Navždy Pryč

Kapitola 21

Riley se potýkala s hustou dopravou, zatímco se snažila Marie udržet na telefonu. Projela křižovatku poté, co se oranžová změnila na červenou; jela nebezpečně a byla si toho vědoma. Ale co jiného mohla udělat? Byla ve svém vlastním voze a ne ve služebním, takže neměla světla ani sirénu.

“Pokládám to, Riley,” řekla Marie popáté.

“Ne!” vyštěkla znovu Riley a zápolila s pocitem beznaděje. “Zůstaň na telefonu, Marie.”

Mariin hlas nyní zněl unaveně.

“Já už takto dál nemohu,” řekla. “Zachraň se, jestli můžeš, ale já už to opravdu nedokážu. Už jsem s tím skoncovala. Právě teď to hodlám definitivně ukončit.”

Riley cítila, že z paniky exploduje. Co tím Marie myslela? Co se chystá udělat?

“Dokážeš to, Marie,” řekla Riley.

“Sbohem, Riley.”

“Ne!” vykřikla Riley. “Počkej. Počkej! To je vše, co musíš udělat. Budu tam za chvilku.”

Jela mnohem rychleji, než auta kolem, měnila pruhy jako bláznivá. Několikrát na ni ostatní řidiči zatroubili.

“Nezavěšuj,” dožadovala se nelítostně Riley. “Slyšíš mě?”

Marie nic neříkala. Ale Riley slyšela její vzlykání a úpění.

Zvuky byly perverzně uklidňující. Alespoň tam Marie stále byla. Alespoň byla stále na telefonu. Ale dokáže ji tam Riley udržet? Věděla, že ta ubohá žena se řítí do propasti čisté živočišné hrůzy. Marie už neměla racionální uvažování; zdálo se, že je téměř bez sebe strachem.

Rileyiny vlastní vzpomínky se nahrnuly do její mysli. Hrozné dny ve zvířecím stavu, ve kterém lidský svět prostě neexistoval. Totální tma, pocit, že mimo tuto tmu samotná existence světa tam venku mizí pryč a naprostá ztráta pojmu o čase.

Musím proti tomu bojovat, řekla si.

Vzpomínky ji obestoupily …

Neviděla a neslyšela nic, a tak se zapojily ostatní Rileyiny smysly. Cítila kyselou chuť strachu vzadu v krku, stoupala jí v ústech, až se změnila v elektrické brnění na špičce jejího jazyka. Škrábala do země, na které seděla, a zkoumala její vlhkost. Nadechla se plísně, která ji obklopovala.

Tyto pocity byly jedinou věcí, která ji ještě udržovala ve světě živých.

Potom, uprostřed té temnoty, zazářilo oslepující světlo a zazněl hluk Petersonovy propanové pochodně.

Silný náraz Riley vrátil z jejího odporného snění. Trvalo vteřinu, než si uvědomila, že její auto narazilo do obrubníku a hrozilo nebezpečí, že se dostane do protisměru. Rozezněly se klaksony.

Riley získala zpět kontrolu nad vozidlem a rozhlédla se. Nebyla daleko od Georgetown.

“Marie,” vykřikla. “Jsi stále tam?”

Znovu zaslechla pouze tlumené vzlyky. To bylo dobře. Ale co mohla Riley udělat nyní? Zaváhala. Mohla pouze zavolat na pomoc FBI v krajském městě, ale než jim problém vysvětlí a než vyšlou na adresu agenty, Bůh ví, co se může stát. kromě toho by to znamenalo ukončit telefonát s Marie.

Musí ji udržet na telefonu, ale jak?

Jak má vytáhnout Marie z té propasti? Téměř do ni spadla ona sama.

Riley si na něco vzpomněla. Před nějakou dobou byla školená, jak udržet volající v nesnázích na telefonu. Nikdy to školení nepoužila, až nyní. Měla potíže vzpomenout si, co má udělat. Ta lekce byla před hodně dlouhou dobou.

