Zápisky z mrtvého domu

Počali obědvati. Podsvinče Akima Akimyče bylo výborně upečeno. A tu si nemohu vysvětliti, jak se přihodilo následující: Hned jak odejel major, všeho za nějakých pět minut, objevilo se neobyčejně mnoho opilého lidu, kdežto před pěti minutami byli všichni ještě střízlivi. Vyskytlo se mnoho červenajících se a zářících tváří, vyskytly se balalajky. Poláček s houslemi, najatý na celý den, provázel již jakéhosi hýřila a vrzal mu veselé tance. Hovor se stával opilejším a hlučnějším. Avšak oběd se odbyl bez hrubších různic. Všichni byli syti. Mnozí ze starších a solidních trestanců ihned odešli si pospat, což učinil též Akim Akimyč, jenž měl bezpochyby za to, že o velikém svátku jest po obědě nezbytně nutno si pospati. Stařeček ze Starodubovských starověrských osad, zdřímnuv si trochu, vylezl na pec, rozevřel svoji knihu a modlil se až do hluboké noci, nepřestávaje skoro po celou tu dobu se modliti. Bylo mu těžko pohlížeti na „hanbu", jak se vyjadřoval o všeobecném veselí trestancův.

Čerkesové všichni si usedli na zápraží, a zvědavé, spolu však s jakousi nelibostí pohlíželi na opilý lid. Potkal jsem Nurru. „Jaman, jaman!" volal na mne, kývaje hlavou se zbožným rozhorlením; „och, jaman! Allah se rozhněvá!" Isaj Fomič tvrdošíjně a hrdě rozsvítil ve svém koutku svíci a počal pracovati, dávaje tím patrně na jevo, že mu pranic nezáleží na našem svátku. Tu a tam v koutech počaly majdany. Invalidů se nebáli, a pro případ, že by měl přijíti poddůstojník, jenž se ostatně sám snažil, aby ničeho nepozoroval, postavili ke dveřím hlídače. Důstojník od stráže přišel se za celý ten den všeho jen třikrát podívat do káznice. Ale opilí se schovali, majdany se při jeho příchodu uklidily a mimo to se zdálo, že i důstojník si umínil, nedbati toho dne menších nepořádků. Opilý člověk byl toho dne pokládán za malý nepořádek.

Lid se ponenáhlu stával živějším. Vznikaly hádky. Střízlivých zůstala však přece veliká většina a proto zbývalo dosti osob, aby dohlédly na opilé. Zato ti co se dali do hýření, pili bez míry. Gázin slavil vítězství. Se spokojeným vzezřením procházel se okolo svého místa na narách, pod něž směle přenesl vodku, která byla až do té doby uschována kdesi ve sněhu za kasárnami v tajném místě, a chytrácky se usmíval, pohlížeje na přicházející k němu konsumenty. Sám byl střízliv a nevypil ani kapky. Měl v úmyslu vyhoditi si z kopýtka koncem svátků, až vyloví všechny peníze z kapes trestanců.

Po kasárnách se ozývaly písně. Ale opojení přecházelo už v otupělost a od zpěvu nebylo daleko k slzám. Mnozí se procházeli se svými vlastními balalajkami, s kožichy přehozenými přes ramena, a s junáckým vzezřením přebírali struny. Ve „zvláštním oddělení" utvořil se dokonce i sbor, sestávající z osmi osob. Zpívali znamenitě za průvodu balalajek a kytár. Čistě národních písní zpívalo se málo. Připomínám si jen jedinou živě zazpívanou:

Já včera mladá na hodech byla.

Uslyšel jsem zde nový variant této písně, jehož jsem dříve neslýchal. Na konci písně byl dodatek několika veršů:

Doma já mladá uklidila jsem: lžíce umyla, do šcí vylila; s dveří sstrouhala, koláč upekla.

Nejvíc se zpívaly písně, jež nazývali u nás trestnickými, takto vesměs známé. Jedna z nich „Jindá…" byla humoristická a líčila, jak se člověk druhdy veselil, žil jako pán na svobodě a nyní se dostal do káznice. Vypravovalo se v ní, jak jindá zlepšoval „blamanžé šenpanským²² a nyní

Kyselé zelí s vodou dají, a jím, až za ušima praští.

Velmi oblíbena byla též známá píseň

Žil jsem jindá, chlapík, veselil se, Míval jsem svůj kapitál: O kapitál, chlapík, jsem však, přišel nevolníkem jsem se stal atd.

Jen že u nás vyslovovali ne „kapitál", nýbrž „kopitál", odvozujíce kapitál od slova „kopiti". Zpívali se i písně truchlivé. Jedna byla čistě káznická, také tuším známá:

Záře na nebi se sbírá, tambor bije budíček. Starší dvéře otevírá Písař číst jde rozsudek. Nevidět nás za stěnami, jak my tady žijeme; Bůh, nebeský otec s námi, my i zde nezhyneme, atd.

