Pouze udatní

„Pamatuj, že dokud je tvojí ženou, je šlechtična,“ zašeptala. „Když jí ublížíš, bude z tebe zločinec.“

„Nezkoušej mi říkat, co mám dělat,“ štěkl na ni Altfor a naklonil se o něco víc.

„Neříkám, co máš dělat. Jen navrhuji, můj pane. Můj vévodo. Postupem času, se ženou a také dědicem na své straně, to vše získáš zpět.“

„A proč na tom záleží tobě?“ zeptal se Altfor a probodl ji pohledem.

Pokud se to Moiry nějak dotklo, nedala to najevo. Spíš se tvářila vítězoslavně, když pohledem sklouzla k Genevieve.

„Protože je tvůj bratr, můj manžel, pryč. A já bych raději byla milenkou mocného muže než úplně bezmocná,“ pronesla Moira. „A ty… ty jsi nejmocnější muž, kterého jsem kdy potkala.“

„A proč bych ti měl dát přednost před mojí ženou?“ zeptal se Altfor. „Proč bych měl chtít zbytky po bratrovi?“

Tohle už připadalo kruté i Genevieve. Vždyť ho s Moirou přistihla.

Ať už ale Moira cítila cokoli, ani tentokrát to nedala najevo.

„Pojď se mnou,“ navrhla mu, „a já ti připomenu, v čem je ten rozdíl. Tvoji muži zatím pobijí ty, kdo si to zaslouží. Tvoji muži, ne muži tvého strýce.“

To Altfora přesvědčilo. Přitáhl si ji k sobě a políbil ji před Genevieve i dvěma strážnými. Chytil Moiru za ruku a táhl ji ke dveřím. Genevieve viděla, jak se Moira ohlédla a z krutosti jejího úsměvu jí přeběhl mráz po zádech.

Genevieve to ale bylo jedno. Bylo jí jedno, že ji Altfor zradí způsobem, jakým už to očividně mnohokrát udělal. Bylo jí jedno, že ji málem zabil jeho strýc, i to, že ji všichni vnímali jako přítěž.

Nebylo jí ale jedno to, že je její sestra v nebezpečí a ona musela, musela najít způsob, jakým jí pomoct dřív, než bude pozdě. Altfor se ji chystal zabít a ona netušila, kdy se to má stát.

Kapitola třetí

Royce utíkal lesem a cítil, jak mu pod nohama praskají větvičky. Meč v pochvě si tiskl k boku, aby se mu nezachytil v podrostu. Bez kradeného koně se nepohyboval dost rychle. Musel s tím něco udělat.

Pokusil se zrychlit. Poháněla ho touha vrátit se k lidem, na kterých mu záleželo. Rudý ostrov ho naučil, že musí běžet dál, i když mu srdce v hrudi buší jako splašené a svaly ho pálí únavou. Přežil běh přes ostrov posetý pastmi, takže mu v obyčejném lese nedělalo problém přimět se běžet rychleji a dál.

Samozřejmě mu pomáhala síla a rychlost, kterou vládl. Po obou jeho stranách se míhaly stromy, švihaly ho větvemi, ale Royce si jich nevšímal. Slyšel lesní zvířata, která se pohybovala kolem a chtěla se zbavit vetřelce v teritoriu. Royce věděl, že takhle pokračovat nemůže. Když bude dál dělat tolik hluku, přitáhne k sobě pozornost všech vojáků z vévodství.

„Jen ať si přijdou,“ zašeptal. „Zabiju je všechny.“

Jedna jeho část si to skutečně přála. Tohle a ještě víc. Podařilo se mu zabít lorda, který poslal jeho a jeho přátele na smrt. Podařilo se mu zabít stráže, které ho měly zadržet… ale také věděl, že nemůže bojovat proti takové nepřátelské přesile. I nejsilnější, nejrychlejší a nejnebezpečnější muži v jámách dokázali bojovat současně jen s několika nepřáteli. Když jich bylo příliš, nedokázali si krýt všechny strany a útok mohl přijít z nečekaného úhlu.

„Na něco už přijdu,“ slíbil si Royce, ale přesto zpomalil. Postupoval teď lesem opatrněji. Snažil se nadělat co nejméně hluku. Slyšel ptáky a ostatní stvoření. Roycovi se původně zdálo, že je v lese téměř sám. Zvířecí zvuky ho teď ale přesvědčily o opaku.

Co mohl dělat? Jeho první myšlenkou bylo, že by mohl utíkat stále dál. Někam do divočiny, kde nežili lidé, jen Piktové. Přemýšlel nad tím, že by zmizel. Prostě by zmizel, protože proč by tu měl zůstávat?

