Pouze kdo je hoden

Kapitola dvacátá první

Raymond stál v přítmí cely zády ke svým bratrům a postupně se snažil dostat k jednomu z mála oken, které tu byly. Patřilo to k jedné z lekcí, jež je život v žaláři naučil: nikdy se neptej na ničí život, nikdy nevěř nikomu, s kým nejsi rodina, nikdy se nevzdávej ničeho, co budeš zítra možná potřebovat, abys zůstal naživu.

Žalář jeho bratry změnil. Zatímco dřív byli oba zdraví a dobře stavění, nyní vypadali kvůli nedostatku jídla jako vyzáblé přízraky. Lofenova urostlá postava se zmenšila skoro na polovinu, kdežto Garet se málem ztrácel před očima. Po jeho úsměvu nezůstala ani stopa. Raymond sám trpěl kašlem, který ho tu a tam zčistajasna přepadl a pak se ho nechtěl pustit. Z ustavičných zápasů, jež představovaly jediný způsob, jak tady dole přežít, ho navíc bolela každičká část těla.

„Nechají nás tady, dokud z toho nepojdeme,“ prohlásil Lofen snad posté.

Raymond pokrčil rameny, jako to dělal vždy, když jeho bratr tuto větu pronesl. „Tak to abychom se jim vzepřeli tím, že přežijeme, ne?“

Na okamžik se zdálo, že mu Lofen chce ještě něco odpovědět, nakonec si to ovšem rozmyslel. Všichni tři se přesunuli k malému okénku, jež se nacházelo tak vysoko, že si Raymond musel oběma bratrům stoupnout na ramena, aby vůbec viděl ven.

Za zdmi žaláře pokračoval život na hradě v běžném monotónním rytmu. Sem a tam pobíhali sluhové, kteří nosili všechno možné, od svíček až po obrovské kusy hovězího, při pohledu na něž se Raymondovi sbíhaly sliny. Ulicemi přijížděly a odjížděly vozy. Tedy kromě toho vzadu, se sloupkem nahoře. Ten šlo vidět v jakoukoli denní dobu, protože sloužil k převážení vězňů na šibenici.

„Už se tam chystají,“ ohlásil Raymond.

„Myslíš, že to dneska budeme my?“ chtěl vědět Lofen.

Jak mohl Raymond na takovou otázku odpovědět?

„Ne, dneska ne,“ prohlásil a snažil se přitom znít co nejjistěji. „Počkejte, nechte mě slézt dolů, ať se můžete taky podívat.“

Pomohli Raymondovi zpátky na zem.

„A kdy bude řada na mě?“ obořil se na ně jakýsi muž. Byl tu nový, velký a pořád ještě měl dostatek drzosti, aby si myslel, že tady záleží na tom, jaký vliv měl ve světě venku. „Já vás viděl, hoši, jak děláte, jako by vám to tu patřilo. Ale teď jsem tu já.“

Se zvednutými pěstmi k nim přistoupil o krok blíž. Raymond předstoupil před bratry, aby se mu postavil. Muž se po něm ohnal, Raymond se odklonil a oplatil muži ránu takovou silou, že mu hlava poskočila dozadu. Když se k němu znovu pokusil přiblížit, Raymond ho udeřil loktem a vyrazil mu dech. Lofen udělal krok vpřed, jako by mu chtěl jít na pomoc, Raymond na něj však mávl, ať se stáhne. Kdyby si ostatní mysleli, že dokážou bojovat jen ve třech, začali by je napadat odděleně, jednoho po jednom.

Jeho protivník sklonil hlavu a rozběhl se na něj jako býk. Raymond mu uhnul z cesty, a jakmile se prohnal kolem něj, vší silou ho postrčil do zad. Vzápětí se celou rozlehla hlasitá rána. Muž narazil hlavou do protější zdi a v bezvědomí se po ní svezl na podlahu.

Raymond se rozhlédl kolem sebe a viděl, jak na něm ostatní vězni visí očima. Většinou to byli muži a ženy, které sem vhodili, aby se na ně zapomnělo. Ostatně po nějaké době se člověk začal modlit, aby na něj zapomněli, protože ti, na něž si vzpomněli, skončili s křikem u mučení nebo zemřeli nějakým hrozivým způsobem, jaký si jejich věznitelé toho dne vymysleli.

