Rebel, Pěšec, Král

KAPITOLA ŠESTÁ

Lucious si zamiloval pach hořících domů. Bylo v něm něco uklidňujícího, něco, díky čemu v něm rostlo vzrušení a něco mnohoslibného.

„Počkejte si na ně,“ řekl pohodlně usazený v sedle.

Muži, kteří byli rozptýlení kolem, obklíčili domy, které vypalovali. Domy bylo hodně nadsazené slovo, ve skutečnosti to byly tak nuzné chatrče, že ani nemělo smysl je rabovat. Možná ale nakonec přeci jen prozkoumají jejich popel.

Teď byl ale čas se bavit.

Lucious si všiml pohybu, když ze svých domovů vyběhli první lidé. Pokynul rukou v obrněné rukavici, od jejíž zlaté barvy se odráželo slunce.

„Tamhle!“

Pobídl koně a vyrazil kupředu. Pozvedl kopí a hodil jím po jedné z utíkajících osob. Jeho muži zatím kolem pobíjeli muže a ženy, naživu nechávali jen některé, a to jen v případě, že měli pocit, že za ně na trhu s otroky dostanou slušný obnos.

Lucious zjistil, že vypalování vesnic je ve skutečnosti umění. Bylo důležité nevřítit se jen tak na náves a slepě nezapalovat všechno kolem. Tak to dělali amatéři. Když se nájezdníci vřítili dovnitř, lidé prostě utekli pryč. Když se pálilo ve špatném pořadí, hrozilo, že v plamenech zůstane spousta cenností. Když se nechalo příliš mnoho únikových cest, hrozilo, že zástup nových otroků, které ve vesnici nachytají, bude v závěru mnohem kratší, než by mohl být.

Přípravy byly klíčové. Musel nechat muže, aby se seřadili do formace ještě daleko před vesnicí, aby si vesničané nevšimli jeho tak zářivého brnění. Někteří totiž utíkali už když ho zahlédli v dálce. Luciovi se to líbilo. To, že se ho báli, bylo dobře. Bylo to právo, které mu náleželo.

Teď byli v další fázi. Vypálili některé z nejméně hodnotných domů. Samozřejmě od střechy. Naházeli pochodně na střechu a čekali. Lidé nemohli utíkat ven, když jim vypalovali úkryty od země, a když neutíkali, nebyla to žádná zábava.

O něco později přijde tradiční drancování následované mučením lidí podezřelých ze sympatizování s rebely a těch, kteří skrývali cennosti. A pak samozřejmě přijdou popravy. Lucious se při té myšlence pousmál. Obvykle popravoval jen proto, aby ostatní viděli, co je může potkat. Dnes to ale bude… rozsáhlejší.

Když projížděl vesnicí, uvědomil si, že myslí na Stephanii. Tasil meč a sekal nalevo i napravo. Za normálních okolností by na její styl odmítnutí nereagoval tak mírně. Kdyby to zkusila jakákoli mladá žena z téhle vesnice, Lucious by ji pravděpodobně stáhl zaživa z kůže místo toho, aby ji poslal otrokářům.

Stephania ale byla jiná. Nešlo jen o to, že byla krásná a elegantní. Když si myslel, že je to jen hloupá husička, chtěl ji dostat jen proto, aby se mohl chvástat před ostatními.

Teď se ale ukázalo, že je víc než jen to. A Lucious si uvědomil, že k ní začíná cítit něco víc. Nebyla jen skvělým doplňkem pro budoucího krále. Byla někým, kdo rozumí fungování světa a kdo byl připraven intrikovat, aby získal to, co chce.

A právě proto se Lucious rozhodl nechat ji jít a neupozorňovat na její roli krále. Užíval si hru, kterou spolu rozehráli. Zahnal ji do kouta a ona se rozhodla stáhnout ho s sebou dolů. Přemýšlel, jaký bude její další krok.

