Zrazená

KAPITOLA ŠESTÁ

Caitlin, neschopná říct ani slovo, utekla od Caleba a Sery.

Nedokázala to všechno najednou zpracovat. Viděla právě to, co si myslí, že viděla? Jak to bylo možné?

Myslela si, že Caleba dobře zná, že si teď byli bližší než kdy předtím. Byla si jistá, že byli spolu, pár, a že to tak zůstane navěky. Jasně viděla jejich nový společný život a byla si jistá, že je už nikdy nic nerozdělí.

A pak tohle. Nikdy ji nenapadlo, že v Calebové životě by mohla být i jiná žena. Jak jí o tom mohl neříct?

Caitlin si samozřejmě Seru pamatovala z její krátké návštěvy v Klášteře—ale Caleb trval na tom, že už k ní nic necítí, a že všechno, co mezi nimi bylo, je už minulost—stovky let dozadu.

Tak co tady dělala? A proč právě teď? Během Caitlininy a Calebovy nejosobnější chvíle, když se Caitlin právě probudila, úplně se proměnila na pravého upíra přímo z jeho krve? Jak vůbec věděla, kde jsou? Pozval ji Caleb? Musel. Ale proč?

Caitlin zaplavili vrstvy a vrstvy bolesti. Nebylo tu prostě žádné rozumné vysvětlení. Vždy se bála Vždy se bála ukázat svou zranitelnost, zejména před klukama, přesně z tohoto důvodu. Ale s Calebem to nechala všechno za sebou a úplně mu důvěřovala. Udělala se mnohem zranitelnější jako s jakýmkoliv klukem, se kterým kdy byla. A jemu se podařilo jí ublížit hůř, hůř než si vůbec kdy dokázala představit.

Pořád nedokázala pochopit, jak ho mohla tak hrubě neodhadnout, jak mohla být tak slepá, tak se mýlit. Měla pocit, jako kdyby se její vnitřek rozpadal na kusy. Jaká bude nesmrtelnost teď, bez něj? Bude to odsouzení. Věčné odsouzení. Cítila, že chce zemřít. A co bylo mnohem horší, cítila se jako totální idiot.

“Caitlin!” křičel za ní Caleb a ona slyšela, jak ji jeho kroky následují. “Prosím, dovol mi to vysvětlit.”

Co tady bylo k vysvětlování? Očividně ji sem pozval. Očividně ji pořád miloval. A očividně nebyly jeho city ku Caitlin tak silné, jako ty její k němu.

Caleb ji popadl za ruku, tahal ji, prosil ji aby se otočila a mluvila s ním.

Ale ona se vytrhla. Nedokázala vystát ten pocit, že se jí dotýká. Nechtěla s ním mít nic společného. Už nikdy víc.

“Caitlin!” zvolal. “Nenecháš mě to prostě vysvětlit?”

Ale Caitlin nezpomalovala. Teď byla někým jiným, jinou bytostí a cítila to ve více než jenom jednom směru. Spolu s novými upířími schopnostmi přišla i celá nova škála upířích emocí. Už teď cítila, že její emoce byly silnější jako když byla člověkem—mnohem, mnohem silnější. Všechno mnohem více prožívala. Necítila se být jenom v depresi—cítila, jako kdyby doslovně umírala. Jednoduše se cítila být zrazená—měla pocit, jako by byla doslova bodnuta přímo do srdce. Chtěla se roztrhat na kousky, udělat cokoliv, aby zastavila bolest, která ji uvnitř sžírala.

Přes terasu napochodovala přímo do svého pokoje a práskla za sebou dubovými dveřmi.

“Caitlin, Caitlin, prosím!” ozýval se tlumený hlas zpoza jejich dveří.

Caitlin se otočila.

“Jdi pryč!” křičela. “Vrať se za svou ženou!”

Po několika vteřinách cítila, že odešel.