Část z té lekce se jí vybavila. Učili ji, aby udělala cokoli, řekla cokoli, aby volající neustále hovořil. Nezáleželo na tom, jak bezvýznamné nebo irelevantní to bylo. Záleželo na tom, že volající stále slyšel lidský hlas, který se zajímá.

“Marie, musíš pro mě něco udělat,” řekla Riley.

“Co je to?”

Rileyin mozek hořečnatě přemýšlel a říkala věci, jak ji napadaly.

“Potřebuji, abys došla do kuchyně,” řekla. “Potřebuju, abys mi řekla přesně, jaké bylinky a koření máš na polici.”

Marie chvíli neodpovídala. Riley měla strach. Byla Marie ve správném stavu mysli, aby se nechala svést takovým nerelevantním odvedením pozornosti?

“Dobře,” řekla Marie. “Hned tam jdu.”

Riley si oddychla. Snad tím získá nějaký čas. Slyšela v telefonu cinkání skleniček s kořením. Mariin hlas nyní zněl skutečně divně – hystericky a zároveň roboticky.

“Mám sušené oregano. A drcený červený pepř. A muškátový oříšek.”

“Výborně,” řekla Riley. “A co ještě?”

“Sušený tymián. A drcený zázvor. A kuličky černého pepře.”

Marie se odmlčela. Jak v tom má Riley pokračovat,

“Máš kari koření?” zeptala se Riley.

Po zacinkání skleniček řekla Marie, “Ne.”

Riley hovořila pomalu, jako by dávala životně důležité instrukce – protože vlastně to právě dělala.

“No, tak si vezmi papír a tužku,” řekla Riley. “Napiš si to. Budeš to muset koupit, až půjdeš nakoupit potraviny.”

Riley zaslechla zvuk čmárání.

“Co dalšího máš?” zeptala se Riley.

Pak zaznělo smrtelné ticho.

“To není k ničemu, Riley,” řekla Marie s otupělou zoufalostí.

Riley bezmocně zakoktala. “Prostě—prostě mě zabav, dobře?”

Následovala další pauza

“On je tady, Riley.”

Riley měla pocit, jako by se jí zauzloval krk.

“On je kde?” zeptala se.

“On je v domě. Už mi to došlo. Byl tu celou tu dobu. Nemohu s tím nic udělat.”

Riley se honily myšlenky v hlavě, zatímco se snažila zorientovat v tom, co se děje. Marie možná upadala do paranoidních představ. Riley to příliš dobře znala z jejích vlastních problémů s PTSD.

Na druhou stranu Marie možná říkala pravdu.

“Jak to víš, Marie?” zeptala se Riley a hledala příležitost předjet pomalý náklaďák.

“Já ho slyším,” řekla Marie. “Slyším jeho kroky. Je nahoře. Ne, je u vstupu. Ne, je v přízemí.”

Má halucinace? zamyslela se Riley.

To bylo naprosto možné. Riley slyšela mnoho neexistujících zvuků několik dní po svém únosu. Dokonce i poslední dobou nemohla někdy plně důvěřovat všem svým pěti smyslům. Trauma si s představivostí dokáže neskutečně zahrávat.

“Je všude v domě,” řekla Marie.

“Ne,” odpověděla Riley rozhodně. “Nemůže být všude.”

Riley se podařilo předjet loudavou dodávku. Převaloval se v ní pocit marnosti jako přívalové vlny. Byl to hrozný pocit, jako by se topila.

Když Marie znovu promluvila, už nevzlykala. Nyní zněla odhodlaně, dokonce záhadně klidně.

“Možná je jako duch, Riley. To se s ním možná stalo, když jsi ho vyhodila do povětří. Zabila jsi jeho tělo, ale ne jeho ďábla. Nyní může být naráz na několika místech. Nyní už není k zastavení, už nikdy. Nemůžeš bojovat s duchem. Vzdej to, Riley. Nemůžeš nic udělat. A já také ne. Mohu jen dosáhnout toho, aby se mi ta samá věc nestala znovu.”

