Zápisky z mrtvého domu

Celý týden trvaly přísnosti v káznici a úsilné pronásledování a hledání po okolí. Nevím, jak se stávalo, ale trestanci dostávali ihned do podrobna všechny zprávy o tom, co podnikalo jich představenstvo za ohradou trestnice. Za prvních dnů všechny zprávy zněly ve prospěch uprchlíkův; ani slechu, ani potuchy: zmizeli a dost. Naši jenom se usmívali. Všechen strach o uprchlíky zmizel. „Nic nenajdou, nikoho nechytnou!" tvrdili u nás s velikým uspokojením.

„Kde pak! ti tam!"

„Mějte se hezky, zdrávi vzkazovali; brzy se vrátíme!"

U nás věděli, že všichni okolní sedláci jsou na nohou a musí hlídati všechna podezřelá místa, všechny lesy, všechny rokle.

„Hlouposti!" tvrdili naši, vysmívajíce se tomu. „Mají dojista spolehlivého člověka, u kterého se nyní zdržují."

„Docela jistě!" potvrzovali druzí. „Nejsou blázni; všechno napřed připravili."

Šli ještě dále ve svých domněnkách. Počali mluviti, že uprchlíci snad doposud sedí na předměstí, zdržují se někde ve sklepě, dokud „poplach" neutichne a dokud jim vlasy nenarostou. Půl roku, rok tam stráví a potom teprv půjdou..

Slovem všichni byli až i v jakési romantické náladě ducha. Tu se najednou, asi osm dní po útěku, roznesla pověst, že stihači padli na stopu. Rozumí se, že pošetilá pověst ihned byla zavržena s opovržením. Ale pověst se téhož večera potvrdila. Trestanci se počali znepokojovati. Druhého dne z rána počalo se po městě vypravovati, že už je chytli a vezou. Po obědě zvěděli ještě více podrobností: chytli je sedmdesát verst daleko v jakési vesnici. Konečně přišla určitá zpráva. Šikovatel, vrátiv se od majora, oznámil zcela určitě, že k večeru je přivezou a sice přímo na strážnici u káznice. Pochybovati nebylo více možno. Těžko je vylíčiti dojem, způsobený onou zprávou na trestance. Z počátku jako by se všichni byli rozzlobili, pak ztratili rozvahu. Potom vyhlédnul jakýsi pokus o výsměch. Počali se smáti, ne však už stihačům, nýbrž chyceným, z počátku nemnozí, potom skoro všichni, kromě několika vážných a pevných, kteří myslili samostatně a jež nemohly zmásti úsměšky. S opovržením pohlíželi na lehkomyslnost tlupy a mlčeli pro sebe.

Slovem, jako dříve vynášeli Kulikova a A…va, tak je nyní snižovali, a sice působilo jim potěšení, že je mohli snižovati. Jako by byli všechny něčím urazili Vypravovali s pohrdáním, že se jim silně zachtělo najísti se, že nesnesli hladu a šli do vsi k sedlákovi prosit za chléb. A to byl už poslední stupeň, do kterého se může snížiti tulák. Ostatně pověsti ty byly nespravné. Uprchlíkům přišli na stopu; byli stíháni v lese; les obklíčili se všech stran lidmi. A ti, když viděli, že není nikterak možná se zachrániti, vzdali se. Jiného jim nic nezbývalo.

Ale když je na večer opravdu přivezli, spoutané na rukou i na nohou, v průvodu žandarmů, celá káznice se přihrnula k ohradě dívat se, co se s nimi bude díti. Rozumí se, že nic neuviděli, kromě majorova a velitelovapovozu před strážnicí. Uprchlíky vsadili do zvláštní komůrky, přikovali je a hned následujícího dne je odevzdali soudu. Výsměchy a opovržení trestancův brzy zmizely samy sebou. Zvěděli o všech podrobnostech, přesvědčili se, že jim nic jiného nezbývalo, nežli se vzdáti, a všichni počali s účastenstvím sledovati běh soudního vyšetřování.

„Proletí skrze tisícku," mluvili jedni.

„Kde pak tisícku!" namítali druzí „Zabijou je. A…vu možná že dají jen tisíc, ale toho zabijou, protože, přítelíčku, je ze zvláštního oddělení."

