Koruna pro zabijáky

Kapitola třetí

Emeline stála uprostřed Kamenova a snažila se zvládat frustraci, kterou cítila, když se rozhlédla po jeho obyvatelích rozestavěných kolem kamenného kruhu. Cora s Aidanem stáli po jejím boku, což jí sice poskytovalo určitou oporu, ale vzhledem k tomu, že všichni ostatní byli proti nim, nestačilo to.

„Poslala nás Sophia, máme vás přesvědčit, abyste se vrátili do Ashtonu,“ pronesla Emeline a soustředila se přitom na místo, kde stála Asha s Vincentem. Kolikrát už to tu spolu řešili? Tak dlouho trvalo, než se vůbec dostali k tomu, aby vše řešili tady v kruhu. „Nebylo nutné, abyste se po bitvě vraceli do Kamenova. Sophia buduje království, ve kterém bude náš lid svobodný a nebude se mít čeho bát.“

„Vždycky se najde něco, čeho se bát, dokud žijí ti, kdo nás nenávidí,“ opáčila Asha. „Mohla nařídit, aby byly uzavřeny kostely Maskované bohyně. Mohla ty řezníky nechat popravit za jejich zločiny.“

„Tím by ale znovu rozpoutala občanskou válku,“ odpověděla Cora stojící vedle Emeline.

„Raději válku, než žít vedle těch, kdo nás nenávidí,“ pronesla Asha. „Vedle těch, kdo proti nám spáchali takové zločiny, které nelze odpustit.“

Vincent mluvil rozumněji, ale stejně jim moc nepomohl. „Tohle je místo, kde jsme vytvořili komunitu, Emeline. Tohle je místo, kde jsme si jistí, že jsme v bezpečí. Nepochybuji o tom, že má Sophia šlechetné záměry, ale to není totéž, jako být skutečně schopná něco změnit.“

Emeline měla co dělat, aby se na ně nerozkřičela. Chovali se tak hloupě. Coře to muselo být jasné, protože jí položila ruku na rameno.

„Bude to dobré,“ zašeptala. „Nakonec jim to dojde.“

„Nevím, co by nám mělo dojít,“ štěkla Asha z druhé strany kamenného kruhu. „Došlo ke zradě našeho lidu. V bezpečí jsme tady, ne venku ve světě.“

Emeline po ní střelila zuřivým pohledem. Asha nemohla slyšet Cořin šepot, na to byla moc daleko. Znamenalo to, že musela číst Cořiny myšlenky. To bylo velice neslušné, v tuhle chvíli dokonce nebezpečné, zvlášť když zrovna Asha naučila Emeline, jak z někoho vytáhnout vzpomínky.

„Lidé mohou svobodně přicházet a odcházet,“ pronesl Vincent. „Pokud Sophia skutečně vytvoří království, kde budou naši lidé svobodní, určitě tam odejdou sami od sebe. Nebude třeba vyslanců.“

„A jak to bude do té doby?“ odpověděla Emeline. „Jak to bude vypadat, když se lidé s nadáním budou skrývat, jako by se styděli? Bude to vypadat, jako že z naší strany nic nehrozí, nebo si budou ostatní myslet, že tajně něco chystáme? Chcete, aby staré pověry znovu ožily?“

Nejtěžší na práci s davem kolem bylo, že Emeline vůbec netušila, jak na něj její slova působí. S jakýmkoli jiným davem by prostě použila své nadání a přečetla si jejich myšlenky, vytušila by, jak ji vnímají. Tady spolu ale lidé komunikovali myšlenkami dobře skrytými a přesně mířenými tak, aby k nim ona neměla přístup.

„Možná máte pravdu,“ pronesl Vincent.

„To nemají,“ ozvala se Asha. „To kvůli nim jsme byli v poslední době v ohrožení. Prozradili, že se tu skrýváme.“

„Nikomu jsme to neřekli,“ bránila se Cora.