Jména vězňů Raymond neznal. Stejně tak nevěděl, jak se sem dostali. Na takovýchto místech nebylo bezpečné příliš se vyptávat. I když se ze zazších koutů cely občas ozvaly pronikavé výkřiky, s bratry se naučili se do ničeho nemíchat. Nebyli jako Royce, který se do nebezpečí vrhal hlava nehlava.

„Teď je řada na mně,“ tvrdil Garet.

„Kdepak,“ protestoval Lofen. „Na mně.“

„Je—“

Než se jejich hádka stačila vyostřit, přerušilo je bušení na železné dveře cely. Bylo to trochu jako nějaká bizarní parodie na zdvořilost, až na to, že jim stráže na dveře neklepaly ze slušnosti, ale proto, aby od nich odehnaly zajatce.

„Dozadu ke stěně!“ zařval voják a se skřípěním dveře otevřel. „Všichni z cesty nebo toho budete litovat.“

Třímal v ruce pochodeň, jejíž jasné světlo Raymonda bodalo do očí. Strávil tak dlouhou dobu v temnotě, že ať se teď podíval jakýmkoli směrem, všude viděl pozůstatky plamenů, které se mu vypálily do sítnice. I tak ho ale napadlo, že kdyby se všichni vězni vrhli na strážce zaráz, snadno by je přemohli.

Nikdo se však ani nepohnul. Mohli jen doufat, že se oči stráží neobrátí právě k nim. Raymond stál vedle svých bratrů a věděl, že jestli dnes mají zemřít, nikdo s tím nebude moct nic udělat.

Do cely se nahrnulo šest vojáků s tasenými zbraněmi. Přejížděli očima z jednoho vězně na druhého a očividně to protahovali, jak to jen šlo. Raymond je za to z hloubi duše nenáviděl, jenže je vlastně nenáviděl i za spoustu dalších věcí.

„Hej, ty!“ zakřičel jeden ze stráží a Raymond se sám sobě hnusil za to, jak se mu ulevilo, když ukázal na někoho jiného.

Vojáci jako jeden muž postoupili dopředu a vyvlekli z davu vězňů mladou ženu. Zajatkyně křičela a prosila o slitování, nikdo se jí však na pomoc nevydal. Nikdo se k tomu ani neměl. Raymond se proklel za to, jaký je zbabělec, a chystal se odlepit od stěny, tu se k němu ovšem bleskově otočil jeden z vojáků a pozvedl k němu svou čepel.

„Dneska ještě není tvůj den, pokud si o to nehodláš říct,“ vyštěkl.

Raymond zůstal stát na místě a odmítal se dát zastrašit. Garet se mu postavil po boku.

„Jen si nás vezměte,“ nabídl se mu bratr. „Jestli chcete někomu ublížit, vemte si nás.“

Raymond se přichystal k boji. Netušil, jestli tím něco dokážou, ale měl v úmyslu to aspoň zkusit.

Jeden ze strážců ho odkopl ke stěně a sotva o krok ustoupil, přidali se k němu i jeho druhové, všichni s tasenými zbraněmi.

„Zkuste si to ještě jednou a my vás vykucháme, pak si ji stejně odvedeme a všechny ostatní pozabíjíme,“ varoval je hlavní voják.

Raymond ucítil na rameni Lofenovu ruku a ustoupil. Nemohli nic dělat. Stráže ženu odvlekly z cely a ona se přitom skoro ani nebránila. Žalář měl tendence lámat vůli svých obyvatel až do bodu, kde se i smrt zdála přijatelnější.

Raymond se zařekl, že nikdy nedopustí, aby to udělali i jemu, ačkoli když pozoroval, jak vojáci ženu vyvádí, moc dobře věděl, že dřív nebo později budou na jejím místě i on a jeho bratři.

Kapitola dvacátá druhá

Royce stál rozkročený nad Markem, mířil mu na krk špičkou svého dřevěného meče a široce se usmíval. Jeho kamarád se zjevným zklamáním potřásl hlavou.