Druhá se pěla ještě smutněji, ale velmi krásným nápěvem. Byla složena bezpochyby některým trestancem slovy velmi dojemnými, ale prostými smyslu. Pamatuju si z ní několik veršů:

Nespatří mé oko krajů těch,

kde jsem byl narozen, bez viny okoušet útrap všech

na věky jsem odsouzen. Na střeše výr zahuká, rozlehne se lesem; zabolí srdce, div nepuká, ale já tam nejsem.

Píseň tu zpívali u nás často, ale ne sborem, nýbrž jednotlivě. Z nenadání, v době všeobecného hýření, vyjde si ten neb onen na zápraží kasárny, usedne, zadumá se, odepře tvář o ruku a spustí vysokým falcetem. Posloucháte a zdá se vám, že vám v srdci cosi puká. Naši trestanci měli slušné hlasy.

Zatím se již počalo smrákati. Zasmušilost, tesknota a ztrnulost smutně vystupovaly uprostřed opilství a hýření. Člověk, jenž se před hodinou smál, již pláče někde, napiv se přes míru. Jiní se už dvakrát poprali. Třetí, bledí a jedva na nohou se držíce, vrávorali po kasárnách a působili různice. Ti, jejichž opice nebyla hašteřívé povahy, marně hledali přátel, před nimiž by mohli otevříti svou duši a vyplakati své opilé hoře. Všechen ten ubohý lid chtěl se vyraziti, chtěl vesele stráviti veliký svátek. Ale Bože! jak těžkým a smutným byl tento den skoro pro každého. Každý jej trávil tak, jako by se byl zklamal v nějaké naději.

Petrov zaběhl ke mně ještě dvakrát. Pil jen velmi málo za celý den a byl skoro úplně střízliv. Ale až do nejposlednější hodiny stále očekával něco, co se zcela jistě mělo splniti, cosi neobyčejného, svátečního, velice veselého. Ačkoli o tom nemluvil, bylo mu to přece viděti na očích. Přecházel neustále z kasárny do kasárny. Ale nic zvláštního se nepřiházelo a s ničím se nesetkával kromě opic, nesmyslného spílání z opilství a ztřeštěných od opojení hlav.

Hezounký a umytý Sirotkin také chodil po všech kasárnách v nové, červené košili a také jako by tiše a důvěrčive čehosi čekal.

Znenáhla se udělalo v kasárnách nesnesitelno a ohavno. Bylo, pravda, i mnoho směšného, ale mně bylo jaksi teskno a líto jich všech, obtížno a dusno mezi nimi. Hle, dva trestanci se nemohou dohodnouti, kdo má koho uhostiti. Bylo vidět, že se již dlouho domlouvají a před tím že se již pohádali. Zejména jeden má už dávno jakýsi vroubek u druhého. Tento si stýská a ačkoli ho jazyk špatné poslouchá, snaží se dokázati, že druhý s ním jednal nespravedlivě. Šlo o prodej jakéhosi kožichu, při čemž byly zamlčeny jakési peníze, a sice o masopustě minulého roku. A ještě něco mimo to… Žalobník byl vysoký, svalnatý chlapík, ne hloupý, tichý, a když se napil, cítil snahu přáteliti se a postesknouti si na své hoře. Při té příležitosti nadává, činí různé nároky, ale jaksi s úmyslem, aby se potom tím pevněji smířil se svým soupeřem. Druhý byl silný, zavalitý, postavy nevysoké, s tváři okrouhlou, chytrý a úskočný. Pil snad více než jeho soudruh, ale opilý byl jen lehce. Je to člověk, jenž dovede státi na svém a slyne za boháče. Ale nyní má z jakési příčiny za výhodno nedrážditi svého rozplývajícího se soudruha a vede ho ke krčmáři. Soudruh tvrdí, že jest povinen a zavázán ho uctiti, „jen jsi-li poctivý člověk".

Krčmář s jistou úctou k odběrateli a s lehkým opovržením k rozplývajícímu se soudruhu, protože nepije za své, nýbrž se dává uctívati, vytáhne vodku a naleje číšku.

„Ne, Sťópko, to jsi povinen," tvrdí rozplývající se přítel, vida že zvítězil, „protože je to tvá povinnost."

„E já si s tebou nebudu darmo jazyk mozolit!" odpověděl Sťópka.

„Ne, Sťópko, to nemáš pravdu," stál na svém první, bera z rukou krčmářových číšku; „protože jsi mně dlužen peníze; svědomí nemáš, ba ani oči nemáš své, nýbrž dlužené! Podlec jsi, Sťópko, víš co; povídám podlec!"

„Nu, co meleš; víno jsi rozlil! Když tě lidé uctívají a dávají, tedy pij!" křičí krčmář na rozplývajícího se přítele; „snad nechceš, abych stál u tebe do zítřka!"