Ale neuhodli. A…vu přisoudili všeho všudy pět set; měli zření k jeho dosavadnímu uspokojivému chování a k tomu, že to první jeho přestupek. Kulikovu dali tuším půl druhého tisíce. Potrestali je dosti milosrdně. Oni pak jako rozumní lidé nikoho při vyšetřování do své věci nezapletli, vypovídali jasně, přesně, tvrdili, že se dali na útěk přímo z pevnosti, nikam nezacházeli. Nejvíce mně bylo líto Kollera; ten ztratil všechno, poslední své naděje, dostal ran více než oba ostatní, tuším dva tisíce, a byl odeslán kamsi za trestance, ovšem ne do naší káznice. A…va bili slabě, želeli ho; lékaři mu byli nápomocni. Ale on furiantil a nahlas tvrdil v nemocnici, že nyní, když už k tomu došlo, je ke všemu hotov, a provede ještě jinačí kousky. Kulikov se choval jako vždy, totiž usedle, slušně, a když se po potrestání vrátil do káznice, hleděl tak, jako by se odsud nikdy ani nebyl vzdálil. Ale trestanci nepohlíželi tak na něho; přes to, že si Kulikov vždy a všudy uměl zachovati úctu, přece si ho trestanci v hloubi duše přestali jaksi vážiti, a počali se k němu chovati jaksi více jako k člověku, jim úplně rovnému. Slovem od onoho útěku sláva Kulikova velice pobledla. Úspěch značí tak mnoho mezi lidmi…

X

Odchod z káznice.

Vše to se přihodilo již za posledního roku mého vězení. Tento poslední rok zachoval se také tak živě v mé paměti, jako první rok, zvláště poslední doba mého pobytu v káznici. Ale nač pak mluviti o podrobnostech. Jen se pamatuju, že toho posledního roku, nehledě na moji nedočkavost, abych si honem už odbyl svou lhůtu, žilo se mně přece lehčeji, než za všechna předešlá léta mého žaláře. Předně měl jsem mezi trestanci už mnoho soudruhů a přátel, kteří nabyli úplného přesvědčení, že jsem hodný člověk. Mnozí z nich mně byli oddáni a upřímně mne milovali. Pionér div se nedal do pláče, když provázel mne a mého soudruha z káznice, a když jsme potom, již po odchodu z trestnice, zůstávali ještě celý měsíc v onom městě v jedné erární budově, přicházel k nám skoro každý den jen proto, aby se na nás podíval. Byly však mezi trestanci osobnosti surové a nepřívětivé až do konce, jimž, zdá se, že bylo za těžko promluviti se mnou slovíčko – Bůh ví proč. Zdálo se, jako by mezi námi stála nějaká přehrada.

V poslední době měl jsem vůbec více úlev, než za celou dobu mého vězení. V onom městě mezi vojenskými důstojníky našli se moji známí, ba i bývalí moji spolužáci. Obnovil jsem styk s nimi. Jich prostřednictvím mohl jsem si opatřovati více peněz, mohl jsem si dopisovati s příbuznými, ano mohl jsem dostávati i knihy. Již několik let jsem nečetl ani jediné knihy a těžko podati zprávu o tom podivném a spolu vzrušujícím dojmu, jejž způsobila na mne první kniha, kterou jsem přečetl v káznici. Pamatuju se, že jsem počal čísti s večera, když zavřeli kasárna, a četl jsem celou noc až do svítání. Bylo to číslo jednoho měsíčníku. Zrovna jako by byla ke mně zalétla zvěst z onoho světa; celý předešlý život jasně a světle vyvstal přede mnou a já se snažil uhodnouti z přečteného, jak daleko jsem zůstal po zadu za oním životem? Mnoholi prožili oni tam beze mne, co jimi tam hýbe nyní, které otázky je nyní zajímají? Chytal jsem se jednotlivých slovíček, četl jsem mezi řádky, snažil jsem se vynajíti tajemný smysl, narážky na minulost; vyhledával jsem stopy toho, co dříve za mé doby bouřilo lidi, a jak smutno mně bylo nyní, když jsem poznal ze skutečnosti, v jaké míře jsem se stal cizím novému životu, jakým jsem se stal kusem, odříznutým od celku. Bylo nutno přivykati k novému, seznamovati se s novým pokolením.

Zvláště jsem se vrhl na stať, pod kterou jsem nalezl jméno známého, blízkého mně druhdy člověka… Ale již se ozývala i nová jména; objevili se noví pracovníci a já chvátal, abych se s nimi seznámil, a mrzel jsem se, že mohu dostati tak málo knih a že je tak těžko k nim se dobrati. Dříve, za předešlého majora, bylo až i nebezpečno přinésti knihu do káznice. V případě, že by ji byli našli při prohlídce, nastal by zcela jistě výslech: „Odkud jsou knihy? Kdes je vzal? Máš tedy styky?.. A co bych byl mohl odpověděti na podobné otázky? A proto, zůstávaje bez knih, nevolky jsem se zahloubával do sebe samého, dával jsem si otázky, snažil jsem se je rozřešiti, trápíval jsem se jimi časem… Ale vždyť se to nedá ani všechno pověděti…

