Chladná

C H L A D N Á

(RILEY PAIGE MYSTERY SÉRIE – KNIHA Č. 8)

B L A K E P I E R C E

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem RILEY PAGE mysteriózní série bestsellerů, která zahrnuje dvanáct knih (a přibývají další). Blake Pierce je taky autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která pozůstává z osmi knih; mysteriózní série AVERY BLACK, pozůstávající ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE, pozůstávající z pěti knih; mysteriózní série MAKING OF RILEY PAIGE, pozůstávající z dvou knih (a přibývají další); a mysteriózní série KATE WISE, pozůstávající ze dvou knih (a přibývají další).

Zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů, Blake ocení zpětnou vazbu, a tak neváhejte, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

Copyright © 2017 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou případů povolených v USA Copyright Act z roku 1976, žádná část této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora. Tento ebook je licencován pro vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným osobám. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro vaše použití, vraťte ji, prosím, a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme vám za respektování tvrdé práce tohoto autora. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, zápletky, místa a události jsou beze zbytku produktem autorovy představivosti nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná. Obrázek na přebalu Copyright GongTo, použit s licencí od Shutterstock.com.

KNIHY OD BLAKE PIERCE

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)

CHLADNÁ (kniha č. 8)

SLEDOVANÁ (kniha č. 9)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ POTŘEBUJE (kniha č. 5)

PSYCHOLOGICKÉ ZÁHADNÉ TAJEMSTVÍ CHLOE FINE

DALŠÍ DVEŘE (kniha č. 1)

OBSAH

PROLOG

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ

PROLOG

Muž vešel do baru Patom a ocitl se v něm obklopen hustým oparem cigaretového kouře. Světla byla tlumená a reproduktory vytrubovaly melodii heavy metalu, začínal pociťovat svou netrpělivost.

Bylo tu příliš horko, příliš mnoho lidí. Trhl sebou, když se vedle něj rozezněl krátký jásot; otočil se a uviděl pět opilců hrajících šipky. Vedle nich se odehrávala živá kulečníková hra. Čím dřív se odtud dostane, tím lépe.

Pár vteřin se rozhlížel po místnosti, než jeho oči spočinuly na mladé ženě sedící u baru.

Měla roztomilý obličej a chlapecký účes. Byla jen trochu příliš dobře oblečená na lokál jako je tento.

Ta bude stačit, pomyslel si muž.

Přešel k baru, sedl si na židli vedle ní a usmál se.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se.

Uvědomil si, že přes všechen ten rámus neslyší vlastního slova.

Podívala se na něj, usmála se, ukázal na uši a zavrtěla hlavou.

Opakoval svou otázku hlasitěji, přehnaně pohyboval rty.

Naklonila se k němu. Téměř křičící, řekla, "Tilda. A ty?"

"Michael," řekl ne příliš hlasitě.

Samozřejmě, že to nebylo jeho pravé jméno, ale na tom nejspíš ani nezáleželo. Pochyboval, že ho slyšela. Zdálo se, že jí to je jedno.

Podíval se na její drink, který byl téměř dopitý. Vypadal jako margarita. Ukázal na sklenici a řekl velmi hlasitě, "Ještě jednu?"

Stále se usmívající žena jménem Tilda zavrtěla hlavou, že ne.

Ale nechtěla se ho zbavit. Tím si byl jistý. Nastal čas pro odvážný krok?

Sáhl po ubrousku a vytáhl z kapsy košile pero.

Na ubrousek napsal ...

Nechceš jít někam jinam?

Podívala se na vzkaz. Její úsměv se rozšířil. Na okamžik zaváhala, ale cítil, že tu hledá vzrušení. A zdálo se, že je ráda, že jej našla.

Potěšilo jej, když nakonec přikývla.

Než odešli, vzal si zápalky se jménem baru.

Později je bude potřebovat.

Pomohl jí do kabátu a vyšli ven. Chladný jarní vzduch a náhlé ticho byli po hluku a horku udivující.

"Páni," řekla, když vedle něj kráčela. "Málem jsem tam ohluchla."

