Vrchní polní kurát se odmlčel a potom převáděl rozhovor na kuchařský problém ve Starém i Novém zákoně, kde právě v těch dobách dbali velice na úpravu chutných krmí po bohoslužbách a jiných církevních slavnostech. Potom vyzval všechny, aby něco zazpívali, načež Švejk spustil jako vždycky nešťastně: „Ide Marína od Hodonína, za ní pan farář s bečicú vína.“
Ale vrchní polní kurát se nerozhněval.
„Kdyby zde alespoň bylo trochu rumu, nemusela by být bečka vína,“ řekl usmívaje se v naprosté přátelské náladě, „a tu Marínu bychom si taky odpustili, beztoho to jen svádí ke hříchu.“
Desátník opatrně sáhl do pláště a vytáhl odtud placatou láhev s rumem.
„Poslušně hlásím, pane obrfeldkurát,“ozval se tiše, že bylo znát, jakou oběť dělá sám sobě, „jestli byste se snad neurazil.“
„Neurazím se, hochu,“ odpověděl rozjasněným hlasem a radostně páter, „napiji se na naše šťastné cestování.“
„Ježíšmarjá,“ vzdychl pro sebe desátník, vida, že po důkladném loku zmizelo půl láhve.
„I vy jeden chlape,“ řekl polní kurát usmívaje se a mrkaje významně na jednoročního dobrovolníka, „ještě ke všemu sakrujete. To vás pánbůh musí potrestat.“
Páter si poznovu přihnul z placaté láhve, a podávaje ji Švejkovi, velitelsky rozkázal: „Doraž to.“
„Vojna je vojna,“ pravil Švejk dobrosrdečně k desátníkovi, vraceje mu prázdnou láhev, což ten potvrdil tak podivným zábleskem v očích, jaký se může objevit jen u choromyslného člověka.
„A teď si do Vídně ještě drobátko zchrupnu,“ řekl vrchní polní kurát, „a přeji si, abyste mne probudili, jakmile přijedeme do Vídně. – A vy,“ obrátil se na Švejka, „vy půjdete do kuchyně naší mináže, vezmete příbor a přinesete mně oběd. Řekněte, že to je pro pana obrfeldkuráta Lacinu. Hleďte, abyste dostal dvojnásobnou porci. Jestli budou knedlíky, tak neberte od špičky, na tom se jenom prodělá. Potom přinesete mně z kuchyně láhev vína a vezmete s sebou esšálek, aby vám do něho nalili rumu.“
Páter Lacina hrabal se v kapsách.
„Poslyšte,“ řekl desátníkovi, „nemám drobné, půjčte mně zlatku. – Tak, tady máte! Jak se jmenujete? – Švejk? – Tady máte, Švejku, zlatku od cesty! Pane desátníku, půjčte mně ještě zlatku. – Vidíte, Švejku, tu druhou zlatku dostanete, když všechno obstaráte v pořádku. – Potom ještě, aby varn dali cigarety a doutníky pro mne. Jestli se bude fasovat čokoláda, tak tam sbalte dvojnásobnou porci, a jestli konzervy, tak hleďte, aby vám dali uzený jazyk nebo husí játra. Bude-li se fasovat ementálský sýr, tak se postarejte, aby vám nedali z kraje, a uherský salám, tak žádnou špičku, pěkně ze středu, aby byl vláčný.“
Vrchní polní kurát se natáhl na lavici a za chvíli usnul.
