Rytířské Klání

KAPITOLA PÁTÁ

Volusia stála na vysokém pódiu, na sobě měla zlaté šaty a dívala se na zlaté schodiště, postavené jen a pouze na její počest. Rozpažovala ruce a libovala si v dalším z okamžiků slávy. Ulice Kapitolu byly přeplněny lidmi kam až její oko dohlédlo. Byli tu imperiální občané i spousta jejích vojáků, a ti všichni byli teď novými věřícími. Všichni se jí klaněli a bili v ranním slunci čely o zem. Všichni svorně prozpěvovali její jméno, jako ostatně každého rána během rituálu, který ona a její ministři zavedli. Lidé dostali nařízeno ji buď uctívat, anebo zemřít. Uvědomovala si, že Kapitol ji zbožňuje jenom proto, že musí, ale to nepotrvá dlouho. Brzy už to budou dělat automaticky, protože se to stane vším, z čeho bude jejich svět ukut.

„Volusia, Volusia, Volusia,“ prozpěvovali. „Bohyně slunce a hvězd. Matka oceánu a zvěstovatelka nového úsvitu.“

Uctívaná se rozhlížela do všech stran a obdivovala své nové město. Všude stály nové zlaté sochy, zpodobňující ji samotnou. Příkaz ty modly postavit byl jeden z vůbec prvních, které po získání moci udělila. Každý kout hlavního města teď měl svou zářící zlatou sochu. Všude kam se člověk podíval, viděl Volusii. Nebylo možné existovat a přitom ji nemít neustále na očích i v mysli.

Konečně byla spokojená. Konečně byla bohyní, kterou se chtěla stát.

Prozpěvování naplňovalo ranní vzduch, stejně jako vůně kadidla, páleného na každém oltáři v každé uličce. Muži, ženy i děti od rána plnili ulice a bok po boku se všichni klaněli. Volusia sama si byla zcela jistá, že si jejich úctu zaslouží. Sem do Kapitolu to byla dlouhá a náročná cesta, na které si musela lecos vytrpět a zbytek vybojovat. Jí se to však podařilo. Zničila imperiální armády a Kapitol byl nyní konečně její.

Impérium bylo její.

Její poradci tento názor nesdíleli, ale Volusia se nestarala o to, co si myslí. Věděla, že je neporazitelná, a že mezi nebem a zemí neexistuje žádná síla, která by ji mohla zničit. Nejen, že se nebála, ale dokonce toto všechno považovala za pouhopouhý začátek věcí příštích. Chtěla ještě více moci. Měla v úmyslu navštívit každý roh i osten Impéria a rozdrtit všechny, kteří se jí pokusí vzdorovat. Všechny, kdo jednoznačně nepřijmou její totální nadvládu. Bude shromažďovat větší a větší armády, až už nikdo nebude mít sebemenší naději v takové revoltě uspět a bude se muset podrobit.

Připravena začít další den, jala se Volusia pomalu a důstojně sestupovat po zlatých schodech. Když došla dolů, znovu rozpažila ruce, což způsobilo, že se lidé vrhali kupředu, aby se svými dlaněmi mohli dotknout těch jejích. Dav věřících se mohl přetrhnout, aby byl v její blízkosti. V blízkosti živoucí bohyně. Někteří její ctitelé dokonce v pláči padali na kolena a bili tváří o zem, když procházela kolem nich, zatímco jiní se jí vrhali přímo pod nohy v bláznivé touze, aby na ně šlápla. Nečinilo jí to sebemenší problém.

Konečně měla své věřící, které brzy vyšle do války.

*

Volusia stála na vysokých hradbách, obkružujících hlavní města Impéria, dívala se na čisté pouštní nebe a bylo jí skvěle. Na zemi pod hradbami nebylo nic než bezhlavé mrtvoly nepřátel, na kterých teď nezřízeně hodovala mračna supů. S typickými skřeky se sem slétali ze všech stran stále další a další. Mimo městské zdi vál slabý pouštní vítr, který až sem k ní přinášel těžký zápach hnijícího masa. Na jejím obličeji však ten masakr vyluzoval široký úsměv. Tito lidé se odvážili se jí protivit a zaplatili za to svou daň.

„Neměli bychom pohřbít mrtvé, bohyně?“ ozval se hlas.

Podívala se na jednoho ze svých vojenských velitelů. Jmenoval se Rory, byl to člověk vysoké postavy, měl široký hrudník, ostře řezanou bradu a byl až neobvykle pohledný. Povýšila jej nad ostatními generály proto, že jí bylo příjemné se na něj dívat. Navíc to byl schopný velitel, který chtěl vždy za každou cenu vyhrát. To dobře korespondovalo s její vlastní povahou.

