Zápisky z mrtvého domu

„Vždyť také měl matku!" a odešel pryč.

Pamatuju se, ta slova zrovna jako by byla mnou projela… a proč je pronesl a jak mu přišla do hlavy? Však hle mrtvolu počali zdvihati; zdvihli ji spolu s ložem; sláma zachrastěla a za všeobecného ticha okovy hlasitě zazvonily o podlahu… Nazdvihli je. Mrtvolu odnesli. Najednou se dali všichni hlasitě do řeči. Bylo slyšeti, jak poddůstojník už na chodbě posýlal kohosi pro kováře. Bylo zapotřebí sňati pouta s mrtvoly…

Ale odchýlil jsem se od věci…

II

Nemocnice.

(Pokračování.)

Lékaři obcházeli pokoje po ránu; před jedenáctou přišli k nám všichni společně, provázejíce hlavního lékaře; asi o půldruhé hodiny dříve navštěvoval pokoj náš ordinator. V tu dobu byl ordinatorem u nás jistý mladý lékař, velmi zběhlý, laskavý, přívětivý, jehož měli trestanci velmi rádi a jemuž vytýkali pouze jednu vadu: „Je příliš pokorný." A vskutku byl jaksi nehovorný, skoro jako by se před námi ostýchal, div se nečervenal, měnil dietu skoro na první požádání nemocných a zdá se skoro, že byl ochoten předpisovati jim i léky dle jich prosby. Jinak to byl řádný, mladý muž. Sluší uznati, že se mnoho lékařů na Rusi teši lásce a vážnosti prostého lidu, a jest to, pokud jsem já pozoroval, skutečná pravda.

Vím, že se má slova budou zdáti paradoxem, zejména vzpomeneme-li si na všeobecnou nedůvěru všeho ruského prostého lidu k umění lékařskému a k „zámořským" lékům. A opravdu prostý člověk, trpící sebe těžší nemocí, bude se po několik let za sebou léčiti raději u selské báby zaříkavačky, anebo svými domácími, prostonárodními léky (jimiž vůbec nesluší opovrhovati), než aby šel k lékaři, nebo si lehl do nemocnice. Ale kromě toho, že při tom spolupůsobí neobyčejně důležitá okolnost, jež se nikterak nevztahuje k medicíně, totiž všeobecná nedůvěra veškerého prostého lidu ke všemu, co nese na sobě pečeť něčeho administrativního, formelního: je lid zastrašen a předpojat proti nemocnicím různými postrachy, pověstmi, nezřídka pošetilými, ale časem skutečně odůvodněnými. Nejvíce však ho straší německé pořádky v nemocnicích, cizí tváře kolkolem po celé trvání nemoci, přísnost v jídle, pověsti o neúprosné bezohlednosti ranhojičův a lékařův, o pitvání a kuchání mrtvol a pod. Mimo to – rozumuje lid – léčiti ho budou páni, neboť lékaři jsou přec jen také páni.

Avšak po bližším seznámení se s lékaři (ač ne bez výjimky, nýbrž z větší části) všechny ty strachy mizejí velmi rychle, což dle mého mínění sluší přičísti na účet čestnosti našich lékařů, zejména mladých. Větší jich část umí si zasloužiti úctu, ba i lásku prostého člověka. Aspoň já píšu o tom, co jsem sám viděl a zakusil nejednou a na mnoha místech, a nemám příčiny, abych se domníval, že se v jiných místech příliš často jedná jinak. V některých zákoutích lékaři pravda berou úplatky, silně těží ze svých nemocnic, nemocných si skoro ani nevšímají, ba zapomínají úplně své umění lékařské. Bývá to skutečně; ale ja mluvím o většině, či, lépe řečeno, o tom duchu, tom směru, který panuje nyní, za našich dnů v medicíně. Onino však zrádcové svého povolání, vlci ve stádě ovcí, ať si uvádějí cokoli k svému ospravedlnění, ať se jakkoli vymlouvají, na příklad na svět je obklopující, jenž i je vlákal do svého kruhu, vždycky budou vinni, zvlášť jestliže při tom pozbyli i lásky k člověčenstvu. A láska k člověku, laskavost, bratrský soucit s nemocným jsou mu někdy potřebnější než léky.

