Moderní básníci angličtí

I. JAMES THOMSON

Rule, Britannia!

 
Když v rozkaz nebe Britů zem
se vznesla z azurových vod,
tu svobody jí úpisem,
to andělský pěl chorovod:
Vládni, Britsko, mořem, Brit
nesmí nikdy otrok být!
 
 
Kde národ jak Tvůj požehnán?
Tyranům každý kořistí!
Ty velká, rozkvítá tvůj lán
všem k postrachu a závisti.
Vládni, Britsko, mořem, Brit
nesmí nikdy otrok být!
 
 
Ty vznešenější vstaneš zas
vždy po útoku ciziny,
mrak s bouří tebou nezatřás,
tě zpevnil jak dub otčiny.
Vládni, Britsko, mořem, Brit
nesmí nikdy otrok být!
 
 
Tyranství neschvať tebe spár,
když zhroutit chce tě jeho vztek,
to šlechetnější vzbuď jen žár
v zdar tobě – jemu v úpadek.
Vládni, Britsko, mořem, Brit
nesmí nikdy otrok být!
 
 
Tvým květ venkovských niv jest všech,
tvým bující všech obchod měst,
Tvým celé moře, každý břeh,
jejž jímá, všecko tvojím jest!
Vládni, Britsko, mořem, Brit
nesmí nikdy otrok být!
 
 
Sbor Mus hle, s písní Svobody
je šťastných břehů Tvojich host,
ó výspo vděku, lahody,
kde krásy strážcem statečnost!
Vládni, Britsko, mořem, Brit
nesmí nikdy otrok být!
 

Hymna

(Epilog „Počasů“)

 
Ta, jež se mění, Otče, příroda
jest božství Tvého háv. Rok proudící
je plný tebe! V Máji líbezném
tvá kráčí krása, něžnosť tvá i láska.
Luh svítí v dál, jest balsam měkký vzduch,
les usmívá se, hory echy zní
a každý smysl, srdce radost jest.
Tvá sláva spěje v Léta měsících
jet plny s teplem světla. Vyplnění
rok pije z tvého slunce kypící
a hlas tvůj v řeči hromu zaznívá
a často z rána, v poledne i večer
ve bouři hvozdů, v bystřin hlaholech.
Tvá dobrota v Jeseni bezmezná
vše k svátku, co tu žije, k plesu zve.
A v Zimě v mračen vichřic průvodu
se blížíš mocný, bouře valí se,
tma vznešená! Na křídlech vánice
hřmíš probouzeje úctu tvorů všech,
v jho Přírodu spneš dechem severáku.
 
 
Ó tajuplné kolo! Božské síly,
a bezdné hloubky! Jednoduchý obraz,
v němž tolik pele, tolik umění
a krásy s něhou na souzvuk se pojí!
Stín nepozorovaně splývá v stín
a všecko tvoří spolu ladný celek
víc unášejíc, čím se rozvinuje!
Však tupě bloudě člověk bez vědomí
tě nevidí ni mocnou ruku tu,
jež stále činná tiché sféry valí
jen v taji tká a kouříc vylévá
tu krásnou náplň Jaro šatící
ze slunce horký vylévajíc den.
Vše tvory živí, bouře rozdává
a jak se země změnou zmlazu
vše sílu žití plesem proniká!
 