„Myslím,“ řekl jednoroční dobrovolník k desátníkovi do chrápání páterova, „že jste úplně spokojen s naším nalezencem. Má se jak náležitě k světu.“
„Už je, jak se říká,“ ozval se Švejk, „vodstavenej, pane kaprál, už cucá z flašky.“
Desátník chvíli zápasil sám s sebou a najednou ztratil všechnu poníženost a řekl tvrdě: „Je náramně krotkej.“
„Von mně připomíná s těma drobnejma, který nemá,“ prohodil Švejk, „že je jako nějaký Mlíčko, zedník z Dejvic, ten taky neměl tak dlouho drobný, až se zasekal po krk a byl zavřenej pro podvod. Prožral velký a neměl drobný.“
„U pětasedmdesátýho regimentu,“ ozval se jeden muž z eskorty, „prochlastal hejtman celou plukovní kasu před válkou a musel kvitovat z vojny, a teď je zas hejtmanem, a jeden felák, kterej vokrad erár vo sukno na vejložky, bylo ho přes dvacet balíků, je dneska štábsfeldvéblem, a jeden infanterista byl nedávno v Srbsku zastřelenej, poněvadž sněd najednou svou konzervu, kterou měl si nechat na tři dny.“
„To sem nepatří,“ prohlásil desátník, „ale to je pravda, že vypůjčovat si vod chudýho kaprála dvě zlatky na diškereci…“
„Tu máte tu zlatku,“ řekl Švejk, „já se nechci vobohatit na vaše konto. A když mně dá ještě tu druhou zlatku, tak vám ji taky vrátím, abyste nebrečel. Vás má to těšit, když si nějakej váš vojenskej představenej vod vás vypůjčí peníze na outratu. Vy jste náramně sobeckej. Tady se jedná vo mizerný dvě zlatky, a já bych vás rád viděl, kdybyste měl vobětovat život za svýho vojenskýho představenýho, kdyby von ležel raněnej někde na nepřátelskej linii a vy jste ho měl zachránit a vodnest na svejch rukách a voni by stříleli po vás šrapnely a vším možným.“
„Vy byste se podělal,“ bránil se desátník, „vy jedna fajfko.“
„Je jich podělanejch víc v každým gefechtu,“ ozval se opět jeden muž z eskorty, „nedávno nám vypravoval jeden raněnej kamarád v Budějovicích, že když forykovali, že se podělal třikrát za sebou. Napřed, když lezli nahoru z dekungů na plac před dráthindrnisy, potom, když je začali stříhat, a potřetí že to pustil do kalhot, když se proti nim hnali Rusové s bajonety a řvali urá. Pak začali utíkat zas nazpátek do dekungů a z jejich švarmu nebylo ani jednoho, aby nebyl podělanej. A jeden mrtvej, kerej ležel nahoře na dekungu nohama dolů, kerýmu při forykungu šrapák utrhl půl hlavy, jako by ji seříz, ten se v tom posledním okamžiku tak podělal, že to z jeho kalhot teklo přes bagančata dolů do dekungů i s krví. A ta půlka jeho lebky i s mozkem ležela zrovna pod tím. Vo tom člověk ani neví, jak se mu to stane.“
„Někdy,“ řekl Švejk, „se zas v gefechtu člověku udělá špatně, člověk si něco zvoškliví. Vypravoval v Praze na Pohořelci na Vyhlídce jeden nemocnej rekonvalescent od Přemyslu, že tam někde pod festungem přišlo k útoku na bajonety a proti němu se vobjevil jeden Rus, chlap jako hora, a mazal si to na něho s bajonetem a měl pořádnou kapičku u nosu. Jak se mu von podíval na tu kapičku, na ten vozdr, že se mu hned udělalo špatně a musel jít na hilfsplac, kde ho uznali zamořenýho cholerou a odpravili do cholerovejch baráků do Pešti, kde se taky vopravdu nakazil cholerou.“
„Byl to obyčejný infanterista, nebo kaprál?“ otázal se jednoroční dobrovolník.
„Kaprál to byl,“ odpověděl Švejk klidně.
„To by se mohlo stát i každému jednoročákovi,“ řekl pitomě desátník, ale přitom podíval se vítězoslavně na jednoročního dobrovolníka, jako by chtěl říct: To jsem ti dal, co na to řekneš.
Ten však mlčel a lehl si na lavici.
Blížili se k Vídni. Ti, kteří nespali, pozorovali z okna drátěné překážky a opevnění u Vídně, což vyvolalo patrně v celém vlaku pocit jisté stísněnosti.
Jestli ozýval se ještě neustále z vagónů řev skopčáků od Kašperských Hor: „Wann ich kumm, wann ich kumm, wann ich wieda, wieda kumm,“ nyní umlkl pod nepříjemným dojmem ostnatých drátů, kterými byla Vídeň zadrátována.
„Všechno je v pořádku,“ řekl Švejk, dívaje se na zákopy, „všechno je v ouplným pořádku, jenomže si tady Vídeňáci na vejletech mohou roztrhnout kalhoty. Tady musí bejt člověk vopatrnej. – Vídeň je vůbec důležité město,“ pokračoval, „jenom co mají divokejch zvířat v tej schönbrunnskej menažérii. Když jsem byl před lety ve Vídni, tak jsem se nejradši chodil dívat na vopice, ale když jede nějaká osobnost z císařskýho hradu, tak tam nikoho nepouštěj přes kordón. Byl se mnou jeden krejčí z desátýho okresu a toho zavřeli, poněvadž chtěl mermocí ty vopice vidět.“
„A byl jste taky ve hradě?“ otázal se desátník.
„Je tam moc krásně,“ odpověděl Švejk, „já tam nebyl, ale vypravoval mně jeden, kterej tam byl. Nejhezčí je z toho burgwache. Každej z nich prej musí bejt na dva metry vysokej a potom dostane trafiku. A princezen je tam jako smetí.“
Přejeli nějaké nádraží, kde za nimi doznívaly zvuky rakouské hymny kapely, která sem přišla snad omylem, poněvadž teprve za hezkou dobu se dostali s vlakem na nádraží, kde se zastavili, byla mináž a bylo slavnostní uvítání.