V mysli se mu na okamžik zhmotnila představa Genevieve. Jak na něj shlížela, když byl v jámě. Jak jí na něm očividně nezáleželo. Royce tu myšlenku potlačil, protože na Genevieve myslet nechtěl. Po tom, co mu udělala, to bylo až příliš bolestivé. Proč by neměl zmizet na místo, kde nežili lidé?

Jedním z důvodů byl Mark. Jeho přítel padl v jámě, ale Royce ho neviděl zemřít. Částečně by si přál věřit, že se Markovi v nastalém rozruchu nějak podařilo přežít. Nechtěla by ho šlechta vidět znovu bojovat, kdyby to šlo? Nechtěli by si užít veškerou zábavu, kterou by jim jeho přítel mohl poskytnout?

„Musí být naživu,“ přikývl Royce. „Prostě musí.“

I jemu to ale znělo, jako by se snažil přesvědčit o něčem nemožném. Zavrtěl hlavou a pokračoval v cestě lesem. Snažil se zorientovat. Měl pocit, že se nejdřív musí dostat domů a teprve pak bude schopen cokoli dělat. Dostane se domů a jakmile bude zase v bezpečí, vymyslí nějaký plán ohledně toho, co dál. Rozhodne se, jestli uteče, jestli se pokusí najít Marka, nebo si vysní armádu, se kterou by mohl porazit vévodovy muže.

„Možná si ji vyčaruji jen tak ze vzduchu,“ pronesl a nezastavoval přitom. Pohyboval se teď rychlostí loveného zvířete, krčil se a vyhýbal se nízkým větvím. Dával si pozor, kam šlape na spadaném listí, aniž by přitom zpomalil.

Les znal. Dobře věděl o různých cestičkách, protože tu se svými bratry strávil spoustu času. Vzájemně se tu naháněli a lovili drobnou zvěř. Teď tu pronásledovali a lovili jeho a on se snažil vymyslet, jak to přežít. Byl si poměrně jistý, že nedaleko narazí na loveckou stezku, která ho zavede k malému potůčku, kolem uhlířova domku a pak směrem k vesnici.

Royce k ní zamířil a po chvíli ho z myšlenek vytrhl nějaký vzdálený zvuk. Nebyl příliš hlasitý, ale byl tam. Zvuk opatrné chůze na stezce. Kdyby tu s bratry nestrávil tolik času a kdyby na Rudém ostrově nezjistil, že nebezpečí může být kdekoli, asi by si ho nevšiml.

„Počkám, nebo se schovám?“ zeptal se sám sebe. Bylo by jednoduché se ukázat na stezce. Slyšel totiž kroky jediného člověka, navíc to ani neznělo jako kroky vojáka. Vojenské kroky totiž obnášely zřetelný hluk těžkých bot a řinčení zbroje, někdy také zvuky ratiště kopí taženého po zemi. Tyhle kroky ale byly jiné. Nejspíš šlo o chalupníka nebo dřevorubce.

Přesto se Royce ukryl. Přikrčil se ve stínu stromu, na místě, kde jeho klenuté kořeny vytvořily doupě, které za normálních okolností zřejmě sloužilo nějakému zvířeti. Některé větve byly tak nízko, že je Royce mohl přitáhnout a ještě lépe se tak skrýt před pohledem ze stezky. Sám měl ale dobrý výhled. Přikrčil se a přestal se hýbat. Ruku měl pro jistotu poblíž jílce meče.

Když Royce spatřil příchozího, málem vyšel z úkrytu ven. Muž vypadal neozbrojený a neměl ani brnění. Měl na sobě jen volné šedivé hedvábné šaty, které působily temným a beztvarým dojmem. Na nohou měl pantofle z šedivé kůže s řemínky omotanými kolem kotníků. Přesto Royce něco zastavilo. Když se muž přiblížil, všiml si Royce, že je jeho kůže stejně šedá jako jeho šaty. Navíc byla plná fialových a rudých tetování tvořeného ze smyček a symbolů. Jako by muže někdo využil místo pergamenu – a zapsal na něj nějaké šílené texty.

Royce si nebyl jistý, co to všechno znamená, ale přesto měl neurčitý pocit, že je muž nebezpečný. Byl rád, že se ukryl. Zdálo se mu, že kdyby teď byl na stezce, mohlo by dojít k potyčce.