„Však vypiju, co křičíš! Veselé svátky, Štěpáne Dorofejiči!" obrátil se zdvořile a s lehkou poklonou, drže v rukou číšku, k Sťópkovi, jemuž před půlminutou vynadal podlců. „Buď zdráv sto let, a co jsi už prožil, to nepočítám!" Potom vypil, odchrknul si a utřel se. „Jindá, braši, mnoho vína jsem snesl," podotknul s opravdovou vážností, obraceje se jaksi ke všem, ale k nikomu zvlášť; „ale nyní patrně už přicházejí moje léta. Děkuju ti, Štěpáne Dorofejiči."

„Nemáš zač."

„Tak já tě budu neustále o to, Sťópko, upomínat; i kromě toho, že jsi přede mnou veliký podlec, řeknu ti…"

„Poslouchej, ty opilá tlamo, víš co já ti řeknu," vskočil mu do řeči Sťópka, jehož přešla už trpělivost. „Poslouchej, a každé mé slovo si pamatuj. Tahle rozdělíme svět na dvě polovice, pro tebe půl světa, pro mne půl světa. Táhni a víc mně na oči nechoď. Omrzel jsi mne!"

„Nevrátíš tedy peněz?"

„O jakých to penězích mluvíš, opilý člověče?"

„E, na onom světě sám přijdeš a budeš mně vracet, ale nevezmu! Naše peníze jsou vydělané, potem a mozoly vysloužené. Natrápíš se za můj pěťák na onom světe."

„Nu, aby tě čert vzal!"

„Což křičíš „nu!" Však jsi mne nezapřáhl!"

„Táhni, táhni!"

„Podlec!"

„Lotr!"

A znova se počaly sypati nadávky, ještě více než před uctěním.

Jinde sedí na narách opodál dva přátelé, jeden vysoký, silný, tlustý, hotový řezník; obličej má červený. Div nepláče, protože jest velice dojat. Druhý vyzáblý, tenký, hubený, s dlouhým nosem, s něhož jako by něco kapalo, a s malinkýma, prasečíma očkama, obrácenýma k zemi. To je člověk politický a vzdělaný; býval kdysi písařem a jedná se svým přítelem trochu s vysoká, což je onomu po taji velmi nepříjemno. Celý den pili spolu.

„On se mne dotknul!" křičí tlustý přítel, a kolébá při tom písařovu hlavu svou levicí, kterouž objal přítele. „Dotknul" znamená udeřil. Tlustý přítel, sám také bývalý poddůstojník, závidí tajně svému spitému soudruhu a proto se jeden před druhým honosí vybraným slohem.

„A já ti řeknu, že jsi také neměl pravdu…" začíná dogmaticky písař, schválně k němu neobraceje očí a pohlížeje s tvrdošíjnou vážností na podlahu.

„On se mne dotknul, slyšíš!" vskočil mu do řeči přítel, ještě více škubaje svým milým soudruhem. „Tys mně zůstal nyní jediný z celého světa, slyšíš? A proto jen tobě jedinému povídám: On se mne dotknul!.."

„A já ti opět řeknu: Taková kyselá omluva, milý příteli, dělá jen hanbu tvé hlavě!" namítal tenoučkým a zdvořilým hlasem písař. „A raději se přiznej, milý příteli, že všechno to pijáctví následkem tvé vlastní nestálosti…"

Tlustý přítel se trochu odklání nazpět, tupě pohlíží svýma opilýma očima na písaříka, jenž je patrně s sebou spokojen, a najednou zcela neočekávaně udeří ze vší síly svou ohromnou pěstí písaře do malinké tváře. Tím se končí celodenní přátelství. Milý přítel letí bez paměti pod nary…

Anebo tu zas přichází do naší kasárny jeden můj známý ze zvláštního oddělení, z míry dobrosrdečný a veselý chlapík, ne hloupý, posměváček, aniž by však komu ubližoval, a neobyčejně sprostný na pohled. Jest to ten samý, jenž za prvního dne mého pobytu v káznici, v kuchyni při obědě hledal, kde ostává bohatý sedlák, tvrdil, že dbá na čest a pil se mnou čaj. Je mu asi čtyřicet let, má neobyčejně tlustý dolní ret a veliký masitý nos, posetý uhry. V rukou má balalajku, na které se nedbale přebírá strunami. Za ním jako chvost kráčel neobyčejně malý trestanec s velikou hlavou, jehož jsem velmi málo znal dosavad. Jeho si ostatně nikdo vůbec nevšímal. Byl jaksi divný, nedůvěřivý, věčně mlčelivý a vážný; chodil pracovat do krejčovny a zřejmě se snažil žíti sám pro sebe a s nikým nevstupoval ve styk. Nyní pak v opici zavěsil se jako stín na Varlamova. Kráčel za ním strašně vzrušen a klátě rukama; tloukl pěstí do stěn, do nar a div že se nedal do pláče. Varlamov, jak se zdálo, si bo ani nevšímal, jako by vůbec nestál vedle něho. Podivuhodno je to, že dříve tito dva lidé nikdy se skoro spolu nestýkali; nemajíť ani zaměstnáním, ani povahou pranic společného. Patří k různým druhům trestancův a bydlí v různých kasárnách. Jméno malinkého trestance bylo Bulkin.

