Dokonalá manželka

„To je hlavní důvod, proč jsem vás dnes chtěla vidět,“ přiznala Jessie, ráda, že může změnit téma. „Jak víte, nedávno jsme se s Kylem přestěhovali do Westport Beach, protože ho jeho firma přeložila nové pobočky v Orange County. Máme velký dům v báječném sousedství kousek od přístavu…“

„Ale…?“ pobídla ji doktorka Lemmonová.

„Něco mi na tom místě nehraje. Nedaří se mi přijít na to, o co přesně jde. Každý byl zatím neuvěřitelně přátelský. Zvou mě na kávu a na snídaně a na grilovačky. Dávají mi tipy na nejlepší obchody s potravinami a na jesle, kdybychom je nakonec potřebovali. Něco na tom ale prostě… nesedí. A začíná to na mě mít dopad.“

„Jakým způsobem?“ chtěla vědět doktorka Lemmonová.

„Cítím se sklesle, aniž bych k tomu měla dobrý důvod,“ vysvětlovala Jessie. „Kyle přišel pozdě, když jsem nám vařila večeři, a mě to zasáhlo mnohem více, než by mělo. Nebylo to nic zas tak hrozného, ale on to vzal s takovou lhostejností, že mě to užíralo. Dokonce i vybalování krabic je depresivnější, než by člověk od takového úkolu čekal. Neustále mám neodbytný pocit, že tam nepatřím, jako by všichni měli nějaký tajný klíč k místnosti, kde už všichni byli, jen mně ho nikdo nedá.“

„Jessie, od našeho posledního sezení už uplynula nějaká doba, a tak vám připomenu něco, o čem jsme se bavily minule. K tomu, aby vás takové pocity přepadly, nepotřebujete ‚dobrý důvod'. To, s čím se vypořádáváte, se může objevit zčistajasna. A dá se čekat, že ve vás stresující nová situace, bez ohledu na to, jak dokonale na první pohled vypadá, tyto pocity rozvíří. Berete pravidelně své léky?“

„Každý den.“

„Dobře,“ řekla doktorka a něco si zapsala do notesu. „Je možné, že je budeme muset změnit. Taky jsem si všimla, že jste zmínila, že možná budete v blízké budoucnosti potřebovat jesle. Je to něco, na čem aktivně pracujete—mít děti? Pokud ano, pak je to další důvod, proč změnit vaše léky.“

„Snažíme se… přerušovaně. Někdy to ale vypadá, že je z té představy Kyle celý nadšený, a jindy je najednou… vzdálený, skoro až chladný. Občas něco řekne a já jen přemýšlím ‚kdo je ten chlap'?“

„Pokud vás to uklidní, to všechno je úplně normální, Jessie. Jste v novém prostředí, v obklopení cizích lidí, a máte pouze jediného člověka, kterého znáte tak dobře, abyste se na něj mohla upnout. Je to náročné. A on cítí spoustu velmi podobných věcí, takže je jasné, že se někdy srazíte a budou chvíle, kdy si nebudete úplně rozumět.“

„To je právě ten problém, paní doktorko,“ pokračovala Jessie. „Kyle vůbec nevypadá, že by se stresoval. V práci se mu očividně líbí. Kousek od nás má starého kamaráda ze střední, může se tedy obrátit na něj. A vůbec všechno naznačuje, že je naprosto nadšený, že tam jsme—ani nepotřeboval žádný čas, aby si zvyknul. Nezdá se, že by mu z našeho starého života něco chybělo—ani kamarádi, ani místa, která jsme navštěvovali, ani to, že už není tam, kde se něco děje i po deváté večer. Úplně zapadl.“

„Klidně to tak může vypadat. Vsadila bych se ovšem, že uvnitř si vším tak jistý není.“

„Tu sázku bych přijala,“ opáčila Jessie.

