Obřad Mečů

KAPITOLA SEDMÁ

Erec otevřel oči, aby zjistil, že leží Alistair v náručí. Ona otevřela své blankytně modré oči též a on v nich spatřil ničím nezkalenou lásku. V koutcích úst jí pohrával lehký úsměv a z celého jejího těla se rozlévalo teplo do toho jeho. Zjistil, že je dokonale vyléčený, téměř jako znovuzrozený. Jako kdyby ani nebyl raněn. Přivedla jej zpátky z mrtvých.

Posadil se a udiveně se na Alistair podíval. Znovu se musel v duchu ptát, kým jeho dívka skutečně je a jak to, že vládne takovou mocí.

Podrbal se na hlavě a vzpomněl si, co se stalo: Andronicovi muži. Útok. Obrana strže. Ten balvan.

Vyskočil na nohy a spatřil ostatní rytíře, jak se na něj dívají, jako kdyby na jeho vzkříšení čekali jako na smilování. A také na jeho povely. Tvář nejednoho z nich zračila ulehčení.

„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se Alistair. Nebyl by to Erec, aby první myšlenka nesměřovala k tomu, jak dlouho nechal ostatní bojovat bez jeho pomoci.

Ona se na něj jenom sladce usmála.

„Ani ne minutku,“ řekla.

Erec nedokázal pochopit, jak je to možné. Cítil se tak svěží, jako kdyby několik dní tvrdě spal. Jeho pohyby byly plné energie. Pohlédl směrem k úžině s balvanem a ujistil se, že je práce vykonána správně. Obrovitý balvan zahrazoval cestu a imperiální vojáci teď už nemohli strží projít. Povedlo se jim nemožné, zastavili mnohem větší armádu. Alespoň prozatím.

Než však mohl jakkoliv vyjádřit svou spokojenost, ozval se vysoko nad ním výkřik. Pocházel od jednoho z jejich lučištníků. Ten se překotil přes okraj útesu a v krkolomném pádu se zřítil mrtvý k zemi.

V jeho těle bylo zabodnuto kopí. A potom se všude kolem nich začaly ozývat další a další výkřiky. Před před Erecovýma očima se desítky Andronicových vojáků začaly objevovat ve vyšších polohách na skalnatých svazích a bojovat s Vévodovými muži. Erec si uvědomil, co se muselo stát. Imperiáni nebyli tak hloupí, jak se zprvu zdálo. Už na začátku své síly rozdělili a zatímco jedna část procházela strží, další šla přímo po vrcholcích skal, aby ji kryla.

„NAHORU, RYCHLE!“ zavelel. „ŠPLHEJTE!“

Vévodovi muži jej následovali přímo do svahu a všichni měli v rukou nebo v zubech připravené zbraně. Každou chvíli někdo z nich uklouzl a musel se chytit jednou, nebo i oběma rukama nějakého skalního výběžku, aby se nezřítil zpátky dolů a na ostatní, kteří stoupali za ním. Snažili se seč jim síly stačily, ale svah byl tak prudký, že to byl spíše šplh než běh. Každý metr byl v těžké zbroji těžce vybojovaný a Erec i ostatní muži brzy funěli námahou.

„LUČIŠTNÍCI!“

Několik desítek savarijských lučištníků se zastavilo a zamířilo téměř kolmo nad sebe. Potom vystřelili salvu šípů, kterou následovaly výkřiky z vrcholu útesů a padající zasažení imperiální vojáci. Erec i ostatní měli plné ruce i nohy práce, aby se padajícím nepřátelům stačili uhýbat. Ne každý byl úspěšný a několik mužů se zřítilo nad dno strže spolu s nepřáteli.

Vévodovi lučištníci se jali střílet jednu salvu za druhou a brzy se jim podařilo imperiány odehnat od okrajů útesů, kde jinak nacházeli jistou smrt.

I tak byly však boje tam nahoře nadále tuhé a šípy vcelku jistě musely dopadat i do řad jejich vlastních spolubojovníků. Jednomu z vévodových mužů se zabodl do zad šíp vystřelený ze dna strže. Muž se překvapeně chytil za záda, ztratil koncentraci na veškerou vlastní obranu, čehož proti němu stojící nepřítel okamžitě využil, probodl ho mečem a kopancem poslal přes převis. Spravedlnost tomu však chtěla, že jakmile se cesta k imperiánovi tímto způsobem uvolnila, byl i on zasažen dalším šípem a záhy následoval svého soka tímtéž směrem.