„To není fér,“ prohlásil Mark. „Nemůžeš mě aspoň jednou nechat vyhrát?“

Royce sklonil meč a podal Markovi ruku. Ten ji bez váhání přijal a nechal se vytáhnout na nohy.

„Bojoval jsi výborně, kamaráde,“ odpověděl Royce. „Já měl jen štěstí.“

Mark se zamračil.

„A co všechny ty ostatní souboje?“ zeptal se. „Taky štěstí?“

„Má výhodu, protože švindluje. Copak sis nevšiml?“

Hlas nově příchozího přetékal zlomyslností. Royce se obrátil a spatřil, jak z kruhu chlapců vystupuje Rubin. Bezprostředně za ním se vynořila dvojčata. Všichni tři seskočili do rozbahněné jámy, v níž spolu Royce s Markem bojovali – jednalo se o přesnou repliku skutečných Jam, které je čekají. Postavili se před něj, dřevěné meče zdvižené v pohotovosti.

„Podíváme se, jak se ti bude bojovat, když to bude tři na jednoho,“ dodal Rubin.

„Budu ti krýt záda,“ ozval se Mark a také pozvedl svůj meč.

„Ne,“ odmítl Royce a sám postoupil o krok dopředu. „Tohle je můj boj.“

Mark z jámy sotva stačil vytáhnout paty a Rubin s dvojčaty se už s meči nad hlavou a bojovným výkřikem vrhli na Royce. Z jejich pohybů čišel jasný úmysl ho zabít. Napětí mezi nimi se posledních pár měsíců jen stupňovalo a nyní konečně dosáhlo vrcholu.

Royce byl připraven. Po mnoha měsících tréninku s Voytem si připadal silnější než kdykoliv předtím. Postavil by se třeba deseti sokům, kdyby to jinak nešlo. Podobný útok navíc čekal už ode dne, kdy se vylodili na ostrově.

Zvedl tedy svůj dřevěný meč a za hlasitého třeskotu dřeva odrazil první ránu. Vzápětí opsal svou zbraní ladnou smyčku a bleskovou rychlostí bodl Rubina do břicha. Rubin se s bolestným heknutím předklonil.

Ve stejnou chvíli k němu dorazil Seth a pokusil se Royce přetáhnout přes záda. Royce se však otočil, úder zablokoval, přetočil si meč v ruce a prudce jím švihl nahoru, čímž útočníka odzbrojil. Poté ho ještě loktem udeřil do obličeje a Seth se poroučel k zemi.

To už se na Royce hnal Sylvan. Běžel k němu s mečem napřaženým před sebe, jako kdyby jím ho chtěl proklát. Royce ukročil stranou, sekl protivníka do žaludku, přitáhl si meč zpátky a obloukem jím Sylvana shora udeřil do zad. Chlapcův obličej se zabořil do bláta.

Royce se obrátil k Rubinovi a namířil na něj špičku meče.

Rubin zvedl ruce nad hlavu.

„Vzdávám se,“ řekl stále napůl v pokleku.

Royce sklonil meč. Jenže sotva to udělal, Rubin mu hodil do tváře plnou hrst bláta.

Oslepený Royce se pokoušel vytřít si bahno z očí. Nic neviděl. V příštím okamžiku ucítil, jak ho do hrudi zasáhla těžká bota a pozpátku se zapotácel, až zády dopadl na zem. Zbraň mu přitom vypadla z ruky.

„BOJ!“ skandovali chlapci kolem jámy, kteří to představení napjatě sledovali.

Royce se ještě stále snažil dostat z obličeje mazlavé bláto, aby se mu vrátil zrak, když vtom na něm přistála Rubinova těžká postava a koleny mu přišpendlila ramena k zemi. Záhy ucítil, jak se mu kolem krku omotávají hromotlukovy tlusté prsty a najednou nemohl dýchat. Bezmocně lapal po dechu.

Popadl protivníka za zápěstí a bojoval o každičký lok vzduchu, Rubin nad ním ale měl naprostou převahu.

