemohla odolat. Sebrala ze stolu bochník chleba a několikrát se do něj zakousla. Hladověla už několik dní.

Věděla, že nemá moc času. Přispěchala k Nesově skromné posteli a položila mu měšec pod polštář. Najde ho, až se bude ukládat ke spánku. Ceres nepochybovala, že ho před matkou ukryje. Několikrát zamrkala, jak se snažila zadržet slzy při pomyšlení, jestli své bratry ještě někdy uvidí. Srdce se jí sevřelo, když pomyslela na Rexe. Zapomněl na ni?

Překvapeně vyskočila na nohy, když zaslechla, jak se rozletěly přední dveře. K její hrůze v nich stál lord Blaku.

Usmál se odporným, vítězoslavným úsměvem.

„Jestlipak to není naše uprchlice,“ pronesl a odhalil své žloutnoucí zuby. Pach potu naplnil místnost.

Ceres ustoupila několik kroků. Uvědomila si, že musí zmizet – rychle. Napadlo ji, že by mohla utéct oknem v ložnici rodičů. Zahodila bochník chleba a vyrazila k zadním dveřím.

Když se ale vřítila do dveří, zastoupila jí cestu matka. Ceres do ní narazila.

Ceres si překvapeně uvědomila, že matka má na sobě nové šaty z nejjemnějšího hedvábí a že je z ní cítit vůně parfému.

„To sis vážně myslela, že mě do krve zbiješ, naděláš mi modřiny, ukradneš mi peníze a jen tak ti to projde?“ zeptala se jí matka nenávistným tónem. Chytila ji za vlasy a trhla tak prudce, až Ceres vykřikla.

Ukradneš mi peníze? opakovala si Ceres v duchu matčina slova. Pak to ale začalo dávat smysl. Samozřejmě, že by matka s otrokářem nespolupracovala, kdyby věděla, že si zlato, které za Ceres zaplatil, vzal zpátky. Nejspíš matce řekl, že ho Ceres sebrala a pak s ním utekla. Konec konců, když si svůj měšec s padesáti pěti zlatými bral zpět, byla její matka v bezvědomí.

Než mohla Ceres situaci vysvětlit, praštila ji matka přes tvář a zatřásla s ní tak silně, až se Ceres zhroutila na zem. Pak ji matka kopla do břicha novou špičatou botou.

Ceres se nemohla nadechnout. Přinutila se vstát, chtěla se vrhnout na matku – v tu chvíli ji ale zezadu pevně sevřel otrokář. Sevřel ji tak drsně, až si Ceres byla jistá, že se jí zranění na zádech znovu otevřou.

Kopala a křičela, zmítala se a škrábala, snažila se vykroutit ze železného sevření tlustého starce. Ale bylo to marné. Protáhl ji místností směrem k předním dveřím.

„Počkat!“ zaječela matka.

Přišla k nim a chamtivýma rukama sevřela Ceresin meč.

„Co je to?“ zeptala se a v očích se jí blýskalo zlobou.

Ceres se stále nevzdávala, nakopla matku do holeně tak silně, jak jen přes otrokářovo sevření dokázala.

Matka zrudla ve tváři a praštila Ceres do břicha takovou silou, až Ceres málem vyzvracela tu trochu jídla, kterou se jí podařilo spořádat.

„To je můj meč,“ řekla matka.

Ceres věděla, že si její matka uvědomuje, jak cenný meč to je, a že není žádná možnost, že by ho nechala otrokáře odnést.

„Zaplatil jsem za holku, a cokoli má u sebe, je teď mým majetkem,“ zavrčel lord Blaku.

„Meč u sebe neměla, když jsem ti ji prodala,“ odporovala matka a prsty se rychle snažila odepnout pochvu od Ceresina pasu.

Lord Blaku zamručel a mrštil Ceres na stůl tak prudce, že do něj narazila hlavou. Spánkem jí projela ostrá bolest. Ceres se složila na podlahu, z nárazu cítila závrať. Slyšela, jak její matka ječí, a že po místnosti létá nábytek. Otevřela oči, posadila se a viděla otrokáře stojícího nad její matkou. Židlí jí mířil na hlavu.

„Ceres, pomoc!“ ječela matka, ale Ceres už neměla na nic sílu.

Stěží se mohla hýbat, plazila se směrem ke vstupním dveřím. Když se dostala přes práh, podařilo se jí vstát. Neměla ale čas. Cítila, jak se po ní sápou ruce lorda Blaku, jeho oči jí propalovaly záda. Musela spěchat, pokud chtěla utéct. Její tělo se ale nehýbalo tak rychle, jak po něm chtěla.

Srdce v hrudi jí zběsile bušilo, zatímco klopýtala přes dvůr, a když už se dostala na prašnou cestu, myslela si, že je volná.

V tu chvíli za ní ale zařval lord Blaku. Slyšela prásknutí biče a pak cítila, jak se jí kolem krku ovinul pruh kůže. Pak ji otrokář strhl zpět. Krev se jí hromadila v hlavě, dechu se jí nedostávalo, upadla na zem. Rukama se snažila kůži uvolnit, ale byla omotaná příliš těsně. Věděla, že potřebuje vzduch, jinak omdlí, ale nemohla se nadechnout.

Lord Blaku ji zvedl, přehodil si ji přes rameno a hodil ji dozadu do vozu. Svět před očima jí začal tmavnout, byl stále tmavší a tmavší.

Otrokář jí rychle spoutal kotníky a zápěstí a pak jí uvolnil sevření biče kolem krku.

Ceres prudce zalapala po dechu, sípala a kašlala. Pohled se jí začal rozjasňovat a při nádechu ji do nosu udeřil otrokářův pach.

Sebral jí od pasu meč a chvíli si ho prohlížel.

„To je opravdu skvělá zbraň,“ pronesl. „A teď je moje. Asi ji roztavím.“

Ceres se spoutanýma rukama natáhla po meči, řetězy při pohybu zachrastily. Otrokář její ruce jen zběžně odrazil stranou a seskočil z vozu.

Vrátil se zpět do domu, a když vyšel, nesl v ruce měšec zlata, které Ceres přinesla svým bratrům.

Vůz se naklonil, když do něj otrokář šplhal. Pak bičem pobídl koně, kola zavrzala a pomalu se dala do pohybu. Když se vůz rozjel, upírala Ceres oči na téměř černé nebe a sledovala obrysy ptáků vznášejících se na obloze. Po tváři jí skanula slza, ale nevydala ani hlásku. Neměla sílu brečet. Teď jí sebrali skutečně vše. Peníze. Meč. Rodinu. Svobodu.

A až se zítra ráno neukáže v paláci, aby pracovala pro prince Thana, přijde už úplně o vše.

KAPITOLA SEDMÁ

Již před mnoha mílemi odpoutal lord Blaku Ceres a hodil ji do zavřeného otrokářského vozu. Teď netečně seděla v měsíčním světle mezi tucty dalších dívek v uzavřeném voze drkotajícím se po hlavní cestě z Delosu.

Noc byla mrazivá – bylo tíživé ticho – a jen s malou ochranou před deštěm nedokázala Ceres usnout. Celou dobu se třásla. Studenýma rukama svírala mříže, choulila se na jednom konci pojízdného vězení na vlhké slámě, která smrděla močí a hnijícím masem. Zhruba před hodinou přestalo pršet a teď svítil měsíc a hvězdy.

Ceres naslouchala rozhovoru strážných sedících nahoře na voze. Několik z nich se zmínilo o Holheimu, hlavním městě Severozemí, které, jak věděla, bylo několik měsíců cesty daleko. Ceres si byla vědoma, že pokud ji odvezou až tam, nebude mít už nikdy možnost shledat se s rodinou nebo s Rexem. Podobné myšlenky ale zatlačila hluboko do mrtvé části svého srdce. Když se ohlédla, uvědomila si, že dívka, která celou cestu kašlala, najednou ztichla a byla teď skrčená v zadním rohu, bez života, rty modré a pleť bílou.

Vedle těla seděla matka se dvěma dcerami, dívčina úmrtí si nevšímaly. Jediné, co dcery zajímalo, bylo to, která bude sedět matce na klíně. Raději to, než aby věděly, jak blízko jsou ke smrti, pomyslela si Ceres.

Pár dívek usazených na opačné straně, než byla Ceres, mělo poraženecké pohledy plné strachu. Několik dalších plakalo tichými vzlyky a dlouze hledělo skrz mříže ven z vozu. Ceres necítila strach ani smutek. Nedovolila si bát se. Někdo by to mohl vycítit, považovat ji za slabou a využít její slabost proti ní. Místo toho se uvedla do stavu takové otupělosti, že jí bylo jedno téměř vše.

„Jdi pryč z mého místa,“ vykřikla blonďatá dívka na jinou.

„Sedím tady celou dobu,“ odpověděla druhá. V měsíčním světle byla její pleť bez kazů a měla olivovou barvu.

Blonďatá chytila dívku s olivovou pletí za uši a shodila ji na vlhkou podlahu pokrytou slámou. Několik dívek šokovaně zalapalo po dechu, ale většina raději odvrátila pohled a dělala, že si potyčky nevšimla.

„Tohle je můj vůz,“ křičela blonďatá. „Všechna místa jsou moje.“

„Ne, to nejsou,“ protestovala tmavá dívka a prudce se postavila. Zapřela si ruce v bok.

Jedna na druhou chvíli zírala a ve voze nastalo těžké ticho. Oči klouzaly z jedné rivalky na druhou. Všichni čekali, co se bude dít dál.

Blonďatá se se zasyčením vrhla na tmavou a během několika okamžiků spolu bojovaly na podlaze. Ze všech sil ječely a vypadaly jako jedno klubko rukou a nohou. Několik dychtivých otrokyň je povzbuzovalo.

Skončilo to nerozhodně. Dívka s tmavou kůží pomalu vstala a odešla do zadní části vozu, rukama se opírala o stěny a z nosu jí crčela krev. Vůz poskočil, když přejížděl výmol na cestě, a dívka se zachvěla. Nakonec se svezla na podlahu naproti Ceres. Stírala si krev svým špinavým hnědým otrhaným rukávem a podívala se Ceres do očí.

„Já jsem Anka,“ pronesla.

Měsíc svítil skrz klec dívce přímo do tváře a Ceres si pomyslela, že má ty nejzvláštnější oči, jaké kdy viděla: tmavě hnědé duhovky žíhané tyrkysem. Vlasy měla dlouhé, husté a černé. Ceres odhadovala, že je dívka zhruba v jejím věku.

„Já jsem Ceres.“

Ceres bylo dívky líto, ale neměla sílu se jakkoli zapojit. Pohlédla ven skrz železné mříže v zadní části vozu a přemýšlela, jestli by bylo možné uprchnout. Život otroka nestál za žití a ona byla rozhodnutá udělat vše, co bude nutné, aby se dostala pryč. Dokonce i riskovat svůj život, pokud by na to mělo dojít.

Vůz nečekaně zpomalil, aby zastavili u okraje cesty. Lord Blaku nařídil strážným, aby ukončili bitku, která ve voze propukla. Vůz se rozkymácel, když z něj muži seskočili a dopadli do louží či trávy vedle cesty. Lordova tvář se objevila za mřížemi a Ceres zaslechla rachocení klíčů a těžký dech, který se měnil v obláčky páry.

Dveře se otevřely a Ance přes tvář přelétl stín zmatení. Když dva z pěti strážných vstoupili do vozu, otroci se přikrčili a třásli se. Muži se chopili dívek, které spolu předtím zápasily, a přes jejich kopání a jekot je vytáhli ven.

„Ty jsi ale slaďoučká,“ pronesl lord Blaku a chytil Anku za paži. „Pojď ke mně, holčičko.“

Anka horečnatě zavrtěla hlavou a snažila se vycouvat. V očích se jí zračila hrůza. Ceres ucítila nával nevolnosti, když si představila, co by ten tlustý starý otrokář mohl provést nevinné dívce.

Anka zaječela a lord Blaku si ji přitáhl.

V tu chvíli si Ceres všimla záblesku svého meče připnutého na otrokářově opasku. Během jediného úderu srdce jí došlo, že má možnost uprchnout.

Lord Blaku se chystal zavřít západku, ale než ji stihl zamknout, vykopla Ceres dveře a vyskočila z vozu. Několik dalších otroků ji následovalo a vyrazilo po cestě pryč. Strážní ale uprchlíky dostihli a spoutali je. Další strážný zavřel dveře vozu.

Otrokář srazil Anku na zem a sáhl po jílci Ceresina meče. Ceres ho kolenem udeřila do slabin tak prudce, až se předklonil. Než se stihl vzpamatovat, tasila Ceres meč a sekla ho přes stehno. Otrokář se s naříkáním zhroutil na cestu. Meč jí v ruce připadal neskutečně lehký. Také si všimla, že se meč zakousl do stehna stejně snadno, jako prochází horký nůž máslem.

Tři strážní naházeli zbývající otroky zpět do vozu a zamkli ho. Dívky nesouhlasně křičely.

Když už se chystala Ceres vytáhnout Anku na nohy, zalapala Anka po dechu a vykřikla: „Za tebou!“

Ceres se prudce obrátila a zjistila, že se na ni hrnou tři strážní. První z nich už pozvedal meč, a kdyby ji Anka nevarovala, vrazil by ho Ceres do zad.

Ke svému úžasu ucítila v žilách stejnou sílu, jakou cítila, když v aréně zachránila Sarta. Náhle přesně věděla, co musí udělat, aby porazila tři strážné.

S prvním strážným se několikrát střetla mečem, než ho probodla. Padl k zemi a zhroutil se do louže vody, která rychle zrudla jeho krví.

Menší strážný držel v rukách dýku. Přehazoval si ji z ruky do ruky a pomalu se přibližoval. Ceres jeho zbraň chvíli pozorovala a v pravou chvíli švihla mečem mezi strážného rukama. Dýka proletěla vzduchem a přistála na střeše vozu.

„Nech mě jít a já tě nechám žít,“ pronesla Ceres s takovou rozhodností v hlase, až ji to samotnou překvapilo.

„Ten, kdo ji zajme, dostane padesát pět zlatých!“ vykřikl lord Blaku a hodil svůj bič strážnému, který právě přišel o dýku.

Ha! Zlato mojí matky, pomyslela si Ceres a jen to povzbudilo její hněv.

Zbývající dva strážní se k ní pomalu přibližovali. Vyšší, s páskou přes oko, tasil meč. Menší práskal ve vzduchu bičem. V paláci Ceres bojovala vždy jen s jedním mužem. Zdálo se jí obtížné bojovat proti dvěma současně. Na druhou stranu, v paláci nešlo o život a necítila tam tu podivnou sílu kolující v žilách, kterou cítila teď.

Menší muž švihl bičem a omotal jí ho tak kolem zápěstí ruky, ve které svírala meč. Přitáhl a strhl ji tak na zem. Ceres svírala meč pevně, takže ho udržela v ruce. Jedním pohybem přeťala pruh kůže, čímž si zápěstí osvobodila.

Rychle jako kočka vyskočila na nohy a ve chvíli, kdy na ni zaútočil vysoký strážný, vyrazila mu vstříc a jejich meče se setkaly.

Menší strážný se vrhl směrem k Ceres a rukama jí objal nohy tak, aby se nemohla hnout z místa. Rozhodil ji a Ceres spadla na záda. Rychle ji jednou rukou chytil za zápěstí ruky, ve které svírala meč. Druhou rukou jí sevřel hrdlo a začal ji rdousit.

„Zabij ji, pokud to bude nutné!“ vykřikl lord Blaku, zatímco si stále svíral krvácející stehno.

Ceres vykopla a zasáhla menšího strážného do hlavy. Srazila ho tak ze sebe a pak se rychle převalila, aby mohla vstát. Viděla, že i strážný se pokouší postavit na nohy, a tak ho několikrát kopla do obličeje, dokud nezvláčněl a nezůstal bez hnutí ležet.

V tu chvíli na ni zaútočil vysoký strážný. Zavířila kolem něj, podrazila mu nohy, a když padl na záda, usekla mu ruku. Strážný zaječel a sledoval, jak se mu z pahýlu řine krev.

Ceres nechtěla být brutální. Chtěla ho jen zranit dostatečně na to, aby nemohl dál bojovat, a aby ji nepronásledoval, až uteče. Čepel byla ale opravdu ostrá a k tomu, aby prošla kostí, nebyla nutná téměř žádná síla. Nebo že by to byla ta podivná energie v jejích žilách, která ji poháněla?

Některé dívky ve voze šplhaly po stěnách, třásly klecí a ječely, aby je Ceres pustila ven. Další Ceres povzbuzovaly a volaly na ni, aby zabila jejich věznitele.

„Zahoď meč, nebo ta dívka zemře,“ zvolal za ní lord Blaku.

Ceres se obrátila a spatřila otrokáře svírajícího Anku. Spodní ret se jí třásl, oči měla široce otevřené a otrokář jí tiskl ke krku nůž. Objevila se první kapka krve.

Měla by se pokusit Anku zachránit? Ceres se mohla prostě otočit a utéct. Byla by volná. Ale Ančiny oči ji prosily tak zoufale, že Ceres neměla to srdce, aby ji opustila a nechala ji hrozivému osudu. Pohlédla na dívky ve voze, které teď ztichly, protože si uvědomily, že jde i o jejich záchranu.

Ceres se zaklonila a pak prudce mrštila mečem. Modlila se, aby zasáhla.

Sledovala, jak se meč ve vzduchu přetáčí a nakonec zasahuje lorda Blaku do obličeje. Čepel ho zasáhla přímo do oka. Zhroutil se na blátivou zem.

Mrtvý.

Vzlykající Anka se od něj odplazila pryč.

Ceres ztěžka oddechovala, mlčky došla k otrokáři a vytrhla z něj meč. Pak se obrátila a přeťala zámek na dveřích vozu. Ženy a dívky s úlevou vyskakovaly z vozu. S výkřiky úlevy i radosti proudily jedna za duhou ven. Několik z nich děkovalo Ceres, když kolem ní procházely. Žena se dvěma dcerami ji objala, než se obrátila zpět na cestu k Delosu.

Ceres se zdálo, jako by její ruce i nohy vážily stovky liber. Víčka měla těžká z nevyspání, ale přiměla se dojít k vozu, přetnout otěže a vypřáhnout koně. Z vozu sebrala přikrývku, vak s jídlem a koženou nádobu s vínem a všechno to naložila na jednoho z koní.

Jakmile sebrala pochvu od pasu lorda Blaku a připevnila si meč na opasek, nasedla na statnou hnědou klisnu a nasměrovala ji na jih k Delosu. Když projížděla kolem Anky, zastavila se.

„Zachránila jsi mi život,“ řekla Anka. „Jsem tvým dlužníkem.“

„Ty jsi mě zachránila jako první,“ odpověděla Ceres. „Nic mi nedlužíš.“

„Nech mě, ať se k tobě přidám. Prosím. Nemám kam jít.“

Ceres zvažovala Ančin návrh a pomyslela si, že by bylo příjemné mít na studené, tmavé cestě zpět společnost.

„Tak dobře, Anko. Pojedeme spolu,“ pronesla Ceres s měkkým úsměvem.

Natáhla ruku a pomohla Ance nasednout. Anka sevřela Ceresina záda tak pevně, jako by na tom závisel její život. V dálce udeřil blesk a na obloze se znovu objevily mraky. Ceres pobídla klisnu do cvalu. Než bude potřeba jejích služeb v paláci, zbývalo ještě trochu času, a ona přesně věděla, kam musí jít: za Rexem a svými bratry.

KAPITOLA OSMÁ

Noc byla i nadále brutálně studená, bouřlivý vítr ječel kolem, ale ani to nezabránilo Ceres hnát koně kupředu zničujícím tempem. Byla odhodlaná dostat se k Rexovi, dokud byl čas. Celé hodiny jízdy ji bičoval déšť ledové tříště, šaty měla skrz naskrz nasáklé vodou a prsty jí chladem tuhly. Hněv na lorda Blaku a její matku ji ale hnal dál.

Konečně spatřila vnější hradby hlavního města, a když přestalo pršet, zpomalila koně do klusu. Slunce stoupalo nad Alvažské hory, pableskovalo mezi rozestupujícími se mraky a líbalo bílé budovy hlavního města svými zlatými paprsky. Ceres zbývala hodina, než bude muset plnit své povinnosti v paláci. Seskočila z koně a vedla klisnu mírně se svažující soutěskou k řece. Když ji dovedla k vodě, vybalila chléb a maso, které sebrala lordu Blakuovi a spravedlivě ho rozdělila mezi sebe a Anku.

Posadila se na kámen a vrhla po ní kradmým pohledem. Anka hltala jídlo jako vyhladovělé zvíře.

„Chtěla bys, abych tě odvezla domů?“ zeptala se jí Ceres.

Anka přestala jíst, vzhlédla k ní a její výraz se změnil v naprosto vyčerpaný. Nic ale neřekla.

„Možná, že teď, když je otrokář mrtvý, tě tvoje rodina –“

„Moji rodiče mě prodali, aby si zachránili farmu. Dvacet zlaťáků,“ pronesla Anka hořce. „Už to není moje rodina.“

Ceres jí rozuměla. Och, jak dobře jí rozuměla. Podívala se na Alvažské hory a na moment se zamyslela.

„Vím, kde bys mohla najít nový domov,“ řekla.

„Kde?“ zeptala se jí Anka a polkla hlt vína.

„Moji bratři a přátelé jsou součástí revoluce.“

Anka přimhouřila oči a poté přikývla.

„Jsi teď moje sestra a z nich budou mí bratři a přátelé. Budu bojovat po vašem boku a také se přidám k revoluci,“ řekla.

Když dojedly, vyvedla Ceres klisnu zpět na cestu a i s Ankou vyrazila po klesající cestě k hlavnímu vstupu do města – silně střeženému padacímu mostu vyrobenému z masivního dubového dřeva. Zařadily se do fronty za ostatní cestovatele a obchodníky. Projely kolem hlídkujících vojáků a pak dál přes most do města.

Projížděly po dlážděných ulicích, kolem domů a dřevěných chatrčí a skrz úzké uličky. Město se probouzelo, jeho obyvatelé s vědry a dalšími nádobami se řadili do front u studní. Děti si hrály v ulicích a jejich smích se nesl vzduchem. Ceres to připomnělo mnohem šťastnější a snadnější časy.

Přes akry a akry zvadlých hnědých rostlin dorazily k úpatí Alvažských hor. Skromné domky se tiskly k mírnému svahu a chránily je vysoko se tyčící vrcholy. Ze skalní stěny se do údolí řítil vodopád. Zvenčí vypadala malá osada jako každá jiná v okolí Delosu. Skládala se z domků, vozů, zvířat a rolníků pracujících na polích. Nebylo to ale nic než maškaráda, která měla udržet podezřívavé pohledy imperiálních vojáků co nejdál. Uvnitř každého obydlí se lidé připravovali na povstání.

Ceres tu už jednou byla. Bylo to před dvěma lety, když jí Rexus ukázal narůstající sbírku zbraní ukrytou v jeskyni za vodopádem.

Mimo osadu stál na okraji moře starý opuštěný hrad. Tam byl hlavní stan revolucionářů. Dvě ze tří věží se už zřítily a několik zdí bylo opraveno pomocí naplaveného dřeva a kamenů. Sem měla Ceres namířeno.

Obě dívky sesedly z koně, Ceres ho chytila za uzdu a společně s ním vyrazily pěšky dál po písčité cestě. Mořský vánek tahal Ceres za oblečení. Jakmile prošly klenutým vstupem do hradu, zastavilo je pět těžce ozbrojených mužů v obyčejných šatech.

„Jmenuji se Ceres. Přicházím sem za Rexem, mým přítelem, Nesem a Sartem, mými bratry,“ pronesla, zatímco uklidňovala koně. „Tohle je Anka, moje přítelkyně. Chceme se připojit k revoluci.“

Jednomu z mužů přeběhl přes tvář záblesk poznání, jako by její jméno bylo důležité. Pokývl a vyrazil směrem k nádvoří. Ostatní muži si dívky prohlíželi nedůvěřivými pohledy.

Na nádvoří mohla Ceres sledovat muže i ženy pracující v horečném tempu. Někteří cvičili ostatní v boji s mečem, další zase upravovali brnění či vyráběli luky a z rovných kusů dřeva šípy. Některé ženy jen šily nové oblečení.

Uběhlo několik minut, potom několik dalších. Že by tu Rexus a její bratři nebyli? Ceres přemýšlela, co se děje. Bude muset odejít, aniž by je viděla? Musela je vidět, než se vydá do paláce.

Rexus se náhle objevil zpoza rohu.

„Ciri!“ zvolal a vyrazil k ní.

Když Ceres znovu spatřila jeho tvář, opustila ji všechna zbývající síla, a když ji dychtivě objal, propukla v pláč. Tak dlouho musela být silná. Teď, když stála skrytá v bezpečí jeho objetí, mohla konečně nechat vyplynout na povrch i svoji slabou stránku.

„Myslel jsem, že jsi mrtvá,“ řekl a hladil ji po zádech, zatímco ji k sobě pevně tiskl.

Zaplavil její tvář svými polibky, vysušil jimi její slzy a nakonec přimkl svoje měkké horké rty k jejím. Jeho rty se ale vzdálily ještě dřív, než si Ceres stihla uvědomit radost z jejich prvního skutečného polibku.

„Strašně jsem se o tebe bál,“ pronesl a stále ji pevně svíral. „Sartes tvrdil, že tě zahlédl u přístřešku vašeho otce, ale že jsi pak zmizela.“

„Moji bratři jsou tady?“ zeptala se.

„Teď zrovna ne,“ odpověděl Rexus. „Plní úkol.“

Ceres cítila, jak jí pokleslo srdce. Přesto chápavě přikývla a o krok ustoupila.

„Tohle je moje přítelkyně Anka,“ řekla s rukou položenou na rameni svojí nové přítelkyně. „Byla se mnou v otrokářském voze. Potřebuje nějaké místo, kde by mohla zůstat.“

„V otrokářském voze? Tak proto vypadáš tak, jak vypadáš,“ prohlásil Rexus a rozpustilýma očima jí přejížděl po těle.

Ceres ho praštila do ramene.

„Ty rozhodně nevypadáš o nic líp než já,“ odpověděla s úšklebkem. Rexus se musel usmát.

„Prosím, přiveď sem Faustu,“ požádal Rexus strážného. Pak se s ustaraným výrazem ve tváři obrátil k Ceres. „Ty nezůstaneš?“

Ceres byla rozpolcená. Jedna její část chtěla zůstat s Rexem a jejími bratry, druhá její část ale silně toužila po práci zbrojíře.

„Princ Thanos si mě najal jako zbrojíře.“

Rexovi zaplály oči, ale pak přikývl.

Po boku strážného se k nim dobelhala starší žena, pleť měla bílou jako sníh a z očí jí vyzařovala moudrost jejího věku stejnou měrou jako prožité utrpení.

„Fausto,“ oslovil ji Rexus. „Prosím, dohlédni na to, aby Anka měla místo, kde může zůstat. A ujisti se, že dostane najíst a nějaké suché šaty.“

Stará žena rozpřáhla své křehké ruce a objala nově příchozí.

„Teď máš nový domov. Často se tu budeme vídat,“ řekla Ceres Ance. „Dlužím ti za svůj život a nikdy ti to nezapomenu.“

Anka se měkce usmála a přikývla. Objala Ceres a pak následovala Faustu přes nádvoří.

Rexus sevřel Ceresinu dlaň ve své, v druhé ruce sevřel otěže její klisny a obě je doprovodil ke stájím. Když k nim dorazili, pustil Ceres a odvedl koně ke žlabu s vodou.

„Máš nový meč,“ pronesl, aniž by se ohlédl, a projížděl přitom prsty koňskou hřívu.

Klisna souhlasně zafrkala.

„Ano, je to dar od mého otce,“ odpověděla Ceres a podvědomě položila dlaň na jílec. Osten smutku ji bodnul do hrudi.

Mluvit o smutných věcech se jí ale nechtělo.

„Zdá se, že hnutí odporu se zvětšuje,“ řekla.

„Od doby, kdy jsi tu byla naposledy, máme třikrát tolik podporovatelů,“ odpověděl.

To Ceres potěšilo.

Společně vyšli ven ze stájí a posadili se na dřevěné lavici. Rexus se na ni zadíval, jemně jí pročesával vlasy a pak ji pohladil po tváři.

Když Ceres pomyslela na to, že se s ním bude muset rozloučit, ucítila v hrudi úplnou prázdnotu. Znovu si začala zahrávat s myšlenkou, že by zůstala.

„Možná bych měla zůstat s tebou,“ vyslovila nahlas to, nad čím přemýšlela.

Rexus ji políbil na ústa.

„To by bylo skvělé, ale myslím, že bude nejlepší, když se budeš věnovat službě v paláci,“ odpověděl.

Ceres věděla, že má pravdu, ale přesto ji zabolelo, když ho slyšela, jak říká, že musí jít pryč.

„Máme spoustu podporovatelů,“ pokračoval. „Ale není mezi nimi nikdo, kdo by pracoval mezi palácovými zdmi.“

„Nevím, jak moc budu mít přístup do paláce nebo k ostatním královským,“ odpověděla.

„Pokud si získáš důvěru prince Thana, jsem si jistý, že budeš mít přístup na všechna místa, která bude revoluce potřebovat. Až nastane ten správný čas, budeš nás moct zavést do paláce a zajistíš nám vítězství,“ řekl.

Ceres se sevřel žaludek, když si uvědomila, že si má získat princovu důvěru jen proto, aby ji pak mohla zradit. Ale proč ten svíravý pocit? Možná to bylo proto, že jí věřil a dal jí šanci tam, kde ostatní ne. Nebo to možná bylo proto, že pohrdal svojí rodinou a tím, čím byli, stejně silně jako kterýkoli obyčejný člověk.

V podstatě na tom nezáleželo, Rexus měl pravdu: tím, že udělá, co se po ní chce, pomůže povstání víc, než mohl pomoci kdokoli jiný. Ve skutečnosti byla její přítomnost za palácovými zdmi přesně to, co revoluce potřebovala, a mohlo to hrát zásadní roli ve svržení Impéria.

Přikývla a na krátký moment si hleděli zpříma do očí.

Ceres nechtěla nahlas vyslovit to, co muselo následovat, protože i bez toho se jí zmocňoval smutek. Prostě vstala a vešla do stáje. Když už se chystala nasednout na koně, zaslechla Rexe, který vstoupil za ní. Zatímco upevňovala sedlo, zběžně se po něm ohlédla.

„Musím vyrazit, abych nedorazila do paláce příliš pozdě. Postarej se prosím o moje bratry a o Anku,“ požádala ho.

Rexus jí položil ruku na rameno a Ceres ucítila brnění po celém těle. Vzpomněla si na polibek, který si teprve nedávno vyměnili. Líbal ji jako přítelkyni nebo to mělo znamenat něco víc? Chtěla, aby to znamenalo něco víc. A věděla, že kdyby se obrátila, zahleděla by se mu do očí a přitiskla by své rty na jeho. A pak by se už nedokázala odtrhnout.

Proto bez dalšího slova vyskočila do sedla a pobídla koně. Uháněla pryč, daleko od tohoto místa. Vzhůru k paláci – odhodlaná se neohlížet, ať se děje cokoli.

KAPITOLA DEVÁTÁ

Slunce už se objevilo nad obzorem a Ceres věděla, že nesmí otálet. Tryskem prolétla branou, koně nechala v královských stájích a vyrazila k palácovému cvičišti. Když už byla téměř na půli cesty, uvědomila si, že se jí o nohu otírá její meč. Okamžitě se zarazila. Když si ho vezme s sebou, mohl by si ho někdo všimnout a dokonce jí ho ukrást. Věděla, že nemá čas, a že když přijde pozdě, mohl by se jí princ zbavit. Za žádnou cenu si ale nemohla dovolit o svůj meč přijít.

Tak rychle, jak jen jí to nohy dovolily, vyrazila zpět ke kovářovu stavení. Místnost byla prázdná, takže rychle vyšplhala po žebříku do podkroví. Za hromadou starých prken a pokroucených dřevěných tyčí, ze kterých původně měla být topora k sekerám a ratiště ke kopím, bylo ideální místo, kam schovat meč. Pak už jí nic nebránilo, aby vyrazila na palácové cvičiště.

Když dorazila, docházel jí dech a srdce divoce bušilo. K jejímu překvapení spatřila celý dvůr shromážděný kolem výcvikové arény. Král s královnou seděli na trůnu, princové a princezny se ovívali v křeslech pod vrbami a rádcové s ostatními hodnostáři seděli na lavicích a vzrušeně si vzájemně šeptali.

Ve výcvikové aréně bojovali bojepáni s královskými, zbrojíři sledovali své pány, podávali jim meče, dýky, trojzubce, štíty a důtky. Ceres doufala v podobnou příležitost odjakživa, ale teď, když přišel její čas, se uvnitř cítila úplně prázdná.

„Ceres!“ zvolal Thanos a zamával na ni.

Nevěděla proč, ale když ho zase spatřila, poskočilo jí srdce radostí. Pak si ale uvědomila, že by se měla ovládat. Musela mít na paměti, proč tu byla – měla se spřátelit se svými nepřáteli a získat si jejich důvěru. Nesměla se nechat unášet pomyšlením na pohledného prince, který ji z nějakého důvodu okouzloval.

Ceres doběhla k Thanovi.

„Právě včas,“ řekl a pokynul jí hlavou.

„Samozřejmě,“ pronesla tónem, jako by její návrat nebyl napůl zázrak.

Doprostřed arény vpochodoval imperiální voják.

„Všichni královští válečníci se i se svými zbrojíři okamžitě seřadí před králem Claudiem,“ vyhlásil.

Královští okamžitě přestali ve svých činnostech a Ceres následovala Thana. Zaujala své místo za jeho zády. Všimla si, že se vrátil Lucious. Že by se nakonec rozmyslel? Nebo ho přinutili se vrátit?

„Přemýšlíš nad Luciem?“ zeptal se jí Thanos, když na ni mrkl přes rameno.

„Ano.“

Ceres si nebyla jistá, jestli se jí líbí nebo naopak nelíbí, že dokázal tak dobře číst její myšlenky.

„Králi nejde jen tak říct ne,“ zašeptal Thanos.

Chtěla se ho zeptat proč, ale král vstal a pozvedl směrem ke shromáždění zlatou misku. Všichni okamžitě utichli.

„V této míse jsou jména všech našich královských válečníků,“ pronesl král. „Vylosuji jména tří z nich a ti se zúčastní Jatek dnes v poledne.“

Všichni lidé kolem zahučeli. Královské válečníky a jejich zbrojmistry nevyjímaje.

Jatka se měla konat až příští měsíc, pomyslela si Ceres. Z jakého rozmaru se král rozhodl uspořádat Jatka už dnes?

Koutkem oka se podívala na Thana, ale ten stál netečně v pozoru, oči upřené kupředu, takže nemohla vidět jeho výraz. Nebyli připraveni bojovat na Jatkách, to Ceres věděla. Nikdo z nich nebyl. Neměli dost času se společně připravit, zjistit styl boje ostatních.

Sevřela ruce v pěst a soustředila se, aby dýchala klidně. Vylosuje jen tři z dvanácti. Šance, že dnes bojovat nebudou, byla pořád dost velká.

Král sáhl svojí tlustou rukou do mísy a vytáhl první útržek.

„Lucious!“ vykřikl a na rtech se mu objevil ďábelský úsměšek.

Ceres vydechla a podívala se na Lucia. Sledovala, jak jeho tvář získává odstín červené řepy. Přihlížející zatleskali, i když jejich aplaus ani zdaleka nezněl potěšeně. Možná si také mysleli, že je to nespravedlivé, uvažovala Ceres.

Král znovu ponořil ruku do mísy a vytáhl další jméno.

„Georgio!“ zařval. Očima doklouzal až na konec řady, kde čekal Georgio.

Žena, která vypadala dost staře na to, aby byla Georgiova matka, vstala a rozvzlykala se. Vykřikla směrem ke králi nějaké nadávky, ale když vstoupila do arény, chopilo se jí několik imperiálních vojáků a odvedli ji pryč.

Ceres vydechla a upřela oči na Thanova široká záda. Zbývalo jedno poslední jméno, říkala si. Šance, že to bude Thanos, byla už jen malá.

Král potřetí ponořil ruku do mísy a pohlédl přitom na Thana a lehce přitom pozvedl pravý koutek úst.

Ceres viděla, jak se Thanos napjal a okamžitě věděla, že něco není v pořádku. Král to vše plánoval? Manipuloval jimi?

Téměř se jí zastavilo srdce.

„A v neposlední řadě… Thanos!“ zvolal král se samolibým úsměvem.

Dav na moment utichl, ale když začala královna s nepředstíraným nadšením tleskat, všichni se k ní přidali.

„Riziko smrti je veliké, moji vyvolení. Nechť reprezentujete svého panovníka a Impérium se ctí a silou,“ pokračoval král.

Pak se posadil a imperiální voják vysvětloval bojovníkům pravidla Jatek. Ceres ale sotva vnímala, co vlastně říká, jak byla šokovaná.

„Zbrojíři, kteří se zapojí do boje, budou popraveni… ne více než tři zbraně současně pro jednoho válečníka… žádné pomáhání jiným bojepánům… palec nahoru znamená, že poražený bude žít, palec dolů znamená, že poražený musí zemřít…“ pronášel imperiální voják.

Když skončil, zírala Ceres ztuhle do nebe.

Bezděčně si uvědomila, že se Thanos obrátil a hledí jí do očí. Sevřel jí paži a zatřásl s ní.

„Ceres!“ snažil se ji probrat.

Zmateně se na něj podívala.

„Bartolomew se vrátil. Pokud chceš, můžu si dnes vzít jako zbrojíře jeho,“ řekl jí.

Nejprve jí srdce radostně poskočilo a chtěla vykřiknout, že souhlasí. Ano! Ale pak si vzpomněla na rozhovor s Rexem. Jak by mohla získat Thanovu důvěru, kdyby teď vycouvala? Přišla by o svoji šanci.

„To si přeješ?“ zeptala se.

„Raději bych pracoval s tebou, ale když se pravidla změnila, nebudu tě nutit, pokud by ses rozhodla, že tohle kolo vynecháš,“ odpověděl.

Nemohla tomu uvěřit. Dával jí volnost, možnost volby, a ona zatím intrikovala a plánovala, jak si získat jeho důvěru, aby ho mohla zničit i s celou jeho rodinou. Začínal se jí zmocňovat pocit viny.

