Pohřbená

P O H Ř B E N Á

(RILEY PAIGE MYSTERY SÉRIE – KNIHA 11)

B L A K E P I E R C E

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem RILEY PAGE mysteriózní série bestsellerů, která zahrnuje dvanáct knih (a přibývají další). Blake Pierce je taky autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která pozůstává z osmi knih; mysteriózní série AVERY BLACK, pozůstávající ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE, pozůstávající z pěti knih; mysteriózní série MAKING OF RILEY PAIGE, pozůstávající z dvou knih (a přibývají další); a mysteriózní série KATE WISE, pozůstávající ze dvou knih (a přibývají další).

Zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů, Blake ocení zpětnou vazbu, a tak neváhejte, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

Copyright © 2017 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou případů povolených v USA. Copyright Act z roku 1976, žádná část této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora. Tento ebook je licencován pro vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným osobám. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným osobám. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. . Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro vaše použití, vraťte ji, prosím, a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme vám za respektování tvrdé práce tohoto autora. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, zápletky, místa a události jsou beze zbytku produktem autorovy představivosti nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná. Obrázek na přebalu Copyright anuruk perai, použit s licencí od Shutterstock.com.

KNIHY OD BLAKE PIERCE

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)

CHLADNÁ (kniha č. 8)

SLEDOVANÁ (kniha č. 9)

ZTRACENÁ (kniha č. 10)

POHŘBENÁ (kniha č. 11)

SPOUTANÁ (kniha č. 12)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ POTŘEBUJE (kniha č. 5)

PSYCHOLOGICKÉ ZÁHADNÉ TAJEMSTVÍ CHLOE FINE

DALŠÍ DVEŘE (kniha č. 1)

OBSAH

PROLOG

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ

PROLOG

Courtney Wallace pocítila v plicích a stehnech známé pálení. Zpomalila běh na chůzi, pak se zastavila, sehnula se a položila ruce na kolena, pak zalapala po dechu, aby jej znovu vyrovnala.

Byl to dobrý, osvěžující pocit – mnohem lepší způsob jak se probudit, než šálek horké kávy, ačkoli si zanedlouho ke snídani šálek dá. Stále ještě měla spoustu času najíst se a osprchovat se, než půjde do práce.

Courtney milovala záři časného ranního slunce nízko mezi stromy a přetrvávající vlhkost ranní rosy, která byla stále ve vzduchu. Brzy bude horký májový den, ale nyní je teplota perfektní, zvláště tady v nádherné přírodní rezervaci Belle Terre.

Takovou samotu měla taky ráda. Zřídka narazila na této stezce na další běžce – a nikdy v tuto ranní dobu.

Navzdory její spokojenosti s prostředím ji začínal skličovat pocit zklamání, zatímco dostávala svůj dech zpět pod kontrolu.

Její přítel, který s ní žil, Duncan, opět slíbil, že si s ní půjde zaběhat – a opět se odmítl probudit. Pravděpodobně vstane až dlouho poté, co odejde do svého zaměstnání v kanceláři, možná dokonce až odpoledne.

Dostane se z toho někdy? tázala se.

A kdy už konečně sežene jinou práci?

Dala se do mírného poklusu ve snaze setřást své negativní myšlenky. Brzy se dala do plného běhu a ono povzbuzující pálení v plicích a nohou jako by odplavovalo její obavy a zklamání.

Pak se pod ní propadla zem.

Padala – byl to divný pocit ukrutně zpomaleného vznášení se.

Dopadla a zhroutila se v brutálním nárazu.

Slunce bylo pryč a její oči si na to musely zvyknout.

Kde to jsem? říkala si.

Viděla, že je na konci úzké propasti.

Ale jak se sem dostala?

Ucítila strašnou bolest, která jí vystřelovala do pravé nohy.

Podívala se dolů a viděla, že její kotník je vyvrácený v nepřirozeném úhlu.

Pokusila se nohou pohnout. Bolest zesílila a ona vykřikla. Pokusila se vstát, ale její nohy se pod ní hroutily. Ve skutečnosti cítila, jak se proti sobě zlomené kosti třou. Udělalo se jí nevolno a málem omdlela.

Věděla, že potřebuje pomoc a sáhla do kapsy pro svůj mobil.

Není tam!

Musel vypadnout.

