Neuvěřitelné prázdniny

Jan Mrazů žil se svými rodiči v hájovně u Borového lesa. Pan Mráz byl hajný a měl zdejší les na starosti. Byly prázdniny a protože pan Mráz si nemůže jen tak odjet na dovolenou a nechat zvířata a les o samotě, seděl teď Jan na dvoře a povídal si s jejich psem Viktorem.

Viktor však nebyl jen tak ledajaký pes. Pan Mráz ho měl v lese jako svou pravou ruku. Viktor nosil střelené zajíce a koroptve, uměl prohledávat liščí nory a bylo-li třeba, doběhl i do vesnice pro noviny. Co ho ale od ostatních psů odlišovalo byla skutečnost, že dokázal mluvit. Jan v něm měl proto nepostradatelného kamaráda.

Oba se zrovna bavili o filmu, který viděli den před tím v televizi, ve kterém si jeden člověk sestrojil křídla a pokoušel se s nimi marně vzlétnout.

„Viktore, já si přesto myslím, že je možné, aby člověk vlastní silou létal.„

„Hmm, třeba to možné je.„

„Určitě to možné je! Třeba to lidi dřív uměli a jenom to kvůli něčemu jinému zase zapomněli. Já jsem četl, že v Egyptě teď našli něco jako baterii, která je několik tisíc let stará a my si myslíme, že jsme na to přišli teď! “řekl Jan.

„Opravdu? To jsem nevěděl.„divil se Viktor.

„Kdyby jenom to! Našli se věci o kterých ani netušíme na co kdysi byly.„pokračoval ‘Jan, čmáraje si přitom klackem něco do písku. Najednou klacek odhodil a podíval se na Viktora.

„Víš co Viktore, mam nápad! Co kdyby jsme si sami postavili letadlo?“

Viktora to tak překvapilo, že se nezmohl ani na odpověď.

„Už vím i jak letadlo uděláme! Pohánět ho budeme nohama!“„A začneme ze stavbou hned!“

Pan Mráz měl ve stodole velkou dílnu, kde občas spravoval svoje auto nebo dělal nové krmelce pro srny. Za stodolou si vybrali potřebná prkna, suchá a rovná a nanosili je do stodoly.

„Nejdřív uděláme Viktore kostru. Pořádně pevnou! Až poletíme může přijít zničehonic silný vítr a kdyby praskla-“Jan se na moment odmlčel, „-nemusím ti říkat co by se s námi stalo! Navíc musí unést i zásoby na delší cestu.„

Do večera oba měřili, řezali a stloukali a byli tak zabraní do práce, že skoro přeslechli volaní paní Mrázové, aby šli k večeři, která už je na stole.

„Ráno Viktore, musíme začít dřív, aby jsme to všecko stihli. Chci aby jsme už zítra vzlétli.„ a šli na večeři.

Příští ráno vstali oba brzo, až se tomu paní Mrázová divila a chtěla hned vědět co tam ve stodole cely čas dělají.

„Stavíme letadlo a až bude hotové vyletíme nejdřív nad hájovnu, obletíme celý les a pak chceme letět někam tak daleko, že se vrátíme až před koncem prázdnin.„řekl Jan a paní Mrázová se jen zasmála a řekla ať ve stodole neudělají nepořádek, aby se táta nezlobil.

Do večera připevnili křídla a udělali kabinu. Jan do ni chtěl umístit sedadla tak, aby seděli s Viktorem vedle sebe. Letadlo by bylo však moc široké, proto dali sedadla za sebe a Jan si přidělal dopředu zrcátko, aby na Viktora aspoň viděl. Chyběli už jen pedály z kola, řetěz k pohonu vrtule a kola do podvozku. To dodělají až před odletem, protože pedály s řetězem musí vzít Jan ze svého kola a na podvozek použijí kola z vozíku co má pan Mráz na trávu králíkům a asi by to nedovolil.

Nejvíc práce jim dala ale vrtule. Museli ji dělat dvakrát, ta první dávala málo větru.

„Viktore, letadlo musíme dobře natřít! Kabinu uděláme žlutou s červeným pásem, vrtule by mohla být modře pruhovaná - co říkáš?“

„Proč ne, to nemusí vypadat špatně. Kola bych v tom případě natřel ale na červeno.„mínil Viktor.