Cítil, jak se jeho ruka sevřela kolem jílce meče a nutkání vyskočit z úkrytu. Royce se přinutil uvolnit, pustil meč a vzpomněl si na propadla a nástražné dráty na Rudém ostrově. Chlapci, kteří se bez přemýšlení vrhli kupředu, umírali dřív, než s nimi Royce vůbec stihl vyrazit na cestu do bezpečí. Z tohoto muže měl stejný pocit. Necítil přímo strach, ale současně věděl, že ten muž není neškodný.

I teď se zdálo, že nejrozumnější věcí bude zůstat tiše a nejlépe ani nedýchat.

Přesto se muž na stezce zastavil. Naklonil hlavu ke straně, jako by něco slyšel. Royce viděl, jak se cizinec přikrčil. Zamračil se, když něco vyndal z kapsy a hodil to na zem.

„Máš štěstí,“ pronesl cizinec, aniž by vzhlédl. „Zabíjím jen ty, u kterých mi to určí osud. Runy říkají, že zatím bojovat nebudeme, cizinče.“

Royce neodpověděl a cizinec zatím sbíral pohozené runové kameny.

„Je jeden chlapec, který musí zemřít, protože to tak osud chce,“ řekl muž. „Ale měl bys znát mé jméno a vědět, že jednoho dne dožene osud nás všechny. Jsem Prach. Angarthim z míst mrtvých. Měl bys odejít. Runy říkají, že ve tvých šlépějích kráčí smrt. A nechoď směrem k té vesnici tamhle,“ dodal ještě, jako by ho to napadlo teprve teď. „Když jsem odcházel, mířila k ní velká skupina vojáků.“

Vstal a odešel. Nechal Royce přikrčeného pod stromem a oddechujícího hlasitěji, než by si myslel. Měl se přeci schovávat. Na cizinci bylo něco, z čeho mu téměř běhal mráz po zádech. Bylo na něm něco divného, i když Royce nedokázal přesně říct, co to mělo být.

Kdyby měl víc času, možná by se Royce dál krčil – předpokládal by, že mu od muže hrozí další nebezpečí. Místo toho jen přemýšlel nad jeho slovy. Pokud k té vesnici mířili vojáci, mohlo to znamenat jen jedinou věc…

Znovu se rozběhl, rychleji než kdy dřív. Po pravé straně si všiml uhlířova domku, vycházel zpoza něj kouř, takže uhlíř zřejmě pracoval na milíři. U kůlu před domkem stál uvázaný kůň, který vypadal, že je spíš zvyklý na tahání vozu než na jezdce na zádech. Roycovi se zdálo, že je v domku ticho. Za jiných okolností by možná našel majitele koně a pokusil by se ho přesvědčit, aby mu ho půjčil.

Teď ale jen přesekl provaz poutající ho ke kůlu, naskočil na něj a pobídl ho kupředu. Jako zázrakem zřejmě zvíře vědělo, co se od něj čeká. Tryskem vyrazilo po stezce, zatímco Royce se mu tiskl k zádům a doufal, že dorazí včas.

* * *

Když Royce vyjel z lesa, zapadalo slunce. Rudé nebe se nad světem rozkládalo jako zkrvavená dlaň. Rudá záře způsobovala, že všechno na zemi vypadalo jako by hořelo.

Pak si ale Royce uvědomil, že nejde o hru světla. Jeho vesnice skutečně hořela.

Některé její části hořely jasným plamenem. Doškové střechy byly pro oheň ideální potravou. Royce měl pocit, že hoří celý obzor. Některé budovy už byly jen černé a kouřící, černými sazemi pokryté trámy vypadaly jako kostlivci mrtvých budov. Jedna se zřítila právě v době, kdy se na ni Royce díval.

„Ne,“ zamumlal. Seskočil z koně a za ohlávku ho vedl dál. „Ne. Nesmí být pozdě.“

Ale bylo. Ohně, které ještě hořely, někdo zapálil už dávno. Hořely totiž jen největší budovy – takové, kde ještě mělo co hořet. Zbytek vesnice byl zuhelnatělý, vzduchem se vznášel štiplavý kouř a Roycovi bylo jasné, že neměl šanci se sem dostat včas. Uvědomil si, že muž na stezce mluvil o blížících se vojácích, ale nezmínil, jak jsou daleko a jak dlouho jim mohlo trvat, než se k vesnici dostanou.

Když už nemohl jinak, sklonil zrak k tělům na zemi. Bylo jich tolik, mužů i žen, mladých i starých. Pobili všechny bez rozdílu. A také bez slitování. Některá těla ležela mezi troskami, zčernalá stejně jako dřevo kolem nich. Další ležela na ulicích – jejich zející rány vyprávěly příběh o tom, jak zemřeli. Royce viděl, že někteří z nich padli při pokusu o odpor. Jiní měli posekaná záda, jak se snažili utéct. Viděl několik mladších žen pobitých ve skupině na jedné straně. Myslely si, že jde o další nájezd šlechty, která od nich chce to, co chtěla od všech? Myslely si to až do chvíle, kdy jim podřezali hrdla?