Musí tady někde být. Šmátrala rukou a snažila se ho najít.

Byla ale částečně zamotaná do jakési hrubé, těžké, volně tkané deky, pokryté půdou a listím. Nemohla telefon najít.

Začalo jí docházet, že upadla do pasti – otvor byl zamaskovaný dekou a zeminou, aby byl schovaný.

Byl to něčí ulítlej žert?

Pokud ano, nebylo to ani trochu vtipné.

A jak se odsud má dostat?

Stěny otvoru byly rovné, bez opěrných bodů pro chodidla nebo držadel. Nemohla ani vstát, nikdy se odtud nebude moci dostat sama.

A nikdo jiný pravděpodobně na tuto stezku v brzké době nedorazí, možná celé hodiny.

Pak přímo nad sebou uslyšela hlas.

"Hej! Stalo se vám něco?"

Když to zaslechla, dýchalo se jí hned trochu snadněji.

Vzhlédla a viděla, že nad ní stojí muž. Jeho postava se rýsovala proti bledému světlu, takže nemohla rozeznat jeho obličej.

Nemohla uvěřit svému štěstí. Po tolika ránech, kdy na této stezce nikoho nepotkala, se tentokrát někdo objevil zrovna když zoufale potřebovala pomoc.

"Myslím, že můj kotník je zlomený," zavolala k muži. "A ztratila jsem telefon."

"To je zlé," řekl muž. "Jak se to stalo?"

Co je to za otázku? říkala si.

Přestože se zdálo, že se v jeho hlase ozval úsměv, Courtney si přála, aby mohla vidět jeho tvář.

Řekla, "Byla jsem si zaběhat a ... byl tu tento otvor a ..."

"A co?"

Courtney se nyní cítila dost netrpělivá.

Řekla, "No, samozřejmě jsem do něj spadla."

Muž se na chvíli odmlčel. Pak řekl, "Je to velká díra. Cožpak jste ji neviděla?"

Courtney podrážděně zasténala.

"Hele, jen potřebuji pomoc dostat se odsud, OK?"

Muž zavrtěl hlavou.

"Neměla jste běhat na místech, která neznáte."

"Já tuto cestu ale znám!" Vykřikla Courtney.

"Tak jak jste spadla do této díry?"

Courtney byla jako omráčená. Muž byl buďto idiot nebo si s ní zahrával.

"Jste onen debil, který tu díru vykopal?" vyštěkla. "Pokud ano, pak to sakra vtipný není. Dostaňte mě odtud!"

Byla šokována, když si uvědomila, že pláče.

"Jak?" zeptal se muž.

Courtney se natáhla a natáhla svou paži tak daleko, jak to jen šlo.

"Tady," řekla. "Natáhněte se, chyťte mě za ruku a vytáhněte mě."

"Nejsem si jistý, že dosáhnu tak daleko."

"Jistěže dosáhnete."

Muž se zasmál. Byl to příjemný, přátelský smích. I tak si Courtney stále přála, aby mohla vidět jeho tvář.

"Postarám se o všechno," řekl.

Ustoupil mimo dohled.

Pak uslyšela řinčení kovu a pískání, vrzání, které se ozývalo za ní.

Pak už jen ucítila, jak se na ni svalila ohromná váha.

Zalapala po dechu a prskala a pak pochopila, že na ni ten muž vrhl spoustu zeminy.

Cítila, jak jí ruce a nohy chladnou – známka paniky, uvědomila si.

Nepanikař, přikázala si.

Ať se děje cokoli, musí zůstat v klidu.

Viděla, že muž stojí s kolečkem, nakloněným nad ní. Několik zbývajících hrud hlíny se vyvalilo z kolečka na její hlavu.

"Co to děláte?" vykřikla.

"Jen klid," řekl muž. "Jak jsem řekl, o všechno se postarám."

S kolečkem odjel pryč. Pak se ozvala tupá, dunivá rána, jako by do sebe znovu a znovu narážel kov.

Znělo to jako by muž do kolečka nabíral lopatou další zeminu.

Zavřela oči, zhluboka se nadechla, otevřela ústa a vypustila dlouhý pronikavý výkřik.

"Pomoc!"

Pak cítila, jak ji těžká hrouda zeminy zasáhla přímo do tváře. Trochu zeminy se jí dostalo do pusy a ona se dusila a kuckala a vyplivla ji.

