Zápisky z mrtvého domu

„Je hais ces brigands," říkával mně často, pohlížeje s nenávistí na trestance, které jsem zatím už poznal blíže, a nijaký můj důvod v jejich prospěch na něho nepůsobil. Nechápal, co mluvím; časem sice souhlasil se mnou jaksi roztržitě; ale zítřejšího dne opakoval znova: „Je hais ces brigands."⁴¹ Podotknu při té příležitosti, že jsme často spolu rozmlouvávali po francouzsku, a za to nás jeden dozorce při pracích, ženijní voják Dranišnikov, nevím z jakého důvodu, nazval „feršely". M…ský oživoval jen tehdy, když si vzpomínal na matku. „Je stara, nemocna," říkal mně, „miluje mne více než všechno na světě, a já zde ani nevím, je-li živa nebo ne? Jí dostačí už to, že věděla, že jsem musil běhali ulicí…" M…ský nebyl původu šlechtického a prve než byl deportován, byl potrestán tělesně. Když na to vzpomínal, stiskal zuby, a snažíval se pohlížeti stranou. V poslední době počínal stále častěji a častěji choditi sám. Kdysi dopoledne po jedenácté hodině ho zavolali k veliteli pevnosti. Velitel mu vyšel vstříc s veselým úsměvem.

„Nu, M…ský, co pak se ti zdálo dnes?" otázal se ho.

„Já se celý zachvěl," vypravoval nám M…ský, když se vrátil k nám. „Jako by mne do srdce bodl."

„Zdálo se mi, že jsem obdržel psaní od matky," odpověděl veliteli.

„Něco lepšího, mnohem lepšího!" namítnul velitel. „Jsi svoboden! Tvoje matka za tebe prosila… její prosba byla vyslyšena. Zde máš její psaní a tu je rozkaz, tebe se týkající. Ihned budeš propuštěn z káznice."

Vrátil se k nám bledý, ještě se nevzpamatovav od své zprávy. My mu přáli štěstí. On nám tiskl ruce svýma chvějícíma se, zchladlýma rukama. Mnozí trestanci také mu přáli a byli rádi jeho štěstí.

Stal se osadníkem a zůstal v našem městě. Brzy tu obdržel místo. Z počátku často přicházel k naší káznici a když mohl, sděloval nám různé novinky. Zvláště politické noviny velice ho zajímaly.

Z ostatních čtyř, totiž kromě M…ského, T…ského, B…ského a Ž…ského, dva byli ještě velmi mladí lidé, poslaní sem na krátkou dobu, málo vzdělaní, ale poctiví, prostí, přímí. Třetí, A…čukovský, byl už příliš prostý člověk a ničeho zvláštního v sobě nechoval; ale čtvrtý, B…m, člověk obstárlý, působil na nás na všechny praošklivý dojem. Nevím, jak se dostal mezi zločince tohoto druhu, a i sám popíral své účastenství v něm. Byla to hrubá, drobně měšťácká duše, se zvyky a pravidly kramáře, jenž zbohatl z kopejek, o něž ošidil kupující. Neměl nijakého vzdělání, a nic ho nezajímalo kromě jeho řemesla. Byl malířem, ale za to už malířem vynikajícím, malířem velkolepým. Velitelství zvědělo brzy o jeho schopnostech a celé město počalo si zjednávati B…ma, aby jim maloval stěny a stropy. Za dvě léta omaloval skoro všechny erární byty. Držitelé bytů platili mu sami a proto mohl žíti daleko ne chudě. Ale nejlepší bylo to, že na práci s ním počali posýlati též druhé jeho soudruhy. Ze tří, kteří s ním chodili stále, dva se naučili od něho řemeslu, a jeden z nich, T…řevský, počal pak malovati nic hůře než on.

Náš major, jenž také obýval v erárním domě, povolal k sobě též B…ma a dal si vymalovati všechny stěny a stropy. Nu zde se B…m již přičinil; ani u generálního gubernátora nebylo tak vymalováno. Dům byl dřevěný, přízemní, dosti vetchý, a hrozně zvětralý z venku; ale uvnitř bylo všechno vymalováno jako v paláci a major byl u vytržení… Třel si ruce a říkal, nyní že se jistě ožení. „Má li člověk takový byt, není možná, aby se neoženil;," dodával zcela vážně. B…mem byl čím dál, tím více spokojen a skrze B…ma i druhými, kteří pracovali spolu s ním. Práce trvala celý měsíc. Za ten měsíc major úplně změnil své mínění o všech trestancích našeho druhu a počal s nimi jednati milostivěji. Došlo až na to, že kdysi z nenadání povolal k sobě z káznice Ž…ského.