Pak si ale vzpomněla na utrpení všech lidí: na mladého chlapce, kterého zbičovali na Fontánovém náměstí a odtáhli neznámo kam, na dívku, která zemřela v otrokářově voze, sama a vyděšená, na své bratry, kteří nikdy nešli spát s plným žaludkem, a na svého otce, který musel opustit rodinu, aby někde daleko vydělal peníze.

Když se jich nezastane ona, tak kdo?

„Pak tedy budu tvým zbrojířem dnes a nadále, tak dlouho, jak si budeš přát,“ řekla Ceres.

Thanos přikývl a rty se mu prohnuly v náznaku úsměvu.

„Společně zvítězíme,“ řekl.

*

Ceres si promnula zpocené dlaně a s neklidným pocitem v žaludku hleděla do tunelu pod Arénou. Průchod se hemžil imperiálními vojáky, bojepány a zbrojíři. Zbraně všech možných druhů byly rozprostřené na štěrkové podlaze a lemovaly kamenné zdi.

Ceres seděla na lavici ani ne stopu od železné brány a čekala, až na ni a na Thana přijde řada. Davy zvenčí zněly jako řev draka.

„Zab ho! Zab ho! Zab ho!“ skandovaly.

Po chvíli davy vzrušeně zařvaly a o několik okamžiků později už se otevřela železná brána, zařinčely řetězy a dovnitř nakráčeli dva imperiální vojáci táhnoucí znetvořené mrtvé bojepány. Obě těla hodili na jednu hromadu, přímo na špinavou podlahu před místem, kde seděla Ceres, a pak se obrátili a vykročili zpět do arény.

Ceres poskočila leknutím, když se za nimi brána zabouchla. Nemohla si pomoct, oči jí sklouzly k bezvládným mrtvým tělům. Ještě před několika minutami před ní tihle muži stáli plní síly, sebejistí, věřili si, že dnes budou triumfovat. A teď tu spočívali na zemi na jedné hromadě a už nikdy neměli vstát.

Když Ceres pohlédla na Thana, všimla si, že si ji už nějakou dobu prohlíží. Jeho neskutečně tmavé duhovky způsobovaly, že jeho výraz byl stejně vážný, jaký byl někdy vidět u umírajících. Bál se stejně jako ona? uvažovala.

Sledovala, jak si princ utáhl silný kožený pás kolem plátěné bederní roušky. Své pevné břicho vystavoval na odiv. Ceres nedokázala uvěřit tomu, jak málo zbroje nosil: jediný kožený chránič ramene kryjící jeho pravou paži. Většina ostatních válečníků se skrývala za těžkým brněním a zářivými helmami.

Ceres dostala stejnokroj: modrou tuniku s krátkými rukávy, která jí sahala po kolena, hedvábné lano kolem pasu a boty vyrobené z měkké kůže, vysoké až ke kolenům. Vypadaly podobně jako ty, které měl na sobě Thanos. I když se jí stejnokroj úplně nelíbil, byla ráda, že ho má, že se zbavila starých šatů, které jí nepříjemně připomínaly její starý život.

„Král to vše připravil, že?“ zeptala se Ceres Thana a vzpomněla si při tom na slizký výraz, který hrál králi Claudiovi na tváři, když losoval jména královských válečníků ze zlaté mísy.

„Ano,“ odpověděl prostě Thanos.

Ceres sevřela čelisti a zaplál v ní oheň nenávisti.

„Tohle není správné,“ řekla.

„Ne, to není,“ pronesl Thanos a posadil se vedle ní. Utáhl si pevněji pásky na botách. „Ale pokud je tu něco, co jsem se naučil, pak je to to, že králi nelze odporovat.“

„Už jsi to někdy dřív zkusil?“ zeptala se.

Souhlasně přikývl.

„V čem?“

„Nechci si vzít princeznu, kterou mi vybral.“

Chvíli na něj užasle zírala. Ohromila ji odvaha, kterou musel projevit. Možná, že to byla ošklivá dívka, i když Ceres za celý život neviděla ani jednu ošklivou princeznu. Všechny mívaly jen ty nejlepší šaty, koupaly se ve sladce vonících parfémech a zdobily se nádhernými šperky.

Odvrátila pohled a přemýšlela, jaký ve skutečnosti je ten mladý muž, který seděl vedle ní. Rebel? Ceres nikdy nenapadlo, že by za palácovými zdmi mohl být někdo tak odlišný od všech královských.

Dívala se teď na Thana úplně jinýma očima. Možná, že to nebyl chlapec, za jakého ho považovala. Při pomyšlení na to, že by ho měla zradit, se jí teď dělalo špatně ještě víc.

„A proč Lucious a Georgio?“ zeptala se.

„Král jimi pohrdá z jiných důvodů.“

„Jak ale mohl král náhodně – “

Netrpělivě ji přerušil.

„To, že jsem z královské krve, neznamená, že můžu řídit svůj život.“

Ceres nad tím nikdy nepřemýšlela. Předpokládala, že královští si můžou dělat, co se jim zachce, a že prostému lidu vládnou jako jednotný a silný nepřítel.

„Všechna ta pompa a povýšenost, dekorum, lehkomyslné rozhazování… občas z toho skoro šílím,“ pronesl téměř se zavrčením.

Ceres ohromilo, že před ní princ dokázal říct takové věci o svých královských příbuzných, a nevěděla, co mu na to má odpovědět. Proto se raději mlčky odvrátila a podívala se skrz železnou bránu. Zrovna v tu chvíli spatřila, jak bojepán bodl Georgiova zbrojíře do břicha.

Zalapala po dechu a ruka jí bezděčně vyletěla k ústům.

Ve svojí naivitě předpokládala, že je před ostatními bojepány v bezpečí, protože se do boje přímo nezapojovala. Sevřel ji pocit strachu a ruce se jí roztřásly dokonce ještě víc než předtím.

Přišel k nim imperiální voják a oznámil Thanovi, že jsou na řadě v příštím boji. A že bude společně s Luciem bojovat proti dalším dvěma bojepánům.

Ceres vyschlo v krku, přesto ze sebe dostala: „Musíme s ním spolupracovat, pokud to máme přežít.“

Thanos přikývl, vládlo mezi nimi tiché porozumění.

Vstali a vykročili k železné bráně. V tu chvíli se oba na chvíli ponořili do svých vlastních myšlenek.

„Nebudu zabíjet, pokud nebudu muset,“ pronesl náhle Thanos.

Ceres přikývla a přemýšlela, jestli to byl jen další způsob, jak vzdorovat králi.

„Musím vědět, jestli ti můžu svěřit svůj život,“ řekl, aniž by odvrátil pohled od arény.

„Můžeš mi svěřit svůj život,“ odpověděla Ceres a uvažovala, jestli v jejím hlase zaslechl lehké zaváhání.

Zavřel oči a přikývl.

„I ty mi můžeš svěřit svůj život, Ceres,“ řekl.

Nevěděla proč, ale jeho slova jí pronikla až do morku kostí. Cítila, že mluví pravdu. I když se snažila tomu vzdorovat, cítila, že k němu začíná cítit silné pouto.

Lucious a jeho zbrojíř se postavili za Thana a Ceres. Ceres si všimla, že Lucious má na sobě zářivou plnou zbroj a helmu s hledím. Hlavou jí probleskla myšlenka, že žádná zbroj nedokáže zachránit život chabého válečníka.

Železná brána se prudce otevřela a dovnitř vešel živý Georgio, jehož celé tělo se lesklo kapkami potu. Z několika ran na rukách a břiše mu kapala krev. Imperiální voják dovnitř vtáhl mrtvého Georgiova zbrojíře a pohodil ho na hromadu dalších těl.

Ceres se roztřásla.

„Drž se blízko u mě,“ pronesl Thanos s očima upřenýma kupředu jako v transu. Čelisti držel pevně sevřené.

Když na ně imperiální voják pokývl, aby vyšli ven, odstrčil Lucious Ceres z cesty a jako první vešel do arény. Ruce držel zdvižené nad hlavou, jako kdyby už byl vítěz. Masy diváků naprosto zdivočely. Lucious se ještě chvíli předváděl a užíval si jejich nadšené skandování.

Kdykoli jindy by jeho chování Ceres rozzuřilo k nepříčetnosti, ale když stála před vstupem do arény a vychutnávala si nádech, který mohl být její poslední, nevěnovala chování hlupáka toužícího po potlesku žádnou pozornost.

Jako další vešli do arény Thanos a Ceres. Ceres zamžourala v oslepujícím slunečním světle. Jakmile se její oči přizpůsobily venkovnímu světlu, zadívala se do hlediště a všimla si, že je obsazená zhruba jen polovina sedadel.

Pohlédla vzhůru k pódiu a viděla krále sedícího na trůnu, jak se mrzutě usmívá. Tak moc jím pohrdala. Pokud to, co jí Thanos řekl, byla pravda, byl ještě horší, než si Ceres myslela.

„Pamatuj, drž se blízko,“ pronesl Thanos a dotkl se jejího lokte.

Přikývla a pak uviděla dva bojepány na druhé straně arény. Oba byli odění do těžké zbroje a v rukou svírali meče.

Zaburácely trumpety a v tu chvíli vyskočilo z jedněch padacích dveří divoké zvíře. Vyrazilo přímo na Thana a Ceres, jeho prošedivělá srst se leskla ve slunečním světle a jeho řev se odrážel od stěn arény. Byla to šelma podobná mohutnému psu, druh, který Ceres nikdy předtím neviděla. Zvíře mělo ohromné tělo a dlouhé úzké nohy a pohybovalo se pomaleji než pratygr. Přesto Ceres nepochybovala, že bude stejně silné.

„Vlkoun!“ vykřikl někdo z davu a pak se přihlížejícími přehnala vlna povyku.

Ceres ovládlo vzrušení a na okamžik nevěděla, kam se vrtnout. Pak si ale všimla zbraní vyskládaných podél zdi a vyrazila k nim. Čekala na Thanův rozkaz.

Thanos si nejprve vyžádal trojzubec a tak mu ho hodila. Dobrá volba, pomyslela si, když sledovala, jak ho Thanos zachytil v letu. Chtěla se vrhnout kupředu a pomoci mu, ale pak si vzpomněla na pravidlo, které zbrojířům zakazovalo účastnit se boje.

Thanos bodl trojzubcem směrem k vlkounovi a zařval přitom na něj. Nohy se mu po povrchu arény pohybovaly rychle a sebejistě, na zvířecí pohyby reagoval rychlostí blesku.

Ceres si koutkem oka všimla, že se jeden z bojepánů rozhodl přiblížit k Thanovi. Pokud bude chytrý, počká s útokem, až Thanos zabije vlkouna, protože jinak by mohla šelma napadnout i jeho.

Z ničeho nic vyrazil vlkoun přímo na Thana a ten ho bodl trojzubcem do ramene. Přihlížející zajásali při pohledu na první opravdový útok celého souboje.

Vlkoun ale nevypadal, že by ho zranění jakkoli zajímalo. Pouze začal vrčet ještě hlasitěji, zuřivě si olizoval tesáky a rudé oči upíral na Thana.

„Dlouhý meč!“ rozkázal Thanos.

Ve chvíli, kdy mu ho Ceres hodila, upustil Thanos trojzubec na zem a zachytil meč ve vzduchu. Náhle ale Ceres ucítila, že Thanos bude potřebovat ochranu před ohněm – a to rychle – zavolala na něj a okamžitě mu hodila i štít. Přesně ve chvíli, kdy ho Thanos zachytil, se vlkoun zhluboka nadechl a pak z tlamy vychrlil proud ohně. Přihlížející zalapali po dechu a Thanos se přikrčil za štítem. Plameny se roztříštily o jeho kovový povrch.

Když vlkounovi došel dech, zahodil Thanos štít, sebral trojzubec a vrhnul ho proti zvířecí hlavě. Zasáhl šelmu do oka.

Zvíře divoce bručelo a vrčelo, zatřáslo hlavou tak prudce, až trojzubec přeletěl půl arény daleko.

Bez zaváhání se Thanos vrhl na vlkouna, vyskočil do vzduchu a pozvedl meč. Cestou k zemi bodl šelmu do hlavy a ta se bez života zhroutila na rudý písek.

I když diváci nadšeně jásali, nebyl čas odpočívat. Bojepán, který vyčkával opodál, vyrazil kupředu a svým kopím i mečem mířil přímo na Thana.

Thanos prudce trhal mečem zabodnutým ve zvířecí lebce, snažil se ho vyprostit, ale Ceres viděla, že se mu to nedaří. V aréně už byly tři zbraně – trojzubec na jednom konci arény, štít příliš daleko na to, aby ho Thanos sebral, a dlouhý meč zaklíněný ve vlkounově lebce. Ceres věděla, že by bylo proti pravidlům hodit Thanovi novou zbraň.

Zadržela dech. Bojepán už byl blízko, příliš blízko. Vykročila kupředu.

Thanos stále svíral v rukou jílec meče zaklíněného v lebce. Pohlédl na Ceres s očima rozšířenýma strachem a s tváří pokřivenou zoufalstvím.

Zemře.

A nebylo nic, co by Ceres mohla udělat, aby tomu zabránila.

KAPITOLA DESÁTÁ

Thanos zoufale páčil čepel uvězněnou ve vlkounově lebce a nešťastně při tom řval. Ale ať se snažil, jak chtěl, meč se nepohnul ani o kousek. Zaslechl kroky blížícího se bojepána a při pohledu přes rameno zjistil, že je jeho nepřítel stěží deset stop daleko. Thanův život závisel na tom, jestli se mu podaří vyprostit meč. Dobře věděl, že neozbrojený válečník je mrtvý válečník.

Vyděšeně se podíval na Ceres, ale věděl, že v poli už ležely tři zbraně, a pokud by mu hodila další, potrestali by ji za to.

Natáhla k němu ruku, a když už slyšel svištivý zvuk soupeřova meče mířícího mu na hlavu, vklouzl mu do dlaně jeho vlastní meč. Jako by ho hnala nějaká záhadná síla.

Šokovalo ho, co se stalo, ale neměl čas se tím zabývat. Rychle se otočil a odkulil se ze směru bojepánova útoku. Meč ho minul jen o zlomek palce. Burácení davu dosáhlo nejvyššího bodu, ale brzy se znovu vrátilo na původní úroveň neustálého hučení.

Thanos rychle vyskočil zpět na nohy a vzápětí zaslechl Lucia volajícího o pomoc. Thanův soupeř byl několik stop daleko, takže si Thanos mohl dovolit krátce mrknout po Luciovi. Viděl, že je odzbrojený a že jeho zbrojíř leží na zemi s obličejem zabořeným v rudém písku.

„Hoď mi něco! Cokoli!“ zařval Lucious směrem k Ceres hlasem plným zloby. „Dělej! Nebo tě nechám zaživa stáhnout z kůže!“

Thanos rychle obrátil pozornost zpět ke svému soupeři a nejasně si přitom uvědomil, že Ceres hodila Luciovi dvě dýky. Jeho podráždění ale nahradila naprostá bdělost, když si všiml, že po něm bojepán vrhl kopí.

Když už bylo kopí těsně před ním, sevřel kolem něj Thanos svoji dlaň a zachránil se tak před zásahem do srdce. Přehodil si kopí v ruce a vrhl ho zpět na bojepána. Zasáhl ho do stehna přesně tak, jak zamýšlel.

„Thanos! Thanos! Thanos!“ skandoval dav a pěstmi mával ve vzduchu.

Bojepán padl k zemi, naříkal bolestí a rukama si svíral ránu v noze, ze které trčelo jeho vlastní kopí.

Thanos vycítil příležitost, přiblížil se k bojepánovi zezadu a udeřil ho jílcem meče do hlavy. Bojepán upadl do bezvědomí.

Ještě než se mohl podívat na krále, zda přijímá jeho vítězství, obešel ho Lucious – a bojepán, který na něj útočil, náhle zaútočil na Thana. Ten tak musel pokračovat v boji.

Ten podvraťák se kryje za mě, pomyslel si Thanos.

Bylo to přesně tak, jak předpokládal: Lucious naprosto postrádal čest.

Zatímco bojoval s novým soupeřem, viděl Thanos, jak se Lucious naklání k železné bráně.

„Pusťte mě dovnitř nebo vás všechny zabiju a postarám se o to, aby vaše rodiny umučili k smrti!“ ječel.

Thanos slyšel, jak brána při otevírání rachotí a jak dav Lucia vypískává.

„Thane!“ zakřičela Ceres a pozvedla dvě dýky.

Samozřejmě. Začínal být unavený a potřeboval lehčí zbraně. Souhlasně přikývl a ona mu je hodila.

Vzápětí nakopl Thanos bojepána do hrudi tak silně, až odletěl dozadu. Bojepán měl ale dokonalý smysl pro rovnováhu, takže neupadl a udržel se na nohou. Okamžitě vyrazil na Thana s mečem v ruce. Vrhl se kupředu a snažil se ho bodnout. Thanos mu ale uskočil z cesty.

Zatímco se pohybovali kolem arény, všiml si Thanos, že je jeho nepřítel stále unavenější, že je pro něj stále obtížnější rovnoměrně dýchat a s každým okamžikem jsou jeho pohyby o něco pomalejší. Jeho plán fungoval. Nechtěl toho muže zabít, ne, chtěl ho jen unavit, aby ho pak mohl omráčit stejně jako toho prvního.

V okamžiku, kdy se Thanos dostal ke svému štítu, zdvihl ho ze země a vrhl ho bojepánovi do obličeje. Bojepán padl k zemi jako bez života a poprvé od chvíle, kdy Thanos vstoupil do arény, dav naprosto utichl.

Thanos bez dechu pohlédl k pódiu a čekal na královo rozhodnutí. Doufal, že mu nerozkáže zavraždit jeho bezvědomé soupeře.

Z toho, co Thanos věděl o krvežíznivém vladaři, se ale bál, že král Claudius ho přinutí udělat to, čemu se snažil se všech sil vyhnout – zabíjet.

Král shlížel na Thana, jako by nechtěl přijmout konec bitvy, ve které se osud přiklonil na Thanovu stranu. Napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné, všichni přihlížející v Aréně se vyhýbali tomu, aby vydali byť nejslabší zvuk. Král povstal ze svého trůnu, přistoupil k okraji plošiny a napřáhl ruku s palcem obráceným ke straně.

Několik úderů srdce zůstal stát a nakonec se zamračeným pohledem pozvedl palec vzhůru. Dav diváků propukl v nadšený potlesk.

Thanos tomu nemohl uvěřit. On i Ceres to přežili. Přežili!

Podíval se na Ceres, cítil, jak mu z vlasů odkapává pot přímo do obličeje. Pokývl na ni, a když se na něj nazpět usmála, bylo to, jako by jeho vítězství bylo dokonalé.

Ohromeně na ni hleděl. Několikrát mu zachránila život a udělala to způsobem, kterému nerozuměl.

Poprvé od doby, kdy se s ní setkal, se musel zamyslet.

Co byla zač?

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Ceres se po tváři svezla slza, když prsty něžně přejížděla po zbraních vyskládaných na stole ve cvičné aréně. Pod soumračným nebem slyšela smích a hudbu nesoucí se z otevřených palácových oken. Všichni královští se povýšeně skrývali za palácovými zdmi a oslavovali dnešní skvělá vítězství. Ceres se kvůli tomu cítila ještě osamělejší než jindy. Chyběli jí její bratři, její otec, domov i Rexus. Také kvůli tomu truchlila nad tím, že nikdy neměla opravdovou matku.

Ceres se zastavila a zaposlouchala se do větru vzdychajícího v korunách stromů, podívala se na nebe a spatřila několik hvězd, které na ni z výšky pomrkávaly. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu, nos jí zalila vůně růží a lilií. Ticho bylo vítanou změnou po ukřičených davech v Aréně. I kdyby ji pozvali na oslavu, nejspíš by odmítla. Nijak netoužila po tom, aby se musela proplétat mezi všemi nafoukanými královskými, kteří se poplácávali po ramenou a gratulovali si k vítězství, kterého dosáhla ona a Thanos.

Thanos. Vnitřnosti se jí sevřely, když si uvědomila, že se ani neobtěžoval s tím, aby se s ní po Jatkách setkal. Nebylo žádné „díky“. Žádné „dobrá práce“. Připomněla si, že nepotřebuje jeho uznání nebo chválu. Nepotřebovala nic a nikoho.

Zlobila se sama na sebe, že si dovolila takovou směšnou melancholii. Setřela si slzy z tváří, sebrala kopí a vyrazila do středu cvičiště.

Zavířila kopím nad hlavou a prudce jím točila kolem, dokud se neozval svištivý zvuk. Pak jím vrhla proti figuríně, která sloužila jako cvičný terč. Zasáhla přímo do středu nejmenšího kruhu a musela se usmát.

Cítila se mnohem lépe. Zamířila zpět ke stolu a sebrala z něj meč – takový, který jí připomínal její vlastní, s jílcem zdobeným zlatem a bronzem.

Vrhla se kupředu a představovala si, že útočí na Lucia – zbabělce. Mečem dokázala vládnout opravdu obratně, pozornost a hněv upírala ke smyšlenému nepříteli.

Pohybuj se lehce. Skočila kupředu. Útok a obrana. Udeřila. Buď klidná jako vodní hladina, silná jako hora. V mysli si přehrávala pokyny zkušených bojovníků z paláce. Cvičila to hodiny, měsíce, roky.

„Po dnešku bych předpokládal, že už budeš tvrdě spát schoulená v posteli.“

Prudce se otočila a spatřila Thana, který zrovna vystupoval ze stínu jedné z vrb. Na rtech mu hrál potměšilý úsměv.

Ceres sklonila meč a obrátila se k němu. Tváře jí zrudly studem. Očima přelétla po jeho plátěné košili, kterou měl jako vždy u krku rozhalenou, a po tmavých kadeřích, které mu rámovaly tvář, a snažila se přimět sama sebe, aby ho nenáviděla.

Z nějakého důvodu ji ale potěšilo, že ho vidí.

„To stejné bych mohla říct já o tobě,“ opáčila a posměšně zvedla obočí. Doufala, že si nevšimne, jak ji jeho přítomnost rozrušila.

„Už jsem se k tomu chystal – ale pak jsem zaslechl, jak někdo cvičí přímo pod mými okny.“

Vzhlédla vzhůru a všimla si jednoho balkonu s otevřenými dveřmi. Rudé závěsy vlály ve větru.

„Je mi líto, že jsem tě nenechala spát, můj lorde,“ pronesla omluvně.

„Říkej mi Thane, prosím,“ odpověděl a lehce se uklonil. Nepřestával jí hledět do očí.

Pak se usmál a o krok se k ní přiblížil.

„Není to přímo tak, že bys mě nenechala spát. Odešel jsem z oslavy tak brzy, jak to jen šlo. Chtěl jsem tě vyhledat. A v tu chvíli jsem si tě všiml,“ řekl.

„Proč bys mě měl hledat?“ zeptala se a snažila se nevnímat nervozitu, která ji náhle zaplavila.

„Chtěl jsem ti poděkovat za dnešek,“ odpověděl.

Chvíli na něj mlčky zírala, snažila se v sobě udržet hněv, který ještě před chvílí cítila, ale ten ji rychle opouštěl.

„Máš skvělé schopnosti,“ řekl. „Učili tě dobře.“

Nemohla mu prozradit, že se převlékala za chlapce, aby mohla cvičit s bojepány v paláci. Mohl by ji nahlásit. A určitě by to udělal… nebo ne? Možná byli spojenci v aréně, ale ve skutečném světě byli nepřátelé.

„Můj otec byl kovář,“ pronesla a doufala, že se o její výcvik už nebude dál zajímat.

Přikývl.

„A kde je teď?“ zeptal se Thanos.

Ceres sklopila pohled, pomyšlení na otce vzdáleného stovky mil na ni tvrdě dolehlo.

„Musel odjet pryč,“ zašeptala.

„To mě mrzí, Ceres,“ pronesl Thanos a přistoupil k ní ještě blíž.

Přála si, aby se byl zastavil dál od ní. Když byl takhle blízko, bylo těžké ho považovat za nepřítele a pohrdat jím.

„A co tvoje matka?“ zeptal se a pečlivě ji sledoval.

„Pokusila se mě prodat do otroctví,“ přiznala Ceres a říkala si, že ničemu nevadí, když mu o matce řekne pravdu.

Pokývl hlavou a pevně stiskl rty.

„To je mi líto,“ řekl.

Jeho lítost ji dráždila. On byl princ, byla to částečně i jeho vina, že její otec nedostával dost peněz z paláce a musel odjet pracovat jinam.

„Co tvá zranění?“ zeptala se a odešla od něj ke stolu. Odložila meč a doufala, že se jí podaří odvést rozhovor směrem k bezpečnějším tématům.

„Zahojí se,“ pronesl a přitom ji následoval.

Znovu se zastavil kousek od ní, založil si ruce na prsou a chvíli si prohlížel její obličej.

„Jak jsi to udělala?“ zeptal se.

„Co?“ nechápala Ceres.

„Dnes. Tam v aréně. Nejdřív jsi mi hodila meč. Sám jsem o vlkounech nikdy neslyšel, natož o zvířeti, které by dokázalo chrlit oheň.“

Pokrčila rameny.

„Slyšela jsem o vlkounech od otce,“ zalhala.

„A pak můj meč… byl zaklíněný ve vlkounově lebce,“ řekl a podezíravě přimhouřil oči. „Ty jsi jen zvedla ruku a jílec mi vklouzl do ruky jako by ho někdo vytrhl –“

„Nic takového jsem neudělala!“ přerušila ho Ceres a o několik kroků ustoupila. Bála se, že ji odhalí.

Podíval se na ni svýma laskavýma očima a naklonil hlavu na stranu.

„Chceš říct, že se mi to zdálo?“ zeptal se.

Ceres se zarazila. Snažil se ji dostat? Musela teď pečlivě volit slova, jinak by ji mohli uvěznit, kdyby naznačovala, že lže.

„Naprosto nevím, o čem to mluvíš,“ řekla.

Stáhl obočí a otevřel ústa, jako by se už chystal něco říct, ale místo toho k ní přikročil, položil jí dlaň na rameno a pak ji nechal sklouznout po její paži.

Ceres z toho příjemně zamrazilo. Současně se ale zlobila na vlastní tělo, že ji tak zrazuje.

„To je jedno,“ pronesl. „I tak ti děkuji. Tvoje volba zbraní byla výborná, díky tomu jsme zvítězili.“

„Ano, zřejmě bys přišel o své krásné vlasy, kdybych ti nehodila štít,“ pronesla s úšklebkem a snažila se odlehčit situaci.

„Myslíš, že mám krásné vlasy?“ zeptal se.

Srdce jí vynechalo několik úderů. Nechápala, jak si mohla dovolit vypustit z úst tak prostořekou poznámku.

„Ne,“ pronesla poněkud ostře a složila si ruce na hrudi.

Thanovi zaškubaly koutky úst.

„Dobře, já si taky nemyslím, že bys měla nádherné oči,“ řekl.

„Tak tím je to vyřízené.“

Thanos přikývl a Ceres vyrazila směrem k vrbě.

„Začíná se připozdívat,“ řekla.

„Možná bych tě měl doprovodit domů?“ nabídl a znovu se k ní připojil.

Ceres sklopila zrak a zavrtěla hlavou.

„Možná, že potřebuješ místo, kde bys mohla zůstat?“ zeptal se hlasem jen o něco hlasitějším než šepot.

Měla by mu říct pravdu? Věděla, že pokud to neudělá, bude muset spát každou noc někde venku.

„Ano,“ odpověděla.

„Uvnitř hradu pro tebe není místo, ale přímo po cestě, vedle studny, je prázdné letní sídlo a tam můžeš klidně zůstat.“

Ukázal na malý domek obklopený stromy, pokrytý vinnou révou.

„Jsem ti moc vděčná,“ řekla.

Vzal ji za paži a chtěl ji doprovodit, když tu se k nim zpoza keřů přihnala dívka. Byla krásná, pomyslela si Ceres. Měla blond vlasy a hnědé oči, pleť hladkou jako hedvábí, rty krvavě rudé. Byla oblečená do hedvábných šatů, a když vítr zavál od ní směrem k Ceres, byl cítit závan růžového parfému.

Ceres si připadala poněkud trapně, takže vyprostila paži z Thanova sevření.

„Ahoj, Stephanie,“ pronesl Thanos a Ceres v jeho hlase cítila lehké podráždění.

Stephania se na Thana usmála, ale když její pohled sklouzl k Ceres, ušklíbla se.

„Koho to tu máme“ zeptala se Stephania.

„To je Ceres, moje zbrojířka,“ odpověděl Thanos.

„A kam jdeš se svojí zbrojířkou?“ vyptávala se Stephania dál.

„Do toho ti nic není,“ odpověděl Thanos.

„Jsem si jistá, že král Claudius bude nadšený, až se dozví, že se scházíš se svojí zbrojířkou pozdě v noci a doprovázíš ji na nějaké neznámé místo,“ řekla Stephania.

„Jsem si jistý, že král bude stejně nadšený, když se dozví, že se procházíš po palácových pozemcích pozdě v noci, v noční košili a bez doprovodu služebných,“ vyštěkl Thanos.

Stephania nakrčila nos, obrátila se na podpatku a po dlážděném chodníku vyrazila zpět do paláce.

„To nic,“ pronesl Thanos. „Jen se zlobí, že jsem si ji odmítl vzít.“

„To byla ona?“ zeptala se Ceres.

Na otázku jí neodpověděl. Prostě jí jen znovu nabídl rámě.

„Možná měla pravdu. Možná je tohle opravdu nepřípustné,“ řekla Ceres.

„Nesmysl,“ odpověděl Thanos. Pak se odmlčel a vzápětí dodal, „Pokud neuvažuješ o tom, že chceš dělat něco takového.“

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla Ceres znepokojeně a tváře jí zahořely červení.

Když přijala jeho rámě, aby ukázala, že jí o nic jiného nejde, zlobila se sama na sebe, že se jí to přeci jen líbí. Znovu si přísahala, že okouzlujícímu princi nesmí dovolit, aby se jí dostal příliš hluboko pod kůži.

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Srdce velitele Akily se plnilo radostí. Stál na hoře s výhledem na Cumorlu, hlavní město Haylonu, vzdáleného ostrova v Mazeronijském moři. Sledoval, jak se socha krále Claudia řítí k zemi. Zhluboka se nadechl a ve vzduchu cítil sladkou vůni spravedlnosti smíchanou s kouřem stoupajícím z královského hradu k azurově modrému nebi.

Spravedlnost, pomyslel si Akila. Dnes konečně přišla spravedlnost. Všichni královi příbuzní byli až do posledního uvězněni v té odporné stavbě se sedmi věžemi a ta teď do základů vyhořela.

Vítr se mu tříštil o zbroj, zatímco Akila klouzal pohledem po tisících mužů stojících na horském svahu. Sledoval jejich rudé praporce třepotající se ve jménu revoluce. Ještě před západem slunce je povede do bitvy, která je konečně osvobodí od staletí trvající nadvlády. Hruď se mu dmula pýchou.

Lid Haylonu trpěl pod vládou tyranských králů už dost dlouho. Platili neopodstatněné daně, posílali nejlepší válečníky do Delosu a skláněli hlavy před deseti tisíci imperiálních vojáků, kteří procházeli ve dne v noci ulicemi města. Celý svůj život Akila sledoval, jak jsou ženy a jejich dcery znásilňovány, děti bičovány a vězněny. Mladí lidé byli nuceni pracovat celé dlouhé dny na královských pozemcích, vraceli se se šrámy na těle i na duši a s prázdnýma očima i s prázdnými žaludky. Věděl, že si měli svoji svobodu vzít zpět už dávno. Už dávno měli získat zpět své života.

Dorazil posel.

„Západní Cumorla byla obsazena, pane,“ řekl.

„Imperiální vojáci?“ zeptal se Akila.

„Prchají na východ.“

„Kolik civilistů zemřelo?“

„Tři sta, zatím.“

Akila sevřel ruce v pěst. Bylo to méně, než očekával, ale každý ztracený život padal na jeho hlavu. Každý další syn nebo dcera mrtvá, matka, bratr, sestra, otec zavražděn při obraně svobody svojí země.

Propustil posla a dal signál poručíkovi, aby připravil závěrečnou vlnu bojovníků. Překvapí vojáky u západního vstupu a budou se k nim chovat se stejnou zdvořilostí, s jakou se oni chovali k jeho lidem. Moc vojáků potom nezůstane naživu, což Akilu nezměrně těšilo.

Akila pobídl koně kupředu a vedl poručíka i ostatní muže do bitvy. Sjel po svahu hory a skrz severní městskou bránu, kolem krytých průchodů, zavřených hospod i obchodů. Projížděl kolem rodin krčících se v koutech, dětí ležících tváří k zemi na kamenech ulic, kolem koní bez jezdců. Bojovníci následovali Akilu kolem městských zdí, skrývali se a připravovali se přivítat imperiální vojáky, kteří budou brzy prchat skrz brány, aby se dostali do přístavu.

Nikdo nesmí uprchnout. Takový rozkaz vydal Akila dnes ráno svým mužům a rozkázal stovce z nich, aby zůstali na stráži v přístavu. Kdyby uprchl byť jediný voják, znamenalo by to, že se v Delosu dozví, co se děje, a král by poslal desetitisíce imperiálních vojáků, aby obsadili Haylon.

Ubíhala minuta za minutou, všichni trpělivě čekali už téměř hodinu. Blížil se soumrak.

Pak se náhle objevil první imperiální voják, řítil se na koni kupředu a v ruce svíral imperiální prapor.

„Ať žije král Claudius!“ vykřikl voják.

Pak ho do hrudi zasáhly tři šípy.

Zřítil se z koně do kanálu pod mostem.

Následovali ho tři další vojáci a i ti padli okamžitě poté, co projeli bránou.

O chvíli později se z bran řítil voják za vojákem a rozpoutala se divoká bitva.

Akila vedl svoje muže se zuřivým bojovým pokřikem na rtech. Padala noc a všude kolem umírali vojáci i Akilovi lidé ve jménu svobody. Svobody, kterou oni už nezažijí, ale jejich děti možná ano.

Akila na cestu městem shromáždil svoje nejdrsnější bojovníky, ržání jejich koní mu zvonilo v uších. Vedl skupinu tří set mužů skrz jižní bránu a pak je rozdělil na několik skupin. Čtyři skupiny po padesáti mužích poslal do různých směrů pátrat po dalších imperiálních vojácích.

Ohněm a mečem postupoval Akila se svými muži spletitými uličkami, zastavovali se u každého domu, pátrali od půdy po sklep, ale nepodařilo se jim najít ani jednoho nepřítele. Téměř na konci cesty se dostali ke stáji za veleknězovým sídlem. Akila si pomyslel, že by to bylo místo, kde by se mohli imperiální vojáci dobře ukrýt.

Když už se chystal nařídit mužům, aby stáj prohledali, vyšel z domu velekněz.

„Viděl jsi tu nějaké imperiální vojáky?“ zeptal se Akila a seskočil z koně.

„Ne,“ odpověděl kněz a zbožně sepjal ruce.

V jeho očích ale bylo něco neklidného, co Akilovi naznačovalo, že lže.

„Prohledejte stáj,“ rozkázal Akila svým mužům a ti okamžitě vyrazili kupředu a vstoupili do budovy.

V tu chvíli vypukla vřava, a když se Akila obrátil ve směru, ze kterého se ozýval hluk, vyrazil kněz ulicí pryč. Akila se za ním rozběhl, ale když dorazil na roh ulice, zjistil, že kněz naskočil na koně a míří k jižnímu vstupu do města.

Akila hvízdl a jeho kůň okamžitě přiběhl. Akila na něj naskočil a vyrazil za uprchlíkem. Pronásledoval ho městskou bránou, ale nedařilo se mu ho dohnat.

Uprchlík pak zamířil na východ. Akila nemilosrdně poháněl koně stále kupředu, oči upřené na uprchlíkova záda. Uháněli kolem palem, přeskakovali ploty, projížděli přes louky i písčité duny. Akila pronásledoval kněze ze svahu prudce klesajícího k moři. Dole si všiml provizorního přístaviště, které nikdo nehlídal. Nikdo totiž nevěděl, že existuje.

K jeho hrůze viděl, že kněz odstrčil od břehu malou loď. Do jejích rudých plachet se okamžitě opřel vítr a loď odrazila na moře.

Akila už byl téměř u ní. Rychle přemýšlel, jestli jeho kůň dokáže skočit z mola až do lodi, protože vzdálenost byla každým okamžikem větší. Kůň napjal svaly, ale Akila ho hnal dál.

Kůň se odrazil z mola a přistál přímo v loďce, při dopadu se prudce zastavil a shodil tak Akilu na kluzkou palubu.

Akila se po tvrdém přistání rozechvěle postavil na nohy.

Kněz na nic nečekal a zaútočil na něj. Zvedl meč nad hlavu a zuřivě jím sekal a bodal. Věděl, že v sázce je jeho život.

Akila vyrazil kupředu a sekl svojí čepelí po zrádci. Zasáhl ho do tváře. Muž zavrčel, zahodil meč a vytrhl od pasu dýku. Okamžitě ji vrhl po Akilovi. Akila to ale čekal, a tak ji jen srazil mečem.

Kněz se otočil a vrhl po Akilovi pletený koš, který se povaloval na palubě, pak dřevěnou bednu. Akila je jen srážel z cesty. Nakonec po něm kněz vrhl síť a Akilovi se do ní zamotala ruka s mečem. Potom kněz sítí trhl a Akila klopýtal kupředu.

Když se přiblížil až ke knězi, sebral kněz odhozený meč a bodl jím Akilu do hrudi. Akilova těžká zbroj ale byla kvalitní, takže se po ní mužův meč svezl jako kapka rosy po hladkém listu. Kněz zavrávoral.

Akila využil příležitosti, setřásl síť a velekněze probodl.

Ten se zhroutil na palubu. Byl mrtvý.

Akila vytrhl čepel z knězova mrtvého těla. Otřel z ní krev o šaty mrtvého a pak zasunul meč zpět do pochvy.

Neztrácel čas, ohlédl se zpět k městským hradbám a přes jejich vrchol sledoval, jak se čerň oblohy mění na tmavou modř. Uvědomil si, že se musí vrátit ke svým mužům. Pokud možno rychle. Obrátil loď zpět k přístavu. Když přistál, zapálil ji a plnou rychlostí uháněl zpět k východnímu vstupu do města.

Když dorazil, nebe už začínalo růžovět. Muži oslavovali vítězství a na vnějších hradbách Cumorly vlály nové prapory.

Zvony svobody zněly hlavním městem. Akila projížděl ulicemi společně se svými muži a prostí muži, ženy i děti je radostně zdravili.