Royce se zmocnila bolest a vztek. A ještě stovka dalších věcí. Všechno se to spojovalo a Royce měl pocit, že mu z toho pukne srdce. Potácel se vesnicí, prohlížel si mrtvá těla a téměř nemohl uvěřit, že toho byli vévodovi lidé schopní.

Přesto to tak bylo a on to nemohl zvrátit.

„Matko!“ vykřikl Royce. „Otče!“

Dovolil si doufat. I přes zkázu kolem. Někteří vesničané přece museli přežít. Museli se dostat do bezpečí. Drancující vojáci si nedávali pozor a vždycky jim někdo unikl. Nebo ne?

Royce si všiml další hromady těl na zemi. Tahle ale vypadala jinak. Tahle těla totiž neměla žádná zranění od mečů. Zdálo se, jako kdyby ti lidé prostě… zemřeli. Možná jako by je někdo zabil holýma rukama. Jenže to nebylo nic lehkého ani na Rudém ostrově. Royce to teď ale neřešil, protože to nebyli lidé, které chtěl najít. Nebyli to jeho rodiče.

„Matko!“ vykřikl. „Otče!“

Věděl, že pokud tu vojáci ještě někde jsou, určitě ho uslyší. Bylo mu to ale jedno. Jedna jeho část takovou možnost dokonce vítala, protože by to znamenalo příležitost je pobít. Přiměl by je zaplatit.

„Jste tu?“ vykřikl Royce a z jedné z budov se vypotácela postava. Byla pokrytá sazemi, působila otrhaným dojmem. Roycovi se na okamžik rozbušilo srdce. Myslel si, že ho možná slyšela jeho matka. Pak si ale uvědomil, že to není ona. Poznal starou Lori, která vždy děsila děti svými historkami a která o sobě někdy tvrdila, že má dar vidění.

„Tvoji rodiče jsou mrtví, chlapče,“ řekla a Roycovi jako by se v tu chvíli rozpadl svět. Úplně ztuhnul.

„To není možné,“ zavrtěl hlavou. Nehodlal tomu uvěřit. „Nemůžou být…“

„Jsou.“ Lori se posadila a opřela se o nízkou zídku. „Jsou stejně mrtví, jako už brzy budu i já.“

Když to dořekla, všiml si Royce krve na její zástěře. Rány po bodnutí mečem.

„Pomůžu ti,“ řekl a natáhl k ní ruku i přes to, jakou bolest sám cítil při myšlence na rodiče. Soustředění se na někoho jiného bylo jedinou věcí, která mi teď mohla pomoct.

„Nesahej na mě!“ vykřikla a namířila na něj prst. „Myslíš, že nevidím temnotu, která tě obklopuje? Myslí, že nevidím smrt a zkázu, která se zmocňuje všeho, čeho se dotkneš?“

„Vždyť umíráš,“ snažil se ji přesvědčit Royce.

Stará Lori pokrčila rameny. „Všechno umírá… tedy skoro,“ řekla. „Dokonce i ty nakonec zemřeš, i když předtím ještě zvládneš otřást světem. Kolik lidí ještě zemře kvůli tvým snům?“

„Nechci ničí smrt,“ odporoval Royce.

„Stejně k tomu ale dojde,“ opáčila žena. „Tvoji rodiče už zemřeli.“

Royce se zmocnil vztek. „To vojáci. Já je—“

„Vojáci ne. Ne kvůli nim samotným. Zdá se, že je nás víc, kdo vidíme nebezpečí, které ti jde v patách, chlapče. Přišel sem muž. Cítila jsem z něj smrt tak silně, že jsem se raději skryla. Bez problémů zabíjel silné muže a když zamířil k vám domů…“

Zbytek si Royce dokázal domyslet. V tu chvíli si ale uvědomil něco horšího. Zmocnilo se ho zděšení.