Jeho hlas zněl stále přátelsky, řekl ...

"Obávám se, že budeš muset křičet mnohem hlasitěji."

Pak se smíchem dodal ...

"Sotva tě sám slyším."

Vyhrkla další zaječení, šokovaná sílou jejího vlastního hlasu.

Pak na ni muž vysypal kolečko plné nové hlíny.

Teď už nemohla znovu zakřičet. Její hrdlo bylo plné hlíny.

Přemohl ji podivný pocit déjà vu. Toto už někdy zažila – tuto neschopnost utéct před nebezpečím, nebo dokonce křičet.

Ale tyto zkušenosti byly jen noční můry. Vždy se z nich probudila.

Jistě to byla jen další noční můra.

Vzbuď se, říkala si znovu a znovu. Probuď se, probuď se, probuď se ...

Ale nemohla se probudit.

To nebyl sen.

Bylo to skutečné.

KAPITOLA PRVNÍ

Zvláštní agentka Riley Paige pracovala u svého stolu na ÚACH v Quanticu, když se jí vybavila nevítaná vzpomínka ...

Snědý muž na ni zíral skelnýma očima.

Měl kulku v rameni a mnohem nebezpečnější ránu v břiše.

Slabým, hořkým hlasem řekl Riley ...

"Nařizuji ti, abys mě zabila."

Rileyna ruka byla na její zbrani.

Měla by ho zabít.

Měla všechny důvody ho zabít.

I tak ale nevěděla, co dělat ...

Ženský hlas Riley vytrhl z jejího rozjímání.

"Vypadáš, jako bys na něco myslela."

Riley vzhlédla od svého stolu a viděl mladou afroamerickou ženu s krátkými vlasy, která stála ve dveřích její kanceláře.

Byla to Jenn Rostonová, která byla Rileynou novou partnerkou na jejím posledním případu.

Riley se trochu otřásla.

"To nic není," řekla.

Jenniny tmavě hnědé oči byly plné obav.

Řekla, "Ach, já jsem si docela jistá, že to něco je."

Když Riley neodpověděla, Jenn řekla, "Myslíš na Shana Hatchera, viď?"

Riley mlčky přikývla. V těchto dnech se jí vzpomínky na něj vracely docela často – vzpomínky na její hroznou konfrontaci s raněným mužem v chatě jejího zesnulého otce.

Rileyn vztah s uprchlým trestancem spočíval ve zvláštním, pokrouceném poutu loajality. Byl na svobodě pět měsíců a ani se nesnažila jeho svobodu omezit – dokud nezačal vraždit nevinné lidi.

Teď bylo pro Riley těžké uvěřit, že jej nechala na svobodě tak dlouho.

Měli znepokojující, nelegální a velmi, velmi temný vztah.

Ze všech lidí, které Riley znala, věděla Jenn nejlépe, jak temný je.

Nakonec Riley řekla, "Jen si říkám – že jsem ho měla zabít tehdy a tam."

Jenn řekla, "Byl zraněný, Riley. Nepředstavoval pro tebe žádnou hrozbu."

"Já vím," řekla Riley. "Ale stále myslím na to, že jsem nechala mou oddanost zastínit můj úsudek."

Jenn zavrtěla hlavou.

"Riley, mluvily jsme o tom. Už víš, co si o tom myslím. Udělala jsi správnou věc. A nemusíš tomu věřit jen proto, že to říkám. Všichni ostatní zde to cítí stejně."

Riley věděla, že to je pravda. Její kolegové a nadřízení jí srdečně blahopřáli za to, že přivedla Hatchera živého. Jejich dobrá vůle byla vítaná změna. Dokud byla Riley v Hatcherově područí, všichni ji tu oprávněně podezřívali. Teď, když se oblak podezření zvedl, byly tváře jejích kolegů znovu přátelské a ona byla se setkala s obnoveným respektem.

Riley se tu skutečně cítila doma.

Pak se Jenn usmála a dodala, "K čertu, dokonce jsi pro jednou ve svém životě řešila věci podle předpisů."

Riley se zasmála. Rozhodně následovala správný postup v tom jak zadržela Hatchera – což bylo víc, než mohla říct o mnohých svých činnostech na případu, který s Jenn právě společně vyřešily.