Z myšlenek ho vytrhl pohled na dva muže, kteří svými meči mířili na jednu rodinu – tlustého muže, starší ženu a tři děti.

„Proč stále ještě dýchají?“ zeptal se Lucious.

„Výsosti,“ škemral muž, „prosím. Moje rodina byla vždy věrná tvému otci. Jsme nejponíženější poddaní. S rebely nemáme nic společného.“

„Chceš snad říct, že jsem se spletl?“ zeptal se Lucious.

„Jsme loajální, výsosti. Prosím.“

Lucious naklonil hlavu ke straně. „Dobrá tedy, vidím, že jsi skutečně věrný poddaný. Budu tedy laskavý. Dovolím, aby jedno z tvých dětí přežilo. Dokonce tě nechám vybrat, které to bude. Vlastně ti to nařizuji.“

„A-ale… nemůžu vybírat ze svých dětí,“ pronesl muž.

Lucious se obrátil ke svým mužům. „Vidíte? Dokonce, i když jim to přímo nařídím, neposlouchají. Zabijte je všechny, ať nemusím marnit čas s jim podobnými. Všichni v téhle vesnici musí být mrtví nebo zařazeni mezi otroky. A ať to nemusím opakovat.“

Odjel směrem k dalším hořícím budovám, zatímco se za ním ozvaly vyděšené výkřiky. Zdálo se, že to nakonec opravdu bude překrásné ráno.

KAPITOLA SEDMÁ

„Pracujte rychleji, lemry líný!“ křičel strážný a Sartes se zachvěl, když ucítil švihnutí biče na zádech. Kdyby mohl, otočil by se a na strážného by se vrhl. Beze zbraně by to ale byla sebevražda.

Místo zbraně měl v ruce vědro. Řetězem byl připoutaný k dalšímu vězni a očekávalo se od něj, že bude nabírat dehet a lít ho do velkého sudu, ve kterém ho pak odváželi pryč k dalšímu využití. Dehet sloužil k utěsňování lodí a zatékajících střech, ke spárování nejjemnějšího dláždění a voděodolných zdí. Byla to těžká práce a to, že každý vězeň byl připoutaný k někomu dalšímu, ji ještě ztěžovalo.

Chlapec, ke kterému byl připoutaný Sartes, nebyl o nic větší než on, ale byl hubenější. Sartes ještě neznal jeho jméno, protože strážní trestali každého, kdo se snažil bavit. Sartes předpokládal, že si pravděpodobně mysleli, že chystají vzpouru. Když se rozhlédl po mužích kolem, uvědomil si, že možná mají pravdu.

Dehtové jámy byly místem, kam posílali ty nejhorší typy lidí Delosu, a bylo to tu znát. Probíhaly tu hádky o jídlo i o to, kdo je nejdrsnější. Žádný spor ale netrval příliš dlouho. Kdykoli se objevili strážní, všichni zmlkli a sklonili hlavy. Ti, kteří nebyli dost rychlí, skončili buď zbičovaní na zemi, nebo v některé z jam.

Chlapec, který byl k Sartovi připoutaný, vypadal, že mezi ostatní vůbec nezapadá. Byl hubený jako tyčka a zdálo se, že se při tahání těžkých věder zlomí. Byl od dehtu celý špinavý a tu a tam od něj měl dokonce popáleniny.

Z jámy se vyvalil oblak plynů. Sartovi se podařilo rychle zadržet dech, ale jeho společník takové štěstí neměl. Začal se dusit a kašlat. Sartes ucítil trhnutí řetězu, když chlapec klopýtnul a pak už jen sledoval, jak začíná padat.

Sartes neměl čas přemýšlet. Zahodil vědro a vrhnul se kupředu. Doufal, že bude dost rychlý. Sevřel prsty kolem chlapcovy paže. Ta byla tak tenká, že Sartův stisk mu musel připadat jako další pouta.