„Ž…ský!" zvolal major; „já jsem tě urazil. Dal jsem tě sesekat bez příčiny, vím to. Já toho nyní lituju. Chápeš to? Já, já, já – toho lituju!"

Ž…ský odvětil, že to chápe.

„Ale chápeš-li to náležitě, že já, já, tvůj velitel, dal jsem si

tě zavolati proto, abych tě poprosil za odpuštění! Cítíš-li to?

Co jsi ty přede mnou? Červ! Ještě méně, než červ; jsi trestanec!

A já – z boží milosti⁴² major. Major. chápeš-li to?"

Ž…ský odpověděl, že chápe i to.

„Nu, tedy, nyní se s tebou smiřuju. Ale cítíš-li, cítíš-li to úplně, v celé velikosti? Jsi-li jen schopen, abys to pochopil, abys tomu porozuměl? Představ si jen: já, já major… atd."

Ž…ský líčil mně sám celý ten výstup. Měl tedy i tento opilý, vzdorovitý a nepořádný člověk lidský cit v těle. Uváží-li se jeho názory a jeho duševní rozvoj, bude možno pokládati takový jeho čin skoro za velkomyslný. Ostatně dost možná, že tu mnoho spolupůsobilo opojení.

Tužba jeho se však nesplnila: neoženil se, ačkoli byl k tomu úplně odhodlán, když byla úprava jeho bytu dokonána. Místo ženitby upadl do vyšetřování a bylo mu poručeno, aby podal žádost za přesazení do výslužby. Tu mu připočítali i všechny staré hříchy. Býval v onom městě, nakolik se pamatuju, dříve policejním ředitelem… Rána padla na něho neočekávaně. Zpráva o ní způsobila v trestnici nesmírnou radost. Byl to svátek, slavnost! Major, pravilo se, řval jako stará baba, až mu slzy tekly. Ale ničeho nepořídil. Vstoupil do výslužby, pár šedých koní prodal, po nich celý svůj majetek a upadl až v nouzi. Potkávali jsme ho potom v občanském, obnošeném kabátě s čapkou s vojenskou kokardou. Zlostně patříval na trestance. Ale všechen význam jeho minul, sotva svlékl vojenskou uniformu. V uniformě byl hrůzou, bohem. V kabátě se stal najedoou holé nic a podobal se lokaji. Jest ku podivu, jak důležitou bývá uniforma pro takové lidi!

IX

Útěk.

Brzy po odstranění našeho majora staly se důkladné změny v naší káznici. Nucené práce byly zrušeny a místo nich zřízena trestanecká rota s vojenským představenstvem na způsob trestaneckých rot v evropském Rusku. To znamenalo, že odsouzených k nuceným pracím druhé třídy do naší trestnice více nepřiváděli. Od té doby počala se trestnice osazovati jedině trestanci stavu vojenského, tedy osobami, jež nebyly zbaveny všech občanských práv, právě takovými vojáky, jako všichni vojáci, jen že potrestanými, přicházejícími sem na krátkou dobu (na nejvýš na šest let), a po odchodu z trestnice opět se vracejícími ke svým praporům jako vojáci, jakými bývali i dříve. Ostatně ti z nich, kteří se vraceli do trestnice pro nové přestupky, bývali trestáni, jako i dříve, dvacetiletým pobytem v trestnici.

Bylo u nás ostatně i do té změny zvláštní oddělení trestanců stavu vojenského, ale bydleli s námi pohromadě proto, že jinde neměli místa. Nyní pak se stala celá trestnice tímto vojenským oddělením. Samo sebou se rozumí, že dřívější trestanci, praví odsouzenci k nuceným pracím stavu občanského, zbavení všech svých občanských práv, znamenaní a na půl hlavě oholení, zůstali v trestnici, pokud by úplně neuplynula jich lhůta; noví nepřicházeli a staří ponenáhlu odbývali svou lhůtu a odcházeli, tak že po desíti letech neměl v naší trestnici zůstati ani jeden trestanec stavu občanského. Zvláštní oddělení zůstalo i nadále při naší trestnici, a do něho ob čas pořád ještě byli posýláni vojáci, kteří se dopustili zvláště těžkých zločinů, a sice na tak dlouho, dokud by nebyla zřízena v Sibiři káznice se zvláště těžkými nucenými pracemi.