Ale už to nebylo to jako na začátku války, kdy se vojáci cestou na front přejedli na každém nádraží a kdy je vítaly družičky v pitomých bílých šatech a ještě blbějšími obličeji a zatraceně hloupými kyticemi a ještě hloupějším proslovem nějaké té dámy, jejíž manžel teď dělá náramného vlastence a republikána.
Uvítání ve Vídni sestávalo ze tří členkyň spolku Rakouského červeného kříže a ze dvou členkyň nějakého válečného spolku vídeňských paní a dívek, jednoho oficielního zástupce vídeňského magistrátu a vojenského zástupce.
Na všech těch tvářích bylo vidět únavu. Vlaky s vojskem jezdily dnem i nocí, sanitní vozy projížděly s raněnými každou hodinu, na nádražích přehazovali z koleje na druhou kolej každou chvíli vozy se zajatci a při všem tom museli být členové těch všech různých korporací a spolků. Šlo to ze dne na den a původní nadšení měnilo se v zívání. Střídali se v té službě, každý z nich, který se objevil na některém vídeňském nádraží, měl týž unavený výraz jako ti, kteří očekávali dnes vlak s budějovickým plukem.
Z dobytčích vagónů vykukovali vojáci s výrazem beznadějnosti, jako u těch, kteří jdou na šibenici.
K nim přistupovaly dámy a rozdávaly jim perník s cukrovými nápisy „Sieg und Rache“, „Gott strafe England“, „Der Österreicher hat ein Vaterland. Er liebt’s und hat auch Ursach für’s Vaterland zu kämpfen.“
Bylo vidět, jak horáci od Kašperských Hor cpou se perníkem, přičemž je neopouštěl výraz beznadějnosti.
Potom byl rozkaz jít si pro mináž po rotách k polním kuchyním, které stály za nádražím.
Tam byla také důstojnicka kuchyně, kam šel Švejk vyřídit poručení vrchního polního kuráta, zatímco jednoroční dobrovolník čekal, až ho nakrmí, poněvadž dva z eskorty šli pro celý arestantský vůz za mináží.
Švejk vyřídil správně poručení a přecházeje koleje uviděl nadporučíka Lukáše, který se procházel mezi kolejnicemi a čekal, jestli v důstojnické mináži na něho něco zbude.
Jeho situace byla velice nepříjemnou, poněvadž měli prozatím s nadporučíkem Kirschnerem jednoho burše. Chlapík se staral vlastně výhradně jen o svého pána a provozoval úplnou sabotáž, když šlo o nadporučíka Lukáše.
„Komu to nesete, Švejku?“ otázal se nešťastný nadporučík, když Švejk položil na zem hromadu věcí, které vylákal v důstojnické mináži a které měl zabaleny do pláště.
švejk se chvíli zarazil, ale okamžitě se vzpamatoval. Jeho obličej byl plný jasu a klidu, když odpověděl:
„To je pro vás, poslušně hlásím, pane obrlajtnant. Jenom nevím, kde máte svoje kupé, a potom taky nevím, jestli proti tomu, abych šel s vámi, nebude mít nic pan komandant vlaku. Von je nějaká svině.“
Nadporučík Lukáš podíval se tázavě na Švejka, který však dobrácky důvěrně pokračoval: „Je to opravdu svině, pane obrlajtnant. Když byl na inspekci ve vlaku, já jsem mu hned hlásil, že už je jedenáct hodin a že mám vodbytej celej trest a že patřím buď do dobytčího vagónu, nebo k vám, a von mě vodbyl docela surově, abych prej jen zůstal, kde jsem, alespoň že vám, pane obrlajtnant, neudělám po cestě zas nějakou vostudu.“
Švejk se zatvářil mučednicky: „Jako bych já vám, pane obrlajtnant, udělal vůbec někdy vostudu.“
Nadporučík Lukáš si vzdychl.
„Vostudu,“ pokračoval Švejk, „jsem vám jistě nikdy neudělal, jestli se něco stalo, to byla náhoda, pouhý řízení boží, jako říkal starej Vaníček z Pelhřimova, když si vodbejval šestatřicátej trest. Nikdy jsem nic neudělal naschvál, pane obrlajtnant, vždycky jsem chtěl udělat něco vobratnýho, dobrýho, a já za to nemůžu, jestli jsme voba z toho neměli žádnej profit a jenom samý pouhý trápení a mučení.“
„Jen tolik neplačte, Švejku,“ řekl nadporučík Lukáš měkkým hlasem, když se přibližovali k štábnímu vagónu, „já všechno zařídím, abyste už zas byl se mnou.“
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že nepláču. Mně to přišlo jen tolik líto, že jsme voba nejnešťastnější lidi v týhle vojně i pod sluncem a voba že za nic nemůžem. Je to hroznej vosud, když si pomyslím, že jsem takovej starostlivej vodjakživa!“
„Uklidněte se, Švejku!“
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že kdyby to nebylo proti subordinaci, že bych řek, že se vůbec uklidnit nemůžu, ale takhle musím říct, že podle vašeho rozkazu jsem už úplně klidnej.“
„Tak jen lezte, Švejku, do vagónu.“
„Poslušně hlásím, že už lezu, pane obrlajtnant.“
Nad vojenským táborem v Mostě panovalo noční ticho. V barácích pro mužstvo třásli se vojáci zimou a v důstojnických barácích otvírali okna, poněvadž bylo přetopeno.