Asha si odfrkla. „Jakoby ti to nemohli vyčíst z myšlenek. Kdyby vás neposlala královna, sebrala bych ti všechny vzpomínky na Kamenov.“

„Ne,“ pronesl Aidan a položil ruku Coře na rameno. „To bys neudělala.“

Vincent vstal a už jen svojí majestátní postavou všechny ostatní poněkud zklidnil. „To by stačilo. Asho, naše nová obranná opatření nás ochrání víc než dostatečně, i kdyby nás někdo našel. A pokud jde o to ostatní… navrhuji vidění.“

„Vidění?“ zeptala se Emeline.

Vincent gestem objal dav kolem. „Spojíme naše mysli a uvidíme, co by vzešlo z kterého rozhodnutí. Není to dokonalé, ale pomůže nám to s rozhodováním, co udělat.“

Představa spojení mysli s tolika ostatními lidmi Emeline znepokojovala, ale pokud tím získá možnost je přesvědčit, nehodlala se tomu bránit.

„Tak dobrá,“ řekla. „Jak to uděláme?“

Prostě se napoj na mysli ostatních, pronesl Vincent. Už čekají.

Emeline použila své nadání a cítila mysli lidí kolem kruhu. Opravdu na ni čekali. Jejich mysli byly otevřené způsobem, jakým to Emeline dřív nezažila. Nadechla se a připojila se.

Byla sama sebou a nebyla sama sebou. Současně byla ve vlastních myšlenkách, ale i v mraku dalších. Díky jim všem tu bylo víc moci, než by kdy mohla mít jediná osoba. Ta moc se postupně zaostřovala a Emeline cítila Vincentovu pomocnou ruku, která ji vedla. Ten muž měl očividně dlouhou praxi.

Soustřeď se na budoucnost, poslal jí. Na vizi toho, co se stane, když—

Dál se nedostal, protože v tu chvíli se všech zmocnila vize. Měla sílu lesního požáru.

V té vizi opravdu plápolal požár. Hořely střechy ashtonských budov. Oheň pohlcoval a ničil vše kolem. Vojáci v okrových uniformách pochodovali ulicemi a zabíjeli každého, kdo jim přišel pod ruku. Emeline slyšela ženský křik vycházející z budov, viděla muže pobité na ulicích. Vize je nesla ulicemi, takže ani neměli čas si vše pořádně prohlédnout. Mířili k paláci.

Emeline pohled na zkázu Ashtonu téměř fyzicky bolel. Byl to děsivý masakr. Z nějakého podivného důvodu ji ale bolela i ztráta míst, na kterých vyrůstala. Viděla hořet bárky na řece a vzpomněla si přitom na tu, ve které se snažila prchnout z města. Pohled na tržiště plné mrtvol místo stánků, jí lámal srdce.

Dorazili k paláci a tam už na ně čekal Pán vran. Nebylo pochyb, že jde o něj. Stál tam ve svém staromódním dlouhém kabátě a kroužili kolem něj jeho ptáci. Dokonce i pouhá jeho vize způsobila, že se Emeline zachvěla. Nedokázala od něj ale odtrhnout pohled. Sledovala ho, jak prochází palácem a zabíjí s takovou lehkostí, až se zdálo, že to vše dělá jen tak mimochodem.

Obraz se změnil a muž teď stál na balkóně. V rukou držel dítě. Emeline podvědomě vytušila, že jde o Sophiino dítě. Vycházela z něj záře, která připomínala Sophiiny myšlenky a Emeline by po dítěti nejraději sáhla a ochránila ho.

Nemohla ale nic dělat, mohla jen sledovat, jak Pán vran dítě zvedá nad hlavu. Jak se k němu snášejí vrány, aby se na něm nasytily…

Emeline při návratu do vlastního těla zalapala po dechu. Srdce jí divoce bušilo. Viděla lidi kolem kruhu, rozhlíželi se a někteří vypadali ohromeně, jiní šokovaně. Věděla, že viděli totéž, co ona sama. Hlavně o to přeci šlo.