"Zdá se, že tam nechodíš moc často," řekl.

"Ne," odpověděla.

Nerozváděla to, ale byl si jistý, že to je poprvé, co v baru Patom byla.

"Já taky ne," řekl. "To byl ale pajzl."

"Můžeš to říct ještě jednou."

"To byl ale pajzl," zopakoval.

Oba se zasmáli.

"Tamhle je moje auto," řekl a ukázal. "Kam bys chtěla jít?"

Znovu zaváhala.

Pak s rozpustilým zajiskřením v oku, řekla, "Překvap mě."

Teď si byl jistý, že jeho dřívější odhad byl správný. Opravdu sem přišla hledat vzrušení.

No, on taky.

Otevřel dveře u spolujezdce a ona si nastoupila. Usedl za volant a rozjeli se.

"Kam jedeme?" zeptala se.

S úsměvem a mrknutím odpověděl, "Řekla jsi, abych tě překvapil."

Zasmála se. Její smích zněl nervózně, ale radostně.

"Nejspíš žiješ tady v Greybullu," řekl.

"Narodila jsem se tu a vyrostla jsem tady," řekla. "Myslím, že jsem jsem tě nikdy předtím neviděl. Bydlíš někde blízko?"

"Není to odtud daleko," řekl.

Znovu se zasmála.

"Co tě přivedlo do tohoto nudného městečka?"

"Práce".

Podívala se na něj se zvláštním výrazem. Ale dál už nic nezjišťovala. Zřejmě neměla velký zájem poznat ho. To jeho účelu skvěle vyhovovalo.

Vjel na parkoviště zašlého motelu s názvem Maberly Inn. Zaparkoval před pokojem 34.

"Už jsem si tento pokoj pronajal," řekl.

Nic neodpověděla.

Pak se po krátkém mlčení zeptal, "Je to v pořádku?"

Trochu nervózně přikývla.

Na pokoj odešli společně. Rozhlédla se. Místnost měla zatuchlý, nepříjemný zápach a stěny byly vyzdobeny ošklivými kresbami.

Došla k posteli a rukou stiskla matraci, aby zkontrolovala její pevnost.

Byla s tímto pokojem nespokojená?

Nebyl si jistý.

To gesto ho rozzlobilo – zuřivě naštvalo.

Nevěděl proč, ale ztratil nervy.

Normálně by nezaútočil, dokud by ji neměl nahou na posteli. Ale teď si nemohl pomoci.

Jak se otočila, aby zamířila do koupelny, zablokoval jí cestu.

Její oči se rozšířily zděšením.

Než stačila zareagovat, odstrčil ji zpět na postel.

Házela sebou, ale on byl mnohem silnější než ona.

Pokusila se vykřiknout, ale než se jí to podařilo, popadl polštář a zatlačil jej na její tvář.

Brzy věděl, že je po všem.

KAPITOLA PRVNÍ

Náhle se světla v přednáškovém sále rozsvítila a oči agentky Lucy Vargasové se od záře světel rozbolely.

Studenti, kteří seděli kolem ní, si začali tiše šeptat. Lucyna mysl byla hluboce zabraná do cvičení – snažila si představit skutečnou vraždu z pohledu vraha – a bylo těžké vrátit se zpět.

"OK, pojďme se bavit o tom, co jste viděli," řekla instruktorka.

Instruktorkou nebyl nikdo jiný než Lucyna mentorka, zvláštní agentka Riley Paige.

Lucy nebyla ve skutečnosti studentkou ve třídě, která byla určena pro kadety akademie FBI. Dnes byla jen přísedící, jak to čas od času dělávala. Stále ještě byla v ÚACH poměrně nová a zjistila, že Riley Paige je zdrojem neomezené inspirace a informací. Vítala každou příležitost učit se od ní – a také s ní pracovat.

Agentka Paige předala studentům podrobnosti o případu vraždy, který zůstal před pětadvaceti lety nedořešený. Tři mladé ženy byly zabity ve střední Virginii. Vrah byl přezdíván "Zápalkový vrah", protože u těl obětí zanechával krabičku zápalek. Krabičky zápalek pocházely z barů poblíž Richmondu. Zanechával také ubrousky s potiskem názvů motelů, kde ženy zabil. I tak ale vyšetřování těchto lokalit nevnášelo do případu žádné zlomové informace.