„Ať už máte pravdu nebo ne,“ řekla doktorka, která si všimla ostří, které Jessie zaznívalo v hlase, „vaším dalším krokem by mělo být zeptat se sama sebe, co s tímto svým novým životem provedete. Jak to uděláte, aby byl lepší jak pro vás osobně, tak i pro vás a vašeho manžela jako pár?“

„Opravdu nevím, co dělat,“ přiznala Jessie. „Mám pocit, že tomu místu dávám šanci. Nejsem ale jako on. Nejsem člověk, co by do toho dokázal skočit jen tak po hlavě.“

„To je určitě pravda,“ souhlasila doktorka. „Jste přirozeně opatrná osoba a máte k tomu dobrý důvod. Abyste se však zvládla přizpůsobit, budete tu opatrnost možná na chvíli muset trochu omezit, obzvlášť ve společenských situacích. Zkuste se třeba trochu více otevřít možnostem, které máte kolem sebe. A možná dát Kylovi o něco víc důvěry. Připadá vám to jako rozumné požadavky?“

„Samozřejmě, že jsou, když se mě zeptáte v této místnosti. Venku je to jiné.“

„Možná je to jen vaše volba,“ navrhla doktorka Lemmonová. „Na něco se vás zeptám. Při našem posledním sezení jsme probíraly zdroj vašich nočních můr. Chápu to dobře, že je pořád míváte, nebo ne?“

Jessie přikývla. Doktorka pokračovala.

„Dobře. Taky jsme se bavili o tom, že se o to podělíte se svým manželem a řeknete mu, proč se několikrát týdně v noci budíte zalitá studeným potem. Udělala jste to?“

„Ne,“ přiznala Jessie provinile.

„Vím, že se obáváte, jak zareaguje. Mluvily jsme ale o tom, že když mu o své minulosti povíte pravdu, může vám to pomoci se s ní účinněji vypořádat a přitom vás to sblíží.“

„Anebo nás to může rozdělit,“ namítla Jessie. „Chápu, co se snažíte říct, paní doktorko. Nicméně jen velmi málo lidí ví o mé osobní historii, a to z dobrého důvodu. Není to nic pěkného ani příjemného. Většina lidí se s tím nedokáže vyrovnat. I vy o ní víte jen proto, že jsem si vás nejdříve pečlivě prověřila a zjistila jsem, že máte v dané oblasti speciální výcvik a zkušenosti. Našla jsem si vás a pustila do hlavy jen proto, že vím, že to zvládnete.“

„Váš manžel vás zná téměř deset let. Nevěříte, že by to zvládl?“

„Myslím, že i zkušený profesionál jako vy musel po vyslechnutí mého příběhu využít každičký kousek sebeovládání a empatie, aby nevyběhl s křikem z místnosti. Jak si myslíte, že zareaguje normální chlap z předměstí jižní Kalifornie?“

„Neznám Kyla, a tak to nemůžu posoudit,“ odpověděla doktorka Lemmonová. „Pokud s ním ale plánujete založit rodinu—strávit s ním zbytek života—možná budete chtít zvážit, zda před ním něco tak velkého dokážete utajit.“

„Popřemýšlím nad tím,“ řekla jí Jessie nezávazně.

Cítila, že doktorka Lemmonová pochopila, že už se tomuto tématu nechce dále věnovat.

„Pojďme si tedy promluvit o lécích,“ nadhodila doktorka a změnila tak téma. „Když se teď snažíte otěhotnět, mám pro vás pár alternativ.“

Jessie na doktorku Lemmonovou upřeně hleděla, sledovala, jak se jí pohybují ústa. Ať se však snažila sebevíc, nedokázala se soustředit na nic, co říkala. Slova kolem ní prolétala bez povšimnutí, zatímco se jí myšlenky vracely do temných lesů jejího dětství, do lesů, co ji pronásledovaly ve snech.

Osmá kapitola

Jessie ležela v posteli, zamotaná v přikrývkách a snažila se ignorovat dotěrné slunce, které jí škvírou mezi záclonami pronikalo do očí.