Do káznice jsem přišel v zimě, proto jsem musil býti též v zimě propuštěn na svobodu, a to téhož dne v měsíci, kdy jsem přišel. S jakou netrpělivostí jsem čekal na zimu, s jakou rozkoší jsem pozoroval koncem léta, jak vadne listí na stromech a bledne tráva na stepi! Však hle léto již prošlo, zavyl podzimní vítr; hle již se počal prášiti první sníh… Nastala konečně zima, dávno vytoužená! Mé srdce počínalo časem dutě a silně bíti z veliké předtuchy svobody. Ale divná věc: čím více uplývala doba a čím více se přiblížila lhůta, tím jsem se stával trpělivějším a trpělivějším. Za nejposlednějších dnů až jsem se podivil a činil jsem si výčitky. Zdálo se mně, že jsem se stal úplně lhostejným a chladnokrevným. Mnozí trestanci, s nimiž jsem se po práci setkával na dvoře, dávali se se mnou do řeči a pozdravovali mne:

„Tak vida, báťuško Alexandře Petroviči, brzo, brzo už vyjdete na svobodu. Necháte nás zde samotné ubožáky."

„Nu co, Martynove, vám už brzy vyprší lhůta?" odpovídám jemu.

„Mně! Ale marně mluvit! Sedm let se tu budu ještě soužit…"

I vzdychne si, odmlčí se, a vzhlédne roztržitě, jako by se díval do budoucna… Ano, mnozí mně přáli štěstí upřímně a s radostí. Zdálo se mně, že i všichni ostatní jako by se počali ke mně chovati přívětivěji. Patrně jsem pro ně už přestával býti „svým člověkem"; loučili se už se mnou. K…činský, Polák, rodem šlechtic, tichý a skromný mladý člověk, chodíval také rád, jako já, za svobodného času po dvoře. Chtěl čistým vzduchem a pohybem zachovati své zdraví a nahraditi všechen škodlivý vliv dusných nocí v kasárnách. „Čekám s netrpělivostí, až odejdete z káznice," pravil mně s úsměvem, potkav mne kdysi na procházce. „Až vy odejdete, budu věděti, že mně zbývá zrovna rok do propuštění na svobodu."

Podotýkám zde mimochodem, že následkem blouznivosti a dávného odvyknutí svoboda se zdála u nás v káznici jaksi svobodnější, než skutečná svoboda, t. j. ta, která jest ve skutečnosti. Trestanci zveličovali pojem skutečné svobody, a to jest tak přirozeno, tak vlastní každému trestanci. Ledajaký otrhaný důstojnický sluha byl u nás pokládán div ne za krále, div ne za ideál svobodného člověka u porovnání s trestanci jen proto, že chodil neoholený, bez pout a bez vojenského průvodu.

V předvečer nejposlednějšího dne za soumraku jsem obešel na posledy všechna břevna naší ohrady. Kolik tisíckrát obešel jsem ona břevna za všechna ta léta! Zde za kasárnami bloudíval jsem v prvním roce svého vězení sám, osiřelý, zničený. Pamatuju se, jak jsem tehda počítal, kolik tisíc dní mně ještě zbývá. Bože můj, jak dávno to bylo! Hle zde, v tomto koutku, zdržoval se v zajetí náš orel; hle tady mne často potkával Petrov. On mne nezapomínal ani nyní. Přiběhne, a jako by uhodl mé myšlénky, kráčí mlčky vedle mne a jako by se sám u sebe něčemu divil. V myšlénkách jsem se loučil s těmi zčernalými břevnovými sruby našich kasáren. Jak nepřívětivě mne překvapily tehdá v první době! Sestárly asi také od té doby; ale já toho nepozoroval. A kolik mladosti je v těch stěnách nadarmo pohřbeno, kolik velikých sil zde zhynulo bez příčiny! Vždyť se sluší, aby se řeklo všechno: vždyť oni lidé byli neobyčejní lidé. Vždyť je možno, že to jest nejnadanější, nejsilnější lid ze všeho našeho lidu. Ale zhynuly darmo mohutné síly, zhynuly nenormálně, nezákonitě, nenávratně. A kdo je vinen?

Ano, kdo je vinen?

Příštího rána časně, ještě před odchodem na práci, sotva že počalo svítati, obešel jsem všechny kasárny, abych se rozloučil se všemi trestanci. Mnoho mozolovitých, silných paží vztáhlo se ke mně přívětivě. Někteří mně tiskli ruce docela po přátelsku, ale takových nebylo mnoho. Jiní velmi dobře chápali, že se ihned stanu zcela jiným člověkem, než oni. Věděli, že mám ve městě známé, že se odeberu odsud ihned k pánům a zasednu vedle těch pánův, jako jim rovný. Rozuměli tomu a loučili se se mnou třebas i laskavě, ale daleko ne jako se soudruhem, nýbrž jako s bárinem. Jiní se ode mne odvraceli a ve své přísnosti neodpovídali na mé pozdravení na rozloučenou. Někteří pohlédli na mne dokonce s jakousi nenávistí.