„Musíme jim pomoct,“ pronesla Emeline, jakmile trochu popadla dech.

„Co?“ zeptala se Cora. „Co se děje?“

„Pán vran se chystá vypálit Ashton,“ pronesla Emeline. „Chystá se zabít Sophiino dítě. Viděli jsme to ve vizi.“

Cora se okamžitě zatvářila odhodlaně. „Tak to ho musíme zastavit.“ Emeline viděla, jak se rozhlíží po lidech kolem kruhu. „Musíme ho zastavit.“

„Chceš, aby kvůli tobě umírali naši lidé?“ obořila se na ni Asha z druhé strany kruhu. „Nepadlo nás už dost kvůli trůnu tvojí kamarádky?“

„O tomhle muži už jsem slyšel,“ pronesl Vincent. „Jít proti němu by bylo nebezpečné. Žádáte příliš.“

„Žádáme příliš, když chceme zachránit dítě?“ obořila se na něj Emeline. Překvapilo ji, že mluví zvýšeným hlasem.

„Není to naše dítě,“ pronesla Asha.

Kruh kolem bzučel myšlenkami. To Emeline rozčílilo ještě víc, připomnělo jí to, kolik moci se v Kamenově skrývá.

„Není vaše?“ odporovala. „Bude z ní dědička trůnu. Pokud někdy chcete, abyste se v tomhle království nemuseli skrývat, pak je její osud vaší zodpovědností, stejně jako ostatních lidí v království.“

Vincent zavrtěl hlavou. „Co chceš, abychom udělali? Nemůžeme v Ashtonu bojovat s celou Novou armádou.“

„Tak vezměte to dítě sem,“ odpověděla Emeline. „Vezměte sem všechny. Ashton možná padne, ale tohle je bezpečné místo. Vybudovali jste ho tak. Sami jste říkali, že máte novou obranu.“

„Obranu pro nás,“ odporovala Asha. „Stěny moci, které vyžadují ohromné úsilí pro své udržení. Máme sem přivést všechny z Ashtonu a nechat se využívat, když oni sami k obraně nepřispějí? Máme sem přivést lidi, kteří nás nenáviděli?“

Pak promluvila Cora. „Když jsem sem přišla, bylo mi řečeno, že je Kamenov bezpečným útočištěm pro všechny, kdo ho potřebují. Nejen pro ty, kdo vládnou magií. Byla to lež?“

Po jejích slovech následovalo ticho a Emeline tušila, jaká bude odpověď ještě dřív, než ji Vincent pronesl.

„Přinutili jste nás bojovat v jednom boji,“ řekl. „Dobrovolně do dalšího nepůjdeme. Počkáme, až se všechno přežene, a povstaneme z popela. Nemůžeme vám pomoct.“

„Nechcete,“ opravila ho Emeline. „Pokud to neuděláte vy, budu muset já.“

„My,“ pronesla Cora.

Emeline přikývla. „Když nepomůžete, půjdeme do Ashtonu. Postaráme se o bezpečí Sophiina dítěte.“

„Zemřete,“ pronesla Asha. „Myslíte, že můžete jít proti té armádě?“

Emeline pokrčila rameny. „Myslíš, že mi na tom záleží?“

„To je šílené,“ zavrtěla hlavou Asha. „Měli bychom vás tu zadržet kvůli vašemu vlastnímu bezpečí.“

Emeline přivřela oči. „Myslíš, že to dokážeš?“

Aniž by čekala na odpověď, vykročila ven z kruhu. Nemělo smysl se dál vybavovat. Každý okamžik, který strávili čekáním, byl dalším okamžikem, kdy se k Sophiinu dítěti blížilo nebezpečí.

Museli se dostat do Ashtonu.