Riley řekla, "Jo, myslím, že jsi absolvovala skutečný rychlokurs mých ... nekonvenčních metod."

"To rozhodně ano."

Riley se rozpačitě zasmála. Nevšímala si pravidel ještě více než obvykle. Jenn ji loajálně kryla – i když se vloupala do domu podezřelého bez zatykače. Jenn mohla její činy ohlásit, pokud by se tak rozhodla. Mohla nechat Riley vyhodit z práce.

"Jenn, opravdu oceňuji –"

"Ani o tom nemluv," řekla Jenn. "Je to všechno v minulosti. Co bude následovat je vše na čem záleží."

Jennin úsměv se rozšířil a dodala, "A já neočekávám, že se budeš chovat jako skautka. Ode mne bys to raději neměla také očekávat."

Riley se znovu zasmála, tentokrát pohodlněji.

Přišlo jí těžké uvěřit, že ještě nedávno Jenn nedůvěřovala, měla dokonce za to, že je ztělesněním odplaty za její činy.

Konec konců Jenn udělala pro Riley mnohem, mnohem víc, než že byla jen diskrétní, co se týče jejích činů.

"Poděkovala jsem ti za záchranu mého života?" Zeptala se Riley.

Jenn se usmála.

"Už jsem tak nějak ztratila přehled o tom, kolikrát," řekla.

"No, tak ti děkuji ještě jednou."

Jenn nic neříkala. Její úsměv se vytratil. V její tváři se objevil vzdálený pohled.

"Chtěla jsi něco, Jenn?" Zeptala se Riley. "Chci říct, proč ses zastavila?"

Jenn chvíli jen hleděla do chodby.

Nakonec řekla, "Riley, nevím zda bych ti to měla říct ..." Její hlas utichl.

Pro Riley bylo snadné všimnout si, že ji něco trápí. Chtěla ji uklidnit, říct jí něco jako ...

"Můžeš mi říct cokoli."

Ale to by mohlo být troufalé.

Zdálo se, že se Jenn začala nakonec trochu třást.

"Nevadí," řekla. "To není nic, čím by ses měla zatěžovat."

"Opravdu?"

"Jsem si jistá."

Bez dalšího slova Jenn zmizela v chodbě, takže Riley zůstal jen výrazně nepříjemný pocit. Už dlouho cítila, že Jenn ukrývá své vlastní tajemství – snad nějaké velmi temné.

Proč mi nevěří? Přemýšlela Riley.

Zdálo se, že jedna nebo druhá z nich je vždy trochu nedůvěřivá. Že nevěstilo nic dobrého pro jejich společné pracovní partnerství.

Ale nebylo nic, co by s tím Riley mohla udělat – alespoň prozatím.

Pohlédla na hodinky. Přišla téměř pozdě na schůzku se svým dlouholetým partnerem, Billem Jeffreysem.

Chudák Bill byl v těchto dnech na dovolené, trpěl post-traumatickou stresovou poruchou po strašlivé nehodě po jejich posledním společném případu. Riley pocítila záchvěv smutku, když si na to vzpomněla.

Ona a Bill pracovali společně se slibnou mladou agentkou jménem Lucy Vargasová.

Ale Lucy byl zabita při plnění svých povinností.

Riley postrádala Lucy každičký den.

Ale alespoň už necítila za její smrt provinění.

Bill ale ano.

Brzy ráno Bill zavolal Riley a požádal ji, aby se s ním setkala na námořní základně, která tvořila největší část uzavřeného areálu v Quanticu.

Neřekl jí, proč, což ji děsilo. Doufala, že to nebude nic vážného.

Riley úzkostlivě vstala od stolu a zamířila ven z budovy ÚACH.

KAPITOLA DRUHÁ

Bill pocítil ustarané zachvění, když vedl Riley směrem ke střelnici námořní pěchoty.

Jsem na to připraven? zamýšlel se.

Zdálo se to téměř jako hloupá otázka. Konec konců to byla jen střelba na terč.

Ale toto nebyl žádný obyčejný terč.

Stejně jako on, i Riley měla na sobě maskovací uniformu a nesla pušku M16-A4, nabitou ostrou municí.

Ale na rozdíl od Billa neměla Riley tušení, co budou dělat.