Je na čase, abychom si přestali apaticky stýskati na okolnosti, že nás zahubily. Jest ovšem pravda, že okolnosti mnoho v nás pohubí, ale přece ne všechno, a často leckterý chytrý a obratný podvodník velmi dovedně zahaluje a ospravedlňuje vlivem těchto okolností nejen svou slabost, nýbrž nezřídka zrovna i podlost, zvláště když umí pěkně mluvit a psáti. Ale opětně jsem se odchýlil od věci; chtěl jsem jen říci, že prostý lid nedůvěřuje a chová se nepříznivě spíš k úřední stránce medicíny, a ne k lékařům. Jakmile se opravdu přesvědčí, jací jsou to lidé, ztrácí rychle mnohé ze svých předpojatostí. Ostatní zařízení našich nemocnic neodpovídá dosud ve mnohém vzhledě duchu našeho lidu, příčí se posud svými pořádky obyčejům našeho prostého člověka a není s to, aby si zjednalo úplně důvěry a vážnosti lidu. Tak se mně aspoň zdá na základě některých mých vlastních dojmů.

Náš ordinator se obyčejně zastavoval u každého nemocného, vážně a velmi pozorně ho prohlížel a se ho vyptával, předpisoval léky a dietu. Leckdy i sám pozoroval, že nemocnému neschází pranic; ale protože si trestanec přišel odpočinout od práce, anebo si přišel poležet na matraci místo na holých deskách a při tom přec jen v teplé světnici a ne ve vlhké strážnici, kde jsou v malé místnosti zavřeny celé tlupy bledých a vyzáblých trestanců, nacházejících se ve vyšetřování – (tito obžalovaní jsou u nás skoro vždy, po celé Rusi, bledí a vyzáblí, důkaz to, že se jim vede hůř a duševní stav jejich že jest vždycky těžší, než trestanců odsouzených) – proto jim náš ordinator klidně zapisoval nějakou febris catarrhalis a nechával je ležet třebas celou neděli. Té febris catarrhalis všichni se u nás smáli. Věděli velmi dobře, že jest to po oboustranném souhlase mezi lékařem a nemocným přijatá u nás formule pro naznačení líčené nemoci; „píchání do zásoby", jak sami trestanci překládali febris catarrhalis.

Někdy nemocný zneužíval dobrosrdečnosti lékařovy a zůstával ležeti dotud, pokud ho nevyhnali mocí. Tu stálo za to, dívati se na našeho ordinatora; on jako by se styděl přímo říci nemocnému, aby se uzdravoval a honem už požádal, aby byl vypuštěn z nemocnice, ačkoli měl úplné právo, jednoduše beze všech rozhovorů a laskavostí prohlásiti ho za zdravého poznámkou v nemocničním lístku sanat. est. Z počátku činil narážky, potom jako by ho prosil: „Snad by byl čas už; vždyť už jsi zdráv skoro, tady v pokoji je těsno" a podobným způsobem tak dlouho, až se nemocný sám zastyděl a požádal, aby byl propuštěn z nemocnice.

Vrchní lékař, ač byl soucitný a čestný člověk (jeho také měli nemocní velmi rádi), byl přece nepoměrně přísnější a rozhodnější, než ordinator, po případe projevoval i bezohlednou přísnost, začež ho u nás jaksi zvláště ctili. Přicházel v průvodu všech lékařů z nemocnice po ordinatorovi, také prohlížel každého zvlášť, zvláště se zastavoval u těžce nemocných, vždycky jim uměl povědíti dobré, potěšující, někdy i srdečné slovo a vůbec působil dobrý dojem. Ty, kteří přišli s „pícháním do zásoby", nikdy nekáral ze lži a nevyháněl je; ale když nemocný zneužíval jeho dobroty, tu ho jednoduše prohlašoval za zdravého: „Nu co, přítelíčku; poležel jsi si dost, odpočinul si, táhni, všechno má svůj konec."

Takovou svéhlavost jevili obyčejně buď ti. kteří byli líni na práci, zvláště za pracovní letní doby, aneb trestanci, nacházející se ve vyšetřování, které čekal tělesný trest. Pamatuju se, jak proti jednomu takovému bylo užito zvláštní přísnosti, ba až bezcitnosti, jen aby ho přiměli k opuštění nemocnice. Přišel s nemocí oční. Měl červené oči a stýskal si, že ho silně píchá v očích. Léčili ho bankami, pijavkami, stříkali mu do očí jakousi žíravou tekutinu a pod., ale nemoc neodchází, oči se mu nečistí. Lékaři se pomalu dovtípili, že nemoc jeho je líčená; zánět je stále nepatrný, nehorší se, ale také se nelepší, je stále ve stejném stavu; případ tedy podezřelý.