Agentka Paige nabádala studenty, aby využili svou představivost a znovu vytvořili jednu z vražd.

"Popusťte uzdu své fantazii," řekla agentka Paige předtím, než začali. "Vizualizujte si mnohé detaily. Nedělejte si starosti, zda se s nevýznamnými maličkostmi trefíte. Ale zkuste si vytvořit správný obrázek – atmosféru, náladu, prostředí."

Pak na deset minut světla vypnula.

Teď, když světla znovu svítila, agentka Paige přecházela sem a tam v čele přednáškového sálu.

Řekla, "Nejprve mi řekněte něco o Patom baru. Jaké to tam bylo?"

Uprostřed haly se vztyčila ruka. Agentka Paige studenta vyzvala.

"Nebylo to tam zrovna elegantní, ale snažili se, aby to tam tak vypadalo," řekl. "Podél zdí byly špatně osvětlené kóje. Všude bylo nějaké měkké čalounění – možná semiš."

Lucy byla zmatená. Takhle si bar vůbec nepředstavovala.

Agentka Paige se trochu usmála. Neřekla studentovi, zda má pravdu nebo ne.

"Ještě něco?" Zeptala se agentka Paige.

"Hrála tam tichá hudba," řekl jiný student. "Možná jazz."

Ale Lucy si zřetelně představovala hluk rokové hudby ze 70. a 80. let.

Pochopila to všechno špatně?

Agentka Paige se zeptala, "Co hospoda Maberly? Jaké to tam bylo?"

Studentka zvedla ruku a agentka Paige ji vyvolala.

"Trochu kuriózní, ale pěkný motel," řekla mladá žena. "A pěkně starý. Ještě starší, než většina skutečně komerčních, franšízových, motelových řetězců."

Jiný student promluvil.

"To zní dobře."

Ostatní studenti vyjádřili svůj souhlas.

Lucy byla opět zaskočena tím, jak odlišně si to místo představovala.

Agentka Paige se trochu usmála.

"Kolik z vás sdílí tyto obecné dojmy – jak o baru tak o motelu?"

Většina studentů zvedla ruce.

Lucy se teď začínala cítit trochu trapně.

"Zkuste si správně vizualizovat celkový dojem," řekla jim agentka Paige.

Zkazila Lucy celé cvičení?

To se všichni ve třídě trefili, jen ona ne?

Pak agentka Paige ukázala na obrazovce učebny nějaké fotky.

Nejprve promítla fotografie Patom baru – noční záběr z vnějšku s neonovým nápisem zářícím v okně a několik dalších fotografií s neonovým nápisem uvnitř.

"Toto je onen bar," řekla agentka Paige. "Nebo alespoň takhle vypadal v době vraždy. Nejsem si jistá, jak vypadá teď - nebo zda tam vůbec je."

Lucy pocítila úlevu. Vypadal, jak si ho představovala – upadající pajzl s levně obloženými stěnami a koženkovým čalouněním. Dokonce měl i několik kulečníkových stolů a terč na šipky, jak předpokládala. A dokonce i na fotkách byl vidět silný závoj cigaretového kouře.

Studenti překvapeně zírali.

"Teď se pojďme podívat na Maberly Inn," řekla agentka Paige.

Objevily se další fotky. Motel působil každým coulem stejně odporně, jak si jej Lucy představovala – nebyl příliš starý, ale přesto byl ve špatném stavu.

Agentka Paige se trochu zasmála.

"Něco tady trochu nesedí," řekla.

Učebna se na souhlas nervózně zasmála.

"Proč jste si scény vizualizovali vaším způsobem?" Zeptala se agentka Paige.

Vyvolala mladou ženu, která měla zvednutou ruku.

"No, řekla jste nám, že vrah nejprve oslovil oběť v baru," řekla. "To mi říká, že šlo 'bar pro nezadané'. Trochu kýčovitý, ale alespoň se snažil působit nóbl. Prostě se mi nevyjevil obraz pajzlu pro dělnickou třídu."

