F. L. Věk (Díl čtvrtý)

XVII. OBRACÍ SE DRAMATICKY

Held se vydal nazejtří dopoledne do Ječné ulice. Věděl, že bude baronka doma, a přece prožehlo jej pomyšlení, kdyby tak Lory zastal samotnu. Četli by snad Gessnera, snad by jí pověděl, jak předevčírem večer hleděl do jejího okna. Ale ne, nač – než stran Hanolda, toho rytmistra, zaťuká – Selhalo mu však. Lory byla u přítelkyně přesvědčit se, že když nebyla včera v divadle, snad z těchto pohnutých dnů ochuravěla. Doktor Held se přemáhal, než přece se mu mihl očima stín zklamání a baronka ten mžik postihla. Rozhovořili se o včerejším koncertu a zase na ten poplach došli, na různé detaily těch událostí; Held věděl o některých veselých, až směšných, a bavil baronku neúnavně, protahuje návštěvu; zdržovala ho naděje, že se snad Lory dočká.

Z veselého zase do vážného, když se zmínil o návštěvě arciknížete Ferdinanda i o zprávách, jež došly přes Vídeň z Itálie, že do Vídně přibyl z bojiště generálmajor hrabě z Bubna a přinesl relaci o bitvě u Caldiera.

„A jak ti u Ulmu, co Mack a všechna armáda zajatá —,“ ptala se baronka, chystajíc se k obratu.

„Mack už je asi v Čechách. Francouzové propustili dvanáct set zajatých důstojníků na čestné slovo, že v této válce nebudou proti Francouzům bojovat.“

„Ach! A co ti, kteří ustoupili do Tyrolska!“ dodala živě. „Ráčíte myslit blankenštejnské husary a švališéry Klenauovy —,“ doplnil rychle Held, chytaje se příležitosti. „Ano, snad jste něco slyšel.“

„Bohužel ne, ale je-li tak, jak pan baron Jeník povídal, tj. jestliže upadli do zajetí, mohlo by se důstojníkům těchto oddělení zrovna tak stát, jako těm u Ulmu zajatým.“

„Ano, oh ano!“ přisvědčila baronka radostně. „To by rytmistr Hanold —“

„Není o něm žádné zprávy?“ Held myslil, že chytá vzácnou příležitost, a baronka se zaradovala, že se ptá.

„Oh, již dlouho ne,“ odpovídala ochotně. „Když se vydával do pole —“

„Ne odtud z Prahy.“

„Tenkráte byl s plukem v Rakousích. Lory psal.“ Řekla náhle a její zraky utkvěly na doktorovi.

Heldovi oči hnuly se překvapením i napětím. Okamžik mlčeli oba. Baronka jako by náhle našla, co hledala i čeho se bála, i jako by na kořist padla. Ale přemohla to překvapení i vítězné hnutí. Nachýlivši se o znání, začala vřelým tónem:

„Vy jste mne zachránil, milý pane doktore, a chováte k nám tolik přátelství, mohu vám tedy svěřit malé tajemství.“

Mlčky se uklonil.

„Lory také psal pan von Hanold,“ svěřovala se baronka, „to jste u nás ovšem ještě nebýval; psal z Rakous, kamž se dostal odtud, z Prahy. Charles ho k nám uvedl a rytmistr nás často navštěvoval. Záhy jsem poznala, kvůli komu hlavně.“

Held se nucené usmál.

„Zamiloval se prudce, musím říci, vášnivě, a já to, přiznávám se, ráda viděla. Rytmistr Hanold je hezký muž, trochu, zdá se, prudký, má značné jmění, krásné panství, skvělá partie – a miluje Lory.“

„A slečna Lory?“ Held se nutil do klidu.

„Líbil se jí, to vím; ovšem, aby hořela jako on, to ne; ale líbil se jí. Bylo by to její štěstí.“

„Statky nejsou ještě všecko štěstí, paní baronko —“

„Ano, pane doktore, ale uvažte,“ hlas barončin zachvěl se nervózně.

„Lory je sirotek, po rodičích jí nezůstalo nic.“ Doktor cítil, že to akcentuje. „Nikoho nemá,“ pokračovala, „jen mne; ale kdyby se stalo, a já odešla – Co pro ni teď činím, to činím ráda, ale o její budoucnost se postarat nemohu. Mám bližší příbuzné, jsou děti mladšího bratra, jenž má jen svou službu.“

Doktor sebou hnul neklidně a tázavě pohlédl baronce do očí. Než ta dál a rychleji vykládala:

„Pochopíte, že jsem byla ráda, když se von Hanold začal o Lory ucházet. Osud sám o ni pečoval. A přišla by do váženého, starého rodu, velice váženého,“ opakovala libostně a důrazně. „A vtom ta neblahá válka! Už mnoho neděl nedošlo ani řádky, až teď ta zpráva pana rytíře Jeníka. Pochopíte, milý pane doktore, že mne polekala; ale z toho, co vy jste přinesl, čerpám naději, že by je Francouzové snad také propustili na čestné slovo, že by rytmistr se mohl vrátit.“

„Přál bych vám to, paní baronko.“

„A Lory snad také.“ Usmála se a zkoumavě mu pohlédla do očí. Vydržel ten pohled, ale neusmál se, nýbrž odvětil na tu usměvavou otázku až příliš vážně.