Rozředili si barvu a dlouhými tahy ji začali na letadlo nanášet. Křídla a střechu kabiny pokryli zvlášť silnou vrstvou, aby v dešti snadno nenavlhla. Asi proto jim pak červená barva u podvozku došla a tak natřeli jedno z kol jednoduše na modro. Tím byli hotovi. Letadlo se teď lesklo ve své plné kráse a bylo radost na něj pohledět. Nejradši by nasedli a zkusili se proletět. Vše po sobe potom uklidili stodolu za sebou pečlivě zavřeli, aby sem nevlezli slepice a celou tu nádheru nezničily.

„Zítra Viktore necháme barvu radši pořádně zaschnout a mezitím si nakreslíme mapu kudy poletíme a nachystáme si věci na cestu. Nesmíme zapomenout vzít par dárků! Člověk nikdy neví, co se může v cizích zemích hodit.„

Příští den věnovali pouze přípravám k odletu. Nakreslit mapu bylo snadné. Tu část, směrem ke kopcům, obkreslili z mapy co mel pan Mráz, když určoval, kam která skupina dělníku půjde pracovat. Tím směrem vedl taky potok, kterého se budou ze začátku držet. Dál poletí už pak jen rovně. Vezmou i Janův školní atlas, kde jak paní učitelka tvrdí je všecko! “Sem tam zaběhli do stodoly přesvědčit se je-li vše v pořádku.

Ani nemohli dospat rána, jak byli oba vzrušeni. Hned po snídani odešli do stodoly a připravili letadlo ke startu. Viktor donesl jejich ruksaky, napěchované k prasknuti a uložil je dozadu za své sedadlo. . Naposled přezkoušeli zda u letadla vše funguje a opatrně ho vytlačili na zahradu. Viktor doběhl otevřít zadní vrata, aby do nich nenarazili v případě, že by rozjezd nestačil. Jan si dopnul kosili a oba nasedli na svá místa .

„Viktore, začínám šlapat! Kdyby to házelo pevně se drž! “zvolal Jan a opřel se do pedálů. Vrtule se okamžitě roztočila a letadlo se s drncáním rozjelo. Než stačili dojet k vratům, odlepili se od země a začali rychle stoupat. Najednou byly vršky stromu pod nimi, hájovna se dvorem se zmenšila a už spatřili i potok za lesem.

 „Hurá, hurá-my letíme! “Jásal Jan a smál se do zrcátka na Viktora, kterému plácaly uši větrem o hlavu.

„Viktore podívej se jak je tvoje bouda dole malá a tamhle vlevo, podívej, tam jde někdo z lesa, teď se zastavil a kouká se na nás.„

„Halóó, halóó-my letíme! “volali oba a mávali na neznámou osobu, která teď stála bez hnuti před lesem a dívala se vzhůru na ne.

Nad lesem udělali zatáčku a letěli zpět k hájovně. Paní Mrázova zrovna vycházela ze dveří a nesla slepicím zrní.

„Mááámo, mááámo! Halóó! Tady jsme!“, volal Jan a paní Mrázová se ohlédla směrem ke stodole, kde si myslela, že oba jsou, ale nikoho neviděla, tak se otočila směrem k zahradě, ale tam taky nikdo nebyl.

„Tady jsme mamo!-Nahoře! “smál se Jan.

Paní Mrázova se podívala směrem do nebe a miska se zrním ji vypadla rukou.

„Jene! Viktore! Co tam nahoře děláte-hned pojďte dolů! “vykřikla a začala mávat rukama. Najednou nevěděla co má chuděra dělat a pan Mráz nebyl taky doma, aby k tomu něco řekl.

„Mamo, neměj strach-my se koncem prázdnin vrátíme!“ volal Jan a mama už byla dole docela malá, obklopena slepicemi, které rychle klovaly rozsypané zrní.

Už byli daleko za lesem, když si Jan všiml, že se Viktor pořád ohlíží.

„Viktore mě je teď taky trochu smutno. Táta s mámou si budou dělat starosti ale jinak to nejde. Já jsem čelt, že všichni velcí cestovatelé se takhle loučili a někteří dokonce i slzeli. A proto i my musíme vydržet a až se vrátíme, budeme jim vykládat co všecko jsme viděli a zažili. To vis, oni nikam jezdit nemůžou, když mají tu hájovnu. Přivezeme jim dárky, něco co by je ani v nejhlubším snu nenapadlo.„utěšoval ho Jan.