Od jednotlivých objektů, před kterými stály stráže, ozývaly se občas kroky hlídky, která si plašila chůzí spánek.
Dole v Mostě nad Litavou zářily světla z c. k. továrny na masité konzervy, kde se pracovalo dnem i nocí a zpracovávaly se různé odpadky. Poněvadž šel odtud vítr do alejí ve vojenském táboře, šel sem smrad z hnijících šlach, kopyt, paznehtů a kostí, které vařili do polévkových konzerv.
Od opuštěného pavilónku, kde dřív za času míru fotografoval nějaký fotograf vojáky trávící zde mládí na vojenské střelnici, bylo vidět dole v údolí u Litavy červené elektrické světlo v bordelu U kukuřičného klasu, který poctil svou návštěvou arcivévoda Štěpán při velkých manévrech u Šoproně v roce 1908 a kde se scházela denně důstojnická společnost.
To byla nejlepší vykřičená místnost, kam nesměli chodit prostí vojáci a jednoroční dobrovolníci.
Ti chodili do Růžového domu, jehož zelená světla byla též vidět od opuštěného fotografického ateliéru.
Bylo to roztřídění jako později na frontě, kdy mocnářství nemohlo už svému vojsku ničím jiným pomoct než přenosnými bordely u štábů brigád, takzvanými „pufy“. Byly tedy k. k. Offizierspuff, k. k. Unteroffizierspuff a k. k. Mannschaftspuff.
Most nad Litavou zářil, stejně jako na druhé straně za mostem svítila Királyhida, Cislajtánie i Translajtánie. V obou městech, uherském i rakouském, hrály cikánské kapely, zářily okna kaváren a restaurací, zpívalo se, pilo. Místní měšťáci i úřednictvo vodilo sem do kaváren a restaurací své paničky a dospělé dcery a Most nad Litavou, Bruck an der Leitha, a Királyhida nebyly nic jiného než jeden velký bordel.
V jednom z důstojnických baráků v táboře čekal v noci Švejk na svého nadporučíka Lukáše, který šel večer do města do divadla a doposud se nevrátil. Švejk seděl na odestlané posteli nadporučíkově a naproti němu seděl na stole sluha majora Wenzla.
Major se opět vrátil k regimentu, když byla v Srbsku konstatována jeho úplná neschopnost na Drině. Mluvilo se o tom, že dal rozebrat a zničit pontonový most, když měl ještě půl svého bataliónu na druhé straně. Nyní byl přidělen k vojenské střelnici v Királyhidě jako velitel a měl také co dělat s hospodářstvím v táboře. Mezi důstojníky se vypravovalo, že si major Wenzl nyní pomůže na nohy. Pokoje Lukáše i Wenzla byly na téže chodbě.
Sluha majora Wenzla Mikulášek, malinký chlapík od neštovic, klátil nohama a nadával: „Já se divím tomu mýmu starýmu pacholkovi, že ještě nejde. To bych rád věděl, kde se ten můj dědek celou noc fláká. Kdyby mně alespoň dal klíč od pokoje, leh bych si a čuřil. Má tam vína bezpočtu.“
„Von přej krade,“ prohodil Švejk, pohodlně kouře cigarety svého nadporučíka, poněvadž ten mu zakázal v pokoji bafat z dýmky, „ty přece musíš vo tom něco vědít, odkud máte víno.“
„Já chodím tam, kam mně přikáže,“ tenkým hlasem řekl Mikulášek, „dostanu lístek vod něho a už jdu fasovat pro nemocnici, a nesu to domů.“
„A kdyby ti poručil,“ otázal se Švejk, „abys ukrad plukovní kasu, udělal bys to? Ty zde za stěnou nadáváš, ale třeseš se před ním jako osika.“
Mikulášek zamrkal malýma očima: „To bych si rozmyslil.“
„Nic si nesmíš rozmejšlet, ty jedno upocený mládě,“ rozkřikl se na něho Švejk, ale umlk, poněvadž se otevřely dveře a vstoupil nadporučík Lukáš. Byl, jak se ihned mohlo pozorovat, ve velice dobré náladě, poněvadž měl čepici obráceně.
Mikulášek se tak lekl, že zapomněl seskočit se stolu, ale salutoval vsedě, zapomenuv ještě ke všemu, že nemá na hlavě čepici.
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že je všechno v pořádku,“ hlásil Švejk, zaujav pevné vojenské vzezření dle všech předpisů, přičemž cigareta mu zůstala v ústech.