„Já ho viděl. Viděl jsem ho na stezce,“ vyhrkl. Sevřel v ruce meč. „Měl jsem vyjít ven. Měl jsem ho tam zabít.“

„Já viděla, co dokáže,“ řekla stará Lori. „Zabil by tě tak jistě, jako jsi ty zabil nás tím, že ses narodil. Dám ti radu, chlapče. Uteč. Uteč do divočiny. Ať tě už nikdy nikdo nevidí. Ukryj se, jako jsem se ukrývala já, než se ze mě stalo tohle.“

„Po tomhle?“ obořil se na ni Royce. Hořel v něm vztek. Cítil na tváři horké slzy a nebyl si jistý, jestli pláče kvůli smutku, vzteku nebo něčemu jinému. „Myslíš, že můžu jen tak odejít, když se stalo tohle?“

Žena zavřela oči a povzdechla si. „Ne, ne, nemyslím. Vidím… změnu celé země. Povstane král. Padne král. Vidím smrt a ještě víc smrti. Všechno proto, že ty jsi ty.“

„Pomůžu ti,“ řekl znovu Royce a natáhl ruku ke zranění na Loriině boku. Objevil se záblesk, jako když se člověk špatně otře o vlnu. Lori zalapala po dechu.

„Co jsi to udělal?“ obořila se na něj. „Jdi, chlapče. Jdi! Nech starou ženu zemřít. Na tohle jsem příliš unavená. Na tebe ještě čeká spousta smrtí, ať už půjdeš kamkoli.“

Ztichla a Royce si na okamžik myslel, že možná odpočívá. Byla ale až příliš nehybná. Vesnice kolem byla zase tichá a klidná. Royce v tom tichu vstal a nevěděl, co dál.

Pak si uvědomil, co musí udělat, a zamířil k domu svých rodičů.

Kapitola čtvrtá

Raymond mručel při každém trhnutí vozíku, na kterém ho i s bratry vezli na popraviště. Cítil každý záchvěv a nerovnost, jak se vozík dotýkal jeho potlučeného těla. Slyšel klapání řetězů, které ho poutaly a narážely do dřevěné podlahy.

Cítil strach, i když měl pocit, že ten se ho týká jen vzdáleně. Mnohem silnější byla bolest. Výprask od strážných způsobil, že se mu zdálo, jako by v těle neměl jedinou kost neporušenou. Jako by měl v těle spoustu střepů. Bylo těžké se soustředit na něco jiného, dokonce i na hrůzu ze smrti.

Strach, který vnímal, se týkal hlavně jeho bratrů.

„Jak daleko to asi ještě je?“ zeptal se Garet. Raymondovu nejmladšímu bratrovi se podařilo posadit se. Raymond viděl, že má obličej plný podlitin.

I Lofen se pomalu posadil. Kvůli době strávené v žaláři viditelně pohubl. „Ať už to bude jakkoli daleko, nebude to dost.“

„Kam myslíte, že nás vezou?“ zeptal se Garet.

Raymond jeho otázku chápal. Myšlenka na popravu byla hrozná sama o sobě, ale nevědět, co se mělo dít, kde se to mělo dít a jak se to mělo dít, byla ještě horší.

„To nevím,“ podařilo se odpovědět Raymondovi. Bolelo ho dokonce i mluvení. „Musíme být stateční, Garete.“

Viděl, jak jeho bratr přikývl. Tvářil se odhodlaně i přes situaci, ve které všichni tři byli. Raymond sledoval krajinu za postranicí vozu. Projížděli kolem farem a polí. Viděl několik hor, pár budov, podle kterých usoudil, že už jsou někde daleko od města. Vůz řídil jeden strážný, vedle kterého seděl další s připravenou kuší. Dva další pak jeli po stranách vozů. Rozhlíželi se, jako by čekali, že je každou chvíli někdo přepadne.

„Ticho tam!“ zařval na ně ten s kuší.

„Co nám uděláte?“ opáčil Lofen. „Popravíte nás ještě víc?“

„Za to speciální zacházení, kterého se vám dostalo, nejspíš může ta tvoje nevymáchaná huba,“ odpověděl strážný. „Většinu lidí prostě vytáhneme ze žaláře a skoncujeme to s nimi, jak si vévoda přeje. Naprosto bez problémů. Vy ale jedete tam, kde končí ti, kteří ho vážně, vážně rozčílili.“

„A to je kde?“ zeptal se Raymond.

Strážný se ošklivě pousmál. „Slyšíte to, pánové?“ zeptal se. „Chtějí vědět, kam je vezeme.“

„Zjistí to už brzy,“ prohlásil ten, co svíral otěže a prásknul jimi, aby popohnal koně. „Nevím, proč těm grázlům říkat víc než to, že dostanou všechno, co si zasloužili.“

„Zasloužili?“ ozval se Garet. „Tohle jsme si nezasloužili. Neudělali jsme nic špatného!“

Raymond slyšel, jak jeho bratr vykřikl, když ho jeden z jezdců udeřil přes ramena.