 
Hleď, Přírodo! Co duši má a dech
ve volném chrámu šíré oblohy,
Jej pouze zbožňuj! Jeden žhoucí zpěv
proň zvedni se! Vy zvučné sbory věštců
Jej chvalte chladem, jímž vlá Jeho dech,
Jej oslavujte v pustých úvalech,
kde na skalisku chvějná borovice
ve hnědém stínu vážnou zbožnost vzbouzí.
A vy, jež hřmíte v notách divějších
svět děsíce, v dál odnášejte k nebi
ten bouřný zpěv a rcete, kdo vás poslal!
Vy zdroje chválou Jeho s bystřinami
v dál hlučte, bych ji slyšel, zadumán
když bloudívám po vašich březích sám!
Vy rvavé v smělém spádu ručeje,
vy mírné proudy, jejichž zrcadla
se kroutí v dol, a ty obrovské,
ty, jež jsi samo v sobě divů svět!
Jej velebte, Jenž, kterak se mu zlíbí,
vás žene v odboj a vás konější!
Svůj smíchejte dech, trávy, plody, květy,
ať k tomu stoupá, jehož sluncem pnete
se výš a jehož štětec barvu dává
a vůni dech! Vy nakloňte se, hvozdy,
vy šumte, klasná pole! Vylijte
svůj tichý zpěv do žence hrudi, sám
když domů jde při luně veselé!
Vy strážci Nebes, ve snu, bez starosti
když dřímá Zem, ó vzplaňte sladčeji,
vy souhvězdí! co vaši andělé
v paprsky bijí lyr vám stříbrných.
Dne velký zdroji! Svého Tvůrce ty
zde nejvěrnější zrcadlo, jež v dál
od světa k světu žití moře šíříš,
svým každým svitem jeho chválu piš
do Vesmíru! Hřmí… Tiché lidstvo buď,
než dozní tato hymna z mraku v mrak.
Teď jásejte, ó vršky! s mechem lesy
ať bečí skot váš, hlasný jeho řev
ať plní údol! Velký Pastýř jde
a s ním jde jeho říš, kde bolů není.
Vy vstaňte, háje, písní zazněte,
vy lesy všecky a když činný den
se sklání spánku nechaje svět mdlý,
ty nejluznější ptáčku, Filomelo,
okouzli stíny, noc jej chválit uč!
Ty, celý vesmír usmívá se na Tě,
ty všeho spolu hlava, jazyk, srdce
tu hymnu korunuj! Měst hlučných dave
se shlukni a ku vážným varhanám
tvůj zazni zpěv a prostup hlubé tóny
svým proudem v jejich pausách slavnostních,
jak od žáru se nítí žár a vzrůstá
se k němu všechněch celý zvedni sbor!
Však raději-li dlíte v stínu křovin,
buď chrámem vaším každý tichý háj,
kde flétny pastýřův a dívek zpěv
s básníka písní, s dechem serafů
Jej chválí, počasy jak střídá rok.
 
 
A mně ten drahý úkol zapomníti,
ty nepuč, květe, nivo, nezardi se
pod slunce žehem, úsměv Jeseně
mi cizí buď, ty Zimo ke mně víc
se z chladného již nebliž Východu,
chci slova vzdáti se i obraznosti,
ty, mrtvé plesu, ustaň, srdce, bít!
 
 
V kraj nejzazší nechť zanese mne osud
zelené země, k řekám bez jmena,
na západ, Indie kde prahory
v zář slunce barví, jehož slední svit
k Atlantu archipelům zaléhá,
mně jedno! Bůh jest, vládne napořád
ve hluché poušti jako vřavou měst,
kde tvoří život, radost musí být!
A slavná když mi přijde hodina
v let ku budoucím světům kynoucí,
rád poslechnu a nové divy rád
chci v nové síle pěti, nelze žít,
kde Všehomíra nesměje se láska,
vše ony světy držíc s jejich syny,
zlo zdánlivé vždy v dobro obracejíc
a toto k lepšímu, vždy k lepšímu
v pochodu bez mezí! Však sám se ztrácím
v Něm, který Světlo nevýslovné jest,
chval výmluvné jej ticho přemítáním!
 

II. RICHARD GLOVER

Duch admirála Hosiera

 
Když u břehů Porta-Bella
v proudů pohře líbezné
flotta naše klidně dlela
i vše vlajky vítězné,
slávy pln když Vernon seděl
Španěl porážkou jsa zpit,
v Anglie když úspěch hleděl
loďstvu vzdor nepřestal pít:
 
 
Náhle zazněl všech tu plesem
mořem hrozný křik a řev,
každé srdce tuhlo děsem,
duchů strašný stál tu zjev;
každý smutném ve hamaku
místo rubáše zde stál
upíraje, hrůzu v zraku,
k břehu, nepřátel kde val.
 
 
Hosiera stín statečného
prohlížel tu bledý voj,
v měsíce, jejž svitu mdlého
zrodil mořských proudů roj.
Šlehlo to vln do směsice,
Burforda kde plachty dřív,
s ním sbor duchů tři tisíce
Vernonu v ráz v pozdrav kýv.
 
 
„Slyš, ó, slyš! Hosiera tebe
uražený zdraví stín,
slávy kde jsi stekl nebe,
s hanbou klesl do hlubin.
V zříceninách Porto-Bello,
na náš pomysli však skon,
nechť laur věnčí tvoje čelo,
v slávy ples náš vpadne ston.
 