Zarachotil buben a všichni se odebrali na práci, já však zůstal doma. Sušilov vstal toho rána snad časněji než všichni ostatní a ze všech sil se snažil, aby mně mohl připraviti čaj. Ubohý Sušilov! dal se do pláče, když jsem mu daroval své obnošené trestanecké šaty, košile, podkladky pod pouta a něco peněz. „Vždyť já ne pro to, já ne proto !" opakoval, násilím jen zdržuje své chvějící se rty. „Jak mně bude, až vás ztratím, Alexandře Petroviči? S kým já zde zůstanu bez vás!" Naposledy jsme se rozloučili i s Akimem Akimyčem.

„Vždyť vy také už brzy!" pravil jsem mu.

„Já ještě dlouho, pane; mně ještě velmi dlouho zbývá zde zůstávat," mumlal, tiskna moji ruku. Vrhl jsem se mu na krk a políbili jsme se.

Deset minut po odchodu trestancův vyšli jsme i my z káznice, abychom se nikdy do ní nevrátili – já a můj soudruh, s kterým jsem přišel. Bylo nám jíti přímo do kovárny, aby rozkovali naše okovy. Voják s puškou nás už nedoprovázel: šli jsme s poddůstojníkem. Okovy nám rozkovali sami naši trestanci v inženýrské dílně. Počkal jsem, až sejmou pouta příteli, a pak jsem přistoupil i sám ke kovadlině. Kováři mne obrátili zády k sobě, zdvihli ze zadu mou nohu a položili ji na kovadlinu… Chvátali, chtěli to vykonati co možná obratněji, lépe.

„Nýt, nýt obrať především!"… poučoval je starší; „nadstav jej, tak, dobře… Udeř nyní kladivem…"

Okovy spadly. Já je zdvihl… Chtělo se mně podržeti je v ruce, pohlédnouti na ně na posled. Až mně připadalo divným, že před okamžikem byly ještě na mých nohou.

„Nu s Bohem! s Bohem!" volali trestanci trhanými, hrubými, ale jako by něčím spokojenými hlasy.

Ano s Bohem! Svoboda, nový život, vzkříšení z mrtvých… Jaký to slavný okamžik!

KONEC

Fedor Michajlovič Dostojevský

narodil se v Moskvě 30. října (11. listop.) 1821 z nebohaté rodiny šlechtické. Otec jeho, Michaíl Andrejevič, byl lékařem při nemocnici pro chudé. Matka byla dcerou kupce Nečajeva. Rodina byla četná; byloť sedm dětí, z nichž nejstarším byl syn Michaíl, druhorozeným Fedor. Oba starší bratří věnovali se literatuře a byli spojeni nejvřelejším svazkem přátelství až do smrti staršího z nich, Michaíla, jenž skonal r. 1864 jako redaktor měsíčníku Epocha.

Roku 1831 koupili rodičové Dostojevského stateček v Tulské gubernii, kdež potom rodina trávívala léto, kdežto otec zůstával v Moskvě, vykonávaje lékařskou praxi. Zde na vsi přišel Fedor Dostojevský, od nejútlejšího mládí útlocitný a dojmům lehce přístupný, poprvé ve styk s ruským pracovným lidem, zde se poprvé učil znáti „národní pravdu", již si lid ukládal v zázračné pověsti o mučednících a trpitelích.

První kniha, kterou obdržel Fedor Dostojevský, byla biblická dějeprava. Bylať rodina velice zbožná a děti byly vychovávány přísně pravoslavně. Čtení a psaní se učily děti doma; dalšího vzdělání dostalo se jim v Moskevských pensionátech Drašusova a Leont. Čermáka, v ty doby nejlepšího učitele Moskevského. Večer v nebohaté rodině Dostojevských návštěv bývalo nemnoho; proto se dlouhé zimní večery krátívaly čtením. Předčítali zprva otec, matka, později i synové. Četli Karamzina, Žukovského, Lažečníkova, avšak i Puškina, jenž tehda teprve tvořil svá nesmrtelná díla. Fedor znal z paměti všechny vynikající jeho plody a již z oněch dětských dob datuje se jeho láska k Puškinu, jehož tak hluboce pochopil, že se stal potom nejlepším jeho interpretem.