Varlamov se ušklíb', spatřiv mne. Seděl jsem na narách, na svém místě u pece. Stanul opodál naproti mně, něco si rozvážil, zavrávoral a přiblížil se ke mně nejistými kroky, postavil se jaksi švihácky celým tělem na bok, a dotýkaje se lehounce strun, deklamoval recitativem, podupávaje tichounce botou:

Plnolící, bělolící,

jak sýkorka na větvici

zpívá má milá;

Ona v šate atlasovém

s garniturou, krásném, novém,

moc je spanilá.

Tato píseň, zdá se, úplné pobouřila Bulkina. On zaklátil rukama a obraceje se ke všem, zvolal:

„To je všechno lež, braši, samá lež! Jediného slova pravdy nepoví, samá lež!"

„Starouškovi Alexandru Petroviči," promluvil Varlamov, pohlížeje mně se čtveráckým smíchem do očí a div mne nešel líbat. Byl podnapilý. Výraz „starouškovi tomu a tomu," znamenající tolik, jako „má úcta tomu a tomu", jest mezi prostým lidem po celé Sibiři běžný a užívá se ho při oslovení třebas i dvacetiletého jinocha. Slovo „staroušek" znamená tu cosi uctivého, čestného, skoro i lichotivého. „Nu co, Varlamove, jak se máte?" „Inu tak ze dne do dne. A víte, kdo svátek světí, ten už od rána je podnapilý; proto mně odpusťte!" Varlamov mluvil trochu zpívavým hlasem.

„Samá lež, opět samá lež!" křičel Bulkin, jako zoufalý tluče pěstí do nar. Ale Varlamov jako by byl dal slovo, že si ho nebude vůbec všímati, v čemž bylo neobyčejně mnoho komiky, protože se Bulkin zavěsil na Varlamova bez jakékoli příčiny hned od samého rána, a sice právě proto, že Varlamov mluví „samou lež", jak se mu zdálo bůh ví z jaké příčiny. Kradl se za ním jako stín, chytal ho za každé slovo, lomil rukama, otloukl si je div ne do krve o stěny a o náry, a strádal a sice zřejmě strádal od přesvědčení, že vše, co mluví Varlamov, je „samá lež". Kdyby měl delší vlasy na hlavě, snad by si je rval z rozhořčení. Zrovna jako by byl na sebe přijal odpovědnost za skutky Varlamova, jako by na jeho svědomí ležely všechny chyby Varlamova. A vtip byl právě v tom, že Varlamov na něho ani nehleděl.

„Samá lež, samá lež, samá lež! Ani jediné jeho slovo není pravdivé!" křičel Bulkin.

„A co je ti do toho?" odpovídali mu se smíchem trestanci.

„Věříte-li Alexandře Petroviči, že jsem býval velice krásný a holky mne mívaly hrozně rády…" dal se najednou Varlamov do vypravování.

„Lež! opět lež!" přerušuje ho jakýmsi úpěnlivým hlasem Bulkin.

Trestanci se chechtají.

„Ale já před nimi furiantím; košili mám červenou, šaravary plyšové! Ležím si, jako nějaký hrabě Butylkin, to jest napilý jako švejda, nu slovem – co srdce ráčí!"

„Lež!" stojí rozhodně na svém Bulkin.

„A tehdáž jsem měl od pantáty jednopatrový, zděný dům. Nu, za dvě léta jsem utratil patro i přízemí a zbyla mně jen vrata bez pilířů. Ale což, peníze jako holubi; přiletí a zase odletí!"

„Lež!" ještě rozhodněji tvrdí Bulkin.

„Tak vidíte, já tedy poslal svým rodičům odsud lítostivé psaní; myslím si, snad pošlou nějaké peníze. To proto totiž, že říkali, že jsem jednal proti vůli svých rodičův. Že jako jsem si jich nevážil. Jde už na sedmý rok, co jsem to psaní poslal."

„A dosud žádné odpovědi?" optal jsem se, zasmáv se.

„Ale ne," odvětil, sám se náhle pousmáv a přibližuje se stále blíže nosem k mé tváři. „A víte-li, Alexandře Petroviči, já zde mám milou …"

„Vy? milou?"

„Onufrijev mi ondyno povídal: ,Moje, třebas byla zďobaná, nehezká, ale za to co má šatstva; a tvá je sice hezká, ale žebračka, s mošnou chodí."