Erec zdvojnásobil své úsilí, přidal do kroku a stejně tak všichni ostatní kolem. Drápali se ze všech sil nahoru na útes. Když už se blížili k vrcholu a chybělo jim jenom pár metrů, uklouzla Erecovi náhle noha a on začal padat. V panice rozhodil rukama do stran a se štěstím se zachytil tlustého kořene vyrůstajícího ze skály. Držel se vší silou, po chvíli nabral trochu dechu, vytáhl se nahoru, a jakmile znovu získal pevnou půdu pod nohama, pokračoval až na vrchol.

I tak se dostal na vrchol mezi prvními a s bojovým pokřikem a mečem zdvihnutým vysoko nad hlavou se vrhnul do bitvy. Muži drželi na útesu své pozice, ale už začínali být pomalu vytlačováni k nebezpečným okrajům. Bylo jich tam jenom pár desítek a každý z nich byl plně zaměstnán v boji s minimálně dvěma imperiány. A nepřátel s každou vteřinou jen a pouze přibývalo.

Erec se bil jako šílený, sekal a bodal všude kolem sebe. Nikdo na celém tom bitevním poli nebyl rychlejší, ba dokonce ani v celém Prstenu. Erec se s mečem v každé ruce proměnil ve stroj na zabíjení a jako skutečný šampion Stříbrných okamžitě vnesl do bitvy novou sílu. Proměnil se ve vlnu, která kosila nepřátele před sebou. Sekal do všech stran, skláněl se, uhýbal a znovu sekal. Brzy se propracoval před linie svých bratří a byl obklopen imperiány. Sehnul se, aby vzápětí vyrazil proti protivníkově tváři svou helmicí a zároveň seknul do obou stran po dalších. Byl tak rychlý, že vůbec nepotřeboval štít.

Prosekával se jimi rychlostí větru a téměř okamžitě po vstupu do bitvy složil tucet vojáků, aniž by jim vůbec dal šanci zjistit, co se to děje. Vévodovy muže samozřejmě takový příklad jenom posílil.

Celá jeho skupina už se dostala na vrchol a v čele s Brandtem a samotným Vévodou se zapojili do bitvy. Misky vah se tou posilou překlopily a oni záhy začali zatlačovat nepřítele zpátky, zanechávaje po sobě spousty zabitých.

Netrvalo dlouho a Erec zjistil, že před sebou má posledního nepřítele, za kterým už nikdo další nestojí. Vyřídil jej s rychlostí blesku a nakonec ještě zkopl z útesu zpátky na stranu obsazenou imperiální armádou. Muž ještě stačil vykřiknout než zmizel v propasti pod ústesem.

Prstenští se zastavili a sípavě lapali po dechu. Erec popošel kupředu až na samotný okraj útesu. Chtěl se podívat, jak to vypadá tam dole na druhé straně. Imperiální velitelé sem přestali posílat vojáky, ale Erec stejně nevěřil, že by se jejich síly tímto již vyčerpaly. Ostatní přišli záhy za ním, aby se i oni mohli podívat, co je ještě čeká.

To, co však dole spatřili, překonalo všechny jejich nejdivočejší představy. Vítězná nálada opět poklesla. Navzdory stovkám mužů, které se jim již podařilo zneškodnit, navzdory tomu, že úspěšně uzavřeli strž balvanem a zahnali nepřítele i z útesů, dole stále ještě zůstávalo několik desítek tisíc imperiánů.

Erec tomu nemohl uvěřit. Museli vynaložit všechny síly, aby se dostali až takhle daleko a přitom všechny škody, které zatím napáchali, neznamenaly pro nepřítele v podstatě nic. Byl to jenom drobný škrábanec na neuvěřitelně silném imperiálním pancíři. Oni prostě mohou posílat další a další muže klidně několik dalších dní. Erec a ostatní jich sice ještě stovky pobijí, ale dříve nebo později stejně musejí podlehnout. Když už ne zbraně a bojový um nepřátel, porazí je jejich vlastní únava.