Kapitola čtvrtá

Sophii se nepodařilo přesvědčit ostatní, aby nepořádali opulentní svatební hostinu. Předpokládala, že něco podobného by pravděpodobně uspořádali dřívější vládcové a ona se tomu chtěla vyhnout. Když se ale rozhlédla po trávníku kolem, byla ráda, že se hostinu nepodařilo odvolat. Pohled na tolik šťastných a bavících se lidí jí dokonale zlepšoval náladu.

„Je tu spousta lidí, kteří nám chtějí pogratulovat,“ pronesl Sebastian a objal ji.

„Je jim jasné, že poznám, jestli to myslí vážně, že?“ odpověděla Sophia. Promnula si záda v kříži. Cítila tam silnou bolest, která ji nutila se posadit. Jenže ona si chtěla alespoň chvíli zatančit se Sebastianem.

„Myslí to vážně,“ ujistil ji Sebastian. Pokynul k místu, kde postávalo a tančilo několik dvorních dam. „Mají z tebe radost. Myslím, že se jim líbí žít u dvora, kde nemusí pořád něco předstírat.“

„Mají radost z nás,“ opravila ho Sophia. Vzala ho za ruku a vedla ho směrem k části trávníku, která sloužila jako taneční parket. Nechala Sebastiana, aby ji objal v tanečním postoji a hudebníci po straně si toho všimli a trochu kvůli ní zvolnili taneční tempo.

Ostatní páry vířily kolem, mnohem víc než teď zvládala Sophia. Bolest ze zad se šířila do břicha a ona si v tu chvíli řekla, že by asi měla přestat tančit. Dvě křesla, dva trůny, byly postavené po straně trávníku – čekaly na ni a na Sebastiana. Sophia byla ráda, že se může posadit. Okamžitě k ní přiběhla Sienne a stočila se jí u nohou.

„Připomíná mi to bál, na kterém jsme se poznali poprvé,“ řekla.

„Je tu pár rozdílů,“ přikývl Sebastian. „Třeba méně masek.“

„Takhle se mi to líbí víc,“ řekla Sophia. „Lidé by neměli mít pocit, že by měli skrývat to, jací jsou, aby se mohli bavit.“

Byly tu i další rozdíly. Mezi šlechtou se pohybovali obyčejní obyvatelé města. Stranou postával hlouček obchodníků, tkalcova dcera tančila s vojákem. Byli to lidé, kteří byli kdysi otroky, ale teď se mohli přidat k oslavám. Nemuseli tu obsluhovat. Několik dívek, které si Sophia pamatovala z Domu nechtěných, stálo opodál a všechny vypadaly šťastnější, než je kdy Sophia viděla.

„Veličenstva,“ pronesl muž, který k nim přistoupil a hluboce se uklonil. Jeho rudé a zlatem vyšívané šaty jakoby zářily proti jeho tmavé kůži. Oči měl naopak podivně bledé. „Jsem Nejvyšší obchodník N’ka z morgasského království. Jeho slavné veličenstvo posílá pozdravy k příležitosti vaší svatby a posílá mě sem, abychom prodiskutovali možnost obchodu s vaším královstvím.“

„O tom si rádi promluvíme,“ pronesla Sophia. Obchodník začal něco vysvětlovat a z pohledu do jeho myšlenek Sophia poznala, že se chystá vše probrat přímo na místě. „Ale raději až po mém svatebním dni, ano?“

„Samozřejmě, veličenstvo. Nějakou dobu se v Ashtonu ještě zdržím.“

„Prozatím si užij oslavu,“ navrhla mu Sophia.

Obchodník se hluboce uklonil a ztratil se v davu. Jeho rozhovor ale jakoby dal pokyn ostatním a k trůnům se teď blížil tucet dalších lidí. Od šlechticů hledajících radu, přes obchodníky, kteří se chystali nabízet zboží, až po obyčejné lidi, kteří měli různé starosti. Sophia všem řekla totéž, co obchodníkovi a doufala, že to zatím bude stačit. Chtěla, aby si všichni užili zbytek večera.