„A což je to pravda?"

„Opravdu, žebračka!" odpověděl Varlamov a rozesmál se nehlasitým smíchem; v kasárně se také dali do smíchu. Skutečně všem bylo povědomo, že měl známost s jakousi žebračkou a poskytl jí za půl roku všeho deset kopějek.

„Nu, tak co tedy?" ptám se, abych se ho konečně už zbavil.

Varlamov pomlčel, laskavě pohlédl na mne a něžně pronesl:

„Nebudete-li tedy od té dobroty a neudělíte-li mně z té příčiny na láhvičku? Vždyť já, Alexandře Petroviči, samý čaj dnes pil," dodal s laskavým pohledem, přijímaje ode mne peníze; „a tak jsem se toho čaje nalokal, že se mne chytil v zádech a ve břiše mně to šplouchá jako v láhvi…"

V tu dobu, kdy Varlamov přijímal ode mne peníze, mravní rozhořčenost Bulkina, zdá se, že dostoupila krajních mezí. Házel rukama jako šílený a div neplakal.

„Lidé boží!" křičel Bulkin, obraceje se s ustrnutím k celé kasárně; „hleďte na něho! Samá lež! Všechno, co promluví, je samá, samá, samičká lež!"

„A co je tobě do toho?" volají na něho trestanci, divíce se jeho rozhorlení; „cos to za podivného člověka!"

„Nedám mu lhát!" křičí Bulkin, jiskře očima a tluče ze vší síly pěstí o náry; „nechci, aby lhal!"

Všichni se chechtají, Varlamov bere peníze, poroučí se mně a kroutě sebou, spěchá z kasárny, rozumí se přímo ke krčmáři. A tu jako by si byl ponejprve všimnul Bulkina.

„Nu, pojďme!" volá na něho, stanuv na prahu, jako by ho měl vskutku k něčemu zapotřebí. „Knoflík od hole," prohodil Varlamov, propouštěje s pohrdáním rozhořčeného Bulkina napřed, a počínaje znova drnkati na balalajce…

Ale nač popisovati tyto výjevy opojení! Konečně minul tento dusný den. Trestanci upadají v těžký spánek na narách. Ze spaní mluví a blábolí ještě více, než v jiných nocech. Tu a tam ještě sedí u majdanů. Dlouho očekávaný svátek minul. Zítra opět všední den, opět na práci…

XI

Divadelní představení.

Na třetí den svátků, večer, bylo první představení na našem divadle. Přípravy daly asi mnoho starostí a běhání, ale herci vzali všechno na sebe, takže my ostatní ani jsme nevěděli, v jakém stavu se nachází celá ta záležitost, co se vlastně děje, ba ani jsme vlastně nevěděli, co se bude provozovati. Herci po celé ty tři dni, když vycházeli z ohrady do práce, snažili se opatřiti si co možná nejvíce obleků. Baklušin, kdykoli mne potkal, luskal jen prsty na důkaz radosti. Zdá se, že i major byl konečně ve slušné míře. Ostatně nám bylo úplně neznámo, věděl-li on o divadle. A věděl-li, tedy dovolil-li je úředně, anebo se jen rozhodl, že bude mlčet, pohodiv rukama nad smýšlenkou trestancův a přikázav, jak se samo sebou rozumí, aby se všechno odbylo co možná v pořádku. Mám za to, že o divadle věděl, že nemohl o něm nevěděti; ale nechtěl se plésti do té věci, věda, že by mohlo býti hůře, kdyby je zapověděl. Trestanci počnou dováděti, dají se do pití, tak že je daleko lépe, zaměstnávají-li se něčím.

Přisuzuju ostatně takové rozumování majorovi jen proto, že jest nejpřirozenější, nejjistější a nejzdravější. Možno říci dokonce, kdy by trestanci o svátcích neuspořádali divadelního představení, anebo neměli nějakého jiného podobného zaměstnání, že by je mělo pro ně vymysliti samo představenstvo. Ale poněvadž se náš major vyznamenával zcela opačným způsobem myšlení, než ostatní část člověčenstva, není se ovšem čemu diviti, že beru veliký hřích na sebe, domnívaje se, že věděl o divadle a dovolil je. Takový člověk, jako major, má všude potřebu někoho stísniti, něco odňati, někoho zbaviti práva, slovem učiniti někde „opatření". Ve vzhledě tom byl známý po celém městě. Co je mu, do toho, že právě následkem takového utiskování mohly v káznici vzniknouti nepořádky! Na nepořádky jsou tresty (rozumují podobní lidé, jako náš major) a vzhledem k darebákům trestancům jest přísnost a neustálé, přísné plnění zákona, vše to, co se žádá! Tací nerozumní plnitelé zákona rozhodně nechápou, ba ani nejsou s to, aby pochopili, že pouhé doslovné splnění jeho, nehledě na smysl a nemaje ponětí o duchu zákona, vede přímo k nepořádkům a nikdy k ničemu jinému nepřivedlo. „V zákonech je to řečeno, čeho tedy více?" tvrdívají a upřímně se diví, že se na nich jaksi nádavkem k zákonům žádá ještě zdravý smysl a střízlivá hlava. Poslední zvláště se mnohým z nich zdá zbytečnou a urážlivou rozkoší, zkracováním a nesnášelivostí.