 
Viz ten stínů sbor, jenž kvílí
v slzách, vlnami vpřed hnán,
Anglie to hoši byli,
každý čacký kapitán!
Bledá smutná druž ta smělá
sbor mých námořníků jest,
viz, jak v hrůze vraští čela,
slyšíce tu děsnou zvěst.
 
 
Dvacet lodí v moci mojí
před Španělským městem tím,
rozkaz, vyhnouti se boji,
nepříteli vítězstvím.
Že jsem v proudy moře dravé
nevrh je, kde slávy cíl,
srdce touze zavřel žhavé,
Španěl pýchu nezbořil!
 
 
Vítězství mé zaručeno.
Dvacet lodí bylo mých,
cos ty v štěstí lepší věno,
Vernone, jen s šesti stih!
Nikdy by tu jejich valy
v hanbu naši nezřely,
nikdy by zde v mořské dáli
reci moji nemřeli.
 
 
Se svými bych galejemi
pyšný vítěz vjel tam, pán,
třeba soudu hlasy všemi
velezrádcem jmenován.
Pad’ bych, národ by řek’ celý:
„On hrál jako pravý Brit!“
Nežli výčitek sklán žely,
jak moh rázem hrdě mřít!
 
 
Přejem všickni ti tvou slávu,
zdravíme tvých zbraní zdar,
vzpomeň však na tuto zprávu,
Hosiera chvěj tebou zmar!
S tisíci on slavných reků
podleh zhoubným výparům,
v nemoci kles, v bídy vleku,
a ne v boje slavný šum.
 
 
Tož se svými davy všemi
věčný v srdci živě hlod
vlhkými zde peřejemi
pěnou bílou stoupám z vod.
Hanba pálí nás, těch valů
my jsme zahanbená stráž,
kvil náš vždycky ve vln žalu
půlnocí znít rozeznáš!
 
 
Sbor náš v lůno moře ztracen
bez klidu tak musí lkát,
Anglie až břehům vrácen,
očistu nám musíš dát!
Vrah když zkrocen, řež kde lítá,
a ty druhům navrácen,
pomsti pád můj i pád Brita,
jenž zde věčně zneuctěn!“
 

III. THOMAS GRAY

Elegie psaná na hřbitově vesnickém

 
Zvon večerní uspává mroucí den,
a stádo bučíc v chlív se cestou dává,
ku vísce rolník potácí se zmdlen
a temnotám a mně svět přenechává.
 
 
Do matných obrysů kol splývá zem,
kraj slavnostní se halí ve mlčení,
brouk bzučí sem tam v letu těkavém,
zvon ospalý stáj skolébává v snění.
 
 
Jen s věže v břečtan zdi své halící
kvil sovy zní ku měsíci v té tíši,
když náhle chodce noha bloudící
se jejího tkne hnízda v pusté říši.
 
 
Ve stínu drsných jilmů, v osykách
kde v suchých pahrbcích se vlní země,
svých úzkých cel tu těsných ve stěnách
spí vísky prostí otci sen svůj jemně.
 
 
Je z rána luk a polí vonný dech,
roh pastýře, zpěv kohouta v den boží,
ni vlaštovky zpěv od doškových střech
víc nevzbudí z jich přehlubokých loží.
 
 
Krb planoucí víc neuvítá jich,
ni ku večeři žena účinlivá,
ni otce návrat dětí veselých
druž ryčná vždy a polibků vždy chtivá.
 
 
Jich kosou sežat kolem mnohý lán,
co tvrdých hrud jich rozdrtily pluhy,
do pole jimi vesele skot hnán,
co hvozdů sklátil jejich topor tuhý!
 
 
V jich prosté veselí, v los, trud a tíž
mlč, ctižádosti šklebe pohrdavý,
i velkosti, stůj stranou, raděj slyš,
co krátká chudých kronika ti praví.
 
 
Zde erbů chlouba, moci nádhera
a všecko, s krásou blahobyt co dává,
má chvíli jisté zhouby, veškerá
v hrob ústí zvolna ale jistě sláva.
 
 
Tož pýcho, za vinu to neklaď jim,
že památka jich rovů bez trofejí,
kde dómu klenby skrz kadidla dým
se chvalozpěvy hromovými chvějí.
 