Pohlédl na sever a vzpomněl na svoje příbuzné v Delosu. Stále pod nadvládou krále. V srdci ale věděl, že i k nim si svoboda najde cestu.

Teď ale, poprvé v historii, stál na první svobodné části Impéria.

Revoluce začala.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Ceres ucítila bodnutí strachu, když si uvědomila, že ji někdo sleduje. Pospíchala po bílé kamenité cestě zalité ranním sluncem, a teď ještě více přidala do kroku. Cesta se klikatila mezi zelenými záhony a nekonečnými řadami květin. Ceres ještě stále přemýšlela nad setkáním s Thanem minulou noc. Zastavila a ohlédla se přes rameno. Zaposlouchala se a byla si jistá, že ještě před okamžikem slyšela i jiné kroky.

Nikdo ale nebyl v dohledu.

Ceres stála a čekala. Neměla čas na otravné hry. Musela se dostat na palácové cvičiště i se zbraněmi, které vezla na vozíku, dřív, než začne výcvik. Jinak by Thanos neměl s čím bojovat.

Kdo ji může sledovat?

Celá rozpálená se podívala na nebe a po čele jí sklouzla kapka potu. Slunce už vypadalo jako ohromný žhavý disk a Ceres si připadala stejně vyprahlá, jako byly okolní zahrady. Svaly v pažích i ramenou ji pálily, ale nemohla si dovolit odpočívat. Už teď bylo pozdě.

Znovu se zapřela do těžkého vozíku a přidala do kroku. V tu chvíli se zase ozvaly cizí kroky. Prudce se ohlédla, ale ani teď nikoho nespatřila. To jen prohloubilo její podráždění.

Konečně, když se přiblížila k altánu, začaly být kroky hlasitější, a když se znovu ohlédla, tentokrát spatřila Stephanii oděnou v rudých šatech a se zlatým věncem ve zlatých vlasech.

No samozřejmě. Vlezlá princezna.

„Ahoj zbrojířko,“ pronesla Stephania s úšklebkem na rtech.

Ceres sklonila hlavu a snažila se pokračovat v cestě. Čím dřív bude pryč, tím lépe. Než se jí ale podařilo znovu se rozeběhnout, postavila se jí Stephania před vozík, takže se kolem ní nedalo protáhnout.

„Jak se jen dívka může stát zbrojířkou, to by mě vážně zajímalo,“ řekla Stephania a zapřela se rukama v bok.

„Thanos mě najal,“ odpověděla Ceres. „A teď, když dovolíš –“

„Budeš mě oslovovat výsosti!“ vyštěkla Stephania.

Ceres se zachvěla a nejraději by rozmazlené princezničce řekla svůj názor. Místo toho ale sklonila hlavu a připomněla si, že tu není, aby bránila vlastní čest, ale proto, aby bojovala za revoluci.

„Ano, výsosti,“ řekla.

„Je důležité znát své místo, nemyslíš?“ zeptala se Stephania.

Pomalu obešla Ceres dokola a probodávala ji očima. Ruce složené za zády, vznešeně se nesla kolem a střevíčky jí klapaly po dláždění.

„Už od doby, kdy jsi dorazila do paláce, tě sleduji. Vždycky tě budu sledovat. Rozumíš?“ pronesla Stephania.

Ceres se kousla do rtu, aby odolala pokušení říct něco neuctivého, i když pro ni bylo stále těžší zůstat zticha.

„Viděla jsem, jak ses dívala na prince Thana, ale bylo by pošetilé si myslet, že tě považuje za něco víc než jen –“

„Můžu tě ujistit –“ začala Ceres.

Stephania k ní přistoupila tak blízko, že její nos byl jen nepatrný kousek od Ceresina, a pak procedila skrz zatnuté zuby: „Nikdy nepřerušuj někoho, kdo má vyšší postavení než ty!“

Ceres sevřela prsty kolem rukojetí vozíku, předloktí ji teď pálilo úsilím.

„Princ Thanos si tě možná najal, ale jako jeho nastávající manželka mám povinnost zajistit, že kolem sebe bude vždy mít jen důvěryhodnou společnost,“ řekla Stephania.

Teď už se Ceres neudržela.

„Thanos mi řekl, že si tě nevezme,“ vyhrkla.

Stephania se zachvěla.

„Thanos je chytrý muž, ale nedokáže odhadnout lidskou povahu. Než tě najal, nedokázal nejspíš zjistit, jaké prohřešky máš za sebou.“

Že by Stephania věděla o zabitém otrokáři a jeho strážných? Ceres rychle přemýšlela, co dál. Kdyby to někdo zjistil, mohla by ztratit své místo v paláci a ještě by přišel trest.

„Žádné prohřešky za sebou nemám,“ pronesla příkře.

Stephania se rozesmála.

„Ale no tak. Každý udělal něco, za co se teď stydí,“ řekla.

Pak sebrala meč z vozíku a poplácala jím Ceres přes nohu. Oh, jak ráda by jí Ceres dala lekci v šermu. Ukázala by jí, jak nešikovné jsou její čisté měkké královské ruce. Přesto ale zůstala nehnutě stát.

„A věř mi,“ řekla Stephania a přiblížila čepel jen vlásek od Ceresiny tváře. „Pokud je ve tvojí minulosti jen drobounký prohřešek, zjistím to, a pak tě nechám vykopat z paláce.“

Stephania odhodila meč k Ceresiným nohám, až čepel při dopadu zazvonila.

„Thanos je můj, rozumíš?“ pokračovala. „Král a královna mi ho slíbili, a pokud budeš stát v cestě mému sňatku, osobně ti podříznu krk, zatímco budeš nerušeně spát v mém budoucím letním sídle.“

Nakonec do Ceres strčila ramenem a odešla směrem k palácovému cvičišti.

*

V okamžiku, kdy Ceres dorazila k výcvikové aréně, ihned cítila, že je něco špatně. Ten pocit nezpůsobovala pouze Stephania, která na ni teď zlověstně zírala zpod vrb, ačkoli jejich rozhovor stále vířil v Ceresině mysli a neskutečně ji provokoval. Nebylo to ani tím, že se zdálo, že dnešek bude nejvíce horkým dnem roku. A dokonce ani to, že Thanos ještě nebyl na místě a necvičil.

Tlačila vozík ke stolu se zbraněmi a očima sledovala Lucia uprostřed cvičiště. Svíral v jedné ruce lahev vína a ve druhé meč. Před ním klečel jeho nový zbrojíř a ve tváři měl výraz děsu. Snažil se vyrovnat jablko na hlavě. Ceres si všimla, že zbrojíř měl na obličeji několik čerstvých šrámů a jednu ránu na krku.

„Zůstaň…pěkně…v klidu,“ pronesl Lucious, zavřel oči a mířil při tom mečem na zbrojířovu hlavu.

Ostatní královští válečníci a jejich zbrojíři stáli a sledovali je. Nevěřícně na ně zírali s rukama složenýma na prsou.

Když Ceres kráčela kolem, všimla si, že Lucious má šrámy na rukou i na obličeji a jedno oko má oteklé a celé rudé. Nevzpomínala si, že by včera na Jatkách utrpěl nějaká zranění. Stalo se mu něco po boji?

Dorazila ke stolu a začala na něj rozkládat zbraně, aby byly připravené, až Thanos dorazí. Meče, dýky, trojzubec, důtky.

Koutkem oka zahlédla, jak se Lucious zapotácel, což rozesmálo ostatní královské válečníky i jejich zbrojíře.

Lucious přiložil špičku meče na zbrojířův nos. Zbrojíř měl zavřené oči a jen se zachvěl. Kapka krve mu stekla z nosu do úst.

„Ani se nehni, nebo přijdeš o hlavu,“ pronesl Lucious. „A nebudeš se moct zlobit na nikoho jiného než na sebe.“

Taková šílenost, pomyslela si Ceres. Nemohl někdo něco udělat? Podívala se na ostatní, ale nikdo neřekl ani slovo a nezdálo se, že by někdo chtěl Luciově oběti pomoct.

Lucious pak pozvedl meč, ale než stačil seknout, jeho zbrojíř zakňučel a jablko mu spadlo z hlavy. Dopadlo na zem, odrazilo se a odkutálelo několik stop daleko.

„Řekl jsem ti, že se nemáš hýbat!“ vyštěkl Lucious.

„Já… omlouvám se,“ řekl roztřesený zbrojíř a v očích měl neskutečnou hrůzu.

„Zmiz mi z očí, ty kupo hnoje!“ zaječel Lucious.

Mladík se rychle postavil a pospíchal k Luciovu stolu se zbraněmi. Vzápětí dorazil Thanos.

„Dobré jitro,“ popřál Ceres. Neviděl, co se zrovna stalo. „Doufám, že se ti spalo dobře.“

„Ano, díky,“ odpověděla Ceres. V jeho přítomnosti se hned cítila lépe.

Pokračovala v rozkládání zbraní po stole, ale když princ dál mlčel, podívala se na něj. Ke svému překvapení zjistila, že si ji pečlivě prohlíží chtivým pohledem. Když tázavě zvedla obočí, prohnuly se mu koutky úst v náznaku úsměvu.

Cítila, jak se jí do tváří hrne horko.

Beze slova jí začal pomáhat se skládáním zbraní.

Je divné, že mi pomáhá, pomyslela si Ceres. Je to princ. Možná se snažil ukázat vděk za to, jak mu pomohla při Jatkách? Nemusel to dělat, to Ceres moc dobře věděla. Ale také věděla, že když jí prokazuje podobné laskavosti, je stále těžší, považovat ho za arogantního člověka, za kterého ho považovala dřív. Začínal jí připadat jako docela starostlivý muž.

Ceres po očku pohlédla na Stephanii a viděla, že princezniny oči hoří nenávistí. Přece na ni nemohla žárlit. Thanos by nemohl mít zájem o obyčejnou dívku, nebo ano?

Ceres zatřásla hlavou a lehce se uchechtla. Vytřásla tu směšnou myšlenku z mysli.

„Copak je?“ zeptal se s úsměvem Thanos.

„Ale nic,“ odpověděla Ceres. „Co se stalo Luciovi?“

„Máš na mysli ty šrámy?“

„Ano.“

„Král ho nechal zbít za to, jak podle se včera choval,“ odpověděl Thanos.

I když i ona považovala Lucia za bezpáteřního podlého zmetka, nemohla si Ceres pomoct. Cítila k němu lítost. Ona sama byla bita tolikrát, že to ani nedokázala spočítat, a nebylo to nic, co by někomu přála.

Náhle Lucious něco zaječel na svého zbrojíře, a když Ceres zvedla zrak, viděla, jak ho Lucious praštil pěstí do žaludku.

„Proč nikdo nic neudělá?“ zeptala se Ceres.

Thanos okamžitě vyrazil k Luciovi a zastavil se jen několik stop od něj.

„Co si tím dokazuješ?“ zeptal se ho.

Lucious se ušklíbl.

„Nic.“

Thanos výhružně udělal další krok blíž k Luciovi.

„Proč bych někomu měl něco dokazovat? Podívej se na sebe. Všechno je lepší, než mít za zbrojíře holku, a takovou krysku,“ řekl Lucious a pohrdavě se rozesmál.

„Doporučuji ti, aby ses choval ke svému zbrojíři s respektem. Pokud se tak chovat nebudeš, jsem si jistý, že král nebude mít nic proti tomu, abys v aréně zůstal sám,“ řekl Thanos.

„To je výhružka?“ zeptal se Lucious s přimhouřenýma očima.

V tu chvíli ale přispěchal posel a předal Thanovi svitek. Thanos si ho přečetl, podíval se na Ceres, kývnutím se s ní rozloučil a odešel směrem k paláci.

Předvolali si ho? uvažovala Ceres. Neměla radost z toho, že odešel, aniž by jí cokoli řekl.

Do středu arény vstoupil imperiální voják a sdělil všem kolem, kdo z královských bude dnes cvičně bojovat. První na řadě byl Lucious proti Argovi.

„Konečně,“ prohlásil Lucious.

Zahodil lahev, ta se roztříštila o zem a zbrojíř mu okamžitě podal meč. Lucious po něm chňapl a pak s podivným nadšením vstoupil do cvičné arény, kde na něj už čekal Argus. Ceres si pomyslela, že něco není v pořádku.

Imperiální voják dal pokyn k tomu, aby začali bojovat, a královští se na sebe vrhli. Luciův první útok skončil tak, že mu Argus vyrazil meč z ruky. Někteří přihlížející se zachechtali, jiní obraceli oči v sloup. Lucious nepatřičně využíval svoji sílu. Jeho výpady i kryty byly příliš bezstarostné a současně vypadal, že se snaží až příliš.

Bojovníci znovu zaujali svá místa, čepel proti čepeli, ale několik okamžiků po začátku souboje Luciovi znovu vyletěl meč z ruky a Argus mu mířil špičkou svého meče na hrdlo.

Ve chvíli, kdy imperiální voják vyhlásil Arga vítězem zápasu, sklonil Argus meč a spěchal pryč z cvičiště.

„Ale no tak, bratranče. Dej mi ještě šanci!“ volal za ním Lucious. „Ani jsem se nesnažil!“

Když Lucious viděl, že ho Argus nebude bavit, obrátil se k vlastnímu zbrojíři.

„Xaviere, pojď se mnou bojovat,“ přikázal mu.

„P…pane?“ zakoktal se Xavier. „Bojoval bych, můj lorde, ale neumím to.“

Rozzuřený Lucious se přihnal ke stolu se zbraněmi, sebral z něj dýku a bodl Xaviera do břicha.

Ceres vyletěla ruka k ústům. Stejně jako ostatní i ona překvapeně zalapala po dechu, když zbrojíř zaječel a zhroutil se na zem s rukama přitisknutýma k břichu.

„Odveďte mi toho skrčka z očí!“ zaječel Lucious.

Během několika chvil už vojáci odnášeli sténajícího zbrojíře pryč.

„Tak tomu nerozumím,“ prohlásil Lucious cestou ke Georgiovu stolu, „jak je možné, že se stále setkávám jen s neschopností. Georgio, příteli, půjč mi svého chlapce.“

Georgio se postavil mezi svého zbrojíře a Lucia.

„Lucie, víš, že si tě vážím. Ale tohle je šílené. Jdi domů,“ pronesl Georgio a položil ruku Luciovi na rameno.

„Dej tu svoji ručičku pryč!“ zařval Lucious a odstrčil Georgiovu dlaň.

Zatímco křičel nadávky, pokračoval Lucious k dalšímu zbrojíři, požadoval, aby s ním bojoval, ale i tam se svého zbrojíře zastal jeho pán.

„To se mnou nikdo nebude bojovat?“ zaječel Lucious a otáčel se v pomalých kruzích. Očima studoval ty, kdo stáli kolem. „Nejste o nic lepší než ptačí trus!“

V chladných očích se mu zračila nenávist, nepřestával sledovat přihlížející bojovníky i jejich zbrojíře. Většina jich už odvrátila zrak.

Pak si všiml Ceres.

Ta ucítila prázdný pocit v břiše, když na ni ukázal a vykročil směrem k ní.

„Ty!“ zařval. „Ty se mnou budeš bojovat!“

Ceres věděla, že proti němu dokáže zvítězit, ale přesto váhala s přijetím jeho výzvy. Bála se, že by mu mohla ublížit. Nebo hůř, zesměšnit ho jako neschopného válečníka před zraky jeho přátel. A pokud ho zesměšní, Lucious se jistě postará o to, aby ztratila své místo v paláci.

„Nechci být neuctivá, ale nemůžu s tebou bojovat,“ odpověděla.

„Budeš se mnou bojovat!“ vyhrkl Lucious. „Vlastně ti přikazuji, abys se mnou bojovala.“

Podívala se po ostatních, někteří vrtěli hlavou, další raději odvrátili zrak. Stephania se krutě usmívala. Může ho odmítnout? Co by se stalo, kdyby odmítla? Nechá ji Lucious vyhodit? Došlo jí, že pravděpodobně ano.

„Pak tedy musím uposlechnout tvůj rozkaz,“ řekla a pomyslela si, že bude lepší přijmout, než mu vzdorovat.

Luciova tvář se rozzářila.

„Mohla bych si ale zaběhnout pro meč do kovářova stavení?“ zeptala se Ceres a vzpomněla si na otcův meč.

„Tak šup, krysko,“ rozkázal Lucious.

Jeho komentář ji naštval, nehodlala se ale nechat urazit slovy opilého zbabělce.

Ceres cítila vzrušení. Konečně bude moct vyzkoušet svůj meč v souboji jeden na jednoho. Doběhla do kovářova stavení a našla svůj meč přesně tam, kde ho nechala. Pak spěchala zpátky na cvičiště a zaujala místo proti Luciovi, který už ji očekával s připraveným mečem.

Sjel pohledem po jejím meči a údivem mu poklesla čelist.

„Kde se lůza jako ty dostala k takové zbrani?“ zeptal se a v očích mu hořela závist.

„Dal mi ho otec.“

„No, tak to musel být opravdu blázen,“ pronesl Lucious.

„A to proč?“ zeptala se Ceres.

„Dnes nad tebou zvítězím a pak ti tvoji zbraň seberu.“

Lucious provedl výpad a Ceres ho odrazila. I když nebyl Lucious nijak svalnatý, spíš hubený, byl poměrně silný. Po zablokování několika výpadů začala Ceres přemýšlet, jestli ho skutečně dokáže porazit nebo ne.

Znovu po ní sekl, ale ona dokázala útok odrazit. Tlačil meč na meč, čepel na čepel, kroužili kolem sebe a zírali si do očí. Z jeho oříškových duhovek dokázala vyčíst nenávist, kterou k ní cítil, a přemýšlela, čím si ji asi vysloužila.

Drsně do ní strčil, takže musela udělat několik kroků zpět, aby neupadla. Pak na ni zaútočil shora a ona jeho útok blokovala ze spodu.

Mezi přihlížejícími se ozvalo vzrušené zahučení.

Vrhla se kupředu a sekla po něm. On se ale stáhl a zakolísal. Na čele se mu perlil pot, ramena měl napjatá.

Pak mu ale potemněly oči a zbrkle zaútočil. Ceres přeskočila jeho čepel a ve chvíli, kdy dopadla na zem, kopla ho do břicha tak prudce, až spadl na záda.

Chvíli se nehýbal a Ceres už myslela, že je v bezvědomí. Náhle ale vyrazil bolestivý skřek a posadil se. Opíral se o meč a s jeho pomocí se pomalu postavil na nohy. Mumlal si pod vousy nějaké nadávky.

„Jsi lepší, než jsem myslel, to se ti musí nechat,“ pronesl Lucious. „Ale byl jsem na tebe ještě moc hodný. Teď už si ale nebudeme hrát a ty, krysko, musíš zemřít.“

Ceres štípal v očích pot. Pozvedla meč a několikrát se prudce nadechla. V zádech cítila Stephaniin pohled a to ji jen povzbudilo. Musela zvítězit za každou cenu.

Lucious na ni zaútočil vší silou. Předstírala, že se s ním chce přímo střetnout, v posledním okamžiku ale uhnula a kopla ho do rozkroku. Lucious se zhroutil na zem a zkroutil se do klubíčka.

Jeho meč zůstal ležet několik stop od něj. Nastalo naprosté ticho.

Lucious se převalil na záda. Ceres se postavila nad něj, přiložila mu špičku meče na krk a čekala, až imperiální voják vyhlásí vítěze.

Voják ale mlčel.

Vzhlédla, ale voják stále nic neříkal. Na obličeji měl nasazený neprostupný výraz.

Zamračený Lucious se vyškrábal na nohy a plivl směrem k Ceres.

„Odmítám uznat vítězství nějaké holky,“ řekl.

Ceres udělala krok kupředu.

„Poctivě jsem vyhrála,“ řekla.

Lucious se rozmáchl a prudce ji udeřil hřbetem dlaně přes tvář. Tak podlý útok překvapil několik přihlížejících natolik, že zalapali po dechu. Ceres bez přemýšlení, jen kvůli zuřivosti, která se v ní rozhořela, zareagovala a facku mu vrátila.

Přesně ve chvíli, kdy její ruka dopadla na jeho tvář, si uvědomila, že je to ohromná chyba. Nebylo ale nic, co by mohla udělat, aby to vzala zpět. Všichni to viděli, a i když si nebyla jistá, jaký trest následuje, když někdo udeří královského, věděla, že bude krutý.

Lucious se chytil rukou za tvář a překvapeně na ni vykulil oči. Několik okamžiků se zdálo, jako by se zastavil čas.

„Chopte se jí!“ zaječel a ukázal na Ceres.

Ceres váhavě o několik kroků ustoupila, jako by se propadala do noční můry. Než se stačila vzpamatovat, než si uvědomila, co by mohla říct nebo udělat, popadli ji za paže dva imperiální vojáci.

O moment později už ji táhli pryč, daleko od cvičiště, pryč od nového života, který se před ní málem rozvinul.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

„Rexi!“

Rexus se obrátil a spatřil rozrušeného Nesa, jak běží přímo k němu. Zmocnila se ho hrůza. Nesos měl důležitý úkol, takže pokud byl tady, nemohlo to znamenat nic dobrého. To bylo naprosto jasné.

Nesos zastavil přímo před Rexem tak prudce, až při tom rozvířil prach. Zapřel se rukama o kolena a prudce lapal po dechu.

„Právě jsem dorazil… ze severního Delosu a… imperiální vojáci jsou všude… vyhlašují nové zákony a vlečou pryč… prvorozené muže… zabíjejí… každého, kdo se brání,“ informoval Nesos stále ještě bez dechu, zatímco mu pot stékal po obličeji.

Rexovi ztuhla krev v žilách. Okamžitě vyrazil k hlavnímu vstupu do hradu. Musel ihned varovat ostatní.

„Příště zaútočí na východ Delosu, pak západ… a nakonec jih,“ pokračoval Nesos a následoval Rexe.

Rexus dostal nápad.

„Vezmi si několik mužů a vyšli všechny holuby, které máme. Varuj naše podporovatele,“ řekl. „Požádej je, aby se shromáždili pod Severním náměstím tak brzy, jak jen to bude možné, a s tolika zbraněmi, kolik dokážou unést. Osvobodíme prvorozené, aby se mohli přidat k revoluci. Shromáždím ostatní a okamžitě vyjedeme.“

„Provedu,“ odpověděl Nesos.

Právě to začíná, pomyslel si Rexus, když běžel k ostatním. Dnes povstanou a budou zabíjet ve jménu svobody.

Během několika okamžiků shromáždil Rexus před vodopádem víc než stovku mužů a padesátku žen. Všichni byli připravení na koních, v rukách svírali zbraně. Vysvětloval jim plán a všiml si přitom strachu v jejich očích. Válečník plný strachu nezvítězí v žádné bitvě, to věděl. Takže se postavil do jejich čela, aby k nim promluvil.

„Vidím ve vašich očích hrůzu ze smrti,“ vykřikl Rexus.

„A ty se nebojíš smrti?“ zvolal někdo z davu.

„Ano, bojím se. Nechci zemřít. Ale víc než smrti se bojím toho, že prožiju zbytek života na kolenou,“ řekl Rexus. „Víc než smrti se bojím toho, že nikdy nepoznám svobodu. A prvorození zajatci nám mohou pomoci ji získat.“

„Ale my máme děti!“ zvolala žena. „Potrestají je za naše povstání!“

„Já sám děti nemám, ale znám strach ze ztráty milovaného člověka. Pokud zvítězíme, vaše děti a děti vašich dětí nikdy nepoznají útlak, jaký zažíváme my. A nechcete snad, aby si vaše děti vzaly příklad z vaší odvahy raději, než příklad z vaší zbabělosti?“ pronesl.

Bojovníci a bojovnice ztichli, vzduchem se neslo jen dunění vodopádu a občasné zaržání koně.

„Nemyslete si, že vám Impérium poskytne volnost,“ pokračoval Rexus.

„Já, stejně jako mnoho ostatních, jsem s tebou, příteli,“ zvolal jeden z mužů. „Ale opravdu si myslíš, že máme nějakou šanci v téhle válce zvítězit?“

„Válku dnes nevyhrajeme,“ odpověděl Rexus. „Dokonce ani zítra. Ale jednou zvítězíme. Lidé, kteří touží po svobodě, ji nakonec získají.“

Několik hlav přikývlo, někteří zvedli do vzduchu zbraně.

„Nás je jen pár, jich je příliš mnoho,“ odporoval někdo z davu.

„My, utlačovaní, převyšujeme naše utlačovatele sto ku jedné. Jakmile budeme mít dostatek podporovatelů, zvítězíme!“ prohlásil Rexus.

„Nikdy nám nedovolí získat trůn,“ řekla nějaká žena.

„Dovolení?“ tázal se Rexus. „Nepotřebujete povolení od žádného krále, královny nebo královského, abyste se osvobodili z pout útlaku. Dnes a každý den ode dneška dál si vy sami dáváte svolení k tomu, abyste si vybojovali zpět svobodu!“

Jeden po druhém pozvedli rebelové zbraně do vzduchu a brzy jejich nadšené hlasy překřičely dokonce i dunící vodopád.

Rexus věděl, že nastal čas.

*

Zatímco uháněl směrem k Delosu, následován svými muži a doprovázen zvukem koňských kopyt dusajících po cestě, obrátily se Rexovy myšlenky k Ceres. Vypadala tak slabě a zranitelně, když ji viděl naposled, a srdce mu málem puklo, když odjížděla. Stejně jako kdykoli předtím se choval jako blázen – jen ji krátce políbil, když ji přitom chtěl vzít do rukou a navždy ji objímat.

Ze hřbetu koně spatřil královský palác, který se tyčil v dálce před ním, a musel přemýšlet nad tím, jak jí asi je uprostřed vší zkaženosti, uprostřed smečky vlků, proti které bojovali. Její život byl v nebezpečí na každém kroku. Přál si vyrazit s větrem o závod a dostat Ceres z toho hrozného místa.

Co si jen vzpomínal, vždycky se chtěl s Ceres oženit. Samozřejmě i kvůli tomu se přidal k revoluci – aby jejich děti mohly v budoucnu žít svobodně. Přesto mu ale připadalo, že když se s ní viděl, zauzloval se mu jazyk a nedokázal říct kloudné slovo. Byl takový blázen.

Zatímco mířil vstříc nejistému osudu, uvědomil si, že to, co tvrdil rebelům před několika minutami, nebyla pravda. Nejvíc se nebál toho, že by strávil zbytek života na kolenou. Jeho největší obavou bylo to, že by se Ceres musela obětovat a že by už nikdy neměli možnost být spolu.

*

Když Rexus dorazil i se svými bojovníky na Severní náměstí, kryla je těžká mlha, která kolem tvořila hustou oponu. Delos vypadal jako město duchů. Situace byla ještě horší, než si představoval – podél cest ležela těla obrácená tváří k zemi a zkroucená v nepřirozených pozicích, vzlykající matky svíraly v náručí své mrtvé děti, domy byly vyrabované a zplundrované, krev tekla po dlážděných ulicích.

Rexus věděl, že tohle je jen začátek.

Zvěd, kterého vyslal kupředu, hlásil, že je před nimi víc než tisíc imperiálních vojáků. I když to v takovém počasí bylo těžké přesně určit. Vojáci se zrovna chystali jíst, takže nastal skvělý čas pro útok.

Rexus přes rameno pohlédl na tváře svých drahých přátel. Nikdo z nich neměl pořádnou zbroj, jakou měli imperiální vojáci, i když většina z nich byla dostatečně vycvičená v boji. Nebyla žádná možnost, že by tahle malá armáda sestávající zhruba ze dvou set lidí dokázala porazit tisíc imperiálních vojáků. Přemýšlel, jestli tyhle statečné muže a ženy nevede na sebevražednou misi.

Věděl, že pokud se holubi dostali na místo určení, je na cestě několik dalších žen a mužů. Možná celkem další stovka, ale to pořád ani zdaleka nestačilo k tomu, aby porazili tisíc vojáků.

„Ale stovky a stovky mladých mužů – prvorozených – jsou ve vozech ve středu náměstí,“ hlásil zvěd Rexovi.

„Stovky říkáš?“ zeptal se Rexus a cítil novou naději.

Zvěd souhlasně přikývl.

Rexus vybral třicet mužů, včetně sebe, jejichž hlavním úkolem bude otevřít zámky na vozech a přimět prvorozené, aby bojovali po jejich boku. Navýší tím počty rebelů. Ostatní muži a ženy budou odrážet imperiální vojáky a odvádět jejich pozornost od toho, že jim kradou rekruty.

Ve chvíli, kdy si Rexus ujasnil plán, dorazilo už více než sto dalších revolucionářů. Byli připraveni se přidat k boji.

Rexus rozkázal Nesovi, zvědovi a polovině bojovníků, aby zaútočili ze severu, a pak nervózně vyčkával, dokud se zvěd nevrátil s informací, že rebelové se v bezpečí dostali na druhou stranu Severního náměstí.

Tohle je důležitá chvíle, pomyslel si. Po stovky let se nad jeho zemí vznášel útlak jako kletba, jako řetěz kolem krku tisíců lidí.

Roztřeseně ale rozhodně pozvedl Rexus meč.

„Za svobodu!“ zakřičel a vyrazil v čele povstalců do boje.

Když vyráželi směrem k náměstí, koňská kopyta duněla po dláždění. Rebelové zadržovali hrůzou dech. Stejně tak ale Rexus cítil, že někteří dýchají vzduch plný naděje.

Musím být silný kvůli nim, pomyslel si. I přes slabost, která se skrývá v mém srdci.

Proto pobídl koně kupředu i přes to, že se bál smrti, která na něj jistě čekala, pokud se nezastaví.

Rexus naváděl koně tak hluboko na bojiště, jak to jen šlo. Snažil se dostat co nejblíž k vozům plným prvorozených. Když už kolem bylo příliš mnoho bojujících lidí na to, aby mohl pokračovat, vyrazil ze sebe mocný válečný pokřikl a vrhl se do boje.

Pozvedl meč a bodl jednoho z vojáků do srdce, dalšího ťal přes hrdlo a třetího bodl do břicha. Křik raněných mužů se ozýval všude kolem.

Jeden z imperiálních vojáků strhl Rexe z koně a zaútočil na něj mečem. Rexus uhnul a pak kopl vojáka do kolena. Ozvalo se nechutné zapraskání kostí.

Další imperiální voják – muž obludných rozměrů – vyrazil Rexovi meč z ruky. Beze zbraně se Rexus vrhl kupředu a zaryl palce vojákovi do očí.

Obr zaječel a udeřil Rexe do žaludku tak prudce, až ho srazil na zem. Vzápětí se na Rexe vrhl další voják a po něm ještě jeden.

Obklíčili ho, útočili tři na jednoho.

Rexus si všiml meče, který ležel jen několik stop daleko, a rychle se k němu hrabal po kolenou, ale do cesty se mu postavil voják. Rexus vytáhl dýku z boty a vrhl ji proti vojákovi. Poté se chopil meče a vyskočil na nohy.

Obr teď svíral v ruce kopí a chystal se na Rexe zaútočit. Rexus uskočil, srazil mečem kopí k zemi a pak na něj dupnul, aby ho zlomil. Vší silou nakopl obra do břicha. Nic se nestalo. Bodl tedy obra do nohy, ale ten ho ihned potrestal ranou ze strany do hlavy. Rexus se zhroutil k zemi a v uchu mu začalo tepat.

Vydrápal se na nohy, okolí se kolem něj točilo. Náhle ucítil ostrou bolest v paži. Ze zranění se vyvalila čerstvá krev. Rexus vykřikl.

Během chvilky se mu vyjasnil zrak a vrazil meč do obrova břicha. Imperiální voják se zhroutil na kolena, a když Rexus ukročil, padl voják tváří k zemi.

Rexovu pozornost upoutaly výkřiky opodál, a když vzhlédl, viděl vozy plné prvorozených mužů jen nějakých dvacet stop daleko. Vyrazil k nim a cestou sekal po dalších imperiálních vojácích. Urazil zámek z prvních dveří.

„Bojujte s námi!“ zakřičel na mladé muže, kteří se vyhrnuli ven. „Vybojujte si svobodu!“

Rexus přiběhl k dalšímu vozu a pak dalšímu, urážel na nich zámky a osvobozoval tak množství uvězněných prvorozených. Žádal je, aby se přidali k boji. Většina jich sebrala meče padlých vojáků a přidala se k povstalcům.

Mlha se začala zvedat a Rexus si smutně uvědomil, že na dlažbě leží mnoho jeho mužů. Jeho přátelé odešli na věčnost, už s nimi nikdy nepromluví. Ale potěšilo ho, když si všiml, že na zemi leží mnohem více imperiálních vojáků.

„Ústup!“ rozkázal Rexus. Viděl, že dokázali to, proč sem přišli.

Mlhou se rozezněl roh, odrážel se ozvěnou v ulicích a jeho lidé prchali z bitvy, rozptylovali se v postranních uličkách a vytráceli se všude kolem. Vesele zvedali ruce do vzduchu a jejich vítězné volání se neslo ulicemi.

Podíval se do tváří přeživších, kteří se od této chvíle stali jeho přáteli na život a na smrt, a viděl jiskření v jejich očích. Objevil se v nich duch revoluce. A brzy se tyhle jiskry promění v ohnivé inferno, které zničí celé Impérium.

Všechno se změní.

KAPITOLA PATNÁCTÁ

Ceres seděla na chladné kamenné podlaze žaláře a sledovala malého chlapce, který ležel vedle ní. Svíjel se bolestí a Ceres uvažovala, jestli přežije. Ležel na břiše a jeho kůže bledě zářila, oči měl napůl otevřené a stále se ještě vzpamatovával z bičování, které prožil na tržišti. Čekal na rozsudek stejně jako všichni ostatní v žaláři.

Stejně jako ona.

Rozhlédla se a viděla, že cela je plná mužů, žen i dětí. Někteří byli připoutáni řetězy ke zdi, jiní měli volnost pohybu po cele. Kolem panovalo příšeří a pach moči byl ještě výraznější než v otrokářově voze. Tady totiž nevál vítr, který by mohl zápach alespoň trochu rozehnat. Kamenné zdi byly pokryté špínou a krví. Strop nad nimi působil tísnivě, jako by nad nimi visela celá váha světa. Byl tak nízký, že se Ceres téměř nemohla napřímit. Podlaha byla pokrytá rozmazanými výkaly a krysím trusem.

Ceres se znovu ustaraně podívala na chlapce. Nezměnil polohu už od doby, kdy ji sem včera zavřeli. Hruď se mu ale pomalu zvedala a klesala mělkými nádechy.

Díky slunci prosvítajícímu skrz malé zamřížované okno viděla, že se mu rány hojí, ale že mu do nich zarůstají vlákna z jeho tuniky. Ceres chtěla něco udělat – cokoli – aby mu ulevila od bolesti, ale už několikrát ho zkoušela bezvýsledně oslovit. Jeho bledé oči se ani nezachvěly.

Ceres vstala a schoulila se do rohu. Oči měla oteklé od pláče, v ústech a krku sucho, měla žízeň. Věděla, že neměla udeřit královského, ale když to udělala, udělala to jen jako reakci na jeho facku.

Přijde pro ni Thanos? uvažovala. Nebo bylo jeho slovo stejně shnilé jako slovo ostatních královských?

Těhotná žena sedící naproti ní si mnula vyduté břicho a tiše při tom sténala. Ceres přemýšlela, jestli bude muset porodit v téhle špinavé díře. A jestli ji odsoudí k nuceným pracím. Znovu se podívala na malého chlapce a bodlo ji u srdce, když si uvědomila, že je to jen několik let, kdy byl Sartes ve stejném věku. Vzpomněla si, jak mu zpívávala ukolébavky, než usnul.

Napjala se, když si všimla siluet dvou vězňů, které se před ní objevily.

„Co pro tebe ten kluk znamená?“ zeptal se hrubý hlas.

Ceres vzhlédla. Jeden z mužů měl špinavý, zarostlý obličej se zlýma modrýma očima. Druhý byl plešatý a svalnatý jako bojepán. Kůži pod očima měl pokrytou zakrouceným černým tetováním. Silnější si zamnul ruce, až mu klouby zapraskaly, a když se pohnul, řetěz na jeho kotníku zachřestil.

„Nic,“ odpověděla Ceres a odvrátila pohled.

Zarostlý muž se rukama opřel o zeď po obou jejích stranách a naklonil se k ní. Zkažený dech udeřil Ceres do tváře.

„Lžeš,“ řekl. „Viděl jsem, jak na něj koukáš.“

„Nelžu,“ odpověděla Ceres. „Ale pokud bych lhala, stejně by to neměnilo nic na vaší situaci nebo na situaci kohokoli tady. Zůstaneme tady zavření a budeme čekat na trest.“

„Když ti položíme otázku, očekáváme pravdivou odpověď,“ pronesl tetovaný muž. Udělal krok kupředu a jeho řetěz znovu zachřestil. „Nebo si myslíš, že jsi pro nás moc dobrá?“

Ceres věděla, že i kdyby na ně byla milá nebo se je snažila přesvědčit o pravdě, nepomohlo by to, aby ji nechali na pokoji.

Rychle se sklonila a vyrazila mezi oběma násilníky. Chtěla se dostat na opačný konec místnosti, kam by jejich řetězy nedosáhly. Daleko se ale nedostala.

Tetovaný muž zvedl nohu společně s řetězem, který na ní visel, a podrazil jím Ceres nohy. Ceres tvrdě dopadla na zem. Zarostlý muž položil nohu chlapci na záda a ten zakřičel bolestí.

Ceres se snažila postavit na nohy, ale tetovaný jí otočil řetěz kolem krku a zatáhl.

„Nechte toho kluka… být,“ chraptěla, téměř nemohla mluvit.

Chlapcův nářek se jí zařezával přímo do srdce. Ceres sevřela řetěz a snažila se osvobodit.

Tetovaný ještě víc přitáhl, takže nemohla dýchat už vůbec.

„Teď se staráš, co? Protože jsi lhala, necháme toho kluka vykrvácet,“ zasyčel zarostlý.

Prudce nakopl chlapce do zad a dětský nářek znovu naplnil přecpanou celu. Ostatní vězňové raději odvrátili pohled. Někteří z nich tiše vzlykali.

Ceres cítila, jak ožívá, jak se jí zmocňuje podivná síla, jako bouře. Ani nevěděla, co přesně dělá, jen si uvědomila, že svírá řetěz stále pevněji a nakonec ho trhá ve dví.

Vousatý muž na ni hleděl, jako by viděl vstát někoho z mrtvých.