Náš život zůstal tedy vlastně i na dále právě takovým, jakým byl dříve: týž způsob života, tatáž práce a skoro tytéž pořádky; jen správa se změnila a stala se složitější. Štábní důstojník byl pojmenován velitelem roty a kromě něho čtyři vyšší důstojníci, kteří měli po pořádku službu v trestnici. Odstraněni byli též invalidové; místo nich bylo dosazeno dvanáct poddůstojníkův a profos. Trestanci byli rozděleni na desítky, ze samých trestanců vybráni svobodníci, ovšem jen nominální, a Akim Akimyč ovšem sám sebou se stal svobodníkem. Celé to nové zařízení a celá trestnice se všemi jejími představenými, a trestanci, zůstala jako i dříve pod vrchní správou velitele pevnosti jakožto hlavního představeného. To jest tedy všechno, co se změnilo.

Rozumí se, že trestanci byli zprva velice vzrušeni, posuzovali, odhadovali a zkoumali nové představené; ale když poznali, že zůstalo vlastně všechno při starém, ihned se uspokojili a náš život vlekl se jako dříve. Ale hlavní bylo to, že všickni byli zbaveni bývalého majora; všichni jako by si byli oddechli a stali se bodřejšími. Zmizelo polekané vzezření; každý nyní věděl, že v případu nouze mohl všechno vysvětliti představenému, a nevinný že může býti leda jen z nedorozumění potrestán místo vinného. Ba i kořalku prodávali u nás dále právě za týchž podmínek, jako dříve, nehledě na to, že na místo bývalých invalidů přišli nyní poddůstojníci. Tito poddůstojníci ukázali se po větším díle slušnými a rozumnými lidmi, kteří chápali své postavení. Někteří z nich ostatně jako by si byli chtěli z počátku zafuriantit a smyslili si, ovšem z nezkušenosti, jednati s trestanci tak, jako s vojáky. Ale brzy i ti se dovtípili, oč tu běží. Jiným pak, kteří se příliš dlouho nemohli dovtípiti, vysvětlili už sami trestanci vlastní podstatu věci. Bývaly dosti ostré srážky; na příklad: svedou poddůstojníka, napojí ho vodkou a potom mu oznámí, ovšem svým způsobem, že pil spolu s nimi a tedy… Skončilo to tím, že poddůstojníci lhostejně se dívali, či lépe řečeno snažili se neviděti, jak přinášejí do kasáren měchýře a prodávají vodku. A nejen to: jako bývalí invalidové, tak i oni chodili na trh a přinášeli trestancům preclíky, maso a všechno ostatní, totiž takové věci, které mohli obstarati bez většího zahanbení. Proč se staly všechny ty změny, proč káznici změnili v trestaneckou rotu, to již nevím. Přihodilo se to již za posledních let mého pobytu v trestnici. Ale ještě dvě léta mně bylo souzeno stráviti za nových pořádků.

Mám zapisovati celý ten život, všechna má léta v káznici? Myslím, že ne. Kdybych chtěl psáti po pořádku, jedno za druhým všechno, co se přihodilo a co jsem viděl a zkusil za ta léta, mohl bych, jak se samo sebou rozumí, napsati ještě třikrát, čtyřikrát tolik hlav, než co je jich doposud napsáno. Ale takové popisování stalo by se nezbytně na konec příliš jednotvárným. Všechny příhody byly by příliš jednoho a téhož rázu, zvláště jestliže si čtenář z těch hlav, které jsou doposud napsány, utvořil již jakýs takýs dostačující pojem o životě odsouzenců k nuceným pracím druhé třídy. Měl jsem v úmyslu vylíčiti celou naši káznici, a vše, co jsem zažil za ta léta, v jednom názorném a jasném obraze. Dosáhl- li jsem onoho cíle, nevím. Částečně nemohu o tom ani souditi. Ale jsem přesvědčen, že možno na tom již přestati. A k tomu mne samého se časem vzmáhá tesknost při těchto vzpomínkách. A konečně sotva bych si mohl připamatovati všechno. Pozdější léta jaksi se v mé paměti setřela. Mnohé okolnosti, jsem o tom přesvědčen, zapomněl jsem úplně. Pamatuju se například, že všechna ta léta, ve své podstatě tak podobná jedno k druhému, plynula mdle, tesklivě. Pamatuju se, že ty dlouhé, nudné dni byly tak jednotvárné, jako by po dešti voda kapala se střechy po kapkách. Pamatuju se, že jedině vášnivá touha po vzkříšení, znovuzrození, novém životě sílila mne, abych čekal a doufal. I dodal jsem si posléze síly: čekal jsem, odpočítával jsem každý den, a nehledě na to, že jich zbývalo tisíc, s rozkoší jsem odpočítával po jednom, provázel, pohřbíval jsem jej a při počátku příštího dne byl jsem rád, že zbývá už ne tisíc, nýbrž jen devětset devadesát devět.