Jediný člověk na hostině vypadal, že si ji moc neužívá. Byl to Lucas. Stál v koutě, v ruce pohár vína, obklopovala ho skupina krásných mladých šlechtičen, ale on se neusmíval.

Je vše v pořádku? poslala k němu Sophia myšlenku.

Lucas se usmál jejím směrem a pak rozpřáhl ruce. Mám radost z tebe a Kate, ale zdá se, že všechny ženy tady to berou jako informaci, že pokud jde o svatby, jsem teď na řadě já. A ideálně právě s ní.

No, nikdy nevíš, odpověděla Sophia, možná, že jedna z nich se ukáže jako dokonalá partie.

Možná, poslal jí Lucas, i když nevypadal vůbec přesvědčeně.

Neboj se, už brzy budeme hledat naše rodiče, budeme putovat po nebezpečných krajích a tak se nebudeš muset potýkat s nebezpečími královských oslav, ujistila ho Sophia.

Lucas místo odpovědi natáhl ruku k jedné z žen poblíž, něco jí řekl a společně pak vyšli na taneční parket. Samozřejmě se choval dokonale uhlazeně. Tančil s ladností, která zřejmě pocházela z dlouhých let tréninku. Správce Ko, muž, který Lucase vychoval, očividně dohlédl i na tento detail výchovy.

Kate s Willem také tančili, i když ti dva vypadali tak zaujatí sami sebou, že snad ani nevnímali hudbu. Pravděpodobně nepomáhalo ani to, že Sophiině sestře šel lépe pohyb po bojišti než po parketu. Sophia současně pochybovala, že Will měl možnost naučit se formálně tančit. Přesto ale vypadali oba naprosto spokojeně. Objímali se, šeptali si a občas se políbili. Sophii vůbec nepřekvapilo, když si všimla, že se ti dva vytratili směrem k paláci. Provedli to ve chvíli, kdy se nikdo nedíval a byli tak nenápadní, že si jich nejspíš nevšiml nikdo další.

Částečně by si přála, aby se Sebastianem mohla udělat totéž – přeci jen to byla jejich svatební noc. Problémem bylo, že nová velitelka armády se možná mohla vyhnout pozornosti ostatních, Sophia předpokládala, že kdyby z oslavy odešla královna s králem, nejspíš by si toho lidé všimli. Nejlepší, co mohla dělat, bylo vychutnat si současný okamžik a to, že sem všichni přišli, aby jí a Sebastianovi popřáli to nejlepší.

Sophia vstala a zamířila k jednomu ze stolů, na kterém byly vyrovnané ohromné talíře plné jídel. Tolik jídla by nasytilo stovky osob. Začala se probírat koroptvemi, pečenými kanci, cukrovanými datlemi a dalšími lahůdkami, které by si jako dítě v Domě nechtěných ani nedokázala představit.

„Víš, že ti jídlo mohli přinést sloužící?“ zeptal se Sebastian s úsměvem, který Sophii prozradil, že ví, co mu na to odpoví.

„Přijde mi zvláštní poroučet lidem, aby dělali věci, které zvládnu udělat sama,“ pronesla.

„Řekl bych, že jako královna si na to budeš muset zvyknout,“ prohlásil Sebastian, „i když si myslím, že je dobře, že taková nejsi. Možná by všem bylo líp, kdyby si uvědomili, jaké to je, když jim někdo rozkazuje a že je lepší ostatním neporoučet.“

„Možná,“ souhlasila Sophia. Viděla, že je teď ostatní sledují a rychlým pohledem do myšlenek několika lidí zjistila, že očekávají její proslov. Něco takového neplánovala, ale nechtěla je zklamat.