„Od začátku jsem tě nenáviděl,“ prskal Rubin. „A teď konečně nadešel čas, abych tě poslal zpátky na farmu, odkud jsi přišel. Nikdo si ani nevšimne, že jsi pryč.“

Royce něco zaslechl a uviděl, jak do jámy skáče Mark. Rozběhl se ho zachránit, cestu mu však zahradila dvojčata a on se s nimi ve snaze probít se skrz pustil do zuřivého souboje.

Royce se mezitím zmocňovalo zoufalství. Docházel mu kyslík a doléhalo na něj vědomí, že každou chvílí zemře. V tu chvíli jím znovu projel ten povědomý pocit. Odněkud z hloubi jeho bytosti se mu vlil do žil a koloval mu celým tělem. Byla to síla. Síla, které nerozuměl. Najednou ovšem pochopil, že jí rozumět nemusí, stačí, když se jí poddá.

Vzápětí ho zaplavila mocná vlna energie a Roycovi se podařilo vymanit z Rubinova sevření. Přetočil se a odhodil ho ze sebe. Pak se překulil a naopak přitiskl k zemi on jeho.

Chytil Rubina pod krkem, tak jak ho ještě před okamžikem držel on. Rubin se natáhl a začal na oplátku škrtit Royce. Oba leželi v bahně a snažili se toho druhého udusit dřív, než se to podaří jemu. V žilách jim proudila čirá nenávist. Roycovi už zase docházel vzduch, s uspokojením však zpozoroval, že Rubinovi dochází rychleji.

Pak ale Royce do žaludku zničehonic nakopla čísi bota. Než se stihl zorientovat, uštědřila mu další kopanec a on se blátem odkutálel o kus dál.

Zvedl oči a spatřil, že mezi ním a Rubinem stojí několik vojáků. Na Rubinově hrudi rovněž spočívalo pár nohou.

V tu chvíli se v jeho zorném poli objevil Voyt. Kroutil hlavou a při svých slovech shlížel na Royce.

„Ačkoli bych se moc rád díval, jak se navzájem zabijete, dnes na to není ten správný čas. Máme na starosti důležitější věci.“

Jen co to dořekl, ozvalo se jim nad hlavami dunění rohu. Byl to shromažďovací roh. Schylovalo se k něčemu významnému.

Royce i ostatní vyskočili na nohy a shlukli se okolo Voyta. Rubin s dvojčaty stáli na opačné straně kruhu a Royce na nich viděl, jak to v nich vře. Jejich oči mu slibovaly pomstu.

„CHLAPCI!“ zahřměl Voyt, aby si získal jejich pozornost. Kolem se rozhostilo ticho. „Dnešního dne se z některých z vás stanou muži. Přežijete svou poslední zkoušku a váš výcvik bude u konce. Jiní zemřou. Nadešel čas vašeho zasvěcení.“

Začal kolem seskupených chlapců procházet z jedné strany na druhou. Roycovi se přitom prudce rozbušilo srdce. Přemýšlel, co je asi čeká.

„Jako družina se odtud vydáte na výpravu. Sestoupíte do Jeskyně šílenství a odnesete si odtamtud Křišťálový meč. Střeží ho Mantra, příšera, která již zabila mnohé před vámi a mnohé další ještě zabije. Jen pár vás přežilo uplynulé měsíce a toto je vaše odměna. Toto je vaše výsada. Příležitost strávit svůj život zápasením v Jamách. A příležitost zemřít slavnou smrtí.“

Royce zachytil Markův pohled. Ve tváři se mu zračila neskonalá hrůza, jako ostatně i ve tvářích zbylých chlapců.

„Vstup do jeskyně naleznete za Železnými pláněmi. Poputujete jako jeden muž a jako jeden muž se konečně naučíte i bojovat. Protože jestli ne, pak nepochybně zemřete. Budete se navzájem potřebovat víc než kdy předtím. Pokud budete bojovat společnými silami, možná přežijete. Vrátí se jen ti, kdo jsou toho hodni. A jen ty, kdo jsou toho hodni, si přeji ještě někdy vidět.“

Jako další před ně předstoupila skupinka vojáků. Royce si všiml, že každý z nich drží v ruce zbraň zahalenou v šarlatovém sametu. Voyt na ně pokývl a oni látku současně odkryli. Před zraky se jim blýskalo dvanáct překrásných mečů s platinovými jílci a čepelemi ukutými z toho nejkvalitnějšího kovu, jaký kdy spatřili. Roycovi se nad tou podívanou tajil dech.