R. 1837 zemřela matka Dostojevských. Brzy po její smrti odvezl otec starší své dva syny do Petrohradu, kdež měli vstoupiti do inženýrského učiliště. Ale jen Fedor obstál při přijímací zkoušce a byl přijat do ústavu, kdežto Michaíl musil odejiti do inženýrské školy v Revelu. Bylť uznán za souchotináře, a proto nemohl býti přijat do ústavu vojenského.

V praktických studiích inženýrských Fedor nehrubě prospíval, takže musil jeden ročník opakovati. Bylí sice neustále zaneprázdněn, vzdaloval se zábav svých soudruhů a vyhledával samotu; avšak inženýrské rýsování ho nebavilo; všechen svůj svobodný čas věnoval četbě Balzaca, Shakespeara, Gotha, Vikt. Huga, a rozmluvy o výtvorech velikých spisovatelů byly nejoblíbenější jeho zábavou. Jeho tehdejší korrespondence s bratrem prozrazuje neobyčejnou na jeho věk (byloť mu sotva sedmnáct let) vyspělost duševní; jeho dopisy jsou plny hlubokých myšlének a úvah o předmětech čistě abstraktních.

Brzy po vstoupení do inženýrského učiliště ztratil Dostojevský i otce, jenž zemřel 1839. V učilišti strávil celkem čtyři roky; v srpnu 1841, odbyv si povinné zkoušky, byl povýšen za důstojníka (praporščíka), zůstaven však pro další vzdělání odborná v ústavě inženýrském, jejž opustil po dvou letech 1843 jako podporučík a vstoupil do vojenské služby při inženýrském departementě vojensk. ministerstva v Petrohradě. Soudruhy a spolužáky Fedora Dostojevského byli proslulí potom vojenští inženýři Totleben, hrdina Sevastopolský, Kaufman, hrdina Turkestanský, a Radecký, hrdina Šipky za poslední války ruskoturecké. Ze spolužáků jeho byli jen dva nezdarové, tací totiž, kteří se minuli cíle, k němuž se hotovili a zbloudili na pole literární nebo umělecké. Byli to D. Grigorovič, slavný románopisec, a malíř Trutovský, proslulý genrovými obrazy ze života maloruského. Fedor Dostojevský řadí se k nim tedy jako třetí důstojný a slavný „nezdara".

R. 1843 počíná tedy samostatný život Dostojevského. Měl jako důstojník nevelké sice, ale slušné příjmy; mimo to z otcovského dědictví dostávalo se mu ročně od poručníka značného příspěvku. Mohl tedy býti živ. Ale Dostojevský neměl nikdy ani kopějky. Celé týdny se živil mlékem a černým chlebem, jejž mu přinášel jeho sluha na dluh z hokynářského krámku. Bylť člověkem neobyčejně nepraktickým a obíral ho každý, kdo chtěl. Dluhů měl po krk – jediná ta okolnost, ve které tuším nezůstal po zadu za svými soudruhy stavu důstojnického. Avšak i tu se projevila jeho nepraktičnost: on své dluhy platil, platil i ohromná procenta a jeho soukromá korrespondence skoro po všechna léta jeho života jest jedinou řadou návrhů a pokusů, kde a jak by mohl sehnati novou půjčku. Teprve poslední dvě léta se obešel bez cizí pomoci; zásluha toho nenáleží však jemu, nýbrž péči jeho druhé choti, jíž sě podařilo hmotné poměry svého nepraktického manžela uvésti do pořádku.

Vojenská služba se Dostojevskému brzy zprotivila. Sotva uplynul rok, podal žádost, aby byl dán do výslužby a r. 1844 opustil navždy vojenskou kancelář, v níž byl zaměstnán, opustil ji, nemaje v kapse ani kopějky. Měl však hotový román Bědnyje ljudi (Chudí lidé), jejž psal v letech 1843 a 1844. Prostřednictvím svého spolužáka Grigoroviče seznámil se s Nekrasovem, jenž připravoval pro příští rok literární sborník, a jemu odevzdal svůj román. Podvečer jej odevzdal a ráno o čtvrté hodině přišli nenadále Grigorovič s Nekrasovem do jeho bytu, počali překvapeného spisovatele objímati a gratulovati mu k budoucímu úspěchu jeho rómánu. Nekrasov totiž, obdržev rukopis, počal hlasitě čisti na zkoušku začátek, četl dále, a když samému docházel dech, dával čisti Grigoroviči, až dočetli jedním dechem až do konce. Celí nadšeni obsahem přečteného románu neměli nic jiného na práci, než odebrati se ihned za bílé Petrohradské noci k Dostojevskému a obejmouti šťastného autora.