“Nezavěšuj! Potřebuji, abys pro mě udělala ještě něco.”

Následoval okamžik ticha. Potom Marie řekla, “Co? Co je to teď, Riley?”

“Potřebuji, abys zůstala na tomto telefonu a potřebuji, abys ze své pevné linky zavolala 911.”

Mariin hlas se změnil zabručení. “Jéžiš, Riley. Kolikrát ti mám říkat, že jsem svou pevnou linku odpojila?”

Ve zmatení na to Riley zapomněla. Marie skutečně zněla trochu naštvaně. To bylo dobré. Zloba je lepší, než panika.

“Kromě toho,” pokračovala Marie, “k čemu je dobré volat 911? Co mohou udělat, aby mi pomohli? Nikdo nemůže pomoci. On je všude. Dostane mě dřív nebo později. A tebe dostane taky. Možná lepší, abychom to obě vzdaly.”

Riley měla pocit, že je vše zmařeno. Mylné představy Marie začínaly nabírat vlastní těžko řešitelnou logiku. A ona neměla čas, aby Marie přesvědčila, že Peterson není duch.

“Jsme přítelkyně, že ano, Marie?” řekla nakonec Riley. “Jednou jsi mi řekla, že pro mě uděláš cokoli. Je to pravda?”

Marie začala znovu plakat.

“Samozřejmě, že to je pravda.”

“Tak zavěs a zavolej 911. Nemusí existovat důvod. Nemusí to být k něčemu dobré. Prostě to udělej, protože to po tobě chci.”

Následovalo dlouhé ticho. Riley ani neslyšela Marie dýchat.

“Já vím, že to chceš vzdát, Marie. Já to chápu. Je to tvá volba. Ale já to vzdát nechci. Možná to je hloupé, ale nechci. Proto tě žádám, abys zavolala 911. Protože jsi řekla, že pro mě uděláš cokoli. A já chci, abys to udělala. Já potřebuji, abys to udělala. Pro mě.”

Ticho pokračovalo. Byla Marie stále na telefonu?

“Slibuješ?” zeptala se.

Telefonát skončil cvaknutím. Jestli Marie zavolá o pomoc nebo ne, Riley nemohla nic nechat náhodě. Zvedla mobil a vyťukala 911.

“Toto je Zvláštní Agentka Riley Paige, FBI,” řekla, když se ozval operátor. “Volám kvůli možném vetřelci. Někomu, kdo je extrémně nebezpečný.”

Riley dala operátorovi adresu Marie.

“Posíláme tam okamžitě tým,” řekl operátor.

“Dobře,” řekla Riley a ukončila hovor.

Potom Riley znovu zavolala na číslo Marie, ale nikdo to nezvedl.

Někdo se tam musí dostat včas, pomyslela si. Někdo tam musí dojet hned teď.

Mezitím zápolila s novou vlnou temných vzpomínek. Musí se dát do kupy. Ať se teď stane cokoli, musí zůstat při smyslech.

Když zahlédla Mariin městský dům z červených cihel, pocítila Riley zděšení. Ještě nepřijela žádná záchranná vozidla. Zaslechla v dáli policejní sirény. Byly na cestě.

Riley zaparkovala své auto přes dvě parkovací místa a vyrazila ke vstupním dveřím, uvědomila se, že je tu jako první. Když sáhla na kouli u dveří, dveře se otevřely. Ale proč nebylo zamčeno?

Vstoupila dovnitř a vyndala svou zbraň.

“Marie!” vykřikla Riley. “Marie!”

Bez odpovědi.

Riley si byla jistá, že se zde stalo něco strašného – nebo se to děje právě nyní. Vstoupila do předsíně.

“Marie!” zakřičela znovu. Dům byl ztichlý.

Policejní sirény byly nyní hlasitější, ale žádná pomoc ještě nepřišla.

Riley se začínala obávat nejhoršího – že tu Peterson byl a třeba tu ještě je.

Procházela temně osvětlenou halou. Volala Mariino jméno, zatímco se dívala na každé dveře. Mohl by být ve skříni nalevo? A co třeba vpravo, za dveřmi do koupelny?