Avšak nechať bylo jakkoliv, starší poddůstojník neodporoval trestancům, a jim běželo právě o to. Podotýkám výslovně, že divadlo a vděčnost za to, že je dovolili, bylo příčinou, že o svátcích nebylo v káznici ani jednoho hrubšího porušení pořádku: ani jediné hádky s povážlivými následky, ani jediné krádeže. Sám jsem byl svědkem, jak sousedé uchlácholili některé hýřily nebo hádající se, jedině připomenutím, že jinak představenstvo zapoví divadlo. Poddůstojník vyzval trestance, aby mu dali slovo, že bude všude ticho, a že se budou slušně chovati. Svolili s radostí a svatě plnili slib; lichotiloť jim velice, že se věří jejich slovu. Sluší ostatně podotknouti, že dovolení divadelního představení nestálo představenstvo pranic, pražádných obětí. Místo pro představení se zvlášť nevyhrazovalo; celé divadlo se sestavilo a zase rozebralo za nějaké čtvrt hodiny. Představení trvalo půl druhé hodiny, a kdyby neočekávaně přišel shora příkaz, aby se představení přerušilo, vykonalo by se to mrknutím oka. Obleky byly uschovány v kufrech trestancův. Ale dříve, než povím, jak bylo divadlo zařízeno a jaké byly obleky, zmíním se o divadelní ceduli, t. j. o tom, co se vlastně mělo představovati.

Psané cedule ostatně nebylo. Teprv ke druhému a třetímu představení se objevila jedna, napsaná od Baklušina pro pány důstojníky a vůbec vznešenější navštěvovatele, kteří hned při prvním představení prokázali našemu divadlu čest své návštěvy. A sice z pánů přicházel obyčejně důstojník od stráže, jednou přišel i důstojník ode dne, mající dozor nad strážemi. Také ženijní důstojník se přišel jednou podívat; tedy pro případ návštěvy takovýchto hostí byla pořízena cedule. Mělo se za to, že se sláva trestnického divadla roznese daleko po pevnosti, ba i po městě, a to tím spíše, že ve městě divadla nebylo. Slyšeli jsme, že se tam sestoupili ochotníci pro jedno představení, a víc nic.

Trestanci jako děti měli radost ze sebemenšího úspěchu, ba i honosili se jím. „A kdo ví," uvažovali a mluvili u nás pro sebe i mezi sebou, „možná, že se o tom doví i nejvyšší představený; přijde a podívá se; tu uvidí, jací jsou trestanci chlapíci. To není obyčejné představení prostých vojáků s jakýmisi kuklami, s plovoucími loďkami, s chodícími medvědy a kozami. Zde jsou herci, skuteční herci a hrají divadlo, jaké hrávají páni; takového divadla nemají ani ve městě. U generála Abrosimova bylo prý jednou představení a bude ještě jednou; jestli že čím vyniknou, tedy snad jen obleky, ale co se týče řečí, kdo ví ještě, vyrovnají-li se našim! Snad i gubernator se doslechne a – čert nikdy nespí! – může být i jemu se zachce přijiti se podívat. Neboť ve městě divadla nemají…"

Slovem, fantasie trestanců, zejména po prvním úspěchu, dostoupila o svátcích nejvyššího stupně, div že nepomýšlela na odměny nebo na zkrácení prací z trestu, ačkoli se skoro zároveň sami ihned dávali dobrosrdečně do smíchu nad sebou samými. Slovem byly to děti, hotové děti, nehledě na to, že některým z oněch dětí bylo po čtyřiceti letech.

Ale přes to, že cedule nebyla vydána, znal jsem již ve hlavních rysech obsah chystaného představení. Prvním kusem bylo: „Filatka a Miroška, soupeřové". Baklušin už týden před představením se mně pochlubil, že úloha samého Filatky, kterouž převzal, bude tak představena, že něco podobného neviděli ani v Sankt-petěrburgském divadle. Chodil po kasárnách, vychloubal se nemilosrdně a nestydatě, ale zároveň zcela dobrosrdečně, a tu a tam z nenadání prohodí něco divadelního, t. j. některou větu ze své úlohy a všichni se chechtají, ať už je směšno nebo ne to, co prohodil. Ostatně sluší vyznati, že i zde se trestanci uměli zdržeti a zachovati vážnost; šprýmy Baklušina a vypravování o budoucím divadle mohlo nadchnouti buď jen zcela mladý lid se žlutými zobáky, jenž se nedovedl ještě zdržovati, anebo nejvíce vynikající mezi trestanci, jichž autorita byla pevně ustálena, tak že se již nepotřebovali báti přímo vyjadřovati své city, ať si byly jakékoli, třebas sebe naivnější, t. j. dle mínění běžného v káznici, nejneslušnější. Ostatní přijímali pověsti a mínění o divadle mlčky; ovšem nezlehčovali jich, ani jim neodporovali, ale snažili se ze všech sil, chovati se k pověstem o divadle lhostejně a z části dokonce i s vysoka.