Když se osvobodila, vstala Ceres a chytila řetěz jednou rukou. Začala zarostlého muže bičovat, znovu a znovu, dokud se nekrčil v rohu a neškemral o milost.

Uvnitř cítila naprosté prázdno. Obrátila se a postavila se tetovanému. Podivná moc uvnitř stále zásobovala její tělo novou silou, kterou potřebovala k zastavení útočníků.

„Pokud se jeho, mě nebo kohokoli jiného v místnosti ještě jen dotknete, zabiju vás holýma rukama, rozumíš?“ pronesla a ukázala na něj prstem.

Tetovaný muž ale jen zavrčel a vrhl se na ni. Ceres pozvedla ruce. Ucítila uvnitř spalující horko, a aniž by se útočníka dotkla, poslala ho vzduchem přes místnost, kde s tupým zaduněním narazil do zdi. Pak se v bezvědomí zhroutil na zem.

Nastalo těžké ticho a Ceres cítila, že se na ni upírají všechny zraky v místnosti.

„Co je to za moc?“ zeptala se těhotná žena.

Ceres se na ni podíval a pak přejela pohledem po ostatních. Všichni v místnosti se tvářili zmateně.

Chlapec se trhaně posadil. Ceres poklekla po jeho boku.

„Musíš odpočívat,“ řekla.

Když mu teď strhli látku ze zad, všimla si v jeho krvi hnisu. Pokud mu někdo nevyčistí jeho zranění, zemře chlapec na infekci, to bylo jasné.

„Jak jsi to udělala?“ zeptal se chlapec.

Všichni stále upírali zraky na Ceres. I oni by rádi znali odpověď.

Byla to odpověď, kterou by ráda znala i ona sama.

„Já… nevím,“ řekla. „Prostě… něco se ve mně objevilo, když jsem viděla, co ti dělají.“

Chlapec se odmlčel, znovu ulehl a s klížícíma se očima pronesl, „Děkuji.“

„Ceres,“ ozvalo se náhle zašeptání z temnoty. „Ceres!“

Ceres se ohlédla a skrz mříže spatřila postavu v kápi, pochodně v chodbě osvětlovaly černou látku. Že by nějaký služebník, kterého poslal Thanos? uvažovala.

Opatrně, aby na někoho nešlápla, došla Ceres k cizinci. Ten sňal kápi a k jejímu překvapení a radosti spatřila Ceres, že je to Sartes.

„Jak jsi mě našel? Co tady děláš?“ zeptala se a sevřela přitom rukama mříže. Srdce se jí sevřelo radostí a současně obavami.

„Kovář mi řekl, že jsi tady, a já tě musel vidět,“ zašeptal se slzami v očích. „Tolik jsem se o tebe bál.“

Protáhla ruku skrz mříže a přitiskla mu dlaň na tvář.

„Můj milý Sarte, budu v pořádku.“

„Tohle není v pořádku,“ pronesl s vážnou tváří.

„Je to v pořádku. Alespoň zatím nic neříkali o…“

Raději se odmlčela, než aby musela říct něco, co ani vyslovit nemohla. Nechtěla Sarta vyděsit.

„Pokud tě zabijí, Ceres, já… já…“

„No tak, ticho. Nic takového neudělají.“ Ztišila hlas, takže ji téměř neslyšel ani Sartes. „Jak vychází povstání?“

„Včera byla bitva v severním Delosu. Velká. Zvítězili jsme.“

Usmála se.

„Takže to začalo,“ řekla.

„Zatímco mluvíme, Nesos bojuje. Včera ho zranili, ale ne dost na to, aby zůstal ležet v posteli.“

Ceres se musela pousmát.

„Tvrdý jako vždy. A co Rexus?“ zeptala se.

„Taky je v pořádku. Chybíš mu.“

Když to Sartes vyslovil, Ceres se téměř rozplakala. Ach, jak moc jí Rexus chyběl.

Sartes se naklonil blíž, skrýval jednu ruku pod kápí a významně se na ni podíval. Ceres natáhla ruku a ucítila na ní něco chladného, tvrdého a ostrého – dýku. Beze slova si dýku vzala, pokývla a skryla ji za pasem pod košili.

„Musím jít, než mě tu někdo uvidí,“ řekl Sartes.

Souhlasně přikývla a opatrně ho přes mříže objala.

„Mám tě ráda, Sarte. Pamatuj si to.“

„Také tě mám rád. Zvládni to.“

Když zmizel v chodbě, všimla si Ceres, že se blíží dozorce. Schoulila se zpět do rohu vedle chlapce a rukou ho začala hladit ve vlasech. Dozorce odemkl dveře a vstoupil do cely.

„Poslouchejte, zločinci. Tohle jsou jména těch, kteří budou popraveni pozítří za svítání: Apollo.“

Chlapec zalapal po dechu a Ceres cítila, jak se jí pod rukou začal třást.

„…Trinity…“ pokračoval dozorce.

Těhotná žena se přikrčila a rukama si objala naběhlé břicho.

„…Ceres…“

Ceres cítila, jak se jí zmocňuje panika.

„…a Ichabod.“

Muž připoutaný řetězem na opačné straně cely zabořil obličej do dlaní a tiše se rozvzlykal.

Dozorce se otočil na podpatku a odešel z cely. Zamkl za sebou dveře, a jak se vzdaloval, do ticha se rozléhaly jeho těžké kroky.

Těmito několika slovy jí určil, kdy zemře.

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Thanos se vřítil do trůnního sálu, v ruce svíral svitek podepsaný králem – odporný dokument, ve kterém byl vydán rozkaz k Ceresině popravě. Srdce mu bilo o žebra a zvuk jeho kroků se odrážel od mramorové podlahy. Lomcoval jím hněv.

Thanos vždy považoval trůnní sál za nesmyslně obrovský, klenuté stropy směšně vysoké a vzdálenost od vstupních dveří ke dvěma trůnům na druhé straně místnosti za promrhaný prostor. Nebo za zkažený prostor, záleželo, jak to člověk vnímal. Trůnní sál byl místem, odkud proudily všechny zákony Impéria a pro Thana byl místem, kde pramenila veškerá nerovnost.

Rádci a hodnostáři seděli na složitě vyřezávaných lavicích po obou stranách místnosti mezi pilíři z červeného mramoru. Pohrávali si se svými zlatými prsteny, oděni v nejlepších šatech hrdě vystavovali barevné šerpy, které jim přidělovaly hodnost podle důležitosti.

Slunce, které svítilo skrz vitrážová okna, Thana každých několik kroků oslepilo. To mu ale nezabránilo upírat pohled na krále, který seděl ve svém zlatém křesle na konci místnosti. Thanos brzy dorazil na úpatí schodiště pod trůny. Král s královnou právě diskutovali s ministrem obchodu, když rozzuřený Thanos přistoupil až k nim a příkaz k popravě jim hodil k nohám.

„Žádám tě, abys okamžitě odvolal příkaz k popravě!“ vykřikl Thanos.

Král na něj pohlédl unavenýma očima.

„Počkej, až budeš na řadě, synovče.“

„Na to není čas. Ceres má být zítra popravena!“ odporoval Thanos.

Král se zachmuřil a poslal ministra pryč. Jakmile odešel, podíval se král na Thana.

„Ceres, moje zbrojířka – abych ti připomněl, co je zač – byla na Luciův popud uvězněna a teď je odsouzena k smrti!“ vyhrkl Thanos.

„Ano, udeřila královského, což je dle zákona trestáno veřejnou popravou,“ odpověděl král.

„Věděl jsi, že ji Lucious udeřil jako první? A to všechno jen proto, že nad ním zvítězila v souboji mečem. V souboji, který sám požadoval.“

„Jak je možné, že taková prostá dívka ví, jak bojovat s mečem?“ tázala se královna. „Je proti zákonu, aby se dívka učila bojovat.“

Král přikývl a i rádcové souhlasně mručeli.

„Její otec pracoval jako kovář. Dodával nám zbraně,“ odpověděl Thanos.

„Pokud ji naučil, jak bojovat, měli by oba být na místě popraveni,“ pronesla královna povýšeně.

„Jak by mohla vyrobit dobrý meč, kdyby nevěděla, jak s ním zacházet?“ nedal se Thanos. „Dívky nemají zakázáno kovat zbraně.“

„Tohle není o tom, jestli ková zbraně nebo jestli s nimi umí bojovat, Thane. Je to o tom, že prostá dívka zaútočila na příslušníka královského rodu na královské půdě,“ odpověděl král.

Královna mu za to vděčně sevřela ruku.

„Kdybych nevěděla, že je Thanos zaslíbený Stephanii, skoro bych si myslela, že má o tu dívku přehnaný zájem,“ řekla jedovatě.

„Není v tom nic jiného, než to, že je nejlepší zbrojíř, kterého jsem kdy měl,“ lhal Thanos.

„Stephania nám řekla, že tě viděla na cvičišti s … jak bylo jméno té posluhovačky?“ zeptala se královna.

„Ceres,“ odpověděl Thanos.

„Ano, Ceres. A Stephania nám také řekla, že jsi jí nabízel rámě.“

„Ta dívka nemá domov, tak jsem jí nabídl, aby zůstala v jižním letním sídle, alespoň prozatím,“ řekl Thanos.

„A kdo ti k tomu dal svolení?“ zeptala se královna.

„Víš stejně dobře jako já, že to bývalo sídlo mých rodičů. A že v něm nikdo nebydlí od doby, kdy zemřeli,“ bránil se Thanos.

„Stephania je bystrá mladá dívka, má svoji hrdost a čest. A podle ní bychom té cizí dívce neměli věřit. Má Ceres nějaká doporučení? Nějaké doklady? Podle toho, co víme, by mohla být klidně nájemným vrahem najatým povstalci,“ chrlila královna.

„Ale drahá, nenech se tolik unášet. Opravdu si myslíš, že by povstalci poslali jako zabijáka ženu?“ ptal se král.

„Možná že ne,“ odpověděla královna. „A možná že ano. Mohli by předpokládat, že naivní mladý princ jako je Thanos by mohl podlehnout svodům dívky, která ho bude podporovat proti jeho vlastní rodině.“

„Na tom už nesejde. Dívka byla odsouzena, a aby byl chráněn Lucious a jeho čest, bude také popravena,“ řekl král.

„Na jeho ochraně ti moc nezáleželo, když jsi ho poslal bojovat na Jatkách!“ vyhrkl Thanos.

Král se posunul k okraji trůnu a oči mu potemněly zlobou. Namířil prstem na Thana.

„Chlapče, v našem paláci žiješ jen díky mojí a královnině laskavosti a štědrosti. Opravdu nás chceš znovu urážet?“ zeptal se.

Thanos ukázal na imperiální prapor po králově pravici.

„Svoboda a spravedlnost pro všechny!“ zahřměl a jeho hlas se odrážel od stěn. „Vládcové země musejí chránit svobodu svého lidu a vládnout jim spravedlivě. To je jejich zodpovědnost. A tohle není spravedlnost.“

„Přestaň s těmi nesmysly,“ zarazil ho král. „Rozhodnutí je konečné a žádné škemrání ani nesmyslné dohadování to nezmění.“

„V tom případě musíš za to, co udělal, uvěznit a odsoudit k smrti i Lucia,“ řekl Thanos.

„I když bych Luciovy ztráty neželel ani na okamžik, budu se řídit zákony této země,“ pronesl král. „A pokud budeš jakkoli bránit vykonání mých rozkazů, nechám tě vyhnat od dvora. A teď odejdi, musím se věnovat důležitějším věcem.“

Thanos zafuněl, obrátil se na podpatku a odešel z trůnního sálu. Uši mu hořely zlobou.

Vyrazil ven, zpátky do cvičné arény. Sebral ze stolu dlouhý meč a přiběhl k jedné z figurín. Dlouho a tvrdě do ní sekal, dokud z ní nezbylo nic než kůl, na kterém byla připevněna. Nakonec rozsekal i ten.

Sevřel meč pevně v ruce a zastavil se. Dlouho těžce oddechoval a pak mrštil zbraní do palácové zahrady tak daleko, jak jen mohl.

Jak mohl král tvrdit, že slouží spravedlnosti? uvažoval. Spravedlnost by měla znamenat, že všichni mají stejná práva a výsady a pro všechny platí stejná pravidla i tresty. Thanos věděl, že tomu se situace ani v nejmenším nepřibližovala.

Došel do altánu a zhroutil se na lavici. Podložil si hlavu rukama a přemýšlel.

Ceres – co je na ní? Proč ji potřeboval stejně, jako potřeboval dýchat? Vstoupila do jeho života jako závan čerstvého vzduchu. Její zelené oči jiskřily zvídavostí, bledě růžové rty pronášely slova, která by mohl poslouchat do nekonečna. Tichá síla v jejím pružném těle, které vypadalo tak zranitelně. Nebyla jako ostatní dívky u dvora, které dokázaly jen neustále plácat o nesmyslech a které pomlouvaly ostatní jen proto, aby samy vypadaly lépe. Na Ceres něco bylo, každá její část byla tak skutečná, nesnažila se nic předstírat. A navíc jako by věděla, co Thanos potřebuje, ještě dřív, než to věděl on sám. Možná nějaký šestý smysl?

Vstal a začal přecházet po altánu sem a tam. Několik minut přemýšlel, co si dál počít.

Když pod Arénou čekali, až na ně přijde řada na Jatkách, zeptal se jí, jestli jí může svěřit svůj život. Odpověděla, že ano. A i když v jejím hlase zaslechl lehké zaváhání, věděl, že pokud by to bylo nutné, obětovala by pro jeho záchranu sama sebe.

Pokud ji zachrání, vyrazí ho z paláce. Pokud ji nechá jejímu osudu, nedokáže sám se sebou žít.

Zastavil se, narovnal záda a zhluboka se nadechl.

Věděl, co musí udělat.

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

I když byla celá unavená a víčka měla těžká, nezamhouřila Ceres poslední noc oka. Skrz malé okénko viděla, jak se nebe projasňuje. Přála by si, aby tomu tak nebylo. S ránem přicházely její poslední chvíle a věděla, že za méně než hodinu už bude mrtvá.

„Bojíš se?“ zeptal se Apollo, hlavu měl složenou v jejím klíně a Ceres ho vískala ve světlých vlasech.

Podívala se na něj a chtěla mu zalhat. Nakonec to ale nedokázala.

„Ano. A ty?“ zeptala se.

Přikývl a v koutku oka se mu objevila slza.

Cítila, jak se pod její rukou třese. Nebo že by se třásla její ruka?

Těhotná žena se na Ceres podívala vyplašeným pohledem. Zaslechla tupý zvuk kroků v chodbě. Vzdálený zvuk se postupně přibližoval, až nakonec Ceres nevnímala nic jiného než dusot pochodujících nohou. Než se vzpamatovala, stál před celou dozorce a odemykal.

„Apollo, Trinity, Ceres a Ichabod. Půjdete se mnou,“ pronesl rozhodným hlasem. Jako podpora za ním postávalo několik imperiálních vojáků.

Ačkoli ji ruce téměř neposlouchaly, pomohla Ceres Apollovi vstát. I když se napřímil, nedosahoval jí výš než k pasu. Ceres si pomyslela, jaká je to hanba, že se z něj nikdy nestane muž, kterým by mohl být.

Když ho ale pustila, zradily ho nohy a zhroutil se na zem.

„Omlouvám se,“ pronesl Apollo smutně.

Ceres poklekla vedle chlapce a střelila po dozorci ošklivým pohledem. Slzy ji pálily v očích. Znovu pomohla Apollovi vstát. Opatrně, aby se nedotkla zranění na jeho zádech, ho podpírala na cestě temnou, pochodněmi osvětlovanou chodbou. Další dva odsouzenci je následovali.

Dozorce vytáhl Apolla kupředu. Z každé strany mu sevřel paži jeden voják, aby chlapec neupadl. Ceres, která se snažila zklidnit roztřesené nohy, byla druhá v pořadí. Za ní byla Trinity a nakonec starý muž, Ichabod. Zachřestily řetězy a imperiální vojáci nasadili Ceres i ostatním na zápěstí a kotníky těžká pouta. Když byli všichni spoutaní, pokračovali dál vlhkou chodbou. Po obou stranách každého vězně pochodovali vojáci, kteří je hlídali. Trinity se kolébala dopředu a dozadu, držela se za břicho a pak Ceres zaslechla tichou ukolébavku, kterou začala Trinity zpívat svému dítěti. Byla to stará ukolébavka, přesně taková, kterou kdysi Ceres zpívala Sartovi, aby mu pomohla usnout.

To už bylo na Ceres příliš. Nedokázala zadržet slzy. Pomyšlení na její bratry a na Rexe, jí lámalo srdce. Už nikdy je nespatří, nebude si s nimi povídat, vtipkovat, nebude se s nimi dělit o jídlo ani cvičit souboje. Kde jsou ty šťastné časy, na které si vzpomínala? Jediné, co je kalilo, byla krutost její matky. Ale všechny ostatní měla opravdu ráda a přemýšlela, jestli to věděli.

Jak Ceres pokračovala dál chodbou, připadalo jí, jako by měla nohy vytesané z kamene. Řetězy se při každém jejím kroku otíraly o podlahu, ale jejich řinčení nevnímala. V uších jí zněla krásná písnička, kterou zpívala její těhotná spoluvězenkyně. Došli až ke schodům ze žaláře a Ceres si všimla, že venku je ještě tma. Na nebi stále viselo několik hvězd, které se odmítaly poddat rannímu slunci. Před žalářem stál otevřený vůz se zapřaženým koněm. Vojáci do něj hnali Ceres i ostatní vězně. Používali přitom biče, takže si všichni museli krýt hlavu. Ceres kvůli tomu nenáviděla Impérium ještě víc.

Když se Apollo nedokázal do vozu vyškrábat sám, chopil se ho jeden z vojáků a mrštil ho do vozu tak prudce, že narazil hlavou do bočnice. Chlapec vyjekl a hlava se mu se zapraštěním zvrátila dozadu.

„Jak můžeš být tak krutý?“ zaječela Ceres na vojáka, než se začala věnovat Apollovi.

Přisunula se blíž ke chlapci a bezmocně zírala na nepřirozenou polohu jeho krku. Opatrně si položila jeho krvácející hlavu do klína.

„Apollo?“ zachraptěla a současně ji zaplavila hrůza, když si uvědomila, jak neživě náhle chlapcovo tělo působí.

„Nic nevidím…“ zašeptal Apollo skřehotavým hlasem a oči se mu zalily slzami. „Já… necítím… necítím nohy.“

Sklonila se k němu a políbila ho na čelo. Když viděla, jak ztěžka chlapec dýchá, chtěla mu pomoct, ale vše, co mohla dělat, bylo, že vzala jeho malou, chladnou dlaň do své.

„Jsem tady,“ řekla Ceres a slova se jí málem zadrhla v krku. Slzy jí kapaly na jeho špinavou rozedranou tuniku.

„Slib mi, že mě budeš držet za ruku… dokud… neumřu,“ zakoktal se Apollo.

Ceres už nedokázala říct ani slovo. Jen přikývla a pevněji sevřela jeho dlaň. Něžně mu shrnula blonďaté vlasy ze zpoceného čela.

Než zavřel oči, zachvěla se mu víčka. Po chvíli si Ceres všimla, že se mu nehýbá hrudník a jeho tvář pokryla maska smrti.

Vzlykla, přitiskla si jeho ruku ke rtům a pak mu ji složila na hruď. Alespoň, pomyslela si, teď nebude muset podstoupit veřejnou popravu. Byl volný.

Když projížděli davem, nemohla přestat. Stále se musela dívat na toho ubohého chlapce. Na jeho drobné rty, jeho oči, pihy na nose. Chtěla, aby věděl, že na něj stále myslí a že ho nenechá samotného ve voze vydaného na milost a nemilost imperiálním vojákům, kteří mu sebrali svobodu i život. Možná že i ona ho potřebovala, aby jí připomněl, že na světě nejsou jen zlí a krutí lidé. Že existuje i nevinnost a laskavost a že jsou mnohem krásnější než jakákoli pozemská moc.

Vůz projížděl kolem davu rozzlobených tváří vykřikujících nenávistná slova, ale Ceres se soustředila jen na Apollův pokojný výraz. Neodtrhla od něj pohled dokonce ani ve chvíli, kdy ji do tváře zasáhlo shnilé rajče.

Vůz se zastavil před dřevěným lešením. Vězňům poručili, aby vystoupili z vozu, ale Ceres odmítla opustit Apolla. Pevně sevřela jeho tělo v náručí.

Voják, který ho předtím hodil do vozu, chytil Apolla za nohy a vytrhl ho Ceres z rukou.

„Vrahu!“ zakřičela z plných plic a do očí jí vyhrkly slzy.

Voják zahodil Apolla do hromady sena a pak se obrátil k Ceres. Ta se ale schoulila do opačného rohu vozu. Odmítala vyjít ven.

Voják, který právě svýma odpornýma rukama zahodil Apollovo tělo, na nic nečekal a vstoupil do vozu. Ceres nechtěla, aby mu prošla vražda tak nevinného chlapce. Když viděla, že ostatní vojáci mají plno práce s vyváděním odsouzených po schodech na popraviště, uvědomila si šanci na pomstu. Možná při tom zemře, ale odsouzená k smrti byla tak jako tak.

Když se k ní voják naklonil, aby ji vytáhl z vozu, obtočila Ceres řetěz, kterým měla spoutaná zápěstí, kolem jeho krku a vší silou táhla.

Voják padl na záda, skřehotavě něco volal, mával rukama a škubal nohama. Špinavými prsty se snažil uvolnit sevření řetězu a jeho obličej začal rudnout.

Ceres ho nehodlala pustit. Utahovala řetěz stále těsněji, až začal voják fialovět.

V něčem, co připomínalo poslední pokus o vlastní záchranu, se voják napřáhl a snažil se popadnout Ceres za krk. Svými lokty odrazila jeho ruce a právě ve chvíli, kdy si všimla vojáků hrnoucích se k vozu, muž v jejím náručí ochabl.

Ačkoli věděla, že už je mrtvý, držela ho v sevření řetězu ještě tak dlouho, jak jen mohla. Nakonec ji dva vojáci strhli z vozu a shodili ji ke schodišti vedoucímu na popraviště.

Jeden z vojáků tasil dýku a přiložil její špičku Ceres k zádům. Lehce na ni zatlačil a Ceres cítila, jak jí probodává kůži. Udělala krok kupředu. A pak další.

Nechápala, kde přesně je. Bezmyšlenkovitě pokračovala po schodech vzhůru, jeden krok za druhým. Ruch davu zněl jako vzdálené hřmění. Když dorazila na vrchol, sundali jí řetězy.

Matně si uvědomovala, že jí divoce buší srdce v hrudi a že má sice sucho v krku, ale oči se jí zalévají slzami. Dav utichl? nebyla si jistá, jestli lidé zmlkli nebo je jen přehlušila její hrůza.

Imperiální voják jí stáhl ruce za záda a svázal je. Nebránila se. Nebylo už proč se bránit. Přišel konec. Může jen nechat smrt, aby ji vzala pryč.

Voják ji strčil směrem k muži s bílou kápí, který v ruce držel ohromnou sekeru – k jejímu katovi.

Poručili jí pokleknout k dřevěnému bloku. Když příkaz nevykonala okamžitě, srazil ji jeden z vojáků na kolena tak prudce, až se hlavou udeřila o dřevo. Zamlžilo se jí vidění. Obrátila pohled do davu, celé tělo se jí třáslo a žaludek se jí svíral nevolností.

„Máš nějaká poslední slova?“ zeptal se popravčí.

Byla celá ztuhlá. Snažila se pochopit, co se vlastně stalo. Její život. Tohle byl jeho konec? Ne. To nemohlo být vše. Vše proběhlo tak rychle, příliš rychle. A najednou už neměla na nic čas.

„No tak, máš co říct, děvče?“ znovu se zeptal popravčí.

Měla co říct, ale slova se jí v hlavě rozlétla jako hejno ptáků.

Dav utichl, zraky všech lidí se upíraly na ni. Popravčí jí zavázal oči.

Ceres na kolenou natáhla ruce dopředu a ohmatávala dřevěný špalek. Konečky prstů vnímala, jak je hladký. Odevzdala se smrti, naklonila se kupředu a položila tvář na dřevěný povrch.

Otče, pomyslela si. Sarte. Nesi.

Rexi.

A pak se jí k jejímu překvapení objevil v mysli obraz Thana. Konečně si uvědomila, že i když si myslela, že miluje Rexe, zamilovala se i do Thana.

A když si uvědomila, jak se kvůli tomu nenávidí, byla současně šťastná, že se to on nikdy nedozví.

Spolkla hořkou slzu. Dav ztichl. Ceres naposledy vydechla a čekala, až to vše skončí.

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Rexus zuřil. Ležel na střeše a sledoval tisíce lidí vedených na Černé náměstí. Vnější okraj náměstí lemovali rozmístění imperiální vojáci a bránili lidem odejít. V popředí stál na pódiu generál Draco a předčítal králův výnos. S každým dalším slovem se Rexův hněv prohluboval. Připravovali se odvést další prvorozené. Nejlepší muže, které jeho lid měl. Sevřel meč ještě pevněji a připravoval se k boji.

Když ale viděl tolik imperiálních vojáků, musel se Rexus znovu zamyslet, jestli je vhodné vést muže do další bitvy, na kterou nejsou dobře připraveni. Povstání získávalo nové lidi, ano, ale zatím jich stále bylo stěží víc než tisíc. Jediná možnost, jak dnes zvítězit, spočívala v tom, že se k nim přidají lidé na náměstí a pomohou jim porazit nepřítele.

Ale přidají se?

Když generál Draco skončil s přednesem, vzhlédl a přelétl úzkýma očima po davu lidí.

„Než začneme odvádět prvorozené, je tu jedno varování. Žádná rebelie neprojde bez trestu!“ zvolal.

Pokývl na svého poručíka a ten otevřel jeden z otrokářských vozů stojících za pódiem. Rexus přimhouřil oči a snažil se rozeznat, kdo je uvnitř.

Šokovalo ho, když viděl, že z vozu vytahují povstalce. Imperiální vojáci je bili holemi a hnali je k pódiu. Rexus si připadal, jako by ho někdo bodl do srdce. Jedna z dvanácti skupin, které vyslal, byla zajata.

Vojáci připoutali vězně k vrcholu lešení a do úst jim vrazili roubíky. Rexova hrůza ještě narostla, když si uvědomil, že mezi kopajícími a křičícími povstalci je i Anka. I ji připoutali k lešení. Rexus viděl, že má roztrhané a zakrvácené šaty. Také si všiml, že má čerstvé šrámy na obličeji.

Pohled na Anku – Ceresinu přítelkyni – způsobil, že mu začala vřít krev v žilách.

„Zaveďte nás do úkrytu povstalců a já nechám tyhle lidi žít!“ zvolal generál Draco do davu, jeho hlas duněl nad náměstím. „Můžete mlčet, ale pak nechám tyhle zrádce mučit a popravit. Pak zajmu dvacet z vás a pak dvacet dalších a pak dalších dvacet, dokud někdo nepromluví.“

Davem se ozvaly panikařící hlasy, vyděšené matky objímaly své děti. Přesto ale nikdo nepromluvil, nikdo nechtěl vydat povstalce vojákům.

Draco přikývl a dvacet imperiálních vojáků napochodovalo na pódium. V rukách drželi zapálené pochodně. Zaujali místa po boku zajatců. Když generál znovu přikývl, vojáci přitiskli pochodně k tvářím povstalců. Všichni zajatí muži i ženy začali ječet bolestí. Jejich výkřiky rvaly Rexovi uši.

Přihlížející nesouhlasně zahučeli, ale imperiální vojáci stojící mezi nimi rychle zjednali pořádek pomocí holí, kopí a bičů.

Pobouřený Rexus věděl, že nemůže dál vyčkávat. Ať jsou připravení nebo ne, přišel čas.

Seskočil ze střechy a nasedl na koně. Vyrazil zpět ke svojí skupině mužů.

„Zaútočíme okamžitě!“ zvolal.

Muži se chopili zbraní a rychle se seřadili. Výrazy v jejich tvářích odrážely jejich hněv.

Rexus sesedl a sáhl pro malé zrcátko, které skrýval v kapse. Stejné, jaké měli ostatní velitelé skupin. Obrátil zrcátko ke slunci, zachytil světlo a jeho odrazem signalizoval ostatním, že je připraven zaútočit.

Postupně na něj zamrkalo zpoza domů několik odrazů. Napočítal jich deset, i s ním jedenáct. To znamenalo, že všechny skupiny, krom jedné, to dokázaly.

Rexus se podíval zpět na svoji skupinu a s divoce bušícím srdcem přikývl.

„Za svobodu!“ zvolal a tasil meč z pochvy. Na to vyrazil na náměstí, ostatní revolucionáři vyjeli v těsném závěsu za ním. I když se mu třásly ruce a v krku měl sucho, ani v nejmenším se tím nezabýval. Všude kolem vyrážely zpoza domů skupiny revolucionářů a jejich pokřik brzy naplnil celé náměstí.

Rexus si klestil cestu skrz zeď imperiálních vojáků a pak přes tři další, kteří se mu postavili na náměstí. Když zrovna nebojoval, sledoval pódium. Musel se tam dostat dřív, než bude pozdě. Než zajatci přijdou o život.

„Bojujte s námi a získejte svobodu!“ volal na civilisty, zatímco si propracovával cestu davem.

Sledoval, jak se přihlížející muži pomalu přidávají k boji. Bojovali holýma rukama.

Vypukl chaos.

Imperiální vojáci museli začít bojovat i s civilisty. Masakrovali každého, kdo se dostal do jejich blízkosti. Rexus zdvojnásobil úsilí, sekal po každém vojákovi, kolem kterého zrovna procházel. I jeho muži se rojili po náměstí. Vzhlédl a viděl, že generál ustupuje skrytý za stěnou štítů. Rexus vytrhl šíp z toulce, zamířil skrz úzkou škvíru mezi štíty a vystřelil.

O jeden úder srdce později generál zařval a zhroutil se na pódium. Zůstal ležet se šípem v rameni.

Vojáci, kteří ho chránili, se teď zaměřili na Rexe.

„Zajměte ho!“ vykřikl jeden z nich.

Rexus byl ale rychlý jako blesk a s lukem to opravdu uměl. Vypouštěl šípy tak rychle, že se k němu ani jeden voják nepřiblížil. Vyrazil kupředu k místu, kde byli připoutáni další povstalci, a osvobodil vězně z pout. Zachránil je na poslední chvíli.

Ale kam zmizela Anka? uvažoval a rozhlížel se kolem.

Nebyl čas ji hledat. Rexus se zastavil na okraji pódia a napjal luk. Sestřelil tolik vojáků, kolik měl v toulci šípů.

Konečně se stěna imperiálních vojáků na severní straně náměstí zhroutila a ženy i děti vyběhly pryč do ulic. Na náměstí zůstali jen muži bojující se svými nepřáteli. Vzduchem se vznášel třeskot mečů a sténání raněných. Muži padali na obou stranách, počet mrtvých stoupal a ulice byly rudé krví.

Rexus seskočil z pódia a zabíjel jednoho vojáka za druhým, ponořil se do boje a věděl, že povstání se teď buď rozhoří naplno, nebo vyhasne.

Bolestně se ho dotýkal pohled na každého jeho muže nebo civilistu, které viděl padnout. Pohltilo ho naprosté bojové šílenství. Představoval si, že ho žádný imperiální voják nedokáže porazit.

V tu chvíli se na něj ale zaměřili současně dva vojáci. Jeden na něj dotíral mečem z boku a druhý útočil kladivem shora.

Úder do hlavy byl náhlý a omračující. Zásah mečem do ramene byl jako žihadlo ostré bolesti, která ho přinutila vykřiknout. Rexus spadl na zem.

Na moment nic neviděl. Jen slepě mával mečem a snažil se krýt. Přesto ucítil další bodnutí do nohy.

Snažil se zaostřit, ale vše bylo rozmazané.

Vykřikl a schoulil se do klubíčka. Jediné, co vnímal, byl hluk bitvy kolem.

Teď, pomyslel si, teď zemřu.

Současně s tou myšlenkou si uvědomil, že Ceres nikdy nezjistí, jak moc mu na ní záleželo.

Ale žádný zásah do hrudi nepřicházel. Žádné bodnutí kopím do břicha. Místo toho slyšel jen opakované zvonění střetávajících se mečů.

Když konečně dokázal znovu zaostřit, spatřil Nesa bojujícího se dvěma imperiálními vojáky. V jedné ruce svíral kopí a v druhé meč.

Rexus se pomalu postavil na nohy, zranění na rameni ho pálilo a ze zásahu do hlavy se mu stále točila hlava. Zranění na noze vystřelovalo bodavou bolest. Ještě jednou upadl na zem, ale okamžitě znovu vstal.

Nesos zabořil kopí do krku jednoho z vojáků. Rexovi to dodalo sílu, sám sebral kopí ze země a vrazil ho druhému vojákovi do podpaží.

Nad náměstím se rozezněl roh. Imperiální vojáci začali ustupovat směrem k postranním uličkám. Dav občanů je následoval a zabíjel ty, kteří nestihli ustupovat dost rychle.

Povstalci začali jásat. Nesa nevyjímaje. Rexus ale nemohl zvednout ruku a náhle se cítil slabý v kolenou.

Nesos k němu doběhl a zachytil ho dřív, než upadl. Pomohl mu lehnout si na zem.

Nad náměstím se rozhostilo ticho. Rexus ležel na zemi a zahleděl se směrem k Alvažským horám, směrem k jeskyni a hradu, o kterém věděl, že v něm stále čeká část povstaleckých sil.

Oči se mu rozšířily hrůzou a duše zaplakala.

Hrad obklopovalo ohnivé inferno.

Bylo po revoluci.

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Ceres se postavily vlasy vzadu na krku, s hrůzou čekala na dopad sekery. Dav ztichl a ona slyšela, jak popravčí zdvihá sekeru do vzduchu.

V tu chvíli jí před očima proběhl celý život.

K jejímu překvapení ale sekera nedopadla.

Místo toho ucítila cizí ruce kolem pasu.

A o moment později ji někdo zvedal do vzduchu.

Přistála na břiše, někdo ji přes něco přehodil. Uvědomila si, že visí na koňském hřbetu. Někdo naskočil na toho stejného koně hned vedle ní. Vzduchem zasvištěl bič, jak neznámý jezdec popohnal koně kupředu. Ten prudce vyrazil a Ceres cítila silnou ruku, která ji svírala kolem pasu a chránila ji před pádem. Slyšela kolem svištět šípy a několik se jich podle zvuku odrazilo od zbroje nebo štítu.

Imperiální vojáci křičeli, přihlížející hulákali, ale jejich hlasy se pomalu vzdalovaly, až nakonec utichly úplně.

Kůň po chvíli jízdy zastavil a Ceres cítila, jak její nový věznitel seskočil. Pak ji kolem pasu znovu uchopily silné ruce, zvedly ji z koně a postavily na zem.

Sundala si šátek z očí a při pohledu na zachránce se jí zastavil dech. Thanos.

„Pojď,“ řekl. Vzal ji za ruku a táhl ji směrem k paláci.

„Počkej,“ řekla. „Proč… jak…?“

Uvědomila si, že se jí stále ještě třesou ruce a nemohla uvěřit tomu, že je stále naživu.

Thanos ji dál táhl k hlavnímu vstupu. Ceres měla tak nejistý krok, že se nemohla bránit. Málem mu nestačila. Cloumal jí současně pocit úlevy, zmatek a zlost.

„Musíme si promluvit s králem a královnou. Dřív než nás chytí vojáci,“ odpověděl Thanos.

Ceres ztuhla a vytrhla se mu. Pomyšlení na krále a královnu ji omráčilo.

„Ne! Proč?“ zeptala se. „To oni nařídili moji popravu.“

Thanos ji zatáhl za jeden z pilířů v hale a něžně ji opřel o chladnou mramorovou stěnu. Zadíval se jí do očí.

„To, co jsem řekl v Aréně, jsem myslel vážně,“ řekl.

Přimhouřila oči.

„Můžeš mi svěřit svůj život.“

Když se k ní naklonil a opřel se čelem proti jejímu, vzalo jí to dech.

„A… já tě potřebuji,“ řekl.

Thanos zvedl ruku, zahleděl se Ceres na ústa a konečky prstů jí přejel po rtech. Dotek měl lehký jako peříčko.

Ceres se zachvěla rozkoší. Jeho vůně ji celou obklopovala, jeho obličej byl jen kousek od jejího, ale válka mezi její hlavou a srdcem způsobila, že celá ztuhla. Neměla by, ne, nesmí si užívat jeho doteky. Zakázala si to. Stále to byl nepřítel, a dokud bude žít, musí to tak zůstat.

Ruku jí položil zezadu na krk, přitiskl se tváří na její tvář a jeho něha přiměla Ceres slabě vzdychnout. Cítila jeho druhou ruku v pase, jejich těla se tiskla jedno na druhé, horká a měkká.

„Ale nikomu to nesmíš prozradit,“ řekl a odtáhl se. „Pojď. Musíme najít krále a královnu. Mám plán.“

Proti své vůli ho nechala, aby ji vedl do ohromné haly. Proběhli kolem masivních mramorových pilířů, které sahaly až k vysokému stropu. Ceres nikdy neviděla nic takového. Vypadalo to, jako by palác vybudovali sami bohové. Hedvábné závěsy, třpytivé lustry, mramorové sochy a zlaté vázy. To vše zdobilo jeho vnitřní prostory. Po neutěšeném žaláři a životě stráveném v naprosté chudobě si Ceres připadala, jako by se přenesla do úplně jiného světa.

Když dorazili do druhého patra, dovedl ji k rozměrným bronzovým dveřím a otevřel je. Vkročili do obrovské místnosti, na jejímž konci, za řadou pilířů z červeného mramoru a řadami sedadel plných důstojně oblečených mužů a žen, stály dva trůny. Na jednom seděl král a na druhém královna.

Thanos vykročil k trůnům a stále při tom svíral Ceresinu ruku ve své.

Král vstal, tvář rudou vztekem, na čele mu pulzovala žíla.

„Co jsi to udělal?“ zahřměl.

Královna uchopila krále za ruku, ten ale na její gesto reagoval výhružným pohledem.

„Pokud slíbíte, že ušetříte Ceresin život, budu souhlasit s tím, že si vezmu Stephanii,“ oznámil Thanos.

Ceres se po očku dívala po Thanovi a přemýšlela, co to provádí. Jeho předchozí výstup ji mátl.

„Ty si myslíš, že tu vládneš, chlapečku?“ tázal se král a pak se obrátil k imperiálním vojákům. „Chopte se jich!“

„Ani se mne nedotknete!“ vykřikl Thanos a statečně vykročil kupředu.