„Ne,“ odpověděla a podívala se stranou. „Přeji si, aby hnili na slunci a byli požíráni těmi zvířaty. Chci, aby všichni viděli, co se stane těm, kdo se odváží vzdorovat velké Volusii.“

Muž zhnuseně odvrátil zrak.

„Jak si přeješ, bohyně,“ odpověděl.

Volusia se zadívala na obzor, a tu se vedle ní objevil její čaroděj Koolian. Na sobě měl černou kápi a plášť, zpod které zářily zelené oči a bradavicemi zhyzděná tvář. Byl to tvor, který pomáhal zosnovat vraždu její vlastní matky a jeden z mála členů jejího nejbližšího kruhu poradců, kterým mohla bezmezně důvěřovat. Teď se postavil vedle ní a rovněž se zahleděl do dálky.

„Víš, že tam venku stále jsou,“ připomenul jí. „Že si pro tebe přicházejí. I teď cítím, jak se blíží.“

Volusia se na něj ani nepodívala.

„Já také,“ odpověděla však po chvíli.

„Rytíři Sedmi jsou velmi mocní, má bohyně,“ pokračoval Koolian. „Mají celou armádu mágů a vojáků tolik, že se s nimi ani ty samotná nemůžeš měřit.“

„A nezapomínejme na Romulovy muže,“ dodal Rory. „Zprávy říkají, že už se blíží k našim břehům. To je milion mužů.“

Volusia dlouhou chvíli neříkala vůbec nic. Jediným zvukem byl vítr a krákání supů, nepřestávajících ani na vteřinu hodovat.

Rory se nakonec rozhodl pokračovat:

„Sama víš, že nemůžeme toto místo ubránit. Zůstávat zde pro nás znamená smrt. Co přikazuješ, abychom udělali, bohyně? Měli bychom opustit Kapitol? Nebo se snad vzdát?“

Teprve teď se na něj Volusia otočila se sladkým úsměvem.

„Měli bychom slavit,“ odpověděla.

„Slavit?“ zeptali se oba dva najednou šokovaně.

„Ano, měli bychom slavit,“ trvala na svém. „Až do úplného konce. Posilte brány a znovu otevřete velkou arénu. Vyhlašuji sto dní slavností a gladiátorských her. Možná, že na konci této války všichni zemřeme, ale pořád to ještě můžeme udělat s plnými žaludky a úsměvy na tvářích.“

KAPITOLA ŠESTÁ

Godfrey se hnal ulicemi Volusie, následován Ariem, Merekem a Akorthem s Fultonem. Spěchali k městské bráně než bude příliš pozdě. Stále ještě byli v povznesené náladě z toho, jak se jim podařilo sabotovat dění v aréně. Povedlo se jim otrávit toho slona a také najít Draye a pustit jej do arény zrovna ve chvíli, kdy ho Darius nejvíce potřeboval. Díky jejich pomoci, a také pomoci oné Finiánky jménem Silis, nakonec Darius zvítězil. Zachránili tak život svého přítele a alespoň trochu zmírnili vlastní vinu na tom, co se v ulicích Volusie stalo s Dariovým povstáním. Samozřejmě, Godfreyho role byla jenom podpůrná. Stál ve stínu, kde byl odjakživa nejlepší, a bez Dariovy udatnosti a bojových schopností by k tomu vítězství nikdy nedošlo. Godfrey však přesto věděl, že tentokrát jsou jeho zásluhy nemalé.

Jenže potom se všechno zhatilo. Godfrey Daria po zápase očekával u hlavní brány z arény, a měl v plánu jej další akcí osvobodit, jenže vůbec nečekal, že Darius bude vyveden zadní bránou ve vší tichosti a urychleně eskortován pryč z města. Po jeho vítězství se totiž zvedla ohromná vlna ovací. Dav přihlížejících nepřestával skandovat jeho jméno a otrokáři se této neočekávané a náhlé popularity zalekli. Neúmyslně vytvořili hrdinu a nakonec se rozhodli jej raději vyvést v tichosti z města předtím, než mohl obdiv přerůst v soucit nad jeho údělem a nakonec v povstání.

Teď s ostatními běželi k bráně a zoufale se snažili Dariovu eskortu dohnat, ale vypadalo to, že už bylo příliš pozdě. Cesta do Kapitolu byla dlouhá, většinou vedla liduprázdným krajem nebo dokonce přímo Velkou pustinou a navíc jistě budou cestovat za velmi silného vojenského doprovodu. Jakmile by Darius opustil město, nebyl by už žádný způsob, jak by mu Godfrey mohl ještě pomoci. Takže jej museli zachránit teď, jinak bude všechno jejich úsilí k ničemu.