Každý voják přistoupil k jednomu chlapci a předal mu jeho meč. Royce se natáhl a převzal ten svůj s jednou rukou na jílci a druhou na čepeli. S úžasem si ho prohlížel. Byla to majestátní zbraň. Na černé oceli se rýsoval znak Rudého ostrova a z každé strany jílce vystupoval dlouhý stříbrný hrot. Čepel byla dlouhá a ostrá – ostřejší v životě neviděl – a vyrobená z kovu, který neznal. Royce meč pozvedl a měl dojem, jako by v rukou držel blesk. Dokonalejší zbraň ještě nikdy nedržel.

„Tohle jsou zbraně mužů,“ ujal se slova znovu Voyt. „Nikoli chlapců. Na Rudém ostrově jste se totiž stali muži.“

Opět vykročil podél řady a měřil si je přitom od hlavy k patě.

„Tady, na Rudém ostrově,“ pokračoval, „dáváme adeptům meče ještě předtím, než složí závěrečnou zkoušku. To proto, že pokud při ní zemřete, zemřete alespoň s odměnou v ruce.“

Zatímco jejich velitel dál přecházel sem a tam, Royce nemohl odtrhnout oči od svého nového meče. Obdivoval, jak se v ranním slunci krásně třpytí, a dmul se přitom pýchou. Ať se stane cokoliv, tohle si zasloužil a nikdo mu to nemůže vzít.

„V Jeskyni šílenství,“ hřímal Voyt, „uvidíte mnoho mečů a pochev, jež patřily chlapcům, kteří před vámi drželi podobné zbraně jako teď vy a kteří s nimi zemřeli. I oni jsou muži. Za smrt není třeba se stydět. Jediné, za co je třeba se stydět, je strach.“

Vzduchem se znovu rozlehlo dunění rohu a než se skupinka rozešla, Royce si s ostatními jedenácti chlapci vyměnil pohledy. Všichni vypadali, jako kdyby se právě podívali smrti do tváře.

Mantra, pomyslel si Royce. Četl o nich, když byl ještě malý kluk. Příšerná a krutá nestvůra. Legendární obluda. Potřásl hlavou. Nemají nejmenší šanci na přežití.

Mladíci se pomalu zase seskupili, otočili se zády ke cvičišti a jako jeden muž vyrazili na dlouhou cestu přes planiny. Krok za krokem pochodovali holou pustinou osvětlenou jasným, chladným svitem vycházejícího slunce. Nikdo ani nehlesl.

Kráčeli, co noha nohu mine, nikdo se neměl příliš do spěchu, a dokonce i Rubin s dvojčaty poprvé v životě nikoho nepopichovali. Bylo to, jako kdyby se po hladkých skalách vydali na nějaký slavnostní pochod smrti. A s každým krokem se o kousíček přibližovali k jeskyni, která se nacházela někde na opačném konci ostrova.

Slunce už viselo vysoko na obloze, když Royce konečně vzhlédl a spolu s ostatními se náhle zastavil. Stanuli na vrcholu příkrého srázu. Royce se vyklonil přes okraj a do obličeje mu zavanul silný poryv větru. On i ostatní chlapci nerozhodně přešlapovali na místě. Nikdo neřekl ani slovo.

Pod nimi se tyčila obrovská hora a v jejím úbočí zela veliká díra. Vchod do jeskyně. Musel měřit dobrých sto metrů na výšku i na šířku a vypadal spíš jako vchod do samotného pekla.

Z jeskyně se linul ohavný zápach a nesl se po větru až sem nahoru. Royce odtamtud cítil přicházet i vlny tepla a hádal, že to k nim doléhá dech obludy. Země se jim zachvěla pod nohama. Hluboko zespod se ozývalo supění jakési obří bytosti, která tam na ně někde v temnotě číhala.

Royce se podíval na své spolubojovníky. Někteří podle výrazů ve tváři vypadali, jako by již zemřeli.