Jestli se setká s Petersonem, nebude jím znovu unesena.

Zabije toho bastarda jednou provždy.

Kapitola 22

I přes Rileyiny telefonáty Marie zpátky nezavolala. V domě nebyly žádné jiné zvuky než ty, které pocházely od ní samé. Místo se zdálo být opuštěné. Šla nahoru po schodech a opatrně vstoupila do otevřených dveří.

Jak zahnula za roh, Riley uvázl dech v krku. Cítila, jako by se pod ní svět propadl

Byla tam Marie: visela ve vzduchu za krk, na laně, které bylo připevněné k lustru na stropě. Na zemi ležely převrhnuté schůdky.

Zdálo se, že se čas zastavil, protože Rileyina mysl odmítala přijmout realitu.

Potom se jí podlomila kolena a ona se chytila futer dveří. Vydala dlouhý, drsný zvuk.

“NEEEE!”

Vyrazila do místnosti, narovnala schůdky a vyškrábala se po nich. Objala pažemi Mariino tělo, aby uvolnila tlak a prsty ohmatala Mariin obličej, hledala stopy po pulzu.

Riley nyní vzlykala. “Buď naživu, Marie. Buď naživu, zatraceně.”

Ale bylo příliš pozdě. Mariin krk byl zlomený. Byla mrtvá.

“Kriste,” řekla Riley a spadla na schůdky. Někde hluboko v břiše ucítila silnou bolest. Také tu chtěla zemřít.

Uběhlo pár minut, Riley si uvědomila, že dole slyší nějaké tlumené zvuky. První pomoc je tu. Familiární emoční mechanismus se v ní nastartoval. Základní lidský strach a zármutek nahradila chladná, profesionál efektivita.

“Tady nahoře!” vykřikla.

Rukávem si utřela slzy v obličeji.

Pět těžce vyzbrojených, v Kevlaru oděných, strážníků vyběhlo po schodech. Žena vpředu byla viditelně překvapená, že vidí Riley.

“Jsem Důstojník Rita Graham, vedoucí týmu,” řekla. “Kdo jste vy?”

Riley sestoupila z žebříku a ukázala svůj odznak. “Zvláštní Agentka Riley Paige, FBI.”

Žena se neklidně podívala.

“Jak jste se sem dostala dřív než my?”

“Byla to moje přítelkyně,” řekla Riley, nyní plně profesionálním způsobem. “Jmenovala se Marie Sayles. Zavolala mi. Řekla mi, že je něco v nepořádku a já už jsem byla na cestě, když jsem zavolala 911. Nedostala jsem se sem včas. Je mrtvá.”

Tým provedl rychlou kontrolu a potvrdil Rileyino prohlášení.

“Sebevražda?” zeptala se Důstojník Graham.

Riley kývla. Neměla vůbec pochyb o tom, že se Marie zabila.

“Co je to?” zeptal se vedoucí týmu a ukázal na složenou kartu, která byla položená na stolku vedle postele. Riley se na kartu podívala. Byl na ní naškrábán sotva čitelný vzkaz:

Toto je jediný způsob.

“Sebevražedný vzkaz?”

Riley pochmurně pokývala. Ale věděla, že toto není obvyklý druh sebevražedné zprávy. Nebylo to vysvětlení a určitě to nebyla omluva.

Je to rada, pomyslela si Riley. Je to rada pro mě.

Tým udělal pár fotek a zapsal si poznámky. Riley věděla, že budou čekat na koronera předtím, než tělo odstraní.

“Promluvme si dole,” řekla Důstojník Graham. Vedla Riley dolů do obývacího pokoje, posadila se na židli a ukázala Riley, aby se také posadila.

Závěsy byly stále zatažené a v místnosti nebylo mnoho světla. Riley chtěla závěsy odhrnout a vpustit dovnitř sluneční svit, ale věděla, že nic nemůže měnit. Sedla si na pohovku.

Důstojník Graham rozsvítila stolní lampu vedle židle.