Viktor jen přikyvoval a přestal se ohlížet. Byli už nyní tak vysoko, že pod sebou viděli jen různobarevné fleky mezi kterými se jako stříbrná nit táhl potok. Počasí jim pralo a jen sem tam podletěli nějaký osaměly mrak. Viktora dívání brzo zmohlo a usnul.

Když slunce začalo červenat a pomalu mizet za obzorem, pocítil Jan, že i na něj jde únava. Nahnul letadlo trochu na stranu, ubral na rychlosti a snažil se najit vhodné místo k přistání.

„Viktore, jsme na zemi, vstávat! Viktore! “cloumal jim Jan, když dosedli na zem, ale Viktor ne a ne se probudit. Teprve až mu Jan foukl do ucha, projevil Viktor známky života.

„To máš tím, že neděláš žádný sport Viktore! Chybí ti trénink. Těch par zajíců, co tátovi doneseš není jak vidíš nic. Až se vrátíme, hned s něčím začneš!“ domlouval mu Jan, vynášeje věci z letadla.

„Lehneme si tady, vedle letadla. Vyndej tu . . . . slyšíš Viktore! ale Viktor už ležel pod dekou a spal.

Ráno si udělali dobrou snídani. Kakao v termosce bylo stále ještě teplé a tak jim namazané chleby chutnaly o to víc. Viktor se musel smát , když mu Jan předvedl, jak ho večer budil a nemohl pochopit, co ho tak včera znavilo. Po snídani poskládali věci do letadla, Jan upravil zadní kormidlo, kde se mu zdálo, že to letadlo táhne trochu do strany. Viktor běžel prohlédnout louku, nejsou-li tam nějaké kameny nebo díry. Kvůli startu!

„Viktore, když už tam jsi, podívej se po nějaké větvi “zavolal Jan a čekal co Viktor donese.

„Tady na zemi z ni uděláme křiž! Jako orientační bod pro další, kteří tudy třeba taky poletí a necháme pod nim zprávu, kdy jsme zde byli.„Oba se na papír podepsali a připojili praní stanného letu. Na to vzlétli, nad mýtinou zakroužili aby se přesvědčili, že je kříž shora vidět a zamířili ve směru potoka dal.

Netrvalo dlouho, potok zmizel a před nimi se objevila rozsáhlá rašeliniště.

„Kolem oběda by jsme měli být u moře“ odhadoval Jan.

 „Už se těším! “zajásal Viktor.

„Moře Viktore, to je tolik rybníku pohromadě, že se to nedá ani spočítat - a vlny na něm, jako deset hájoven na sobe.„

„A v něm ryby, jako sudy v pivovaře!“ přidal se smíchem Viktor.

„A malém bych ztratil směr! “smál se Jan a rychle nabral správný kurs.

Od okamžiku, kdy potok ztratili z dohledu, řídili se podle školního atlasu. V něm byl zakreslen, nedaleko od pobřeží, kde se teď pravé nacházeli, v moři malý ostrov. Byl to opravdu kousek a tak se rozhodli. že k ostrovu doletí a přespi na něm.

První ucítil moře samozřejmě Viktor. Začal šňupat na všecky strany a nasávat plnými nozdrami vlhky vzduch.

„To voní asi moře!“ vykřikl Viktor a díval se upřeně před sebe. Jan šlápl silněji do pedálů a za okamžik bylo moře skutečně pod nimi. Oba nevěděli kam se dřív podívat. Vlny, mířicí ke břehu, smekaly do písku své bílé čepice, do kterých klovali hlasití rackové a zvědavé ryby vyletovaly v hejnech nad hladinu. Dal od břehu se proháněli rychle formace delfínu, jako by hráli nějakou hru. Byl to užasni pohled.

Uletěli pak hodnou vzdálenost ale ostrov nebyl stále v dohledu. Vystoupili už do nejvyšší možné výšky aby nic nepřehlédli, ale bezvýsledně.

„Viktore, budeme se muset vrátit, něco v atlase nesouhlasí. Ostrov mel být dávno pod námi!“ kroutil hlavou Jan a začal letadlo otáčet ke zpáteční cestě.