Trestanci všichni dávno už věděli, že se nemocný přetvařuje a lékaře klame, ačkoli sám on se k tomu nepřiznával. Byl to mladý hoch, dosti hezký, ale působil na nás na všechny jakýsi nepříjemný dojem; byl upjatý, podezřívavý, zamračený, s nikým nemluví, hledí zpod obrví, všech se straní, jako by všechny měl v podezření. Pamatuju se, že někteří se dokonce obávali, aby nevyvedl něco. Byl vojákem, dopustil se značné krádeže, byl usvědčen a čekalo ho tisíc ran pruty a trestanecká rota. Někteří odsouzení, aby protáhli co nejvíc vykonání trestu, odhodlávají se, jak jsem již připomenul, k různým výstřednostem: bodne nožem v samý předvečer trestu některého představeného nebo i svého soudruha ve vězení, započne nové vyšetřování, vykonání trestu se protáhne ještě na dva měsíce a tím dosáhl svého cíle. Na tom mu nezáleží, že za dva měsíce bude potrestán dvakrát nebo třikrát přísněji; jen když se nyní zbaví hrozného okamžiku aspoň na několik dní, ať už se potom děje cokoliv; tak hrozně klesají na mysli někteří z oněch nešťastníků. Někteří u nás si už šeptali, aby se měli před ním na pozoru; může se státi, že zavraždí v noci někoho. Ostatně jen se to říkalo, ale zvláštních nějakých opatření nečinili, ba ani ti, jejichž postele se nacházely hned vedle něho. Takto viděli, že si v noci tře oči vápnem z omítky a ještě něčím jiným, aby k ránu opět byly červené.

Konečně mu vrchní lékař pohrozil průvlakou. Při tvrdošíjné oční nemoci, jež trvá dlouho, a když se již všechny lékařské prostředky okázaly marnými, odhodlávají se lékaři, aby zachránili zrak, k silnému a trapnému prostředku: vloží nemocnému průvlaku, jako koni. Ale ubohý ani tu si nedal říci, aby si pospíšil s uzdravením. Jaká to musila býti tvrdošíjná povaha! Anebo byl až příliš bázlivý. Vždyť průvlaka působila bolest, ač menší, než pruty, ale přece strašnou. Nemocnému seberou rukou vzadu na krku kůži, co se jí dá sebrati, proříznou nožem vše to, co se dalo sebrati, z čehož vzniká široká a dlouhá rána po celém týle, a provlékají onou ranou plátěnnou tkanici dosti širokou, na palec; potom každodenně v určitou hodinu tkanici onu v ráně popotahují, Čímž jako by ji znova rozříznuli, aby rána stále hnisala a nehojila se. Ubožák snášel tvrdošijně – ovšem s hroznými mukami – i tuto trýzeň po několik dní, až se konečně prohlásil za uzdraveného. Jeho oči zahojily se za jediný den úplně, a když se mu zahojil i krk, odebral se na hlavní stráž, aby si následujícího dne došel pro svých tisíc ran.

Ovšem minuta před potrestáním je těžká, tak těžká, že snad se prohřešuju, nazývám-li strach z ní malomyslností a zbabělostí. Musí to býti těžké, když se lidé vydávají dvojnásobnému a trojnásobnému trestu, jen aby nebyl vykonán ihned. Zmínil jsem se ostatně i o takových trestancích, kteří sami se hlásili co možná nejdříve, aby byli propuštěni z nemocnice, ačkoli se jim záda ještě nezahojila po prvním výprasku, a sice proto, aby proběhali ulicí, kolikrát jim ještě zbývalo, a tím si odbyli nadobro trest.

Doba strávená ve vyšetřování při hlavní stráži jest pro každého ovšem nepoměrně horší než káznice.

Ale kromě rozdílu v temperamentech hraje v odhodlanosti a srdnatosti některých trestanců velikou úlohu dávné přivyknutí k ranám a trestům. Mnohokráte tělesně trestaný člověk stává se jaksi pevnějším na duchu i na zádech a pohlíží konečně na trest skepticky, skoro jako na maličké nepohodlí a již se ho nebojí.

Celkem je to pravda. Jeden náš trestanec ze zvláštního oddělení, pokřtěný Kalmyk, Alexandr či Alexandra, jak ho u nás jmenovali, podivný člověk, úskočný, srdnatý a zároveň velice dobrosrdečný, vypravoval mně, jak si odběhal své čtyry tisíce ran, vypravoval se smíchem a žerty, ale ihned se opravdově zapřísahal, že kdyby od dětinství, od nejútlejšího, prvního svého mládí nebyl vyrostl pod důtkami, od nichž doslovně po celou dobu jeho života v ordě nescházely jizvy s jeho zad, nesnesl by za nic na světě oněch čtyr tisíc ran. Povídaje to jako by blahořečil svému vychování pomocí důtek. „Mne bili za všechno, Alexandře Petroviči," vypravoval mně kdysi, sedě na mé posteli pod večer, nežli se rozsvěcovalo, „za všechno, ať bylo cokoliv, bili mne patnáct let za sebou, a sice od toho samého dne, co se dovedu pamatovati, každý den několikrát; nebil mne jen kdo nechtěl; takže jsem konečně úplně přivykl."