Těžce oddechujíce probíhali ulicemi. Akorth s Fultonem museli být dokonce občas Merekem s Ariem popoháněni. Jejich pivní břichy opravdu nebyly stavěné na podobné sportovní výkony.

„Nezastavuj se!“ křičel Merek na Fultona a chytil jej za paži. Ario jednoduše udeřil Akortha loktem do zad, až hekl. Dělal to tak pokaždé, když muž začínal zpomalovat.

Godfrey cítil, jak mu po zádech stékají potůčky potu a proklínal sám sebe, že se většinu života zaobíral především pitím piva. Myšlenka na Daria však nepřestávala nutit jeho bolavé nohy zůstávat v pohybu a probíhat jednou ulicí za druhou. Nakonec se všichni vynořili z dlouhého kamenného podloubí a vběhli na náměstí. Ani ne sto metrů od nich byla městská brána. Byla to impozantní stavba vysoká dobrých patnáct metrů. Godfrey se rozhlédl a sevřel se mu žaludek, protože spatřil, že křídla brány jsou otevřena dokořán.

„NE!“ vykřikl, zapomínaje na to, že má zůstat nepozorován.

Zmocnila se jej panika, protože spatřil vězeňský vůz, tažený několika páry koní a hlídaný početnou imperiální stráží. Byla to vlastně velká železná klec na kolech a mířila branou ven z města.

Godfrey přidal do kroku s takovým odhodláním, že to jeho nohy nakonec přestaly stíhat a on málem upadl.

„To nestihneme,“ řekl Merek, který jej doběhl a chytil za paži.

Ten jej ale nevrle setřásl. Sám věděl, že je vše ztraceno – vůz byl příliš daleko, nabíral rychlost a navíc byl velmi silně hlídán. Godfrey navíc už opravdu nemohl udělat ani krok.

Teď zůstal stát uprostřed náměstí, opřel se rukama o kolena a zhluboka oddechoval.

„Nemůžeme ho nechat odjet!“ sípal mezi nádechy.

Ario zakroutil hlavou a přišel k nim.

„Už je pryč,“ řekl. „Teď musíme zachránit sebe. Bojovat proti nim můžeme zase někdy jindy.“

„Osvobodíme ho při příští příležitosti,“ přidal se Merek.

„Jak!?“ rozkřikl se Godfrey rozzlobeně.

Nikdo z nich mu nedokázal odpovědět. Všichni tam jenom stáli a dívali se, jak se železná křídla brány zase zavírají a šance na záchranu mizí.

Dariův vůz vyrazil na svou cestu a s každým okamžikem byl dál a dál v poušti. Brzy po nich nezůstane nic víc než jenom oblak prachu, a i ten posléze zmizí. Godfrey cítil, jak jej bodá u srdce. Nemohl se zbavit pocitu, že zklamal i toho posledního člověka na světě, kterému ještě mohl být co platný. Ztratil poslední naději na své vykoupení.

Tu bylo najednou nastalé ticho přerušeno zdivočelým psím štěkotem. Godfrey se podíval odkud zvuk přicházel a spatřil Draye přibíhajícího z jedné z uliček. Pes štěkal a vrčel jako šílený. Pelášil napříč náměstím. I on byl zoufalý a chtěl svého pána zachránit. Když doběhl k veliké železné bráně, vyskočil na ni a začal zuřivě hryzat její mříže. Úspěch samozřejmě nemohl přijít.

Godfrey s hrůzou spatřil, jak jeden z imperiálních vojáků, kteří stáli na stráži, na Draye pohlédl a dal signál druhému. Ten vytáhl meč a učinil ke psovi krok s jasným záběrem se jej zbavit.

To se nesmělo stát. Godfrey později ani nevěděl, kde se v něm vzala odvaha. Nejspíše už toho na něj bylo jednoduše příliš. Příliš mnoho nespravedlnosti, kterou už nedokázal nadále mlčky snášet. Když nemohl zachránit Daria samotného, musí se alespoň pokusit zachránit jeho milovaného psa.

Slyšel sám sebe křičet, cítil, že už zase běží, ale všechno bylo jako kdyby byl mimo sebe. Zmocnil se jej neskutečný pocit síly. Uvědomil si, že v některém z předchozích okamžiků dokonce tasil svůj krátký meč a teď se řítil na nic netušící stráže. Jeden z nich se stačil překvapeně otočit, ale jenom proto, aby mu Godfrey v následujícím okamžiku vrazil meč do břicha.