Bylo to její první sobotní ráno v tomto domě a ona chtěla, aby bylo líné, jen ona a Kyle, pozvolné otevírání krabic, popíjení kávy, milování. Včera byl dobrý den. Profesor Hosta jí poslal e-mail, v němž jí sděloval, že příští týden poprvé navštíví NRD. Skvěle se proběhla až k přístavu a zpátky. Bylo to poprvé od té doby, co se přestěhovali, kdy měla příležitost trochu si zacvičit a vyčistit si hlavu. Cítila se nyní nabitá energií a nadějí. Kyle nemusel do kanceláře, a tak měli celý víkend volný.

Zaslechla pohyb a neochotně otevřela oči. Kyle vcházel do ložnice, v každé ruce šálek kávy. Spokojeně se protáhla a posadila se.

„Můj hrdino,“ prohlásila, když si od něj šálek brala.

„To je vše, co k tomu dneska stačí?“ podivil se.

„Před deseti tisíci lety bych od tebe očekávala, že skolíš jelena nebo tak něco. V dnešní době z tebe ale silného a odvážného chlebodárce udělá i šálek silné kávy.“

„No, jsem rád, že plním své manželské povinnosti.“

„Dneska od vás budu požadovat ještě pár dalších manželských povinností, pane,“ podotkla Jessie a sunula se k němu blíž.

„Ach ano?“ hrál hloupého. „Jako třeba co?“

„Jako zneužít mě… až si vyčistím zuby; jako konečně vybalit tu krabici s porcelánem v jídelně; jako znovu si se mnou zašpásovat; jako vzít mě na oběd a do kina, abychom na chvíli utekli z tohohle vedra—možná zpátky do našeho starého sousedství; jako vrátit se domů na rychlovku a pak si na dovážku objednat večeři, přitulit se na gauči a dokoukat Na mušce. No nezní to jako dokonalá sobota?“

Výraz na jeho obličeji naznačoval, že to za tak perfektní plán nepovažuje.

„První část zní skvěle,“ řekl opatrně. „Plány na večer bychom ale ještě možná mohli přehodnotit.“

„Ale ale, je pro vás ten seriál příliš strašidelný, velký muži?“ zeptala se a snažila se pořád znít hravě, i když cítila, že jí to každou chvíli znemožní.

„Myslím, že bych to zvládl,“ nenechal se strhnout její laškovností. „Možná bychom to ale mohli nechat na jindy. A na oběd bychom si mohli zajít někde poblíž.“

„Ale vždyť víš, jak zbožňuju kino u LA Live.“

„To jo, jenomže je to moc daleko na to, abychom tam jeli jen na film. Myslím, že bychom ti měli najít nové oblíbené kino někde tady v okolí. Koneckonců je to teď náš domov. Slíbilas mi, že dáš Westportu pořádnou šanci.“

Jessie to podráždilo a už už mu chtěla odporovat, když vtom se jí v hlavě ozval hlas doktorky Lemmonové, který jí připomínal, aby Kylovi dala více důvěry. Kromě toho viděla, že ještě neskončil. Neochotně se tedy kousla do jazyka a nechala ho pokračovat.

„Taky jsem doufal, že bychom dnes večer mohli zajít do klubu. Je ještě pár lidí, kteří by se s námi rádi seznámili, a dnes večer tam bude hned několik z nich. Je to ideální příležitost poznat nové známé.“

„Proč se musí veškeré naše společenské aktivity vždycky točit kolem toho klubu?“ zeptala se Jessie. „Nejsme tam ani členy. Nemůžeme se radši přidat do knižního klubu nebo tak něco?“

„Rád se přidám i do knižního klubu, Jess,“ podotkl Kyle s rozčilujícím klidem. „Nevidím ovšem nic špatného na tom, zajít znovu do klubu Deseo. Aspoň částečným smyslem toho, že jsme tu, je přece stát se součástí komunity. Ve městě jsem si připadal hrozně izolovaně. Vídat se s přáteli bylo náročné a poznávat nové ještě náročnější. Tady už máme hotovou komunitu, kde nám lidé otevírají náruč. Naši sousedé se mohou stát našimi přáteli. A spousta z nich chodí do tohohle klubu. Je to společenské centrum. Proč bychom se od toho měli úmyslně odříznout?“

„Neříkám, že se musíme odříznout,“ protestovala Jessie. „To se do toho ale musíme okamžitě vrhat po hlavě? Co když se z nich vyklubou idioti?“

Kyle po ní vrhl nevrlý pohled a ona viděla, že tentokrát se musel snažit zůstat v klidu on.