V letech čtyřicátých byl nejvyšší instancí v záležitostech kritických Bělinský. Jemu tedy odevzdal Nekrasov získaný román na posouzenou se slovy: „Našel se nový Gogol!" Bělinský přijal rukopis s nedůvěrou, ale když přečetl, okamžitě si dal představiti Dostojevského. „Vy ani nevíte, co jste to napsal!" přivítal aristarch ruské literatury přicházejícího 23letého jinocha. „To jen tak umělecký instinkt vám vnukl to, co jste napsal, ale mohl-li jste vniknouti v hlubinu té strašné pravdy, kterou jste nám odhalil? Není možná, abyste všemu tomu rozuměl. Toť celá tragédie! atd." Tak vysoce ocenil největší kritik ruský Bělinský „Chudé lidi", v nichž líčí Dostojevský román chudobného činovníka Petrohradského Děvuškina a sirotka Váreňky, s nimiž se čtenářové Ruské knihovny seznámí v českém překladě.

Tak vstoupil Dostojevský r. 1845 do kruhu ruských spisovatelův a sice rázem jako hvězda prvé velikosti. „Chudí lidé" jest první jeho spis tištěný. Před tím psal Dostojevský mnoho různých pokusů, jak je patrno z různých narážek v jeho dopisech. Všechny ty pokusy však zmizely, byvše zničeny patrně rukou samého autora, jenž jich neuznal za hodny světla světa.

Po „Chudých lidech" sepsal Dostojevský romány Dvojník (1845), Gospodin Procharčin a novelly Netočka Nezvanova (1846), Ghozjajka (1847) a Bílé noci (1848). Ale ani jedna z těchto prací nedostihla té výše, jako „Chudí lidé". A tu počíná nevolná přestávka v literární činnosti Fedora Michajloviče.

Známost s Bělinským měla značný vliv na Dostojevského. Bělinský snažil se mu vysvětliti to, co v něm už bylo, když psal „Chudé lidi", co postihl svým uměleckým čitím, ale nikoliv ještě rozumem: počal ho zasvěcovati do zásad socialistických. Socialismus tehdejších dob na Rusi byl ovšem jen theoretický; záleželť ve čtení podloudně do Ruska přivážených spisů francouzských a německých socialistův, a v ohnivých debattách o spisech těch v soukromých společnostech Petrohradské mládeže. Takových společností či kroužků bylo v Petrohradě několik. Na ně obrátil svou pozornost Petraševský, úředník v ministerstvě zahraničných záležitostí, a umínil si, že jich použije k šíření socialistických zásad v životě praktickém. O večerních besedách u Petraševského hlásán atheismus, mluvilo se proti censuře, neboť velká část navštěvovatelů Petraševského byli spisovatelé, hlavně pak horleno pro zrušení nevolnictva, třebas pomocí všeobecné revoluce. Petraševci, – tak zváni později účastníci besed u Petraševského – skutečně se tehda ještě domnívali, že ruský prostý lid, stenající v ty doby ještě pode jhem nevolnosti, půjde ve věci té za jedno s pány a povstane proti caři. Ostatně což se diviti Petraševcům! Osudný ten omyl svedl i nihilisty let sedmdesátých a je známo s dostatek, jak odpověděl ruský mužík na výzev nihilistické propagandy.

I Fedor Dostojevský přilnul k Petraševcům a navštěvoval besedy u Petraševského od r. 1846, mimo to pak byl členem užšího ještě kroužku, jenž se scházel r. 1849 u spisovatele Durova. Dostojevský sám hájil hlavně myšlénku osvobození nevolného lidu, a sice tak, aby osvobozený lid byl nadělen půdou, čímž se lišil od dekabristů let dvacátých; mimo to horlil pro svobodu tisku a veřejný soud. Ve schůzích býval vážen pro svou plamennou výmluvnost a vášnivou povahu, působící na posluchače ohromující dojem.

Jedním z nejpohnutějších večerů byl ten, kdy Dostojevský ve shromáždění Petraševců předčítal list Bělinského, jímž se slavný kritik vyslovuje co nejrozhodněji proti reakcionářskému směru, vanoucímu v poslední publikaci Gogolově „Z korrespondence s přátely". Jak se později ukázalo, čtení listu Bělinského bylo nejtěžším hříchem, jehož se Dostojevský dopustil ve schůzích Petraševců, neboť vyšetřovací kommisse, zřízená pro záležitosti Petraševců, shledala, že list, za nějž by Bělinský sám nebyl ušel Sibiře, kdyby ji nebyla předešla předčasná smrt, je „neobyčejně drzým prohlášením se proti pravoslaví a vrchní státní moci", a že Dostojevský jako rozšiřovatel onoho listu musí býti pokládán za buřiče.