„Přátelé,“ řekla a chopila se sklenky chlazené jablečné šťávy. „Děkuji, že jste přišli na tuto oslavu. Jsem ráda, že vidím tolik lidí, které mám ráda já i Sebastian a tolik dalších lidí, které snad jednoho dne budu mít to štěstí poznat. Dnešek by bez vás nebyl možný. Bez přátel, bez pomoci, bychom se Sebastianem nejspíš byli zabiti už před mnoha týdny. Neměli bychom jeden druhého, ani toto království. Neměli bychom šanci všechno zlepšit. Připíjím vám všem.“

Pozvedla sklenku na znamení přípitku a ostatní ji rychle napodobili. Náhle se otočila a políbila Sebastiana. Vysloužila si tím jásot celé zahrady. Sophia se rozhodla, že se odsud neodplíží jako Kate s Willem. Kdyby oznámili, že odcházejí, lidé by je nejspíš odnesli do jejich komnat. Možná by to měla zkusit. Možná—

Náhle ucítila křeč někde hluboko uvnitř. Její svaly se stáhly tak silně, že se málem zlomila v pase. Zasténala bolestí a měla problém se nadechnout.

„Sophie?“ zeptal se Sebastian. „Co se děje? Jsi v pořádku?“

Sophia nedokázala odpovědět. Měla co dělat, aby se udržela na nohou. Další stah ji zasáhl tak prudce, až bolestivě vykřikla. Dav kolem ustaraně zahučel, někteří lidé se tvářili vyděšeně. Hudba přestala hrát.

„Někdo ji otrávil?“

„Je nemocná?“

„To je ale hloupost, jasně jde o…“

Sophia ucítila vlhkost stékající jí po nohou. Praskla jí voda. Po tak dlouhém čekání se náhle vše dělo až příliš rychle.

„Myslím… myslím, že dítě je na cestě,“ řekla.

Kapitola pátá

Endi, vévoda Ishjemme, poslouchal skřípot velkých soch, které jeho muži táhli na pobřeží. Ten skřípot naprosto nesnášel, ale vychutnával si to, co předznamenával. Svobodu Ishjemme. Svobodu jeho lidí. Dnešek bude symbolický, lidé na něj nikdy nezapomenou.

„Sochy Dansů jsme měli zničit už dávno,“ řekl bratrovi.

Oli přikývl. „Když to říkáš, Endi.“

Endi si v jeho hlase všiml náznaku nejistoty. Poplácal bratra po rameni a cítil, jak se Oli zachvěl. „Nesouhlasíš se mnou, bratříčku? No tak, řekni mi pravdu. Nejsem monstrum, které chce, aby lidé bezmyšlenkovitě přikyvovali.“

„No…“ začal Oli.

„Ale vážně, Oli,“ přerušil ho Endi. „Neměl by ses mě bát. Jsi moje rodina.“

„Ty sochy jsou součástí naší historie,“ pronesl Oli.

V tu chvíli to Endi pochopil. Mělo mu být jasné, že jeho knihomolský bratr bude nenávidět ničení čehokoli, co mělo vazbu k minulosti. Ale tohle byla minulost a Endi se hodlal postarat, aby to minulostí zůstalo.

„Ovládali náš domov až příliš dlouho,“ pronesl Endi. „Dokud budou jejich pomníky stát mezi našimi skutečnými hrdiny u fjordů, bude to známka toho, že sem můžou kdykoli přijít a vládnout nám. Chápeš to, Oli?“

Oli přikývl. „Chápu.“

„Dobře,“ pronesl Endi a pokynul svým mužům, aby se sekerami a palicemi pustili do práce. Rozbíjeli sochy a z těch se stávaly pouhé kusy kamenů, které se hodily maximálně tak na stavbu. Vychutnával si pohled na rozbíjení těla lorda Alfréda a lady Christiny. Byla to připomínka, že Ishjemme už nepatří jejich dětem.