„Bylo-li by to štěstím slečně, z té duše.“

„Kdyby její mysl jinam nezabloudila, mohla by být šťastná.“

Held vstal. Pojednou ho cos pudilo odtud. Celou cestu až domů a doma ještě uvažoval o té návštěvě a důvěrném sdělení barončině. Nač mu to svěřovala? Ovšem sám se na toho Hanolda otázal, sám začal, ale hned se tak svěřovat! Proč se jindy, dosud ani’slovem nedotkla toho poměru? Proč akcentovala, že Lory nic nemá! A ten „vážený, starý rod!“ Jak vřele to řekla a důrazně zároveň! Zúmyslně? A kdyby Lořina mysl nezbloudila – Má nějaké důmnění? Na koho, na Lory, či snad i na něj?

A Lory – Oh to není Lenora, která má milého na vojně, která vášnivě vzpomíná a tužbou stoná —

Mávl rukou, jako by to vše chtěl zapudit. Usedl na pohovku, vzal kytaru vedle ležící a vyloudil z jejích strun několik akordů, maje oči upřeny před se do prázdna. Zvuky tiše vyzněly, ale již nesáhl do strun. Seděl s kytarou na klíně, rozvažuje, nač mu to baronka povídala, nač – Ale dobře tak. Nepůjde tam, alespoň ne tak hned, a pak ne tak často, nepůjde tam. Ale ne, musí přece, aby sám neutvrdil baronku v domnění, má-li jaké. Pocítil proti ní roztrpčenost, jako by byla proti němu, než přece zas uznal, že jedná prakticky, když běží o Lory a její budoucnost. Co on, co by on, kdyby se i nemýlil a Lory tak smýšlela, kdyby i on hořel a pustil od svého předsevzetí, nedbal závazků k své rodině a chtěl se oženit —

Baronka by jistě bránila; jakou bouři by zanesl do její rodiny! Co by mohl Lory nabídnout – A vážený, starý rod – aby se baronka pro něj dotkla jeho chudé, čestné rodiny – Odložil prudce kytaru a vstal, jako by už byl uražen i jeho stařičká, sprostná matka a jeho hodné sestry v kanafaskách.

Když třetího dne poté přišel k baronce Skronské navečer, kdy mívala pravidelně společnost, zastal v salónu jen Lory. Mile, živě ho uvítala a hned, jak litovala, že nebyla onehdy doma, když tu byl, že teta ji poslala k přítelkyni, ač to nebylo tak naléhavé. „Že ji poslala“, ta slova v Heldovi uvázla. Ale o čem on s baronkou jednal, o tom neměla Lory dle všeho ani tušení. Byla tak milá a těšila se, viděl to, z jeho příchodu. Začala hned o Gessneru, že má zase hezkou řadu slov zatržených; ale jemu ještě znělo, „že ji teta poslala“. Ta slova ho hnětla. Baronka ji odeslala, aby mu mohla říci to, co mu řekla, aby mu dala pokyn – Gessnera jen ledabylo odbyl, poněvadž chvátal zeptat se na rytmistra Hanolda, jak Lory o něm promluví. Vtom vešla baronka.

Mluvili o veřejných věcech, o ruském caru, kterého ty dni v Praze čekali. Měl sem z Berlína přijet a chystali mu již slavné uvítání. Held vypravoval, jak nahoře na královském Hradě je již všecko přichystáno, jaká bude paráda. – Vstoupil rytíř Jeník a rada Slívka, jenž nesl závitek papíru v ruce a jehož líce od větru do ruda ošlehané ostřeji se odráželo od bílých jeho vlasů. Sotvaže ponaříkal, jaký tam vítr, jaký mráz, to že není listopad, ale prosinec, už rozbaloval papír, že nese slečně Lory novinku, rukopis, rukopis, že u Poltiše teprve vyjde, ale jemu že se podařilo zjednat si opis.