Erec byl zoufalý. Snad poprvé v životě si nevěděl v boji rady. Všechno nasvědčovalo tomu, že všichni do jednoho padnou ještě než den skončí. Smrt mu nevadila, nebylo by mu líto padnout v takovéhle bitvě. Už teď dokázali nemožné a jejich heroická obrana až do této chvíle už sama znamenala náměty pro písně pro dalších sto let. Pokud měl zemřít v bitvě, jistě si ani nemohl vybrat slavnější příležitost. Sevřel jílce svých mečů až mu zbělely klouby. Jedna věc ho však stejně trápila a to byla bezpečnost Alistair.

Pomyslel si, že třeba v příštím životě bude mít více času, aby mohl být s ní.

„No, docela jsme si tu zařádili,“ ozval se vedle něj Brandt.

Stejně jako on svíral v ruce meč a i výraz jeho tváře hovořil o sdílených pocitech. Bojovali spolu už v nepočetných bitvách a mnohdy byl nepřítel v silné převaze, ale přesto Erec na tváři svého přítele ještě nikdy neviděl podobný výraz beznaděje. On sám musel mít asi nějaký velice podobný. Smrt byla nablízku a všichni to cítili.

„Aspoň půjdeme k zemi s meči v rukou, jak jsme chtěli,“ řekl Vévoda unaveně.

V podstatě to vzal Erecovi z pusy.

Imperiální vojáci na druhé straně závalu si jich začínali všímat. Znovu se formovali k pochodu a s tasenými zbraněmi vyrazili do svahu. Stovky jejich lučištníků poklekly, aby měly lepší úhel a bylo nad slunce jasnější, že jenom za několik málo okamžiků bude to krvavé divadlo opět pokračovat. Erec se zhluboka nadechl.

Vtom se ale někde z výše nad nimi ozval podivný řev. Byl očividně ještě daleko, ale i tak to bylo něco zcela mimořádného. Erec se rozhlížel po obloze a říkal si, jestli už nemá z únavy slyšiny. Jenom jedinkrát v životě slyšel řev draka, když byl na Stovce, a tehdy to znělo nějak takhle. Koneckonců, bylo velmi těžké si ten zvuk nezapamatovat. Nikdy by ho nenapadlo, že to ještě někdy uslyší. Drak? Tady v Prstenu?

Mohl si krk vyvrátit, jak se přes plynoucí mraky snažil něco zahlédnout. A potom najednou spatřil siluetu a krev mu zamrzla v žilách. Letěl přímo k nim. Obrovskými křídly vířil vzduch. Byl to obrovský, temně fialový drak s velkýma, rudě žhnoucíma očima. Ten pohled Ereca vystrašil víc, než by to svedla kterákoliv armáda.

Jenže potom se podíval pozorněji a výraz jeho tváře se změnil. Teď se v ní odrážel zmatek. Zdálo se mu, že drakovi za krkem sedí dvě postavy. Přimhouřil oči a hřbetem ruky si je zaclonil, aby viděl co nejlépe. A pak je poznal. Nemá s těmi slyšinami z únavy navíc teď už i vidiny?

Ti dva, kteří na drakovi jeli, byli přece jeho panoš Thorgrin a za ním se ho za boky držela dcera krále MacGila Gwendolyn.

Než si mohl Erec řádně urovnat v hlavě, co to vlastně vidí, drak už se snášel z výšky k nim s rozpjatými křídly jako orel. Otevřel tlamu a znovu vydal strašlivý řev. Byl tak ostrý, že dokonce z útesu nedaleko Ereca odpadla trocha sutě. Země se zachvěla, když o vteřinu později drak začal chrlit mohutné proudy ohně.

Údolí pod nimi se okamžitě naplnilo řevem imperiální armády. Plameny, vlna za vlnou, pohlcovaly všechem prostor na druhé straně balvanu a nakonec se rozšířily po celé délce strže. Na konci Thor draka v krkolomné otočce obrátil, proletěl nad roklí znovu a ještě do toho pekla přidával. Drtivá většina Andronicovy armády byla zničena během pouhého mrknutí oka.

Zbývající vojsko, které ještě nevstoupilo do strže, se při tom pohledu okamžitě obrátilo na útěk. Jenže pro Thora nebylo nic snazšího než dohnat a spálit na uhel i je.