„Ty myslíš, že na tvých řečech někomu záleží?“ štěkl na něj muž. „Myslíš, že všichni, které jsme vezli, netvrdili, že jsou nevinní? Vévoda vás prohlásil za zrádce, takže zemřete smrtí, jakou umírají zrádcové!“

Raymond by se rád přesunul k bratrovi, aby se ujistil, že je v pořádku, ale řetězy, které ho poutaly, mu v tom zabránily. Napadlo ho, že by měl trvat na tom, že opravdu neudělali nic. Až na to, že se pokusili vzdorovat režimu, který je utiskoval a chtěl je připravit o všechno. Jenže o to právě šlo. Vévoda a šlechta si dělali, co chtěli. Jako vždy. Samozřejmě je mohli i poslat na smrt, protože takhle to tu chodilo.

Raymond se při té myšlence zapřel do řetězů, jako by se z nich snad byl dost silný na to, aby se z nich vyprostil. Kov ho ale bez problémů udržel na místě a připravil ho i o ten zbytek síly, který mu ještě zbýval. Raymond se znovu zhroutil na podlahu.

„Dívejte se na ně, snaží se vyprostit,“ zasmál se muž s kuší.

Raymond viděl, jak vozka pokrčil rameny. „Až přijde jejich čas, budou sebou mrskat ještě víc.“

Raymond se ho chtěl zeptat, co tím myslí, ale věděl, že by odpověď stejně nedostal. Navíc hrozilo, že by schytal další výprask – jako jeho bratr. Mohl jen mlčet a čekat. Vůz se zatím dál otřásal na rozbité cestě. Předpokládal, že i tohle je součást mučení. Ta nevědomost. Vědomí vlastní bezmoci. S naprostou neschopností zjistit, kam jedou, natožpak vůz zastavit.

Pokračovali dál mezi poli, kolem sadů i nezvykle tichých vesnic. Zdálo se, že teď jedou do kopce, mířili na místo, kde na jednom z vrcholů stála pevnost téměř tak stará jako království. Rozvrácené kameny působily jako svědectví o království, které tu dřív bývalo.

„Už tam budeme, chlapci,“ usmál se vozka. Z jeho úsměvu bylo jasné, že si to celé užívá víc, než by měl. „Připraveni zjistit, co si pro vás připravil vévoda Altfor?“

„Vévoda Altfor?“ zeptal se Raymond. Nemohl uvěřit vlastním uším.

„Váš vyvedený bratříček zabil starého vévodu,“ odpověděl muž s kuší. „V jámě mu probodl srdce a pak utekl. Prostě zbabělec. A vy teď zaplatíte za jeho zločiny.“

Ve chvíli, kdy to muž dořekl, splašily se Raymondovi myšlenky. Pokud to Royce opravdu dokázal, znamenalo to, že jejich adoptivní bratr udělal pro svobodu ostatních něco ohromného. A navíc se mu podařilo uprchnout. Obojí byl důvod k oslavě. Současně si ale Raymond nedokázal představit, co si pro ně připravil syn bývalého vévody. Jak se jim asi bude chtít pomstít? Zvlášť když neměl Royce, na kterém by si mohl vybít vztek.

V duchu proklel Genevieve. Kdyby ji jeho bratr nikdy nespatřil, nic z toho by se nestalo. A jí navíc na Roycovi vůbec nezáleželo.

„Aha,“ uchechtl se muž s kuší. „Zdá se, že už to začínají chápat.“

Koně táhnoucí vozík pokračovali v cestě. Pohybovali se stabilním tempem zvířat, která byla až příliš zvyklá na svoji práci. Jako by věděli, že už brzy budou v cíli.

Pokračovali dál do kopce a Raymond cítil napětí, které se zmocňovalo jeho bratrů. Garet se zmítal, jako by snad mohl najít způsob, jak se vyprostit a vyskočit z vozu. Kdyby to tak skutečně bylo, doufal Raymond, že to jeho bratr udělá. Že uteče a nebude brát ohled na ostatní. Současně ale věděl, že v takovém případě by ho dostihli jezdci a zabili by ho dřív, než by udělal tucet kroků. Lofen svíral a uvolňoval dlaně. Šeptal něco, co znělo jako modlitba. Raymond pochyboval, že by jim teď nějak mohla pomoct.

Konečně dorazili na vrchol kopce a Raymond uviděl vše, co tam na ně čekalo. Stačilo to, aby se přikrčil ve voze a zbavilo ho to sil k jakémukoli pohybu.