 
Můž’ socha s urnou, kam je nápis vryt,
dech, který prchl, tělu vrátit znovu?
můž’ prázdnou chvalou duch se oživit,
smrt sluch přát ledný pochlebnému slovu?
 
 
Spí v zanedbané této prsti snad
hruď mnohá, nebeským jež ohněm vřela,
i ruka, mocně vést jež mohla stát
neb v nadšení by do strun lyry hřměla.
 
 
Jim nedopřála ani věda číst
z té knihy, bohata jež lupem času,
a nouzí schvácen vzlet jich ctný a čist,
zdroj ducha zamrz hmotném ve zápasu.
 
 
Vždyť mnohý nejčistější drahokam
spí, v nezbádaných tůních moře zticha,
květ mnohý v stržích kvete, nikdy znám,
a sladkou vůni v pustý kraj kol dýchá.
 
 
Kýs selský Hampden spí zde sladkým snem,
před nímž se musil místní tyran třásti,
zde mnohý Milton neslavný a něm
i Cromwell, nevinen jenž krví vlasti.
 
 
Jim nepřáno si potlesk vynutit
na sněmích, zhrdat hrozbou, zdeptat bídu,
v zem šťastnou plný hojnosti roh lít
a číst své děje v očích svého lidu.
 
 
Leč jako malý byl jich k ctnostem vzmach,
tak omezen kruh zločinů a zrady,
bříst k trůnům nemožno skrz krev a prach,
ni mřížemi třást bez soucitu tady.
 
 
Hlod svědomí si nehalili v smích,
stud hanby též ne líčidlem v své líci,
a nekupili nádheru a pych
kadidlem, Mus jež vzato obětnicí.
 
 
Měst vřavě, davu zpitých vzdálená
jich z cesty prostá nezbloudila přání,
jen stezkou, která stínem halena
šli zatím neuznáni v odříkání.
 
 
Jich kostem proti urážkám je štít
kříž vratký vztyčen k upomínce bolem,
a prostým rýmem, hrubou řezbou ryt
daň vzdechů od těch žádá, kdo jdou kolem.
 
 
Jim neumělá Musa jmeno, rok
na místo pochvaly a nářku vryla,
neb ze svatého písma málo slok,
by umírat je klidně naučila.
 
 
Neb komu hrozí zapomnění plen,
zda štěstí vratkého, být živ, rád vzdá se?
Svit opouští, jímž chabý smál se den
zda v loučení zrak neobrací zase?
 
 
Za srdcem duše mroucí touží cit,
daň slzí žádá si zrak v umírání,
hlas přírody i z hrobu slyšíš znít,
ba v popeli zříš tiché její plání.
 
 
Leč ty, jenž prostých mrtvých pamětliv
v těch řádcích slavíš jejich prosté žití,
zda v zbožné tuše rosou lásky živ
se na tvém losu kdo též v soucit vznítí?
 
 
Snad řekne jednou pastýř, šedý kmet:
Jej vídal jsem, jak za úsvitu rána
spěl chvatným krokem rosy niče sled
by zřel, jak sluncem lesní mýť je tkána.
 
 
Kde sukovatý onen shrblý buk
spleť kořenů svých fantastických vine,
spočíval v poledne, vln žvavý zvuk
poslouchal zdroje, který dole plyne.
 
 
Jej na kraji jsem lesa večer stih,
jak v tváři s pohrdem cos šepotaje
spěl bledý, schýlen v dumách neznámých
ve srdci trud neb marné lásky taje.
 
 
Však jednou bez něj zřel jsem vršku sklon,
svah milý prázdný, buk byl osiřelý,
a druhý zaplál den, kam znikl on?
Mýť bez něho i mlází po den celý.
 
 
Dne třetího s pohřebním zpěvem spěl
tam cestou od kostela průvod malý,
sem pojď a přečti, čísti umíš, žel,
co bílý hloh zde na kamenu halí:
 
 
Nápis
Zde v lůnu země leží mladá skráň,
jež slávy ani štěstí nepoznala,
v kolébce Musa usmála se naň,
však těžkomyslnost jej svojím zvala.
 
 
Měl dobré srdce, duši upřímnou,
a hojnou odměnu mu Nebe přálo,
dal chudině vše, co měl, slzu svou,
co přál si, druha, Nebe jemu dalo.
 