Během krátké chvíle, byli všichni ti muži, které Erec ještě před chvíli považoval za nepřekonatelného soupeře, do jednoho mrtví. Nezůstalo po nich nic než ohořelá těla, zapečená v ocelových pancířích, a zuřící ohně všude kolem. Celý imperiální batalion jednoduše zmizel.

Erec i mnozí další zkoprněle stáli a s ústy dokořán se dívali, jak drak v elegantní křivce vystoupal na konci údolí do výše, otočil a potom přeletěl nad nimi. Záhy se znovu obrátil a zamířil na sever. Všichni vypukli v hurónský jásot.

Erec bych uchvácen hrdinstvím toho kluka. Jak jen se mu mohlo podařit ovládnout takovou obludu? On i jeho muži dostali od toho mladého panoše šanci žít dál a poprvé za hodně dlouhou dobu pocítili optimismus. S drakem v zádech mohou možná porazit i celý Andronicův Milion.

„Muži! Jdeme!“ zavelel.

Byl rozhodnutý sledovat dračí stopu, ten sirnatý zápach a ohořelou zemi, a po cestě likvidovat všechno, co zbude. Thorgrin ukazoval cestu a bylo na čase jej následovat.

KAPITOLA OSMÁ

Kendrick ujížděl na svém koni v čele tisíců ostatních. Řítili se na Vinésii, velké město obsazené Andronicovými zadními voji. Zdi města byly vysoké a brána byla opevněna masivní železnou mříží. Na opevnění i uvnitř města byly rozmístěny tisíce imperiálních obránců a svým počtem Kendrickovu armádu převyšovaly. Prstenští navíc už dávno neměli na své straně moment překvapení.

Ba co hůř, na východním obzoru spatřili další tisíce posil, které Andronicova ustupující armáda vyslala městu na pomoc, aby tak ještě důkladněji kryla svůj ústup. Ještě před malou chvíli si myslel, že imperiáni beze zbytku prchají, ale teď viděl že situace zdaleka není tak jednoduchá. Minimálně část, a možná i dosti významná, té armády se obrátila a teď pochodovala zpátky k Vinésii a na západ. Jejich řady byly spořádané, morálka obnovená. Opět to byla ta obávaná válečná mašina.

Bylo jasné, že útok na město je teď zhola nemožný a oni by se měli stáhnout zpátky do Silésie a držet ji, aby ji impérium znovu nedobylo. Ta síla, která pochodovala zpět by to jistě mohla znovu dokázat. To se nesmělo stát.

Kendrick však nikdy nepatřil k těm, kteří by utíkali z bitev, a to i když byl nepřítel silnější. To samé platilo o všech MacGilských vojácích, Silésijcích a o Stříbrných především. Kendrick věděl, že všichni budou bojovat až do konce. Sevřel v ruce meč a okamžitě věděl, jak se má zachovat.

Imperiální armáda začala se svým bojovým pokřikem, kterému Kendrickova jízda záhy odpověděla.

Prstenští se řítili ze svahu kopce do bitvy, o které věděli, že ji nemohou vyhrát, imperiáni nabrali rychlost a vydali se proti nim. Kolem Kendrickových uší hvízdal vítr, čechral mu vlasy a jílec meče, pevně sevřený v dlani, vibroval vzrušením. Dobře si uvědomoval, že už za malou chvíli se opět celý okolní svět ztratí v tom ohromném zařinčení oceli a tolikrát podstoupený obřad mečů opět započne.

Vzduch hvízdající mu kolem uší náhle nabral na hlasitosti a na malý okamžik doslova zaburácel. Kendrick se vědoucně usmál. Podíval se nad sebe, aby se ujistil, že je to pravda. Sice už Mycoples s Thorem na hřbetě jednou spatřil, ale i napodruhé mu to opět vyrazilo dech. Tentokrát i proto, že na drakovi seděly postavy dvě a tou druhou nemohl být nikdo jiný než Gwendolyn.

Jeho srdce poskočilo radostí. Pozdvihl meč vysoko nad hlavu, pobídl svého hřebce a přesto, že v ten okamžik vypjatý okamžik těsně před srážkou byl pro nervy vždy tou nejnáročnější zkouškou, Kendrick pocítil zvláštní klid a jistotu úspěchu. Vítězství bude jejich.