“Povězte mi, co se stalo,” řekla a vyndala zápisník a tužku. I když měla tvrdý obličej zkušené policajtky, hleděla soucitným pohledem.

“Byla obětí únosu,” řekla Riley. “Téměř před osmi týdny. Obě jsme byly oběťmi. Možná jste o tom četla. Případ Sama Petersona.”

Oči strážnice Grahamové se rozšířily.

“Ó můj Bože,” řekla. “Ten chlap, co týral a zabil všechny ty ženy, ten chlap s pochodní. Tak to jste byla vy – ta agentka, co utekla a vyhodila ho do povětří?”

“Přesně,” řekla Riley. Potom, po chvíli ticha, řekla, “Problém je, že si nejsem jistá, že jsem ho opravdu vyhodila do povětří. Nejsem přesvědčená o tom, že je mrtev. Marie také nevěřila, že je mrtev. Proto ji to nakonec dostalo. Prostě se s tou nejistotou nedokázala vyrovnat. A možná ji znovu pronásledoval.”

Jak Riley pokračovala s vysvětlováním, slova plynula automaticky, téměř jako by se celou tu věc naučila zpaměti. Nyní se cítila naprosto odloučená od místa činu, poslouchala sama sebe, jak podává zprávu o tom, jak se tato hrozná věc udála.

Poté, co pomohla strážnici Grahamové pochopit ten případ, Riley jí řekla, jak kontaktovat příbuzné Marie. Ale jak hovořila, začala se pod její profesionální maskou rodit zloba – chladná, ledová zloba. Peterson získal další oběť. Nevadilo, jestli je mrtvý nebo živý. Zabil Marie.

A Marie zemřela naprosto jistá, že Riley bude jeho další obětí, ať už jeho rukou nebo její vlastní. Riley chtěla Marie uchopit a fyzicky z její hlavy tuto myšlenku vytřást.

Toto není ten jediný způsob! chtěla jí říci.

Ale věřila tomu? Riley nevěděla. Zdálo se být zatraceně příliš toho, co neví.

Koroner dorazil, zatímco Riley a Strážnice Grahamová stále hovořily. Grahamová vstala, aby se s ním sešla. Potom se otočila k Riley a řekla, “Pár minut budu nahoře. Ráda bych, abyste tu zůstala a pak mi ještě pověděla další věci.”

Riley zatřásla hlavou.

“Musím jít,” řekla. “Potřebuji si s někým promluvit.” Vytáhla svou vizitku a dala ji na stůl. “Můžete mi zavolat.”

Strážnice začala něco namítat, ale Riley jí nedala příležitost; vstala a vyšla z Mariina tmavého domu. Měla urgentní záležitosti k vyřízení.

*

Za hodinu Riley jela na západ, skrze krajinu Virginie.

Skutečně toto chci? zeptala se znovu sama sebe.

Byla vyčerpaná. Minulou noc dobře nespala a nyní si právě prošla noční můrou. Díky bohu, že mezi tím promluvila s Mikem. Pomohl jí uklidnit se, ale byla si jistá, že by nikdy nesouhlasil s tím, co se právě chystala udělat. Nebyla si sama úplně jistá, že je ve správném rozpoložení.

Jela nejrychlejší cestou do Georgetown, do panského domu Senátora Mitche Newbrough. Ten narcistický politik se má z čeho zodpovídat. Něco skrývá, něco, co by mohlo vést ke skutečnému vrahovi. A to ho dělalo částečně zodpovědného za tuto novou oběť.

Riley věděla, že míří do záhuby. Bylo jí to jedno.

Bylo pozdní odpoledne, když zastavila na kruhové cestě před kamenným panstvím. Zaparkovala, vystoupila z auta, a kráčela k enormním vstupním dveřím. Když zazvonila na zvonek, byla uvítána formálně oděným džentlmenem – hádala, že sluhou pana Newbrough.

“Co pro vás mohu udělat, madam?” zeptal se upjatě.

Riley mu ukázala svůj odznak.