Obrovitý imperián se na útočníka nevěřícně podíval, vykulil oči a potom se sesunul k zemi jako hromada starých hadrů.

To už se na Godfreyho vrhnuli dva další. Tasili své strašlivé meče a on věděl, že jeho zbraň se s nimi nemůže rovnat. Uvědomil si, že za tento čin zaplatí životem.

To se ale už ozvalo zavrčení, ohlašující, že Dray nehodlá jenom tak stát stranou. Skočil na jednoho ze strážných a málem přitom v letu narazil i do Godfreyho. Zahryznul se tomu muži do krku a cukáním vlastního těla jej strhnul k zemi. Tam mu vyrval hrdlo.

Ve stejném okamžiku už konečně dorazili i Merek s Ariem. Oba dva zároveň vrazili zbývajícímu strážnému své krátké meče do zad. Zabili jej ještě než stačil seknout po Godfreym.

Všichni se zastavili a zhrozeně si prohlíželi tu řezničinu kolem. Do jednoho byli šokováni tím, co právě provedli a také tím, že v sobě Godfrey vůbec našel k podobnému činu odvahu. Dray mu začal olizovat ruku.

„Nenapadlo by mě, že v sobě máš něco takového,“ řekl Merek obdivně.

Godfrey se nemohl ani pohnout.

„Já ani nevím, co jsem právě udělal,“ řekl slabým hlasem. O ničem nepřemýšlel, nic neplánoval, neměl ani čas začít se bát. Jenom nechal vztek, aby převzal kontrolu. Dělá to z něj snad hrdinu?

Akorth s Fultonem se mezitím zděšeně rozhlíželi na všechny strany, ve snaze zahlédnout případné imperiální posily.

„Musíme odsud okamžitě vypadnout!“ křičel Akorth. „Hned!“

Godfrey cítil, jak jej někdo chytil za ramena a potom táhnul pryč. Zabralo pár okamžiků než si uvědomil, že musí spolupracovat a dát se spolu s ostatními na útěk. I s Drayem po boku se všichni rozeběhli zpět do uliček Volusie, vstříc čemukoliv dalšímu, co si na ně osud přichystá pro příště.

KAPITOLA SEDMÁ

Darius seděl opřený zády k železným mřížím, jeho zápěstí byla spoutána stejně jako jeho kotníky a mezi oběma okovy se táhnul dlouhý, těžký řetěz. Jeho tělo bylo pokryté ranami a modřinami. Měl pocit, jako kdyby vážilo tunu. Vězeňský vůz poskakoval na nerovné cestě a on vyhlížel ven, pozoroval pouštní oblohu a cítil se strašlivě opuštěně. Jeho kočár projížděl nekonečně pustými kraji, kde nebylo možno zahlédnout vůbec nic zajímavého. Připadal si, jako kdyby se ocitl na samém konci světa.

Jeho klec byla částečně zastíněna, ale přesto se pruhy slunečního světla dostávaly dovnitř, a tak se musel v jednom kuse potýkat s trýznivým pouštním vedrem. Potil se, i když se snažil vůbec nehýbat a klidně dýchat.

Bylo mu to ale jedno. Celé jeho tělo hořelo horečkou z ran, bolelo jej od hlavy až k patě a sebemenší pohyb mu působil učiněná muka. Nekonečný řetěz bojů, bez možnosti si odpočinout více než jednu jedinou noc, jej naprosto vyčerpal. Teď zavřel oči a snažil se rozehnat vzpomínky na to všechno, ale pokaždé, když to udělal, docílil jenom toho, že viděl všechny své kamarády umírat v aréně vedle něj, zatímco on pokračoval dál v boji. Desmond, Raj, Luzi a Kaz, ti všichni tam zůstali. Všichni zemřeli, aby on mohl přežít.

Byl šampiónem, dokázal něco nemožného, ale to pro něj znamenalo jenom velice málo. Věděl, že smrt přichází tak jako tak, a že jeho odměna - svoboda, se nakonec proměnila v další boj v nové aréně. Tentokrát v hlavním městě Impéria. Stane se podívanou pro ještě větší a náročnější publikum a bude bojovat s ještě horšími nepřáteli. Odměnou za všechno co vykonal, i za oběti jeho bratří, tedy vlastně stejně byla vidina smrti.