„Co jsi říkal? Nerozumím!” řekl Jan a obrátil se na Viktora. Ten jen ukázal tlapou na horizont za nimi , pokrytý tmavými mraky.

„To nám ještě scházelo! To vypadá na poradnou bouři“. Jan se opřel vší silou do pedálů a letadlo nabralo okamžitě rychlost. Bouře jsou však na mořích tak rychlé, že než člověk stačí sáhnout po deštníku je mokrý na kost. Proto se například deštníky na lodích ani neprodávají.

„Viktore, vytáhni pláštěnky a přehoď je přes nás! “vykřikl Jan. Vítr a moře začali najednou hučet a ukazovat svou sílu až to letadlem házelo na všecky strany. Než Viktor pláštěnky ze zadního prostoru vytáhl, byli oba mokří a v letadle stála voda po kotníky.

Viktore, udělej rychle do podlahy díru ať voda může odtékat! Letadlo začíná být těžké a ztrácíme výšku, nůž je v ruksaku!“ volal Jan a šlapal co mohl, aby aspoň trochu vyrovnal rychle klesáni letadla. Naštěstí byl Viktor šikovný a díru měl hned hotovou. Voda se vyřinula z letadla, jako z jedoucí cisterny a rychle začalí stoupat. Vyletěli nad mraky, kde aspoň nepršelo a pokračovali směrem k pobřeží.

Když se na obloze pomalu začali objevovat první hvězdy, zmírnil Jan rychlost a otočil se na Viktora:

„Ted už by jsme měli být nad pevninou. Dole bude tma, tak mě musíš při přistání svítit!“

Natáhli si přes sebe znovu pláštěnky a sklonili letadlo směrem k zemi. Dole byla bouře v plném proudu. Vítr s nimi mával, jak ho zrovna napadlo. Jan letadlo jen s největším vypětím vyrovnával aby udrželi směr. Začali přistávat. Viktor rozsvítil baterku a oba čekali až se objeví zem.

„Viktore! - pod námi je voda! “vykřikl Jan a opravdu v posledním okamžiku strhl letadlo nahoru.

Udělali zatáčku a zkusili o něco dal znovu , ale všude byla jen voda. Nato nebe ozářil ohromný jasný blesk, který se odrazil v mořské hladině kam oko dohlédlo.

„Viktore , viděl jsi? To je náš konec, zabloudili jsme!“ zvolal Jan, kterého zašli už pomalu opouštět sily. Létat v bouři není totiž žádná hračka. Začal myslet na hájovnu, kde teď určitě sedí máma s tátou u stolu a mysli na ne. On však slíbil, že se oba brzy z cesty vrátí a budou jim vyprávět, kde všude byli a co všecko prožili. Zatím tady visí v bouři nad mořem, ostrov nikde a pevnina taky nikde. Možná se ani nedoví, kde vůbec ztroskotali. Nebo jim lidé později pošlou jen trosky letadla. . .

Janovi se začaly po tvářích řinout slzy, které déšť rychle smýval. Ani neucítil, jak mu Viktor buší na rameno. Až když dostal pořádnou ránu do zad, probral se.

„Co je Viktore? Co blázníš? “vyrazil ze sebe Jan a zadíval se směrem kam Viktor ukazoval.

„Namouduši je to světlo! Viktore, to je světlo! “zajásal a opřel se do pedálů, jako by dnes ještě nic neuletěli. Za chvíli rozeznali, že je to lampa visící na stožáru.

„Viktore, to je loď!“

Jan sestoupil níž aby mohli rozeznat podrobnosti. Loď měla dva stožáry, mezi kterými bude dost místa na přistání, z posádky nebylo vidět nikoho.

Jan nabral znovu na výšce, obletěl loď v půlkruhu a nasměroval letadlo k přistání. I když se silným větrem počítal, svezlo se letadlo po kluzké palubě na stranu a narazilo do sudů stojících po stranách paluby. Pravé křídlo se ulomilo a ohnula se celá zadní osa od kol. Vrtuli se naštěstí nestalo nic.

„Viktore to je kulka do ruksaku, jak by táta řekl!“ a oba se dali do smíchu, taky štěstím, že to celé přežili.