Jak se dostal na vojnu, nevím; nepamatuju se; ostatně, možná, že to vypravoval; byl to věčný běhoun a tulák. Pamatuju se jen na jeho vypravování, jak ho pojal hrozný strach, když ho odsoudili ke čtyřem tisícům za zavraždění velitele. „Věděl jsem, že budu trestán přísně a že snad nevyváznu zpod holí živ; a ačkoliv jsem přivykl důtkám, přec jen čtyři tisíce ran prutem není žert; k tomu všichni představení byli na mne rozzlobeni! Věděl jsem, jistě jsem věděl, že mně to neprojde, že to nevydržím; nevyváznu zpod prutů. Napadlo mně nejprve, že se dám pokřtiti; myslím si, snad mně odpustí, a ačkoli mně naši hned tehda povídali, že z toho nebude nic, že neodpustí, jen si myslím: přec to zkusím, přec jen jim bude více líto pokřtěného.

Vskutku mne pokřtili a při svatém křtu mne nazvali Alexandrem; nu a pruty přec jen zůstaly pruty; kdyby mně jednu ránu odpustili; až mně toho bylo líto. I myslím si pro sebe: Počkejte, já vás všechny do opravdy napálím. A co byste rekl, Alexandře Petroviči, vskutku jsem je napálil! Uměl jsem neobyčejné dobře stavěti se mrtvým, to jest ne aby docela mrtvým, ale tak, jako by ihned duše měla vyletěti z těla. Přivedli mne; procházím první tisícku: pálí to, křičím; procházím druhou, nu myslím si, konec můj nastává, rozum ze mne vytloukli, nohy poklesají; já bác sebou o zem: oči mně pomrtvěly, obličej zesinal, nedýšu, u úst pěna. Přišel lékař: Hned – povídá – dokoná. Odnesli mne do nemocnice a já hned obživnul. Tak mne potom ještě dvakrát vyvedli; a zlobili se, hrozně se na mne zlobili, ale já je ještě dvakrát napálil; třetí tisícku samotnou jsem prošel a omdlel jsem; ale když jsem procházel čtvrtou, tu každá rána jako když nožem do srdce bodne, každá rána vydala za tři rány, tak mne silně bili! Rozvzteklili se na mne. Ta poslední škaredá tisícka (aby do ní!..) vydala za tři první, a kdybych nebyl umřel před samým koncem (všeho zbývalo ještě dvě stě ran), byli by mne do smrti zabili. Ale já jsem se nedal; opět jsem je napálil a opět jsem padl jako mrtvý. Opět mně uvěřili, a kterak neuvěřit, lékař věří! Tak že tedy při dvou posledních stech, ačkoli potom švihali ze vší zlosti, tak bili, že jindy dva tisíce jsou lehčí, přece, tu máte! nezabili mne. A proč mne nezabili? Jen proto, že jsem od dětinství rostl pod důtkami; proto jsem živ až podnes. Och dostal jsem to bití za svého věku!" dodal na konci vypravování, jako by ve smutných myšlénkách, jako by se snažil vzpomenouti a spočísti, kolikrát byl bit.

„Ale kde pak," dodal, přerušiv okamžité mlčení, „člověk to nespočítá, kolikrát mne bili; a jak pak by bylo možno spočítati! Není ani tak velikého čísla." Při tom pohlédl na mne a rozesmál se, ale tak dobrosrdečně, že jsem se nemohl sám zdržeti, abych se neusmál za odpověď. ,,Věříte-li, Alexandře Petroviči, i nyní, když se mně v noci zdá něco, tedy vždycky jen, že mne bijou; jiných snů ani nemívám."

On opravdu často křičíval v noci a sice křičíval z celého hrdla, tak že ho trestanci ihned budívali trhajíce jím: „Nu, čerte, co křičíš!" Bylť on člověk zdravý, nevysoké postavy, pohyblivý a veselý, stár asi čtyřicet pět let; s každým žil v míru a ačkoliv velmi rád kradl a velmi často býval u nás bit za to, ale vždyť kdo jen u nás nekradl a kdo u nás nebyl bit za to?

Dodám k tomu jednu věc. Vždycky jsem se divil, jak neobyčejně dobrosrdečně a beze hněvu všichni ti bití vypravovali o tom, jak je bili, a o těch, kdo je bil. Často neznělo v takovém vypravování ani sebe menšího odstínu hněvu nebo nenávisti, ačkoli se ve mně při tom někdy zdvihal hněv a srdce začínalo mocně a silně tlouci. A oni si vypravují a smějí se při tom, jako děti. Tak na příklad M…cký mně vypravoval, jak byl trestán; on nebyl původu šlechtického a dostal v ulici pět set. Zvěděl jsem o tom od druhých a sám jsem se ho optal: Je to pravda a jak se to přihodilo?