Raději by zemřel rovnou teď, než aby si tím vším musel projít znovu. Jenže ani toto nemohl nijak ovlivnit. Byl spoutaný a zcela bezmocný. Jak dlouho ještě tato muka potrvají? Bude přinucen sledovat, jak poslední věc, kterou na světě ještě miluje, umírá také, než sám naposledy vydechne?

Znovu zavřel oči a zoufale se snažil ty vzpomínky vyhnat z mysli, když tu se mu najednou vynořila jedna mnohem starší, až z dob jeho dětství. Hrál si tehdy před chatrčí svého dědy v blátě. Učil se sekat dřevěnou tyčí. Znovu a znovu jí udeřil do terče z bambusových prutů, až jej děd nakonec vyrušil.

„Přestaň si pořád hrát s těmi klacky,“ zamračil se tehdy. „Chceš, aby si tě začali všímat? Chceš, aby si mysleli, že jsi bojovník?“

Potom mu hůl dokonce vzal a přelomil ji přes koleno. Darius se naježil hněvem. Pro něj to bylo něco víc než jenom hůl. Byla to zbraň, jediná, kterou kdy v životě měl. Znamenala pro něj úplně všechno.

Přesně tak, chci, aby věděli, že jsem válečník. Přesně tohle chci, aby si o mě lidé mysleli, pomyslel si.

Jenže jeho děd se už otočil zády, odcházel pryč a Darius neměl dostatek odvahy aby za ním onu rebelantskou větu vykřikl nahlas.

Namísto toho jenom zvedl rozbitou hůl ze země, držel oba kusy v rukou a po tvářích mu tekly slzy. Toho dne přísahal sám sobě, že se jim jednou všem pomstí. Za utrpení jeho vesnice a nutnost otročení pro Impérium.

Jednoho dne je všechny rozdrtí. Válečník – to bude to, co o něm všichni budou říkat.

*

Nevěděl, kolik času, hodin nebo dnů uplynulo, ani kdy vlastně upadl do spánku, ale když se probudil, všiml si, že jasná ranní pouštní slunce zářící na obloze předtím byla najednou o notný kus dále a jejich svit zoranžověl. Bylo pozdní odpoledne a blížil se večer. Vzduch byl o poznání chladnější a jeho bolavé tělo ztuhlo, takže bylo najednou těžší se pohnout. Dokonce měl problémy si i na tvrdé podlaze vozu byť jenom poposednout. Také cítil strašný hlad, jako kdyby několik dní za sebou nejedl. Koně uháněly neúnavně dál a dál po kamenité pouštní půdě a vůz se mnohdy zmítal tak, že se Darius udeřil hlavou o mříže. Zamrkal očima, aby se alespoň trochu vzbudil, když už si je nemohl promnout svázanýma rukama, a přemýšlel, jak daleko to může do Kapitolu ještě být. Už teď měl pocit, že cestuje celé věky.

Několikrát zamrkal a podíval se ven. Očekával, že jako vždy spatří prázdný horizont, poušť a nic než poušť, ale tentokrát uviděl něco jiného. Poprvé od vsazení do této klece se ve svém posedu napřímil.

Vůz začal zpomalovat a hromobití několika párů koní také utichalo. Silnice se rovněž zdála hladší, a obklopovala ji nová krajina. Darius spatřil něco, na co už potom nikdy v životě nezapomněl. Přímo z pouště se zvedala masivní hradba. Byla tak vysoká, že se zdála sahat až do nebes a táhla se kam až oko dohlédlo. Cesta je vedla k obrovské zářící zlaté bráně, nad níž se ochozy ježily kopími imperiálních vojáků. Darius si uvědomil, že musel spát mnohem déle než si myslel. Nejspíše několik dní, protože toto už musel být Kapitol.

Potom se zvuk klapotu koňských kopyt najednou razantně změnil, když vjeli na dřevěný most před branou. Projížděli kolem stovek vojáků, kteří tam drželi stráž a stavěli se do pozoru.

Ozvalo se mohutné zavrzání, když se zlatá brána, neuvěřitelný to příklad imperiální pompéznosti, začala otvírat dokořán, jako kdyby je chtěla pohltit. Za ní Darius spatřil to překrásné město. Podle jeho fortifikace navíc usoudil, že odsud není úniku. Jako kdyby osud chtěl potvrdit jeho myšlenky, dolehlo k němu náhle jakési vzdálené hřmění a on poznal, oč se jedná: byl to řev arény, divoké ovace publika lačného po krvi. To bude místo jeho posledního boje. Neměl strach. Jen se modlil k Bohu, aby mohl zemřít na svých nohou, pevně rozkročený a s mečem v ruce. Aby jej ani v posledních vteřinách neopustila odvaha a chrabrost, pro které žil.