Jiný student přidal, "Stejně jako u motelu. Nevzal by ji vrah na místo, které vypadalo lépe, jen aby ji obalamutil?"

Lucy se nyní široce usmívala.

Teď jsem to pochopila, pomyslela si.

Agentka Paige si všimla jejího úsměvu a oplatila jej.

Řekla, "Agentko Vargasová, kde mnozí z nás udělali chybu?"

Lucy odpověděla, "Všichni zapomněli vzít v úvahu věk oběti. Tildě Steenové bylo pouhých dvacet let. Ženy, které chodí do barů pro nezadané, jsou obvykle starší, třicátnice nebo středního věku, často rozvedené. To je důvod, proč jste si bar vizualizovali špatně."

Agentka Paige přikývla na souhlas.

"Pokračuj," řekla.

Lucy se na okamžik zamyslela.

"Říkala jsi, že pocházela z poměrně solidní měšťanské rodiny v normálním městě. Soudě podle obrázku, který jsi nám předtím ukázala, byla atraktivní a já pochybuji, že měla problémy zajistit si obdivovatele. Tak proč si sama zvolila nechat se sbalit v takovém pajzlu jakým je Patom bar? Můj odhad je, že se nudila. Záměrně šla někam, kde by to mohlo být trochu nebezpečné."

A narazila na větší nebezpečí, než se odvážila doufat, pomyslela si Lucy.

Ale neřekla to nahlas.

"Co se můžeme všichni naučit z toho, co se právě stalo?" Zeptala se třídy agentka Paige.

Student zvedl ruku a řekl, "když jsi mentálně zrekonstruujete místo trestného činu, je nutné zohlednit každou informaci, kterou máte. Nic nevynechat."

Agentka Paige vypadala spokojeně.

"To je pravda," řekla. "Detektiv musí mít živou představivost, musí být schopen dostat se do mysli vraha. Ale to je ošemetná věc. Přehlédnutí jediného detailu vás může vrhnout hodně daleko. Může to znamenat rozdíl mezi vyřešením a nevyřešením případu."

Agentka Paige se odmlčela, pak dodala, "A tento případ nebyl nikdy dořešen. Zda vůbec kdy bude ... no, to je sporné. Po pětadvaceti letech stopa docela vychladla. Muž zabil tři mladé ženy – a existuje docela dobrá šance, že tam venku stále je."

Agentka Paige nechala svá slova chvíli působit.

"To je pro dnešek vše," řekla konečně. "Víte, co si máte do další hodiny přečíst."

Studenti opustili přednáškový sál. Lucy se rozhodla chvíli zůstat a povídat si se svou mentorkou.

Agentka Paige se na ni usmála a řekla, "Právě teď jsi provedla docela dobrou detektivní práci."

"Díky," řekla Lucy.

Byla velmi spokojená. I ta nejmenší chvála od Riley Paige pro ni hodně znamenala.

Pak agentka Paige řekla, "Ale teď chci, abys zkusila něco pro pokročilé. Zavři oči."

Lucy poslechla. Hlubokým, jistým hlasem jí agentka Paige předala další podrobnosti.

"Poté, co vrah zabil Tildu Steenovou, ji pohřbili v mělkém hrobě. Můžeš mi popsat, jak se to stalo?"

Stejně, jako to Lucy prováděla během cvičení, se pokusila vklouznout do mysli vraha.

"Nechal tělo ležet na posteli a pak vyšel dveřmi motelového pokoje," řekla nahlas Lucy. "Pozorně se rozhlédl. Nikoho neviděl. A tak její tělo donesl k autu a hodil ji na zadní sedadlo. Pak zajel do zalesněné oblasti. Na nějaké místo, které velmi dobře znal, ale ne příliš blízko k místě činu."

"Pokračuj," řekla agentka Paige.

Se stále zavřenýma očima Lucy cítila vrahův metodický chlad.

"Zastavil auto, kde jej nebylo snadné spatřit. Pak z kufru vyndal lopatu."