Odpověděl mně jaksi stručně, jako by s jakýmsi vnitřním bolem, zrovna se snaže nehleděti na mne; obličej jeho se při tom začervenal. Za půl minuty na mne pohlédl, v jeho očích zableskl oheň nenávisti a rty jeho se zachvěly rozhořčením. Pocítil jsem, že nikdy nemohl zapomenouti na onu stránku své minulosti. Ale naši²⁵ skoro všichni (neručím ovšem za to, že by nebylo výjimky) pohlíželi na to zcela jinak. Není možná, myslíval jsem si leckdy, aby se pokládali docela za vinné a hodné trestu, zejména když se prohřešili ne proti svým, nýbrž proti představenstvu. Většina z nich se vskutku neobviňovala. Pravil jsem již, že jsem vůbec nepozoroval výčitek svědomí, ba ani v těch případech, když byl spáchán zločin proti své vlastní společnosti. O přestupcích proti představeným ani nemluvím.

Zdávalo se mně někdy, že v tomto posledním případě měli svůj zvláštní, abych tak řekl, jakýsi praktický, anebo ještě lépe faktický náhled na věc. Bral se do počtu osud, neodvratnost skutku, a sice ne nějak mudrlantsky, nýbrž jen tak, nevědomky, jako nějaká víra. Trestanec na příklad, ačkoli je vždycky náchylen k domněnce, že byl práv při přestupcích proti představenstvu, tak že i sama otázka o tom je pro něho nemožná, přec jen prakticky uznával, že představenstvo pohlíží na jeho přestupek zcela jinýma očima a proto že jest nutno, aby byl potrestán, a budou vyrovnáni. Je to zápas dvou stran. Zločinec ví při tom a nepochybuje, že ho uznává za nevinna soud té společnosti, ku které on přináleží, totiž prostého lidu, který ho nikdy, o čem je opět přesvědčen, úplně neodsoudí, naopak z větší části zcela ospravedlní, jen když se nedopustil hříchu proti svým, proti bratřím, proti svému vlastnímu prostému lidu. Svědomí jeho jest klidné, a toto svědomí dodává mu síly, takže se netrápí mravně, a to je hlavní věc. On jako by cítil, že se má nač opříti, a proto jest prost nenávisti, to, co se mu přihodilo, pokládá za neodvratné faktum, které nezačalo při něm, aniž vezme za své při něm, nýbrž dlouho, dlouho ještě potrvá v onom jednou již zahájeném passivném, ale úporném boji. Který pak voják nenávidí osobně Turka, když s ním bojuje; a vždyť ho Turek vraždí, bodá, střílí do něho.

Ale nebylo každé vypravování docela chladnokrevné a lhostejné. O poručíku Žerebjatníkovu na příklad vypravovali dokonce s jistým odstínem rozhorlení, pravda nepříliš značného. S tímto poručíkem Žerebjatníkovem jsem se seznámil ještě za první doby svého pobytu v nemocnici, rozumí se, že z vypravování trestanců. Potom jsem ho kdysi spatřil i ve skutečnosti, když byl u nás na strážnici. Byl to člověk asi třicetiletý, vysoké postavy, tlustý, tučný, s červenými, sádlem zarostlými tvářemi, s bílými zuby a s Nozdrevským²⁶ rokotavým smíchem. Po tváři jeho bylo patrno, že je to nejbezstarostnější člověk na světě. Vášnivě rád trestal pruty a kolmi, když býval komandován za vykonavatele trestu. Dodávám tu ihned, že jsem na poručíka Žerebjatníkova pohlížel už tehda jako na netvora, a tak na něho patřili i trestanci.

Byli i kromě něho vykonavatelé, rozumí se za starých dob, za oněch poměrně nepříliš dávných starých dob, o nichž „pověst ještě je čerstvá, ale věřiti se jí nechce", kteří rádi konali svou povinnost snažlivě a horlivě. Ale z větší části se dělo naivně a bez zvláštního nadšení. Ale poručík Žerebjatnikov byl cosi na způsob rafinovaného gastronoma při vykonávání trestů. Miloval, vášnivě miloval vykonavatelské umění, a sice miloval je pouze pro umění. Jemu to působilo rozkoš a jako patricius z dob římského císařství, když mu zevšedněly obyčejné rozkoše a jich se nabažil, vymýšlel si různé rafinované slasti, různé nepřirozenosti, jen aby trochu rozechvěl a příjemně polehtal svou sádlem zarostlou duši.