Pamatuju se, že po celou tu dobu, přes to, že jsem měl sta soudruhův, byl jsem strašně osamělým a že jsem si nakonec oblíbil ono osamění. Duševně osamělý zkoumal jsem celý svůj minulý život, procházel jsem všechno do nejmenších podrobností, vmyslíval jsem se do své minulosti, soudil jsem sám sebe neúprosně a přísně, a někdy jsem až děkoval osudu za to, že mně seslal ono osamění, bez něhož by nebylo došlo k onomu soudu nad samým sebou, ani k oné přísné revisi dosavadního života. A jakou nadějí zatlouklo tehda mé srdce! Myslil jsem, rozhodl jsem se, zapřisáhl jsem se, že nebude již v mém budoucím životě takových chyb, ani takových poklesků, jako dříve. Načrtal jsem si program svého budoucího života a ustanovil jsem se, že se ho budu přísně držeti. Zrodila se ve mně znova slepá víra, že to všechno splním a mohu splniti… Očekával jsem, přivolával jsem svobodu, aby přišla co nejdříve; chtěl jsem se znova zkusiti v novém zápase. Chvílemi se mne zmáhala křečovitá nedočkavost… Ale mně jest nyní bolestno vzpomínati si na tehdejší můj duševní stav. Ovšem týká se to všechno pouze mne samého… Ale zapsal jsem to proto, poněvadž se mně zdá, že to každý pochopí, protože se musí totéž přihoditi každému, upadne-li do žaláře na jistou dobu za květu svých let a sil.

Ale což o tom mluvit!.. Raději budu ještě něco vypravovati, abych neskončil příliš náhlým úsekem.

Napadlo mne, že se snad někdo optá: Což opravdu nebylo možno nikomu z káznice uprchnouti a za všechna ta léta nikdo u vás neuprchl? Napsal jsem již, že trestanec, jenž strávil dvě nebo tři léta v káznici, počíná si již ceniti ona léta a nevolky začíná počítat, že lépe bude dožiti zbývající léta bez namáhání, bez nebezpečenství a vyjiti posléze zákonitým způsobem z káznice jako osadník. Ale takový rozpočet směstná se jen ve hlavě trestance, odsouzeného na dobu nepříliš dlouhou. Odsouzený na dlouhou dobu snad by byl hotov odvážiti se… Ale u nás se to jaksi nepřiházelo. Nevím, měli-li snad příliš velký z toho strach, nebo dohled že byl příliš přísný, vojenský, či že místnost našeho města byla ve mnohém vzhledě nepříznivá – holá rovina, otevřená? Těžko říci. Mám za to, že všechny ty příčiny měly svůj vliv. Opravdu uprchnouti od nás bylo pořádně těžko. Ale přece i za mne se přihodil jeden takový případ: dva se odhodlali a sice dva z nejdůležitějších zločincův…

Když byl odstraněn náš major, tu A…v (týž, který mu sloužil za vyzvědače v káznici) zůstal úplně na holičkách, bez protekce. Byl ještě velmi mladý člověk, ale povaha jeho se upevňovala a ustalovala s lety. Vůbec to byl člověk drzý, odhodlaný, ba i dosti důvtipný. Třebas by se i nyní zaměstnával vyzvědačstvím a různými jinými podobnými živnostmi, jež se vykonávají jen potají, kdyby mu dali svobodu, ale už by nevlezl do pasti tak hloupě a nepředloženě, jako prve, když za svou hloupost zaplatil káznicí. Cvičil se u nás z části také v padělání průvodních listův. Ale určitě to ostatně tvrditi nemohu. Vypravovali mně to naši trestanci. Říkali, že pracoval v tom oboru ještě tehda, když chodíval k majorovi do kuchyně, a že toto zaměstnání náležitě vykořistil. Slovem on, zdá se, mohl býti schopen všeho, jen aby změnil svůj osud. Měl jsem příležitost poznati z části jeho duši: cynismus jeho dostupoval do podivuhodné drzosti, do nejchladnějšího posměchu a budil nepřekonatelný odpor. Zdá se mi, kdyby dostal příliš velikou chuť na sklenku vodky, a kdyby oné sklenky nebylo možná dostati jinak než zavražděním někoho, že by ho zcela jistě zavraždil; ovšem kdyby se to dalo učiniti tajně, aby se nikdo o tom nedověděl. V káznici se naučil uvažovati. Na tohoto člověka tedy obrátil svou pozornost trestanec zvláštního oddělení, Kulikov.