Chlapec se nebezpečně nakláněl nad vyvěrající dehet, zatímco Sartes ho táhl zpět. Cítil horko stoupající z jámy, cítil, jako ho pálí na kůži, a téměř kvůli němu chlapce pustil. Přesto se mu podařilo ho udržet a pustil ho teprve ve chvíli, kdy oba stáli nohama pevně na zemi.

Chlapec se roztřásl a lapal po dechu. Zdálo se, že se snaží něco říct.

„Už je to dobré,“ uklidňoval ho Sartes. „Jsi v pořádku. Nesnaž se mluvit.“

„Díky,“ řekl chlapec. „Pomoz… mi… vstát. Strážní—“

„Co se to tu děje?“ zahulákal jeden ze strážných a důraznost své otázky podtrhl šlehnutím biče tak prudkým, až Sartes vykřikl. „Proč se tu povaluješ?“

„Výpary, pane,“ řekl Sartes. „Jen ho na chvíli omámily.“

Tím si vysloužil další šlehnutí. Sartes si v duchu přál, aby měl v ruce zbraň. Cokoli, co by mohl použít na svoji obranu. Nebylo tu ale nic jiného než vědro a strážných bylo příliš mnoho. Ceres by samozřejmě našla způsob, jak je všechny pomocí vědra porazit. Ta myšlenka ho přiměla se pousmát.

„Až budeš smět promluvit, řeknu ti to,“ prohlásil voják. Nakopl chlapce, kterého Sartes zachránil. „Ty, vstávej. Jestli nemůžeš pracovat, jsi k ničemu. Pokud jsi tu k ničemu, můžeš skočit do dehtu, jako všichni ostatní.“

„On vstane,“ řekl Sartes a rychle pomohl chlapci na nohy. „Podívej, je v pořádku. Byly to jen výpary.“

Tentokrát mu nevadilo, že ho voják znovu udeřil. Znamenalo to, že si přestal všímat druhého chlapce.

„V tom případě oba zpátky do práce. Už tak jste se flákali dost dlouho.“

Oba chlapci se pak vrátili k nabírání dehtu. Sartes dělal, co mohl, aby nabíral co nejvíc, protože druhý chlapec byl očividně příliš slabý na to, aby nabíral víc.

„Já jsem Sartes,“ zašeptal a po očku sledoval stráže.

„Bryant,“ zašeptal druhý chlapec a tvářil se přitom nervózně. Sartes slyšel, jak znovu zakašlal. „Díky, že jsi mi zachránil život. Pokud budu mít možnost ti to splatit, udělám to.“

Pak ztichl, protože kolem znovu prošli strážní.

„Výpary jsou nebezpečné,“ pronesl Sartes, aby udržel hovor.

„Sežerou ti plíce,“ navázal Bryant. „Dokonce i někteří strážní kvůli nim zemřeli.“

Pronesl to, jako by šlo o něco naprosto normálního. Sartovi na tom ale nic normálního nepřipadalo.

Sartes se na něj podíval. „Nevypadáš jako zločinec.“

Viděl, jak se chlapec bolestivě ušklíbl. „Moje rodina… princ Lucious dorazil na naši farmu a vypálil ji. Zabil mi rodiče. Odvedl moji sestru. A mě poslal sem, jednoduše proto, že se mu chtělo.“

Sartovi to znělo až příliš povědomě. Lucious byl opravdu zlý. Využíval jakoukoli záminku k tomu, aby mohl ubližovat ostatním. Ničil rodiny jen tak, protože mohl.

„Tak proč si nezjednat spravedlnost?“ zeptal se Sartes. Pokračoval v tahání dehtu z jámy a dával pozor, aby se nepřiblížili žádní strážní.

Chlapec se na něj podíval jako na šílence. „A jak to mám udělat? Jsem na to sám.“

„Rebelové nejsou nikdy sami,“ podotkl Sartes.

„Jako kdyby se zajímali o to, co se se mnou stane,“ odporoval Bryant. „Dokonce ani neví, že jsme tady.“

„Pak se budeme muset dostat my k nim,“ zašeptal Sartes.