KAPITOLA OSMÁ

Thorgrin s Angelou na zádech se třesoucíma rukama naposledy přitáhl za provaz a přehoupl se přes okraj útesu. Pot se z jeho těla jen řinul a on ztěží popadal dech. Podíval se zpátky dolů na strmé útesy a vlny, rozbíjející se o skaliska stovky metrů pod ním. Jejich loď, kotvící na pláži, se najednou zdála malá jako hračka. Byl sám překvapen, že dokázal vylézt tak vysoko. Reece, Selese, Elden, Indra, O’Connor a Matus jej následovali a teď se jeden jako druhý udýchaně hroutili na zem. Právě vyšplhali na Ostrov světla.

Thor klečel na jednom koleni, celé tělo se mu třáslo vyčerpáním a rozhlížel se po okolí. To co viděl mu nedávalo ani trochu naděje. Už z dálky cítili i viděli kouř a teď patřili na popel a dohořívající trosky rozprostírající se kam až oko dohlédlo. Okolí sálalo horkem z ohňů. Ti tvorové tento kdysi nádherný a vskutku idylický ostrov naprosto zdevastovali. Zcela jej obrátili v popel.

Znovu vstal, odhodlán neztrácet ani minutu. S bušícím srdcem začal prohledávat okolí ve snaze najít jakoukoliv stopu po Guwaynovi. Když však viděl v jakém stavu toto místo je, začal se bát toho, co nejspíše najde.

„GUWAYNE!“ volal do všech stran.

Jeho hlas se vracel zpátky v ozvěně, jako kdyby se mu chtěl vysmívat. Potom nepřišlo nic, než ticho.

A také křik Lycoples, poletující někde vysoko nad ostrovem. Kroužila nad nimi a také hledala. Znovu zavřeštěla a potom se jako šipka spustila dolů a směrem ke středu ostrova. Thor cítil, že se mu snaží naznačit cestu.

S ostatními v patách se rozběhl stejným směrem jako drak a po cestě se nepřestával v jednom kuse rozhlížet.

„GUWAYNE!“ volal. „RAGONE!“

Čím více však z té zdevastované a zčernalé krajiny viděl, tím více si byl jistý, že tu nic nemohlo přežít. Ostrov světla, kdysi oplývající svěží trávou a stromy, se nyní proměnil ve zjizvenou černou a zapáchající pustinu. Thor přemýšlel, jací tvorové kromě draků by mohli něco takového způsobit a především, kdo za tím vším stál. Kdo je sem mohl poslat a proč? Proč byl jeho syn tak důležitý, aby se někdo obtěžoval poslat pro něj armádu?

Podíval se na obzor v naději, že spatří jakoukoliv stopu, ale zas a znovu se jenom zklamával. Jediný pohyb, který bylo možné zaznamenat, byly plápolající ohně.

Chtěl věřit, že to Guwayne všechno nějak přežil, ale nedokázal si představit, jak by to bylo možné. Pokud čaroděj, tak mocný jako byl Ragon, nemohl ty útočníky zastavit, jak by mohl jeho syn zůstat naživu?

Po všem, čím si na své dlouhé cestě už prošel, teď Thor poprvé začínal ztrácet naději.

Běželi dál a dál, vyhýbali se ohňům, až se dostali na jedno z návrší, odkud bylo možné se lépe rozhlédnout. Byl to O’Connor, kdo vykřikl a ukázal prstem před sebe.

„Tam!“ řekl.

Ukazoval směrem, kde ze země trčel pahýl starověkého stromu. Nyní byl celý ohořelý, jeho větve strašidelně pokroucené, ale i tak byl stále ještě impozantní. Thor se pozorně zadíval a spatřil, že pod stromem někdo bez pohybu leží.

Okamžitě pocítil, že to musí být Ragon. Po Guwaynovi však nebylo ani vidu ani slechu.

Pln strachu se vrhnul kupředu a když po chvíli dorazil na místo, zhroutil se na kolena po Ragonově boku a zoufale těkal očima sem a tam ve snaze zahlédnout jakékoliv stopy po Guwaynovi. Doufal, že by třeba mohl být ukrytý v Ragonově hábitu, nebo vedle něj, či třeba někde poblíž mezi kameny.

Jenže ať se díval kam chtěl, dítě nebylo k nalezení.