Mluvil jsem již o Kulikovu. Byl to člověk ne mladý, ale vášnivý, čilý, silný, s neobyčejnými a různorodými schopnostmi. Cítil v sobě sílu a rád by si byl ještě požil; takovým lidem až do nejhlubšího stáří pořád se chce žíti. Kdybych se chtěl diviti, proč u nás neprchali, rozumí se, že bych se podivil prvnímu Kulikovu. Ale Kulikov se k tomu odhodlal. Kdo z nich měl na koho větší vliv, A…v-li na Kulikova, či Kulikov na A…va, nevím. Ale oba byli sebe důstojni a k onomu podniku hodili se navzájem. Spolčili se. Mně se zdá, že Kulikov očekával, že A…v přichystá průvodní listy. A…v pocházel z rodu šlechtického, z dobré společnosti, což slibovalo některou různotvárnost v budoucích dobrodružstvích, jen proberou-li se do evropského Ruska. Kdo ví, jak se smluvili, a jaké měli naděje; ale to jest jisté, že jejich naděje přesahovaly přes obyčejný rámec sibiřského tuláctví. Kulikov byl rozeným hercem, mohl si voliti mnohé, a různorodé role v životě; mohl se ledačehos nadíti, a při nejmenším stálých proměn v živobytí. Takové lidi káznice ovšem musila tlačiti. Smluvili se tedy, že prchnou.

Ale bez vojenského průvodce utéci nebylo možno. Bylo nutno přemluviti též vojáka, aby prchl s nimi. V jednom z praporů, ležících v pevnosti, sloužil jakýsi Polák, energický člověk, a zasluhující snad lepší osud, člověk už obstárlý, statný, vážný. Z mládí, když byl právě poslán do služby na Sibiř, uprchl z hlubokého stesku po domovu.

Chytli ho, potrestali a dvě léta ho drželi v trestanecké rotě. Když ho poslali nazpět k praporu, vzpamatoval se a počal sloužiti horlivě, ze všech sil. Za odměnu ho povýšili za svobodníka. Byl to člověk ctižádostivý, troufalý a vědomý své ceny. Potkával jsem ho několikrát za ta léta mezi vojenskými průvodci. Ledaco mně vypravovali o něm i Poláci. Zdálo se mně, že bývalý stesk obrátil se v něm v nenávist, tajenou, mlčelivou, ale neustálou. Tento člověk byl všeho schopen a Kulikov se nezmýlil, zvoliv si jeho za soudruha.

Příjmení jeho bylo Koller. Smluvili se a určili den. Bylo to v červnu za parných dnů. Podnebí jest v onom městě dosti rovné; v létě dodržuje počasí stálé, horké; a to právě je tulákovi vhod. Rozumí se, že se nemohli pustiti přímo z místa, z pevnosti; celé město jest viděti se všech stran, odevšad jest otevřeno. Kolkolem na dosti velikém prostranství není lesa. Bylo zapotřebí převléci se do občanských šatů, a za tím účelem bylo zprva nutno dostati se na předměstí, kde měl Kulikov ode dávna skrýši. Nevím, byli-li jejich přátelé na předměstí úplně zasvěceni do jejich tajemství. Sluší míti za to, že byli, ačkoliv potom při přelíčení úplně to dokázáno nebylo.

Toho roku v jednom zákoutí na předměstí právě zahájila svou činnost jistá mladá a velmi hezká holčina, zvaná Vaňka-Taňka, jež podávala veliké naděje a z části je později také uskutečnila. Také jí říkali oheň. Zdá se, že i ona byla jaksi súčastněna. Kulikov tratil na ni poslední groš už celý rok.

Naši chlapíci vyšli ráno na prostranství před strážnicí a ustrojili si obratně věc tak, že je poslali s trestancem Šilkinem, kamnářem a zedníkem, omítat prázdné kasárny řadového praporu, jenž dávno již odešel do letního ležení. A…v a Kulikov šli s ním jako podavači. Koller se přidružil jako vojenský průvodce, a poněvadž se třemi trestanci bylo nutno poslati průvodce dva, svěřili Kellerovi, jako starému zkušenému vojáku a svobodníkovi, ochotně mladého novobrance, aby mu dal návod a poučil ho o službě průvodce trestaneckého. Musili tedy míti naši uprchlíci velmi silný vliv na Kollera, a musil jim svatě uvěřiti, když po dlouholeté a za posledních let šťastné službě odhodlal se on, člověk rozumný, vážný a vypočítavý, že prchne s nimi.