„Jestli to budou idioti, tak se na ně vykašleme, Jess,“ přemlouval ji. „Nechci po tobě, aby ses do ničeho vrhala po hlavě. Chci jen nahlédnout. Myslíš, že to můžeme zkusit?“

Kyle dělal to, co Jessie vždycky připadalo k pomilování a k vzteku zároveň. Choval se tím rozumněji a vyrovnaněji, čím ona méně. Věděla, že právě proto je tak dobrý v tom, co dělá. Bez ohledu na to, jak hrůzně to na finančním trhu vypadalo, Kyle si za všech okolností zachovával klid a chladnou hlavu. Jeho klienti ho za to zbožňovali. Ta samá schopnost vyrovnávala v jejich vztahu Jessiiny nálady a vášně. Někdy si však přála, aby aspoň trochu ztratil nervy.

„Ano,“ ustoupila nakonec a přiznala si, že to, co od ní žádal—zajít se svou ženou na večeři do místního klubu, aby poznali nové lidi—nebylo nelogické. „Můžeme to zkusit.“

* * *

Když dorazili do klubu, stačilo Jessie pouhých pár vteřin, aby věděla, že její představa o dnešním večeru byla zcela mylná.

V první řadě na sobě měla naprosto nevhodné oblečení. Očividně se jednalo o formální událost. Všichni muži byli v obleku a každá žena ve večerní róbě. Kyle měl na sobě sportovní kabát, takže mohl aspoň předstírat, že zapadá. Ona měla naproti tomu oblečené volné plážové šaty a kolem krku šátek, kdyby náhodou klimatizace jela naplno. Ostatní ženy měly na nohou podpatky. Ona měla sandály.

„Měli bychom odejít,“ pošeptala Kyleovi naléhavě, zatímco čekali, až je usadí. „Připadám si jak žebrák na zámku.“

„Nic se neděje,“ odpověděl jí Kyle také šeptem. „Nikdo o slavnostním oblečení nic neříkal. A Teddy nás přidal na seznam pozvaných, takže nás nevyhodí. Buď v pohodě, holka. Vypadáš v těch šatech líp, než všechny ostatní ženské v jejich nóbl róbách.“

Povzbudivě jí stiskl ruku a ona se o něj opřela a použila jeho fyzickou přítomnost jako neviditelnou ochranu před jejími nepříjemnými pocity. Teddy je zahlédl z opačného konce potemnělé jídelny a jak se k nim prodíral, přátelsky na ně mával. Jessie se rozhlédla po Melanie, ale nikde ji neviděla. V tak slabém světle však bylo těžké v davu někoho rozpoznat.

„Ahoj, lidi,“ zahlaholil Teddy, když se k nim dostal. „Perfektní načasování—Jednání začne každou chvílí. Jessie, Mel na tebe čeká dole ve Svatyni Strážkyň ohně. Oba vás tam zavedu a ona už ti ukáže, kam pak dál.“

„Jednání? Strážkyně ohně?“ opakovala Jessie skepticky. „To jsou opravdu velice působivá slova, Teddy. Mám pocit, že potřebuji slovníček pojmů. Copak to není jen večeře v klubu?“

„Ale je,“ ujistil ji a zdálo se, že jejího tónu si vůbec nevšímá. „Mají tady ale své tradice. Ve skutečnosti se nejedná o nic velkého. Dámy tě jen chtějí přivítat v komunitě. Máme pro Kyla nachystaného něco podobného. A pak se všichni zase sejdeme a najíme se.“

„Jak říkáte pánské skupině?“ zeptala se Jessie jízlivě, když kráčeli po dlouhém schodišti o patro níž. „Lovci a sběrači?“

Kyle po ní střelil pohledem, z nějž vyčetla, že ho její poznámka nepobavila.