Hle přivádějí vězně k potrestání; Žerebjatníkov je vykonavatelem; jediný pohled na dlouhou, přímou řadu vojáků s tlustými pruty přivádí ho již v nadšení. Spokojeně obchází řady a domlouvá jim důtklivě, aby každý konal svou povinnost snažlivě, svědomitě, sice… Vojáci ovšem věděli, co znamená ono sice. Ale tu již přivádějí samého provinilce, a nebyl-li dosud ještě znám se Žerebjatníkovem, neslýchal-li o něm ještě se všemi jeho podrobnostmi, způsobil si z něho na příklad takovýto žert. (Rozumí se, byl to jeden ze sta jeho žertů; poručík byl nevyčerpatelný ve vynalézavosti.) Každý trestanec v tu chvíli, když ho obnažují a ruce mu přivazují k pažbám ručnic, za které ho poddůstojníci potom táhnou skrze celou „zelenou ulici", každý trestanec, řídě se obecným zvykem, vždycky počne v tu chvíli plačtivým, žalobným hlasem prositi vykonavatele, aby ho trestal mírněji a nezvyšoval trestu zbytečnou přísností: „Vaše blahorodí," křičí nešťastný, „smilujte se, buďte otcem rodným, učiňte, abych se po celý věk za vás k Bohu modlil, nezahubte mne, buďte milosrdným!"

Žerebjatnikov na to právě čekával; ihned poručí vojákům, aby počkali, a sám také se soustrastnou tváří dá se s trestancem do řeči.

„Přítelíčku," praví mu, „což si mám s tebou počíti? Ne já trestám, zákon!"

„Vaše blahorodí! Vše leží ve vašich rukou, buďte milosrdní!"

„Což myslíš, že mně tebe není líto? Ty si myslíš, že mně bude příjemno se dívati, jak tě budou bíti? Vždyť jsem také člověk! Jsem člověk, nebo ne, jak myslíš?"

„Vímeť, vaše blahorodí, rozumí se samo sebou; vy jste otcové, my děti. Buďte otcem rodným!" volá trestanec, začínaje už doufati.

„Ale, přítelíčku, posuď sám; vždyť máš rozum, abys mohl posouditi: vždyť já sám vím, že z lidskosti musím i na tebe, hříšníka, patřiti milosrdně a milostivě."

„Svatou pravdu ráčíte povídati, vaše blahorodí!"

„Ano, milostivě patřiti na tebe, třebas byl sebe větším hříšníkem. Ale vždyť tu nerozhoduju já, nýbrž zákon! Uvaž to! Vždyť já Bohu sloužím a vlasti; těžký hřích bych vzal na sebe, kdybych nevyhověl zákonu; jen to považ!"

„Vaše blahorodí!"

„Nu, ať už je to jakkoliv! Udělám to tedy pro tebe! Vím, že se prohřešuju, ale udělám to… Smiluju se tentokrát nad tebou, potrestám tě lehce. Ale což, jestliže ti právě tím uškodím? Já se nad tebou nyní smiluju, potrestám tě lehce, a ty se spolehneš, že i podruhé ti uleví, a opět se dopustíš přestupku; co pak? Vždyť na mé duši to ostane…"

„Vaše blahorodí! Příteli, nepříteli nedovolím! Jak tu stojím před trůnem nebeského Stvořitele…"

„Nu tedy dobře! A zapřísáhneš se mně, že se budeš příště chovati dobře?"

„Ať mě Hospodin zabije, ať mně na onom světě…"

„Nezaklínej se, je to hřích. Budu věřiti tvému slovu; dáš mně slovo?"

„Vaše blahorodí!!!"

„Nu, poslouchej tedy; slituju se nad tebou jen pro tvé sirotské slzy; tys sirotek?"

„Sirotek, vaše blahorodí, jako prst sám samojediný, ani otce, ani matky…"

„Nu tedy pro tvé sirotské slzy; ale hleď mi, je to naposled. Veďte ho," dodává takým měkkým hlasem, že trestanec ani už neví, jakými modlitbami se má Bohu modliti za takového milostivce. Však hle, hrozný průvod se pohnul, trestance vedou; zarachotil buben, zamávala první hůlka… „Řež ho!" křičí z celého hrdla Žerebjatnikov, „pal ho! lupej, lupej! Spař ho! Ještě, jen ho! Silněji sirotečka, silněji darebáka! Sázej mu, sázej!"

A vojáci lupají z rozmachu, jiskry se sypou z očí nešťastníkových, počíná křičet a Žerebjatnikov běží za ním podél řady a směje se, chechtá se, smíchy se zalyká, rukama za boky se chytá smíchy, vzpřímiti se nemůže, takže je ho člověku nakonci až líto, drahouška. Je rád, a směšno mu to je, a jen zřídka se přetrhne jeho zvonivý, zdravý, rokotavý smích a ozve se opět: „Lupej ho, lupej! Napal ho, darebáka, napal ho sirotečka!.."