Přišli do kasáren. Bylo šest hodin z rána. Kromě nich nebyl tam nikdo. Když asi hodinku popracovali, řekli Kulikov a A…v Šilkinu, že půjdou do dílny, předně že se tam mají sejíti s někým a za druhé, že při té příležitosti vezmou odtud hned jakýsi nástroj, jehož se jim tu nedostávalo. Se Šilkinem musili jednati opatrně, t. j. co možná nejvíce přirozeně. On byl z Moskvy, vyučený řemeslu kamnářskému, pocházel z moskevské měšťanské rodiny, byl chytrý, důvtipný, rozumný a málomluvný. Zevnějškem byl vyzáblý a spitý. Mohl by po celý život choditi ve vestě a v županu po moskevsku, ale osud rozhodl jinak, a po dlouhém putování uvázl u nás na vždycky ve zvláštním oddělení, t. j. v oddělení nejstrašnějších vojenských zločincův. Čím si zasloužil takového povýšení, nevím; ale nikdy nebylo pozorovati, že by byl nějak obzvlášť nespokojen; choval se klidně a stejně; jen časem se spil jako švec, ale tu se choval dobře. Do tajemství ovšem zasvěcen nebyl ale oči měl bystré. Rozumí se samo sebou, že Kulikov na něho mrknul, že jdou vlastně pro kořalku, která jest přichystána v dílně už od, včerejšího dne. To pohnulo Šilkina; rozešli se bez jakého koliv podezření. Šilkin zůstal sám s novobrancem, a Kulikov, A…v a Koller odebrali se na předměstí.

Minulo půl hodiny; nepřítomní se nevraceli; tu teprv Šilkina něco napadlo a počal rozmýšleti. Byl to chlapík, jenž, jak se říká, prolezl měděnými trubami. Počal si připomínati: Kulikov byl jaksi zvláště naladěn, A…v jako by mu byl dvakrát cosi pošeptal, alespoň Kulikov dvakrát na něho mrknul, což on viděl; nyní si to všechno připomínal. Na Kollerovi také cosi pozoroval; aspoň když odcházel s nimi, počal dávati poučení domobranci, jak se má chovati za jeho nepřítomnosti, a to bylo jaksi nezcela přirozeno zejména od Kollera. Slovem, čím dále se Šilkin rozpomínal, tím více se v něm zmáhalo podezření. Čas zatím utíkal, oni se nevraceli a rozčilení jeho dosáhlo krajních mezí. Chápal velmi dobře, jak velice šlo při tom též o jeho vlastní kůži; mohloť na něho padnouti podezření představených. Mohli si pomysliti, že propustil soudruhy, věda, oč jde, dorozuměv se s nimi dříve, a kdyby neoznámil v čas, že Kulikov a A…v zmizeli, podezření to stalo by se tím více pravděpodobným.

Nesměl tratiti času. Vzpomněl si ještě, že za poslední doby Kulikov se jaksi zvláště sblížil s A…vem, že si často spolu šeptali, často chodívali spolu za kasárnami, vzdáleni ode všech očí. Napadlo ho, že už tehda si něco pomyslil o nich… Pohlédl pátravé na svého dozorce; ten zíval, stoje opřen o pušku, a nejnevinnějším způsobem čistil si prstem nos, tak že ho Šilkin neuznal ani za hodna, aby mu sdělil své domněnky, nýbrž krátce mu jen řekl, aby šel za ním do inženýrské dílny. V dílně bylo nutno se optati, nezašli-li tam? Ale ukázalo se, že jich tam nikdo neviděl. Všechny pochybnosti Šilkina zmizely. „Aby si byli šli prostě popit, vyhodit si z kopýtka na předměstí, což si Kulikov někdy dovoloval" – pomyslil si Šilkin – „ale ani to se nedalo předpokládati. Byli by mu to nějak sdělili, protože nebylo příčiny, aby to před ním tajili." Šilkin zanechal práce, nevrátil se více do kasáren, nýbrž obrátil se přímo k trestnici.

Bylo již skoro devět hodin, když předstoupil před šikovatele a oznámil mu, oč jde. Šikovatel se zalekl a nechtěl z počátku ani uvěřiti. Rozumí se, že i Šilkin mu to oznámil všechno jen jako svou domněnku, podezření. Šikovatel běžel přímo k majorovi. Major ihned k veliteli pevnosti. Za čtvrt hodiny učiněna již všechna nezbytná opatření. Oznámili to samému generálnímu gubernátorovi. Zločinci byli důležití a za ně se jim mohlo pořádně dostati z Petrohradu. Ať již to bylo správné, nebo ne, ale A…v byl počítán mezi zločince politické; Kulikov byl ze „zvláštního oddělení", tedy arcilotr, a k tomu ještě vojenský. Nebylo doposud příkladu, aby prchl někdo ze „zvláštního oddělení". Vzpomněli si při té příležitosti, že podle řádu ke každému zločinci ze „zvláštního oddělení" patří při práci dva vojenští průvodci, nebo. alespoň jeden ke každému. Pravidla toho nebylo šetřeno. Byla to tedy náramně nepříjemná záležitost. Byli rozesláni schvální poslové po všech volostech, po všech okolních městečkách, aby oznámili útěk a zanechali všude popis uprchlíkův. Vyslali kozáky, aby je pronásledovali, chytali; dopsali i do sousedních újezdův a gubernií… Slovem dostali pořádný strach.