Teď už byla jenom ona. Jenom ticho. Caitlin seděla na okraji své postele, ve svém malém pokoji, hlavu si položila do svých rukou a plakala. Vzlykala a vzlykala, a pak přepukla v srdcervoucí pláč. Cítila, že všechno to, pro co se jí vyplatilo žít bylo náhle pryč.

Uslyšela kňučení, na tváři ucítila jemnou srst a podívala se dolů na Růži, která si otírala obličej o ten Caitlinin. Růže olizovala Caitlininy tváře a snažila se jí očistit obličej od slz.

Caitlin sáhla dolů, pohladila Růži tvář a hladila ji po srsti. Růže vyskočila Caitlin do klína, pořád byla tak malá, že se tam dokázala pohodlně usadit, a Caitlin ji objala.

“Pořád mám ještě tebe, Růže,” řekla Caitlin. “Ty mě neopustíš, viď?”

Rose se opřela a olízala jí tvář.

Ale ta bolest byla až příliš silná. Caitlin v té místnosti nedokázala sedět už ani o vteřinu déle. Měla pocit, jako kdyby měla každou chvíli prorazit zdi.

Podívala se na velké okno, uviděla lákavou noční oblohu a bez zaváhání položila Růži, vyskočila z postele, udělala dva dlouhé kroky a vyskočila ven.

Věděla, že její křídla se rozprostřou a budou ji nést pryč. Ale část z ní si přála, aby to tak nebylo—přála si, aby ji zradili a poslali ji přímo k zemi.

KAPITOLA SEDMÁ

Samantha stála v řetězech. Pevně ji drželo několik upírů, kteří ji drsně chytili za ruky a táhli přes velkou komnatu. V místnosti to vypadalo jako na jatkách. Kamkoliv se podívala, viděla tisícky upířích mrtvol, členů jejího sabatu, byli rozsekáni na kousky Kylem a jeho prokletým mečem a jejich krev teď tekla všude po podlaze. Ten meč měl takovou sílu, jakou si ani nedokázala představit.

A i přesto uprostřed všeho toho krveprolití dokázalo přežít několik stovek upírů. Teď to byli Kylovi lidé. A s každou chvílí přes otevřené dveře do místnosti proudili tucty dalších. Vlastně se zdálo, že řada upírů, kteří přišli Kylovi přísahat věrnost nemá konce. Když byl teď Rexius mrtvý, nebyl tu nikdo jiný, komu by mohli věrnost slíbit. A Kyle si to zasloužil. Dokázal odstranit každého upíra, který ho zradil.

Byli tu stovky upírů, kteří mu pomáhali v boji proti Rexiusovi. Někteří byli opravdu věrní Kylovi, zatímco další byli jenom oportunisti. Jiní prostě neměli rádi Rexiuse a jenom čekali na svou šanci. Upíři proudili ze sabatů z celého města. V upířím světě se novinky šířili rychle—a všichni chtěli být součástí přicházející války. Jakékoliv byly důvody, tohle byla teď Kylova armáda.

Teď, když byl Kyle vůdcem, teď, když měl meč, bylo jasné, že se blíží velká válka, válka, jakou upíří rasa ještě nkdy nezažila. Kyle byl nemilosrdný, toužil po krvi a dokonce ani tohle krveprolití ho nedokázalo uspokojit.

Všichni upíři tam venku, kteří ještě nespěchali přísahat mu věrnost, za to zaplatí. Spolu se všemi nevinnými lidmi. Jeho pomsta se protáhne donekonečna, to Samantha věděla a New York City se už brzy stane jeho hračkou.

Bezcitně Samanthu táhli přes všechen ten chaos, přímo do středu místnosti.

Kyle teď seděl na Rexiusovém trůně a vychutnával si jeho moc. Když se mu ze všech stran ukláněli upíři, na tváři se mu objevil ďábelský úsměv.

Sergei, stojící na Kylově straně, praštil svou kovovou tyčí třikrát o zem.

Celá místnost, tisícky upírů, se perfektně seřadila. Všichni zvedli své pěsti a zařvali: “Hail Kyle!”