Sehnul se nad Ragonem a pomalu jej otočil. Jeho roucho bylo spálené do černa. Thor se modlil, aby druid žil a když mu teď pohlédl do obličeje, svitla mu naděje, neboť se Ragonova víčka mírně zachvěla. Popadl ho za ramena a zjistil, že je jeho tělo velice horké na dotek. Zda to bylo kvůli ohni anebo magické energii, to nešlo odhadnout. Odtáhl mu kapuci z čela a vyděsil se. Ragonův obličej byl celý popálený a znetvořený od plamenů.

Tu sebou čaroděj najednou pohnul, začal lapat po dechu a kašlat. Thor viděl, že se snaží bojovat o život. Při pohledu na něj mu bylo do pláče. Jenom málokterý muž byl lepší než tento. Ragon k nim byl vždy laskavý a podobný osud si ani v nejmenším nezasloužil. Thor nepochyboval, že bojoval za záchranu ostrova i jeho syna do posledního okamžiku. Nemohl si pomoci, aby se za to všechno necítil zodpovědný.

„Ragone,“ řekl hlasem, zadrhávajícím se mu v hrdle. „Odpusť.“

„Jsem to já, kdo prosím o odpuštění,“ zasípal druid slaboučkým hlasem. Rozkašlal se a teprve po chvíli byl schopen pokračovat. „Guwayne…“

Více neřekl.

Thorovo srdce bušilo jako šílené. Snad ani nechtěl vědět, jak bude ta věta pokračovat. Jak se bude moci znovu postavit před Gwendolyn, jestli je Guwayne po smrti?

„Pověz,“ přinutil se navzdory svým pocitům říci a sevřel druidova ramena. „Je chlapec naživu?“

Ragon dlouhou dobu bojoval o nadechnutí. Thor pokynul O'Connorovi, který okamžitě přispěchal s měchem čisté vody. Thor trochu nalil na Ragonovy rty. Druid se napil a znovu se rozkašlal.

Potom konečně zakroutil hlavou.

„Je to ještě horší,“ řekl sotva slyšitelně. „Smrt by pro něj byla vykoupením.“

Znovu se odmlčel a Thor měl co dělat, aby se nezačal viditelně třást.

„Odnesli jej pryč,“ pokračoval konečně po chvíli druid. „Vytrhli mi ho rovnou z náručí. Všichni…všichni tu byli jenom kvůli němu.“

Thorovi se zatmělo před očima. Jeho jediné dítě bylo odneseno nějakými obludami z pekla.

„Ale kdo to byl?“ zeptal se. „Kdo za tímhle stojí? Kdo je tak mocný, že by mohl něco takového udělat? Myslel jsem, že síla, kterou měl Argon a ty, byla nad všechny bytosti tohoto světa.“

Ragon přikývl.

„Tohoto světa, ano, přesně tak,“ odpověděl. „Tihle ale nebyli z našeho světa. Byli to zplozenci nejhoršího z pekel. Přišli z Krvavé země.

„Krvavá země?“ zeptal se Thor zmateně. „Už jsem cestoval napříč několika pekly, ale o tomto jsem neslyšel. Jak by mohlo existovat ještě temnější místo než ta, která jsem již viděl?“

Ragon zakroutil hlavou.

Krvavá země je více než jenom území. Je to stádium. Spí tam zlo mnohem temnější a mocnější než si dovedeš představit. Vládne tam Krvavý lord a právě on je nyní mocnější a rozzuřenější než kdykoliv v předchozích generacích. Víš, po celou dobu tu existuje válka. Válka mezi světy. Prastarý konflikt mezi silami dobra a zla. Obojí si přeje zvítězit a Guwayne…Guwayne je klíčem k tomu všemu. Ten, kdo jej vlastní, může přehoupnout misky vah jednou provždy ve svůj prospěch a dobýt celou realitu. Navždycky. Argon ti o tom nejspíše nikdy nepověděl, protože jsi na to ještě nebyl připravený. Právě proto tě celou dobu cvičil. Pro mnohem větší válku než ty, kterými jsi již prošel.“

Thor měl co dělat, aby tomu všemu porozuměl.

„Moc to nechápu,“ odpověděl. „Oni neodnesli Guwayna, aby ho zabili?“

Druid zakroutil hlavou.

„Je to horší. Vzali jej, aby z něj vychovali svého vojevůdce. Démonické dítě, které podle proroctví zničí všechno dobré v našem světě.“

Thor se nad tím vším přemýšlel.

„Potom ho musím získat zpátky,“ řekl a okamžitě pocítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Lycoples někde vysoko nad nimi zakřičela.

Ragon chytil Thora za zápěstí. Na to, že bojoval o každé nadechnutí, měl v rukou překvapivě stále ještě slušnou sílu. Podíval se na Thora s takovou intenzitou, že ten uhnul pohledem. Připomněl mu tak bratra Argona.