Lucy byla chvíli vyvedená z míry.

Byla noc, tak jak by vrah našel svou cestu do lesa?

Nebylo by snadné nést baterku, lopatu a mrtvolu.

"Bylo to za měsíční noci?" Zeptala se Lucy.

"Bylo," řekla agentka Paige.

Lucy se cítila pobídnuta.

"Vzal lopatu jednou rukou a druhou si přes rameno přehodil tělo. Odvlekl ji do lesa. Šel dál, dokud nenašel vzdálené místo, o kterém si byl jistý, že na něj nikdy nikdo nezajde."

"Vzdálené místo?" Zeptala se agentka Paige a přerušila Lucyno snění.

"Určitě," řekla Lucy.

"Otevři oči."

Lucy poslechla. Agentka Paige si balila svou tašku v přípravě k odchodu.

Řekla, "Ve skutečnosti vrah odnesl tělo do lesa hned přes silnici od motelu. Nesl Tildino tělo jen pár metrů do houští. Mohl snadno spatřit světla aut ze silnice a pravděpodobně využil světlo z pouličního osvětlení, aby Tildu pohřbil. A pohřbil ji nedbale, přikryl ji více kameny než zeminy. Projíždějící cyklista si všiml zápachu o pár dní později a zavolal policii. Bylo snadné tělo najít."

Lucy spadla brada překvapením.

"Proč se víc nesnažil vraždu skrýt?" zeptala se. "Nerozumím tomu."

Agentka Paige zavřela aktovku a smutně se zamračila.

"Ani já ne," řekla. "Nikdo tomu nerozumí."

Agentka Paige popadla aktovku a opustila přednáškový sál.

Jak ji Lucy sledovala odcházet, všimla si v chůzi agentky Paige hořkosti a zklamání.

I když se agentka Paige snažila vypadat, že si od tohoto nevyřešeného případu udržuje odstup, bylo zjevné, že ji to velmi trápilo.

KAPITOLA DRUHÁ

U večeře toho večera Riley Paige nemohla dostat "Zápalkového vraha" z hlavy. Použila nedořešený případ jako příklad pro její třídu, protože věděla, že o něm znovu brzy uslyší.

Riley se pokusila soustředit se na vynikající guatemalský guláš, který pro ně připravila Gabriela. Jejich hospodyně, která s nimi žila v domácnosti, a která pro ně byla všestrannou pomocnicí, byla také báječná kuchařka. Riley doufala, že si Gabriela nevšimne, že se s dnešní večeře příliš netěší. Ale samozřejmě, že dívky si všimly.

"Copak se děje, mami?" zeptala se April, Rileyna patnáctiletá dcera.

"Je něco v nepořádku?" zeptala se Jilly, třináctiletá dívka, kterou Riley chtěla adoptovat.

Ze své židle na druhé straně stolu se na Riley ustaraně podívala také Gabriela.

Riley nevěděla, co říct. Popravdě věděla, že zítra obdrží čerstvou připomínku o Zápalkovém vrahovi – telefonní hovor, který se opakoval každý rok. Nebyl důvod snažit se to vytěsnit z mysli.

Ale neměla ráda, když si domů k rodině přinášela práci. Někdy, navzdory svému nejlepšímu úsilí, dokonce vystavila své blízké hroznému nebezpečí.

"Nic to není," řekla.

Všichni čtyř klidně pár okamžiků jedli.

Nakonec April řekla, "To je kvůli tátovi, ne? Vadí ti, že dnes večer není zase doma."

Ta otázka Riley trochu překvapila. Nepřítomnost jejího manžela v domácnosti během poslední doby ji trochu trápila. Ona a Ryan vynaložili hodně úsilí, aby svůj vztah po bolestném rozvodu urovnali. Teď se zdálo, že se výsledek jejich snahy hroutí a Ryan trávil víc a víc času ve svém vlastním domě.

Ale na Ryana právě teď vůbec nemyslela.

Co to o ní vypovídalo?

Znecitlivěla vůči svému krachujícímu vztahu?

Nebo to prostě vzdala?