Anebo hle jaké variace ještě vynalézal. Vedou vězně k potrestání; trestanec počíná opět prositi. Žerebjatnikov se tentokrát nepřetvařuje, nedělá posuňků a spustí otevřeně:

„Víš co, přítelíčku," povídá, „potrestám tě, jak se patří, protože toho zasluhuješ. Ale víš, co pro tebe třebas udělám: nepřivážu ti ruce k pažbám. Půjdeš sám, ale novým způsobem. Utíkej, co ti síly stačí podél celé řady! Třebas i každá hůlka udeřila, přece to bude dřív odbyto, jak myslíš? Chceš to zkusit?"

Trestanec poslouchá celý zaražený, s nedůvěrou a zamyslí se. „Což – myslí si pro sebe – možná, že to opravdu bude lehčí; přeběhnu, co mi síly stačí. Tak bude trápení pětkrát kratší a při tom možná dost, že každá hůlka ani neudeří."

„Dobře, vaše blahorodí, jsem srozuměn."

„I já jsem srozuměn, běž! Hleďte mi, ať nezíváte!" křičí na vojáky, věda ostatně napřed, že ani jedna hůlka nechybí provinilých zad; voják, jenž by se chybil, také ví dobře, co by ho za to čekalo. Trestanec se dá do běhu ze vší síly podél „zelené ulice", ale rozumí se, nepřeběhne ani patnáctkrát kolem; hůlky jako když víří po bubnu, jako blesk rázem v jednom okamžiku se sypou na jeho záda a ubožák s křikem padá jako podťatý, jako sražený kulkou. „Nikoli, vaše blahorodí, raději podle zákona," prosí, pomalu vstávaje se země bledý a zděšený; a Žerebjatnikov, jenž napřed znal celý ten žert a co z něho vzejde, chechtá se a smíchy se zalyká. Ale nedají se popsati všechny jeho zábavy a vše to, co se o něm u nás vypravovalo!

Trochu jiným způsobem, v jiném tóně a jiném duchu vypravovali u nás o jistém poručíku Smekalovu, jenž zastával hodnost velitele v naší káznici, prve ještě než byl pro hodnost tu jmenován náš major. Ačkoliv o Žerebjatnikovu vypravovali dosti lhostejně, bez zvláštní rozhořčenosti, přece na jeho kousky nehleděli se zálibou, nechválili ho a patrně jím opovrhovali. Ba i přezírali ho jaksi s vysoká. Ale o poručíku Smekalovu vzpomínali u nás s radostí a s rozkoší. Věc je ta, že to dokonce nebyl nějaký zvláštní přítel výprasků, jemu se úplně nedostávalo onoho Žerebjatnického živlu. Ale přes to nebyl od toho, aby se bilo; ale jde hlavně o to, že i na jeho pruty se u nás vzpomínalo s jakousi sladkou láskou – tak se uměl zalíbiti onen člověk trestancům!

A čím pak? Čím si zasloužil takové populárnosti? Pravda, náš lid, jako snad veškeren ruský národ, je hotov zapomenouti celá muka pro jediné laskavé slovo; mluvím o tom jako o faktu, nerozebíraje ho pro tentokrát ani s té, ani s druhé strany. Nebylo těžko zalíbiti se onomu lidu a získati si u něho populárnosti. Ale poručík Smekalov si získal obzvláštní populárnosti, tak že se i na to, jak on bil, vzpomínalo div ne s vroucí radostí. „Jako vlastní otec," říkávali trestanci, ba i povzdechli si, porovnávajíce podle své paměti bývalého dočasného velitele Smekalova s nynějším majorem. „Dobrá duše!"

Byl to člověk prostý, snad dobrý i podle svého. Ale stává se, že netoliko dobrý, nýbrž i velkomyslný člověk se stane velitelem a co z toho? Nikdo ho nemiluje a některému se prostě posmívají. Zde šlo o to, že Smekalov uměl věc navléknouti tak, že ho u nás všichni uznávali za svého člověka, a to je veliké umění, či správněji řečeno vrozená vloha, které si nevšímají ani ti, kterým je dána. Podivná věc: někteří z takových lidí bývají i daleko ne dobří lidé a přece si někdy získávají velikou populárnost. Neštítí se, nehnusí se podřízeného lidu – hle, kde sluší, jak se mi zdá, hledati toho příčinu! V nich nevidí panáčka běloručku, od nich nepáchne pánovitostí, nýbrž páchne od nich jakýmsi zvláštním, prostonárodním zápachem, jim vrozeným, a ty můj Bože, jak citlivý je lid k onomu zápachu! co by za něj nedal! Nejmilosrdnějšího člověka je ochoten obětovati za sebe přísnějšího, páchne-li od tohoto jejich vlastním, režným zápachem. A což je-li tento libě jim páchnoucí člověk mimo to opravdu dobrosrdečný, třeba jen podle svého? Tu se již nedá ani oceniti!