Viděl, jak chlapec leknutím vykulil oči.

„To nemůžeš. Pokud se jen zmíníš o útěku, strážní nás pověsí nad dehtovou jámu a pomalu nás do ní budou spouštět. Už jsem to viděl. Zabijí nás.“

„A co se stane, když tu zůstaneme?“ nedal se Sartes. „Kdybys byl připoutaný k někomu jinému, co by teď s tebou bylo?“

Bryant zavrtěl hlavou. „Jsou tu přece dehtové jámy a strážní. Jsem si jistý, že tu budou pasti. Ostatní vězni nám taky nepomůžou.“

„Ale už nad tím přemýšlíš, že ano?“ zeptal se Sartes. „Ano, bude to riskantní, ale něco riskovat je pořád lepší než čekat na jistou smrt.“

„A jak bychom to asi měli udělat?“ zeptal se Bryant. „Na noc nás zavírají do klece a přes den jsme spoutaní řetězy.“

Alespoň na to znal Sartes odpověď. „Utečeme společně. Počkáme na správnou chvíli. Věř mi, o útěcích už něco vím.“

Neřekl mu ale, že tohle je zatím zdaleka nejhorší situace, v jaké se kdy ocitl. Neřekl svému novému společníkovi ani to, jak malé šance mají. Věděl, že není nutné Bryanta děsit víc, než už vyděšený je. Přesto se ale museli dostat pryč.

Věděl, že kdyby tu měli zůstat delší dobu, nepřežil by ani jeden z nich.

KAPITOLA OSMÁ

Thanos byl napjatý jako zvíře připravené ke skoku. Kráčel obklíčený trojicí vězňů směrem k pevnosti, která byla dominantou ostrova. Na každém kroku vyhlížel možnou únikovou cestu, ale v otevřeném terénu a s luky, které měli jeho věznitelé, by neměl šanci.

„I to je možné řešení,“ pronesl Elsius, který kráčel za ním. „Nebudu ti tvrdit, že tě čeká příjemnější osud, když jdeš s námi, ale přežiješ déle. Na tomhle ostrově nemáš kam utéct. Možná tak k Zapomenutým, ale to bych tě ulovil mnohem dřív, než by ses k nim dostal.“

„Proč se tedy nepokusit skončit to co nejrychleji?“ odpověděl Thanos a snažil se skrývat, jak ho překvapilo, že Elsius přesně odhadl jeho myšlenky. „Šíp do zad nemůže být tak strašný.“

„Není to horší než bodnutí mečem,“ odpověděl Elsius. „Ano, ano, slyšeli jsme o tom dokonce i tady. Strážní nám občas něco řeknou, když přivážejí nové vězně. Ale věř mi, když tě budu lovit já, nebude tě čekat rychlá smrt. A teď jdi dál, vězni.“

Thanos ho poslechl, ale věděl, že v žádném případě nesmí dojít až do pevnosti. Pokud by to udělal, už nikdy by nespatřil denní světlo. Nejlepší čas k útěku byl vždy co nejdříve po zajetí. Dokud měl člověk ještě sílu. Proto se nepřestával rozhlížet a snažil se odhadnout terén a správnou chvíli.

„Nevyjde ti to,“ pronesl Elsius. „Znám lidi. Vím, co chystají. Je úžasné, kolik se toho dozvíš, když někoho rozsekáváš na kousky. Myslím, že v tu chvíli ti odhalí svoje pravé já.“

„Takže ty víš, na co myslím?“ zeptal se Thanos.

„Jen mi to řekni. Tvoje urážky mi den nepokazí. Zato tobě ano.“

„Myslím, že jsi zbabělec,“ prohlásil Thanos. „Slyšel jsem o tvých zločinech. Několik vražd lidí, kteří se nemohli bránit. A teď chvíli velíš bandě zločinců, kteří bojují místo tebe. Jsi trapný.“

Thanos zezadu uslyšel smích.