 
Po ctnostech jeho dál se nechtěj ptát,
nech lichých stezk, jichž tkla se jeho noha,
je v chvějné naději nech spočívat
na srdci jeho Otče, jeho Boha.
 

IV. TOBIÁŠ SMOLLET

Slzy Skotska

 
Kvil, bědné Skotsko, napořád,
tvůj ztracen mír, tvůj vavřín svad,
tvých synů dav, skryt trofejemi
teď pobit leží v rodné zemi,
hostinná střecha do kola
cizince k dveřím nevolá,
ve troskách leží celá zem,
jsouc ukrutnosti pomníkem.
 
 
Tvůj statkář kam se ohledne,
zří trosky válkou přebědné,
zří na ženu i na syna,
v hruď tluče se, vše proklíná.
tvůj pastýř bohat spoustou stád,
dnes v ovčíně svém trpí hlad,
tvé dívky kálí v zoufání,
tvé dítky hynou na pláni.
 
 
Co platna sláva, u věhlasu
že přemohla: zkázu času?
že všady byla slavena
a bez poskvrny vznešená?
Tvůj čacký teď je spoután duch,
tvá šíje sehnuta je v kruh,
tě cizí nikdy nestih meč,
jen občanů tvých svár a seč.
 
 
Při písních v zvuku šalmají
ti krásní dnové nevzplají,
víc nezjasní kvas veselý
tvůj zimní večer setmělý,
tvůj každý zpěv je smutku kvil,
tvůj každý zvuk se v nářek slil,
co polem v tísni mlhové
se plíží zbitých stínové.
 
 
Ó děsný lós! Ó bědný den
i vnukům k hanbě, vnukům v sten,
syn proti svému otci stál,
a syna otec ranou sklál!
a boj když zmlkl bez mezí,
to nestačilo vítězi,
kdo nah či ztracen – padnout musí,
ať oheň či meč vraždy zkusí!
 
 
Tvé zbožné matky stepí jdou
v smrt odsouzené ukrutnou,
jich tváře vítr šlehá zlý,
jíst! křičí dětí zástup mdlý.
Kde chléb, kde střecha, přítel kde?
Se stíny svými noc již jde,
a matky slzu utírají
pro děti své – a umírají.
 
 
Krev dokud proudí v žilách mojich,
cit v upomínek živ jest rojích,
chci vlasti los i hrozný trest
v synovské hrudi věrně nést,
a nepřátel ať hrozí řady,
můj verš, pln lásky, hlásá všady:
Kvil, bědné Skotsko napořád,
tvůj ztracen mír, tvůj vavřín svad!
 

V. OLIVER GOLDSMITH

Upomínka

 
Ó vzpomínko, jak zjev tvůj klame,
jak vtíráš se, zbytečný host,
když ztratili jsme blaho známé,
je mukou tebou minulost.
 
 
Jak svět jsi, tlačíš potlačené,
tvůj úsměv množí jen jich žel,
ty vnikáš v srdce poraněné
jak škodolibý nepřítel.
 

Naděje

 
Ó, naději ve smutku chvíli
se vzdává s touhou každý rád,
při každé ráně v hruď jež cílí,
se vzbouzíš s vírou napořád.
 
 
Ty světlo jsi, jež jasně vzplane,
na úzké stezce v živlů vztek,
čím roste noc, tma větší vstane,
tím světlejší tvůj paprslek!
 

VI. JOHN CUNNINGHAM

 
Předvečer prvního máje
Pln lásky luny paprslek
se v tichou noc sem vkrádá,
hrá s vlnou, v světla měkký vděk
se ve odrazu vkládá.
Ó, spánku, k boháči v chvat spěj,
v tvém zřídka zdřímne klínu,
co pastýři ve máje rej
jdou s Katou z Aberdeenu.
 
 
Na skráních růže děvčata
na lučině bdí v trávě,
než jitra brána do zlata
vzplá v příjezd Máje v slávě.
I slyším dívek šept a zvěst.
Co Máj? V ráz zbledne v stínu,
tak sotva vonný, sličný jest
jak Kata z Aberdeenu.
 