Její tři společnice u večeře se na ni stále dívaly a čekaly, až něco řekne.

"Je to kvůli případu," řekla Riley. "Vždycky to na mě v tuto roční dobu dolehne."

Jilly vykulila oči vzrušením.

"Pověz nám o tom!" řekla.

Riley přemýšlela, kolik by toho dětem měla říct. Nechtěla popisovat detaily vraždy její rodině.

"Je to nedořešený případ," řekla. "Série vražd, kterou nebyla schopna vyřešit ani místní policie ani FBI. Snažila jsem se tomu přijít na kloub už léta."

Jilly poskakovala na židli.

"Jak to chceš vyřešit?"

Otázka se Riley trochu dotkla.

Samozřejmě, že ji Jilly nechtěla zranit – právě naopak. Mladší dívka byla hrdá na to, že je jejím rodičem žena zákona. A stále měla představu, že Riley je nějaká superhrdinka, která nikdy neselže.

Riley potlačila vzdech.

Možná je načase jí říct, že se mi ne vždy podaří lapit padouchy, pomyslela si.

Ale Riley jen řekla, "Nevím."

Byla to jednoduchá, upřímná pravda.

Ale byla tu ještě jedna věc, kterou Riley věděla.

Dvacáté páté výročí smrti Tildy Steenové přijde zítra a ona nebude schopná jej dostat v dohledné době z hlavy.

Riley si oddechla, protože konverzace u stolu se obrátila na lahodnou večeři Gabriely. Statná guatemalská žena a dívky začaly mluvit ve španělštině a Riley měla problémy porozumět všemu, co bylo řečeno.

Ale to bylo v pořádku. April a Jilly obě studovaly španělštinu a April začínala hovořit docela plynule. Jilly se s jazykem stále potýkala, ale Gabriela a April jí pomáhaly v něm zlepšovat.

Riley se usmála, zatímco je pozorovala a poslouchala.

Jilly vypadá dobře, řekla si v duchu.

Byla to dívka s tmavou pletí, hubená – ale sotva byla tím zoufalým nalezencem, kterého Riley zachránila z ulic Phoenixu před několika měsíci. Byla vřelá a zdravá a zdálo se, že se svému novému životu s Riley a její rodinou dobře přizpůsobuje.

A April se ukázala jako dokonalá starší sestra. Dobře se zotavovala z traumat, kterými si prošla.

Někdy, když se podívala na April, Riley cítila, že se dívá do zrcadla – zrcadla, které jí ukázalo vlastní období dospívání před mnoha lety. April měla Rileyny oříškově hnědé oči a tmavé vlasy, bez Rileyných šedin.

Riley cítila hřejivou jistotu.

Možná odvádím jako rodič docela dobrou práci, pomyslela si.

Ale ta záře rychle zmizela.

Tajemný Zápalkový vrah stále číhal na okraji její mysli.

*

Po večeři Riley šla do své ložnice a zároveň pracovny. Posadila se ke svému počítači a několikrát se zhluboka nadechla, snažila se odpočívat. Ale úkol, který na ni čekal, byl poněkud vysilující.

Přišlo jí směšné, že se takto cítí. Konec konců za svou historii dopadla a utkala se s desítkami nebezpečných zabijáků. Její vlastní život ohrožován vícekrát, než dokázala spočítat.

Jen to, že jsem promluvila se svou sestrou, by mě nemělo takhle rozhodit, pomyslela si.

Ale neviděla Wendy už ... kolik let to bylo?

Od té doby, co byla Riley malá holčička. Wendy ji kontaktovala poté, co jejich otec zemřel. Hovořily po telefonu, dumaly nad možností setkat se osobně. Ale Wendy žila daleko v Des Moines, Iowě, a nebyly schopné dohodnout podrobnosti. Tak se nakonec dohodly tentokrát si zavolat přes video chat.

Aby se Riley připravila, podívala se na zarámovaný obrázek, který stál na jejím stole. Našla jej mezi věcmi jejího otce po jeho smrti. Byly na něm Riley, Wendy a jejich matka. Riley vypadala asi na čtyři a Wendy musela být náctiletá.