"Kéž bys mi řekl, o co tu jde," řekla Riley.

"Bude to pro nás oba nová zkušenost," řekl.

Tento nový druh střelnice ještě nikdy předtím nezkusil. Ale Mike Nevins, psychiatr, který mu pomáhal s jeho post-traumatickou stresovou poruchou, mu ji doporučil.

"Bude to dobrá terapie," řekl Mike.

Bill doufal, že má Mike pravdu. A doufal, že nebude tak nervózní, když to vyzkouší s Riley.

Bill a Riley zaujali pozice vedle sebe mezi svislými dřevěnými sloupky po čtyřech, rozmístěnými po rozlehlém travnatém hřišti směrem ke zpevněné ploše. Na chodníku byly svislé bariéry s dírami po kulkách. Před pár okamžiky Bill hovořil s mužem v řídící kabině a vše by mělo být nyní připraveno.

Teď promluvil ke stejnému muži přes malý mikrofon, který měl před ústy.

"Náhodné cíle. Začněte."

Náhle se zpoza bariér objevily postavy v lidské velikosti, všechny se pohybovaly po zpevněné ploše. Měly na sobě uniformy bojovníků ISIS a zdálo se, že jsou ozbrojeni.

"Nepřátelé!" Bill zavolal na Riley. "Střílet!"

Riley byla příliš vylekaná, než aby střílela, ale Bill jednou vystřelil, a netrefil se. Pak vystřelil další ránu, která zasáhla jednu z postav. Postava se zcela ohnula a přestala se pohybovat. Ostatní postavy se obrátily, aby se vyhnuly střelbě, některé z nich se pohybovaly rychleji, jiné se schovávaly za překážky.

Riley řekla, "Co to má k čertu být!"

Stále ještě nevystřelila ani jednou.

Bill se zasmál.

"Stop," řekl do mikrofonu.

Najednou byly všechny postavy nehybné.

"Dnes střílíme na falešné lidi na kolečkách?" Zeptala se Riley se smíchem.

Bill vysvětlil, "Jsou to autonomní roboti, namontovaní na Segwayích. Ten chlápek, se kterým jsem mluvil před minutou v kabině volí programy, podle kterých pak fungují. Ale on neovládá každý jejich pohyb. Ve skutečnosti je neovládá vůbec. 'Vědí', co dělat. Mají laserové skenery a navigační algoritmy, aby se mohli vyhnout navzájem a bariérám."

Riley vykulila užasle oči.

"Jo," řekla. "A vědí, co dělat, když začne střelba – běžet, nebo se skrýt, nebo obojí."

"Chceš to zkusit znovu?" Zeptal se Bill.

Riley přikývla, začínala vypadat nadšeně.

Bill řekl znovu do mikrofonu, "Náhodné cíle. Začněte."

Postavy se začaly pohybovat jako předtím a Riley a Bill na ně jednotlivě stříleli. Bill zasáhl jednoho z robotů a stejně tak Riley. Oba roboti se zastavili a ohnuli se. Ostatní roboti se rozprchli, někteří náhodně pobíhali, jiní se schovávali za překážky.

Riley a Bill stále stříleli, ale začínalo to být stále těžší. Roboti, kteří zůstali v pohybu, uhýbali v nepředvídatelných manévrech a při různé rychlosti. Ti, kteří se schovali za bariéry, se pořád vraceli, ponoukali Riley a Billa, aby na ně stříleli. Bylo nemožné zjistit, zpoza které bariéry se objeví. Pak buď pobíhali po prostoru, nebo se znovu ukryli.

I přes tento zdánlivý chaos to trvalo asi jen půl minuty, než Riley a Bill zasáhli všech osm robotů. Všichni byli ohnutí a nehybní mezi bariérami.

Riley a Bill snížili své zbraně.

"To bylo divné," řekla Riley.

"Chceš přestat?" Zeptal se Bill.

Riley se zasmála.

"Děláš si srandu? Rozhodně ne. Co bude dál?"

Bill polkl, náhle se cítil nervózní.

"Máme zlikvidovat nepřátele, aniž bychom zabili civilisty," řekl.

Riley se na něj soucitně podívala. Pochopil její obavy. Moc dobře věděla, proč je kvůli tomuto novému cvičení nesvůj. Připomínalo mu to nevinného mladého muže, kterého omylem postřelil minulý měsíc. Chlapec se zotavil ze svého zranění, ale Bill stále nemohl setřást svou vinu.