“Zvláštní Agentka Riley Paige,” řekla. “Senátor mě zná. Potřebuji s ním hovořit.”

Se skeptickým výrazem se sluha od ní otočil. Pozvedl k ústům vysílačku, zašeptal a pak poslouchal. Sluha se znovu otočil k Riley s poněkud namyšleným úšklebkem.

“Senátor si nepřeje vás vidět,” řekl. “Je o tom poměrně přesvědčený. Na shledanou, madam.”

Ale předtím, než ten muž mohl zavřít dveře, Riley se kolem něj protlačila a vešla do domu.

“Budu informovat ostrahu,” zavolal za ní sluha.

“Poslužte si,” zakřičela Riley přes rameno.

Riley neměla ponětí, kde hledat Senátora. Mohl být kdekoli ve svém velkém panství. Ale došlo jí, že to je jedno. Pravděpodobně ho přinutí, aby přišel za ní.

Směřovala do obývacího pokoje, kde se s ním předtím sešla a svalila se na ohromnou pohovku. Plánovala si udělat naprosté pohodlí, dokud se Senátor neukáže.

Uběhlo jen pár sekund a do místnosti vstoupil velký muž v černém obleku. Riley z jeho chování usoudila, že toto je Senátorova ostraha.

“Senátor vás požádal, abyste odešla,” řekl a překřížil paže.

Riley se z pohovky nepohnula. Pohlédla na muže, hodnotila, jak velkou hrozbu skutečně představuje. Byl pravděpodobně dost velký, aby ji odvedl násilím. Ale její schopnost sebeobrany byla dobrá. Jestli se do ní pustí, bude zraněn víc než jen jeden z nich a některé Senátorovy starožitnosti budou zničeny.

“Doufám, že vám řekli, že jsem z FBI,” řekla a podívala se mu do očí. Velmi pochybovala, že by zamířil zbraní na agenta FBI.

Muž na ni hleděl, nebylo snadné ho zastrašit. Ale nepohnul se směrem k ní.

Riley zaslechla, jak se za ní blíží kroky a potom hlas Senátora.

“Co je to tentokrát, Agentko Paige? Jsem velmi zaneprázdněný člověk.”

Ostraha ustoupila stranou, když před ni předstoupil Newbrough a stál tam. Jeho fotogenický úsměv politika měl sarkastický nádech. Byl chvíli potichu. Riley okamžitě cítila, že se mezi nimi rozpoutá válka názorů. Byla odhodlaná nepohnout se z pohovky.

“Mýlil jste se, Senátore,” řekla Riley. “Na vraždě vaší dcery nebylo nic politického – a také nic osobního. Dal jste mi seznam nepřátel a já jsem si jistá, že jste stejný seznam předal svému pejsánkovi na Úřadu.”

Úsměv Newbrougha se zkroutil do posměšného úšklebku.

“Hádám, že máte na mysli Zvláštního Agenta ve vedení, Carla Waldera,” řekl.

Riley věděla, že její volba slov byla hrubá a že jí jednou bude litovat. Ale právě nyní jí to bylo jedno.

“Ten seznam byl pro Úřad ztrátou času, Senátore,” řekla Riley. “A mezitím byla unesena další oběť.”

Newbrough stál pevně na svém místě.

“Mám informaci, že Úřad provedl zatčení,” řekl. “Podezřelý se přiznal. Ale mnoho toho neřekl, že ano? Je tam nějaké propojení se mnou, tím si můžete být jistá. Vše prozradím, až bude čas. Ujistím se, že Agent Walder to dotáhne až do konce.”

Riley se snažila své pobavení skrýt. Po dalším únosu se Newbrough stále považoval za hlavní cíl vrahovy zloby. Ego toho muže bylo vskutku nehorázné. Jeho schopnost uvěřit, že všechno, co se ho týká, nemá žádné limity.

Newbrough naklonil hlavu ve zdánlivém zájmu.

“Ale zdá se, že vy jaksi viníte mě,” řekl. “Jsem tím pohoršen, Agentko Paige. Není moje chyba, že vaše vlastní lajdáctví vedlo k zajetí další oběti.”