Vojáci ale jeho svolení nepotřebovali.

Král pokynul rukou a vojáci, kteří se Ceres chopili, ji začali táhnout do žaláře. Znovu. Tentokrát ale i s Thanem.

*

Ceres stála u mříží a vyhlížela do žalářové chodby. Její překvapení pomalu nahrazovala beznaděj. Nebyla to ani hodina a už tu byla zase. Znovu zavřená v hnijící díře čekala na svůj osud. Alespoň teď ale měli celu jen pro sebe. Nemusela se bát žádných násilníků. Mimo to ale byly vyhlídky bledé. Velmi bledé.

Vzpomněla si na ostatní, které s ní vedli na popraviště, a přemýšlela, jestli jejich popravu dokonali. Jestli se stali dalšími z tisíců obětí krutého Impéria.

A pak Apollo… Oči se jí zalily slzami, když na něj pomyslela.

Pohlédla na Thana sedícího na špinavé podlaze. Hanebný král ho zbavil veškeré důstojnosti jediným mávnutím ruky.

„Omlouvám se,“ řekl a opřel se hlavou o stěnu žaláře. „Nečekal jsem, že by nás můj strýc uvrhl do žaláře.“

„To jsi nemohl čekat,“ řekla Ceres.

„Měl jsem.“

Nastalo dlouhé ticho. Bylo snad co dodat? uvažovala Ceres. Rýpat se dál v událostech, které je sem přivedly, by na výsledku nic nezměnilo.

Thanos vstal a několikrát přešel sem a tam.

„Podcenil jsem královnino odhodlání oženit mě se Stephanií,“ řekl.

Několikrát kopl do zdi a pak zatřásl mříží tak silně, až si Ceres pomyslela, že by se mu mohlo podařit ji vytrhnout.

„Neobviňuj se za cizí krutost,“ řekla, když se trochu zklidnil. Jejich oči se i přes šero v cele setkaly.

„Neměl jsem toho koně zastavovat.“

Opětovala jeho dlouhý pohled. Vzpomínka na jeho konečky prstů dotýkající se jejích úst a jeho tělo tisknoucí se na její ji stále ještě rozechvívala.

Zaslechla kroky blížící se chodbou, a když se ohlédla, spatřila skupinu imperiálních vojáků, která do vedlejší cely uvrhla mladou ženu a několik mužů.

Zalapala po dechu.

„Anko?“ řekla, když ji poznala při pohledu přes železné mříže.

Anka sevřela mříže zkrvavenýma rukama, tělo měla pokryté spáleninami a její krásné vlasy byly pryč, nerovnoměrně ostříhané.

„Ceres?“ zašeptala a vykulila oči.

Imperiální vojáci otevřeli dveře do cely, ve které byla uvězněna Ceres s Thanem, a vytáhli je ven. Odvedli je chodbou pryč.

„Co se stalo? Jsou mí bratři v pořádku? A Rexus?“ volala Ceres na Anku. Zoufale potřebovala slyšet odpověď.

„Byla bitva…“ začala Anka.

Ale pak se Ceres i s vojáky dostala za roh a přes dusot těžkých bot Ančin hlas už neslyšela. Zdrtilo ji to.

„Žádám, abyste nám řekli, kam nás vedete,“ pronesl Thanos.

Vojáci ale mlčeli a vedli je stále dál. Ceres se rozbušilo srdce stejně, jako když ji vezli na popraviště.

Prošli chodbou, a když dorazili na úpatí schodiště, vojáci se zastavili.

„Jděte,“ přikázal jeden z nich.

Ceres se zmateně zadívala na Thana. Ten ji vzal za ruku a společně začali zdolávat schody.

Co je čeká na jejich konci? uvažovala Ceres. Zjistila, že se neodvažuje doufat nebo věřit tomu, že ji skutečně propustí. Čekal tam další vůz, který je odveze na popraviště? Čekal na ně tucet vojáků s napnutými luky, aby je zastřelili okamžitě, jakmile vstoupí na denní světlo?

Thanos jí sevřel ruku, ve tváři se mu zračil klid, ale Ceres cítila, že uvnitř hoří hněvem. Přemýšlela, jak dokáže být v takovou chvíli tak klidný.

Když dorazili na vrchol schodiště, spatřila Ceres královnu čekající přede dveřmi. Ruce měla sepjaté před tělem.

Královna přejela pohledem z Thana na Ceres a když si všimla, že se drží za ruce, odfrkla si.

„Promluvila jsem si s králem a přesvědčila jsem ho, aby byl rozumný. Propustí vás, pokud odpřisáhneš, že se oženíš se Stephanií,“ podívala se na Thana.

„Přísahám,“ odpověděl Thanos bez váhání a sevřel Ceresinu dlaň ještě pevněji.

„Samozřejmě také předpokládám, že vy dva se spolu nebudete stýkat. Svoje kontakty omezíte pouze na cvičení před Jatkami,“ pronesla královna, přimhouřila oči a zadívala se na Ceres.

„Rozumím,“ odpověděl znovu Thanos a přikývl.

Královna vykročila kupředu. Chladné oči stále upírala na Ceres.

„A ty, holčičko,“ řekla, „s tebou mám své plány. Možná jsi teď ráda, že jsi zůstala naživu, ale můžu tě ujistit, že už brzy budeš litovat, že jsi dnes na popravišti nepřišla o hlavu.“

Pak se obrátila a sebevědomým krokem odešla pryč. Ceres si uvědomila, že je docela možné, že v paláci je to ještě nebezpečnější než v žaláři.

KAPITOLA DVACÁTÁ

Ceres to ráno dorazila na palácové cvičiště obzvlášť brzy. Stále se ještě vzpamatovávala z toho, co se stalo včera. Z toho, jak blízko smrti se ocitla. A nejvíc ze všeho z pomyšlení na Thana. Vděčila mu za svůj život. A současně si nebyla jistá, jestli ho miluje nebo nenávidí. A když věděla, že Rexus je někde tam venku a čeká na ni, nenáviděla se za to, že něco cítí i k někomu jinému.

Těšila se, že při výcviku přijde na jiné myšlenky. Soustředila se tedy na svoji práci. Pečlivě vyskládala na stůl zbraně, o kterých si myslela, že by se dnes mohly hodit. Pak naplnila vědro na pití čerstvou vodou.

Věnovala se své práci, když tu náhle koutkem oka zahlédla Lucia mířícího přímo k ní. Oči měl plné zloby, svaly se mu napínaly zuřivostí. Ceres ztuhla. Nikdo nebyl v dohledu. Přála si, aby tu dnes nebyla tak brzy.

A pak si všimla, že Lucious svírá v ruce její meč. Srdce se jí prudce rozbušilo.

Věděla, že s ním nemůže bojovat – mohl by ji znovu nechat zavřít do žaláře. Ale současně se mu musela nějak bránit. Věděla, že by neměl žádné výčitky, kdyby ji zabil.

Pak ji jako blesk udeřila čerstvá myšlenka. Stojí za tím královna?

Vyplašeně se rozhlédla, aby zjistila, jestli poblíž není někdo, kdo by jí mohl pomoct, ale nikoho neslyšela ani neviděla.

Lucious byl stále blíž a výhružně se na ni mračil. V ruce pevně svíral jílec meče a na čele mu prudce tepala žíla.

„Polož meč na stůl!“ ozvalo se hluboké zavrčení za Ceresinými zády.

Prudce se ohlédla a spatřila cizince. Byl oblečený na způsob lidí z jižních ostrovů, jeho neobvykle dlouhá tunika byla podobná těm, které viděla na jemu podobných lidech. Měl zlatou kůži, černé vlasy dlouhé po ramena měl stažené v koňském ohonu a stál vzpřímeně jako svíčka.

Tmavýma šikmýma očima hleděl na Lucia tak upřeně, že Ceres věřila, že by dokázal pohledem i zabít.

Lucious sevřel rty a položil meč na stůl k ostatním zbraním.

„Teď odejdi,“ přikázal muž.

Lucious se na něj nesouhlasně podíval, ale nakonec udělal, oč ho muž žádal. Rozzlobeně oddusal pryč.

„Předpokládám, že ty jsi Ceres?“ zeptal se cizinec.

Zaváhala s odpovědí, nebyla si jistá, jestli mu může věřit. Mohl to být vrah najatý královnou, aby ji zabil. Její včerejší slova Ceres ještě stále zněla v hlavě.

„Co jsi zač?“ zeptala se.

„Můžeš mě oslovovat mistře Iseli,“ odpověděl muž. „Jsem tvůj nový učitel boje.“

Nejdřív si říkala, že se přeslechla. Zvlášť, když vzala v potaz královnina poslední slova. Ale ze způsobu, jakým se na ni Isel díval a z respektu a vznešenosti, která mu zářila v očích, se téměř odvážila doufat, že to, co říká, je pravda.

„Dneškem počínaje tě budu každý den tři hodiny učit. Staneš se bojepánem,“ řekl. „Budu tě učit jako muže, takže nad tebou už nikdy žádný muž nezvítězí, ani se tě nedotkne, když si to nebudeš přát. Přijímáš?“

Teď už věřila, že mluví pravdu, ale proč? Dokonce ji překvapilo, že se vůbec ptá. Byla snad možnost ho odmítnout? Věděla, že i kdyby odmítnout mohla, byla by blázen, kdyby to udělala.

„Jaký má mít můj výcvik smysl?“ zeptala se.

„Poslal mě za tebou Thanos. Je to dar. Mám ti pomoci, abys byla silná. Abys dostala to, po čem tolik toužíš: šanci naučit se bojovat. Skutečně bojovat.“

Ceres na chvíli nemohla dýchat, radost jí naprosto vyrazila dech.

„Přijímáš nebo mu mám říct, že jsi zdvořile odmítla?“ zeptal se a potměšile na ni mrkl.

„Přijímám. Přijímám,“ vyhrkla.

„Dobrá tedy. Pokud jsi připravená, můžeme začít.“

Přikývla a vyrazila ke stolu, aby si vzala meč.

„Ne!“ zamítl to Isel.

Zmatená Ceres se k němu obrátila.

„Nejdřív se musíš naučit, jak zemřít.“

Ceres přimhouřila oči.

„Postav se do středu cvičiště,“ rozkázal a mečem jí pokynul, kam se má postavit.

Ceres udělala, co jí řekl, a když dorazila na místo, Isel ji několikrát pomalu obešel.

„Od královských bojepánů se očekává, že se budou chovat jistým způsobem,“ řekl. „Reprezentuješ krále a Impérium. Očekává se, že budeš vynikající ve všem, co děláš.“

Přikývla.

„Jsou určité rituály spojené se smrtí a od tebe se očekává, že zemřeš statečně, bez známek strachu. Necháš se chladnokrevně zavraždit.“

„Rozumím,“ řekla.

Postavil se k ní čelem a složil si ruce za zády.

„V očích ti vidím strach,“ řekl. „Tvým prvním úkolem a lekcí bude vytěsnit všechnu slabost, všechnu něhu a – co je nejdůležitější – všechen strach z palety svých pocitů.“

Přistoupil blíž.

„Tvoje mysl se teď soustředí na jiné věci, na jiná místa. Když jsi se mnou, nikdo a nic dalšího neexistuje!“ vykřikl a v hlase mu zaznělo nadšení pro věc.

„Ano, mistře Iseli.“

„Abys mohla bojovat, musíš jako dívka pracovat dvakrát, třikrát tak tvrdě co muži. Pokud z tebe vycítí jakoukoli slabost, využijí ji proti tobě.“

Přikývla. Věděla, že má pravdu.

„Tvoje druhá lekce začíná právě teď. Je to lekce týkající se síly. Jsi vychrtlá. Potřebuješ svaly,“ řekl. „Pojď.“

Ceres následovala Isela směrem k moři. Zastavili se u rozeklaných útesů.

Další dvě hodiny ji nechal zvedat těžké balvany, vrhat kamení do dálky a šplhat na příkrá skaliska.

Když už její tělo škemralo o přestávku, nechal ji poslední hodinu střídavě běhat po písku a provádět kliky.

Na konci výcviku měla Ceres šaty úplně propocené a svaly se jí třásly únavou. Jen stěží dokázala jít přímo zpět k paláci, kde už cvičili ostatní válečníci.

Na konci cesty jí mistr Isel předal dřevěný pohár.

„Tohle budeš pít každý den,“ řekl. „Je to tonikum z popela – je dobré na silné kosti.“

Ruce měla tak zesláblé, že málem ani nedokázala zvednout pohár k ústům. Nakonec se jí to podařilo a spolkla nechutnou tekutinu.

„Zítra se tu znovu setkáme a budeme pokračovat v posilování. Zkusíme i něco dalšího,“ oznámil mistr.

Pak pokynul hlavou směrem ke statné blonďaté služce a ta s úsměvem přiběhla.

„Tak zatím, Ceres,“ rozloučil se Isel a odešel do zahrad.

„Prosím, následuj mne, má paní,“ požádala ji služebná a vyrazila směrem k paláci.

Ceres si nemyslela, že dokáže udělat ještě další krok, ale nějak se jí podařilo přesvědčit nohy, aby ji nesly dál, a tak šla za služkou.

Ta ji zavedla do paláce, vyšly společně čtyři schodiště a pak zamířily směrem k západní věži. Na samotném vrcholu spirálovitého schodiště vešly do místnosti. U severní stěny, která byla stejně široká jako dlouhá, stála postel pokrytá hedvábnými prostěradly. Závěsy v oknech byly vyrobené z jemného plátna.

Na posteli byly rozložené čtvery šaty. Dvoje z nejjemnějšího hedvábí a dvoje z měkkého lnu. Před krbem stála na bílém kožešinovém koberci vana plná vody, ze které stoupala pára. Na hladině se vznášely okvětní listy kosatce.

„Mistr Isel nařídil, abychom vám to takto připravili, má paní,“ pronesla služebná.

Když Ceres spatřila stůl, na kterém byl nespočet mas, ovoce, zeleniny, fazolí a chleba, zakručelo jí v žaludku. Rychle k němu přistoupila a okamžitě zhltla několik soust, která zapila vínem ze zlatého poháru.

„Mohu ti pomoci se svléknout ke koupeli, má paní?“ zeptala se služebná, když Ceres dojedla.

Ceres náhle pocítila vlnu studu. Že by ji měl někdo svlékat?

„Já…“ zakoktala.

Ale než stihla odmítnout, služebná už jí tahala košili z kalhot, a když ji úplně svlékla, pomohla Ceres vlézt do vany. Horká voda ji obklopila a laskala každý bolavý sval.

Mladá služebná omyla Ceres pomocí mořské houby a pak se začala věnovat jejím vlasům. Rozpletla je, rozčesala zacuchané prameny a pak jí je omyla sladce vonícím přípravkem ze zimolezu. Ceres teď měla vlasy hladké jako samet.

Vylezla z vany, služebná ji osušila a do kůže vetřela vonné oleje. Nakonec ještě Ceres upravila líčení na obličeji.

„Tvoje šaty, má paní,“ pronesla služebná a nabídla jí ty korálově zbarvené.

Nejprve pomohla Ceres do bílé tuniky, která jí zakrývala ramena a sahala až ke kotníkům, pak jí oblékla korálové šaty a zajistila je zlatou sponou na obou ramenou.

Ceres si pečlivě prohlížela látku, ze které byly šaty vyrobené. Všimla si, že jsou vyšívané zlatou nití. Vzor jí připomínal konvalinky.

Nakonec jí služebná částečně zapletla vlasy a na ně položila zlatou čelenku.

„Vypadáš nádherně, pokud to tak mohu říct, má paní,“ řekla služebná s úsměvem, když odstoupila, aby si mohla Ceres dobře prohlédnout.

Ozvalo se lehké zaklepání na dveře a služebná odběhla, aby zjistila, kdo klepe.

Ceres se prohlížela v zrcadle. Téměř se nepoznávala. Rty měla obarvené červení, tváře napudrované křídou a oči temnější díky černému líčení. I když byla vděčná za jídlo a teplou koupel, neměla radost z toho, že vypadá jako princezna. Přesně jako jedna z těch, které celý život nenáviděla.

Pak dostala nápad a obrátila se na posla u dveří.

„Mohl bys prosím vyřídit Thanovi, že si přeji Anku, dívku, která je v žaláři, jako svoji služebnou?“ zeptala se Ceres.

Posel se uklonil.

„Předám tvůj vzkaz,“ odpověděl.

Služebná zavřela dveře a vrátila se k Ceres.

„Pozvání pro tebe, má paní,“ řekla a poklonila se.

Ceres převzala vzkaz ze stříbrného podnosu a rozbalila svitek.

Ceres,

pokud tě to potěší, bylo by mi ctí, kdybys mi dnes večer dělala společnost. Bude mi neskutečným potěšením, když se semnou setkáš v knihovně.

S úctou,

Thanos

Ceres se posadila na postel a snažila se ignorovat vzrušení, které v ní vyvolalo pomyšlení na to, že znovu spatří Thana. Jen oni dva v knihovně. Ze všech možných míst zrovna knihovna. Moc ráda studovala, často se vyplížila z domu, aby mohla číst svitky v knihovně, která byla vzdálená jen dvacet minut od domu jejích rodičů.

Nesmím mít takovou radost z toho, že bych zase mohla spatřit Thana, přikazovala si. Vzkaz jí vypadl z ruky. Kdyby dovolila, aby její city k němu dál rostly, bylo by těžké ho oklamat a nakonec zradit. A navíc milovala Rexe. Jak vůbec mohla pomyslet na to, co by za Thanovým pozváním mohlo být dalšího? Byl to nepřítel, kterým ještě před několika dny společně s Rexem pohrdali.

Přijmout Thanovo pozvání bylo nebezpečné, to Ceres věděla. Bylo to teprve včera, kdy jim královna zakázala vídat se jindy než při výcviku, a teď Thanos otevřeně pohrdá jejím příkazem. To se vůbec nebál?

Zdálo se, že ne.

Skutečně souhlasil s tím, že si vezme Stephanii, aby Ceres zachránil život. Ceres žasla. Byla to ta největší laskavost, kterou pro ni kdy kdo udělal. Popravdě to bylo až moc laskavé.

Měla by mu říct, že je to až příliš velká oběť.

Ano, přesně to taky udělá: přijme jeho pozvání a řekne mu to. A pak mu také připomene, že souhlasil s tím, že se s ní nebude vídat.

KAPITOLA DVACTÁ PRVNÍ

Tohle nedopadne dobře, pomyslela si Ceres cestou dolů po točitém schodišti z jejího pokoje. Její služebná šla před ní, ale Ceres už začínala uvažovat i o tom, že se vrátí zpět do své komnaty. Potily se jí dlaně a srdce odmítalo bít normálním tempem. Ve svém pokoji bude v bezpečí. Thanos ji tam nebude moct navštívit a ona se nebude muset nenávidět za to, že přijala jeho pozvání a že bude lhát Rexovi.

Zastavila se na úpatí schodiště a zadívala se do haly lemované tucty mramorových sloupů. Stropy jí připadaly vysoko jako vrcholky hor. Podlaha hladká jako led na jezeře a malby na zdech znázorňující šelmy, přírodu a bývalé krále i královny byly jednoduše impozantní.

Služebná, která měla před Ceres několik kroků náskok, se ohlédla a zamávala na ni.

„Tak pojďme,“ řekla. „Nebo jsi příliš unavená?“

Ano, byla unavená, ale to nebyl důvod, proč se zastavila. Na druhou stranu věděla, že to musí udělat, takže narovnala záda, zhluboka se nadechla a vyrazila kupředu.

Služebná vyvedla Ceres ven a prošla s ní přes nádvoří k jedné straně paláce.

Dorazily k samostatné budově. Fasádu knihovny zdobilo šest mramorových sloupů. Před ní stála fontána se sochou královny na vrcholku. Její chladný pohled se upíral na Ceres.

Dokonce i tady mne sleduje, pomyslela si.

„Mohu pro tebe udělat ještě něco, než odejdu?“ zeptala se služebná s úsměvem.

Ceres zavrtěla hlavou a pak chvíli sledovala odcházející dívku.

„Ceres?“ zaslechla za sebou.

Obrátila se a zjistila, že za ní stojí Thanos oděný v bílé tóze, vlasy sčesané dozadu. I když vypadal vážněji než obvykle, byl na něj hezký pohled, uvědomila si Ceres. Snažila se, aby se jí to nelíbilo až moc.

„Málem jsem tě nepoznal,“ řekl.

„Vypadám… ne jako já,“ uznala a nervózně si zamnula ruce.

„Vypadáš přesně jako ty, jen jsi o něco čistší,“ řekl a ve tváři se mu objevil lehce pobavený výraz.

Naklonil se k ní a zhluboka se nadechl.

„A hezky voníš,“ dodal.

Zrovna toho si musel všimnout, pomyslela si podrážděně. Vadilo jí, že nedokáže přimět své srdce, aby bušilo o něco pomaleji.

„Dřív jsem nevoněla?“ zeptala se a pozvedla obočí.

„Ne tak moc jako dívka,“ odpověděl.

„No, moc si na to nezvykej. V aréně zase nebudu vonět jako dívka.“

Srdečně se rozesmál a to Ceres ještě víc rozzlobilo.

„Můžeme?“ zeptal se a nabídl jí rámě.

Aniž by jeho nabídku přijala, prošla kolem něj a vyšla schody vedoucí do knihovny. Slyšela za sebou, jak prudce vydechl.

Když Ceres vstoupila do knihovny, zalapala po dechu. Uviděla u všech stěn stojící dřevěné police zarovnané tisíci svitků. Nikdy dřív neviděla tolik spisů na jednom místě – knihovna, do které chodila, byla mnohem menší. Ach, jak by se jí líbilo sedět tu další dlouhé dny, týdny nebo dokonce měsíce a nasávat všechny vědomosti, které se tu skrývaly.

V místnosti bylo horko, pach dřeva a pergamenu pronikal zatuchlým vzduchem a po stranách mezi mramorovými sloupy seděli u stolů učenci odění v tógách a něco zapisovali. Vládlo tu posvátné ticho a Ceres se z možnosti tu být zatočila hlava.

Uprostřed knihovny stál u mramorové desky postarší muž. Skláněl se nad svitkem, který právě četl. Měl holou hlavu, která ještě zdůrazňovala jeho velké uši. Nad dlouhým zobanovitým nosem zářily pronikavé modré oči.

Vzhlédl a usmál se. Ceres bylo hned jasné, že ho bude mít ráda.

Thanos šel hned za ní, položil jí ruku na bedra a Ceres cítila, jak hřeje. Jemně ji postrkoval směrem ke starému muži.

„Ceres, seznam se s Cosmem,“ řekl Thanos. „Je královským badatelem, mimo jiné.“

„Je mi ctí tě poznat,“ řekla Ceres a lehce se přitom uklonila.

„Potěšení je na mé straně, drahá,“ odpověděl starý muž a úsměv na jeho tváři se ještě rozšířil, když jí podal ruku.

„Mimo jaké jiné věci?“ zeptala se Ceres.

Thanos položil ruku Cosmovi na rameno a oči mu zjihly.

„Rádce, učitel, přítel, otec,“ řekl.

Starý muž se pousmál a přikývl.

„Otec, ano.“

Cosmas sroloval svitek, který před ním ležel, a i když Ceres toužila vědět, co se na něm píše, neodvážila se zeptat nebo ho požádat, aby si ho mohla přečíst. Předpokládala, že je to nepřijatelné.

„Nikdo by ti to nikdy neřekl, ale měla bys vidět Thana, když poprvé dorazil na hrad,“ řekl hlasem, při kterém se zdálo, že se muž každým okamžikem rozsype. „Bylo to takové malé vychrtlé nic. Kdo by čekal, že z něj vyroste tohle, že bude vypadat jako bůh.“

Ceres se zasmála. Thanos se postavil za starce a významně si poklepal na ucho. Ceres přikývla. Z Thanova gesta pochopila, že muž špatně slyší.

„Možná ti to Thanos řekl, ale ztratil rodiče, když byl ještě maličký. Takoví dobří lidé to byli,“ pokračoval Cosmas a zavrtěl přitom smutně hlavou.

„To mě mrzí,“ řekla Ceres a podívala se na Thana. Ten ale nic neříkal.

Starý muž sebral svitek a než ho stihl sklidit, přemohla Ceres zvědavost. Přestala váhat.

„Můžu si ho přečíst?“ zeptala se hlasitěji než obvykle, aby ji Cosmas dobře slyšel.

Thanos vykulil oči a na tváři se mu objevil nevěřící výraz.

„Co?“ zeptala se Ceres a pod jeho upřeným pohledem se cítila poněkud trapně.

„Já myslel… předpokládal jsem, že neumíš číst,“ řekl.

„No, to jsi předpokládal chybně,“ odpověděla. „Ráda se učím, ráda si přečtu vše, co se mi dostane pod ruku.“

Cosmas se zasmál a mrkl na ni.

„I když tohle není největší knihovna v Delosu, je to ta nejstarší a skrývá svitky největších filozofů a některých nejlepších učenců světa,“ řekl Cosmas. „Budeš tu vždy vřele vítána. Můžeš zde studovat.“

„Děkuji,“ řekla Ceres a nedokázala přitom odtrhnout oči ze svitků. „Nejraději bych tu bydlela, kdyby to šlo.“

„Tak počkat,“ přimhouřil oči Thanos a v obličeji měl stále stejný nevěřící výraz. „Co přesně jsi už četla?“

„Svitky o matematice, astronomii, fyzice, geometrii, geografii, fyziologii a lékařství, mimo jiné,“ odpověděla Ceres.

Thanos přikývl a Ceres si všimla, že se jeho výraz změnil. Tvářil se teď trochu užasle a možná i hrdě.

„Thane, proč ji neprovedeš po zbytku knihovny? Až se vrátíte, můžeme se věnovat svitkům,“ pronesl Cosmas.

„Chceš se podívat?“ zeptal se Thanos.

„Samozřejmě,“ odpověděla Ceres a už jen samotné pomyšlení na to v ní vyvolalo vlnu vzrušení.

Thanos jí znovu nabídl rámě, ale ona stejně jako předtím jen prošla kolem a nepřijala ho. Obrátil oči v sloup.

Nejprve ji Thanos odvedl do studovny, pak do přednáškového sálu, zasedací místnosti a nakonec ji vyvedl do knihovních zahrad.

Mlčky šli po kamenné cestičce, procházeli kolem soch bohů a bohyň, kolem upravených keřů a sloupů obrostlých vinnou révou, kolem nekonečných záhonů plných jasně barevných květin. Jemný vánek laskal Ceres po tváři a vířil ve vzduchu vůni růží.

Ceres si uvědomila, že se chystala Thanovi něco důležitého říct. Když se s ní ale procházel, nedokázala si vzpomenout, co přesně to mělo být.

„Musím uznat, že mě docela překvapilo, když jsi začala vyjmenovávat, co všechno jsi studovala,“ řekl Thanos. „Mrzí mě, že jsem ti nejdřív nevěřil.“

„No, na tvoji obranu musím říct, že většina prostých lidí nic nestuduje a většina královských si myslí, že ví všechno o všech. Takže jak bys to mohl vědět?“ řekla.

Její posměšná poznámka ho pobavila.

„Pak asi budu první, kdo přizná, že je ignorant ve spoustě věcí,“ řekl.

Po očku na něj pohlédla. Snažil se předstírat skromnost? Nebyla si jistá.

„Jak ses začala učit?“ zeptal se a složil si ruce za zády, zatímco pokračovali v cestě.

„Nejlepší přítel mého otce byl učenec a nechával mě vplížit se do knihovny a číst si. A také se mi často věnoval, seděl tam se mnou a učil mě,“ odpověděla.

„Jsem rád, že tam venku jsou i rozumní muži. Takoví, kteří povzbuzují ženy, aby se učily,“ řekl.

Ceres na něj znovu pohlédla a přemýšlela, jestli to myslel upřímně, nebo ne. Zajímalo by ji, jestli jí lže.

„Cosmas je jeden z nich. Pokud budeš chtít, může tě také učit.“

Ceres nedokázala potlačit široký úsměv, který se jí objevil na tváři.

„To bych chtěla. Byla bych moc ráda,“ řekla.

Pokračovali ještě chvíli, než došli k několika mramorovým pilířům uspořádaným do půlkruhu. Thanos jí pokynul, aby se posadila na kamennou lavici, a když usedla, posadil se vedle ní. Když si prohlédla město a moře za ním, povzdechla si. Bylo to vše tak krásné.

„Netušila jsem, že tvoji rodiče zemřeli, když jsi byl mladý,“ řekla Ceres.

Zadíval se přes město a lehce přitom nakrčil nos.

„Nepamatuji si na ně, i když jsem o nich od Cosma slyšel spoustu příběhů.“

Odmlčel se a položil dlaň vedle její ruky volně položené na lavici. Lehce se dotkli prsty.

Sice se tomu bránila, ale ucítila zachvění kolem žaludku.

„Často přemýšlím, jací asi byli, a hlavně, jaké by to bylo, kdybych měl milující matku,“ řekl.

„Jak zemřeli?“ zeptala se měkkým hlasem.

„Nevím přesně, ale Cosmas předpokládá, že je někdo zavraždil.“

„To je hrozné!“ vykřikla Ceres a bez přemýšlení položila svoji dlaň na jeho.

Když si uvědomila, co zrovna udělala, chtěla ruku stáhnout, ale Thanos ji zachytil a pevně ji sevřel.

Chvíli, která vypadala jako věčnost, tak seděli, srdce jim bušila, dech jim málem nestačil.

Přikázala si, že se mu nesmí podívat do očí. Věděla, že kdyby do nich pohlédla, něco by se stalo. Něco hrozného. Něco úžasného.

Dal jí ruku pod bradu a zvedl ji, takže se nemohla dívat nikam jinam než do jeho očí.

Náhle se jí zdálo, jako by všechen vzduch kolem zmizel a cítila teplo, větší teplo než kdy jindy.

Jeho tmavé oči se opřely na její rty a nějaká neviditelná síla ji k němu začala přitahovat. Odhodlání držet si odstup zmizelo. Zmizelo pomyšlení na Rexe i na všechno, co jí bylo drahé.

S měkkým úsměvem zvedl dlaň a pohladil ji po tváři. Ceres od něj nedokázala odtrhnout pohled. Naklonil se k ní, rty vyhledal její hrdlo. Tak měkký dotek.

Mělce se nadechla, zatímco rukama prohrábla jeho husté tmavé vlasy. Našla jeho rty, teplé a měkké, přitiskla se k nim svými rty. Proběhlo jí elektrizující zachvění a vše, co je a co kdy bylo, jako kdyby náhle přestalo existovat.

„Thane!“ uslyšela Ceres ženský hlas, který ji vytrhl zpět do reality.

Ohlédla se a spatřila Stephanii stojící opodál. Rty měla pevně sevřené a v očích se jí leskly slzy.

Thanos na ni vrhl tvrdý pohled.

„Král tě chce vidět,“ vyštěkla Stephania.

„Nemůže to počkat?“ zeptal se Thanos.

„Ne, je to neodkladná záležitost,“ odpověděla Stephania.

Thanos pomalu vydechl a v očích se mu zračilo zklamání. Vstal a uklonil se Ceres.

„Tak zatím,“ řekl a odešel směrem ke knihovně.

Ceres se cítila poněkud zahanbeně. Vstala a chystala se odejít, ale Stephania jí zastoupila cestu. Oči jí plály zuřivostí.

„Budeš se od Thana držet dál, rozumíš? Jen proto, že jsi vznešeně oblečená, ještě neznamená, že taková jsi. V žilách ti koluje obyčejná krev.“

„Já…“ začala Ceres, ale Stephania ji přerušila.

„Vím, že tě má Thanos rád, ale brzy ho přestaneš bavit stejně jako jakýkoli jiný prosťáček. A jakmile mu dáš to, co chce, vyhodí tě z paláce, tak jako to udělal s ostatními dívkami.“

Ceres Stephanii ani na okamžik nevěřila.

„Pokud měl tolik jiných dívek, proč se za něj chceš vdát?“ zeptala se.

„Takové nicce, jako jsi ty, nemusím nic vysvětlovat. Drž se od mého nastávajícího manžela dál, nebo najdu způsob, jakým tě nechám zmizet, rozumíš?“

Stephania vyrazila zpět ke knihovně, ale pak se otočila a znovu se podívala Ceres do očí.

„A jen abys věděla,“ řekla, „samozřejmě královně oznámím, co jsem zrovna viděla.“

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

Thanos nervózně přecházel před dveřmi Ceresiny komnaty. Dlaně se mu potily, v krku měl sucho a v těsném brnění se nemohl pořádně hýbat. Navíc mu v něm bylo horko. Nic nebylo tak, jak mělo být. I když si uvědomoval, že neměl jinou možnost, než přijmout strýcovy rozkazy, věděl, že Ceres to nepochopí. Že jí to ublíží a že ho za to pravděpodobně bude nenávidět. A nejhorší na tom bylo, že na to bude mít plné právo. I on pohrdal sám sebou za to, že přijal strýcův rozkaz, a přál si, aby byla nějaká cesta ven z téhle noční můry.

Vytřel si kapku potu z obočí a tiše zaklel.

Věděl, že bylo hloupé přecházet přede dveřmi jako nějaký opilý blázen. Král mu nařídil okamžitě odjet, takže neměl čas navíc. Ale Ceres si zasloužila slyšet pravdu od něj, i když je to nesmiřitelně rozdělí. I kdyby se měla splnit jeho nejtemnější obava – že by ho už nikdy nechtěla vidět.

Nikdy.

Pevně zavřel oči a snažil se vytlačit to hrozné pomyšlení z hlavy. Uvědomil si, že byl ještě jeden důvod, proč tu čekal. Potřeboval ji ještě jednou vidět pro případ, že by byl zabit.

Neměl by přemýšlet nad věcmi, které nemůže ovlivnit, vynadal si.

Zaťal zuby a zaklepal na dveře. Služebná okamžitě otevřela a on vešel dovnitř.

Když si Ceres všimla, kdo vešel, zbledla.

„Díky, že jsi osvobodil Anku a dovolil jí stát se mojí služebnou,“ řekla.

Thanos se podíval na dívky a kývl na Ceres.

„Samozřejmě. Ceres, můžeš na slovíčko?“ požádal ji.

Thanos si všiml, že se Ceres celá napjala a z jejího nepokojného pohledu zjistil, že něco je hodně špatně.

„Samozřejmě,“ odpověděla Ceres.

„Možná bychom se mohli projít?“ navrhl.

Prošli chodbou a vystoupali po schodech na střechu. Teplý vánek se jim opřel do vlasů. Z výšky bylo možné přehlédnout celé hlavní město, domy postavené jeden vedle druhého. A dokonce i tady bylo slyšet nepokoje z ulic.

Thanos se zastavil u okraje a pohlédl na Ceres. Byla tak krásná, pomyslel si, v těch bílých šatech dmoucích se ve větru. Ve větru, který si pohrával i s jejími jahodově blonďatými vlasy. Ale nebyla to její krása, kvůli čemu ji tolik obdivoval. Byla to její žízeň po životě a po vědění. Vášeň, se kterou se starala o ostatní a o své milované.

Zhluboka se nadechl a pohlédl jí do očí. Pak promluvil.

„Král Claudius nařídil královské armádě, aby udusila povstání,“ řekl.

Rty se jí stáhly do úzké čárky a odvrátila se od něj. Zadívala se na město.

„To bylo v tom vzkazu?“ zeptala se.

„Ano.“

„Vzhledem k tomu, že na sobě máš zbroj, předpokládám, že budeš mezi těmi, kteří králův rozkaz vykonají,“ řekla.

Nechtěl to říct. Ta slova mu připadala, jako by měl v krku rybí kost.

„Přál bych si, aby to tak nebylo, ale nemám na výběr, Ceres,“ odpověděl.

„Vždycky máme na výběr.“

Její hlas zněl ploše, ale Thanos poznal, jak se jí svírá hrdlo. Bylo mu jasné, že by na něj nejraději začala ječet.

„Jak můžeš říct, že mám na výběr? Nemáš ani ponětí, jaké to je, žít králi stále na očích. Stále pod dozorem a s hrozbou smrti číhající za každým rohem.“

„Moji bratři jsou tam venku!“ vykřikla a do očí jí vyhrkly slzy. „I můj přítel Rexus. Zabiješ je, až se s nimi setkáš? Pobiješ ty, na kterých mi nejvíc záleží?“

Hruď se mu naplnila tupou bolestí. Viděl, že se na něj zlobí, a vše, co chtěl, bylo, aby se usmála a cítila se v bezpečí.

„Chápu, že se zlobíš –“ řekl.

„Protože jsou to moji lidé!“ vykřikla. „Jsou to i tvoji lidé, Thane. Copak to nevidíš? Bojuješ za zvrhlého krále, za nespravedlivý útlak. Copak to opravdu chceš?“

Thanos zaťal pěst a mlčel.

„Budeš bojovat přesně proti tomu, k čemu se snažíš stále utíkat. Opravdu to nevidíš?“ zeptala se.

Věděl, že má pravdu, ale musel to udělat, jinak by král ani na okamžik nezaváhal a oba by je uvrhl zpět do žaláře. Stejně jako to udělal už dřív.

Sevřel zábradlí tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech.

„Musím to udělat. Musím udělat věci, které nechci, abych dostal to, co chci nejvíc.“

Napřímila se, krásné smaragdové oči se jí rozšířily a šokovaně otevřela ústa.

„Co můžeš chtít víc, než svoji svobodu a svobodu svých lidí?“ zeptala se.

„Tebe!“ odpověděl.

Ceres nešťastně zamrkala a oči se jí zalily slzami. Vydechla a zadívala se do země. Složila si ruce na hrudi, jako by si tak chtěla ochránit srdce.

„Musím teď odejít. Chtěl jsem ti jen říct, kam jsem šel, než zmizím,“ řekl.

„Nechoď. Prosím,“ zašeptala a svěsila ruce podél těla. Po tvářích jí kanuly slzy.

„Je mi líto, Ceres. Musím jít.“

Tváří jí přelétl tucet odstínů smutku a pak se bolestivě rozvzlykala.

„Pokud to uděláš, už s tebou nikdy nepromluvím,“ řekla roztřeseným a nejistým hlasem. „To… to ti slibuju!“

Sledoval, jak odchází a i když si nepřál nic jiného, než za ní vyrazit, vzít ji do náručí a něžně ji políbit, zjistil, že se nedokáže pohnout. Tiše stál a vyrovnával se s hněvem a hanbou, která v něm vřela.

Aby se zachránil, chystal se vzdát všeho, na čem mu záleželo.