„To nesmíš,“ řekl přísně. „Krvavá země je pro každého člověka smrtelně nebezpečná. Nejsi dostatečně mocný to přežít. Cena za vstup je příliš vysoká. I se všemi tvými schopnostmi je zcela jisté, že tam zemřeš. Vy všichni. Nejsi na to připravený. Potřebuješ více tréninku, musíš nejprve plně ovládnout své síly. Vypravit se tam teď je šílenství. Nemáš naději získat syna zpět a zaplatíš za to životem.“

Thor se však již rozhodl.

„Už jsem se postavil všemu možnému zlu a nikdy jsem nebyl zcela připravený,“ odpověděl. „Čelil jsem i svému ďábelskému otci Andronicovi a nikdy jsem se před ničím nesklonil. Postavím se i tomuto temnému lordovi, ať už jsou jeho síly jakékoliv. Vstoupím do Krvavé země a nebudu se ohlížet na cenu. Guwayne je můj syn a já ho získám zpět, anebo při tom pokusu zemřu.“

Ragon zakroutil hlavou a znovu se rozkašlal.

„Nejsi připraven,“ řekl slabým hlasem. „Nejsi připra…připraven…potřebuješ… moc…potřebuješ…prsten.“

Rozkašlal se a z úst se mu vyřinula krev.

Thor se na něj užasle díval a přemýšlel, co má ten umírající muž na mysli.

„Jaký prsten?“ ptal se. „Myslíš Prsten? Naši domovinu?“

Dlouhou dobu se mu nedostalo žádné odpovědi. Ragon pouze sípavě dýchal a teprve po chvíli znovu nabral síly k odpovědi.

„Čarodějův…prsten.“

Thor jej křečovitě chytil za ramena a byl by jím zacloumal, kdyby k němu necítil tolik respektu. Udělal by cokoliv, aby jej přiměl povědět mu více, ale najednou pocítil, jak Ragonovo tělo přímo v jeho rukách tuhne. Jeho oči zesklovatěly a on naposledy vydechl. Potom už jenom nehybně ležel, připomínaje dokonalé ztělesnění klidu a míru.

Byl mrtev.

Thor měl pocit, že se snad zblázní.

„NE!“ zařval nejprve hněvivě, ale potom se mu roztřásla ramena a on vzlykaje mrtvého druida objal. Ten skvělý muž obětoval vlastní život ve snaze zachránit jeho syna. Thor měl pocit, že je to všechno jen a pouze jeho vina. Nemohl to tak nechat. Nemohl dopustit, aby se to stalo jen tak pro nic za nic.

Zaklonil hlavu a s odhodlaným výrazem ve tváři se podíval přímo nad sebe.

„LYCOPLES!“ zařval hlasem tak strašným, že se všichni z jeho družiny otřásli.

Dračice jeho výkřik slyšela a dobře porozuměla tónu jeho hlasu. Odpověděla mu s nemenší intenzitou a potom se v kruzích začala snášet k zemi, dokud nepřistála vedle něj.

Thor ani vteřinu nemeškal, rozběhl se k ní a vyskočil jí za krk. Jakmile se jí dotkl, pocítil, jak se energie jeho těla spojila s tou její.

„Počkej!“ vykřikl O’Connor a společně s ostatními se vrhnul k němu. „Kam sakra letíš?“

Thor se na ně podíval pohledem plným hněvu.

„Do Krvavé země,“ odpověděl odhodlaně. „Zachráním svoje dítě ať to stojí cokoliv.“

„Umřeš tam,“ řekl Reece temným hlasem.

„Potom umřu se ctí,“ odsekl Thor rozzlobeně.

Zadíval se na horizont, kde stále ještě bylo možno vidět černající se hejno odlétajících oblud. Dobře věděl, kterým směrem se má vydat.

„Potom bys neměl jít sám,“ odpověděl mu Reece. „Budeme tě sledovat na lodi a znovu se setkáme.“

Thorgrin netrpělivě přikývnul a poplácal Lycoples po krku. Jako za starých časů se svou Mycoples se potom vznesl do vzduchu.

„Ne, Thorgrine!“ uslyšel pod sebou zoufalý Angelin hlásek.

Na malý okamžik pocítil vinu za to, že ji opouští, ale stejně se neohlédl.

Jeho syn byl odnášen pryč a to pro něj znamenalo celý svět. Musí jej najít a zabít přitom všechny, kteří se mu postaví do cesty – anebo při tom sám zahynout.