Poručík Smekalov, jak jsem již pravil, trestával časem velmi přísně, ale uměl to tak navléknouti, že se nejen na něho nehoršili, nýbrž naopak nyní, za mých časů, když už vše to dávno minulo, vzpomínali o jeho kouscích při trestání se smíchem a s rozkoší. Ostatně kousků těch neměl mnoho; nedostávalo se mu umělecké fantasie. Vezme-li se věc opravdově, měl vlastně všeho všudy jeden kousek, jeden jediný, jenž, mu vystačil u nás skoro na celý rok. Ale možná že se zalíbil právě tím, že byl jediný. Naivnosti při tom bylo plno. Přivedou na příklad provinilého trestance. Smekalov se dostaví sám k potrestání, přijde s úsměškem, s žertem, vyptá se provinilce o něčem a sice o něčem zcela vedlejším, o jeho osobních, domácích, trestaneckých záležitostech, a to bez jakéhokoliv účelu, ne že by si zahrával s trestancem, nýbrž jen tak po prostu, protože se mu skutečně chce dověděti se něco o těch záležitostech.

Přinesou pruty a Smekalovu stolici; sedne si na ni, ba i dýmku si zapálí. Dlouhou takovou míval dýmku. Trestanec počíná prosit… „Ne, brachu, jen lehni, co za řeči…" prohodí Smekalov; trestanec si vzdychne a lehne. „Nu, příteličku, umíš-li pak z paměti tu a tu modlitbu?"

„Jak pak bych neuměl, vaše blahorodí; jsem křtěný, od maličkosti jsem se jí učil."

„Tedy se modli."

A trestanec už ví, co se modliti, a ví napřed, co bude při té modlitbě, protože se tento kousek opakoval dříve už aspoň třicetkrát při výprasku jiných. Ba i sám Smekalov ví, že je to trestanci známo; ví, že i vojáci, kteří stojí sezdviženými metlami nad ležící obětí, dávno také už slyšeli o tomto vtipu, ale opakuje jej znova – tak se mu jednou pro vždy zalíbil, možná že snad právě proto, že si jej sám složil, tedy z literární ješitnosti.

Trestanec se začne modliti „Otče náš", vojáci s metlami čekají a Smekalov se až i trochu nahne s místa, ruku pozdvihne, přestane kouřiti z dýmky a čeká na jisté slovo. Při první větě trestanec přichází ponenáhlu ke slovu „na nebesích". A na to právě čeká. „Stůj!" křikne rozohněný poručík a v okamžiku s nadšeným posunem ruky a obrácen k vojákovi, jenž drží zdviženou metlu, volá: „A ty mu dej, co roste po lesích!" A při tom se dá srdečně do smíchu.

Stojící kolem vojáci také se ušklíbají; usmívá se vyplácející, div že se neusmívá sám vyplácený, nehledě na to, že na slovo „po lesích" metla už fičí vzduchem, aby v následujícím mžiknutí oka vjela jako břitva do jeho provinilého těla. I raduje se Smekalov, raduje se zejména proto, že si to tak pěkně vymyslil, a sice sám si složil: „na nebesích" a „po lesích"; i k věci se to hodí a zároveň se rýmuje.²⁷

Po vykonání trestu odchází Smekalov úplně sebou spokojený a potrestaný odchází také div ne spokojený sám sebou i Smekalovem, a ani se nenaděješ – za půl hodinky už vypravuje v káznici, jak se i dnes po třicet a prvníkrát opakoval jeho vtip, který se už před tím opakoval třicetkrát. „Slovem, dobrá duše! Čtverák!"

Vzpomínky o dobráku poručíkovi vyznamenávaly se časem i jakousi Manilovštinou.²⁸

„Přiházelo se, braši, že si tak kráčíš," vypravuje některý trestanec a celý jeho obličej se při té vzpomínce usmívá, „ty si kráčíš a on už sedí u okénka v županě, pije čaj a z dýmky si pokuřuje. Smekneš čapku. – Kam jdeš, Aksenove?"

„Do práce, Michajle Vasiljeviči; přede vším do dílny musím. – A on se pousměje… Jak povídám, dobrák člověk! srdečná duše!"

„Takového se už nedočkáme!" prohodí některý z posluchačů.