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

Thanos jel ke generálu Dracovi, míjel stan za stanem, projížděl kolem tisíců imperiálních vojáků rozesetých po Alvažských horách. Nesnažil se skrývat hněv, který mu sršel z očí. Opovrženíhodný generál byl vším, co bylo na Impériu špatné. Popravdě ho nenáviděl skoro stejně jako svého strýce. Možná ještě o něco víc. Šířily se zkazky o tom, že to byl generál Draco, kdo zabil Thanovy rodiče.

Thanos konečně dorazil na místo a seskočil z koně. Po spálené trávě vyrazil ke stříbrovlasému generálovi. Muž ve středních letech stál před svým stanem, rudá kápě mu vlála ve větru, kolem ramene měl upevněný obvaz. Thanos se doslechl, že ho včera zranili revolucionáři při útoku na Černém náměstí. Škoda, že šíp nezasáhl generálovo černé srdce.

„Pojď sem, můj nový poručíku,“ pokynul mu Draco.

Thanos o takový titul nestál. Král mu ho vnutil. A teď, když mezi ním a Ceres stálo Impérium jako hluboká propast, která měla zničit jakoukoli možnost být s ní, nenáviděl ten titul ještě víc. Přesto si cenil svého i Ceresina života a tudíž byl rozhodnutý vykonávat své povinnosti, dokud nebude rebelie udušena.

Thanos následoval generála do stanu, kde se zastavili kolem masivního dubového stolu, na kterém byla pomocí rozměrné mapy Delosu a strategicky rozmístěných figurek znázorněna celá aktuální situace.

„Tvůj strýc velmi chválí svoje dovednosti z oblasti strategie i soubojů, Thane. Doufám, že dostojíš svojí pověsti,“ nezdržoval se generál zdvořilostmi.

Thanos neodpověděl.

„Povstání nám přerůstá přes hlavu, musíme ho okamžitě udusit,“ pokračoval Draco. „Rebelové dnes zaútočili na Fontánové náměstí, přesně, jak jsme předpokládali, a teď, když spolu hovoříme, tlačí je naši vojáci z náměstí pryč na sever. Jakmile opustíš tento stan, okamžitě se ujmeš skupiny jednoho sta a dvaceti vojáků. Povedeš je na sever od Fontánového náměstí, sem.“

Generál zapíchl prst do mapy.

„Zajmeš nebo zabiješ vůdce povstalců a dopravíš je do tábora. Živé nebo mrtvé.“

Thanovi se sevřelo srdce. Věděl, že kohokoli, koho přivedou do tábora živého, nečeká příjemný osud. Umučili by ho k smrti. Bude milosrdnější je všechny zabít, pomyslel si. I když ani taková možnost se mu nelíbila.

„Nesmíme selhat. Pro tento úkol jsem určil tebe, protože tě doporučil sám král,“ pokračoval generál.

„Rozumím,“ odpověděl Thanos.

„A pokud bys náhodou potřeboval větší motivaci, přikázal mi tvůj strýc, abych tě informoval, že pokud zklameš, nechá Ceres uvrhnout do žaláře. A později ji použije jako návnadu na příštích Jatkách.“

*

S jedním stem a dvaceti imperiálními vojáky a čtyřmi vozy plnými zbraní dorazil Thanos míli severně od Fontánového náměstí. Do ulice, kam měli vojáci zatlačit rebely. Přikázal mužům, aby v opuštěných domech připravili zbraně, v ulicích nastražili pasti a na střechách nachystali hrnce s olejem.

Thanos vyšplhal společně se dvěma tucty vojáků na střechu, zbytek se jich skryl v prázdných domech za zavřenými okenicemi. Čekali, až budou kolem projíždět povstalci. Thanos stál na střeše, čekal na jejich příjezd a s každou uplynulou minutou se nenáviděl stále víc.

Neuplynulo ani pět minut, když Thanos zaslechl první údery kopyt o dláždění ulice. Uvnitř stále cítil rozpolcenost ze svého úkolu. Chápal, že ho zneužívají jako pěšce v královské hře. Zapálil špičku svého šípu a čekal, až se povstalci přiženou zpoza rohu na koních. Králi se nemohl postavit přímo, to věděl, ale určitě bylo možné najít způsob, jak co nejméně uškodit rebelům, hlavně těm, kteří byli blízcí Ceres.

Během několika vteřin se do ulice vřítili čtyři muži na koních, ve větru vlály jejich modré praporce. Než stihli projet kolem, sestřelili je imperiální vojáci z koní. Zranění muži se zhroutili na zem.

Thanos stále držel svůj šíp založený. Nevystřelil. Pot mu stékal po tváři.

Osm imperiálních vojáků se rychle chopilo zraněných povstalců. Naházeli je do otrokářského vozu, aby je pak odvezli do tábora k výslechu.

Thanos si pomyslel, že to není správné. Věděl, že nemá jinou možnost, než je později pobít.

Nebo má? Mohl by zachránit všechny muže a ženy, na které mu přikázali zaútočit?

Přihrnula se další skupina devatenácti lidí, a když projížděli kolem Thana, imperiální vojáci na střechách vylili hrnce s vařícím olejem. Horký olej pokryl povstalce a jejich výkřiky bodaly Thana u srdce. Musel odvrátit pohled od svíjejících se lidí na ulici. Jakmile horký olej zchladl, všech devatenáct těl bylo vhozeno do otrokářského vozu, aby je vojáci později odvezli do tábora.

Zrovna ve chvíli, kdy imperiální vojáci dokončili úklid ulice, aby zamaskovali důkazy o útoku, dorazila další malá skupina jezdců, předvoj něčeho většího.

„Rexi!“ zaslechl Thanos křičet jednoho z mužů.

Thanos si okamžitě uvědomil, že je to jedno ze jmen, které zmínila Ceres, když spolu mluvili na střeše paláce. Přelétl pohledem po povstalcích.

Svalnatý muž se světlými vlasy obrátil svého koně, navedl ho ke straně ulice a mával.

Za předvojem jela velká skupina povstalců, ale ještě než dorazili na místo léčky, uhasil Thanos oheň na svém šípu, seskočil ze střechy do jedné z postranních uliček a čekal, až kolem bude procházet Rexus.

Ale ještě než se k němu Rexus dostal, vyrazil z domů po stranách ulice dav imperiálních vojáků a začal povstalce zabíjet.

Thanos viděl, že Rexe náhlý útok překvapil, ale přesto byl rychlý jako blesk. Tahal z toulce jeden šíp za druhým a sestřeloval nepřátele. S každým vystřeleným šípem padl jeden imperiální voják.

Když mu došly šípy, seskočil Rexus z koně a tasil meč. Sekal imperiální vojáky nalevo i napravo rychlostí a šikovností zkušeného bojepána. Thanos nechápal, kde se to mohl naučit.

Thanos vyrazil z uličky a mířil přímo k Rexovi. Držel meč vysoko nad hlavou a předstíral, že se na něj chystá zaútočit. Chtěl se k němu dostat dřív, než bude mít někdo jiný šanci ho zabít.

Protáhl se za Rexe a železným stiskem ho sevřel jednou paží kolem krku. Dlaň druhé ruky mu přitiskl na ústa a zatáhl ho do stínu postranní uličky.

Rexus byl ale silný a zatímco bojoval s Thanovým sevřením, chystal se na něj zaútočit i mečem.

Thanos ho pustil, zahodil meč a zvedl ruce v gestu naznačujícím smír.

„Nechci ti ublížit!“ zakřičel a ustupoval hlouběji do stínů. Doufal, že ho Rexus bude následovat.

Rexus po něm sekl tak prudce, že Thanos musel uskočit. Vyděsilo ho to, začal uvažovat o tom, jestli neudělal chybu, a jestli tohle nebude jeho poslední hodinka. Rexus skočil kupředu, zatočil se a pak zavířil mečem. Svištění znělo jako skučení větru ve větvích stromu.

„Ceres mi řekla, že jsi její přítel!“ vyhrkl Thanos. „Chci ti pomoct!“

Rexus se na chvíli zastavil, přestal dorážet mečem.

„Tohle je past,“ řekl.

„Ne, bála se o tebe. Věděla, že budu bojovat, a zmínila se o svých bratrech i o tobě.“

Rexus váhal.

„Zůstaň tu a přežiješ,“ řekl Thanos.

„Nenechám své lidi jen tak umírat!“ zavrčel Rexus.

Samozřejmě, že ne, pomyslel si Thanos, měl to vědět. Vymýšlel ale plán za pochodu, takže ho nestihl promyslet dopodrobna.

Thanos prudce vytrhl šíp ze svého toulce a střelil Rexe skrz rukáv. Šíp se zabodl do zdi přímo za Rexem, čímž ho přišpendlil na místě.

Rexe to překvapilo a Thanos využil jeho nepozornosti, přiskočil k němu a udeřil ho do hlavy jílcem meče.

Rexus se v bezvědomí zhroutil na zem a Thanos s úlevou vydechl. Možná že nezachrání všechny, to bylo jasné, ale podařilo se mu zachránit život alespoň jednoho z Ceresiných přátel.

Thanos vyšplhal zpět na střechu a shlížel dolů na ulici. Mnoho imperiálních vojáků padlo – mnohem víc, než by čekal. Viděl příležitost k záchraně povstalců, kterou současně mohl vydávat za nejlepší rozhodnutí pro záchranu svých mužů. Nikdo mu nemůže vyčíst ústup, aby chránil muže, které povstalci masakrovali. Mohl tvrdit, že situace vypadala z jeho pohledu zoufale.

„Imperiální vojáci, ústup!“ zavelel. „Okamžitý ústup!“

Několik imperiálních vojáků k němu vzhlédlo s tázavým výrazem, ale Thanos věděl, že poslechnou jeho rozkaz. Vojáci byli cvičeni, aby poslouchali na slovo, nezávisle na tom, zda s rozhodnutím velitele souhlasí.

Vojáci ze střech jeden po druhém sestupovali dolů a mířili k vozům. Vojáci bojující s povstalci v ulicích a domech se také postupně stahovali k vozům. Během ústupu ještě odráželi útoky rebelů.

Thanos viděl, že jsou jeho muži v bezpečí, a už se k nim chystal připojit, když náhle zaslechl slabý zvuk, který upoutal jeho pozornost. Podíval se přes rameno a spatřil mladého povstalce ozbrojeného kopím v jedné ruce a mečem v druhé.

Thanos tasil meč a vykročil mu vstříc.

„Opravdu ti nechci ublížit,“ řekl.

Mladík vykřikl a vyrazil na Thana. Hrotem kopí mu mířil přímo na srdce.

Thanos ukročil z dráhy útoku a vyrazil svému soupeři kopí z ruky. Mladík po něm sekl mečem, ale netrefil se. Než stihl stáhnout ruku, Thanos po ní sekl a otevřel v ní hlubokou ránu.

„Nechci tě zabít!“ varoval ho znovu Thanos a opatrně udělal krok zpět. „Odejdi a budeš žít dál.“

„Cokoli vysloví imperiální voják, je lež!“ pronesl mladík.

Pak znovu vykřikl, pevně sevřel čelisti a během jediného mrknutí oka už se znovu tlačil na Thana a dorážel na něj.

„Vím, že jsi princ Thanos!“ vykřikl mladík a bodal mečem do prázdna, Thanos mu uskakoval z cesty.

„Správně. A ty jsi kdo?“ zeptal se Thanos a zablokoval další výpad.

„To ti řeknu, jakmile ti proženu meč srdcem,“ odpověděl mladík.

„Musím tě upozornit, že v souboji jsem ještě neprohrál.“

Mladík pozvedl obočí, ale ve tváři se mu neobjevil ani náznak strachu.

„Všechno je jednou poprvé!“ vykřikl.

Mladík vyrazil k Thanovi, meče se střetávaly s hlasitým třesknutím, jiskry létaly, čepel se odrážela od čepele. Thanos s děsivým zařváním mladíka odstrčil. Ten byl ale ihned zpátky u něj. Thanos si uvědomil, že mladík je silný. Zuřivost, hněv a zapálení pro věc ho hnaly kupředu.

Mladík znovu bodl, ale minul. Thanos mu ukročil z cesty.

Skutečně ho nechtěl zabít, ale zdálo se, že mladík nepřestane, dokud jeden z nich nezemře. Ve zlomku sekundy se Thanos rozhodl, že mu zkusí utéct.

Ještě než se Thanos stihl stáhnout, zaútočil na něj mladík znovu, tentokrát opravdu prudce. Thanos znovu uhnul a mladík klopýtl kupředu.

V tu chvíli upadl a při pádu si vrazil meč do břicha.

Mladík se s heknutím zhroutil, a když si vytáhl meč z břicha, zakřičel bolestí.

Thanos udělal několik kroků ke svému nepříteli.

„Zabij mě,“ pronesl mladík s náznakem slz v očích.

Thanos na něj několik úderů srdce zíral, přemohl ho pocit smutku. Vrátil meč do pochvy a obrátil se, aby odešel.

„Umírám,“ vyrazil ze sebe mladík.

Thanos smutně zavrtěl hlavou, soucítil s ním.

„Umíráš,“ přisvědčil, když viděl jak hluboké je mladíkovo zranění. Uvědomil si, že mu nikdo nedokáže pomoct.

„Neřekl jsem ti své jméno,“ zalapal po dechu chlapec.

Thanos vyčkávavě přikývl.

„Tak mi ho řekni,“ pronesl, „a já se ujistím, aby všichni věděli, že jsi zemřel čestnou smrtí.“

„Moje jméno,“ vydechl, „je Nesos.“

Thanos zbledl hrůzou. Nesos. Ceresin bratr.

Když se Nesova hlava zvrátila a Thanos viděl, že je mrtvý, věděl, že jeho život už nikdy nebude jako dřív.

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

Když Thanos vstoupil do trůnního sálu, okamžitě si uvědomil, jaké v něm panuje napětí. Král řval na generála Draca, hodnostáři se přeli v lavicích, skřípali zuby a královna dštila síru na jednoho z poradců. Thanos si všiml, že v sále jsou všichni, dokonce i princové a princezny, které se obvykle podobných setkání neúčastnili. Všechno to mělo svůj důvod.

Cestou zpět do paláce viděl Thanos masakry v ulicích. Domy vypálené do základů a jejich obyvatele – muže, ženy a děti – pobité v ulicích. Toulaví psi hodovali na jejich mase, vrány klovaly do otevřených ran. Několik ubožáků bylo přibito ke stromům, další viseli na oprátkách ve větvích. Zemřelo ale i mnoho imperiálních vojáků a povstalci se k nim nechovali nijak laskavě. Mučili je, nechutnými způsoby znesvěcovali těla a dokonce je sekali na kusy.

Thanos věděl, že tohle není válka, jíž by chtěl být součástí. Teď, ani nikdy jindy.

„Revoluce přerostla v něco většího, než jsme si představovali. Z pár revolucionářů vyrostla hydra, která, pokud ji brzy nezničíme, způsobí zkázu celého Impéria,“ pronesl generál Draco stojící před královskými trůny.

Jakmile Thanos dorazil k úpatí schodiště pod trůny, sál pomalu ztichl.

Král generálovi neodpověděl. Místo toho obrátil svoji pozornost k Thanovi.

„Dal jsem svému synovci jeden jediný úkol,“ pronesl. „Jeden prostý úkol, a co se stalo? Selhal a zahanbil sebe i celou královskou rodinu během méně než hodiny. Co k tomu můžeš říct, Thane?“

Thanos stiskl rty. Snažil se zabránit tomu, aby přímo řekl, že selhal schválně.

„Není to jen jeho chyba,“ řekl generál. „Spousta jich selhala. Jak jsem ti řekl už dřív, musíme zavolat další vojáky ze severu. Pokud to neuděláme, prohrajeme další bitvy a rozpoutá se otevřená občanská válka.“

Thana překvapilo, že se generál Draco postavil na jeho stranu.

„Kdybychom stále neprohrávali, nemuseli bychom řešit posily,“ řekl král.

„Možná, ale nic to nemění na tom, že ztrácíme víc mužů, než revolucionáři získávají,“ řekl generál.

Král se na okamžik zamyslel, prsty si probíral bradku a Thanos byl rád, že už si ho nevšímají.

„Váhám s povoláním sil ze severu. Trvalo by dny, než sem dorazí,“ pronesl král.

„Se vší úctou, veličenstvo, co jiného ještě můžeme dělat?“ zeptal se generál Draco.

„Máte nějaké jiné návrhy?“ zeptal se král otevřeně poradců a hodnostářů v místnosti.

„Mohli bychom otrávit studny ve města,“ navrhnul jeden. „A dodávat vodu jen obyvatelům, kteří nepozvedli zbraně.“

„To by mohlo fungovat, ale povstalce by to jen víc rozzuřilo,“ odpověděl král. „Možná bychom mohli nabídnout dohodu, projev dobré vůle, který by zmírnil jejich hněv.“

„Nech otevřít královské sýpky, nakrm je,“ řekl další poradce.

Král se na chvíli zamyslel a pak přikývl.

„Možná,“ řekl. „Nějaké další nápady?“

„Můžu promluvit?“ zeptala se královna a vychytralým pohledem sledovala Thana.

Obrátily se na ni pohledy všech lidí v sále.

Král pokynul rukou a dal jí slovo.

„Navrhuji spojení mezi prosťáčkem a někým z královských, svazek mezi lidem a Impériem,“ řekla.

„Co máš přesně na mysli?“ zeptal se král.

„Sňatek Ceres a Thana,“ řekla.

Několik lidí v sále zalapalo po dechu, dalším se v obličeji zračila hrůza a nevěřící pohledy.

Thana královnin návrh také zaskočil. Samozřejmě by se vůbec nebránil sňatku s Ceres, ale brát si ji z politických důvodů? Být loutkou ve hrách krále a královny? To se mu ani trochu nelíbilo. Nechtěl, aby pošpinili jedinou věc, na které mu v životě záleželo.

„Zdá se mi to jako skvělý nápad,“ řekl král. „Spojení mezi nízkým a královským původem. Lidem se to bude líbit.“

„Thanos je zaslíbený mně!“ zazněl sálem dívčí hlas.

Thanos se ohlédl a téměř vzadu spatřil stojící Stephanii. Celá se třásla a měla zarudlé oči.

Stephania vyrazila sálem směrem k trůnům.

„Nebylo ti povoleno přistoupit!“ zaječela královna. „Vrať se na své místo a až do konce setkání mlč.“

Stephania se na místě zarazila a podívala se na Thana. Ten si všiml, že se jí na tvářích lesknou slzy.

Až do teď k princezně necítil žádnou lítost. Nikdy si ji nechtěl vzít, ale teď si uvědomil, že i ona je pěšákem ve hře, ze které není úniku.

Thanos na ni pokývl a snažil se tvářit tak soucitně, jak jen dovedl. Možná, že teď už dá pokoj, když bude vědět, že to nebylo jen Thanovo rozhodnutí, aby si vzal někoho jiného. Možná díky tomu bude konečně volná.

Stephania se obrátila a pomalým krokem se vzdalovala. Pak přidala do kroku a místo toho, aby se usadila na svém místě, proběhla bronzovými dveřmi. Jakmile se za ní zavřely, utichly i vzlyky, které se do té doby nesly sálem.

„Myslím, že to urovná sváry. Alespoň prozatím,“ řekl král. „Souhlasíš se mnou, Thane?“

Král se zahleděl na Thana tak upřeně, že z jeho pohledu bylo možné vyčíst jasné varování: pokud Thanos nebude souhlasit, uvrhne ho i s Ceres do žaláře. Král věděl, že má Thanos pro Ceres slabost. Thanos se na sebe zlobil, že jednal příliš otevřeně. Měl svoji náklonnost k Ceres skrývat. Měl vědět, že král dřív nebo později vezme to, co mu bylo nejcennější, a využije to proti němu.

A teď zase neměl na výběr. Thanovo srdce se kroutilo vzdorem, když souhlasně přikývl.

„Nechť je to okamžitě vyhlášeno z každé věže ve městě!“ nařídil král. „A modleme se k bohům, aby to zabralo.“

Thanos zůstal jako opařený. Nečekal, že by to oznámili tak rychle.

„Neměli bychom se jí nejprve zeptat?“ odporoval.

Několik hodnostářů se uchechtlo.

„Tohle není žádost, to je rozkaz. Ale pokud jí to chceš říct sám, než se to dozví jiným způsobem, raději by sis měl pospíšit,“ řekl král.

Městem se okamžitě rozezněly zvony oznamující královské prohlášení. Zvuk pobízející Thana k rychlosti.

Obrátil se na podpatku a vyrazil skrz bronzové dveře ven, vzhůru k Ceresině komnatě. Doufal, že se k ní dostane dřív, než bude pozdě.

Jak ji ale má požádat o ruku, když zrovna zabil jejího bratra?

Dokáže to udržet v tajnosti?

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

Ceres nehnutě stála u okna své komnaty a hleděla na Delos. K nebi stoupal zkažený černý kouř z hořících domů. Výkřiky naplněné nevýslovnou bolestí se nesly až k její věži. Sledovala rodiny s maličkými dětmi, jak spěchají po ulicích dole, tváře zkřivené strachem.

Poslední hodinu nedělala nic jiného, než že plakala. Plakala kvůli svým přátelům, kvůli lidem, kteří teď mohli být mrtví, kvůli svým bratrům. A Rexus? Ta nevědomost a rozpolcení na ni bylo víc, než dokázala unést. Ani nechtěla myslet na to, co se mohlo stát.

Nedokázala se na tu hrůzu dívat už ani o chvilku déle, takže přešla k posteli a posadila se na ni. O okamžik později už ale musela vstát a vrátit se k oknu. Představovala si, že když tam nebude stát, zrazuje tak svůj lid.

Tohle? Tohle bylo to, za co Thanos bojoval? Stále ještě se na něj zlobila, že odjel. Nějakým způsobem se mu podařilo dostat se k ní. Našel si cestu do jejího srdce. Přiměl ji, aby se o něj zajímala. Doufala, že bude jiný než všichni ostatní chamtiví, po moci lačnící královští, ale když přišlo na věc, byl stejný, jako oni. Vybral si boj za nespravedlnost a bezpráví, které sužovalo celou zemi.

Ozvalo se zaklepání na dveře a Anka je otevřela.

K Ceresinu nepříjemnému překvapení vešel dovnitř Thanos.

„Můžu si s tebou promluvit v soukromí?“ zeptal se.

„Ne, nemůžeš,“ odpověděla Ceres a znovu se zahleděla z okna.

„Prosím, je to opravdu důležité,“ řekl.

Ceres chvíli váhala, ale nakonec pokynula Ance, která okamžitě odešla z místnosti a zavřela za sebou dveře.

Ceres zůstala nehnutě stát u okna, pohled ani na chvíli neodtrhla od ulic dole.

„Ceres,“ řekl Thanos.

Nechtěla se na něj podívat, takže dál hleděla z okna.

„Co chceš,“ zeptala se.

„Chápu, že se zlobíš, protože jsem odešel. Pamatuji si, že jsi řekla, že se mnou už nikdy nepromluvíš. Ale můžeš alespoň na chvíli zapomenout na naši rozepři?“ zeptal se.

Pohlédla na něj koutkem oka, přemýšlela, jestli ho brát vážně.

„Musím s tebou něco probrat,“ řekl. „To, co ti musím říct, může zachránit spoustu životů.“

„Tak dobře,“ řekla konečně.

Přešla k židli před ohništěm a posadila se na ni. Thanos následoval jejího příkladu a posadil se na židli proti ní.

Ceres viděla, že je nervózní. Očima těkal ze strany na stranu, jako by pečlivě zvažoval, co má říct. Neudělal ale nic, co by zmírnilo její hněv. Nedokázala mu zapomenout, že odešel bojovat a že zničil veškerou důvěru, kterou mezi sebou vybudovali.

„No?“ zeptala se, když nějakou dobu nic neříkal.

„Potřebuji, abys poslouchala s otevřenou myslí,“ řekl. „A srdcem.“

Podezřívavě se na něj dívala.

„Právě jsem přišel z jednání s králem a královnou. Myslí si, že je možnost, jak ukončit boje.“

Tím si získal její plnou pozornost, i když se stále zlobila.

„Navrhují sňatek mezi někým z prostého lidu a královským,“ řekl.

Ceres přikývla.

„To by mohlo fungovat,“ řekla.

Thanos se uvolnil a po tváři mu přelétl lehký úsměv.

„Myslíš?“

„Když bude uzavřen svazek mezi prostým lidem a královskými, možná si lidé budou myslet, že přijdou změny.“

Ceres se mu podívala do očí, a i když na něj byla naštvaná, jako ještě nikdy na nikoho jiného, a i když si přála ho uškrtit holýma rukama, zároveň toužila po tom, být mu co nejblíž. Chtěla, aby neseděl tak daleko, aby ji mohl znovu políbit, tak, jako to udělal dřív.

Odvrátila pohled. Tyhle myšlenky, tyhle pocity – měla by je vytěsnit tak brzo, jak jen to bude možné. Musí se jich zbavit a zapomenout na to, že je kdy měla.

„A mají na mysli někoho konkrétního?“ zeptala se a napadlo ji, že možná vybrali Anku, o které věděli, že patřila k povstalcům.

„Ano,“ odpověděl.

Vstal a udělal dva dlouhé kroky, náhle stál těsně u ní. Poklekl před ní. Ceres to zmátlo, proč dělal takovou hloupost?

„Něco pro tebe mám,“ řekl.

Z malého váčku u pasu vytáhl zlatý náramek s přívěskem ve tvaru labutě. Podal jí ho a měkce se přitom usmál.

„Patřil mojí matce,“ řekl.

Dokonce, i když se na něj zlobila, nechtěla se ho dotknout a odmítnout dar, který jí zrovna nabízel. Pravděpodobně to byla nejcennější věc, kterou měl. Ale to opravdu čekal, že mu odpustí jen proto, že jí dá nějaký dárek? To ji považoval za tak povrchní? Myslel si, že se jen tak snadno oprostí od svých zásad? Ji si nebylo možné koupit, nikdy.

Otevřela ústa, aby promluvila, ale on ji předběhl.

„Ceres, jsi to ty a já, koho vybrali.“

Ohromeně na něj hleděla.

„Bude mi ctí, když si mě vezmeš,“ dodal.

Nemohla promluvit. Náhle cítila knedlík v krku. Nemohla ani plakat, ne, to nesměla. Mohl by si myslet, že brečí štěstím, a přitom by to byly slzy smutku a nechuti, slzy za ztracenou důvěru a zničené přátelství. Nebylo možné, aby odpověděla ano, to bylo jasné.

Pomyslela na Rexe, bojujícího za svobodu, riskujícího život každý den jen kvůli naději na svobodu pro všechny. Thanos bojoval proti tomu všemu a ona nemohla milovat ani si vzít někoho takového, jako byl on. A teď tu před ní Thanos klečel a žádal ji o ruku jen proto, že král chtěl, aby si lidé mysleli, že konečně přijde spravedlnost. Věděla, že tomu tak nebude.

„Nejsou to dobré podmínky, ale chci, abys věděla, že jsem se do tebe zamiloval ještě před tím, než to navrhli,“ řekl. „To, co jsem řekl na té střeše, jsem myslel vážně. Toužím po tobě víc než po čemkoli jiném. Chci tě.“

Odvrátila pohled. Stále ji to bolelo a nedokázala poručit srdci, aby mu odpustilo.

„Byl jsem tam venku, abych bojoval, ale když na to mělo dojít, nemohl jsem se donutit, abych zabíjel povstalce.“

Pohlédla na něj a pomalu mu začínala věřit. Zlobila se o něco méně.

„Viděl jsem Rexe. Zatáhl jsem ho do uličky a omráčil jsem ho, takže ho imperiální vojáci nenašli a nezabili,“ řekl.

„Opravdu?“ zeptala se.

Souhlasně přikývl.

„Ale je toho ještě víc.“

Ceres přikývla a chtěla, aby pokračoval. Cítila se zahanbeně kvůli tomu, že na něj byla tak tvrdá.

„Viděl jsem tvého bratra, Nesa.“

Chytila ho za ruku a sevřela ji do dlaně.

„Viděl jsi ho?“ zeptala se s nadějí v hlase

„Bojovali jsme na střeše. Nevěděl jsem, že to je on. Já…“

„Co se stalo?“ zeptala se.

Thanos se odmlčel a pohlédl na ni se slzami v očích. Okamžitě věděla, co se stalo. Znala ten pohled. Pohled skrývající hrozivou zprávu o někom blízkém. Pohled bolesti, která bude brzy oboustranná.

„Upadl na vlastní meč, bodl se do břicha. Říkal jsem mu, že mu nechci ublížit, ale on –“

Ceres vstala tak prudce, až židle za ní odletěla. Nemohla se s bolestí vyrovnat jinak, než ji vykřičet. Nebylo místo, kam by se před ní mohla schovat, kam by ji mohla uklidit, najednou byla úplně všude.

„VRAHU!“ zaječela a nedokázala přestat brečet. „BYL TO MŮJ BRATR!“

Omráčeně na ni hleděl.

„Nenávidím tě. Hnusí se mi vše, čím jsi!“ křičela na něj.

Zamrkal a poraženě vydechl. Náramek mu spadl do klína.

„Zmiz mi z očí!“ vykřikla.

„Ceres, prosím, nedělej to,“ prosil.

„Vypadni!“ ječela na něj. „Už tě nikdy nechci vidět! Myslím to vážně!“

Sevřela se jí hruď a nedokázala už vyslovit ani jediné slovo. Také ho milovala, ale věděla, že je to bláznovství. To, co teď řekl, to dokazovalo víc než co jiného.

Vstal a chvíli ji pozoroval smutným pohledem.

„Je mi to líto, Ceres.“

Odešel a dveře nechal otevřené.

Obrátila se zpět k oknu a plakala. Nesos. Její bratr. Navždy pryč. Zármutek ji doslova dusil.

Ztěžka popadla dech, když za sebou zaslechla nějaké zvuky. Obrátila se a předpokládala, že se vrátil Thanos. Už se chystala, že na něj bude křičet, aby šel pryč – Thanos to ale nebyl.

Královna.

Dívala se na ni s povýšeným zlým úsměvem.

„Ahoj Ceres,“ řekla královna a vešla do pokoje. V očích se jí zračila hrozba. „Jak proběhly zásnuby?“

Zašklebila se a přišla blíž.

„Jako Thanova budoucí nevěsta teď patříš k monarchii. Jako tvoje královna mám povinnost dohlédnout na to, že jsi v bezpečí. Pro začátek nebudeš opouštět tuto místnost, pokud ti to nebude povoleno. A prozatím ti to nepovoluji.“

Pak se obrátila, vyšla ven a zabouchla za sebou dveře. Ceres slyšela, jak královna vrazila klíč do zámku.

Rozzuřeně přeběhla ke dveřím a sevřela kliku do dlaní. Tahala vší silou.

Bylo ale příliš pozdě. Královna zamkla a Ceres si uvědomila, že jí nezbývá nic jiného, než se vzdát.

Padla na kolena a nekontrolovatelně se rozvzlykala. Bušila pěstmi do těžké nohy dubového stolu a mumlala si přitom Nesovo jméno.

A mezi vzlyky, aniž si to sama uvědomovala, si občas spletla jeho jméno s Thanovým.

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

Ceres nevěděla, jak dlouho seděla na kamenné podlaze svojí komnaty – mohly to být minuty nebo hodiny – slza za slzou jí kanula po tvářích. Kolem panovalo podivné ticho, nepokoje venku očividně ustaly. Jako by oznámení o jejím sňatku s Thanem zklidnilo vůdce povstalců. Pochybovala o tom, že to bude na dlouho.

Jak moc by si přála, aby Thana nenáviděla. Její srdce ale zrazovalo ji i vše, na čem jí záleželo. Opanoval ji smutek, přitiskla si kolena k hrudi a dál tiše vzlykala.

Zasloužím si to, pomyslela si. Posadila se zpříma a setřela si mokré slzy z tváří hedvábným závěsem. Nevyložila své karty tak, jak měla. Uvědomovala si, že hraje hru plnou intrik s lidmi mocnějšími, než si dokázala představit. Bylo jasné, že pokud má zůstat v paláci a vzít si Thana, bude se muset naučit, jak královské porazit v jejich vlastní hře.

Rozhodla se správně, když Thana odmítla? Myslela si, že ano, ale proč se tedy při vzpomínce na jeho zkroušený výraz, který nasadil, když ho odmítla, cítila, jako že bylo vše špatně?

Z druhé strany dveří se ozvalo zachrastění zámku, někdo strkal klíč do klíčové dírky. Ceres předpokládala, že to bude královna nebo nějaký imperiální voják. Vzdálila se od dveří, jak jen to šlo, a ještě jednou si setřela slzy

Když se dveře otevřely, stála v nich Anka. Vkročila do místnosti a rychle za sebou zavřela.

Ceres vyskočila na nohy a zaplavila ji naděje. Doběhla k Ance a vrhla se jí do náručí. Pevně ji sevřela.

„Musíš zmizet, než zjistí, že ti pomáhám,“ řekla Anka. „Jdi a najdi Rexe. Nový hlavní stan povstalců je u zálivu rybářů – v Přístavní jeskyni.“

Ceres tu jeskyni dobře znala, nesčetněkrát si tam jako malá hrála s bratry. Zahleděla se na Anku, tak malou a příjemnou bytost. Nedokázala si představit, že by ji nechala samotnou ve vlčím doupěti.

„Pojď se mnou,“ řekla Ceres a vzala ji za ruku.

„Nemůžu. Musím tu zůstat, než splním svůj úkol,“ odporovala Anka. „Ale vezmi si tohle.“

Pak si sňala šedivou kápi a přehodila ji Ceres přes ramena.

„Jak se ti jen odvděčím?“ zašeptala Ceres a objala ji.

„Nic mi nedlužíš,“ pronesla Anka s úsměvem.

Ceres přikývla, vzpomněla si, že přesně stejná slova Ance řekla, když ji zachránila před otrokářem.

„Na druhou stranu,“ rozmyslela se Anka, „přidej se k rebelům a přinuť královské, aby zaplatili za každého chudáka, kterého přinutili otročit.“

„To udělám,“ řekla Ceres.

Ještě než Ceres odešla, vytáhla zpod postele meč a připevnila si pochvu k opasku. Přehodila si kápi přes hlavu a vyrazila dolů po schodech. Měla radost, že se konečně bude moct přidat k povstalcům, bude bojovat po Rexově boku a společně s ním kráčet ke svobodě.

Proběhla chodbou, oči i uši otevřené, srdce jí divoce bušilo. Věděla přesně, kde stojí strážní na hlídce, a procházela palácem tak, aby se všem takovým místům vyhnula. Postupovala rychle, tiše a hlavně ve stínech, takže byla téměř neviditelná. Dostala se až ke kuchyni, prošla mezi bednami s jídlem a těsně kolem kuchařů a kuchtíků zabraných do přípravy dalšího královského pokrmu.

Vyšla na nádvoří a protáhla se za bednami s vínem a vozy s jídlem, kolem otroků a imperiálních vojáků, kteří se soustředili na jiné věci.

Jakmile prošla branou, uviděla imperiálního vojáka držícího svitek a promlouvajícího k davu z vyvýšeného pódia před palácem. Kolem se tísnily tucty obyvatel města.

„Vyhlašuje se, že se princ Thanos ožení s prostou ženou, Ceres. Tímto spojením se král Claudius a povstalci dohodli na příměří. Všichni lidé jsou tímto vyzýváni, aby se vzdali jakéhokoli odporu proti Impériu, což zahrnuje…“

Jeho hlas zanikl v hučení davu, zatímco Ceres zmizela za rohem další budovy.

Na několik okamžiků to Ceres vyrazilo dech, doslova ji to omráčilo. Srdce jí bušilo až v krku. Svatba byla veřejně oznámena, i když s ní nesouhlasila.

Běžela tak rychle, jak jen dokázala, spěchala ulicí. Lapala po dechu a plíce ji pálily. Proběhla kolem zmasakrovaných těl a zničených domů směrem na jih k oceánu. Mořský větřík jí vál naproti. Opatrně postupovala po cestě vedoucí do zálivu.

Po kamenitém pobřeží se jí běželo obtížně, ale Ceres i tak pospíchala co nejrychleji k Rexově jeskyni. Běžela stále dál, přeskakovala větší balvany, malé zašlapávala, slunce jako ohnivý kotouč jí viselo nad hlavou a způsobovalo, že se silně potila. I když si nohy přály, aby zastavila a v ústech měla sucho, pokračovala dál. Proběhla kolem rybářů a jejich lodí. Nad hlavou jí křičeli prolétající rackové.

Odpočinu si, až dorazím do jeskyně, říkala si. S každým krokem její vzrušení narůstalo do stále větších rozměrů. Tak moc se toho změnilo od doby, kdy naposledy Rexe viděla. A i když to bylo jen několik dní, připadalo jí to jako několik měsíců. Bude všechno stejné jako dřív? Potřebovala se podělit o zármutek nad ztrátou bratra s někým jiným. S někým, kdo jí bude rozumět.

Když dorazila k jeskyni, slunce už zapadalo a sluj vypadala jako ohromná černá díra ve skalní stěně. Obklopovaly ji zakroucené šlahouny a slizký mech. Krom několika hlídek, které ji sledovaly ukryté za kameny a keři, se okolí zdálo opuštěné.

Ceres zastavila ve chvíli, kdy se před ní do země zabořil hořící šíp. Rozzlobeně vzhlédla. Jak to, že ji nepoznali?

„Jsem tu za Rexem. Nesos a Sartes jsou mí bratři! Jsem s povstalci!“ vykřikla.

Dva strážní sešplhali po skalní stěně, šípy stále připravené k výstřelu. Pomalu se k ní přiblížili.

„Musím tě prohledat, jestli nemáš zbraně,“ řekl jeden.

„Mám meč, ale ten si nenechám vzít,“ pronesla pevným hlasem a ukázala meč, který jí daroval otec.

„Pak tě dovnitř nepustíme,“ řekl

Copak jí nerozuměl?

„Moje jméno je Ceres a mí bratři, Nesos a Sartes, jsou s vámi,“ pronesla podrážděně. „I já jsem s vámi. Rexus mě odeslal s úkolem do paláce a teď jsem tady, abych se mu ohlásila. Jdi a zeptej se ho. Nechá mě vstoupit.“

„Jsi děvče, které se má vdát za prince Thana,“ pronesl posměšně druhý strážný.

Ceres nehodlala ztrácet čas vysvětlováním, že si prince opravdu vzít nehodlá a že ho odmítla. Rexus to pochopí, jakmile si s ním promluví.