„Pro vás, slečno, a doufám, těším se,“ začal rozbalovat papír, „že nám neodepřete, že nám zahrajete; je to, abych řekl, vlastenecká skladba, na počest slavného hrdiny.“ Rozbaliv papír, četl z listu nadpis: „Nelson’s Leichenfeier, Ein Trauermarsch. Drechsler komponoval a byl tak laskav, že mi dal opis. Je jako já velkým ctitelem toho anglického hrdiny – No a bohdá, že budou naši umělci brzo také jiné, veselejší skladby skládat, doufám i triumfální.“ Starý optimista začal hned o caru a nadšeně, jaký to spojenec, jaká to síla Rusko, teď že nastane obrat, když obě armády se spojí, když oba císařové budou u nich, a když je všude takové nadšení. „Dobrovolnící se jen hrnou ku střeleckým praporům,“ radostně vykládal, „v loketském kraji se jich přihlásilo víc, nežli bylo vypsáno, a tady, náš, pražský prapor, jak slyším, vytrhne za několik dnů, hrabě Černín vynakládá všechnu píli, aby jej mohl už vyvést do pole.“

„Měli by počkat na Macka,“ vpadl kousavě Jeník, „už ho vezou k nám, prý do Josefova na pevnost.“

„Ostatní důstojníky také pustili,“ vpadla živě baronka, „to snad ti od pluku Klenauova —“

„Paní baronku lituju velmi —“ Jeník hnul vážně rukou.

Baronka se zarazila a Lory, jež seděla vedle ní s pochýlenou hlavou, rychle obrátila po Jeníkovi oči.

„Mluvil jsem s majorem Petrovičem,“ oznamoval, „na velitelství mají zprávu, že ten malý sbor, který u Ulmu ustoupil na tyrolské hranice, a tedy i Klenauovi švališéři a blankenštejnští husaři, byli napadeni ze dvou stran. Ano, a také Rosenberkovi švališéři jsou s nimi, povídal major, ač nevěděl jistotu.“

„Nevzdali se —,“ ptala se baronka tišeji, mžikajíc v napětí rychle víčky. „Nevzdali se. Bránili se zoufale.“

„Podlehli —“

„Zpráva alespoň oznamuje, že podlehli po hrdinském boji přesile.“

„A neví se kdo, kteří, zdali všichni zahynuli —,“ vpadla baronka úzkostně.

„Všichni jistě ne, doufám, ač ztráty v takovém nerovném zápasu bývají hrozné; ale kdo, kteří, to není možná té chvíle zjistit. Ta nejistota bude nejtrapnější. Kdyby Francouzové tak nepostupovali! Ale z těch stran až po české hranice a už i přes ně všecko zaplavili. Od Lince až k Vídni, od Vídně až k Jihlavě, od Jihlavy až po Brno, všecko jimi jako zatopeno. Po hlavní silnici ani kočku nepropustí. Formané nejezdí, ani pošta. Spojení není žádné. Paní baronko, bude nutno obrnit se trpělivostí a těšiti se nadějí, že každá novina z bojiště není pravdivá, že se mnoho přidává a překrucuje —“

„Oh, mám tušení, že tam skončili zle. Ubohý Hanold!“ Lory, jež poslouchala s účastenstvím, ač ne tak vzrušeně jako baronka, začala jí hladit ruku.

„Tetičko,“ chlácholila tlumeným, vroucím hlasem.

„Ó mé nebohé dítě,“ povzdechla baronka lítostivě, a přiklonivši něžně Lořinu hlavu k sobě, políbila ji pohnutě na čelo.

Toho večera Lory nezahrála Nelson’s Leichenfeier. Rada Slívka neodvážil se už o to požádat. Dusno jakés padalo a tlumilo náladu. Rytíř Jeník sám rozptyloval ty chmury, kteréž bezděky přinesl, ale nedařilo se mu. Rada Slívka snažil se mu pomoci, vykládaje nové podrobnosti o bitvě u Trafalgaru a svém zamilovaném hrdinovi Nelsonovi —

Held byl zamlklý; víc poslouchal baronku a ještě více Lory, jak se patrně přemáhá, nutíc se do klidného, jasného vzhledu.

Farao nebylo, ku klavíru nikdo nezasedí, rozcházeli se mnohem dřív nežli jindy. Held se vrátil neklidný a dojmy jeho dlouho nevychvěly. Myšlenky se mu rojily jedna z druhé a jedna se pořád vracela. V jakém poměru byla Lory k tomu rytmistrovi – A padl-li, co baronka, co Lory – Otázky, úvahy se hrnuly, splétaly, jedna v druhé se rozplývala. Nic si jasně nezodpověděl a v tom neladu pozdě usnul.

Od toho večera pídil se dychtivě po zprávách z bojiště, jmenovitě po tom, co v Tyrolsku, co ten malý sbor, kterýž se tam od Ulmu utekl, vlastně Klenauovi švališéři, a vlastně rytmistr von Hanold – Nedopátral se žádné jistoty a nic více, nežli tenkráte Jeník přinesl, že ten sbor je dle všeho zničen.

Francouzská zátopa hrnula se blíž a blíž. Už bylo slyšeti její daleký, hrozivý hukot. A v to zpráva, že car do Prahy nepřijede. Z Drážďan, kam z Berlína dorazil a odkudž chtěl do Prahy, obrátil se Lužicí a Slezskem na Moravu do Holomouce, kde jej slavně uvítal císař František. Na Prahu, chystající se radostně na carovo uvítání, padlo velké zklamání. Skličovalo, poněvadž cítili, že nebezpečenství roste a blíží se. Doletěly zprávy, že Francouzové obsadili Brno a Bavoři s nimi spojení že činí z Jihlavy výpady do Čech až přes Německý Brod.