„Ve skutečnosti se nám říká Strážci přísahy.“

„Aha, tak to je mnohem lepší,“ odpověděla Jessie, přičemž se nespříliš úspěšně snažila, aby to vyznělo co nejupřímněji.

Teddy je prováděl skrze davy lidí, kteří se v prvním patře hemžili v tlumeném světle. Všichni usrkávali šampaňské a zobali jednohubky, jež kolem na podnosech roznášely neuvěřitelně krásné lolitky v přiléhavých, černých koktejlových šatech. Po dětech nebylo nikde ani stopy. Jessie přemítala, zda je Pirátská zátoka nacpaná k prasknutí nebo jestli je rodiče dneska nechali doma.

Konečně se dostali na druhou stranu davu, kde se v rohu místnosti nacházel malý výklenek. Teddy se náhle zastavil. Před nimi stála další nádherná dívka, tentokrát však nedržela žádné chuťovky ani skleničky. Vypadalo to skoro, jako by stála na stráži.

Teddy se k ní naklonil a něco jí pošeptal. Slečna přikývla a udělala rukou za zády něco, co se Jessie nepodařilo zachytit. Nato se jeden z panelů ve zdi potichu odsunul a odhalil tmavé schodiště.

„Tady se naše cesty rozdělují,“ oznámil Teddy. „Mel na tebe bude kvůli Jednání čekat dole. Pak se za chvíli zase všichni sejdeme tady a společně povečeříme.“

„Tak zatím,“ řekl Kyle a naklonil se k ní, aby ji na rozloučenou rychle políbil na tvář.

„Co se to sakra děje?“ zašeptala mu Jessie do ucha, když k ní byl nakloněný. „Mám dojem, jako by mě chtěli rituálně obětovat.“

Trochu se odtáhl a ona viděla, že se snaží zadržet úsměv. Pak se k ní naklonil a opět ji políbil, tentokrát na rty. Položil jí ruce kole pasu a objal ji.

„S tebou je ale práce, Jessico,“ pošeptal jí a jeho teplý dech ji hřál na uších. „Vypni v sobě na chvilku to své forenzní Spidermanovské uvažování. Napadlo tě vůbec, že tu lidé takové věci dělají, aby se nezačali nudit? Tady jim v noci nikdo nestřílí pod oknem. Nehoní je tu po ulicích bezdomovci s použitými stříkačkami. Třeba se tak snaží udělat si to trochu zajímavé. Přijde mi to skoro… okouzlující.“

Odtáhl se, takže si všimla, jak mu jiskří oči. Utvrdilo ji to v tom, že ho to spíše pobavilo, než ohromilo, a to ji aspoň částečně uklidnilo. Křečovitě se usmála a otočila se k potemnělým schodům, zatímco se za ní panel začal pomalu vracet na své původní místo. Uslyšela cvaknutí a zvuk zamykání. Neměla teď jít kam jinam, než po schodech dolů.

Hluk davu shora s každým dalším krokem slábl, až se nakonec vytratil úplně a na schodišti zavládlo ticho. Jen co však dorazila dolů, nebo aspoň doufala, že je dole, dolehl k ní nový zvuk. Byla to hudba; taková ta uklidňující instrumentální hudba, jakou člověk uslyší například v lázních při masáži. Postupovala dál a orientovala se podle slabého světla, jež blikalo v dálce před ní.

Když konečně došla na poslední schod, viděla, že místo, kde se nachází, připomíná obrovskou a velmi dobře zařízenou kobku. Do rustikálních kammených zdí byly zasazeny pochodně. Stěny byly pokryty malbami, na nichž byly vyobrazeny groteskně vyhlížející ženy, a z kamene jako by vyrůstaly podivné abstraktní sochy.