Letadlo přivázali ke stěžni, aby se ještě více nepoškodilo a šli hledat dveře, kudy by se dostali do nitra lodi. Objevili je vzadu za druhým stožárem. Zaklepali a když se nikdo neozýval, vzali za kliku. Bylo otevřeno. „Halóó je zde někdo?“ zavolal dolů do lodi Jan. Nikdo se však neozval. Sestoupili opatrně po schodech do podpalubí.

„Hej, je tu někdo?“

Žádná odpověď, jen shora bylo slyšet vítr a vlny přelévající palubu. Otevřeli první dveře a vešli dovnitř. Místnost byla poměrně velká, uprostřed s kulatým stolem a židlemi z nichž některé ležely převracené na podlaze.

„Podíváme se vedle!“ řekl Jan a vyšli na chodbičku. V dalších dveřích byly kajuty pro posádku, kde také nikdo nebyl. Chodba končila dveřmi na kterých byla vyryta kotva. Pomalu dveře otevřeli a vešli.

„To je určitě kajuta kapitána.„usoudil Jan a s úžasem se díval kolem sebe. Místnost byla plná všemožných věcí, jako u starožitníka. Po stranách stály veliké skříně, některé vpředu zasklené, v kterých bylo vidět mušle a krásné barevné lastury, různé kameny a vysušené rostliny. V jiných byly jen knihy a jedna byla plná malých krabiček s jemným pískem. Na stole pod oknem stály zvláštní měděné přístroje, které vypadaly jako hodiny, ale ty to určitě nebyly, protože neměly rafičky.

Na velikém psacím stole ležely námořní mapy , některé srolované a převázané stuhou z velkou pečeti. Byly zde taky dva dalekohledy, ten vetší těžký, že se Viktor úplně zapotácel, když ho vzal do tlapy.

„Pojď, podíváme se ještě na druhou stranu!“ řekl Jan.

Prošli zbytek lodi a když nikoho nenašli, vrátili se do kapitánovy kajuty.

Zatopili v kamnech, nad ně rozvěsili Janovo mokré oblečeni a v konvici z lodní kuchyně si uvařili čaj. V kajutě bylo za chvíli příjemné teplo a nebýt té bouře venku a ulomeného křídla, byli by spokojeni.

„Viktore, možná bych radši seděl v zajetí pirátů než se takhle bez kormidelníka a kapitána nechat unášet bouří někam na skaliska.„namítl Jan.„Snad se bouře brzo uklidni a zůstaneme na otevřeném moři. Jen mi nejde do hlavy, kde můžou všichni být? Třeba se setkali s jinou lodi a ti je vzali sebou? Nebo byli přepadeni? Ale to by jsme zde našli stopy po boji?“

Viktor taky nevěděl, jak si to vysvětlit a tak jen sedel a upíjel čaj.

„Vis co Viktore, nejlepší bude, když se pokusíme trochu spát. Zítra nás čeká perný den.

Probudili se do tak krásného počasí, jako by v noci ani bouře nebyla. Viktor vstal první. Udělal v kuchyni snídani a protože mu zvědavost nedala vyběhl nahoru na palubu, aby se podíval, jak to vypadá, být na moři.

Překvapením se mu dech zatajil nad tou obrovskou hladinou vody ve které se už odráželo ranní slunce, nad tou úplně tmavě modrou barvou, kterou moře mělo, delfíny metající salta podél lodi a tichem, které kolem vládlo. Něco takového nečekal. Přešel pomalu na zad lodi a očima přejížděl tu nedozírnou hladinu.

„Viktore, kde jsi?-Někdo nám udělal snídani! Pojď jist!“ ozval se z nitra lodi Jan.

„To určitě! Kdopak to asi byl?“ řekl si pro sebe Viktor a kochal se pohledem dal. Nakonec ale sešel dolů, aby mu jídlo nevystydlo.

Hned po snídani se pustili do opravy letadla. Nářadí a materiálu bylo na lodi naštěstí dost. Ulomené křídlo slepili a zpevnili několika kusy silného plechu, osu od kol vyrovnali kladivem a její uchycení zpevnili. Pak uklidili palubu, kde se po bouři váleli věci jedna pres druhou. Ke startu bude třeba každého centimetru.

„Viktore , co kdyby jsme si půjčili ten menší dalekohled? Co na to říkáš?-Už od večera na to myslím. Dalekohledem uvidíme pevninu dřív, a když nevíme kde teď jsme, hodně nám to pomůže!“

„Jasné, proč ne!“ souhlasil Viktor. Představa, že bude mít dalekohled byla úžasná.