Jen to ulevilo, když se rozneslo, že arcikníže Ferdinand proti nim vytrhl, že má hlavní stan už v Čáslavi, odkudž pikety se daleko rozjíždějí až k Jeníkovu, v těch stranách že se přední stráže denně utkávají —

Doktor Held ty dny chodil jen ku svým nemocným a do špitálu Milosrdných bratří. Jednoho odpoledne ohlásil fráter, že u toho nemocného herce byla včera návštěva, dle všeho také nějaký herec.

Held požádal frátera, aby dal pozor, přijde-li ten člověk nanovo, aby se pak přeptal Amlinga na jeho jméno. Připadlo mu, že takhle by se Thámová snadno mohla o Amlingovi dovědět, neví-li už, že by snad bylo pro všechno lip, kdyby Thámovi samému dal nějak o tom povědomost. Než Tháma nebylo vidět. Do bytu k Heldovi již nepřišel, a když se po něm v Expedici sháněl, zaslechl jenom to, co sám věděl, a že se tak všelijak protlouká bez zaměstnání. Z vlastenců se málokdo s ním setkal. Ten onen hojen zahlédl s bratrem jeho Ignácem, tiskař Zima zas v Ostruhové ulici, když Thám šel vzhůru, bezpochyby asi na Strahov k Dlabačovi. Bylo to pravděpodobno, poněvadž učený vlastenec na Strahově byl jeho starý přítel i ctitel a před léty složil báseň na počest Thámovu i bratra jeho Ignáce.

Fráter se pak o nové návštěvě u Amlinga nezmínil a Held pozapomněl.

K baronce Skronské vypravil se teprve za týden po onom večeru, co Jeník přinesl zvěst o zkáze Klenauových švališérů. Bylo za jasného dopoledne koncem listopadu, jenž na počátku strašiv prudkými mrazy, nyní se umírňoval. Když Held vstoupil do salónu, přišla tam náhodou Lory. Nenadála se ho, zarděla se.

„Ach pane doktore, teď právě šel posel k vám. Potkal jste ho snad —“

„Nepotkal, slečno, nevím o něm, přicházím sám. Stalo se něco?“

„Tetinka je trochu churavá, prosím, račte k ní.“ To znělo dost obřadně, než pojednou změněným, vřelejším tónem domlouvala:

„Dlouho jste u nás nebyl —“ Upřela na něj oči, jako by chtěla vybádat. „Stalo se vám něco?“

„Mně?“ ptal se s úsměvem, vážně však odvětil: „Ne, ale vy jste byly zarmouceny, a na to jsem neměl a nemám žádného léku.“

„Dovedete však utěšit, vaše slovo je u tetinky jako lék.“

„Vám, slečno, nebylo potřeba útěchy?“

„Mně?!“ Divila se, okamžik váhala, pak rychle řekla: „Ach, vy myslíte, když teta mne tak litovala —“

„A neměla příčiny?“

„Tedy vy se domníváte —“

„Nejen to, já vím.“

„Co —,“ zeptala se ulekaně. „Paní baronka mi pověděla —“

„Kdy!“ Žasla.

„Onehdy, když jste byla návštěvou —“

Lory se maně vzpřímila a tvář se jí pozarděla. „Řekla vám,“ mluvila vzrušeně, v náhlém popuzení. „Co vám, prosím vás, řekla —“ Naléhala dychtivě.

Vtom zahlédl Held za ní v otevřených dveřích baronku v čepečku, v županu, tisknoucí šáteček ke rtům. Lory ji nemohla vidět a ve svém pohnutí nezaslechla jejích kroků. Uviděla však, kam Held oči upřel i jeho úklon, a vtom stanula baronka vedle ní. Lory zaleknuvši se mlčky ustoupila a v rozpacích ušlo jí, co doktor baronce povídá, že se minul s poslem, ale že přece přišel jako na zavolanou.

„A já jako bych tušila, že jste tu.“ Baronka se usmála a zvala jej, aby pokročil do jejího pokoje, Lory pak řekla:

„Ty počkáš, milé dítě —“ Znělo to laskavě, pohled však jevil podivení i káral. S doktorem mluvila jen o své chorobě, na jeho hovor s Lory se neptala, jako by nebyla nic postřehla. Held však cítil, že kolem chladněji zavanulo přes všechnu její přívětivost, a proto když vyslechl její stesky a předepsal lék, měl se k odchodu. Baronka sice litovala, že tak pospíchá, ale nezdržovala ho, než požádala, aby ji zítra zase navštívil.