„Všechno se změní, Oli,“ pronesl Endi. „Změní se to k lepšímu. Budeme mít domy pro všechny, kdo je potřebují. Budeme v bezpečí před královstvím, obchod se zlepší… jak to jde s mým plánem na průplav?“

Byl to smělý plán, chtěl propojit ishjemmské fjordy, ale vzhledem k tomu, kolik hor bylo ve vnitrozemí poloostrova, nebylo to nic lehkého. Pokud by ale vše vyšlo, bylo by Ishjemme bohaté jako každý obchodní stát. Také to znamenalo, že má jeho bratr na práci něco užitečného. Sledoval postup příprav a staral se o to, aby byly použity správné mapy.

„Jde to ztuha,“ odpověděl Oli. „Kopání skrz hory a stavba stavidel si žádá spoustu lidí.“

„A spoustu času,“ pronesl Endi, „ale zvládneme to. Musíme.“

Dokážou tak světu, jaké může Ishjemme být. Ukáže to jeho rodině, jak moc je původní tradice svazovaly. S podobným projektem, vybudovaným v jeho jméně, uznají určitě i jeho bratři a sestry, že je právoplatným dědicem jejich otce.

„Už teď jsme museli přeplánovat několik částí,“ pokračoval Oli. „V cestě stojí farmy a lidé se nechtějí vzdát svých domovů.“

„Nabídl jsi jim peníze?“ zeptal se Endi.

Oli přikývl. „Jak jsi chtěl. Někteří odešli, ale jsou tam i lidé, kteří na místě žili celé generace.“

„Pokrok je nezbytný,“ pronesl Endi do bušení palic. „Ale neboj se. Tohle už brzy vyřeším.“

Prošli kolem lidí pracujících na lodích. Endi věděl o všech lodích vplouvajících do přístavu. Strávil dost času spoluprací se špehy a zabijáky, aby věděl, jak snadno dokážou proklouznout do města. Sledoval muže, jak vyrábějí nové lodě, které měly nahradit ty v zámoří. Ishjemme muselo mít flotilu.

„Endi, můžu se tě na něco zeptat?“ zkusil to Oli.

„Samozřejmě, že můžeš, bratříčku,“ pronesl Endi. „I když ten chytřejší jsi tu ty. Předpokládám, že není moc věcí, na které by ses mě mohl zeptat a přitom jsi nevyčetl odpověď v knihách.“

Endi popravdě předpokládal, že toho ví spoustu, co jeho bratr ne. Většinou o různých tajemstvích, která lidé skrývali nebo o tom, co chystali vůči druhým. V takovém světě on žil.

„Jde o Riku,“ řekl Oli.

„Aha,“ odpověděl Endi a naklonil hlavu ke straně.

„Kdy ji pustíš z jejích komnat, Endi?“ zeptal se Oli. „Je tam zavřená už týdny.“

Endi smutně přikývl. Jeho nejmladší sestra se ukázala překvapivě vzdorovitou. „Co bys chtěl, abych udělal? Nemůžu ji pustit ven, když se chová rebelantsky. Nejlepší, co můžu udělat je, nechat ji v jejích komnatách, v pohodlí a s dobrým jídlem. A s její harfou. Kdyby lidé viděli, že nesouhlasí s tím, co dělám, působili bychom slabě, Oli.“

„I tak,“ pronesl Oli, „není tam už dost dlouho?“

„Tohle není jako poslat ji spát bez večeře, protože ukradla panenku Frize,“ pronesl Endi a zakřenil se při představě, že by si Friga někdy hrála s panenkami. „Nemůžu ji pustit ven, dokud nedokáže, že jí můžu věřit. Dokud mi nebude přísahat věrnost, zůstane tam.“

„To může trvat dost dlouho,“ pronesl Oli.

„Já vím,“ odpověděl Endi a smutně si povzdechl. Nelíbilo se mu zamykat sestru, ale co mu zbývalo?

Přistoupil k nim voják a uklonil se. „Vězni, které jsi přikázal přivést, jsou zde, můj pane.“

„Dobře,“ pronesl Endi. Zadíval se na bratra. „Zdá se, že máme řešení problému s průplavem. Pojď, Oli.“

Vedl ho zpátky k místu, kde předtím jeho muži ničili sochy. Ty teď ležely na zemi, rozbité na kusy. Mezi troskami stál možná tucet mužů a žen se spoutanýma rukama.