Policie Petrohradská měla dlouho již podezření, že se u Petraševskěho děje cosi, o čem by měla míti podrobnější zprávu. Ale té zprávy se jí nedostávalo. Nemohlať nalězti „důvěrníka", jenž by intelligencí a stavem svým mohl činiti nároky, že by mu byl dovolen přístup do schůzí kroužku Petraševců. Teprve po celoročním hledání namanul se jí jakýsi pan Antonelli, syn sochaře Vlacha, usazeného v Rusku, sloužící podobně jako Petraševský v ministerstvě zahraničných záležilostí. Jako soudruh z úřadu byl Antonelli uveden od Petraševskěho do večerní schůze, kde pilně poslouchal, co zaslechl, si poznamenal a s náležitým seznamem jmen odevzdal všechno policii.

V noci se 22. na 23. dubna 1849 nastalo zatýkání. Byli zatčeni celkem 34 lidé, z nichž 23 ponecháni ve vyšetřování. Kromě hlavního osnovatele spiknutí Butaševiče-Petraševského octlo se v budově pověstného třetího oddělení (státní policie) na Fontánce několik důstojníků gardových pluků, několik úředníkův a posluchačův universitních a pak spisovatelé Fedor Dostojevský, Durov, Pleščejev, Achšarumov a Palm, lidé vesměs od 20 do 30 let stáří. Všichni byli šlechtici až na dva obchodníky. Z budovy třetího oddělení převezli spiklence následující noci přes Nevu do pevnosti Petro-Pavlovské a zde je uvěznili v kazematech. Dle výslovného svědectví všech Petraševců jednali s nimi ve vězení slušně, dobře je krmili, po čase dovolili též čisti a psáti. Dostojevský sepsal v kazematech za doby vyšetřování povídku Malý hrdina, jež však byla uveřejněna až po letech v „Otečesťv. Zápiskách".

Vyšetřování trvalo osm měsíců; pak se sestoupila zvláštní kommisse soudní, jež dne 16. listop. 1849 odsoudila všechny Petraševce až na jednoho k smrti zastřelením. Avšak pro mnohé polehčující okolnosti předložila kommisse svůj rozsudek caři Mikuláši s prosbou, aby jej milostivě zmírnil. Mezi odsouzenými k smrti byl i Dostojevský. Car Mikuláš vyhověl prosbě kommisse; Petraševskému přisoudil dle návrhu soudní kommisse za trest doživotní nucenou práci v sibiřských dolech, ostatním Petraševcům zmírnil trestytak, že měli přestupek svůj odpykati žalářem od 15 do 2 let, někteří jen vřaděni do vojska jako řadoví vojáci. Dostojevskému přisouzena čtyři léta nucené práce v káznici při pevnosti Omské v Sibiři a po uplynutí této lhůty měl býti vřaděn do některého sibiřského pluku řadovým vojákem.

22. prosince 1849 vytištěn v úředním vojenském listě "Invalid" rozsudek. Ale prve než přečten i odsouzencům, bylo jim z trestu prožiti několik hrozných minut v očekávání smrti. Byli za tím účelem přivezeni z pevnosti na rozsáhlé nádvoří Seměnovského pluku, uvedeni na popravní lešení se sloupy, k nimž měli býti přivázáni a zastřeleni, rozestaveni do dvou řad a z úst auditorových uslyšeli, že jsou odsouzeni k smrti. Přišel duchovní s křížem, aby jim poskytl poslední náboženskou útěchu před smrtí. Petraševského s dvěma hlavními vinníky s kuklemi na hlavách přivázali ke sloupům, vystoupily oddíly vojska a důstojník dal povel. Cvakly kohoutky a zbýval poslední okamžik, aby velící důstojník zvolal „Pli"!⁴⁶ a družné výstřely přenesly by nešťastníky do říše stínů. V tom okamžiku zamával bílý šátek a odsouzencům, kteří stáli bez kabátu na mraze 21°, oznámena milost. Petraševského odvezli s popraviště přímo na Sibiř, ostatní zpět do pevnosti, odkudž je jednotlivě odváželi do žalářů, jim přisouzených.

Dostojevský s Durovém, jenž odsouzen k témuž trestu a do téže káznice v Omsku, jako Dostojevský, vyjeli z Petrohradu 24. prosince a byli vezeni až do Tobolska, odkudž byli do Omska dopraveni pěšky. Před odchodem z Tobolska navštívily je v žaláři ženy dekabristův, žijících v Tobolsku, a sice Muravjevá, Annenková s dcerou a Fonvizina, vyčastovaly naše politické zločince a darovaly jim na památku každému evangelium, v jehož deskách byly zalepeny peníze. Evangelium a bible byly jediné knihy, v káznici dovolené. Co čekalo Dostojevského v Omsku, jaký byl jeho žalář a jak v něm strávil ty čtjři roky, k nimž byl odsouzen, to vše nalezne čtenář v knize, kterou mu tuto předkládáme v českém překlade. „Zápisky z mrtvého domu" líčí ovšem smutné zkušenosti vlastního jich autora, jenž se v nich skrývá pode jménem Alexandra Petroviče Gorjančikova. Některé úchylky od skutečnosti, jako že Gorjančikov odsouzen do kátorgy, t. j. k nuceným pracím v káznici, na deset let pro vraždu ženy, že přibyl do káznice v listopadu místo v březnu, ničeho ovšem nemění na smutné pravdě, že všechno, co zde líčí autor, také sám vskutku prožil. Proto také jsme se zdrželi trochu déle při spiknutí Petraševcův, neboť je vlastně úvodem k „Zápiskám z mrtvého domu".