„A to je všechno, co umíš?“ zeptal se Elsius. „Jsem zklamaný. O tohle se snažíš? Vyprovokovat mě, abys mohl bojovat? Opravdu myslíš, že jsem tak hloupý? Vy dva, chyťte ho. Princi Thane, pokud se pohneš, střelím ti šíp někam, kde tě to bude hodně bolet.“

Thanos cítil, jak ho strážní chytili za paže a pevně ho zadrželi na místě. Byli to silní muži, očividně zvyklí vypořádávat se s neposlušnými vězni. Na místě ho obrátili tak, aby stál čelem k Elsiovi, který už měl připravený luk.

Přesně tak, jak Thanos doufal.

Začal se potýkat se strážnými, kteří ho drželi, a uslyšel, jak se Elsius směje.

„Neříkej, že jsem tě nevaroval.“

Zaslechl zadrnčení tětivy. Nesnažil se ale vytrhnout strážím ze sevření, jak si ostatní mysleli. Místo toho se obrátil a strhl jednoho muže přímo do dráhy letícího šípu. Cítil, jak zasaženého muže šokovalo, když mu z hrudi vyjel hrot šípu.

Jeho stisk pak povolil, strážný chytil šíp a Thanos nezaváhal. Vrhl se na druhého strážného, vytrhl mu od pasu nůž a pak strčil odzbrojeného muže vší silou přímo na Elsia. Dva vězni se srazili a upadli. Zatímco se pokoušeli vstát, sebral Thanos luk mrtvého muže, pobral tolik šípů, kolik mohl, a vyrazil pryč.

Přeskakoval kameny rozeseté všude kolem, snažil se kličkovat, a přitom se co nejrychleji dostat do úkrytu. Pravděpodobně mu zachránilo život to, že se nesnažil dostat zpátky ke člunu, ale místo toho mířil ke stromům.

„Tam jsou jen Zapomenutí!“ křičel za ním Elsius.

Thanos se přikrčil a kolem hlavy mu prosvištěl šíp. Cítil, že byl tak blízko, až mu rozvířil vlasy. Zabiják, před kterým utíkal, byl opravdu dobrý střelec.

Thanos také vystřelil šíp, ale téměř se ani nepodíval, kam míří. Kdyby zastavil dost dlouho na to, aby mohl zamířit, nepochyboval o tom, že by ho zasáhl jeden z šípů, které svištěly kolem. Nebo hůř – Elsius by se mohl postarat o to, aby Thana některý ze šípů pouze zranil. Pak by ho mohl chytit a odtáhnout do pevnosti.

Thanos se rychle skryl za kámen a slyšel, jak se od něj odrážejí šípy. Znovu naslepo vystřelil a pak se dal do běhu. Podvědomě se na chvíli zastavil a kolem proletěl další šíp.

Pak prudce vyrazil a co nejrychleji běžel ke stromům. Snažil se pohybovat tak, aby se nedalo odhadnout, kam poběží dál, ale nejvíc se soustředil na rychlost. Čím rychleji se dostane mezi stromy, tím lépe. Vystřelil další šíp, aniž by se podíval, kam míří. Rychle uskočil stranou a vyhnul se tím dalšímu šípu. Pak se skryl za nejbližší strom a slyšel, jak se do něj zabodl jiný šíp.

Thanos se na moment zastavil a naslouchal. Srdce mu divoce bušilo, ale přesto slyšel Elsia, jak vydává rozkazy.

„Jdi a přiveď další dozorce,“ nařídil. „Já zatím budu pokračovat v lovu na prince.“

Thanos se začal prodírat mezi stromy. Věděl, že se musí dostat co nejdál, než dorazí stráže. Když jich bude dost, budou ho moct obklíčit a pak by neměl šanci, ať už by bojoval sebelépe.

Přesto si musel dávat pozor. Někde vzadu slyšel Elsia, šustění listí a občasné zapraskání větvičky. Navíc měl jeho protivník stále ještě luk a už ukázal, že je ochotný i schopný ho použít.