V místnosti byly rozestaveny starodávné elegantní židle. Na některých z nich seděly ženy v drahých šatech a popíjely své nápoje. Ostatní dámy postávaly v malých skupinkách a potichy spolu klábosily. Ve chvíli, kdy Jessie sestoupila z posledního schodu a její sandály pleskavě přistály na kamenné podlaze, se k ní všechny ženy otočily a okamžitě ustaly v hovoru. Navzdory tomu, jak byla celá situace absurdní, proběhl Jessie mráz po zádech.

Po nekonečně dlouhé a trapné sekundě spatřila Melanie, jak vystupuje zpoza dvou mnohem vyšších žen a rychle k ní spěchá. I ona na sobě měla večerní róbu, která lichotila její drobné postavě. Krátké tmavé vlasy měla stažené v tuhém uzlu.

„Musíš být úplně vyděšená,“ zamumlala Mel, když se k ní přiblížila. „Vím, že aspoň já bych určitě byla. Když jsem sem přišla poprvé, byla jsem přesvědčená, že odněkud přivedou spoutanou pannu nebo tak něco. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo to, že vzhledem k mé minulosti bylo jasné, že to nebudu já.“

Jessie se i přes svou nervozitu usmála.

„Co je to za místo?“ zeptala se.

„Říká se tomu Svatyně,“ vysvětlila Melanie. „A to jméno sedí. Mají tu zvláštní zařízení, mezi nimi i soukromou vířivku. Mohou sem pouze členové klubu a vyslýchaní.“

„Myslela jsem, že klub je celá tahle budova.“

„Nahoře je to víceméně jen tak na oko. Tady si to můžeš představit jako prostor, kde za placenou přepážkou schovávají to nejlepší.“

„Počkej, říkala jsi vyslýchaní?“ otázala se Jessie, která teprve teď zpracovávala tuhle část Melina dřívějšího komentáře. „To tady bude nějaký výslech?“

„Ano,“ potvrdila Melanie překvapeně. „Je to tvůj členský výslech, aby ses mohla přidat do klubu. Znamená to, že prvotními kontrolami tvé obecné a finanční situace už jsi prošla a tvá žádost byla předběžně schválena. Teď tě čeká výslech. Kyle prochází se Strážci přísahy úplně tím samým. Copak ti o tom nic neřekl?“

„Ne,“ vypravila ze sebe Jessie a cítila, jak v ní roste hněv. „Neřekl.“

„Hej, Melanie,“ zavolala na ni vysoká, kostnatá bruneta z druhé strany místnosti. „Je čas vyslechnout kandidátku.“

„Samozřejmě,“ odpověděla Mel, načež se otočila k Jessie a potichu řekla. „Stačí, když projevíš nadšení, budeš uctivá a skromná. Je možné, že se tě pokusí rozhodit. Je to jak sofistikovaná verze šikany. Hlavně zůstaň v klidu.“

A pak byla najednou pryč, zpátky v moři slavnostních rób. Vysoká žena k Jessie přistoupila blíže, takže od ní stála jen pár desítek centimetrů. Zblízka byly její rysy ještě výraznější. Každá část jejího obličeje vypadala, jako by byla vytesaná z kamene. Nos i ústa jí končily v ostrých bodech. Její pohublé tělo vypadalo, jako by byla napůl mrtvá hlady. Tmavé oči jí zářily ve světle svíčky. Působila dojmem, že by lépe zapadla na evropský královský dvůr než do společenského klubu v Orange County. Mumlání ustalo a lázeňská hudba rázem ztichla.

„Jmenuji se Marguerite Brennanová a jsem prezidentka Strážkyň ohně v klubu Deseo. Jessico Madeline Huntová, byla jste nominována, abyste se stala členkou, a odevzdala jste své pravdivé údaje. Nyní nastal čas výslechu. Jste připravena?“

Jessie se porozhlédla po vážných, neusmívajících se tvářích a rozhodla se, že tohle není ten správný čas na kousavé poznámky. Byla naštvaná, že jim Kyle zažádal o členství v klubu, aniž by si s ní o tom nejdřív promluvil. Cítila se podvedená. To bylo ale něco, co si s ním bude muset vyřídit později v soukromí.