Nadporučík Lukáš si toho však nevšímal a šel přímo na Mikuláška, který vyvalenýma očima pozoroval každý pohyb nadporučíka a přitom dál salutoval a stále ještě seděl přitom na stole.
„Nadporučík Lukáš,“ řekl přistupuje k Mikuláškovi nepříliš pevným krokem, „a jak vy se jmenujete?“
Mikulášek mlčel. Lukáš přitáhl si židli před Mikuláška na stole, sedl si, dívaje se na něho nahoru, řekl: „Švejku, přineste mně z kufru služební revolver.“
Mikulášek po celou dobu, co Švejk hledal v kufru, mlčel a jen se vyděšeně díval na nadporučíka. Jestli v té chvíli pochopil, že sedí na stole, byl jistě ještě zoufalejší, poněvadž jeho nohy dotýkaly se kolen sedícího nadporučíka.
„Jářku, jak se jmenujete, člověče?“ volal nahoru na Mikuláška nadporučík.
Ten ale mlčel dál. Jak později vysvětloval, dostal jakýsi druh strnutí při nenadálém příchodu nadporučíka. Chtěl seskočit, a nemohl, chtěl odpovědít, a nemohl, chtěl přestat salutovat, ale nešlo to.
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant,“ ozval se Švejk, „že revolver není naládovanej.“
„Tak ho naládujte, Švejku!“
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že nemáme žádný patrony a že ho půjde těžko sestřelit se stolu. Já si dovolím podotknout, pane obrlajtnant, že je to Mikulášek, burs od pana majora Wenzla. Ten vždycky ztratí řeč, když vidí někoho z pánů oficírů. Von se vůbec stydí mluvit. Vono je to vůbec takový, jak říkám, upocený mládě, utahaný. Pan major Wenzl nechá ho vždy stát na chodbě, když jde někam do města, a vono se to žalostivě potlouká po burších v baráku. Kdyby mělo příčinu se leknout, ale vždyť vlastně nic nevyvedlo.“
Švejk si odplivl a v jeho hlase a v tom, že mluvil o Mikuláškovi ve středním rodě, bylo slyšet úplné opovržení nad zbabělostí sluhy majora Wenzla a nad jeho nevojenským chováním.
„Dovolte,“ pokračoval Švejk, „abych si k němu čichl.“ Švejk stáhl Mikuláška, neustále pitomě hledícího na nadporučíka, se stolu, a postaviv ho na zem, čichl mu ke kalhotám.
„ Ještě ne,“ prohlásil, „ale začíná to. Mám ho vyhodit?“
„Vyhoďte ho, Švejku.“
Švejk vyvedl třesoucího se Mikuláška na chodbu, zavřel za sebou dveře a na chodbě k němu řekl: „Tak jsem ti, pitomý chlape, zachránil život. Až se vrátí pan major Wenzl, ať mně za to potichounku přineseš láhev vína. Bez legrace. Zachránil jsem ti opravdu život. Když je můj obrlajtnant vožralej, tak je zle. S tím to umím jen já a nikdo jiný.“
„Já jsem…“
„Prd jseš,“ opovržlivě vyjádřil se Švejk, „seď na prahu a čekej, až přijde tvůj major Wenzl.“
„To je dost,“ uvítal Švejka nadporučík Lukáš, „že jdete, já chci s vámi mluvit. Nemusíte zas tak pitomě stát hapták. Sedněte si, Švejku, a nechte si to ‚dle rozkazu‘. Držte hubu a dávejte dobrý pozor. Víte, kde je v Királyhidě Sopronyi utcza? Nechte si pořád to vaše: Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že nevím. Nevíte, tak řekněte nevím, a basta. Napište si na kousek papíru: Sopronyi utcza číslo 16. V tom domě je železářský krám. Víte, co je to železářský krám? Hergot, neříkejte poslušně hlásím. Řekněte vím nebo nevím. Tedy víte, co je to železářský krám? Víte, dobře. Ten krám patří nějakému Maďarovi Kákonyimu. Víte, co je to Maďar? Tak himlhergot, víte nebo nevíte? Víte, dobře. Nahoře nad krámem je první patro a tam on bydlí. Víte o tom? Že nevíte, krucifix, tak já vám povídám, že tam bydlí. Stačí vám to? Stačí, dobře. Kdyby vám to nestačilo, tak vás dám zavřít. Máte poznamenáno, že se ten chlap jmenuje Kákonyi? Dobrá, tak vy, zítra ráno asi tak v deset hodin, půjdete dolů do města, najdete ten dům a půjdete nahoru do prvního patra a odevzdáte paní Kákonyiové toto psaní.“
Nadporučík Lukáš otevřel náprsní tašku a dal zívaje Švejkovi do ruky bílou obálku se psaním bez adresy.