„Vím, že mě slyšíš,“ ozvalo se vzadu konverzačním tónem. Jako by rozhovor mezi lovcem a kořistí byl něco úplně normálního. „Určitě jsi už byl na lovu. Samozřejmě, že ano, vždyť jsi princ.“

Thanos neodpověděl.

„No ovšem, chápu,“ pronesl Elsius. „Nechceš prozradit, kde právě jsi. Chceš zůstat hezky skrytý a doufat, že si udržíš dostatečný náskok. Lidé, které jsem lovil tam venku, to taky zkoušeli. Nikdy se jim to nepodařilo.“

Mezi stromy prosvištěl šíp a jen tak tak minul přikrčeného Thana. Thanos vystřelil a pak vyrazil mezi stromy pryč.

„Tak se mi to líbí,“ ozval se Elsius. „Dávej pozor, aby tě nechytili Zapomenutí. Mě se bojí, ale ty… ty jsi pro ně jen kořist.“

Thanos ho ignoroval a běžel stále dál. Náhodně kličkoval sem a tam, dokud neměl jistotu, že ho od pronásledovatele dělí dostatečná vzdálenost.

Zastavil se. Elsia už neslyšel. Slyšel ale někoho jiného. Někoho, kdo tiše klel. Napůl naštvaně a napůl ufňukaně. Pomalu pokračoval kupředu. Nemohl si dovolit spěchat. Nemohl tu ničemu věřit.

Došel na okraj malé mýtiny. K jeho překvapení na ní spatřil ženu, která visela za kotník chycená v pasti. Tmavé vlasy měla zapletené do copu, který se pomalu pohupoval a otíral se o zem. Měla na sobě hrubé kalhoty a námořnickou tuniku. Rozhodně nadávala jako námořník, zatímco se snažila vyprostit z provazu, na kterém visela. Nevypadalo to, že by to k něčemu bylo.

Thanos naprosto jasně věděl, že je to celé součást nějaké větší pasti. Buď měla za úkol ho zpomalit, nebo její klení rychle přiláká pozornost Zapomenutých.

Přesto ji tam ale nemohl jen tak nechat. Thanos vstoupil na mýtinu s nožem v natažené ruce.

„Co jsi zač?“ vykřikla žena. „Drž se zpátky ty smradlavá Zapomenutá opice! Kdybych měla svůj meč—“

„Možná bys mohla chvíli mlčet, než sem přilákáš všechny vězně kolem,“ pronesl Thanos, když přeřízl provaz, který ji poutal. „Já jsem Thanos.“

„Felene,“ odpověděla žena. „Co tu děláš, Thane?“

„Utíkám před muži, kteří se mě chystají zabít. Snažím se dostat zpátky ke člunu,“ odpověděl Thanos. Náhle dostal nápad a okamžitě začal znovu líčit past.

„Ty máš člun?“ zeptala se Felene. Thanos si všiml, že si udržuje odstup. „Možnost dostat se z tohohle bohy zapomenutého šutru? Zdá se, že asi půjdu s tebou.“

Thanos zavrtěl hlavou. „Asi nebudeš chtít být poblíž. Lidé, kteří mě pronásledují, tu budou už brzy.“

„Nemůže to být horší než to, s čím jsem se tu potýkala dřív.“

Thanos znovu zavrtěl hlavou. „Promiň, ale neznám tě. Na tomhle ostrově můžeš být za cokoli. Co já vím, klidně bys mě mohla bodnout do zad, sotva k tomu dostaneš příležitost.“

Žena vypadala, že se s ním začne dohadovat, ale zvuk přicházející z lesa ji přiměl zvednout hlavu. Vypadala při tom jako vyděšená laň. Pak náhle vyrazila pryč.