Lory seděla ve svém pokoji v křesle, majíc bradu o dlaň opřenu a hledíc zasmušile do země. Uvažovala o tom, co Held nadhodil, že mu teta asi řekla jako jistou věc – A kdyby byla teta nepřišla, co by mu byla ona řekla, co by bylo – Trhla sebou, rychle vstala, jak zaslechla barončin hlas. Volala ji, že pan doktor odchází. Konvencionální rozloučení, krátké, ne jako jindy. Doktor pospíchal, odešel jinak než obyčejně, cizeji —

Lory cítila, že je teta nespokojena, a čekala výslech i domluvu. Baronka však jen řekla na odchodu do svého pokoje mírně, ale káravě:

„Měj rozum, Lory, a pamatuj také na mne —“

Lory, jak byla vzrušena, vycítila z posledních slov osten výčitky. Zabolel, ale ani nehlesla. Ve svém pokoji schoulila se do křesla. Co doktor uslyšel, co si myslí – Kdyby mu teď mohla připomenout ty okovy, vězení, o kterých s ním loni, večer po smrti profesora Vydry, mluvila! Ach mlčet, zase jen mlčet!

Held odcházel vzrušen z domu baronky Skronské, jsa přesvědčen, že mu onehdy to o Hanoldovi rytmistrovi a Loře zúmyslu pověděla, že to nebylo ani z důvěry ani ze sdílnosti. Hrdost se v něm vzbouřila. Rychlejším krokem bral se Ječnou ulicí dolů. Na jejím konci však musil zastavit pro zástup lidí, valící se od Široké ulice vzhůru Dobytčím trhem k vojenské nemocnici. Nad zástupem probleskovalo od lesklých bodáků vojenských, za nimiž kráčel houfec válečných zajatců.

„Bavoři! Vedou Bavory!“ pokřikovali z houfu na ty, kteří vybíhali přede dveře nebo přiskakovali k oknům. Výkřiky se nesly dál v dusotu a šumu a s nimi vyrazila tu hrozba, tu kletba Bavorům, že drží s Francouzi, zrádcové… Bavoři, asi dvacet jich bylo, kráčeli rezignovaně, někteří zasmušile, většinou ramenatí, nevysocí muži, v pláštích i bez nich, jen v uniformách, tu myslivci celí modří se zelenými výložky, mezi nimi švališéři celí zelení, s rudým vyložením na prsou; vzadu za nimi nad ně všechny nejvyšší modrý kyrysník, ale již bez černého kyrysu, bez helmy, s obvázanou hlavou.

Held právě došel k zástupu, když zajatci přicházeli. Podíval se na ně zasmušile, pozoruje s nechutí radostný rozruch v krátkozrakém zástupu, jeho vítěznou radost vybuchující až v klení a nadávky.

„Chudá, ubohá náplast na ty velké rány,“ pomyslil, odcházeje, a maně, jak se obrátil za zacházejícími zajatci, utkvěl jeho zrak na protější řadě domů, kdež bydlil P. Vrba.

„Ten bude mít radost!“ pomyslil. „Ten a Slívka, ti už asi vidí obrat a jisté vítězství —“

Po celý den ho zasmušilost nepustila. Uvažoval, obracel slova z posledních návštěv. Sama baronka neřekla, že Lory toho rytmistra milovala, jen že se jí líbil, a Lory, jako by tušila, že snad on se toho domýšlí, jak prudce řekla, cože si myslí, když ji teta onehdy tak litovala, že se snad domnívá – Cítil v tom její protest, ohrazení. Viděl ji, jak úzkostně tkvěly na něm její oči – Bylo mu jí líto a v tom pohnutí připadala mu tak milá a cítil, že mu je srdci blíž než loni, blíž! Ale co dělat – A baronka! Byl jí pořád rádcem i přítelem, ale hned na vše zapomněla, hned rodová pýcha rozhodla pro pouhé domnění! Nemusí se strachovat – ne —

Když odpoledne, přehlížeje ve špitále nemocné, stanul také u Amlinga, připamatoval si, že chtěl Thámovi dát o něm zprávu. Amling se opět ptal, kdy bude odtud propuštěn.

„Už brzo. Pospícháte, je vám tu smutno.“

„Mám tu ukrutně dlouhou chvíli.“

„To věřím.“ Held se ironicky usmál. „Ani vás nikdo nenavštíví?“

„Jenom jeden kolega.“

„Od Stavovského divadla.“

„Ne, od venkovské společnosti.“

„Venkovská společnost, zde v Praze?“ divil se Held zúmyslu. „To jest, pane doktore, kolega od rozbité společnosti. Vojna ji rozehnala.“

„Jak se jmenuje ta společnost?“

„Theumerova.“

„Ach tak. Já se mýlil, já myslil Viova, a ta je venku, pravda, povídal jste —“

„O ne, také je už po ní,“ vyhrkl Amling, hned se však zarazil a podíval se na Helda, který však zažertoval, že jsou zlé časy na Múzy, aby Amling odtud ani tuze nepospíchal.