 
Tož bijte v zvučné cymbály,
a zbuďte spící háje,
v ples ptáčci v hnízdech – do dáli
ať v sen zpěv milce hraje!
Hle, skřivan dal se oklamat
a vzlét z osení klínu,
ty blázne! Jitro nezříš plát
jen Katu z Aberdeenu!
 
 
Nuž zatančme si na luhu,
kde o půlnoci víly
rej spřádají, druh ke druhu,
zpěv o lásce zni milý!
Máj růžný královnu chce mít,
ji volte v olší stínu!
Z pastýřů hrdel slyš to znít:
Toť Kata z Aberdeenu!
 

VII. WILLIAM COWPER

Verše, které mohl psát Alexandr Setkirk v době samty na ostrově Juan Fernandez.

 
Jsem vládce všeho, co tu zřím,
to právo nikdo neupře mi,
od středu k vlnám vzbouřeným
já vládnu zvěří, ptáky všemi.
Ó samoto, kde kouzlo tvoje,
jež viděl mudrc v tváři tvé?
spíš v hluku žít, kde lidí roje,
než v samotě té strašlivé!
 
 
Jsem svazků člověčenstva prost,
svou cestu sám již skončit musím,
mně hudba řeči – cizí host
i má leká mne, jak ji zkusím.
Tlum zvěře, jenž tu nivou těká,
mne lhostejně zří v dumách mých,
je síla moje nepoleká,
mne uráží spíš krotkost jich.
 
 
Společnost, láska za úděl
nám s přátelstvím jsou nebem dány.
Kéž holubic bych křídla měl,
jak užíval bych jejich many!
Trud, péče – rázem po nich veta,
kde náboženství, pravda, ctnost,
jak moudrost z úst bych čerpal kmeta
a z mládeže her veselost!
 
 
Ký, náboženství, poklad jen
se v nebeském tvém světě kreje!
Před cenou tvou mizí jak sen,
co zlatem se a stříbrem skvěje.
Však běda, slavné zvonů znění
se nerozlehlo v skalách těch,
zde klidu svatvečera není,
zde umíráčku nezněl vzdech.
 
 
Vy větry, jichž jsem hříčkou byl,
v poušť moji neste křídlem divým
jen vlídné slovo, sladký kvil
ze země, již víc neuvidím.
Zda v myšlenkách a zbožném přání
se ob čas rozpomene druh,
či snad již druha nemám ani,
jejž vidět víc mi nedá Bůh?
 
 
Jak myšlenky blesk rychlý přec!
Vždyť srovnávaný s jeho chvatem
jest i sám vichr lenivec
i světla šíp v svém letu zlatém.
Když na svou rodnou myslím zemi,
již okamžikem duch tam dlí,
však rozvahou hned stanu němý
ku berle spoután zoufalství.
 
 
Ku hnízdu letí racek zpět,
zvěř v brloh svůj se večer ztrácí
i zde má míru chvíli svět…
Můj krok se v prázdnou chatu vrací.
Však láska boží ta bdí všudy,
jí síla vzplá myšlenkám všem,
jí úsměv obetkává trudy
že smíříš se – i s osudem.
 

Láska k vlasti

(Zlomek z II. knihy básně „Tha Task“)

 
Mám, Anglie, tě rád i přes tvé vady,
o vlasti má! A pokud jeden kout,
kde ceněn dědů mrav i obyčeje,
má láska neumře. Tvé podnebí
ať nestále se mění, vlhké hned
mhou sychravou a hned zas mrazivé,
já nezaměním přec tvé kalné nebe,
tvé nivy bezkvětné za Francie
kraj révyplný ni za Ausonii
ve loubí myrt se zlatem oranžů.
Třást sněmovnou a metat s tribuny
blesk v nepřátel tvých řady, nebylo
mou nikdy metou v řečích bouřlivých.
Však cítím zdar tvůj, mohu sdíleti
tvůj ples i trudy stejně hluboce,
jak z horlitelů oněch každý tam.
Tvůj cítím každý přehmat, pohrdou
zřím na ženkýla, jehož pouhý pohled
jest hanbou zemi, kterou tak mám rád.
 

Marii

 
Rok dvacátý v svůj spěje cíl,
co obzor náš se v mraky skryl,
kéž by to poslední již byl,
Marie má!
 
 
Tvůj duch se smuší unaven,
tvá slabost vzrůstá den co den,
kdo schvátil tě? Můj osud jen,
Marie má!
 