Dívky i jejich matka vypadaly spokojeně.

Riley si nemohla vzpomenout, kdy nebo kde byl snímek pořízen.

A rozhodně si nemohla vzpomenout, že by její rodina byla někdy spokojená.

Ruce měla studené a třásly se jí, na klávesnici vyťukala video adresu Wendy.

Žena, která se objevila na obrazovce, mohla být klidně někým jiným.

"Ahoj, Wendy," řekla Riley stydlivě.

"Ahoj," odpověděla Wendy.

Seděly, zíraly na sebe nechápavě pár trapných okamžiků.

Riley věděla, že Wendy je asi padesát, asi o deset let víc než jí. Zdálo se, že na svůj věk vypadá docela dobře. Byla trochu podsaditá a vypadala zcela konvenčně. Její vlasy nevypadaly prošedivěle jako Rileyny. Ale Riley pochybovala, že to je její přirozená barva.

Riley se dívala střídavě na fotku a obličej Wendy. Všimla si, že Wendy vypadá trochu jako jejich matka. Riley věděla, že ona vypadá spíš jako jejich otec. Ona na svou podobu nebyla nijak zvlášť pyšná.

"Nuže," řekla konečně Wendy a prolomila mlčení. "Co jsi dělala ... během posledních pár desítek let?"

Riley a Wendy se trochu zasmály. I jejich smích zněl napjatě a trapně.

Wendy se zeptala, "Jsi vdaná?"

Riley si nahlas povzdechla. Jak by mohla vysvětlit, co se děje mezi ní a Ryanem, když to nevěděla ani ona sama?

Řekla, "No, jak to dneska děcka říkají," je to složité." A tím myslím, že je to skutečně složité."

Znovu se ozval trochu nervózní smích.

"A ty?" Zeptala se Riley.

Zdálo se, že se Wendy trochu uvolnila.

"Loren a já budeme mít dvacáté páté výročí. Jsme oba lékárníci a vlastníme vlastní lékárny. Loren ji zdědil po svém otci. Máme tři děti. Nejmladší, Barton, je na vysoké škole. Thora a Parish jsou v manželství a žijí samostatně. Hádám, že jsme s Lorenem klasickými opuštěnými rodiči."

Riley pocítila zvláštní melancholický stesk.

Život Wendy se jejímu životu vůbec nepodobal. Ve skutečnosti byl život Wendy zřejmě úplně normální.

Stejně jako to cítila u večeře s April, i teď měla pocit, že hledí do zrcadla.

Kromě, že toto zrcadlo neukazovalo její minulost.

Byla to její budoucnost - byl to někdo, kým by se byla bývala mohla jednou stát, ale kým se nikdy, nikdy nestane.

"A co ty?" Zeptala se Wendy. "Máš děti?"

Riley znovu pocítila pokušení říct ...

"Je to složité."

Místo toho řekla, "Dvě. Mám patnáctiletou April. A jsem v procesu adoptování dívky – Jilly, které je třináct."

"Adopce! To by mělo dělat víc lidí. To je dobře."

Riley neměla pocit, že by si momentálně zasloužila gratulace. Možná by měla lepší pocit, kdyby si mohla být jistá, že Jilly vyroste v rodině se dvěma rodiči. Právě teď byla v tomto ohledu na pochybách. Ale Riley se rozhodla do toho všeho Wendy nezatahovat.

Místo toho tu bylo něco, co potřebovala se svou sestrou probrat.

A bála se, že by to mohlo být trapné.

"Wendy, víš, že mi ve své poslední vůli otec odkázal svou chatu," řekla.

Wendy přikývla.

"Já vím," řekla. "Poslala jsi mi nějaké fotky. Vypadá to jako příjemné místo."

Ta slova byla trochu krutá ...

"... pěkné místo."

Riley tam byla několikrát – naposledy po smrti svého otce. Ale její vzpomínky byly vše, jen ne příjemné. Její otec chatu koupil, když odešel do důchodu jako plukovník amerického námořnictva. Riley na chatu vzpomínala jako na domov osamělého, starého muže, který nenávidí skoro všechny – a muže, kterého skoro všichni na oplátku nenáviděli. Když ho Riley viděla naposledy živého, skutečně se poprali.