Bill byl také vystrašený, protože brilantní mladá agentka jménem Lucy Vargasová byla zabita při stejném incidentu.

Kdybych ji jen byl schopný zachránit, pomyslel si znovu.

Bill od té doby čerpal oficiální volno a přemýšlel, jestli bude někdy schopen vrátit se do práce. Zcela se zhroutil, začal pít a dokonce i uvažoval o sebevraždě.

Riley mu pomohla to překonat – ve skutečnosti mu zřejmě zachránila život.

Bill cítil, že už je mu teď lépe.

Ale byl na toto připraven?

Riley jej neustále sledovala s obavami.

"Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?" zeptala se ho.

Bill si opět vzpomněl, co řekl Mike Nevins.

"Bude to dobrá terapie."

Bill přikývl na Riley.

"Myslím, že ano," řekl.

Zaujali své pozice a pozvedli své zbraně. Bill mluvil do mikrofonu. "Nepřátelé a civilista."

Začala se odvíjet stejná akce jako předtím – ale tentokrát byla jedna z postav žena, zahalená v modrém hidžábu. Rozhodně nebylo obtížné odlišit ji od nepřátel v jejich fádním, hnědém oblečení. Ale proplétala se mezi ostatními ve zdánlivě náhodném vzorci.

Riley a Bill začali odstřelovat nepřátele stejně jako dříve – některé mužské postavy se kulkám vyhnuly, zatímco jiní se ukryli za překážky, aby pak vyrazili nevyzpytatelným směrem.

Ženská postava se také hýbala, jako by se bála střelby, spěchala zoufale sem a tam, ale nějak se nikdy neobtěžovala skrývat se za bariéru. Její simulovaná panika jen ztěžovala úsilí se jí vyhnout.

Bill cítil studený pot na čele, jak střílel jednu ránu za druhou.

Brzy on a Riley zastřelili všechny nepřátele a žena v hidžábu tam stála sama bez úhony.

Bill pomalu vydechl úlevou a sklopil zbraň.

"Jak se ti vede?" Zeptala se Riley s obavou v hlase.

"Myslím, že docela dobře," řekl Bill.

Ale jeho dlaně byly na zbrani vlhké a trochu se třásl.

"Možná by to pro začátek stačilo," řekla Riley.

Bill zavrtěl hlavou.

"Ne," řekl. "Musíme vyzkoušet další program."

"A to je co?"

Bill těžce polkl.

"Je to situace s rukojmím. Civilista zemře, pokud ty nebo já zastřelíme oba nepřátele najednou."

Riley se na něj pochybovačně podívala.

"Bille, já nevím ..."

"No tak," řekl Bill. "Je to jen hra. Pojďme to zkusit."

Riley pokrčila rameny a zvedla svou zbraň.

Bill promluvil do mikrofonu, "Situace s rukojmími. Začněte."

Roboti ožili. Ženská postava zůstala v otevřeném prostoru, zatímco nepřátelé zmizeli za překážky.

Pak se dva nepřátelé objevili zpoza překážky, hrozivě se vznášeli kolem ženské postavy, která vrávorala tam a zpět ve zdánlivé úzkosti.

Bill věděl, že trik je v tom, že on a Riley musí vystřelit na oba nepřátele hned, jak na ně budou mít namířeno.

Bylo na něm, aby ten okamžik zvolil.

Jak on a Riley pečlivě zamířili jejich zbraně, Bill řekl ...

"Vezmu si toho nalevo, ty si vezmi toho chlapa na pravé straně. Vystřel, až řeknu, 'Teď.'"

"Rozumím," řekla Riley.

Bill pečlivě sledoval pohyby a pozice dvou nepřátel. Uvědomil si, že to bude těžké – mnohem těžší, než původně očekával.

V témže okamžiku jeden z nepřátel odjel a druhý nepřítel se přemístil nebezpečně blízko k rukojmím.

Budeme mít někdy šanci na čistý výstřel? přemýšlel.

Poté, jen na prchavý okamžik, se oba nepřátelé posunuli asi stopu opačným směrem od rukojmí.

"Teď!" Vyštěkl Bill.