Zatím u nás v trestnici počalo se vzmáhati rozčilení jiného druhu. Trestanci jak se vraceli z prací, ihned se dovídali, co se přihodilo. Zpráva, ta již všechny obletěla. Všichni přijímali onu zprávu s jakousi neobyčejnou, zatajenou radostí. Všem jaksi srdce poskočilo… Neboť kromě toho, že ona událost přerušila jednotvárný život káznice a rozryla mraveniště, útěk, a sice takový útěk nalezl jakýsi příbuzný ohlas ve všech duších a rozechvěl v nich dávno zamlklé struny; cosi jako naděje, bujarost, možnost změny ve svém osudě, zachvělo se ve všech srdcích. „Vždyť uprchli odsud lidé, proč by tedy?.." A každý se při takovém pomyšlení stával bodřejším a s vyzývavým pohledem zíral na ostatní. Aspoň všickni se stali najednou jaksi hrdými a s vysoka počali pohlížeti na poddůstojníky.

Rozumí se, že do káznice ihned přiletěli představení. Přijel i sám velitel pevnosti. Naši si dodávali mysli a hleděli směle, až i trochu pohrdavě a s jakousi mlčelivou, přísnou vážností, jako by říkali: „Vidíte, že dovedeme provésti lecjaký kousek." Také se rozumí samo sebou, že se ihned dovtípili, že všichni představení přijedou do káznice, dovtípili se ihned, že budou všeobecné prohlídky a kdo co měl, všechno v čas uschoval. Věděli, že v takovém případě představenstvo vždycky silně „zmoudří po radě". Tak se také stalo: byl veliký poplach; všechno přeházeli, všechno prohledali, a – rozumí se, ničeho nenašli. Na odpolední práce poslali trestance pod zvýšeným vojenským dozorem. Na večer hlídky přicházely do káznice každou minutu; přepočítali trestance o jednou více než obyčejně; při tom se přepočítali o dvakrát více než obyčejně. Z toho vznikl opět poplach; vyhnali všechny na dvůr a počítali znova. Potom přepočítali ještě jednou v každé kasárně zvlášť… Slovem bylo mnoho běhání a starostí.

Ale trestanci toho nedbali. Všichni vyhlíželi nad míru samostatně, a jak už vždycky bývá v takových případech, chovali se po celý ten večer neobyčejně slušně. „Aby nikomu nemohli nic vytknouti," pravili si trestanci. Naše představenstvo si myslilo ovšem, nezůstali-li v káznici spoluvinníci uprchlíkův, a poručilo, aby se pátralo a dával se pozor na řeči trestancův. Ale trestanci se jen posmívali. „Je to zrovna taková věc, aby zanechali v trestnici spoluvinníky!" „Taková věc se koná tichými kroky a nikdy jinak." „Což je Kulikov takový člověk, anebo je A…v takový člověk, aby v podobné záležitosti nezametli za sebou stopu? Mistrovsky to provedli, nikdo neměl ani potuchy. Jsou to lidé, kteří měděnými trubami prolezli; skrze zavřené dvéře projdou!" Slovem Kulikov a A…v rostli ve slávě; všichni byli na ně hrdi. Tušili, že hrdinský kousek jejich bude podáním zachován v nejpozdějším potomstvu trestancův, jež přežije káznici.

„Mistrovský lid!" tvrdili jedni.

„Vida, myslili si, že od nás nelze prchnouti. A prchli!" dodali druzí.

„Prchli!" nášel se třetí a jaksi velitelsky se rozhlédl kolem sebe. „Ale kdo prchl?.. Ty se chceš k nim rovnati?"

V jinou dobu trestanec, jehož se týkala tato slova, byl by zcela jistě odpověděl na ono vyzvání a obhájil by svou čest. Ale nyní skromně pomlčel. „Vždyť opravdu nejsou všichni tací, jako Kulikov a A…v; člověk musí napřed dokázati, co umí…"

„A opravdu, braši, proč pak tu vlastně jsme?" přeruší mlčení čtvrtý, sedící skromně v kuchyni u okna, a mluvící trochu zpívavým hlasem, jsa příliš dojat, ale tajně jsa naplněn radostí a dlaní si podpíraje tvář. „Co jsme zde? Žijeme? – nejsme lidé; umřeli jsme? – nejsme nebožtíci. E-ech!"

„Naše záležitost není střevíc. S nohy neshodíš. Jaké tu e-ech!"

„Ale vždyť Kulikov…" vpletl se do řeci jeden z ohnivých, mladý hoch s mlékem na bradě.