„Jdi a řekni Rexovi, že jsem tu s hlášením,“ řekla napjatým hlasem.

Jeden ze strážných odešel do jeskyně, zatímco druhý na ni nepřestával mířit. Po několika minutách se strážný vrátil.

„Rexus se s tebou nesetká. Řekl mi, abych tě poslal za tvým okouzlujícím princem, a aby ses držela od povstalců dál,“ řekl.

Ceres zalapala po dechu. Jeho slova ji ranila, ale také rozzlobila. Nechce se s ní setkat? Myslel si, že si vezme prince Thana?

„Žádám o setkání s ním!“ vykřikla a celá se napjala.

„Ztrať se,“ poručil jí jeden ze strážných a pokynul jí hrotem šípu.

Ceres si uvědomila, že když tu bude stát a dohadovat se, k ničemu to nepovede.

Prudce se zatočila a podrazila strážnému nohy. Ten se žuchnutím dopadl na kameny a než stačil kdokoli zareagovat, tasila meč a omráčila ho úderem jílce do hlavy.

Během okamžiku začaly kolem pršet šípy. Ceres na nic nečekala a vyrazila do jeskyně. Vběhla do temnoty, oči upřené ke světlu pochodní v dálce. Opatrně zastrčila meč zpátky do pochvy.

„Stůj!“

Za ní se ozývaly výkřiky, ale ona zastavit nehodlala. Musí vidět Rexe a dostat šanci, aby mu vše vysvětlila. Rexus pak jistě pochopí, že ho miluje. Že ho miluje mnohem víc než Thana, víc než kohokoli jiného.

„Rexi!“ křičela a klopýtala po kluzkých kamenech.

Doběhla na konec úzké chodby a dostala se do rozlehlého prostoru, kde byly stovky lidí. Výhružné pohledy způsobily, že by nejraději zmizela.

„Chopte se jí!“ vykřikl někdo.

„Musím mluvit s Rexem!“ zaječela.

Shromáždil se kolem ní dav lidí, který ji zastavil. Někteří ji chytili za ruce. Někdo jí sebral meč a zmizel.

„Rexi!“ zaječela znovu.

Dav se rozestoupil a přímo před ní se objevil Rexus. Světlé vlasy mu zářily ve světle pochodní. Vypadá tak nešťastně, pomyslela si Ceres.

„Rexi,“ pronesla se slzami v očích.

Vytrhla se lidem, kteří jí svírali paže, a vrhla se Rexovi kolem krku. Objímala ho tak silně, až zalapal po dechu.

Po chvíli si uvědomila, že Rexus má ruce stále volně svěšené, neopětoval její obětí. Maličko se odtáhla a pohlédla do jeho nádherné tváře. Byla chladná a tvrdá jako led.

„Neposlal jsem tě do paláce, aby sis vzala prince Thana. Poslal jsem tě tam, aby sis získala důvěru královských,“ řekl a v očích mu zaplála nenávist.

„Svatbu s princem jsem odmítla. To královna ji nechala ohlásit, i přes můj nesouhlas!“ bránila se Ceres.

„Co vedlo prince k tomu, aby si myslel, že si ho chceš vzít? Nepomohla jsi mu tak trochu?“

Dav ztichl, všichni čekali na její odpověď.

„Můžeme jít někam, kde si budeme moct v klidu promluvit?“ zeptala se Ceres.

„Ne, chci, aby to všichni slyšeli.“

„Rexi, znáš mě. Znáš mě roky! Proč mi tohle děláš?“ zeptala se.

„Něco ho muselo vést k tomu, aby tě požádal o ruku.“

„Cože? Rexi, já jsem ho odmítla!“ vykřikla Ceres.

„Ze všech lidí, kteří mě mohli zradit… nikdy bych nečekal, že to budeš právě ty.“

„Ale já –“ začala Ceres.

„Jedna z palácových princezen mě vyhledala a prozradila mi, že tě viděla s Thanem v zahradách u knihovny. Líbali jste se,“ řekl Rexus.

„Stephania?“ zeptala se Ceres.

Rexovi zaplály oči. Vzápětí jeho pohled změkl a Ceres si pomyslela, že ji konečně vyslechne.

„Takže to není pravda?“ zeptal se a ve tváři se mu objevil náznak úlevy.

„To Stephania si měla Thana vzít, ale když král a královna viděli šanci přinést Impériu mír, zrušili jejich zasnoubení a…“

„Odpověz mi na otázku. Líbala ses s ním?“ zatlačil na ni Rexus.

Nemohla mu lhát, ale mohla mu to vysvětlit. Nebo to alespoň zkusit.

„Ano. Ale –“

„A bylo to z tvojí vlastní vůle, byla to tvoje volba?“ pokračoval.

Na to nedokázala odpovědět. Prostě z mnoha důvodů nemohla.

Rexus vědoucně pokývl hlavou, zhluboka se nadechl a znovu nasadil tvrdý výraz.

„Tak jak ti mám věřit, že jsi odmítla sňatek s ním? Možná že tě sem dokonce poslali jako špeha,“ řekl.

„Ne!“

„Zmiz odsud. A nechť všichni povstalci vědí, že Ceres je z našich řad navždy vykázána!“ vykřikl Rexus.

Prudce se obrátil, pak se ale zastavil a naposledy přes rameno pohlédl na Ceres. V obličeji se mu zračilo rozrušení.

„A možná bys chtěla vědět tohle: Nesos bojoval až do konce. Položil život za revoluci, zatímco si jeho sestra pohrávala s nepřítelem.“

Ceres se zhroutila na zem. Zármutek jí sevřel srdce tak silně, že nemohla dýchat. Kvůli slzám, které se jí draly do očí, ani nic neviděla.

Zatímco ji povstalci táhli ven z jeskyně, volala znovu a znovu jméno svého bratra. Teď už přišla opravdu o vše.

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

„Můžu na slovíčko?“ zeptal se Thanos Cosma v knihovně. Ruce se mu třásly jako listí ve větru.

Cosmas vzhlédl od svitku, který zrovna četl, a nasadil ustaraný, ale milující výraz.

„Samozřejmě.“

Společně vyšli do palácových zahrad a posadili se na lavici před mramorovou fontánou. Na nebi nad nimi se zatím stahovala mračna.

„S čím ti mohu pomoci, synu?“ zeptal se Cosmas.

Thanos si odfrkl.

„Král s královnou nařídili mě a Ceres, abychom se vzali. Aby tak zajistili mír v zemi,“ odpověděl.

„To jsem slyšel.“

„Odmítla mě.“

„Aha, to jsem také slyšel.“

Thanos si zhluboka oddechl.

„Zamiloval jsem se do Ceres, ale ona si myslí, že jsem ji požádal o ruku jen proto, že mi to nařídili.“

Cosmas pokývl, odmlčel se a zamnul si bradu.

„Promluvil sis s ní, otevřel jsi své srdce a řekl jí, jak se cítíš?“ zeptal se Cosmas.

„Řekl jsem jí toho hodně, ale neřekl jsem jí, jak moc ji miluji,“ přiznal Thanos.

„Nebesa, proč ne?“

Tolik se na něj zlobila, to si pamatoval, ale to nebyl důvod, proč se držel zpátky.

„Když jsem plnil úkol, který mi dal král, bojoval jsem s jejím bratrem. On upadl na vlastní meč a zemřel. Řekl jsem Ceres, co se stalo, ale ona se na mě tolik zlobí, že se zdálo, jako by si myslela, že jsem ho zabil já.“

Cosmas přikývl a uvažoval dál.

„Řekl jsi jí pravdu. Ona se bude nějakou dobu cítit ublíženě, bude se zlobit. Kdybys mlčel a ona na to přišla sama, nikdy by ti neodpustila. Udělal jsi správnou věc.“

„Ale ona mě teď nenávidí. Dokonce, i když jsem se jejího bratra pokusil zachránit,“ odporoval Thanos.

„Znám tě celý život, Thane. Jsi dobrý člověk.“

Thanos zaúpěl.

„Jak můžu být dobrý člověk, když jsem připraven utéct a všechno opustit?“

„Když utečeš, budeš možná moct začít znovu, ale brzy by tě dohnali duchové z minulosti,“ řekl Cosmas. „Musíš si s ní promluvit a ona pak rozhodne.“

„Nebude se se mnou bavit.“ Pak ho ale něco napadlo. „Mohl by sis s ní promluvit a zkusit jí to vysvětlit?“ požádal Cosma.

Cosmovo obočí ztěžklo a on se zakabonil.

„Dobrá tedy, ale jen, když mi slíbíš, že jí řekneš, jak moc ji miluješ.“

Thanos přikývl. „Přísahám.“

*

Ceres uháněla palácem, schody brala po třech. Proběhla kolem imperiálních vojáků, kteří se ji pokusili zadržet, a mířila přímo k Thanově komnatě. Nohy jí kmitaly tak rychle, že se téměř ani nedotýkala mramorové podlahy. Věděla, že teď už jí může pomoci jen Thanos. Pokud odmítne, odvleče ho do Přístavní jeskyně třeba v poutech, pokud to bude nutné. Thanos musel Rexovi říct, že opravdu odmítla jeho nabídku, musí jí dát šanci přidat se znovu k revoluci.

Když vrazila do Thanovy komnaty, zklamalo ji zjištění, že je prázdná.

Rozhodla se podívat se do palácových zahrad, nahlédla i na cvičiště a dokonce se podívala i ke kováři. Ale nikde ho nemohla najít. Bylo to, jako by se Thanos rozplynul ve vzduchu.

Knihovna, samozřejmě! pomyslela si.

Když zahnula zpět přes zahrady, všimla si královny stojící na balkoně. Probodávala ji všetečnýma očima a na rtech jí hrál potměšilý úsměv. V okamžiku se zpoza stromů a keřů objevili čtyři imperiální vojáci a Ceres chytili. Sevřeli ji tak pevně, až to bolelo.

„Thane!“ volala a ze všech sil kolem sebe kopala. „Thane!“

Thanos ale nepřišel.

Imperiální vojáci ji odtáhli po schodech nahoru do královniny komnaty a pohodili ji na mramorovou podlahu ke královniným nohám. Dva se postavili ke dveřím, aby Ceres zabránili v případném útěku, a zbývající dva prošli kolem sochy objímajících se milenců ven na balkon.

„Pojď se mnou,“ vyzvala královna Ceres.

Královna vyšla ven skrz vlající purpurové závěsy a zahleděla se na oceán. Ceres byla sice otřesená, ale podařilo se jí vstát a následovala ji.

„Stále ještě nevím, jak se ti podařilo dostat z pokoje,“ řekla královna a ocelový pohled upírala do dálky. V ruce sevřela zlatý pohár s vínem. „Nejdřív jsem si myslela, že jsi našla způsob, jak vylézt oknem a sešplhat po zdi věže. Ale taková možnost není. Spadla bys a zabila se.“

Ceres sevřela rty. Rozhodně nehodlala prozradit, že jí pomohla Anka.

„Takže ti někdo z paláce musel odemknout. A až zjistím, kdo to byl, osobně ho stáhnu z kůže,“ pronesla královna plochým, ale přísným hlasem.

„Není tak těžké odemknout dveře zevnitř,“ řekla Ceres a doufala, že jí královna uvěří, že vše dokázala sama.

Královna se na ni podívala a přimhouřila oči.

„Pochybuji, že se ti to podařilo,“ řekla.

Pak znovu upřela pohled na oceán.

„Když jsem byla ve tvém věku, také jsem si myslela, že můžu dělat, co se mi zlíbí. Mládí způsobuje, že jednáme naivně a bez rozmyslu,“ řekla.

„Nejsem naivní a nejednám bez rozmyslu,“ odporovala Ceres.

Královna polkla hlt vína.

„Ale samozřejmě, že ano, zlatíčko. To, že ses vrátila do paláce, to jen dokazuje. Měla jsi zůstat tak daleko, jak jen to bylo možné, Ceres. My jsme ti tu už naplánovali celý tvůj život. A tobě se to nebude líbit.“

„Nevezmu si Thana, pokud je to to, co máš na mysli,“ řekla Ceres.

„Ale ano, vezmeš. A jako nová princezna budeš mít jedinou povinnost. Rodit děti. Spousty a spousty dětí. Nikdo tě už neuvidí, nikdo tě už neuslyší. Tvoje děti tě nepoznají. Jakmile je porodíš, seberou ti je z náručí a vychová je kojná, daleko, předaleko od tebe.“

„Thana si nevezmu.“

„Nemáš na vybranou, Ceres. Vezmeš si ho, a jakmile porodíš dost dětí, zemřeš. Nahradí tě jiná dívka, žena s královskou krví, někdo, kdo si zaslouží titul princezny.“

„Tohle Thanos nikdy nedopustí. Není jako vy ostatní, barbaři.“

Královna se uchechtla.

„Opravdu si myslíš, že mu na tobě záleží?“ sykla. „Ty chudinko. Jsi ještě naivnější, než jsem si myslela.“

Ceres se při královniných slovech napjala. Že by svoji nenávist k rodině a královským jen předstíral, aby se jí zalíbil? Prokazoval jí náklonost jen proto, aby mu podlehla, a ve skutečnosti se o ni vůbec nezajímal? Ne, tomu nevěřila. Jeho doteky a jeho rty říkaly něco jiného. Bylo to příliš skutečné, nepředstírané.

„Thanos mi prozradil tajemství a musím ti říct, že je ještě mnohem barbarštější než zbytek z nás,“ pronesla královna.

„O tom pochybuji,“ odporovala Ceres a čekala, co se dozví dál.

„Předpokládám, že ti neřekl, že to byl on, kdo vyhledal a zabil tvého bratra Nesa?“ pronesla královna s krutým úšklebkem na rtech.

Ceres se vší silou snažila zadržet slzy, snažila se udržet netečnou tvář. Nechtěla královně dopřát potěšení z vlastního utrpení. Ale nedokázala se udržet. Zhroutila se a rozvzlykala.

„Proč… proč mi to děláš?“ zeptala se Ceres nakřáplým hlasem. „Jak mě můžeš tolik nenávidět, když mě ani neznáš?“

Královna došla až k ní a přišlápla jí přitom špinavé šaty.

„Nepotřebuju tě znát, abych poznala, že jsi dobrou figurkou pro Impérium,“ řekla.

„Nejsem figurka. Tvoje ani nikoho jiného,“ zasyčela Ceres.

Královna si její poznámky nevšímala.

„Díky tvému sňatku zavládne v zemi mír a Impérium si upevní své postavení a moc. A když splníš svůj úkol, a o tom nepochybuj, zbavíme se tě.“

Královna pokynula dvěma imperiálním vojákům stojícím opodál. Ti se chopili Ceres a vytáhli ji na nohy.

„Odveďte ji zpět do jejího pokoje,“ řekla královna. „A než od ní odejdete, zajistěte, aby měla spoutané ruce i nohy.“

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

Thanos se po rozhovoru s Cosmem vždy cítil lépe. Téměř radostně kráčel k Ceresině komnatě. Věděl, že je správná věc se jí otevřít. I kdyby to mělo znamenat, že ho nebude chtít.

Procházel palácovými zahradami a zrovna, když došel k altánu, uviděl, že se blíží král i se svými rádci. Jeho strýc byl jistě ten nejhorší muž, který kdy kráčel po zemi, pomyslel si Thanos. Krutý vrah, který se neštítil ničeho, jen proto, aby si udržel moc nad poddanými.

Thanos se klidil z cesty, chystal se vydat jiným směrem a doufal, že si ho král nevšiml.

„Dobré ráno, Thane,“ zavolal král a pokynul mu, aby přišel blíž.

Thanos zbledl, ale došel ke svému strýci. Rádcové zatím pokračovali v cestě.

„Pojďme se projít,“ řekl král.

Thanos se připojil ke svému strýci, který ho vedl směrem ke cvičišti. Vůně květin kolem byla tak opojná, až se z ní zvedal žaludek. Nebo to byla strýcova přítomnost, co na něj tak působilo?

„Slyšel jsem, že tvoje žádost o ruku neproběhla tak, jak jsme očekávali,“ pronesl král a složil si ruce za zády.

Ze všech lidí na celém světě byl král ten naprosto poslední, se kterým by se o tom Thanos chtěl bavit. Ale přesto musel, byl v pasti. Neměl jinou možnost, než odpovídat na strýcovy vlezlé otázky.

„Ne tak docela,“ odpověděl Thanos.

Král chvíli mlčel, možná čekal, že Thanos ještě něco dodá.

„Všiml jsem si, že ti na té dívce záleží,“ pronesl pak. „A možná tě to překvapí, ale naše příběhy jsou dost podobné.“

To Thana opravdu překvapilo. Král v něm vzbudil zvědavost.

„Když jsem se poprvé setkal s Athénou, téměř mě nemohla vystát. Nechtěla se mnou být ani v jedné místnosti,“ uchechtl se král. „Bylo to manželství domluvené mými rodiči. Jen proto, aby rozšířili hranice Impéria. Slyšel jsem zkazky o Athénině kráse a nemohl jsem se dočkat, až se s ní setkám, ale když k tomu došlo, Athéna se chovala, jako bych ani neexistoval.“

„Proč?“ zeptal se Thanos. Nikdy se s králem takhle nebavil.

„Chápej, milovala někoho jiného.“

Zajímavý příběh, pomyslel si Thanos. Ale nechápal, v čem by měl být podobný tomu jeho.

„Vzali jsme se a po prvním roce se z nás stali nejlepší přátelé. A vášniví milenci,“ pokračoval král s hrdým výrazem ve tváři.

„Proč mi to vyprávíš?“

Král chvíli mlčel a položil tlustou dlaň Thanovi na rameno.

„Chápu, že tvoje situace není úplně stejná, ale znám tě, Thane. Pravděpodobně by ses odmítl s Ceres oženit, kdyby s tím ona nesouhlasila. A protože miluje někoho jiného, uděláš cokoli, abys zabránil tomu, aby si tě vzala z donucení.“

Thanos překvapeně zamrkal.

„Proč si myslíš, že miluje někoho jiného?“ zeptal se.

„Nechali jsme Ceres sledovat, když se vyplížila z paláce. Navštívila Rexe. Je to jeden z povstaleckých vůdců a současně i její milenec,“ řekl král.

Pokud jeho strýc mluvil pravdu, byla to pro Thanovu hrdost další rána. Mohl ale opravdu věřit tomu, co mu strýc tvrdí? Ne, nikdy se mu nedalo věřit.

„Rexus je její přítel z dětství, nic víc,“ odporoval Thanos.

„Neříkám ti to, protože bych tě chtěl týrat. Říkám ti to, abys znal pravdu a nenechal se podvést. Možná jsem se k tobě choval drsně, ale nikdy jsem ti nelhal,“ pronesl král.

Thanos setřásl královu ruku z ramene a o krok odstoupil.

„Lžeš,“ zavrčel.

„Když se Ceres vrátila do paláce, přiznala vše královně. Zeptej se Ceres sám, pokud nevěříš mě ani své tetě,“ pobídl ho král.

Thanos nevěřícně zavrtěl hlavou. Pokud by ale král lhal, proč by ho pobízel, aby se zeptal Ceres osobně?

Pohlédl k její věži. Byl tak slepý? Ceres k němu nic necítila? Všechno tomu nasvědčovalo: její jízlivé poznámky, odstup, který si od něj udržovala, odmítnutí nabídky k sňatku. Možná se opravdu celou dobu pletl a teď za to platil: ponížením a odmítnutím.

Cítil, jak se mu hruď svírá hněvem a jak mu rudnou tváře horkostí.

„Upřímně si myslím, že Stephania je pro tebe mnohem lepší, Thane. No, možná je trochu zkažená a sobecká, ale mateřství to všechno spraví.“

„Nemiluji ji,“ procedil Thanos skrz zaťaté zuby.

„Dovolím ti, aby ses sám rozhodl, Thane. Ale věz: pokud si vezmeš Ceres, zajistí to mír v Impériu a zachráníš tak tisíce životů. Pokud ne, zemře spousta lidí na obou stranách.“

„Pokud si vezmu Ceres, povstání možná na chvíli ustanou, ale můžu tě ujistit, že propuknou znovu. Nepochybuji, že to sám moc dobře víš,“ řekl Thanos.

„Na chvíli nebo ne, dá nám to čas, abychom sem dopravili další síly ze severu.“

Thanos se na okamžik zamyslel, ale věděl, že nemůže – nechce – si vzít někoho, kdo ho nemiluje.

„Dám ti čas, abys nad tím přemýšlel,“ řekl mu král. „A mezitím si tě generál Draco vyžádal, abys vedl legii vojáků, která má udusit povstání na Haylonu.“

Kdykoli jindy by Thanos takový rozkaz bez rozmyslu odmítl. Jeho strýc byl opravdu zákeřný jako had. Nabízet mu příležitost zmizet, zrovna teď, když má zlomené srdce. Thanos zuřil, že ho opět obehráli.

„Kdy mám vyrazit?“ zeptal se Thanos.

„Okamžitě. Lodě jsou připravené v přístavu a imperiální vojáci čekají na svého nového velitele.“

Thanos pocítil nával hněvu.

„Novou pozici nepřijímám,“ řekl.

Král se usmál.

„Nemáš na vybranou.“

Thanos se zamračil.

„Tak mi alespoň dej možnost vidět se s Ceres, než odpluji,“ řekl. Zoufale toužil se s ní naposledy vidět. Říct jí, že se možná už nikdy nevrátí.

Ale král jen lehce zavrtěl hlavou.

„Obávám se, že to nebude možné,“ řekl.

A s těmi slovy Thana opustil.

Thanos se chtěl rozběhnout za Ceres, ale než se stihl pohnout, obstoupil ho tucet vojáků. Bylo mu jasné, že nemá smysl se bránit. Na králův rozkaz se ho chystali eskortovat k lodi. Pryč od všeho, co se stalo v posledních dnech. Do bitvy, která by mu mohla přinést smrt.

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

Ceres seděla na židli u okna svojí komnaty. Zápěstí i kotníky měla spoutané a konečně se vzdala pokusů se vyprostit. Celé hodiny se marně snažila zbavit se pout, vyvolat svoji nadpřirozenou moc, která jí dodala sílu tehdy dole v žaláři. Ale jediné, čeho dosáhla, byla krvácející kůže rozedřená až do masa.

Celá neklidná se snažila udržet si poslední zbytky příčetnosti, které jí zbývaly. Hleděla z okna na poklidné hlavní město. I když viděla, jaký klid se rozhostil nad válkou rozervaným městem, bylo jí to jen slabou útěchou. Věděla, že klid byl vykoupen podvodem a zradou. Jaké další lži se vznášely kolem, kolik lží bylo třeba k tomu, aby se udržela moc Impéria?

Ceres zaslechla zachřestění klíčů v zámku, a když se otevřely dveře, vešel do místnosti Cosmas. Překvapilo ji to.

Když ji spatřil, zarazil se a zalapal po dechu. Vrásčitá tvář se zkroutila hrůzou.

„Ceres, co se ti to stalo?“ zeptal se a okamžitě vyrazil směrem k ní.

„Královna cítila potřebu mne uvěznit v této komnatě,“ odpověděla.

Cosmas prozkoumal pouta, a když si všiml krvácení, přešel k umyvadlu, namočil do něj ručník a vrátil se k Ceres.

„Tak hanebná věc! Jak jen ji mohli udělat někomu, jako jsi ty, drahoušku?“ pronášel a přikládal ručník na její zranění. „Řekli ti proč?“

Ceres se kousla do rtu. Zranění ji při čištění štípala.

„Odmítla jsem si vzít Thana a pak jsem odešla z hradu,“ řekla.

Cosmas jí přestal čistit rány a posmutněl.

„Ano, přišel ke mně, celý rozrušený, zlomilo mu to srdce,“ řekl.

Ceres zamrkala, snažila se zadržet slzy.

„Nikdy jsem mu nechtěla ublížit,“ řekla. „Ale nechci, aby nás Impérium využívalo k vlastnímu prospěchu.“

Cosmas přikývl a zachmuřil se.

„Královna mi řekla, že mě využijí jen k tomu, abych plodila děti, a až mě nebudou potřebovat, zabijí mě,“ řekla Ceres.

„Doufám, že víš, že by Thanos něco takového nikdy nedovolil,“ řekl Cosmas a pokračoval v čištění jejích zranění.

„Myslela jsem si to. Ale teď už si nejsem jistá.“

Cosmas na ni pohlédl s otázkou v unavených očích.

„Královna mi řekla, že Thanos vyhledal mého bratra, aby ho zabil,“ řekla Ceres a poslední slova jí uvízla v krku.

Cosmas jí něžně položil ruku na hlavu a pohladil ji po vlasech.

„Máš moji nejupřímnější soustrast,“ řekl. „Thanos mi řekl, co se stalo, a byl z toho opravdu rozrušený. Nevěděl, že je to tvůj bratr až do chvíle, kdy ten mladík zemřel. A dělal vše, co bylo v jeho silách, aby ho nemusel zabít. Dokonce, i když se Nesos pokusil zabít jeho. Tvůj bratr upadl na svůj vlastní meč. Tragické nedorozumění, obávám se. Jsem si jistý, že kdyby Nesos věděl, o co jde, nepokoušel by se Thana zabít. Ale z Thanovy strany nebylo nic jiného, co by mohl udělat. Nesos se ho ze všech sil snažil zabít. Byla to jen jeho láska k tobě, která Thanovi zabránila v tom, aby zabil muže, který tolik usiloval o jeho život.“

Takže to nebylo tak, jak tvrdila královna, uvědomila si Ceres s úlevou. Díky zprávě od Cosma se jí trochu ulevilo, ale i přesto cítila, že jí může každým okamžikem puknout srdce zármutkem. A teď uvažovala i o tom, jaká další královnina slova byla jen odpornou lží?

Cosmas se podíval na Ceres očima tak upřímnýma, až ji to přimělo zadržet dech.

„Thanos tě miluje, Ceres. Potřebuje dobrou, upřímnou ženu, které se za něj dokáže postavit, která dokáže bojovat po jeho boku. Nenech krále ani královnu, aby se vám míchali do vašeho vztahu. Nenech je zničit to krásné, co je mezi vámi.“

„Krásné? Co je krásného? Dokonce se ani nenamáhal mě navštívit,“ řekla s hořkostí v hlase.

„Poslali ho na Haylon. Na ostrově svrhli imperiální nadvládu a jeho poslali, aby ji znovu nastolil.“

„Cože?“ zhrozila se.

„Nemysli si, že by to Thanos udělal, protože podporuje cokoli, co souvisí s Impériem,“ řekl Cosmas. „To jistě nedělá.“

Postavil se k ní blíž a ztišil hlas. Ceres cítila, že se chystá říct něco nebezpečného. Vzduch zhoustl napětím.

„Něco jsem zaslechl,“ řekl Cosmas. „Thanovi o tobě navykládali spoustu lží a to je také důvod, proč odplul na Haylon. Je zoufalý. Zdá se, že se ho někdo snaží odstranit z cesty a že chce, aby zemřel. Nejsem si ale jistý kdo a proč.“

„Kdo by chtěl, aby Thanos zemřel?“ zeptala se Ceres s obavami v hlase.

„To netuším. Ale pokud se o tom někomu zmíníš, budou životy nás všech v ohrožení.“

O kousek se vzdálil a ovzduší v místnosti už zase bylo normální.

„Musí být nějaký způsob, jak tě vysvobodit z pout. Kdybych tak měl klíč,“ řekl a rozhlížel se kolem. „Pomohl bych ti dostat se ven a představil tě svojí ženě. Mohla bys zůstat u nás doma.“

„To bys pro mne udělal?“ zeptala se a uvědomila si, že je ochotný kvůli ní riskovat život.

Cosmas se měkce usmál a podíval se na ni laskavým pohledem.

„Thanos je pro mne jako vlastní syn. Miluje tě. Udělal bych pro něj cokoli a teď i pro tebe.“

Ceres z toho vyhrkly slzy. Díky jeho laskavým slovům si náhle nepřipadala tak sama a opuštěná.

„Děkuji ti,“ zašeptala.

„Budu navždy tvým věrným přítelem,“ řekl Cosmas. „Ty sem nepatříš, Ceres. Thanos o tebe má starost, ale ostatní tady jsou prohnilí a zlí. Ty jsi příliš nevinná a příliš hodná na to, abys hrála jejich hry.“

Ceres pak něco napadlo.

„Když napíšu Thanovi dopis, je nějaká možnost, abys mu ho nechal doručit?“ zeptala se.

„Samozřejmě. Mám několik spolehlivých přátel a věřím, že se k Thanovi dokáží dostat.“

Ceres vytáhla pergamen a začala psát. Řekla mu vše. Od toho, co jí řekla královna, až po to, proč odmítla jeho nabídku k sňatku. Dokonce mu řekla i to, že jí záleží na Rexovi a že byla zmatená, protože je milovala oba dva. Řekla mu o tom, jak je král a královna pošťuchovali proti sobě, ale neměla možnost mu to dokázat. Řekla mu, že zjistila pravdu o tom, že skutečně zabil jejího bratra, i když se tomu snažil zabránit, a že ona se z celého srdce snaží mu odpustit.

A nakonec mu také napsala, aby se vrátil, aby ho mohla obejmout, být mu nablízku a žádala ho o odpuštění za to, že byla tak chladná.

Srolovala pergamen a předala ho Cosmovi.

„Postarám se o to, aby se dostal k Thanovi. Budu ho chránit vlastním životem, pokud to bude nutné,“ řekl.

Pak ji objal a odešel z místnosti. Nezapomněl za sebou zamknout dveře.

Ceres naslouchala jeho krokům mizejícím po schodech dolů. Nedokázala si pomoct, musela přemýšlet nad tím, jestli všechno nepokazila. Jestli se dopis dostane ke Thanovi. Jestli ho nezabijí v bitvě.

A jestli ho vůbec ještě někdy uvidí.

KAPITOLA TŘICÁTÁ

Když ve dveřích komnaty spatřila svého otce, měla Ceres pocit, jako by jí samou radostí mělo vyskočit srdce z hrudi. Měl na sobě nové šaty a jeho obličej už nebyl tak bledý, jako býval dřív. Tváře měl růžové a na rtech mu hrál úsměv. A ty oči… Jak úžasné bylo zase vidět jeho laskavé, milující oči. Oči, kterým věřila, a jejichž pohled ji okamžitě uklidnil.

Vstala a chtěla se k němu rozběhnout, ale zabránila jí v tom pouta.

Jeho pohled sklouzl k řetězům a okamžitě zvážněl. Přešel komnatu a objal ji.

Ceres ho k sobě pevně tiskla, tváří se mu opřela o hruď a vnímala teplo jeho těla, něžnost jeho objetí. Do očí jí vyhrkly slzy radosti.

„Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptala.

„Mám tě rád,“ řekl.

Jeden nádherný moment se drželi v náručí, vše bylo v pořádku a Ceres se cítila v bezpečí a milovaná.

Pak ale ucítila, že se jí otec pod rukama scvrkává, postupně se vytrácí, jeho tělo se měnilo v prázdné nic. Bylo to, jako by při tom sama umírala.

„Ne,“ zamumlala a snažila se ho pevněji obejmout, aby jí nezmizel.

„Otče!“ vykřikla a zavřela oči, ale už byl pryč.

Sluneční paprsky ji lechtaly na tvářích, a když otevřela oči, uvědomila si, že stojí uprostřed bojiště v Aréně, přibližuje se k ní sedm bojepánů a davy kolem volají po její krvi. Ruce a nohy už neměla spoutané, ale neměla žádné zbraně, kterými by se mohla bránit. Celá ztuhlá přelétla pohledem po okolí, aby zjistila, jestli má nějakou šanci na útěk. Bojepáni ji ale obklíčili, takže neměla kam ustoupit. Neozbrojená neměla možnost se jakkoli bránit, a tak když vyrazili proti ní, padla s výkřikem na kolena a přitiskla si ruce k obličeji.

Ceres probudil vlastní výkřik. Byla celá zpocená a v očích ji pálily slzy. Ležela na chladné kamenné podlaze. Když si přitiskla ruce na obličej, řetězy zlověstně zachřestily. Zoufale se rozkřičela do noci.

Jaká hrozná noční můra to byla, pomyslela si. Ale co měla znamenat? Byla to nějaká předzvěst věcí budoucích? Schoulila se a připadala si naprosto prázdná, bezmocná, zranitelná.

Když se dveře se zavrzáním otevřely, trhla sebou. Spatřila v nich mužský obrys, a jak byla jen napůl vzhůru, napadlo ji, že se vrátil Thanos.

„Thane?“ zašeptala vzrušeně.

„Tak tohle dělá v noci? Navštěvuje tě?“ pronesl muž.

Ceres se postavily vlasy vzadu na krku. Uvědomila si, že hlas patří Luciovi. Okamžitě jí došlo, že jí hrozí nebezpečí, že nemůže utéct, protože má spoutané zápěstí i kotníky.

„Nějakou dobu jsem tě neviděl, začal jsem o tebe mít obavy,“ pronesl Lucious.

„O tom pochybuji.“

Přistoupil blíž a tvář mu ozářilo měsíční světlo.

„Jdi pryč nebo budu ječet,“ řekla Ceres a napětím se jí zrychlil dech.

„A kdo asi tak přijde, aby tě zachránil? Thanos ne. Ani král nebo královna. Imperiální vojáci také ne.“

Vstala, sebrala ze stolu zlatý pohár a hodila ho po něm. Lucious mu ale uhnul, pohár proletěl otevřenými dveřmi a zarachotil na schodišti.

Lucious zabouchl dveře a přiskočil k Ceres. Ruce jí přitiskl na zeď za ní a začal se o ni otírat tělem. Dech mu páchl alkoholem.

Ceres křičela a kopala ho do holení, Lucious jí ale přitiskl ruku na ústa a vtlačil jí koleno mezi nohy, takže jimi nemohla hýbat. Rychle jí vyhrnul sukni a na okamžik jí sundal ruku z úst. Vzápětí jí už drtil rty svými.

Ceres se udělalo nevolno. Rychle ho kousla tak silně, jak jen dokázala. Odtáhl se a pěstí ji udeřil do obličeje. Zlatým prstenem jí rozsekl tvář.

Přinutila se nevnímat bolest a ze všech sil zakřičela. On jí ale nacpal do úst kus nějakého hadru, čímž ji umlčel. Znovu jí zaútočil rukama na sukni. Pevně ji přitlačil ke zdi a v obličeji se mu zračil divoký výraz dravé šelmy.

„Způsobila jsi mi tolik problémů. Dlužíš mi alespoň trochu potěšení,“ zasyčel.

Ceres vypustila z úst několik přidušených zvuků. Snažila se s ním bojovat, jak jen mohla, ale on byl příliš silný a ona byla spoutaná.

Náhle bezvládně spadl na zem. Ceres si uvědomila, že před ní stojí Anka a v ruce svírá těžký stříbrný svícen.

„Anko,“ zachraptěla Ceres. Kolena se jí třásla tak, že málem ani nedokázala stát.

Anka k ní přispěchala, vylovila z kapsy klíč a odemkla jí pouta na rukou i na nohou. Osvobodila ji.

Nekontrolovatelně se třesoucíma rukama si Ceres vytáhla špinavý hadr z úst. Anka ji chytila za rameno a podívala se jí do očí.

„Jdou sem vojáci. Uteč!“ řekla.

„Tentokrát musíš jít se mnou,“ řekla Ceres.

„Ne, já musím zůstat.“

Pak se obrátila, vyběhla se dveří a její kroky postupně utichly, jak se rychle vzdalovala po temném schodišti.

Ceres se během okamžiku vzpamatovala a přiměla se k pohybu, i když by se nejraději schoulila do rohu místnosti a rozplakala se. Cestou ke dveřím ještě rychle nakopla Lucia do břicha. Už dřív jím pohrdala, ale teď v ní zahoří zášť vždy, když se na něj podívá. Tenhle okamžik si bude pamatovat. Ano, bude si ho pamatovat velmi dobře.

Zpocenýma rukama svírala zábradlí na schodišti. Sbíhala co nejrychleji, ale zrovna ve chvíli, kdy se dostala k jeho úpatí, objevila se zprava hlídka vojáků. Meče měli v pohotovosti.

Podívala se vlevo, ale i odsud k ní mířilo stejné množství vojáků.

Pak zaslechla kroky přímo za sebou, ale než se stihla otočit, ucítila, že ji něco udeřilo zezadu do hlavy. Pak už nebylo nic, než černá prázdnota.

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

Stephania seděla na svém místě vzadu v trůnním sále a neskutečně se nudila. Zakryla si ústa vějířem a skryla tak zívnutí, které se jí dralo na rty. Fádní setkání mužů a žen, které považovala za hloupější než slepice na dvorku. Málem už i usnula. Celé hodiny diskutovali stále stejným uspávajícím tónem o tom, že rada přichází o peníze, že je dvůr špatně spravován a jak revoluce, pokud bude dál pokračovat, bude stát Impérium nemalé peníze. Jako by to přítomní hodnostáři nemohli pochopit, už třikrát přišla řeč na to, že povstání stálo krále polovinu jeho zlata.

A přesto se po hodinách zbytečného handrkování a tuctech absurdních návrhů neobjevilo řešení. Žádné. Stephania už slyšela příliš mnoho hloupých nápadů a přicházely stále další. Když poslouchala tyhle jednoduché mumlající ubožáky, jen se jí tím potvrzovalo, že jsou to všechno opice bez mozku. Že jen předstírají, že vědí, o čem mluví a co dělají.

„Zbývají nějaké další záležitosti k projednání?“ zeptal se král sedící na trůnu v čele místnosti.

Nikdo se neozval. Díky bohům, pomyslela si Stephania. Umírala touhou dostat se pryč z přelidněné místnosti. Zadek už ji bolel z dlouhého sezení na nepolstrované židli. Ve chvíli, kdy bylo oznámeno, že si Thanos vezme Ceres, ji odstrčili a odsoudili k tomu, aby seděla v zadní řadě až u dveří. Vedle nejposlednějších hodnostářů celého Impéria. Její židle byla od krále dál než židle kohokoli jiného.

Však se zase brzy budu hřát na výsluní královy přízně, přísahala si. Už brzy.

Když už si myslela, že setkání skončilo, Cosmas, který seděl v popředí, vstal a požádal o slovo.

Stephania obrátila oči v sloup. Copak dnešek nikdy neskončí? Věděla, že Cosmas je starý, senilní, nedoslýchavý dědek, který se vždy staral o Thana – možná trochu moc, pomyslela si Stephania – ale jakou záležitost by mohl chtít řešit na setkání, jako bylo tohle? Celé dny nedělal nic jiného, než že trávil čas čtením svitků v knihovně, zíral na hvězdy a žvatlal o věcech, které neměly žádný význam – alespoň ne pro Impérium.