Ale než mohl zmáčknout spoušť, zavalil jej příliv vzpomínek ...

Řítil se směrem k opuštěné budově, když uslyšel zazvonit výstřel.

Vytáhl svou zbraň a vběhl dovnitř, kde viděl Lucy ležící na břiše na podlaze.

Uviděl mladého muže, který se pohyboval směrem k ní.

Bill na muže Instinktivně vystřelil na muže a zasáhl ho.

Muž se otočil, než spadl na zem – a teprve potom Bill viděl, že jeho ruce jsou prázdné.

Byl neozbrojený.

Muž se pouze snažil pomoci Lucy.

Smrtelně zraněná Lucy se zvedla na lokty a vypálila šest ran na jejího skutečného útočníka ...

... muže, kterého Bill měl zastřelit.

Z Rileyny zbraně zazněl výstřel a vytrhl Billa z jeho vzpomínek.

Vzpomínky přicházely a odcházely v pouhém zlomku sekundy.

Jeden z nepřátel se nahnul, mrtvý pod Rileyným výstřelem.

Ale Bill stál jako zmrazený. Nemohl zmáčknout spoušť.

Přežívající nepřítel se hrozivě obrátil k ženě a zazněl nahraný výstřel z reproduktoru.

Žena se nahnula a přestala se pohybovat.

Bill konečně vystřelil ze své zbraně a zasáhl přeživšího nepřítele – ale příliš pozdě na to, aby rukojmí přežil.

Situace se chvíli zdála hrozně reálná.

"Kristepane," řekl. "Oh, Bože, co jsem to dovolil?"

Bill udělal krok vpřed, téměř jako by chtěl spěchat ženě na pomoc.

Riley před něj vkročila, aby ho zastavila.

"Bille, to je v pořádku! Je to jen hra! To není skutečné!"

Bill se zastavil, třásl se po celém těle a snažil se uklidnit.

"Riley, omlouvám se, já jen že ... vše se mi na chvilku vyjevilo a ..."

"Já vím," řekla konejšivě Riley. "Chápu to."

Bill se zhroutil a zavrtěl hlavou.

"Možná na to nejsem připravený," řekl. "Možná bychom měli pro dnešek skončit."

Riley mu poklepala na rameno.

"Ne," řekla. "Myslím, že bys to měl dokončit."

Bill se několikrát dlouze a pomalu nadechl. Věděl, že Riley má pravdu.

On a Riley zaujali znovu svůj postoj a Bill znovu řekl do mikrofonu ...

"Situace rukojmího. Začněte."

Opakovala se stejná akce, dva nepřátelé, číhající nebezpečně blízko rukojmí.

Bill dýchal pomalu, dovnitř a ven, díval se skrze své hledí.

Je to jen hra, říkal si. Je to jen hra.

Konečně přišel okamžik, na který čekal. Oba nepřátelé se mírně odsunuli od rukojmí. Stále to byl nebezpečný výstřel, ale Bill a Riley jej museli podstoupit.

"Teď !" řekl.

Tentokrát okamžitě vystřelil a o zlomek vteřiny později slyšel Rileyn výstřel.

Oba nepřátelé se nahnuli a přestali se pohybovat.

Bill sklonil svou zbraň.

Riley ho poplácala po zádech.

"Dokázal jsi to, Bille," řekla s úsměvem. "Užívám si to. Co jiného můžeme udělat s těmito roboty?"

Bill řekl, "Je tam program, ve kterém se můžeme pohybovat směrem k nim během naší střelby."

"Pojďme to zkusit."

Bill promluvil do mikrofonu.

"Zblízka."

Všech osm nepřátel se začalo pohybovat a Bill a Riley pokročili směrem k nim krok za krokem, v malých výpadech. Několik robotů padlo a ostatní pobíhali kolem, bylo stále těžší je trefit.

Jak Bill střílel, uvědomil si, že v této simulaci něco chybí.

Nestřílí po nás, pomyslel si.

Také jeho úleva ze záchrany rukojmí byla podivně prázdná. Konec konců on a Riley jen zachránili život robota.

Nezměnilo to realitu toho, co se stalo minulý měsíc.

Rozhodně to nepřineslo Lucy zpět k životu.

Jeho vina jej stále pronásledovala. Bude někdy schopen ji setřást?

A bude se někdy moci vrátit do práce?