Teprve v poslední době, skoro už samého toho dne, kdy mělo býti představení, všechny najednou počalo zajímati, jaké to bude, jak se budou naši držeti, co bude dělati major, zdaří-li se to tak, jako předloni a pod. Baklušin mne ubezpečoval, že všichni herci jsou znamenite vybráni, každý že jest na svém místě. A že i opona bude. A Filatkovu nevěstu že bude dávati Sirotkin – „a sám se podivíte, jak bude vypadat v ženských šatech!" tvrdil, přimhuřuje oči a mlasknuv jazykem. Dobročinná statkářka bude míti šaty se skladkami, na ramenou pelerinku a slunečník v rukou, a dobročinný statkář vystoupí na jeviště v důstojnické uniformě s adjutantskými šňůrami a s hůlkou, v ruce. Pak následoval druhý kus dramatický: „Žrout Kedril." Název ten mne velice zajímal, ale jakkoliv jsem se vyptával na onen kus, ničeho jsem o něm nezvěděl až do samého představení. Jen to jsem se dověděl, že kus byl vzat ne z knihy, nýbrž z rukopisu; že si jej vypůjčili u jakéhosi vysloužilého poddůstojníka na předměstí, jenž se dojista sám kdysi účastnil představení toho na nějakém vojenském divadle.

V našich odlehlých městech a guberniích nalézají se v skutku divadelní kusy, o nichž, zdá se, že nikdo neví, jež snad nikdy nikde nebyly tištěny, ale jež se samy sebou kdesi objevily a tvoří nezbytnou součástku každého divadla pro lid v jisté části Ruska. A když již mluvím o divadle pro lid, jak dobře a velice dobře by bylo, kdyby si někdo z našich badatelův obral za úkol nové a důkladnější než doposud výzkumy o divadle pro lid, které jest, trvá a možná dost, že není zcela nepatrné. Nechci věřiti, že by vše to, co jsem potom spatřil u nás, na našem trestnickém divadle, bylo všechno vymyšleno jen našimi trestanci. Naopak jest nezbytno předpokládati dědičnost podání, jednou pro vždy ustálené počiny a pojímání, přecházející z pokolení na pokolení po staré paměti. Hledati se musí mezi vojáky, mezi továrními dělníky, v průmyslových městech, ba i v některých málo povědomých městečkách mezi chudšími měšťany. Zachovaly se i po všech a v gubernských městech, mezi čeledí velkých statkářských domů. Ba mám za to, že mnohé staré divadelní kusy rozšířily se pomocí opisů po Rusku nejinak než prostřednictvím panské čeledi. Bývalí starodávní statkáři a Moskevští pánové mívali svá vlastní divadla, záležející z herců nevolníků. Na těchto divadlech sluší hledati vznik našeho lidového dramatického umění, jehož stopy jsou patrny.

Co se pak týče „Žrouta Kedrila", jakkoli bych si byl přál něčeho se o něm dověděti, přece jsem o něm nezvěděl před časem nic, než že se na jevišti objeví zlí duchové a ti odnesou Kedrila do pekla. Co však znamená Kedril, a proč právě Kedril a ne Kyrill? Je-li to událost ruská nebo cizozemská? – toho jsem se nikterak nemohl dopátrati. K závěrku oznamovali, že se bude představovati „pantomima s průvodem hudby". Vše to bylo ovšem velice zajímavo. Herců bylo asi patnáct, samí smělí a čiperní hoši. Stále se sbíhali dohromady, konali zkoušky, někdy také za kasárnami, schovávali se před námi a tajili se. Slovem, chtěli nás všechny překvapiti něčím neobyčejným a neočekávaným.