Samantha byla užasnutá. Byla to neuvěřitelná ukázka síly a věrnosti. Nikdy v životě neviděla takovou poslušnost. Kyle byl magnetický. Už z něj byl diktátor.

Ale Kyle vypadal, že ho nezajímají jeho vojáci. Místo toho upíral svůj pohled na Samanthu. Zdálo se, že si celá místnost všimla jeho zájem o ní a jak se připravovali na sledování této výměny, všechno mumlání utichlo.

“Tak,” řekl jí Kyle. “Předběhla si mě v hledání meče. No jak vidíš, já jsem ten, kdo mu teď vládne.”

“Pro teď,” odsekla Samantha.

Nech ho o tom přemýšlet, pomyslela si. Ona opravdu věřila, že jednou meč nebude víc patřit jemu. Ktokoliv měl meči vládnout, tak mu vládnout bude a někde hluboko uvnitř věděla, že to nebyl on.

Kyle zvedl obočí.

“Víš, proč jsem tě nechal tak dlouho naživu?” zeptal se.

Samantha mu vzdorovitě opětovala pohled. Neměla vůbec zájem se zapojit do rozhovoru s ním. Nechtěla být žádnou součástí tohoto nového sabatu. Chtěla odejít, dostat se od tohto místa tak daleko, jak to jenom bylo možné. Chtěla prostě vzít Sama a jít. Pokud by jim to dovolil.

Ale Sam nebyl nikde na dohled. Odkdy je zajali Kylovi vojáci, neviděla ho. Samantha ho potřebovala udržet v klidu, než se dozví, kde se Sam nachází. Potřebovala získat nějaký čas, kdyby to bylo potřebné, přísahala by mu věrnost až do chvíle, kdy uvidí Sama a bude moct utéct.

“Pořád nechápu, proč Rexius poslal získat meč tebe místo mně. Jak všichni víme, já jsem lepší voják. Ale musím uznat, že máš nějaké schopnosti,” řekl.

“Ale to není tak úplně důvod, proč jsem tě nechal naživu. Rexius tě plánoval potrestat. Z toho usuzuji, že nemáš už déle důvod být k němu lojální. Blíží se válka a pro silné bojovníky jako ty jistě najdu uplatnění. Pokud jsi připravena mi přísahat věrnost, zvážím to, že bych tě mohl nechat žít.”

Samantha přemýšlela. Neměla problém s přísaháním věrnosti, protože věděla, že už velmi brzy tohle všechno opustí. Ale nejdřív musela vědět něco o Samovi.

“Co s tím klukem?” zeptala se. “Kde je?”

Kyle se usmál.

“O ano, ten kluk. Dostáváme se přesně k tomu, o čem chci mluvit. Nejsem si jistý, jestli chápu, proč si si tak oblíbila tohto člověka a už si tím vlastně porušila naše pravidla. Mohl bych tě zabít už jenom kvůli tomu, jak jistě víš. Ale přijde mi to hodně zajímavé a vlastně je to jeden z důvodů, proč tě nechávám naživu.”

“Víš, Samantho, musíš být potrestána. Kterýkoliv upír, který byl někdy lojálný vůči Rexiusovi a ne mně, musí být potrestán. Je to část zasvěcovacího procesu mé nové armády. Naučíš se poslouchat mě a jenom mě.

“V tvém případě jsem našel perfektní řešení: čin, který dokáže tvou věrnost a zároveň tě i potrestá. Moji muži tě zavedou za tím chlapcem, ty ho přivedeš zpátky sem a před všemi ho zabiješ.”

Samanthino srdce při té myšlence začalo silně tlouct. Bylo to něco, co by nikdy, nikdy neudělala. Radši by zabila sama sebe než by měla zabít jeho. Kyle, jako obvykle, blouznil. A byl krutý. Ano, byl to řádný Rexiusův následovník.