Riley brněl obličej rozhořčením. Nedovolila si odpovědět. Řekla by něco příliš hrubého.

Přešel ke skříňce s alkoholem a nalil si velkou sklenici, Riley hádala, že to bude extrémně drahá whisky. Bylo zřejmé, že něco naznačuje tím, že Riley drink nenabízí.

Riley věděla, že je čas, aby řekla svůj názor.

“Když jsem tu byla naposledy, něco jste mi neřekl,” řekla.

Newbrough k ní znovu otočil tvář a dlouze se napil ze své sklenice.

“Neodpověděl jsem na vaše otázky?” řekl.

“To není ono. Jen jste mi něco neřekl. O Rebě. A je na čase, abyste to udělal.”

Newbrough se na ni díval pronikavým pohledem.

“Měla ráda panenky, Senátore?” zeptala se Riley.

Newbrough pokrčil rameny. “Hádám, že to všechny malé dívky,” řekl.

“Nemyslím jako malá dívka. Myslím jako dospělá. Sbírala je?”

“Obávám se, že to nevím.”

Toto byla doposud první slova, která Newbrough vyslovil, kterým Riley skutečně věřila. Muž tak patologicky sebestředný toho nevěděl mnoho o zájmech ostatních – dokonce ani o těch, které měla jeho vlastní dcera.

“Ráda bych si promluvila s vaší ženou,” řekla Riley.

“To určitě ne,” odsekl Newbrough. Nyní přijal nový výraz – takový, jaký na něm Riley vídala v televizi. Podobně jako jeho úsměv, jeho výraz byl pečlivě odzkoušený, bezpochyby ho tisíckrát zkoušel před zrcadlem. Měl za cíl ukázat morální pohoršení.

“Vy ale skutečně nemáte žádné slušné chování, že ano, Agentko Paige?” řekl, jeho hlas se třásl vypočítavou zlobou. “Přijdete do domu, kde se drží smutek, nepřinesete žádnou útěchu, žádné odpovědi pozůstalé rodině. Místo toho děláte skrytá nařčení. Viníte naprosto nevinné lidi za svou vlastní nekompetentnost.”

Zakroutil hlavu jako gesto právoplatného ublížení.

“Jaká jste zlá a krutá malá žena,” řekl. “Musela jste způsobit ohromnou bolest už mnoha lidem.”

Riley měla pocit, jako by ji udeřil do břicha. Toto byla taktika, na kterou se nepřipravila – naprostý obrat morální zodpovědnosti. A on ji udeřil její vlastní upřímnou vinou a vlastními pochybnostmi.

Přesně ví, jak to na mě hrát, pomyslela si.

Věděla, že musí okamžitě odejít, nebo udělá něco, čeho bude litovat. Doslova ji pobízel tím směrem. Aniž by řekla slovo, vstala z pohovky a vyšla z obývacího pokoje a směrem k východu.

Zaslechla za sebou volat Senátorův hlas.

“Vaše kariéra skončila, Agentko Paige. Chci, abyste to věděla.”

Riely se protáhla kolem sluhy a vyšla ven ze dveří. Nastoupila do auta a rozjela se.

Zachvátila ji vlna rozhořčení, frustrace a vyčerpání. Ve hře byl život ženy a nikdo na tomto světě jí nejde zachránit. Byla si jistá, že Walder jen rozšiřuje oblast k prohledání kolem Gummova bytu. A Riley si byla jistá, že hledají na nesprávném místě. Bylo na ní, aby něco udělala. Ale už neměla ponětí, co provést. Přijít sem určitě ničemu nepomohlo. Mohla vůbec ještě důvěřovat vlastnímu úsudku?

Riley nejela ani deset minut, když jí zabzučel mobil. Podívala se na něj a uviděla, že to je zpráva od Waldera. Neměla potíže s tím uhodnout, co v ní je.

No, pomyslela si hořce. Alespoň Senátor neplýtval časem.