„Je to věc náramně důležitá, Švejku,“ poučoval ho dál, „opatrnosti nikdy nezbývá, a proto, jak vidíte, není tam adresa. Já se na vás úplně spoléhám, že odevzdáte to psaní v pořádku. Poznamenejte si ještě, že ta dáma se jmenuje Etelka, tedy zapište si ‚paní Etelka Kákonyiová‘. Ještě vám říkám, že musíte to psaní diskrétně doručit za všech okolností a čekat na odpověď. Že máte čekat na odpověď, o tom je už napsáno v dopise. Co ještě chcete?“
„Kdyby mně, pane obrlajtnant, nedali odpověď, co mám dělat?“
„Tak připomenete, že musíte dostat stůj co stůj odpověď,“
odpověděl nadporučík zívaje poznovu na celé kolo, „teď ale půjdu už spat, jsem dnes doopravdy unaven. Co jsme jen toho vypili. Myslím, že každý by byl stejně unaven po celém tom večeru a noci.“
Nadporučík Lukáš neměl původně v úmyslu někde se zdržet. Šel kvečeru z tábora do města jen do maďarského divadla v Királyhidě, kde hráli nějakou maďarskou operetku s macatými židovkami herečkami v předních úlohách, jejichž báječnou předností bylo to, že vyhazovaly při tanci nohy do výše a nenosily ani trikot, ani kalhoty a kvůli větší přitažlivosti pánů důstojníků holily se dole jako Tatarky, z čehož ovšem neměla žádný požitek galérie, a zato tím větší důstojníci od dělostřelectva sedící dole v parteru, kteří si na tu krásu brali s sebou do divadla dělostřelecké triedry.
Nadporučíka Lukáše nezajímalo však to zajímavé svinstvo, poněvadž vypůjčené divadelní kukátko nebylo achromatické a místo stehen viděl jen v pohybu nějaké fialové plochy.
V přestávce po prvém jednání zaujala ho spíše jedna dáma, která provázena pánem v prostředních letech, táhla ho ke garderobě a vykládala mu, že ihned půjdou domů, že se na takové věci dívat nebude. Pronášela to dosti hlasitě německy, načež její průvodce odpovídal maďarsky: „Ano, anděli, půjdeme, souhlasím. Je to opravdu nechutná věc.“
„Es ist ekelhaft,“ odpovídala rozhorleně dáma, když jí pán navlékal divadelní plášť. Oči jí přitom plály rozčilením nad tou nestoudností, velké černé oči, hodící se tak dobře k její pěkné postavě. Podívala se přitom na nadporučíka Lukáše a pronesla ještě jednou rozhodně: „Ekelhaft, wirklich ekelhaft.“ To rozhodlo o krátkém románku.
Obdržel informace od garderobiérky, že jsou to manželé Kákonyiovi, pán že má na Sopronyi utcza číslo 16 železářský závod.
„A bydlí s paní Etelkou v prvním patře,“ řekla garderobiérka s podrobností staré kuplířky, „ona je Němkyně ze Šoproně a on je Maďar, zde je to všechno pomíchané.“
Nadporučík Lukáš vzal si též z garderoby plášť a šel do města, kde setkal se ve velké vinárně a kavárně U arcivévody Albrechta s několika důstojníky od 91. pluku.
Nemluvil mnoho a pil zato víc, kombinuje, co má vlastně napsat té přísné, mravné, hezké dámě, která ho rozhodně víc lákala než všechny ty opice na jevišti, jak se o nich vyjadřovali druzí důstojníci.
Ve velice dobré náladě odešel do malé kavárny U kříže sv. Štěpána, kde zašel do malého chambre séparée, vyhnal odtamtud nějakou Rumunku, která se nabízela, že se svlékne do naha a že si s ní může dělat, co chce, poručil si inkoust, péro a dopisní papír, láhev koňaku a napsal po bedlivé úvaze toto psaní, které se mu zdálo být vůbec nejhezčím, které kdy napsal:
Byl jsem včera přítomen v městském divadle hře, která Vás rozhořčila. Sledoval jsem Vás již při celém prvním jednání, Vás i Vašeho pana manžela. Jak jsem pozoroval…
„Jen do něho,“ řekl si nadporučík Lukáš, „jaké má právo ten chlap mít takovou roztomilou ženu. Vždyť vypadá jako oholený pavián.“
Psal dál:
Váš pan manžel s nejlepším porozuměním díval se na oplzlosti prováděné na jevišti ve hře, která ve Vás, milostivá paní, působila odpor, poněvadž to nebylo umění, ale hnusné působení na nejintimnější city člověka.