“Docela si užiju, když uvidím, jak ho sama zabiješ,” řekl Kyle a ta myšlenka mu na tváři vyvolala úsměv “Víš, toho chlapce považuji za překážku. Pochází ze stejné větvy jako jeho sestra a podle toho co vím, oba mají imunitu, která by nám všem mohla ublížit. Nevěřím ani jednomu z nich. A už ani nemluvím o tom, že je to člověk.”

Kyle zblízka studoval Samanthinu tvář.

“Pokud to uděláš, odměním tě hodností, ctí a prestiží. V mém novém sabatě budeš mít speciální místo. Bude to velkolepá válka, jedna z nejvelkolepějších, jaké naše rasa kdy viděla. A ty můžeš být jedním z jejich hlavních architektů.

“Ale pokud odmítneš…budeme tě pomalu mučit, uvrhneme tě do nekonečné bolesti a tvé jméno bude úplně vymazáno z historie našeho sabatu.”

Jak Samantha přemýšlela, v místnosti zavládlo mrtvé ticho. Zoufale přemýšlela nad tím, jak se z této situace dostat.

“Proč ho prostě nezabiješ sám?” zeptala se nakonec.

Kyle se opřel a pomalu se usmál.

“Polovina zábavy bude sledovat tě, jak to udéláš sama,” řekl. “Jeden z mých největších koníčků je sledovat lidi, jak zabíjí ty, kteří jsou jim nejdražší.”

KAPITOLA OSMÁ

Caitlin letěla a letěla. Neměla tušení, kam jde, no kamkoliv ji zavede vítr, bude to v pořádku. Měla pocit, že stejně nemá kam jít a nezůstalo jí nic, pro co by chtěla žít. Její milovaný Caleb ji zradil a jediný člověk, na kterém jí na světě záleželo, její bratr, ji pravděpodobně zradil taky. Koneckonců, Sam přivedl Samanthu a všechny ty ďábelské upíry přímo k ní, přímo do Královi kaple. Byl na světě ještě někdo, komu mohla věřit? Byl to její osud, že každý, kdo jí vstoupil do života ji zradil?

Caitlin letěla vysoko ponad řeku Hudson a dívala se dolů, jak se od ní odráží měsíc. Když jí noční vzduch proudil kolem jejího obličeje a vlasů a sušil jí slzy, cítila se lépe. Teď byla už daleko od ostrova, byla pouze tečkou na obzoru. Letěla dál a dál a zoufale se snažila vyčistit si hlavu.

Sestoupila níž, jenom pár stop nad hladinu řeky, letěla těsně nad ní a téměř se jí dotýkala. Byl to dobrý pocit, být tak blízko vody. Část z ní chtěla jít ještě níž, potopit se. Ale jiná její část, ta upířská, věděla, že by to nemělo smysl. Upír nemůže zemřít. Dokonce ani na utonutí.

Jak letěla, kolem ní vyskakovali z vody hejna ryb. Museli cítit její přítomnost. Cítili její upíří krev?

Caitlin letěla vysoko, vysoko do vzduchu a jak stoupala, v hlavě se jí začalo znovu vyjasňovat. Přemýšlela o všem, co se stalo. Už teď se jí zdaly některé detail rozmazané. Bylo možné, že věci jenom nepřiměřeně nafoukla? Teď, když nad tím přemýšlela, dumala, co vlastně Caleb udělal? Ano, byla tam Sera, a na jedné straně byla její přítomnost neomluvitelná. Ale čím víc nad tím přemýšlela, tím víc si Caitlin uvědomovala, že vlastně přesně nevěděla, proč tam byla, nebo jak se tam dostala. Nemohla jistě říct, že ji Caleb pozval. Nemohla jistě říct, že ti dva byli opět spolu. Bylo možné, alespoň trochu možné, že existovalo nějaké jiné vysvětlení?

Možná zareagovala příliš zbrkle. Vždycky to dělala, nikdy se nedokázala ovládat.

Jak Caitlin letěla ještě výš, udělala širokou otočku a směřovala zpátky na její ostrov. Uvědomila si, že ji to táhne letět tím směrem a část z ní možná dokonce přemýšlela, jestli by se neměla vrátit. Koneckonců, kam jinam vlastně měla jít?