Všude kolem byly rozvěšené klece. Skřípaly ve větru ve stínu padlé věže. V klecích byla těla. Některá byla dočista obraná mrchožrouty, jiná ještě v takovém stavu, aby Raymond jasně rozeznal kousance, které je pokrývaly. Také spáleniny a místa, na kterých jim někdo stáhl kůži. Některá těla v sobě měla vyryté symboly. Raymond si uvědomil, že poznává ženu, kterou nedávno vytáhli z cely. Měla v sobě vyryté spirály a runové symboly.

„Piktové,“ zašeptal zděšeně Lofen. Raymond ale věděl, že tohle není nejhorší. Lidé v klecích na sobě měli známky po mučení a známky toho, že je zabil nějaký divošský kmen. To, co leželo na kameni uprostřed, ale bylo horší. Mnohem horší.

Kámen samotný byl plochá deska s vyrytými symboly divokých kmenů a znaky, které by mohly být magické, pokud by se něco takového v současnosti ještě objevovalo. Pomocí řetězů byly ke kameni připoutané ostatky muže. A nejhorší, nejhorší bylo, že ten muž sténal bolestí dokonce i teď. I když už měl být dávno mrtvý. Tělo měl poseté ranami a spáleninami. Kousanci a šrámy od spárů divoké zvěře. Z nějakého děsivého důvodu ten muž ale stále žil. Něco takového se zdálo nemožné.

„Říkají tomu kámen života,“ pronesl vozka s úšklebkem, který prozrazoval, že přesně ví, jaký děs teď Raymond cítí. „Ve starých dobách díky němu prý léčitelé udržovali při životě chlapy, které sešívali. Pro tenhle jsme našli lepší využití.“

„Lepší?“ zeptal se Raymond. „Tohle je…“ Pro to, jaké to bylo, ani neměl slova. Zlo to nevystihovalo. Tohle nebyl jen zločin proti jakémukoli lidskému zákonu. Tohle bylo naprosto proti přírodě. Bylo to špatné ve všech ohledech.

„Tohle čeká zrádce. Pokud nemají štěstí a nezemřou jako první,“ pronesl vozka. Kývl k jezdcům vedle vozíku. „Sundejte ho. Ať udělal cokoli, na řadu teď přichází někdo jiný. A vykliďte klece, ať jdou zvířata najisto.“

Strážní se s bručením pustili do práce a Raymond by utekl, kdyby toho byl schopen. Popravdě ho ale řetězy svíraly až příliš těsně. Nedokázal se ani zvednout nad postranici vozu, natož se překulit přes ni. Strážným to očividně bylo jasné, protože se bezstarostně pohybovali mezi klecemi a vytahovali z nich ostatky mužů i žen. Shazovali je na zem. Některé se rozpadly a jejich části se skutálely dolů z kopce. Strážní je tam nechali. Věděli, že se o ně postarají mrchožrouti.

Když z klece vytáhli ženu, která předtím byla v žaláři, narazila do kamene života uprostřed a otevřela oči. Vykřikla bolestí a Raymond si byl jistý, že ho ten výkřik bude pronásledovat až do smrti. Byl tak hrozivý, tak bolestivý, že si ani nedokázal představit, jaké hrůzy si asi žena vytrpěla.

„Tahle pořád žije,“ pronesl muž s kuší, když ji ostatní táhli dál od kamene. Když se kamene přestala dotýkat, zase zmlkla. Stejně ale do hrudi schytala šipku z kuše. Asi pro jistotu. Vojáci ji pak hodili stranou.

Po ní pak z kamene života stáhli připoutaného muže. Raymondovi připadalo nejhorší, že jim za to ten muž ještě poděkoval. Poděkoval jim za to, že ho odtáhli na smrt. Ve chvíli, kdy ho stáhli z kamene se z křičícího a zmítajícího se člověka stal nehybný kus masa. Přesto mu strážný pro jistotu podřízl krk, i když Raymondovi to připadalo úplně zbytečné.

Kolem teď zavládlo ticho narušované jen mrchožravými ptáky a temnými zvuky, které naznačovaly, že se kolem pohybují i větší predátoři. Možná je sledovali i predátoři v lidské podobě. Raymond slyšel, že civilizovaní lidé nevidí Pikty, pokud oni sami nechtějí být vidět. I ta myšlenka vše jen zhoršovala.