Thanos si z ní vzal příklad a rychle zmizel mezi stromy. Sledoval, jak na mýtinu vešel Elsius, luk připravený v rukách. Thanos sáhl po luku, který sebral mrtvému muži, a uvědomil si, že mu nezbyly žádné šípy. Nezbývalo mu nic jiného než vystoupit zpoza stromu, za kterým se skrýval.

„Doufal jsem, že z tebe bude lepší kořist,“ prohlásil Elsius.

„Pojď blíž a uvidíš, jak nebezpečný umím být,“ odpověděl Thanos.

„Ale ne, takhle to nefunguje,“ řekl Elsius, ale přesto udělal krok kupředu.

Thanos zaslechl tiché prasknutí a past spustila. Sledoval, jak vytáhla Elsia vzhůru. Šípy se mu vysypaly z toulce. Thanos je sebral a vyrazil zpátky mezi stromy. Už slyšel zvuky blížících se lidí. Jestli to byli Zapomenutí nebo další dozorci, na tom vlastně nezáleželo.

Spěchal mezi stromy a už si mohl dovolit zamířit ke člunu. Věděl, že ho nikdo nesleduje. Chvílemi měl pocit, že zahlédl obrysy postavy mezi listím nebo někde za ním a pak uslyšel řev, který mohl pocházet jen od Elsia.

Zpoza stromu nedaleko Thana se vyřítil Zapomenutý. Vrhl se přímo na něj. Thanos měl tušit, že se mu nepodařilo setřást úplně všechny. Muž švihl sekerou, která vypadala, že je vyrobená ze stehenní kosti mrtvého nepřítele. Thanos ukročil stranou, vyhnul se útoku, rychle muže bodnul a pokračoval v útěku.

Teď už slyšel další. Lovecký pokřik se nesl mezi stromy. Dorazil na otevřené prostranství a spatřil skupinu Elsiových dozorců, kteří běželi z druhé strany. Thanovi se rozbušilo srdce, když se za ním z lesa vynořil tucet postav v improvizovaných brněních. Zahnul prudce vpravo, vyhnul se jednomu útočníkovi a pokračoval v běhu dál, zatímco se obě skupiny srazily a daly se do boje.

Několik postav se odpoutalo a pokračovalo v jeho pronásledování, ale Thanos viděl, že většina jich zůstala a bojovala. Viděl Zapomenuté, jak se vrhli na dozorce. Měli na své straně zuřivost a vztek, ale ti z opevněné strany ostrova měli skutečné zbroje a lepší zbraně. Thanos pochyboval, že Zapomenutí mají nějakou šanci na vítězství, a ani si nebyl jistý, jestli by chtěl, aby zvítězili.

Vyhýbal se rozeklaným skaliskům a snažil se najít cestu zpět ke člunu. Pokud se mu podaří se k němu dostat… no, bude to složité, vzhledem k tomu, že ho pašeráci zradili, ale i tak si najde způsob, jak z ostrova zmizet.

Teď bylo jeho největším problémem vymyslet, jak se dostat k lodi. Kdyby běžel přímo zpět po vlastních stopách, bylo by snadné ho najít a neměl by žádnou možnost, jak setřást pronásledovatele. Nemohl si ani dovolit se zastavit, i když zvuky pronásledování se změnily ve zvuky potyčky.

Zdálo se mu, že narazil na začátek cesty zpět na pláž, a tak po ní vyrazil. Dával si přitom pozor na případnou léčku. Zdálo se, že na něj nikdo nečeká. Už jen kousek a bude zpátky u člunu. Podaří se mu—

Proběhl zatáčkou k pláži a zastavil se. Stál tam jeden ze Zapomenutých. Obrovská svalnatá postava se tyčila nad Thanovým člunem. Nebo spíše nad tím, co z něj zbylo. Dokonce i když na něj Thanos koukal, máchal vězeň mečem, který v jeho rukách vypadal jako párátko, a štípal na kusy prkna, která ještě zbývala.

Thanovi se zastavilo srdce.

Z ostrova teď nebylo úniku.