„Jsem,“ odpověděla tónem, do nějž se snažila vložit přiměřenou dávku uctivosti.

„Tak tedy začněme. Věříte, že je vaše manželství tou nejdůležitější věcí ve vašem životě?“

Byla to komplikovaná a vtíravá otázka. Navíc bylo zřejmé, jakou odpověď považují za správnou. Jessie usoudila, že na ni může odpovědět upřímně, jelikož tomu tak po většinu času bylo.

„Ano,“ řekla.

„Plánujete mít děti?“ zeptala se Marguerite a její hlas zněl tak nezaujatě, že by se klidně mohla ptát, jestli plánuje mít dnes na večeři kuře.

Už už otevírala pusu, aby jí na otázku, kterou považovala za soukromou, odpověděla jízlivou poznámkou o tom, jak takovou věc ve skutečnosti plánuje málokdo. Na poslední chvíli si to ale rozmyslela.

„Ano,“ řekla místo toho, jelikož se opět rozhodla, že neublíží, když odpoví upřímně.

„Je pro vás věrnost prioritou?“

„Rozhodně,“ souhlasila Jessie bez zaváhání.

„Patří k vašim prioritám diskrétnost?“ chtěla vědět Marguerite.

Tuto otázku si šlo vyložit různými způsoby. Ovšem vzhledem k tomu, že se „ucházela“ o členství v tajném klubu, rozhodla se Jessie pro bezpečnou odpověď, i když měla dojem, že na ni Marguerite možná líčí past.

„Ano.“

„Byla jste někdy nevěrná svému manželovi?“ vyptávala se Marguerite bez emocí.

Zjevně jsme nyní postoupily do druhé části našich otázek a odpovědí.

„A vy jste byla?“ vyletělo z Jessie předtím, než se dokázala zastavit.

Marguerite ji probodávala pohledem a ona na ni s radostí upírala zrak stejným způsobem. Neměla v úmyslu nechat se zastrašit nějakou rádoby princezničkou.

„Já už členka jsem,“ odpověděla Marguerite popuzeně. „Nezmary, kterých jsem se dopustila nebo nedopustila, tedy nejsou předmětem této diskuze. Zopakuji vám proto, jak zněla otázka. Byla jste—„

„Není třeba nic opakovat, Marguerite. A opravdu vám do toho nic není. Jelikož jsem už ale stejně řekla, že je pro mě věrnost prioritou, tak ne.“

Marguerite na chvíli utichla a její tenké rty se stáhly do nečeho mezi úsměvem a šklebem.

„Kdy jste ztratila své panenství?“ zeptala se pomalu. Vypadala, že se jí na to skoro ani nechce ptát, jako by se bála, jak Jessie zareaguje.

„To tedy opravdu není vaše věc,“ opáčila Jessie a začínala se dostávat do ráže. „Jsem ještě ochotná vám říct, že jsem byla náctiletá, ale o víc se s vámi dělit určitě nebudu.“

Zaslechla tiché mumlání a věděla, že její odpovědi už nejsou podle jejich představ. Viděla, jak se Mel vzadu nervózně kouše do rtu. Marguerite ji bez pobavení sledovala upřeným pohledem. Jessie měla tušení, že se jí chystá zeptat na poslední otázku.

„S kolika lidmi jste měla sex?“

Jessie cítila, jak se jí tělo rozechvívá oprávněnou záští. Chtěla se na ni obořit a říct jí „do toho ti sakra nic není, kyborgu.“ Věděla však, že ji Marguerite zkouší, snaží se ji rozhodit. Nehodlala padnout za oběť takovým amatérským intrikám. Koneckonců už musela čelit mnohem horším manipulátorům.

„Ach bože,“ řekla s falešným zahanbením, „tak osobní otázka na tak veřejném místě. Myslím, že vás budu muset odkázat na svou dřívější odpověď ohledně toho, jak si cením diskrétnosti—což znamená, že tuhle informaci si s sebou vezmu do hrobu.“

Sladce se usmála a čekala na ortel.