Stephania si uvědomila, že ani ostatní hodnostáři se netváří, že by je starý páprda zaujal. V očích se jim zračila naprostá znuděnost.

Zatímco si prohlížela květinový vzor na svých zelených sametových šatech, poslouchala jedním uchem, co se stařec chystá říct. Věnovala větší pozornost tomu, aby se ovívala, než tomu, co se děje kolem.

„Byl jsem požádán, abych doručil tento dopis Thanovi,“ řekl Cosmas. „Je od Ceres.“

Stephania našpicovala uši. Možná, že ten stařec nebyl až takový blázen, jak si o něm myslela. Naprosto jsem se v něm zmýlila, pomyslela si. Nikdy by nepředpokládala, že staroch bude loajálnější ke králi a Impériu než k Thanovi. Zdálo se, že se ve svých odhadech mýlila.

Srdce se jí zatetelilo radostí a musela se snažit, aby potlačila úsměv. Teď tu hloupou holku, Ceres, popraví a Stephania se bude moct provdat za Thana. Vše bude zas v pořádku. Byl to její osud. Takové štěstí! Možná, že se na ni bohové nakonec opravdu usmívali.

Stephania sledovala, jak si král tiše čte dopis a tváří se při tom stále zachmuřeněji. Na tučné tváři se mu zračil vážný výraz. Když dočetl, vzhlédl.

„Četl jsi to?“ zeptal se Cosma.

Cosmas udělal krok kupředu.

„Ano. Právě v tu chvíli jsem si uvědomil, že ti tento svitek musím předat,“ řekl. „Dívka je očividně lhářka, zlodějka a intrikánka. Revolucionářka v samém našem středu.“

Několik hodnostářů afektovaně zalapalo po dechu a v sále propukl chaos.

„Klid! Ticho!“ přikázal král.

„Nesmí si vzít prince!“ vykřikl jeden z rádců.

„Pověste ji za zradu!“ navrhoval další.

Místnost vybuchla nespočtem návrhů, co Ceres provést. Někteří křičeli, aby ji král nechal uvěznit, další požadovali její okamžitou popravu.

„Ticho!“ vykřikl znovu král. Tentokrát se všichni posadili a neklidně si mumlali. „Nemůžeme ji jen tak zabít. Povstalci by znovu vyšli do ulic a my ještě nejsme připraveni. Zatím bychom je všechny neporazili.“

„Ale něco udělat musíme,“ pronesl rádce. „Nechceš přece nechat zrádce v našem středu, aby donášel informace přímo do hlavního stanu povstalců.“

Stephanii napadl brilantní plán. Tak skvělý, až vyjekla. Několik hlav po ní střelilo pohledem. Stephania se usmála. Bylo jí jasné, že díky tomuto nápadu má velkou šanci se dostat zpět do královy přízně. Musí jen promluvit.

„Mohu něco navrhnout, excelence?“ zeptala se jasným, čistým hlasem a povstala při tom.

Král i královna se na ni podívali.

„Prosím. Pomůže to Impériu získat další prostředky,“ řekla, když si všimla, že váhají.

„Dobrá tedy, mluv,“ svolil král. „Ale zkrať to.“

Stephania vykročila z místa směrem ke královským trůnům. Zatímco její podpatky klapaly po mramorové podlaze, stovky očí sledovaly každý její krok. Ze všech sil se snažila potlačit úsměv, užívala si jejich pozornost. Těšilo ji, jak úžasný nápad jim může přednést. Zvlášť, když si uvědomila, že ti, kdo měli být v Impériu nejmocnější a nejchytřejší, ať už muži či ženy, na to nepřišli sami. Věděla, že jakmile ho králi prozradí, bude s ní souhlasit. A možná, že jí král a královna dopřejí více moci – více moci nad Ceres.

Pomalu došla k úpatí schodů pod trůny a hluboce se před králem a královnou uklonila.

„Vaše excelence až doteď skvěle využívaly Ceres k posílení a podpoře Impéria. A já vidím příležitost, jak v tom pokračovat,“ pronesla Stephania.

„Dobrá tedy, tak proč nás nepoučíš?“ zeptala se královna nepřátelským hlasem.

„Nezavrhujte Ceres,“ pokračovala Stephania. „Ani ji nedávejte popravit. Místo toho… použijte ji k tomu, aby bylo Impérium bohatší víc než kdy dřív.“

Místnost ztichla, jen několik lidí si vzrušeně šeptalo. Stephania přímo cítila, že se blíží doba, kdy bude znovu v královské přízni.

„A jak to podle tebe máme udělat?“ zeptal se král.

„Udělejte z ní trvalou účastnici na Jatkách,“ odpověděla Stephania.

Teď už místnost byla tak tichá, že Stephania slyšela i svůj vlastní dech.

„Je to jen holka,“ vykřikl někdo.

„Nikdo nebude platit za to, že uvidí masakr nějaké prosťačky,“ řekl další.

Stephanii už ti úzkoprsí krátkozrací starci začínali unavovat.

„Ceres už brzy bude patřit mezi královské. Navíc je to něco nového. Také je zuřivá bojovnice, sledovala jsem ji, když bojovala s Luciem. Porazila ho. Troufám si říct, že se budou sjíždět lidé ze široka daleka, jen proto, aby ji viděli.“

Král přimhouřil oči a zamnul si bradu.

„Nechte diváky platit přirážku za to, že mohou sledovat princeznu bojepána,“ dodala Stephania.

Král se zadíval na královnu a královna souhlasně pozvedla obočí.

„Princezna bojepán,“ řekl král. „Promyslím to, ale zdá se to jako skvělý nápad. Velmi dobře, Stephanie, velmi dobře.“

Stephania se znovu uklonila a odešla zpět na své místo. Byla na sebe neskutečně hrdá za to, že přišla s tak geniálním plánem. Nejen, že její nápad přinese Impériu další peníze, současně poslouží i jejím osobním záměrům.

Pomstě.

Thanos bude konečně jen její.

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

Taková ztráta času, pomyslel si Sartes, zatímco seděl pod vrbou na dvorku a loupal brambory pro matku. Do vínové tuniky se mu neustále opíral vítr a Sartes si ji proto musel často upravovat. Byl prý příliš mladý na to, aby bojoval spolu s ostatními povstalci. Alespoň mu to tvrdil Rexus a poslal ho domů, aby jen seděl a čekal, až dospěje. Aby si připadal zbytečný a přemýšlel o Nesově smrti. Aby seděl a myslel na to, že je Ceres uvězněná v paláci, kde ji nejspíš zneužívají, ubližují jí a mučí ji.

Hodil oloupanou bramboru do hrnce a začal loupat další.

Jak mohl Rexus očekávat, že tu bude jen tak sedět a nic nedělat, že bude snášet následky války, bez možnosti ji ovlivnit? Nebyl příliš mladý, to věděl, ale povstalci to viděli jinak. Měli jiný názor. Jen proto, že nebyl tak velký jako ostatní, to neznamenalo, že nemá dovednosti a schopnosti, které by se jim hodily ve válce proti Impériu.

Ať přemlouval Rexe, jak chtěl, stejně ho poslali domů, aby loupal zeleninu pro svoji matku a byl jí k ruce.

Když zaslechl kola rachotící po štěrkové cestě, vzhlédl. Nad uzavřeným vozem vlály modro-zlaté prapory Impéria a za ním pochodovaly tuctu imperiálních vojáků v pravidelném dvojstupu.

Otevřely se přední domovní dveře a ven vyšla Sartova matka. Zamžourala na vůz, rukou si zastínila oči a ve tváři se jí zračil nespokojený výraz.

„Jdi dovnitř, Sarte,“ přikázala mu.

„Matko –“

„Jdi okamžitě dovnitř!“ zařvala.

Sartes vyskočil, hodil nůž do vědra s bramborami a vyběhl k domu. Funěl při tom nespokojeností. Všichni se k němu chovali jako k bezmocnému děcku.

„A nechoď ven, dokud ti neřeknu, rozumíš?“ vyštěkla matka.

Sartes za sebou zabouchl dveře a posadil se ke kuchyňskému stolu. Vykukoval skrz částečně otevřené okenice. Viděl, že imperiální vůz zpomalil a pak úplně zastavil přímo před jejich dvorkem.

Z kozlíku seskočil imperiální voják a se svitkem vyrazil k Sartově matce. Na svitku visela imperiální pečeť.

„Jsme tu, abychom odvedli tvého prvorozeného syna do královské armády,“ řekl voják a podával svitek Sartově matce.

Sartes sledoval, jak se jeho matka podívala na svitek, ale nepřevzala ho.

„Ceres je moje dcera a jak víte, bude se už brzy vdávat za prince Thana,“ řekla.

Sartes vstal od stolu a opatrně došel k oknu. Pečlivě naslouchal, co se venku děje.

„Král nařídil, abychom odvedli všechny prvorozené muže,“ nenechal se odbýt voják.

„Můj nejstarší syn je mrtev,“ odpověděla roztřeseným hlasem.

„A co tví další synové?“ zeptal se imperiální voják.

„Jak se odvažuješ tázat se mě na tohle?“ vyhrkla Sartova matka.

„Král nevyjmul tvoji rodinu z povinnosti sloužit jemu a Impériu. Takže se tě znovu ptám, máš nějaké další syny?“ pokračoval voják.

„I kdybych měla další syny, což nemám, brzy by z nich byli princovi švagrové a královská armáda by nad nimi neměla žádnou moc.“

Imperiální voják udělal výhružný krok směrem k ní a Sartes si pomyslel, že ji určitě uhodí. Málem vyběhl ven, ale věděl, že kdyby to udělal, musel by se později buď ospravedlňovat před matkou, nebo by ho odvedli do královské armády. Ani jedna z těchto možností se mu ani trochu nezamlouvala.

„Mám tedy předpokládat, že jsi s povstalci?“ zavrčel voják.

„Proč bys při nebesích předpokládal takovou věc?“ zeptala se Sartova matka.

„Protože odporuješ královu nařízení.“

„Nejsem s povstalci,“ pronesla rozhodně.

„Budeš se tedy řídit královským nařízením?“

„Budu a řídím se jím.“

„Pak ustup, abych mohl prohledat dům.“

„Nemáš žádné právo prohledávat můj domov,“ vyštěkla.

„Mám rozkaz zabít každého, kdo se staví na odpor!“ vykřikl voják. „A teď mi uhni z cesty, ženská!“

Sartes se lekl, uvědomil si, že pokud nezmizí, vojáci ho odvedou a bude muset bojovat v řadách královské armády. Chtěl vycouvat od okna směrem do zadního pokoje, ale když se pohnul, narazil do židle, která se s rachotem převrátila. Vyrazil prudce pryč, a když už byl v zadním pokoji, slyšel, jak voják vykopl vstupní dveře.

Než stihl proskočit oknem ven, byl už voják u něj. Pevně mu sevřel paži, strhl ho zpět a vlekl ho ven. Sartes se mu vysmekl, chytil židli a zaútočil jí na vojáka. Zasáhl ho do hlavy a rozrazil mu obočí.

Voják vykřikl a zhroutil se na podlahu. Sartes znovu vyrazil do zadního pokoje.

Rozrazil okenice a proskočil oknem. Srdce mu divoce bušilo až v krku. Nemyslel na nic jiného, než že se musí rychle dostat pryč. Proběhl kolem přístřešku, téměř už byl na louce, ale v tu chvíli uslyšel jekot své matky.

To ho přimělo se zastavit a ohlédnout se. S hrůzou si uvědomil, že imperiální voják odvedl matku za dům a teď jí drží dýku na krku.

„Matko!“ vykřikl zhrozeně Sartes.

„Prosím, nezabíjej mě,“ skřehotala matka. „Sarte, nenecháš svoji matku zemřít, že ne?“

Sartes na okamžik zaváhal. Pokud se vrátí, přinutí ho bojovat proti přátelům, proti všemu, v co věřil, proti svobodě, volnosti a spravedlnosti. Bude muset zabíjet ty, na kterých mu záleželo. Budou ho nutit ničit vše, o čem v hloubi duše věděl, že je správné. Ale pokud bude utíkat dál, je možné, že ho vojáci stejně chytí a navíc bude jeho matka mrtvá.

Kdyby byl příčinou smrti vlastní matky, nedokázal by žít sám se sebou. Nepřítel by jí kvůli němu podřízl hrdlo.

Zatímco k němu běželi tři imperiální vojáci, zvedl ruce do vzduchu na znamení, že se vzdává. Upíral při tom pohled na matku, které se v obličeji objevil výraz úlevy ve chvíli, kdy jí voják sundal dýku z krku. Alespoň to Sarta mohlo těšit. Zároveň to byl ale hořký pocit.

Vojáci srazili Sarta na zem, zkroutili mu ruce za zády a svázali mu zápěstí provazem. Pak ho vytáhli na nohy a odvedli kolem matky, jejíž oči se teď plnily slzami.

„Sarte,“ volala. „Můj chlapečku.“

Šla za ním k vozu, ale marně natahovala ruce, jako by ho chtěla obejmout. Prsty jí klouzaly po jeho košili.

Voják ji udeřil přes tvář a ona se vzlyknutím upadla na vyprahlou trávu.

Vojáci hodili Sarta do vozu za dalšími třemi mladými muži a zamkli dveře.

„Tohle si nikdy neodpustím,“ křičela jeho matka. „Nikdy!“

Vozka pobídl koně bičem a vůz se s náhlým trhnutím rozjel. Sartova matka se vyškrábala na nohy a sevřela rukama mřížoví vozu. Upírala na Sarta zoufalý pohled.

„Vrať se mi, Sarte. Slib mi, že se vrátíš!“

Sartes ale odvrátil pohled. Nehodlal jí nic slibovat. Věděl, že jen kvůli ní teď skončil jeho život. Kvůli ní bude muset bojovat po boku lidí, kteří připravili o život Nesa, po boku lidí, kteří odvedli Ceres. Po boku lidí, kteří zničili jejich rodinu.

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

Rexus uháněl s větrem o závod směrem ke královskému paláci. Anka seděla na koni za ním a svírala ho tak pevně, jako by šlo o život. Za nimi jeli August a Crates. Jejich koně byli obtěžkaní zbraněmi a výstrojí ukrytou pod vlněnými přehozy. Nebe nad jejich hlavami bylo pokryté hvězdným kobercem.

Rexus nezamhouřil oka od chvíle, kdy zjistil, že se Ceres má vdát za prince Thana. To pomyšlení mu působilo nekonečná muka. Považoval Ceres za lhářku a zrádkyni. Už nikdy ji nechtěl vidět. Nikdy už na ni nechtěl myslet, nicméně nebyl schopný od ní odpoutat své myšlenky. Jediné, co mu za několik posledních dní a nocí vířilo v hlavě, bylo její jméno.

Když ho ale v Přístavní jeskyni vyhledala Anka, všechno se změnilo. Informovala ho, že je Ceres spoutaná ve věži a že ji předminulou noc téměř znásilnili. Také mu řekla, že si Ceres odmítla prince Thana vzít. V tu chvíli se mu zkroutil žaludek nevolností. A když pak Anka řekla, že Ceres miluje jen jeho – Rexe – a že nemluví o nikom jiném, než o něm, zastavilo se mu srdce. Pozdě si uvědomil, že Ceres byla opravdu celou dobu věrná revoluci a jemu. A že byl blázen, když jí nevěřil.

Zaklel, bolest byla příliš velká na to, aby ji dál zadržoval. Byl k Ceres tak tvrdý, odvrhl ji, když žebrala, aby se mohla přidat k povstalcům. A přitom nedělala celou dobu nic jiného, než že podporovala revoluci, dělala přesně to, co po ní žádal. Přísahal si, že jakmile Ceres znovu uvidí, odprosí ji a požádá o odpuštění. Její uvěznění byla jeho chyba. Mohla za to jeho pýcha. Měl jí naslouchat, když za ním přišla do Přístavní jeskyně. Jako vždy ale vše posuzoval příliš zbrkle, měl prostě horkou hlavu.

Ohlédl se, aby se přesvědčil, že jsou jeho přátelé stále za ním. Zvažoval, jestli nevzít dvakrát tolik mužů, ale uvědomil si, že kdyby s ním bylo víc než dva mladí povstalci, mohla by jejich skupina vzbudit podezření u imperiálních vojáků hlídkujících v nočních ulicích Delosu. Kdyby jich bylo méně, nedokázali by odrazit jakékoli množství vojáků, kteří mohli hlídat Ceresinu věž. Celá záchranná akce by tak ztroskotala.

August byl nováček – mladý, veselý a urostlý jako bojepán. Přidal se k povstalcům před necelým měsícem a řekl Rexovi, že opustil svého otce – králova rádce – kvůli tomu, jak se choval k otrokům. Crates byl jedním z otroků Augustova otce. Té noci, kdy August uprchl, ho vzal s sebou a tak ho osvobodil.

Crates byl vysoký a štíhlý, ale s lukem a šípy dovedl zacházet jako nikdo jiný. Protože nezažil nic jiného než nedostatek, měl v sobě oheň, který se Rexovi líbil. Mladý muž ztělesňující ducha revoluce.

Když dorazili k městu, zatáhla se obloha tmavými mračny a noc tak byla ještě tmavší. Rexus je tiše vedl zadními uličkami, procházeli kolem nedotčených domů plných lidí i kolem domů zničených Impériem.

Když zastavili v uličce nedaleko paláce, byla už obloha zase jako vymetená a měsíc s hvězdami jim osvětloval cestu.

Anka seskočila z koně, vykoukla zpoza rohu a ukázala na věž, ve které věznili Ceres.

„Musím se vrátit,“ řekla. „Kdyby někdo zjistil, že jsem byla pryč…“

„Ano, jdi,“ souhlasil Rexus. „A Anko…“

Anka se ohlédla a podívala se na něj.

„Díky,“ řekl.

Přikývla a pak už Rexus viděl, jak mizí tmavou ulicí směrem k zadnímu vstupu do paláce.

Rexus chvíli sledoval imperiální vojáky pochodující kolem zdi a všiml si, že procházejí kolem zhruba každých pět minut. To by jim mělo poskytnout dost času na to, aby se dostali nahoru a nikdo si jich nevšiml.

Urychleně přivázali koně, sebrali zbraně a lano a ve chvíli, kdy prošel kolem další voják, zkontrolovali, jestli je čistý vzduch. Pak vyrazili a Rexus vedl Augusta s Cratem k vnější zdi.

Zeď byla hladká, ale když lana přehodili přes její okraj a zachytili je ve stromech na opačné straně, nebyl problém ji přelézt.

Jakmile zdolali zeď, seskočili z ní a tiše dopadli do měkké zelené trávy. Pak se začali krást k paláci a skrývali se při tom za stromy a keře.

Rexus si pozorně prohlížel stěny věže, ke které se dostali. Byla vyšší, než si původně myslel, ale byl si jistý, že ji dokáže zdolat. Vyšplhá nahoru, osvobodí Ceres a pak se i s ní dostane dolů. Jakékoli myšlenky na to, že by mohl uklouznout a spadnout, raději zaháněl, protože věděl, že právě nejistota může způsobit jeho pád.

„Skryjte se za keře, než se k ní dostanu,“ řekl Rexus Augustovi a Cratovi. „Pokud se objeví vojáci, dejte mi signál napodobením křepelčího volání.“

Sundal si plášť a svěřil ho Augustovi.

„Zlom vaz,“ zašeptal August a zmizel s Cratem ve stínech.

Rexus připevnil lano k jednomu ze šípů, kterým pak prostřelil zpola otevřenou okenici. Chvíli čekal. Doufal, že Ceres přijde k oknu, ale nevšiml si žádného pohybu.

Zatahal za lano, aby se ujistil, že drží pevně, a když zjistil, že je vše v pořádku, opřel se nohou mezi dva kameny a začal šplhat. Jedna noha za druhou, přitahoval se na laně a propracovával si cestu vzhůru. Svaly na rukách se mu napínaly, nohama se opíral o hluboké spáry v kamenné stěně.

Zhruba v polovině výstupu byla římsa, na které se Rexus zastavil, aby si odpočinul. Těžce oddechoval. Když se podíval dolů, neviděl nic než keře, stromy a stíny. S uspokojením konstatoval, že se August a Crates schovávají opravdu dobře.

Jakmile znovu popadl dech, pokračoval ve výstupu. Během chvilky mu opět srdce bušilo námahou. Nebo to bylo kvůli pomyšlení na setkání s Ceres?

Napnul síly a začal šplhat rychleji, chtěl se k ní dostat co nejdřív, znovu vidět její úsměv, její krásné oči, cítit její hebkou kůži.

Několik stop od vrcholu se zastavil, zdálo se mu, že dole něco zaslechl, ale když se podíval, nikde nic neviděl.

Konečně se dostal až k parapetu a nahlédl do pokoje.

„Ceres,“ zašeptal.

„Rexi?“ zaslechl Ceresin šepot, ve kterém zazníval úžas.

Pak spatřil její tvář, ve které měla zoufalý výraz. A také si všiml, že na sobě má vznešené šaty, které jsou ale roztrhané a špinavé. Když sevřela do dlaní jeho ruce, cítil, jak chladné je má. Ale zároveň také jak jsou silné. Přitáhla ho k sobě.

„Přišel jsi pro mě,“ řekla a objala ho.

„Omlouvám se za to, co jsem říkal,“ omlouval se a pevně ji objal. Už nikdy ji nechtěl pustit. „Miluji tě celým svým srdcem.“

„Taky tě miluji,“ řekla. „Všechno mě to mrzí.“

Odtáhl se a pohladil ji po vlasech. Zahleděl se jí do očí. Ceres se postavila na špičky, položila mu ruku zezadu na krk a přitáhla si ho, takže se jejich rty setkaly. Vášnivě ji políbil a dal do toho polibku vše – všechnu lítost a touhu. Její rty byly měkké a on věděl, že jim je souzeno, aby byli spolu.

Odtrhl se od ní.

„Musíme si pospíšit,“ řekl. „Na tohle bude čas později.“

Ceres přikývla.

Rexus tasil dýku z pochvy na opasku, aby ji osvobodil z pout.

Náhle ale ucítil mučivou bolest v zádech. Nemohl se nadechnout.

Podíval se dolů a ke své hrůze si uvědomil, že mu z hrudi trčí hrot šípu.

Než si stihl uvědomit, co se děje, objevil se mu před očima další hrot.

Zaútočili na něj zezadu, uvědomil si. Strážní si ho museli všimnout. Střílejí na něj zezadu.

Natáhl ruku k Ceres, ale svět už mu černal před očima. Chtěl jí přetnout pouta, ale místo toho ztratil rovnováhu, začal padat dozadu.

A pak vypadl z okna.

Rexus padal jakoby zpomaleně. Vítr mu hvízdal v uších a přinášel k němu Ceresin křik. Vzduch byl hustý a teplý jako čerstvě nadojené mléko. Nekladl mu žádný odpor. Cesta dolů se zdála tak dlouhá, jako by se propadal do země, jako by ho země celého spolkla. Neměl by už brzy přijít náraz?

Poslední věc, kterou viděl, než narazil do země, byla Ceresina tvář zrůzněná hrůzou. Dívala se na něj a stejně jako on si přála, aby všechno bylo jinak.

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

Thanos stál na přídi své lodi a vdechoval vůni oceánu. V dálce už spatřil Haylon a okamžitě znovu zalitoval, že vyplul. S každým nádechem na této cestě, s každou stopou, kterou loď urazila, litoval stále víc. Teď, když už byl jejich cíl na dohled, to bylo naprosto jasné: věděl, že byla chyba, že neunesl Ceres z hradu a neutekl s ní před strýcem někam daleko. Někam daleko od všeho, co znal.

A teď se jeho lítost změnila v hanbu. Ano, cítil se zahanbeně kvůli tomu, že nechal krále, aby si s ním hrál. Aby je s Ceres štval proti sobě a proti všem ostatním.

Vlny se tříštily o boky lodi a jeho rozehřátou tvář skrápěly slané kapky. Mořský vánek mu nepřestával čechrat vlasy a Thanos nemohl odtrhnout oči od racků, kteří se nořili do moře a po chvíli vylétali s rybami v zobácích.

Kdybych byl takhle svobodný, pomyslel si.

Stále trpěl mořskou nemocí. Trpěl jí už ode dne, kdy loď odrazila od pobřeží Delosu. To bylo před týdnem, kdy vypluli směrem na jih. Teď, když byl Haylon v dohledu, chtělo se mu skočit do moře a k pobřeží doplavat. Políbit bílou písčitou pláž obklopující ostrov. Země, pevná země, pomyslel si. Nikdy by nečekal, že mu bude tolik chybět.

Užasle pozoroval nedaleký ostrovní ráj. Ostrov fungoval jako obchodní křižovatka všech západních národů. Byl opravdu překrásný, to bylo vidět už z daleka. Za městem se k nebi tyčily nádherné hory, jako by vystupovaly přímo z moře. Ve sluneční záři se ostrovní stavby zlatě leskly. Byl tu poprvé, a čím blíž pluli, tím víc si přál, aby jeho první návštěva proběhla za úplně jiných okolností. Aby nepřiplouval s úkolem pobít obyvatele nebo zničit krásnou architekturu jejich majestátních budov.

Očima sledoval cestu, která se klikatila městem od vstupní brány, kolem domů a věží až k hradu spočívajícím na hoře. Byla to cesta, kterou generál Draco popisoval na jejich strategických poradách. Cesta, kterou budou postupovat, aby pak dobyli hrad. Cesta, kterou skropí krví. Cesta, kterou, jakmile po ní projdou, už nikdo nepozná. Hradby kolem města byly vysoké, ale za pomoci žebříků, lan, katapultů, zápalných šípů a desítek tisíc vojáků, kteří zaútočí v jednu chvíli, město brzy podlehne. Tak to tvrdil generál Draco. A Thanos věděl, že má pravdu.

Když se otočil, aby si prohlédl posádku, napětí na palubě zhoustlo tak, že mu připadalo jako neproniknutelná zeď. Bylo ve vzduchu ještě něco jiného než jen běžná vojenská nervozita? Celou cestu měl Thanos pocit, jako by ho někdo nebo něco sledovalo. Jako by ho někdo propaloval pohledem, ale když se ohlédl, aby viděl, o co se jedná, nikde nikdo nebyl. Nejraději by na to zapomněl a řekl si, že je jen zbytečně vyplašený. Když se o tom ale přesvědčil, objevil se ten pocit znovu. Jako by mu někdo studenými prsty sevřel žaludek.

Pokývl na generála Draca oděného ve zlaté zbroji s přilbou na hlavě. Po boku mu stál ohromný imperiální voják. Byl to největší voják, jakého kdy Thanos viděl, skutečný obr. Pro zbytek mužů byl známý jako Tajfun, i když Thanos pochyboval, že je to jeho pravé jméno. Šířily se zvěsti, že Tajfun jednou bojoval se skupinou dvaceti divokých seveřanských válečníků a že je všechny pobil za necelých pět minut.

Generál Draco a Tajfun povedou útok na město a Thanos přivede druhou vlnu vojáků, jakmile se jim podaří otevřít hlavní bránu. Generál nařídil okamžitý útok. Nechtěl dát povstalcům na Haylonu šanci se shromáždit. Thanos pochyboval, že si jich povstalci ještě nevšimli, a nevěřil tomu, že už se dávno neshromáždili k obraně města. Současně ale věděl, že se nikdo nedokáže ubránit početní převaze, kterou sem král Claudius poslal.

Z lodí spustili na neklidné azurové moře stovky veslic a do nich přestoupili imperiální vojáci odění v těžkých zbrojích, ozbrojení kvalitními zbraněmi. Větší lodě vezly katapulty a balvany, které měly vrhat na město.

Generál Draco pozval Thana do své lodě a Thanos se posadil hned vedle Tajfuna. Připadal si vedle něj jako trpaslík.

„Pamatuj, naším cílem je získat město ještě před západem slunce. Do hodiny musí být naše,“ řekl generál. „Zabijeme každého, kdo bude klást odpor.“

„Ženy a děti ale ušetříme, je to tak?“ zeptal se Thanos.

„Pokud se podvolí,“ odpověděl generál. „Pokud se skloní před praporem Impéria a odpřísáhnou věrnost královským zákonům.“

„Nemyslím si, že by ženy a děti byly nějakou hrozbou, i kdyby kladly odpor,“ pronesl Thanos.

„Takové jsou královy rozkazy. O nich se nediskutuje,“ vyštěkl generál a probodl Thana pohledem.

Thanos se odvrátil, ale už se rozhodl – nebude zabíjet ženy ani děti, i kdyby kladly odpor.

Dorazili na pobřeží a Thanos vyskočil z lodi. Teplá voda mu dosahovala po kolena. Společně s ostatními imperiálními vojáky táhl loď směrem k ostrovu. Pohlédl přes rameno zpět do lodi a všiml si, že se generál Draco o něčem baví s Tajfunem. Pak se na sebe podívali a generál na Tajfuna pokývl. Potom se vydal po bílé písečné pláži pryč.

Thanovi se to nejprve zdálo podezřelé, ale když se generál ohlédl i po něm a také na něj pokývl, nevěnoval tomu už pozornost.

Lodě byly vytaženy na pobřeží, zbraně a katapulty naloženy na vozy a imperiální vojáci se rozdělili do dvanácti praporů. Thanos měl velet jednomu z nich.

Zaujal své místo v čele mužů a vedl je na jih, přímo po pobřeží, brodili se po kotníky vodou. Ucítil známý pocit: kombinaci vzrušení, strachu a adrenalinu. Blížila se bitva.

Nedošel ale příliš daleko, voda mu stále omývala kotníky, když náhle ucítil ostrou bolest v horní části zad.

Padl na kolena. Překvapilo ho to a nechápal, co se děje.

Cítil v zádech chladný kov a náhle si uvědomil, o co jde: někdo ho bodnul.

Klečel na zemi, hlava se mu točila a zdálo se mu, že ničemu nerozumí. Stále ještě byli od nepřátel dost daleko.

Pak ucítil, jak z něj vytrhli meč, a vykřikl. Bolest byla nesnesitelná. Vzhlédl a spatřil Tajfuna, který se nad ním tyčil jako vysoký strom. Otíral si z čepele meče Thanovu krev.

Šklebil se na něj a Thanos měl náhle jasno: podlá vražda.

A nikdo se nesnažil mu pomoct.

„Nějaká poslední slova?“ zeptal se Tajfun neskutečně hlubokým hlasem.

Thanos zalapal po dechu.

„Kdo tě poslal?“ podařilo se mu vyslovit.

„Řeknu ti to,“ odpověděl Tajfun. „Až zemřeš.“

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

Ceres seděla na vlhké podlaze žaláře, zády se opírala o chladnou kamennou stěnu a po tvářích jí kanul nekonečný proud slz. Nevěděla, jak dál. Co – co má dělat? Thanos ji opustil. Nesos zemřel. A co bylo nejhorší, Rexus…

Vzlykla a roztřeseně se nadechla. Vzpomínka se jí vrátila jako bodnutí dýkou. Rexus zasažený do zad, padající z jejího dosahu po zádech ven z věžního okna. Odtrhli ho od ní ve chvíli, kdy jí byl tak blízko. Kdy byli tak blízko začátku nového společného života.

Bylo to příliš kruté.

Ceres se rozvzlykala. Uvědomila si, že už není nic, čeho by se měla bát. Zdálo se, že už ani nezáleží na jejím životě.

Nevěděla, kolik času uplynulo, než zaslechla kroky blížící se chodbou. Nepohnula se. Už jí bylo jedno, co s ní královští udělají. Dostala se do bodu, kdy jí nezáleželo ani na tom, jestli přijdou a zabijí ji. Naopak, bylo by to vysvobození.

Na opačné straně mříží se zastavila žena a tři muži. Ceres nehodlala zvednout zrak, ale podle přeslazeného růžového parfému poznala, že je to Stephania.

Imperiální voják odemkl celu, ale Ceres stále koukala do země. Nebrala jejich přítomnost na vědomí.

„Žádají si tě v Aréně,“ řekl voják.

Ceres se nepohnula.

„Zúčastníš se Jatek.“

Ceres cítila, jak z ní vyprchávají poslední zbytky životní síly. Takže ji nakonec opravdu zabijí.

Voják ji chytil za paži, vytáhl ji na nohy a spoutal jí ruce za zády. Když Ceres konečně vzhlédla, všimla si, že se Stephania usmívá.

Stephania k ní přistoupila.

„Než zemřeš,“ pronesla jedovatým hlasem, „možná bys chtěla něco vědět.“

Naklonila se blíž a Ceres ucítila na krku její horký dech.

„Poslala jsem posla na Haylon,“ pokračovala Stephania. „Nesl velmi zvláštní vzkaz. Říkala jsem Thanovi, aby mne neurážel. Aby ze mě nedělal blázna. A teď konečně zjistil proč.“

Spokojeně se usmála, i když Ceres nechápala, z jakého důvodu.

„Thanos,“ řekla Stephania, „je mrtvý.“

*

Imperiální vojáci protáhli Ceres zatuchlou chodbou žaláře a pak nahoru po schodech. Vyvlekli ji ven až do uzavřeného vozu. Jakmile se za ní zavřely dveře a vojáci zaujali svá místa na kozlíku, dali se koně do kroku a vůz vyjel z palácového nádvoří ven do ulic Delosu. Projížděli kolem známých domů, klestili si cestu mezi zástupy lidí mířících do Arény.

Ceres si okolí nevšímala, všechno kolem bylo jakoby rozmazané. Na ničem už nezáleželo. Všichni, které milovala, byli buď někde daleko, nebo mrtví.

Jako blesk ji zasáhlo, když si uvědomila, že projíždějí přes Fontánové náměstí. Před očima se jí zjevila Rexova tvář. Pouhé dva týdny. Ještě před dvěma týdny byli tady, veselí, plní nadějí, volní.

A ještě včera ho objímala, cítila jeho lásku. A jen o moment později se řítil vstříc smrti. Jak mohl být v jednu chvíli tak skutečný, tak živý, a o chvíli později jen pouhou vzpomínkou?

Před Arénou se vůz se skřípěním zastavil, imperiální voják strhl Ceres dolů a zavlekl ji dolů do tunelů.

Prošli kolem bojepánů a jejich zbrojířů. Jásání davů bylo slyšet i hluboko v podzemí.

Konečně ji voják strčil do malé kobky a rozkázal jí, aby se oblékla do zbroje ležící na lavici. Pak odešel a zamkl za sebou dveře.

Opuštěná Ceres se svlékla a pak vklouzla do kožené sukně a hrudního plátu. Obojí bylo pobité zlatem, měkké a nové. Všimla si, že zbroj jí byla vyrobena přímo na míru, přesně jí seděla. Natáhla si boty a i ty byly přesně pro ni. Kůže byla vláčná a konce tkanic zdobené zlatem.

Všechny ty roky snila o tom, že z ní bude bojepán, že bude stát s mečem v ruce před tisíci diváků.

A přesto teď, když na to došlo, nechtěla tu být. Král a královna jí ukradli sen, zničili ho a teď ji přinutili bojovat za lidi, které nenáviděla.

Ani ne o minutu později se imperiální voják vrátil a nařídil jí, aby ho následovala.

Znovu prošli temným tunelem, tentokrát kolem vyskládaných zbraní a kolem tuctů padlých bojepánů a jejich zbrojířů. Došli k bráně a Ceres teď jasně slyšela burácení davů zvenčí. Sevřel se jí žaludek.

„Tvým zbrojířem bude Paulo,“ oznámil jí voják.

Paulo byl sice malý, ale pod tmavou hladkou kůží se mu napínaly svaly. Černé vlasy mu lemovaly srdčitou tvář a pod plnými rty měl na bradě několik vousů.

„Bude mi ctí ti sloužit,“ pokývl hlavou Paulo a podával jí meč.

Ceres nechtěla odpovědět. Nechtěla si připustit, že je to vše skutečné.

„Další jsou Ceres a Paulo!“ vykřikl imperiální voják.

Dokonce, i když se Ceres už o svůj život nebála, roztřásly se jí ruce a vyschlo jí v krku.

Železná brána se se zachřestěním otevřela, a když Ceres nahlédla na bojiště, uviděla dva vojáky táhnoucí do tunelů mrtvého bojepána.

Zhluboka se nadechla a vykročila do Arény.

Řev davu byl ohlušující. Sluneční paprsky jí laskaly na kůži, a když přelétla očima po hledišti, bodal ji jejich jas do očí.

„Ceres! Ceres! Ceres!“ skandovali všichni.

Když si její oči přivykly na sluneční jas, přehlédla celé bojiště. Na opačné straně čekal barbarský bojepán. Paže měl silné jako Ceresin pas, žíly na nohách tepaly mezi napnutou kůží a naběhlými svaly.

Ceres sevřela jílec meče a věděla, že ji tenhle muž zabije. Pohlédla na Paula a všimla si, že ani on nepředpokládá její vítězství.

Ale ona neustoupí.

Se vší odvahou, která v ní ještě zbývala, pozvedla meč.

Celý život byla otrokyní. Ale teď, i když velmi pravděpodobně zemře, si uvědomila, že tahle část jejího života právě skončila.

Teď, konečně, se z otrokyně stane bojovnicí.

Teď si pro ni může přijít smrt.

A teď také může začít žít.

Dav burácel.

„CERES! CERES! CERES!“

JIŽ BRZY!

Kniha druhá série Koruny a slávy

Chcete knihy zdarma?

Zaregistrujte se na e-mail list Morgan Rice a získejte 4 knihy zdarma, 3 mapy, 1 aplikaci zdarma, 1 hru zdarma, 1 grafický román zdarma a exkluzivní dárky! Pro registraci navštivte: www.morganricebooks.com

Poslechněte si sérii ČARODĚJŮV PRSTEN ve formátu audio knihy!

Knihy od Morgan Rice

CESTA OCELI

POUZE HODNI (Kniha č.1)

KORUNY A SLÁVY

OTROKYNĚ, BOJOVNICE, KRÁLOVNA (Kniha č.1)

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

POVSTÁNÍ STATEČNÝCH (Kniha č.2)

OTĚŽE CTI (Kniha č.3)

ZROZENÍ UDATNOSTI (Kniha č.4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č.5)

NOC STATEČNÝCH (Kniha č.6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

ARÉNA TŘI (Kniha č.3)

VAMPIRE, FALLEN

PŘED ÚSVITEM (Kniha č.1)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENA (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

POSEDLÁ (Kniha č.12)

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující 12 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller, skládající se zatím ze dvou knih; epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih; a také zbrusu nové epické fantasy ságy KORUNY A SLÁVY. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!