"Myslím, že to byl omyl," řekla.

"Co byl omyl?"

"Odkázat chatu mně. Bylo špatné, že to udělal. Měl ji odkázat tobě."

Wendy vypadala opravdu překvapeně.

"Proč?" zeptala se.

Riley cítila, jak se v ní začínají bouřit různé emoce. Odkašlala si.

"Protože jste s ním byla až do konce, když byl v hospici. Starala ses o něj. Dokonce ses postarala i o všechny věci potom – jeho pohřeb a všechny ty právní věci. Já jsem tam nebyla. Já – "

Její další slova ji téměř zadusila.

"Já si nemyslím, že bych to dokázala udělat. Nebylo to mezi námi dobré."

Wendy se smutně usmála.

"Věci nebyly dobré ani mezi ním a mnou."

Riley věděla, že to je pravda. Chudák Wendy – otec ji pravidelně bil, až nakonec nadobro v patnácti letech utekla. A přesto Wendy měla tolik slušnosti, aby se o otce na konci postarala.

Riley nic takového neudělala a nemohla se ubránit provinilému pocitu.

Riley řekla, "Já nevím, jakou má ta chata hodnotu. Ale musí mít nějakou cenu. Chci, aby sis ji vzala."

Wendy vykulila oči. Vypadala vystrašeně.

"Ne," odpověděla.

Otevřenost její odpovědi Riley vyděsila.

"Proč ne?" Zeptala se Riley.

"Já prostě nemůžu. Já ji nechci. Chci na něj zapomenout."

Riley věděla, jak se cítí. Cítila se stejně.

Wendy dodala, "Měla bys ji prostě prodat. Nechat si peníze. Chci, abys to udělala."

Riley nevěděla, co říct.

Naštěstí Wendy změnila téma.

"Před svou smrtí mi otec řekl, že jsi agentkou u ÚACH. Jak dlouho už tu práci děláš?"

"Asi dvacet let," řekla Riley.

"Nuže. "Myslím, že otec byl na tebe pyšný."

Z krku Riley se vydral hořký smích.

"Ne, to nebyl," řekla.

"Jak to víš?"

"No, dal mi to najevo. Měl svůj vlastní způsob, jakým o takových věcech komunikoval."

Wendy si povzdechla.

"Předpokládám, že ano," řekla Wendy.

Rozhostilo se trapné ticho. Riley přemýšlela, o čem by spolu měly mluvit. Konec konců po mnoho let sotva promluvily. Měly by se znovu pokusit vymyslet, jak se sejít osobně? Riley si nedokázala představit, jak by cestovala do Des Moines, aby spatřila tohoto cizího člověka, jménem Wendy. A byla přesvědčena, že Wendy měla stejný pocit ohledně cesty do Fredericksburgu.

Konec konců, co by mohly mít ony dvě společného?

V ten okamžik Riley zazvonil domácí telefon. Byla vděčná za přerušení.

"Já si to raději vezmu," řekla Riley.

"Chápu," řekla Wendy. "Díky, že jsi mě kontaktovala."

"Já děkuji tobě," řekla Riley.

Ukončily hovor a Riley telefon zvedla. Riley pozdravila a potom uslyšela zmatený ženský hlas.

"Haló ... kdo je u telefonu?"

"Kdo volá?" Zeptala se Riley.

Rozhostilo se ticho.

"Je ... je Ryan doma?" zeptala se žena.

Její slova zněla teď nezřetelně. Riley si byla docela jistá, že je žena opilá.

"Ne," řekla Riley. Na okamžik zaváhala. Konec konců, říkala si, to by mohla být Ryanova klientka. Ale věděla, že to tak není. Situace byla až příliš dobře známá.

Riley řekla, "Už na toto číslo znovu nevolejte."

Zavěsila.

Naježila se hněvem.

Už to zase začíná, pomyslela si.

Vytočila Ryanovo telefonní číslo domů.