Held odešel, jsa najisto přesvědčen, že ten Amling už ví o Thámových, o Thámové, když už ví o Viově společnosti. Ale doma přece nenapsal ani řádku Thámovi. Neměl chuti do psaní, odložil to, a že dokud je ten Amling u něho ve špitále, že nehoří. Zasedl ku klavíru, svému utěšení, než ani tu dlouho nevydržel.

Když ráno zahnul ze své ulice do Starých alejí, zahřměla proti němu řinčivá vojenská hudba. Před ní dav lidí jako tmavý tok vhrnul se do holých alejí, v jejich zábradlí, na něž výrostkové a kluci vystupovali; někteří i na stromy lezli, aby měli nejvolnější podívanou na skvělý vojenský průvod. Přes hlavy zástupu viděli městské granátníky s hudbou v čele, s rozvinutým praporem. Táhli v plné parádě, ve vysokých beranicích, jejichž černá srst se leskla a chvěla v ranním větříku; táhli před střelčím praporem dobrovolníků právě se do pole vypravujícím, k vojsku prince Ferdinanda, bojujícího v krajině německobrodské, odkudž včera také přivedeni bavorští zajatci.

V čele mysliveckého praporu jel plukovník hrabě Černín se svými důstojníky v stříbrolesklých uniformách. Všude dobrovolníky vítali, pozdravovali, dole v ulici i z pater, ze všech oken, kynuli jim, šátky mávali i klobouky, volali, křičeli: „Sbohem! Glück auf! Glück auf!“ páni, dámy, obecný lid, všichni v nadšení. Šli s nimi, tlačili se, aby se k nim dostali co nejblíž, chtějíce je vyprovodit až k bráně. Dva proudy, jeden vpravo, druhý vlevo, valily se ulicí kolem třpytných řad městského vojska i dobrovolníků a z proudů těch i nad nimi tu pronikavěji, tam hřímavěji hlaholilo a vybuchovalo a protahovalo se:

„Glück auf! Glück áf! Sbohem!“

Held nepustil se s tou záplavou, ale stál, čekal s účastenstvím na prapor dobrovolníků, a když uviděl řady mladých mužů pevně si vykračujících, z nichž každý byl zmužilý, z nichž většina sotva se vrátí, jež zažehující nadšení zrovna zalévalo, chytl i on a smeknuv klobouk mával jím a volal jako všichni kolem: „Glück auf! Glück auf!“

Výše nad ním na chodníku stála stará Butteauová v ošumělém čepci, v obnošeném velkém šátku přes ramena, hlídajíc Betynina pětiletého synka, jenž se jí pořád vytrhoval a chtěl také na zábradlí. Neviděla skoro nic, nemohla, protože měla oči skoro jen pro malého „Hanzi“, a také pro Paulu, aby sejí neztratila.

Ta stála tiše, hledíc dost netečně vstříc zástupu a vojsku. Už se kolem valila mládež, za ní ostatní a také sestra Betyna, nalíčená, v špencru, v kloboučku nápadném formou i peřím, po boku nějakého galána, ne zrovna elegantního. Jen se nesla, s úsměvem na rtech, vesele hovoříc. Jak zahlédla Paulu, přitočila se k ní prudce a chvatně, tlumeným hlasem jí ohlásila:

„Paulo, Amling je tu, v Praze —“

A hned zase plavala dále v šumném proudu, jenž ji záhy unesl. Paula na její slova jako by zkameněla; pojednou se však vytrhla a pustila se za sestrou.

„Paula! Aber Paula!“ volala za ní Butteauová, držíc „Jeana“ za kabátek. Paula neslyšela, nedbala, za chvíli se však vrátila, vzrušená, zardělá, jak se bránila proudu, proti němuž se tlačila a jenž jí Betynu odnesl. Nestihla jí.

Stará Butteauová se ptala, zde na ulici německy, co je, co jí Betyna chtěla, proč za ní běžela.

„Nic, nic, maminko —,“ odpovídala Paula neklidně a roztržitá. Stála zas, prochvívajíc se v nitru, a jako ve snu upírala zraky na proud kolem hlučně se hrnoucí, jenž do nich vrážel a je odstrkoval. Volali, křičeli, ruce mávaly, bílé šátky se míhaly a třepetaly; jí bylo všechno tak splynulé, jako sen v tom náhlém, prudkém dojmu z té noviny, jež zajala všecku duši, že je Amling nablízku, tu v Praze, a z palčivé touhy zvěděti, kde, kde je.