Jak zamířila tím směrem, ucítila znovu nalezený smysl života. Možná alespoň mohla dát Calebovi šanci vysvětlit to. Tolikrát jí zachránil život. Hlídal ji všechny ty dny a přivedl ji zpátky k životu. Možná ji pořád miloval. Možná…

Caitlin si už nebyla tak jistá. Ale čím déle letěla, tím víc si uvědomovala, že Calebovi dluží alespoň jednu šanci, šanci, aby jí to všechno vysvětlil.

Ano, tu mu dá. A pak se rozhodne

*

Caleb zuřil. Sera se mu opět objevila v životě a způsobovala destrukci všude, kam se pohla. Nedokázal si ani vzpomenout, kolikrát jí za ty tisícky let říkal, aby se od něj držela dál, kolikrát jí jasně řekl, že k ní nic necítí, že ji nechce ve svém životě. Ale nespočetněkrát, vždycky v nesprávnou chvíli, se dokázala znovu objevit. Bylo to, jako kdyby věděla, jako kdyby cítila, když byl s někým novým, kdykoliv byl s někým, na kom mu opravdu záleželo. A vždy se objevila přesně v tu nesprávnou chvíli. Byla to ta nejvíc teritoriální a panovačná bytost, jakou kdy potkal. A v jeho životě ho trápila už po tisíce let.

Tentokrát to už však nemohl akceptovat. Nemohl to dovolit. Zničila jeho vztahy už tolikrát a teď toho už bylo moc. Na Caitlin mu záleželo víc než na komkoliv jiném-upírovi či člověkovi-se kterým kdy byl. A Sera to musela vycítit. To muselo být to, co ji vytáhlo z úkrytu a pobídlo ji sledovat ho.

Měla výmluvu—vždy měla nějakou výmluvu. To byl její problém: nikdy jste ji nemohli stoprocentně obvinit, poněvadž se vždycky ukázala s nějakou naléhavou zprávou, která byla důležitá. V tomto případě, samozřejmě, šlo o to, že byl jejich sabat na pokraji války. Jak řekla, Kyle byl zpátky v New York City, s mečem, a je jenom otázkou dní, než vypukne totální upíří válka. Přišla a přinesla zprávu od jeho sabatu: chtěli, aby se vrátil zpátky. Odpustí mu jeho předešlé přestupky. V tomto válečném čase potřebovali každého vojáka, kterého měli a Caleb byl jedním z jejich nejlepších.

Na jedné straně tak na ni nemohl být tak naštvaný, jak by chtěl—co dělalo celou situaci ještě nesnesitelnější. Na druhé straně ji podezíral, že čekala na situaci přesně jako tato aby se mu mohla opět vetřít do života. Ale bez ohledu na novinky neměla žádné právo vyvolat v Caitlin pocit, že byli opět spolu.

Teď se na ní s červenou tváří vyřítil na terase, kde pořád byla.

“Sera!” vyštěkl. “Proč jsi to musela říct? Proč jsi musela použít ta slova? Není žádné my! A jak dobře víš, není nic, co jsem jí neřekl. Přišla jsi mi sem odevzdat zprávu od našeho sabatu. To je všechno. Udělala si dojem, že je tady nějaké tajemství, které skrývám, že ty a já jsme pořád spolu.”

Jeho hněv ji neodrazoval. Pokud něco, zdálo se, že si to užívá. Podařilo se jí ho pořádně naštvat a zdálo se, že to bylo přesně to, co chtěla.

Pomalu se usmála, udělala pár kroků směrem k němu, natáhla jednu ruku a položila mu ji na rameno.

“A nejsme?” zeptala se svůdně. “Hluboko uvnitř přece víš, že pořád jsme. Přesně proto tě to tak moc rozrušilo. Pokud bys ke mě nic necítil, bylo by ti to úplně jedno.”