Na list papíru napsali, kdo jsou a co se jim přihodilo, že si půjčují dalekohled, který nutně k další cestě potřebují a doufají, že se kapitán proto nebude zlobit. Oba se podepsali a připojili adresu do hájovny.

Rozjet se museli dvakrát, neboť paluba byla přece jenom trochu krátká. Hned jak se vznesli zamířili směrem na jih. Viktor si vzal na starosti pozorování a bez ustání mířil dalekohledem na všecky strany neuvidí-li někde pevninu.

Letěli až do pozdního odpoledne aniž by něco spatřili.

Až teď se najednou Viktorovi zdálo, že zahlédl na obzoru tmavší pruh. Jisty si však nebyl. Oči už ho od samého koukání bolely a tak podal dalekohled Janovi aby se podíval radši sám.

„Viktore to je pevnina! Sláva!“ zajásal Jan a hned si otevřel atlas.

„To vypadá na Afriku!“

Pruh se začal rychle zvětšovat a nabírat ostřejších obrysu. Pobřeží z této strany tvořily vysoké skály jejichž strmé stěny končily v moři. Nabrali proto vetší výšku aby je přeletěli. Za nimi se jim otevřel pohled do ohromného zeleného údolí, ve kterém stálo město. Jan sklonil letadlo dolů a zamířil k němu.

Město bylo postaveno do kruhu. Domy v něm tvořily spirálu, která končila ve středu náměstím. Uprostřed náměstí stál kruhový dům s vysokou věží. Mezi domy bylo plno lidi. Někteří už je spatřili a začali si na ně nahoru ukazovat. Pár z nich se rozběhlo městskou branou na louku, aby byli první u toho až letadlo přistane.

Vrtule se nestačila ještě zastavit a už byli obklopeni pořádným davem lidi. Jeden se tlačil přes druhého, každý chtěl vidět, kdo to přiletěl, sáhnout si na něj, na letadlo, prostě být co nejblíž. Jan s Viktorem jen trnuli aby se letadlu nic nestalo

Vtom se ale ozval z města zvon, všichni ztichli a pohlédli k bráně v které se objevil průvod lidí mířící k nim. Dav se rychle rozestoupil, aby udělali místo kolem letadla a někdo rychle pošeptal Janovi do ucha:

„To je náš král Ilulij!“

„Vítejte v našem městě přátelé! Já jsem král Ilulij a tohle okolo je naše údolí a město“ zvolal přicházející král a oba je s úsměvem objal.

„Já jsem Jan Mráz a tohle je můj kamarád Viktor! Jsme na prázdninové cestě našim letadlem.„

„Leta-dlem? Copak to je? Podivil se král a se zájmem si začal letadlo prohlížet.„Něco takového jsme zde ještě neviděli, opravdu velice zajímavé. Myslel jsem, že je to pták!“ usmál se král a hned nato zvážněl“ Jaký jsem to nezdvořák! Jistě jste po cestě unaveni a máte hlad? Královna se už nemůže dočkat koho to přivedu, proto pojďme!“

Jan s Viktorem si vzali z letadla ruksak a vyšli s ostatními k městu.

Paní královna už netrpělivě vyhlížela z okna. Rychle se však schovala za záclonu, aby si oba nemysleli, že je zvědavá. Král je uvedl nejdřív do jahodového salonu.

„Bumilo! Bumilo! Hosté jsou tady! zavolal král do pootevřených dveří a někde ze zadních místností se ozvalo: „Tady jsem Luli! Tady! Už běžím“ a bylo slyšet její cupitání a jak si pro sebe něco povídá. A když vešla do salonu bylo na ni hned vidět, že je strašně ráda, že je u nich někdo na návštěvě. Oba je objala a hned se začala na vše možné vyptávat.

Pak dal král znamení a všichni přešli do česnekového sálu, kde bylo prostřeno k jídlu. To bylo tak dobré, že se Viktor neovládl a po každém dalším chodu políbil paní královně ruku a ta se tomu hrozně smála a přidávala mu ze svého talíře šťastná, že jim tak chutná.