Houfek studentů, většinou filosofů, s holemi v rukou, v čepicích i měkkých, vysokých kloboucích, očekával prapor dobrovolníků výš opodál Prašné brány. Nejvíce v něm bylo slyšeti Hýbla, jenž v šedém, hodně obnošeném plášti bez límců a bez rukávů vypadal mezi nimi jako nevzhledný vrabec. Ale slovo měl a hlavní, a všichni ho chutě poslouchali, jak jim vesele vykládal, jak ho také posedl vojenský duch, v Litomyšli, na gymnasiu, když byl v rétorice, tenkráte že právě také svolávali dobrovolníky, k landvér, a tak že najednou se v něm ozval zuřivý válečník – „Praštil jsem knihou a kalamářem, a jen pušku a patrontaš.“

Kolem se dali do smíchu.

„Jen se smějte! Měli jste vidět starou Strnadku, mou kvartýrskou —“ Sepjal ruce, zalomil je a nápodobil její plačtivý, úzkostný hlas: „Jezus Maria, pane Johan, co si to spískali! Co to vyvedli!“

„Ale já nic, a že budu brousit šavli —“

„Tu bys byl ploužil.“

„O ne, pane, já už byl jako teď.“

„Ale kuráže pozbyls.“

„Taky ne, já se do té vojny opravdu hnal víc a upřímněji nežli do examin, to mně věřte.“

Smáli se, volali, a tak proč že ho na vojně nechtěli.

„Mne?! Že nechtěli?! Koukněte na mne! Mám vole? Šilhám, pajdám, šišlám? A patrony bych ukusoval.“ Vycenil zdravé, bílé zuby. „A vidím jako rys.“

„Tak co —“

„Jendo!“

„No co, přišli rodiče, tatík, pekař z České Třebové, to víte, pekař z České Třebové, mozolili se na mne kolik let, a otec povídá, hochu, cos to udělal, a hlas se mu třás, a máma se dala do pláče,“ veselý tón Hýblovi selhal, „no a tak jsem, to byste —“

„Vivat! Vivat!“ zahřmělo opodál, a granátnická hudba zařinčela už nablízku. Davy se valily, granátníci, dobrovolní myslivci docházeli hřmotným krokem. Nový příval pozdravů kolem i z oken:

„Sbohem! Sbohem!“

„Glück auf! Glück áf!“

Studenti strhli čepice, klobouky, mávali jimi a volali, křičeli jako všude kolem; Hýblovi se až rozletoval šedý plášť s pruhy červeného sukna vespod, a sám až červenal, jak upřímně provolával.

Jen doktor Srnka, jenž stál naproti přes ulici opodál Poltišova knihkupectví, na krku černou kravatu, do níž se mu skryla skoro celá brada, nemával kloboukem. Hůl měl pod paždí, levou ruku v kapse svých úzkých nohavic, a volal ironicky: „Bravo! Bravo!“

Před Heldem opět prosvitlo. Hlučná strakatina se převalila a zanikala dál v aleji, zahýbajíc k Prašné bráně. Několik kočárů jelo krokem za průvodem, vůz za vozem i vedle sebe, fiakři a panské povozy. Held, jenž vykročil, chtěje dolů ulicí nyní jako vypláchnutou, zahlédl, že jeden z nich se zastavil a že z jeho okénka mu někdo kyne. Zašel tam. Bělovlasý rada Slívka v pěkném kožichu, v němž vypadal velmi důstojně.

„Odpustěj, pane doktor – ale ta radost!“ A zase německy: „Dieser Enthusiasmus! Viděli!“ A dále po německu, jaká to radost, taková obětivost, radostná obětivost, a jinde prý všude také tak —

„Ale proč jsem vás zavolal! Klenauovi švališéři a blankenštejnští husaři jsou zachráněni, prosekali se, to je nejnovější novina. To je hrdinství, co, prosekali se, hrstka, no hrstka od tyrolských hranic k Dunaji a celým Bavorskem až do Čech.“

„Není možná!“ Held se více zarazil nežli zaradoval.

„Najisto, najisto, jsou tu, v Čechách, u nás, uvidíte je.“

„Jeďte! Jeďte!“ volali zezadu.

„Musím, milý doktore, jedeme vyprovodit – Ach, toho hrdinství, a —,“ vzpomněl pojednou, „paní baronka, ta jistě nic neví, škoda, že tam nemohu.“

„Jedou! Jedou!“

„Tak sbohem! Obrací se to, vidějí, Nelson —“

To mluvil, když kočár se již hnul a jel. Held ještě za radou, jak kynul z kočáru, pozdravoval, pak se obrátil směrem k Perštýnu. Včera i dnes ráno umiňoval si, že baronka uvidí, že nemusí mít takových obav. A přece ho ta novina Slívková zalekla. Myslil na smělé jezdce, vysekal-li se také ten Hanold; a baronka až zví, jaká radost, a Lory, co Lory – Neví-li baronka dosud, měl by on sám jí ještě tu zprávu donést? Okamžik váhal, má-li tam vůbec jít. Musí, po včerejšku musí a poví baronce o Klenovských, klidně jí oznámí. To bude nejlepší odpověď na její strachy a varování. Pocítil zadostiučinění; ale Lory – Zatrnulo v něm.