Caleb jí shodil ruku ze svého ramene

“Ty víš, že je to absolutní nesmysl. Nejsme spolu už stovky let. A už nikdy víc spolu nebudeme. Nevím, kolikrát ti to musím říct,” řekl Caleb podrážděně. “Nechci, aby ses pletla do mého života. Chci, aby ses ode mně držela dál. A hlavně od Caitlin. Varuju tě, drž se od ní dál.”

Seřin výraz ve tváři se mihnutím oka změnil na vztek.

“To patetické malé děvče,” vyštěkla. “Jenom proto, že je teď jednou z nás, není něco víc jako já. V porovnání se mnou je nic. Nechápu, jak se můžeš vůbec podívat jejím směrem. A to ani nemluvím o tom, že náš sabat ti nikdy nepovolil ji proměnit,” řekla Sera a podívala se na Caleba temným pohledem.

Caleb věděl, co to znamená. Byla to výhrůžka. Varovala ho, věděla, že porušil zákon. Mohl být za to vážně potrestán—a ona mu vyhrožovala, že to řekne ostatním.

“Nenechám se odradit tvými výhrůžkami,” řekl temně Caleb. “Můžeš komukoliv říct, co jenom chceš. Budu čelit čemukoliv, co si na mě nachystají.”

“Hnusíš se mi,” vyštěkla Sera. “Jsme ve válce, celá naše rodina a sabat jsou v nebezpečí. A co děláš ty? Ukrýváš se tady, na nějakém ostrově a čekáš, až se nějaká patetická, malá holka uzdraví. Měl bys být doma, bránit své lidi, jako pravý muž, kterým jsi býval—”

“Můj sabat mě vyhnal,” odvrkl jí Caleb, “po stovkách let věrné služby. Nic jim nedlužím. Teď dostávají přesně to, co si zaslouží.”

Caleb se zhluboka nadechl.

“Nicméně mi na nich záleží a vzhledem na to, jaká je situace, je nezklamu. Řekl jsem ti, že se vrátím, když bude správný čas.”

“Řekl jsi, že se vrátíš, když se ona zotaví. Očividně je už v pořádku. Už se ti minuli výmluvy. Teď se musíš vrátit!”

“Budu si stát za svým slovem, tak jako vždy. Ale chci, aby bylo v tomto úplně jasno: vrátím se jenom proto, abych zachránil náš sabat, lidi, kteří by mohli být zmasakrováni a abych pomohl vrátit meč. Nevytvářej si žádné iluze, že je to z nějakých jiných důvodů. Když se má mise skončí, znovu odejdu, tentokrát už nadobro a bude to naposledy, co uvidíš můj obličej. Nevytvářej si žádné představ, že jsme opět spolu. Protože nejsme..”

“Ach, Calebe,” řekla s temným tichým smíchem, “můžeš si věřit čemu jenom chceš, no hluboko uvnitř víš, že jsme vždy byli spolu a vždy taky budeme. Čím více s tím bojuješ, tím si mi bližší. Vím, jak moc mě miluješ. Cítím to každý den.”

“Blouzníš,” řekl Caleb. “Si pořád horší a horší.”

Sera se široce usmála. “To je pravda,” řekla, “namlouvej si to. Bojuj se svými pocity. Bojuj s tím, co už oba dobře víme.”

Sera k němu najednou udělala dva odvážné kroky, svými rukami ho chytla kolem krku a jedním rychlým pohybem nimi trhla směrem k sobě.

Předtím jak stihl zareagovat, přiložila své rty k těm jeho a s ohromnou sílou ho pobozkala.

Caleb se znechuceně od ní odtáhl. Natáhl se a odstrčil ji pryč. A jak to udělal, periferním viděním si všiml, že na parapetu vedle něj právě někdo přistál.

Caitlin.

*

Jak se Caitlin přibližovala k ostrovu, cítila, že se v ní opět začíná probouzet naděje. Mysl už měla celkem čistou. Uvědomila si, že Caleb nakonec neudělal nic zlého. Ona však byla hloupá. Měla mu dát šanci to vysvětlit. Podle toho, co věděla, Seru nikdo nezval a mezi nimi nebylo absolutně nic. Proč se musela tak unáhlit?