Po jídle odešli do královy pracovny. Jan chtěl aby jim král ukázal na své mapě, kde přesně jsou. Mapa byla veliká přes celou stěnu místnosti.

„Tohle zde-“ ukázal král na mapě, „- je náš ostrov. Tady je naše město a tahle veliká země pod námi je Nuránie“

„Ale to není možné! My by jsme měli být teď někde v Africe!?“ řekl Jan a otevřel svůj atlas.

„Ho-ho-ho, co je to Afrika?“ zasmál se král a vzal si atlas do ruky. Chvíli v něm listoval, sem tam si nahlas odslabikoval název nějaké země a zadal se tahat za svou dlouhou bradku.„Divná mapa. A kde jako leží tyto země?“

„Někde tady za tím mořemm.„ ukázal Jan na velkou mapu.

„Tam je přece jen voda a nic víc? podivil se král.

„Není! Odtud jsme přiletěli a tam je hájovna a tam bydlíme!“ přidal se Viktor.

„Podívejme, podívejme - a já měl zato, že mám tu nejpřesnější mapu.„ řekl král a trochu smutný si svou mapu prohlížel.

„Jestli chcete králi, nechte si ten atlas.„

„Ooooh - to je od vás velice milé, -“ rozzářil se král, „- já totiž zabírám zvláštní věci. Mam jich už plnou místnost! Zítra vám sbírku ukážu! Udělali jste mě opravdu velkou radost.„

„Nezlobte se králi, ale my musíme zítra letět dál. Máme před sebou ještě dalekou cestu.„ omluvil se Jan.

„Vy chcete letět dál? A kam smím-li se zeptat?“ užasl král.

„Dal směrem sem do Nuránie a dál. . .„Jan nestačil dopovědět kam.

„Cože do Nuránie?! To nemyslíte vážně? Ať vás ani nenapadne! - Bumilo, Bumilo! Honem pojď sem, - takový nerozum! Představ si oni chtějí letět do Nuránie! Živí se odsud nedostanete! Nikdo se odtud nikdy nevrátil!“ lamentoval král.

„My už dáme pozor- a pak máme letadlo! Na to si jen tak někdo netroufne!“ řekl Viktor.

Král s královnou je začali přemlouvat, když ale viděli, že je to marné, král řekl:“ Dobře, jak myslíte. Pustíme vás, jen s jednou podmínkou! Jakmile dosáhnete Nuránie, navštívíte hned našeho přítele Frice! On vám řekne čeho se máte na další cestě vyvarovat!“

Král jim vysvětlil cestu a řekl, že do rána napíše pro Frice dopis.

Jan s Viktorem souhlasili a několikrát oba ujistili, že budou cestou opatrní. Královna jim potom ukázala, kde budou spát a na dobrou noc dala každému velkou pusu.

Příští ráno se s nimi všichni rozloučili a doprovodili je k letadlu.

Několikrát nad městem zakroužili a zamířili k Nurániji.

Najít místo, kde Fric bydlel , byla maličkost. Špičatý kopec s tím ohromným stromem na jeho vršku se nedal přehlédnout.

Přistáli na louce a Jan vyjel setrvačností až nahoru pod strom. Vystoupili z letadla a Viktor zabouchal na kmen stromu.

„Asi není doma nebo spí, - zabouchej pořádně!“ řekl Jan a Viktor znovu zabušil pořádně do stromu.

Po chvíli se ozval uvnitř šramot a nato hlas:

„Kdo je? Co chcete?-Možná nejsem doma!“

„My jsme Jan a Viktor a posílá nás král Ilulij a královna Bumila!“ odpověděl Jan.

„Aha - moment!“řekl hlas.

Několikrát to zapraskalo a ve stromě se otevřela úzká dvířka ve kterých se objevil Fric.

„Pojďte rychle dovnitř, ať nás nikdo nevidí!“ řekl a hned za oběma dvířka zavřel. Sešli po točitých schodech mezi kořeny dolů, kde byla malá místnost.

„Sedněte si, - donesu jahodovou šťávu a trochu ovocného chleba.„ řekl Fric a odešel znovu někam nahoru.

„Pěkný to zde má. -“ ocenil příbytek Viktor a očima kroužil po místnosti.„-To muselo dát panečku práce. Jen jestli mu sem ale neteče, když prší?“

„Ha-ha-ha, ani kapka!-