„Ta ženská má poprsí,“ pomyslil si nadporučík Lukáš, „jen přímo do toho!“
Odpusťte, milostivá paní, že mne neznáte, ale přesto že jsem k Vám upřímný. Viděl jsem v životě mnoho žen, ale žádná na mne neučinila takový dojem jako Vy, neboť Váš úsudek a životní názor shoduje se úplně s mým názorem. Jsem přesvědčen, že Váš pan manžel je čistý sobec, který Vás tahá s sebou…
„To nejde,“ řekl k sobě nadporučík Lukáš a přeškrtl „schleppt mit“ a místo toho psal:
…který v zájmu svém vodí Vás, milostivá, s sebou na divadelní představení odpovídající jedině jeho vkusu. Mám rád upřímnost, nevtírám se nijak ve Váš soukromý život, a přál bych si pohovořit s Vámi soukromě o čistém umění…
„Zde v hotelích to nepůjde, budu ji muset zatáhnout do Vídně,“ pomyslil si ještě nadporučík, „vezmu si komandýrovku.“
Proto osměluji se, milostivá paní, poprositi Vás o setkání, abychom se blíže čestně seznámili, což jistě neodřeknete tomu, jehož v nejkratší době očekávají svízelné válečné pochody a který, v případě Vašeho laskavého svolení, zachová si v bitevní vřavě nejkrásnější vzpomínku na duši, která ho stejně pochopila, jako ji on sám chápal. Vaše rozhodnutí bude mi pokynem, Vaše odpověď rozhodujícím okamžikem v životě.
Podepsal se, vypil koňak a poručil si ještě jednu láhev, a pije číšku za číškou, takřka po každé větě doopravdy zaslzel, když přečetl své poslední řádky.
Bylo devět hodin ráno, když Švejk probudil nadporučíka Lukáše: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jste zaspal službu a já už musím jít s vaším psaním do tý Királyhidy. Já už vás budil v sedm hodin, potom v půl osmý, pak v osm, když už šli kolem na cvičení, a vy jste se jen obrátil na druhou stranu. Pane obrlajtnant… Jářku, pane obrlajtnant…“
Nadporučík Lukáš totiž chtěl se, zabručev cosi, obrátit opět na bok, což se mu nepodařilo, poněvadž Švejk s ním nemilosrdně třásl a hulákal: „Pane obrlajtnant, já jdu tedy s tím psaním do Királyhidy.“
Nadporučík zívl: „S psaním? Ja, s mým psaním je to diskrétnost, rozumíte, tajemství mezi námi. Abtreten…“
Nadporučík zabalil se opět do deky, ze které ho Švejk vytáhl, a spal dál, zatímco Švejk putoval dál do Királyhidy.
Najít Sopronyi utczu číslo 16 nebylo by bývalo tak těžké, kdyby ho náhodou nebyl potkal starý sapér Vodička, který byl přidělen k „štajerákům“, jejichž kasárna byla dole v lágru. Vodička bydlíval před léty v Praze na Bojišti, a proto při takovém setkání nezbylo nic jiného, než že oba zašli do hospody U černého beránka v Brucku, kde byla známá číšnice Růženka, Češka, které byli všichni čeští jednoročáci, kteří kdy byli v lágru, nějaký obnos dlužni.
Poslední dobou sapér Vodička, starý partyka, dělal jí kavalíra a měl v seznamu všechny maršky, které odjížděly z tábora, a chodil v pravý čas Čechy jednoročáky upomínat, aby se neztratili bez zaplacení útraty ve válečné vřavě.
„Kam vlastně máš zaměříno?“ otázal se Vodička, když se ponejprv napili dobrého vína.
„Je to tajemství,“ odpověděl Švejk, „ale tobě, jako starýmu kamarádovi, to svěřím.“
Vysvětlil mu všechno dopodrobna a Vodička prohlásil, že je starej sapér a že ho nemůže opustit, a že půjdou psaní odevzdat spolu.
Bavili se znamenitě o minulých dobách a všechno se jim zdálo, když po dvanácté hodině vyšli od Černého beránka, přirozeným a snadným.
Kromě toho měli v duši pevný dojem, že se nikoho nebojí. Vodička po celé cestě do Sopronyi utcza číslo 16 projevoval ohromnou nenávist vůči Maďarům a vypravoval neustále, jak se všude s nimi pere, kde se všude a kdy s nimi sepral a co mu kdy a kde zabránilo, aby se s nimi nepopral.