Jak sestoupila níže a uviděla ostrov, zbadala, jak se před ní roztahuje obrovský kamenný hrad a množství upírů, kteří trénovali pod světlem pochodní. Bylo to nádherné místo a ona byla Calebovi vděčná, že ji sem přivedl. Když vybrala poslední zatáčku a přistávala, začínala mít pocit, že nakonec bude všechno v pořádku.

Ale když se přiblížila a přistála, její srdce se zastavilo.

Byl tam Caleb a Sera. A tentokrát se líbali.

Líbali se. Ta myšlenka probodávala Caitlinin vnitřek hůř než samotný meč. Nedokázala se pohnout. Nedokázala přemýšlet. Nedokázala dýchat. Líbali se. Líbali.

Tak přece jen byli spolu. Tentokrát to nebylo žádné nedorozumění. Pořád ji miloval.

Odhodil Caitlin, jako by byla nikdo. A všechno to udělal přímo před jejíma očima.

Caleb se náhlil k ní a tentokrát už Caitlin neutíkala. Stála tam kde byla, v šoku, a cítila, jak v ní roste hněv. Cítila, že začíná být zuřivá, zuřivější, než kdy byla jako člověk.

“Caitlin,” začal Caleb, “není to tak, jak to vypadá. Prosím, nech mě to vysvětlit—”

Ale jak k ní Caleb přistoupil, jak začal mluvit, Caitlin jednotuše natáhla prst a ukázala na obzor.

“VYPADNI!” křičela.

Byl to příkaz. Nebyla to otázka a nenechávala žádný prostor pro rozhovor.

Caleb tam stál, zamrzlý, a byl očividne v šoku z její zuřivosti. Musel vidět, jak jí byla odevzdaná.

“ŘEKLA JSEM VYPADNI!” řvala znovu Caitlin. “Už tě nikdy nechci vidět. Až do konce života!”

Caleb tam stál, sám vypadal být šokován a zraněn, jako malý kluk, kterého právě někdo pokarhal. Vypadalo to, že je toho tolik, co by jí chtěl říct, ale věděl, že by ho nikdy nevyslechla.

Pomalu sklonil hlavu, sklíčený.

Otočil se, zamířil k okraji terasy, udělal dva dlouhé kroky a skočil. Brzy letěl, jeho velké křídla mávali a on směřoval někam do noci.

Caitlin viděla, že Sera se otočila a dívala se po něm, sledovala, jak odlétá, vypadala ustaraně, jako by chtěla letět za ním. Ale také vypadala, že jí v hlavě víří něco, co by chtěla ještě předtím Caitlin říct.

Sera najednou udělala několik kroků směrem k Caitlin a zastavila se jenom stopu od ní.

“Nenávidím tě,” řekla pomalu Sera jedovatým tónem. “Vždycky tě budu nenávidět. Pokusila si se vzít mi mého muže. A to se ti nikdy nepovede. Caleb tě nechce. On chce mě. Jenom mě. A tak to bylo vždy.”

Caitlin byla příliš zuřivá, aby se obtěžovala na ní reagovat a stejně jí ani neměla co říct.

Sera vedle ní rozprostřela křídla a připravovala se na vzlétnutí. Předtím, jak se otočila, naklonila se těsně ke Caitlin a zašeptala jí jednu poslední věc: “S Calebem máme něco, co vy dva mít nikdy nebudete. Ne, dokud budeš naživu. Jsem si jistá, že ti to nikdy neřekl a nikdy ani neřekne.”

Caitlin na ní civěla se stejnou zuřivostí a přemýšlela, co jí tohle stvoření ještě může říct, co by ji mohlo rozrušit ještě víc, jak byla teď. Nemyslela si, že to je vůbec možné.

Ale jak uslyšela její následující slova, došlo jí, že tady vlastně bylo něco, kvůli čemu se může cítit ještě hůř.

“Caleb a já máme dítě.”