Bez dalšího slova učinili všichni zároveň první krok a jako jeden muž začali společně sestupovat do hlubin pekla.

Kapitola dvacátá třetí

Genevieve stála na tribuně, vysoko nad davy pod sebou, a s odporem odvracela tvář od podívané, nad níž zbytek obecenstva nadšeně jásal. Stadion se otřásal pod nohama mužů a žen, kteří poskakovali na místě a skandovali. Nedokázala pochopit, jak se mohou bavit takovou krutostí. Ona sama by dala cokoliv na světě, jen aby mohla být někde jinde.

Už už se začala otáčet, že odejde, když vtom náhle ucítila, jak ji za paži popadá něčí ruka a hrubě ji stahuje zpátky.

Ohlédla se a spatřila Moiru, svou švagrovou, kterak ji probodává přísným pohledem. V okolním chaosu si jich nikdo nevšímal.

Moira tiše zakroutila hlavou.

„Teď jsi urozená,“ varovala ji. „Chovej se podle toho. Pokud tedy nechceš skončit pod zámkem v nějaké podzemní kobce.“

Genevieve zůstala ochable stát na místě, pomalu se otočila zpátky a vrátila se očima k představení. Pod sebou viděla rozbahněnou bojovou jámu, jejíž stěny se zvedaly do výšky dobrých šesti metrů, aby z ní zápasníci nemohli uniknout. Uprostřed ležel v blátě obličejem vzhůru muž. Byl mrtvý, z hrudi mu vyčnívalo kopí. Vedle něj stál další muž, jehož tvář zakrývala groteskní maska ve tvaru lví hlavy. Vzhlížel k tribunám, zvedal ruce, bušil se pěstmi do hrudi a plnými doušky si vychutnával ovace davu. Pak začal jámu pyšně obcházet jako páv, hrdý na to, že se mu právě podařilo chladnokrevně zavraždit jiného člověka.

Diváci se té podívané nemohli nabažit. Každý jejich povzbudivý výkřik bodal Genevieve do srdce jako nůž. Nenáviděla tohle místo. Nenáviděla tyhle urozené. Nenáviděla všechno, co tohle barbarské království uctívalo.

Co však nenáviděla ze všeho nejvíc, byly její myšlenky na Royce. Tam dole ležela jeho budoucnost. Byla příšerná. Horší než smrt. A to vše jen kvůli ní.

Genevieve napadlo, že ji sem možná Altfor přitáhl právě proto. Vyhledala ho očima. Stál na tribuně, tleskal a v obličeji se mu zračilo stejné samolibé uspokojení, jaké měli ve tvářích i ostatní. Stěží dokázala uvěřit, že se za tohoto muže provdala. Provdala. Při tom pomyšlení se jí stále zvedal žaludek. Od svatby uplynulo již šest dlouhých, příliš dlouhých měsíců, každý den strávený mučivým čekáním na zprávu od Royce. Dosud se k ní ovšem nedostalo ani slovo. Ani nevěděla, jestli je ještě naživu. Každou noc se jí o něm ale zdálo. Ve většině těch snů se k ní natahoval, až se téměř dotýkali prsty, jen těsně mimo dosah.

Genevieve si povzdechla a zahnala tu myšlenku z hlavy. Mohlo by to být i horší, připomněla si. Altfor ji alespoň nenutil s ním spát. Dokonce jí dal vlastní komnatu a vlastní postel, takže se mohla vcítit do role vězenkyně, jíž si přála být. Chtěla snášet stejné osamění a bolest, jaké musel snášet Royce.

Genevieve se ohlédla a všimla si, že z druhé strany stojí vedle Altfora nějaká dívka. Byla mladá a nesmírně krásná. Genevieve ji viděla již mnohokrát, vždycky v blízkosti Altfora. Sledovala, jak ovíjí svou křehkou ručku okolo jeho paže a neušlo jí, že se tomu její manžel vůbec nebrání. Děvče na něj mrkalo řasami a vzhlíželo k němu očima plnýma lásky a obdivu.

„Jsi hloupá,“ ozval se za ní ženský hlas.

Genevieve se otočila a zjistila, že se Moira dívá stejným směrem jako ona.