„Vévoda řekl, že máte zemřít,“ pronesl vozka. „Neřekl nám ale, jak to udělat, takže si zahrajeme hru, kterou musí hrát zrádci. Půjdete do klecí. Možná budete žít, možná zemřete. A pak, za den nebo dva, pokud si vzpomenu, se vrátím a jednoho z vás si vyberu na kámen.“

Zadíval se přímo na Raymonda. „Možná to budeš ty. Možná se budeš dívat, jak tvoji bratři umírají, budeš sledovat, jak se na tebe vrhají divoká zvířata. Jak tě řežou Piktové. Ti nenávidí lidi z království. Na město zaútočit nemůžou, ale ty… ty bys jim posloužil.“

Při těch slovech se zasmál. Strážní Raymonda nadzvedli a odpoutali od vozu. Chvíli ho táhli směrem ke kameni a Raymond je málem začal prosit, aby ho na něj nedávali. Myslel si, že změnili názor a dají ho na něj rovnou. Nakonec ho ale odtáhli k jedné z kývajících se klecí a zamknuli ho do ní. Zámek vypadal masivně. Na jeho otevření by byla potřeba pořádná palice.

Raymond se navíc do klece nemohl pořádně vejít. Nebylo možné se v ní rozumně posadit, natož si lehnout. Při každém pohybu větru se klec pohybovala a skřípala tak hlasitě, až se zdálo, že jde o samostatné mučení. Raymond tam mohl jen sedět a přihlížet, jak strážní táhnou jeho bratry do jejich klecí. Nemohl jim nijak pomoct.

Garet se snažil bojovat. Garet se totiž vždy snažil bojovat. Jen si tím vysloužil úder do břicha navíc. Pak ho zvedli a nacpali do další klece způsobem, jakým by farmář nacpal do klece nespolupracující ovci. Strážní snadno zvedli i Lofena a umístili ho do další klece. V klecích teď byli všichni tři. Viseli tam ve vzduchu, ve kterém se vznášel pach smrti a rozkladu.

„Jak jste si vy tři mohli myslet, že můžete bojovat proti vévodovi?“ zavrtěl hlavou vozka. „Vévoda Altfor řekl, že zaplatíte za všechno, co udělal váš bratr. Takže zaplatíte. Čekejte, přemýšlejte o tom a trpte. My se vrátíme.“

Bez dalšího slova obrátil vozík a vyrazil na cestu pryč. Raymonda a jeho bratrů už si nikdo nevšímal.

„Kdybych tak dokázal…“ řekl Garet a očividně se snažil dosáhnout na zámek.

„Nevíš, jak to odemknout,“ řekl Lofen.

„Takže to nemůžu zkusit?“ štěkl Garet. „Musíme se o něco pokusit. Musíme—“

„Nemá smysl něco zkoušet,“ pronesl Lofen. „Možná se nám podaří zabít strážné, až se vrátí, ale ty zámky nezvládneme.“

Raymond zavrtěl hlavou. „Tak dost,“ řekl. „Teď není čas na hádky. Nedostaneme se ven a nemůžeme nic dělat. Můžeme se alespoň zkusit nehádat se mezi sebou.“

Věděl, co je tu čeká a také, že nemají šanci utéct.

„Už brzy,“ pokračoval, „sem přijdou divoká zvířata. Možná něco horšího. Možná potom už nebudeme moct mluvit. Možná budu… možná budeme všichni mrtví.“

„Ne,“ zavrtěl Garet hlavou. „Ne, ne, ne.“

„Ano,“ řekl Raymond. „Tohle ovlivnit nemůžeme. Můžeme ale smrti čelit statečně. Můžeme jim ukázat, jak umírají čestní lidé. Nemusíme projevit strach, po kterém tolik prahnou.“

Viděl, jak Garet bledl, ale pak přikývl.

„Dobrá,“ pronesl jeho bratr. „Dobrá. To zvládnu.“

„Já vím, že ano,“ pronesl Raymond. „Zvládneš cokoli. Vy oba. Chci vám říct…“ Jak to všechno měl říct? „Mám vás oba rád. Jsem vděčný, že jsem byl vaším bratrem. Když mám zemřít, jsem rád, že to je s těmi nejlepšími lidmi na světě.“

„Jestli,“ opravil ho Lofen. „Ještě není konec.“

„Jestli,“ souhlasil Raymond. „Ale pokud by se to stalo, chci, abyste to věděli.“

„Ano,“ přikývl Lofen. „Cítím to stejně.“

„Já taky,“ přidal se Garet.

Raymond seděl v kleci a chtěl být statečný kvůli svým bratrům. I kvůli komukoli, kdo by je mohl vidět, protože v ruinách věže určitě byl někdo nebo něco, co je sledovalo. Celou dobu se snažil nemyslet na to, co bylo jasné.

Neexistovalo žádné „jestli“. Už teď viděl Raymond první mrchožravé ptáky snášející se do větví stromů kolem. Zemřou tu. Otázkou jen bylo, jak rychle k tomu dojde a jak hrozivým způsobem to bude.