„Bylo mi řečeno, že vlastníte farmy, které stojí v cestě našemu novému průplavu,“ pronesl Endi. „A že jste odmítli prodat svůj majetek, i když jsem se snažil být štědrý.“

„Je to naše živobytí!“ ozval se muž.

„Tady ale jde o prosperitu celého Ishjemme,“ štěkl na něj Endi. „Prospěch bude mít každá rodina, včetně té tvojí. Chci vám znovu nabídnout peníze. Nechápete, že nemáte na vybranou?“

„Muž v Ishjemme se může vždy svobodně rozhodnout,“ křikl na něj jiný farmář.

„Ano, ale takové rozhodnutí má své následky,“ pronesl Endi. „Dám vám poslední šanci. Jako váš vévoda vám nařizuji, abyste se vzdali svých majetků.“

„Je to naše země!“ zařval první muž.

Endi si povzdechl. „Pamatujte, že jste měli na vybranou. Odmítnutí poslušnosti vašemu vévodovi znamená zradu. Muži, popravte zrádce.“

Jeho muži vykročili a v rukou svírali stejné sekery a palice, kterými ničili sochy. Jejich nástroje drtily maso stejně snadno jako kámen. Sochy možná nekřičely, neškemraly, ani nevydávaly vlhké bublavé zvuky, ale praštění kostí bylo skoro stejné jako praštění kamene. Endi se podíval na bratra a nepřekvapilo ho, když viděl, jak zbledl. Jeho bratr nebyl tak silný jako on sám.

„Vím, že je to těžké, Oli,“ pronesl a někde za ním se ozvaly další výkřiky, „ale musíme dělat, co je nutné, pokud máme udržet Ishjemme silné. Pokud nevykonáme krutosti, které jsou nezbytné, přijdou jiní a udělají s námi něco horšího.“

„Když… když to říkáš, bratře.“

Endi vzal bratra za ramena. „Tohle alespoň znamená, že máme volnou cestu a můžeme pokračovat s průplavem. Nepletu se, když řeknu, že pozemky zrádců propadají, že ne?“

„Myslím… myslím, že na to jsou precedenty,“ pronesl Oli. Endi slyšel, jak se mu chvěje hlas.

„Najdi mi je,“ požádal ho Endi.

„A co s rodinami těch lidí?“ zeptal se Oli. „Někteří budou mít děti, jiní prarodiče.“

„Udělej s nimi, co uznáš za vhodné. Postarej se o ně,“ řekl Endi. „Hlavně aby nestáli v cestě práci, kterou je nutné vykonat.“

„Postarám,“ řekl Oli. Na okamžik vypadal zamyšleně. „Já… já hned pošlu zprávy pracovním četám.“

„To udělej,“ řekl Endi.

Sledoval bratra uhánějícího pryč a věděl, že Oli ve skutečnosti nechápe, proč je tohle všechno nutné. Takový byl luxus vědomí, že nikdy nebude mít moc. Rika ho měla taky. Oba dva byli nejspíš jediní z jeho sourozenců, kteří nikdy nechtěli být válečníky, nikdy se nemuseli vypořádat s drsnou realitou světa. Jedním z důvodů, proč Endi tohle vše provedl před Olim, bylo, že chtěl, aby jeho bratr viděl, co je někdy nutné udělat.

Bylo to pro jeho dobro. Bylo to pro dobro všech. Časem si to uvědomí a až k tomu dojde, poděkují mu. Dokonce i měkkosrdcatá Rika se mu pokloní a uzná, že všechno, co Endi udělal, bylo pro jejich dobro. A pokud šlo o ostatní, buď se s tím smíří, nebo…

Endi stál a ještě chvíli poslouchal zvuk dopadajících palic. Nakonec mu za to poděkují.