Čtyřletý pobyt v káznici měl neobyčejný vliv na další spisovatelskou činnost Dostojevského. Sám on se přiznával, že v káznici počalo jeho vnitřní obrození. Za posledních let, strávených v Petrohradě, byl prý duševní život jeho tak strašný, že byl na pokraji šílenství. Žalář ho spasil; vrátilť ho k životu. Tam v Omské pevnosti stal se Dostojevský tím psychologem analytikem, zkoumajícím nejtajnější hlubiny lidských duší, tam v něm vypučely zárodky těch velkolepých románů, jež uchvacují duši čtenářovu svou hroznou pravdou. Tam v káznici prošel Dostojevský celou školu oné „národní pravdy", kterou hledal již jako dítě na vsi, a která se v káznici otevřela před ním do kořán, tak že pochopil hluboký význam slova „nešťastný", kterým prostý ruský lid zaměňuje slovo „zločinec", a poznal, proč je prostému Rusovi každý zločin jen „neštěstím". V žaláři měl Dostojevský dosti času, aby zkoumal povahu ruského lidu, a když svedl účty svého zkoumání, tu přišel k přesvědčení, že „ne mnohému mohou naučiti lid naši mudrci, spíše sami se musí ještě u něho poučiti".

2. března 1854 uplynula čtyřletá lhůta jeho pobytu v káznici, načež zařaděn do pěšího pluku v Semipalatinsku řadovým vojákem. Po roce zemřel cař Mikuláš a na trůn dosedl Alexander II, jenž vrátil svobodu mnohým politickým provinilcům. I Dostojevskému se dostalo milosti. V lednu 1856 povýšen za poddůstojníka, v říjnu téhož roku opětně za důstojníka, konečně r. 1858 navráceno mu i právo dědičného šlechtictví, jež ztratil odsouzením do káznice. Počátkem r. 1859 obdržel dovolení, že smí tisknouti své práce pod svým vlastním jménem, a hned na to 18, března dán na vlastní žádost do výslužby pro chorobu a dovoleno mu vrátiti se do evropského Ruska, zatím do Tveři, v listopadu však téhož roku dovolen mu návrat i do Petrohradu. Tím odstraněn poslední zbytek jeho trestu.

Věta, že Dostojevský odchází do výslužby pro chorobu, nebyla planou frází. Trpělť padoucí nemocí, jež v něm tkvěla již z mládí, ale rozvila se dokonale teprve v Sibiři. Padoucnice urychlila po letech jeho smrt.

Nová perioda spisovatelské činnosti Dostojevského počala již na Sibiři, v Semipalatinsku. Tam vznikly povídky „Dědův sen" a „Selo Stepančikovo", jež však neměly valného úspěchu. Teprve po návratu do Petrohradu vrátila se mu i stará sláva, jež ho provázela po vydání „Chudých lidí".

Roku 1861 počal bratr jeho, Michaíl Michajlovic vydávati literární a politický měsíčník „Vremja", jehož vlastním redaktorem a hlavním spolupracovníkem byl Fedor Michajlovič. V měsíčníku tom uveřejnil Dostojevský román "Ponížení a zarmoucení", jenž způsobil opětně veliký dojem na čtenářstvo. Ačkoliv byl román práce spěšná a proto nikoli bez značných vad, byl přec to nejlepší, čím se mohla literatura ruská vykázati onoho roku. Románu tomu děkoval nový měsíčník za svou značnou populárnost a spojenou s ní výnosnost. Ještě však více proslavily Dostojevského „Zápisky z mrtvého domu", jež uveřejňoval v tutéž dobu, totiž r. 1861 a 1862. O knize té napsal po letech hr. Lev Tolstoj: „Četl jsem ,Mrtvý dum' … Neznám v celé naší literatuře, ani Puškina nevyjímaje, knihy lepší než ta. Nikoliv ton její, nýbrž hlediště je podivuhodné – upřímné, přirozené a křesťanské. Dobrá, poučná kniha."