„Jednou ti už takovýho kluka maďarskýho držím za chřtán v Pausdorfě, kam jsme šli my saperáci na víno, a chci mu dát jednu überšvunkem přes kokos v tý tmě, poněvadž jsme hned, jak to začlo, praštili láhví do visací lampy, a von najednou začne křičet: ‚Tondo, dyť to jsem já, Purkrábek, vod 16. landvér!‘ Málem by to byla bejvala mejlka. Zato jsme jim to tam, tajtrlíkům maďarským, vodplatili pořádně u Neziderskýho jezera, na který jsme se šli před třemi tejdny podívat. Leží tam ve vedlejší vsi nějaký oddělení strojních pušek nějakejch honvédů, a my jsme náhodou všichni zašli do jedný hospody, kde voni tančili ten svůj čardáš jako pominutý a roztahovali si držku na celý kolo se svým ‚Uram, uram, biró uram´ nebo ‚Láňok, láňok, láňok a faluba‘. My si sedneme naproti nim, jen jsme si überšvunky položili před sebe na stůl, a povídáme si: ‚Vy pacholci, my vám dáme láňok,´ a nějakej Mejstřík, kerej měl ploutev jako Bílá hora, se hned nabíd, že si půjde zatančit a že nějakýmu syčákovi vezme holku z kola. Holky byly setsakra fešandy, takový lejtkavý a prdelatý, stehnatý a vokatý, a jak se na ně ti maďarští pacholci mačkali, bylo vidět, že ty holky mají plný, tvrdý prsa jako půlmíče a že jim to dělá moc dobře a že se vyznají v tlačenici. Tak ten náš Mejstřík skočí do kola a tu největší fešandu chce brát jednomu honvédovi, kerej začal něco brebentit, a Mejstřík mu hned jednu hodil, ten se svalil, my už hned chytli überšvunky, votočili jsme si je kolem ruky, aby nám bajonety neulítly, skočili mezi ně, já jsem vykřik: ‚Vinnej nevinnej, berte to po řadě!‘ a už to šlo jako na másle. Začli vyskakovat oknem, my je chytali ve voknech za nohy a zas stahovali do sálu. Kdo nebyl náš, ten dostal. Zaplet se tam do toho jejich starosta s četníkem, a už dostali na chrám páně. Hostinskej byl taky bit, poněvadž začal německy nadávat, že prej kazíme zábavu. Ještě jsme potom chytali po vesnici ty, kteří se chtěli před námi schovat. Jako jednoho jejich cuksfíru, toho jsme našli zahrabanýho v seně na půdě v jednom statku až dole pod vsí. Prozradila nám ho jeho holka, poněvadž von tam tancoval s jinou. Byla udělaná do našeho Mejstříka a šla s ním potom nahoru po cestě na Királyhidu, kde jsou pod lesem sušírny na seno. Zatáhla ho do jedný takový sušírny a chtěla potom na něm pět korun a von jí dal přes hubu. Potom nás dohonil až nahoře u samýho lágru a povídal, že vždycky myslel, že jsou Maďarky vohnivější, ale ta svině že ležela jako pařez a pořád jen něco brebentila. – Maďaři jsou, zkrátka řečeno, holota,“ zakončil starý sapér Vodička, načež Švejk poznamenal: „Někerej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar.“
„Jakpak by nemoh,“ rozčiloval se Vodička, „každej za to může, to je hloupost. To bych ti přál, aby dostali jednou tebe tak do parády, jako se mně stalo, když jsem první den sem přijel na kursy. Ještě to samý vodpůldne už nás sehnali jako stádo dobytka do školy a jeden takovej pitomec nám začal kreslit a vysvětlovat, co jsou to blindáže, jak se dělají základy, jak se to měří, a ráno prej, kdo to nebude mít nakreslený, jak von to vykládá, že bude zavřenej a uvázanej. ‚Krucifix,‘ myslím si, ‚proto jsi se na frontě přihlásil do těch kursů, aby ses ulil z fronty, nebo abys večer maloval do nějakých sešitků tužtičkou jako školáček?‘ Takovej vztek mne vzal, žádný stání jsem neměl, ani jsem se nemoh na toho blbouna, co nám to vykládal, podívat. Nejraději byl bych všechno rozmlátil, jak jsem byl vzteklej. Ani jsem nečekal na kafe a hned jsem šel z baráku do Királyhidy, a z toho vzteku jsem na nic jinýho nemyslel než najít si v městě nějakou tichou putyku, vožrat se tam a udělat tam kravál, dát někomu přes držku a jít vybouřenej domů. Člověk míní, ale pánbůh mění. Tam u řeky až mezi zahradami našel jsem vopravdu takovej lokál, tichej jako kaple, jako stvořenej pro kravál. Seděli tam jen dva hosti a bavili se mezi sebou maďarsky, což mne ještě víc namíchalo, a taky jsem byl ještě dřív a víc vožralej, než jsem si myslel, takže jsem v tý vopici ani nepozoroval, že vedle je ještě jeden lokál, kam mezi tou dobou, co jsem se činil, přišlo asi vosum husarů, kteří se do mne pustili, když jsem těm dvěma prvním hostům dal přes držku. Ti prevíti husaři tak ti mne zmordovali a honili mezi zahradama, že jsem vůbec netrefil domů, až k ránu, a hned jsem musel na marodcimru, kde jsem se vymluvil, že jsem spad do cihelny, a celej tejden mne balili do mokrýho prostěradla, aby se mně záda nepodbírala. To si přej, panečku, dostat se mezi takový lotry. To nejsou lidi, to je dobytek.“
Эта и ещё 2 книги за 399 ₽