„Najde si někoho jiného, víš,“ pokračovala její švagrová. „Je to muž a muži mají svoje potřeby. Nemají rádi, když jimi někdo opovrhuje. Jen ho dál ignoruj a on se na tebe vykašle.“

Genevieve se usmála.

„Výborně,“ odvětila. „Nic na světě bych si nepřála víc.“

Moira se zamračila a zavrtěla hlavou.

„Ty to pořád nechápeš,“ posteskla si. „Urození si velmi potrpí na tituly. Ty jsi teď jeho manželka. Nadosmrti budeš součástí této rodiny. Ať už si to uvědomuješ nebo ne.“

Genevieve se to pokoušela pochopit.

„Ale vždyť jsi mi právě říkala, že jestli ho přestanu bavit, nechá mě být.“

Moira znovu zavrtěla hlavou.

„Najde si jinou ženu, to je pravda, ale ty pravou svobodu stejně nezískáš,“ vysvětlovala. „V životě by nedovolili, aby sis jen tak odešla, úplně volná, a vzala si někoho jiného. Natož Royce. Ne po tom všem, co se stalo. Měli by z toho ostudu. Místo toho by tě radši někam zašili. Nejspíš do hladomorny. Kde by o tobě už nikdy nikdo neslyšel.“

„Výborně,“ trvala na svém Genevieve. „Nechci být na svobodě, když nemůže být na svobodě můj milý.“

Moira nad ní již potřetí během pár okamžiků kroutila hlavou.

„Jsi ještě větší hlupačka, než jsem si myslela,“ odpověděla. „Jsi Roycova jediná naděje. Jestli se necháš zavřít do žaláře, jakou naději bude mít pak?“

Genevieve několikrát zamrkala a převalovala si slova své švagrové v hlavě.

„Ale jak Roycovi pomůže, že jsem provdaná, že jsem urozená? Zatím mu to nijak neprospělo.“

Moira se zamračila.

„To proto, že o způsobech urozených nic nevíš. A ani ses neobtěžovala se něco naučit. Urození mají moc. Neomezenou moc. Větší než si vůbec dokážeš představit. Kdyby ses chovala jako pravá urozená manželka a matka, miláček rodiny, mohla bys sis dělat, co si usmyslíš. Pouhým lusknutím prstů bys mohla poroučet, komu by se ti zachtělo. Zachránit, koho by se ti zachtělo.“

Genevieve se poprvé od jejího příchodu na hrad vzrušeně rozbušilo srdce. Naklonila se k Moiře o kousek blíž.

„Ano,“ řekla žena významně. „Měla bys moc nad Roycovým životem. Chceš svého milovaného zachránit? Nebo se radši budeš válet někde v kobce a utápět se ve vlastní sebelítosti, zatímco Royce necháš trpět, dokud nakonec neumře?“

Genevieve se nad tím zamyslela a náhle jí projela vlna optimismu. Po dlouhé době se jí chtělo znovu žít.

„Samozřejmě, že chci Royce zachránit,“ odpověděla. „Dala bych za něj vlastní život.“

Moira přikývla.

„A to si vážně myslíš, že se ti ho podaří zachránit nebo že získáš nějakou moc, pokud svému manželovi dovolíš, aby se uchýlil do náručí jiné ženy?“

Genevieve znovu upadla v zamyšlení.

„Copak to nevidíš?“ naléhala na ni Moira. „Máš před sebou odrazový můstek k moci. Jestli ho chceš využít, musíš přestat utíkat od své nové role. Musíš ji přijmout.“

Moira zmizela mezi skandujícími diváky. Vzápětí se dav začal rozcházet, neboť boje skončily, a Genevieve se ohlédla po Altforovi. Stál pořád na stejném místě a se stejnou dívkou, jež mu i nadále visela na paži. Jak ho tak pozorovala, najednou se jí všechno ukázalo v nové perspektivě. V mysli jí zněla ozvěna Moiřiných slov a Genevieve pochopila, že má pravdu. Měla před sebou skvělou příležitost. Ztracenou příležitost.

Musí se bez meškání vydat za Altforem. Přijmout ho za svého, milovat ho.

I když si na světě nic nepřeje míň.

Přes lásku přichází moc.