Ve všední den se káznice zavírala časně, hned jak se setmělo. O vánocích učiněna výjimka: nezavírali až do večerního bubnování. Výhoda ta byla vlastně dána divadlu. Po celé svátky skoro každý den, než se setmělo, posýlali z trestnice s nejuctivější prosbou k důstojníkovi na strážnici, aby dovolil divadelní představení, a nedal co možná déle zavírati kasárny, při čemž se dodávalo, že i včera bylo divadlo, dlouho se nezavíralo, a přece pořádek nikde nebyl porušen. Důstojník na strážnici rozvažoval asi takto: Pořádek včera v skutku nebyl porušen; a jestli že sami dají slovo, že ani dnes nebude pořádek porušen, to znamená, že budou sami na sebe dávati pozor, a to jest nejjistější. A mimo to, nedovolím-li představení, třebas (kdo ví? ječ to lid kátoržný!) schválně něco natropí ze vzteku a hlídky podvedou." A konečně i to sluší uvážiti: Seděti na strážnici je zdlouhavo, a tu se naskytá divadlo, a sice ne vojenské, nýbrž trestanecké; trestanci pak jsou lidé zajímaví; bude veselo se dívati na ně. Dívati se má důstojník od stráže vždycky právo.

Přijede-li důstojník ode dne a zeptá se, kde je důstojník od stráže, odpovědí přímo: „Šel do káznice trestance počítat a kasárny zavírat." Omluva je hotová. Takovým způsobem důstojníci od stráže dovolovali každý večer po celé svátky divadlo, a nezavírali kasáren až před samým večerním bubnováním. Trestanci věděli už napřed, že stráž nebude činiti překážek, a byli klidni.

Po šesté hodině zašel pro mne Petrov a odebrali jsme se spolu na představení. Z naší kasárny šli skoro všichni kromě Černigovského starověrce a Poláků. Poláci se odhodlali až při nejposlednějším představený čtvrtého ledna, že se podívají do divadla, a to jen po mnohém ubezpečování, že je tam pěkně, i veselo, i bezpečno. Pohrdavost Polákův ani dost málo nedráždila trestance, a čtvrtého ledna je přivítali velice zdvořile. Ustoupili jim dokonce nejlepší místa. Co pak se týče Čerkesův a zvláště Isaje Fomiče, pro ně bylo naše divadlo pravou rozkoší. Isaj Fomič dával pokaždé tři kopějky, a naposled položil na talíř deset kopějek a blaženost se vyjadřovala na jeho tváři. Herci ustanovili, že budou sbírati od diváků, kdo co dá, na výlohy, spojené s představením a na své občerstvení. Petrov mne ubezpečoval, že mne pustí na jedno z prvních míst, třebas bylo divadlo jako nabité, a to z toho důvodu, že já jako člověk bohatší, než druzí, bezpochyby také více zaplatím a mimo to i lépe tomu rozumím, než oni. Tak se skutečně stalo. Ale především popíšu sál a zařízení divadla.

Naše vojenská kasárna, v níž bylo zřízeno jeviště, byla asi patnáct kroků dlouhá. Ze dvora se vcházelo na zápraží, se zápraží do síně a ze síně do kasárny. Tato dlouhá kasárna, jak jsem se již zmínil, měla zvláštní zařízení: náry táhly se v ní podél stěn, takže prostředek světnice zůstával prázdný. Polovina světnice, přiléhající ke vchodu z předsíně, byla ponechána divákům; druhá polovina, která měla spojení se sousední kasárnou, byla určena pro jeviště. Především mne překvapila opona. Táhla se na deset kroků přes celou kasárnu. Opona byla zde takovým přepychem, že se opravdu bylo čemu diviti. A k tomu ještě byla pomalována olejovou barvou; byly na ní vyobrazeny stromy, besídky, rybníky a hvězdy. Byla sestavena z plátna, starého i nového, kdo co poskytl a daroval: ze starých trestaneckých onucí a košilí, ledajak sešitých u velikou plachtu, a konečně část její, na kterou se nedostalo plátna, byla prostě z papíru, také vyprošeného po archu v různých kancelářích a úřadovnách. Naši pak malíři, mezi nimiž se vyznamenával i náš Brjulov A…v, se postarali o její obarvení a pomalování. Efekt byl podivuhodný. Takový přepych působil radost i nejzasmušilejším a nejnedůtklivějším trestancům, ze kterých, když došlo ku představení, vyklubaly se ze všech bez výjimky právě takové děti, jako byli nejohnivější a nejnedočkavější trestanci. Všichni byli velice spokojeni. Osvětlení záleželo z několika lojových svíček, rozřezaných na kousky. Před oponou stály dvě lavice z kuchyně, a před lavicemi tři nebo čtyři stolice, jež se našly ve světnici poddůstojníkově. Stolice byly přichystány pro případ pro nejvznešenější osobnosti důstojnické hodnosti. Lavice pak pro poddůstojníky a ženijní písaře, ženijní mistry a ostatní osoby, patřící sice také k představenstvu, ale nemající důstojnické hodnosti; byly postaveny pro případ, kdyby zašli do káznice. Tak se skutečně také stalo. Po celé svátky neminulo skoro dne, aby k nám nezašel někdo z venkovských hostí; některý večer přišlo jich více, jindy méně, a při posledním představení nezůstalo na lavicích ani jedno místo prázdné.