*

Thor s Gwen letěli na zádech Mycoples, prodírali se pásy mraků a jako jedna bytost bili křídly vzduch se zvyšující se rychlostí. Bylo jasné, že Kendrick a jeho armáda na pláni pod nimi jsou v ohrožení. Celé budoucí bojiště bitvy i město Vinésii měli z dračího hřbetu jako na dlani. Ze svahu strážného kopce sjížděla Kendrickova jízdní jednotka, proti které se stavěla obrovská skvrna imperiální armády. Jenom za málo okamžiků se střetnou na otevřené pláni u města.

Thor pobídnul Mycoples, aby sletěla níže.

„Dolů,“ zašeptal jí.

Dračice se okamžitě spustila do střemhlavého letu a sestoupila tak nízko, že už by Thor mohl klidně seskočit na zem. A potom se znovu rozpoutalo peklo. Sloupy ohně zaplavily pláň, následované řevem zasažených imperiálních vojáků. Mycoples rozpoutala v jejich řadách opět peklo a zapalovala celé kilometry trávy i stromů široko daleko. Nepřítel ztratil tisíce bojovníků během jediného jejího přeletu.

Ten zbytek na nic nečekal a okamžitě bral nohy na ramena. S těmi si Kendrickova armáda již jistě dokáže poradit.

Thor namísto toho navedl Mycoples k městu, kde také spatřil tisíce obránců. Dobře věděl, že jí nemůže navést k útoku jako obvykle, protože by v ulicích města nedokázala ve své rychlosti dostatečně dobře manévrovat. Pustit do střemhlavého útoku by také bylo příliš riskantní. Byla tam spousta lučištníků a Thor měl obavu, aby jejich střely Mycoples při nízkém průletu neporanily. Vůbec se mu ta situace nelíbila. Meč Osudu se v jeho ruce celý chvěl a on si uvědomil, že tohle je bitva, do které se bude muset pustit sám.

Navedl Mycoples na přistání před branami města.

Jakmile dosedli, pošeptal jí do ucha: „Brána. Pořádně ji spal a roztav. Já už se do nich potom obuju sám.“

Mycoples se na něj podívala a vzpurně zamručela. Vůbec se jí to nelíbilo a očividně chtěla zůstat s Thorem a bojovat s ním i ve městě. Ale její pán jí ani nedal šanci.

„Tohle je moje bitva,“ trval na svém. „A já teď potřebuju, abys dostala Gwen do bezpečí.“

Zdálo se, že to dračice chápe. Mohutně se nadechla a pokropila bránu i její mříž sprchou toho nejžhavějšího dračího ohně. Nepřestávala, dokud se masivní portculis neroztavila do kouřící kaluže.

Thor se znovu naklonil k Mycoples.

„Leť!“ řekl jí. „Drž Gwendolyn v bezpečí.“

Potom se od ní odvrátil. Meč se okamžitě začal lačně chvět.

„Thore!“ ozval se Gwenin hlas.

Ale ten už běžel k roztavené bráně. Za sebou slyšel křídla Mycoples, která znovu vzlétala, aby splnila jeho rozkaz.

Proběhl branou na nádvoří a rovnou proti mase snad tisíců nepřátel. Meč Osudu se v jeho ruce třásl, jako kdyby to byla živá věc. Přes svou ohromnou váhu se zdál být lehoučký jako pírko. Mnohem lehčí než jeho starý meč. Navíc měl vlastní rozum, takže všechno, co musel Thor dělat, bylo jednoduše dovolit zbrani, aby činila jak potřebovala.

Pocítil, že se jeho paže pohybuje, seká, blokuje a útočí do všech směrů téměř zároveň. Meč rozsekával vzduch i nepřátele, obojí se stejnou lehkostí a jediným kruhovým úderem byl schopen poslat dvě desítky mužů k zemi. Točili se dokola v mocné spirále a rozsévali zkázu do všech směrů. Imperiáni se nejprve pokoušeli na něj útočit, ale když čepel Thorova meče procházela zbrojí i štíty stejně lehce, jako by procházela máslem, a poté, co během vteřiny padlo velké množství nejbližších, uvědomili si, že mají co do činění s magií mnohem mocnější, než je celá posádka města.