 
Tvé jehly, druhdy lesk a třpyt,
jimž nepřála jsi nikdy klid,
ve skříni rez již začal krýt,
Marie má!
 
 
Však za svým stále přičinlivá
jdeš ochotná a vlídná, snivá,
tvůj zrak mdlí, vůle neumdlívá,
Marie má!
 
 
Přec dům co žádá, obstaráš,
vždy magické to kouzlo máš,
jímž moje srdce opřádáš,
Marie má!
 
 
Zní neurčit a tich tvůj hlas
jak ze spaní, však stejně zas
zní láskou jako v mládí čas,
Marie má!
 
 
Tvůj bílý vlas, dřív hnědý tak
má větší půvab pro můj zrak,
než jitra zář když šlehne v mrak,
Marie má!
 
 
Jej kdyby oko nevidělo,
co pak by pro mne půvab mělo,
rci, nač by slunce vycházelo?
Marie má!
 
 
Tvá ruka v náš sklon věrná druž
v stisk mojí ruky slábne juž,
však přece tiskne mou, jak můž’,
Marie má!
 
 
Již prchla síla, pružnost boků,
tě vodit dlužno v každém kroku,
však láska přec ti svítí v oku,
Marie má!
 
 
A milovat i ve chorobě,
cit v stáří mít jak v mládí době,
jest láskou vždy, tu též dám tobě,
Marie má!
 
 
Však ač to uznávám vždy rád,
můj smutek na tebe, vím, pad,
že místo smíchu musíš lkát,
Marie má!
 
 
Vím, kdyby osud můj mne shnět
jak druhdy, pod tíží mých běd,
tvé srdce též by puklo v sled,
Marie má!
 

VIII. JOHN WOLCOT

Píseň

 
Ó dívko, štěstěny nech smích,
ni Sirén luzné neslyš pění,
v strž trudů strhnou tebe zlých,
jichž písně potom konce není!
 
 
Co hromady ti zlata pak,
zda stačí na to stádo strastí?
Lesk, jejž potom tvůj uzří zrak,
to není slunce z duší vlasti!
 
 
Jen lásce služ, toť královna
všech slastí, její vzdej se moci,
den radostí ti zarovná
a požehná vše zjevy noci!
 

Madrigal

 
Když Láska s Věrností se sešly v ráz,
jak vesele pastýř tu pěl!
Jak okřídlený veské dívce čas
a blaha pln do dálky spěl!
Však Láska z údolu slz prchla hned,
a Věrnost promluvila naposled.
 
 
A brzy zjevila se Žárlivost,
jak plíží se ku vratům z vrat,
a Nedůvěra s bledou tváří host,
jak očima koulí, sluch bystří v chvat;
neb Láska z údolu slz prchla hned,
a Věrnost promluvila naposled.
 
 
Ach, neuzříme hodinu tu již,
jež unesla v nadšení nás!
Jak stéká potok těžce pracně níž,
jenž vesel trysk v krystalný jas!
Ba, Láska z údolu slz prchla hned,
a Věrnost promluvila naposled!
 

Polibku

 
Ó dítě lásky, nad něž není,
ó rci, proč prcháš v okamžení
ó polibku, tak v ráz a hned,
než užil tebe ret?
 
 
Však jdi, proč vzdychám, co se chvěji
a na rety se dívám její
i na měsíc, jenž v růžích plá,
tam tisíc zrovna takých zrá.
 

IX. JOHN LANGHORNE

Nápis na dvéře bibliotéky

 
Ty, jenž chceš směle přestoupit
práh, kde jest velkých mrtvých byt,
vstup s volným, čistým duchem sem,
ne pedantův, chův otrokem!
Nech pověru vše dávno býti,
co hlupstvím trávilo tvé žití.
Co rozum nepochopí, nech,
zde myslit učit se měj spěch!
Hleď vnořiti se okem lásky
a s pílí v tyto tlusté svazky,
však slepě nevěř v každou lež,
neb autoři jsou lidé též.
Máš filosofii snad rád,
dál, tamo kyne její sad!
Má sladká Musa s tebou hráti,
rač vedle si jen vybírati!
Je náboženství péčí tvou?
Knih zhrdlo řečí šalebnou
ty hledej v dílech přírody,
sled ctnosti, věd a svobody.