„Kulikov!" skáče mu ihned do řeči druhý, opovržlivě skroutiv oči na nezkušeného mladíka; „Kulikov!.."

To znamená totiž: „Kolik se najde takových Kulikových?"

„Však i A…v, braši! Také povedený, ó povedený!"

„Kam pak! Ten i Kuliková mezi prsty ohne. Hledejte na kroužku konce!"

„A daleko-li asi nyní ušli, braši; bylo by zajímavo věděti…"

A hned počaly řeči, jak daleko se už dostali? A kterou stranou se asi dali? A jak by jim bylo výhodněji jíti? A která volost je blíže? Našli se lidé, kteří znali okolí. Je poslouchali se zvědavostí. Vypravovali o obyvatelích sousedních vesnic a rozhodli, že jsou to lidé nevhodní. Příliš blízko od města, je to lid mazaný; trestancům nedají zniku, schytají je a odevzdají.

„Zdejší sedlák, braši, je pálený. Ó, ó sedlák!"

„Sedlák málo důkladný!"

„Sibirják má solené uši. Nechoď mu do rány, zabije."

„Však i naši…"

„Inu ovšem, kdo s koho. Naši také nejsou zrovna takoví."

„Nu, když neumřeme, však uslyšíme."

„Co's myslil? Že je chytnou?"

„Myslím, že jich do smrti nechytnou!" chopil se slova jiný z horkokrevných, udeřiv při tom pěstí o stůl.

„Hm. Přijde na to, jak se to obrátí."

„A víte, braši, co já si myslím," ujal se slova Skuratov; „kdybych já byl na útěku, za živý svět by mne nechytli!"

„Tebe!"

Ozývá se smích; někteří se tváří, jako by ani nechtěli poslouchati. Ale Skuratov je už v proudu.

„Za živý svět by mne nechytli!" opakuje s důrazem; „často, braši, o tom rozmýšlím a sám sobě se divím. Tak se mně zdá, že bych skrze skulinu prolezl, ale nechytli by mne."

„Však až bys dostal hlad, přišel bys k sedlákovi pro chléb."

Všeobecný smích.

„Pro chléb? Hlouposti!"

„Co tu jazykem mlátíš? Vždyť jsi se strejdou Vášou kraví smrt zabil,⁴³ proto jste se sem také dostali."

Smích se zmáhal silněji. Vážní pohlížejí ještě s větším rozhořčením.

„To není pravda!" křičí Skuratov. „To Mikitka na mne namluvil, ba ani ne na mne, nýbrž na Vášu, a mne už tak k tomu připletli. Já jsem z Moskvy a od mládí v tuláctví zkušený. Už když mne žalmista učil čísti, tahával mne za ucho a křičel: Pamatuj si ,Smiluj se nade mnou Bože po veliké milosti tvé' a tak dále. A já opakuju za ním: ,Na policiji mne vedli z milosti tvé'⁴⁴ a tak dále… Tak vidíte, jak jsem se choval od samého dětství."

Všichni se opět dali do smíchu. Ale to právě Skuratov chtěl. Jemu nebylo možno, aby ze sebe netropil šaška, Ale brzy ho nechali a dali se opět do vážného hovoru. Pronášeli svá mínění hlavně staří lidé, znalcové věci. Lidé mladší a klidnější s radostí jen na ně pohlíželi a prostrkovali hlavy, aby lépe slyšeli; zástup se shromáždil v kuchyni veliký; poddůstojníci ovšem tam nebyli. Před nimi by všechno nemluvili. Mezi těmi, co se zvláště radovali, spozoroval jsem jednoho Tatařína, Memetku, člověka nevysoké postavy, s vysedlými sanicemi, neobyčejně směšnou postavu. Nemluvil skoro pranic po rusky a skoro ničemu nerozuměl, co druzí vypravovali, ale také tam prostrkoval hlavu z tlupy a poslouchal, s radostí poslouchal.

„Nu co, Memetko, jachši?" obrátil se k němu všemi povržený

Skuratov, jenž neměl nyní co dělat.

„Jachši, uch jachši!" zabručel celý oživený Memetka, kývaje na

Skuratova svou směšnou hlavou; „jachši!"

„Nechytnou je? Jok?"

„Jok, jok!"⁴⁵ a Memetka opět zažvatlal, rozmachuje tentokrát už i rukama.

„Tys tedy neuměl a já špatně rozuměl, je to pravda?"

„Ano, ano, jachši!" souhlasil Memetka, kývaje hlavou.

„Nu tedy jachši!"

A Skuratov ho klepnul do čapky, vtisknul mu ji na oči a odešel z kuchyně v nejveselejším rozmaru, zanechav tam Memetku v jistém nedorozumění.