Když vykonal všechny své lékařské vizity, zašel do Ječné ulice. Baronka ho přijala sama ve svém pokoji. Hovořili o její chorobě, pak vypravoval Held o průvodu dobrovolných myslivců, jak je nadšeně vyprovázeli k bráně, pěšky, na vozích, také rada Slívka, a co mu oznámil.

Baronka v náhlém návalu radostného překvapení vstala z křesla.

„Pane doktore, je-li možná, je-li to pravda!“

„Pan rada Slívka ujišťoval, že ano, že jsou tu, v Čechách.“

„Kde, kde, a přijedou snad sem – To až Lory —“ Zazvonila na komornou, aby zavolala slečnu.

Held, jenž do té chvíle zachoval klid, pocítil znepokojení. Měl Lory uvidět, i jak přijme tu novinu, kterou on přinesl.

Lory věděla, že je u tety. Čekala ho a číhala u okna ve svém pokoji. Dočkala se, a jak vstoupil do domu, bezděky přistoupila ku dveřím svého pokoje, pak je i pootevřela, aby zaslechla, až bude odcházet. Tušilať, že jí teta sama už nezavolá; a dychtila, myslila, kdyby snad přece na okamžik s ním mohla promluvit, kdyby mu tak mohla říci, aby si opravdu nemyslil- Pojednou přišla komorná se vzkazem —

Lory vstupovala ne jako jindy klidně veselá, těšíc se, nýbrž v napětí kvůli tetě a zvláště kvůli Heldovi. Bodlo ji, když vstal a vážněji pozdravil, ne tak přátelsky jako jindy. Stín smutku i tiché výčitky mihl se v tmavých, krásných očích. Ale hned kolem nich, po spáncích do čela přelétl plachý ruměnec, jak jí baronka radostně ohlašovala, jakou novinu pan doktor přinesl, že Klenovští jsou zachráněni a bezpochyby že také p. rytmistr Hanold, to že je úžasné —

Lory popatřila na Helda, jako by věřit nechtěla. „Jak je možná, pane doktore,“ ptala se zamženým hlasem a nedořekla.

Held cítil druhou otázku v těchto slovech, oznamoval však, nutě se do klidu, jak už baronce pověděl pramen své zvěsti, a dodal, že pan rada Slívka jistě asi ještě dnes přijde a že snad poví víc.

„To není jisté, tak dlouho čekat nebudu,“ zvolala baronka, „musím dříve nabýt jistoty.“

Held se poroučel a s chladným úsměvem přijal barončiny díky. Lory podala mu ruku. Zachvěla se jí a v očích jako by sejí zamželo.

V ten okamžik ucítil bolest. Bylo mu Lory líto, a jako by se navždy loučili; v ten okamžik byl jist, že i Lory tak cítí. A nemohl jí ani slovíčka, ani „sbohem“ přišeptnouti. Stiskl jí ruku, poklonil se baronce a s úsměvem jí přisvědčil, když se tázala, smí-li dnes vyjet, ó že ano, aby jen vyjela, že už je dobře, že je všecko dobře. Vzpamatoval se tím, pevně vyšel z pokoje a salónem. Ale na prahu zhluboka vzdychl. Na očích měl Lory, jak ji naposled zhlédl, když se obrátil, její pohled, její nevyslovený pohled.

Pospíchal odtud, dole však u hlavních dveří se zastavil. Kočár stál před nimi a právě z něho vystupoval důstojník zdravě zardělého, hladkého obličeje; byl v bílém plášti, vysoký, urostlý, černých, sálavých očí pod černým obočím, mužně sličný, plný síly. Za ním opatrně slézal Lořin bratranec, hubený, povadlý Hanold, v přiléhavém svrchníku s límcem, s bílým hedvábným šátkem kolem krku na ochranu před nachlazením.

Jak ho Held spatřil, zarazil se a hned zas na důstojníka upřel zrak. Teprve nyní si všiml, že má levou ruku obvázánu a na pásce. Rytmistr Hanold! V ten okamžik byl Held o tom přesvědčen, že to je on. A sám jej ohlásil! Obrátil se a rychle kráčel odtud, nechtěje, aby ho Lořin bratranec zahlédl.

Lory odešla kvapně z tetina pokoje. Bylo jí ouzko a chvátala také podívat se za Heldem, ještě jednou ho zhlédnout, jako by navždycky odcházel. Vběhla do svého pokoje a nezavřevši ani, byla skokem u okna. Dole přede dveřmi kočár – Nedbala ho, hrubě si ho nevšimla, jen Helda čekala. Chvátal dolů ulicí. Hleděla za ním, klekla na židli u okna, vychýlila se, žíznila po tom, aby se obrátil, ohlédne-li se ještě jednou; ale šel rovnou, ani hlavou nepohnul. Zašel – Sklesla na židli, hlava se jí náhle sklonila na rámě opřené o polštář okenní.