Dar Bitvy

KAPITOLA DEVÁTÁ

Darius se v šoku díval na toho záhadného muže, který klečel nad ním.

Jeho otec.

Díval se mu do očí a celý okolní svět se na tu chvíli jakoby zastavil. Najednou to všechno dávalo smysl. Darius měl od začátku pocit, že je na tom muži něco zvláštního. Ta podoba, to něco, co mu nedávalo spát od chvíle, kdy jej poprvé spatřil.

Jeho otec!

To pomyšlení mu ani nepřipadalo reálné.

Přestu tu byl. Klečel nad ním a právě mu zachránil život, když zablokoval ránu imperiálního vojáka, která by Daria jistě zabila. Riskoval vlastní život tím, že vstoupil do arény ve chvíli, kdy byl jeho syn již poražen.

Riskoval kvůli němu všechno. Ale proč?

„Otče,“ zašeptal Darius tázavě a užasle zároveň.

Skutečnost, že byl krví toho skvělého bojovníka, jej naplňovala pýchou. Nikdy nepotkal nikoho, kdo by byl v boji lepší. Třeba se jednou i z Daria stane podobně impozantní válečník.

Otec mu podal ruku, aby jej vytáhl na nohy. Stisk jeho ruky byl pevný a silný. Darius si nechal pomoci a znovu vstal do boje. Najednou měl opravdový důvod pokračovat dál a nevzdat se.

Rychle se sehnul, sebral ze země svůj meč a otočil se, aby se po otcově boku postavil blížící se hordě imperiálních vojáků. Poté, co zlikvidovali ony přerostlé bytosti, totiž pořadatelé her vyslali novou vlnu a tentokrát to byla čistě armádní záležitost.

Diváci buráceli nadšením nad nečekaným vývojem událostí, zatímco Darius se díval do nestvůrných tváří imperiálních vojáků, kteří se na ně s dlouhými kopími řítili. Začal se soustředit a tu se běh okolního světa začal zpomalovat.

Když se první voják přiblížil, na poslední chvíli se napřáhl a vrhl svým kopím jako oštěpem. Darius měl co dělat, aby se stačil sehnout a zároveň ustoupit do strany. Hned za kopím totiž následoval voják, který jej chtěl s rozpaženýma rukama srazit k zemi. Darius jej v okamžiku, kdy jej míjel, udeřil jílcem meče do spánku. To už se musel vyhýbat meči dalšího. Jako kočka se uhnul do strany a bodl muže do břicha.

Další voják se na něj vyřítil z boku a chtěl Daria bodnout kopím do žeber. Byl příliš rychlý, než aby se chlapec stačil bránit. Jenže to už se ozvalo kovové zařinčení, když ránu odvedla hůl jeho otce. Darius se na něj vděčně podíval. Imperián potom dostal holí přímo mezi oči a poroučel v bezvědomí k zemi.

Dariův otec roztočil svou hůl jako tornádo a postavil se celé skupině nepřátel najednou. Hůl létala doprava i doleva a kopí vojáků od ní jenom odletovala. Tančil mezi nimi s lehkostí gazely a v rychlém sledu je srážel k zemi. Způsob, jakým vládnul svou zbraní i každičký detail jeho pohybu byl věcí umělecké čistoty a krásy. Bodal je do středu hrudi, mezi oči, podpažních i podkoleních jamek podle toho, kde se zrovna otevřelo místo, jež by stálo za zásah. Byl jako divoký vítr a zároveň klidný a metodický jako měsíc svítící nad noční tůní.

Inspirován otcovou virtuozitou bil se Darius jako smyslů zbavený. Sekal, bodal, blokoval a zároveň ukračoval a uhýbal do stran i k zemi. Jeho meč se srážel s čepelemi nepřátel a vykřesával sprchy jisker. Nepřátelé byli větší než on, ale Darius měl více odhodlání a na rozdíl od nich bojoval o holý život – a před zraky svého otce. Odrazil nejednu ránu, která byla míněna jemu a zachránil jej tak před smrtí, které by neunikl ani se svými tanečnickými dovednostmi. I Darius srážel jednoho soupeře za druhým.

Po chvíli zbyl už jenom jediný imperián. Rozběhl se s mečem nad hlavou na Daria, ten počkal na nejvhodnější okamžik a potom jednoduše bodnul před sebe. Zasáhl muže přímo do hrudi. Imperián vykulil oči, chytil se za ránu a padl mrtev k zemi.

Darius stanul vedle svého otce, oba ztěžka oddychovali a prohlíželi si spoušť, kterou kolem sebe napáchali. Všude kolem nich se rozkládal koberec z těl pobitých nepřátel. I nad touto vlnou zvítězili.

Darius měl pocit, že po boku svého otce se může postavit naprosto čemukoliv. Společně byli silou, kterou nebylo možné jenom tak zastavit. Bojovat na otcově straně pro něj přitom byla radost, kterou v aréně ještě nikdy předtím nepocítil. O otci odjakživa pouze snil a v těch snech vždycky hrálo velkou roli, že ten muž byl velkým bojovníkem. Teď se potvrdily a vyvrátily všechny ty povídačky lidí z jeho vesnice o tom, že otec byl jenom obyčejný otrok jako ostatní.

Rozezvučelo se množství rohů a dav znovu propukl v jásot. Darius zprvu doufal, že patří jejich vítězství, ale to se přepočítal. Velká železná vrata na vzdáleném konci arény se znovu otevřela a bylo jasné, že budou muset čelit něčemu dalšímu.

Ozvalo se uširvoucí zatroubení. Bylo silné tak, že měl člověk pocit, že mu prasknou bubínky a jenom stěží odolával nutkání si zakrýt uši. Slon! Darius se s tlukoucím srdcem díval na velkou bránu, ve které se potom k jeho zděšení objevila ta zvířata hned dvě. Jejich kůže byla černá jako uhlí. Jenom bělostné dlouhé kly se zbarvení zvířete vzpíraly. Sloni byli rozzuření a když vběhli s duněním do arény, začali zmovu troubit.

Vzduch se přitom zvuku otřásal a Dariova kolena spolu s ním. Sloni se zvedli na zadní a když potom dopadli zpátky, způsobili malé zemětřesení. Dokonce i Dariův otec neklidně přešlápl z jedné nohy na druhou. Za krky jim seděli imperiální vojáci, oblečení od hlavy až k patě v černé zbroji a ozbrojení meči a dlouhými kopími.

Darius si obě ta monstra prohlížel. Byla větší než cokoliv, s čím se v životě střetnul a věděl, že tohle ani s otcem po boku nemohou zvládnout. Když se na něj však podíval, zjistil, že je jeho postoj už zase zcela klidný a nebojácný. Stoicky klidná tvář hleděla na novou hrozbu zdánlivě bez zaujetí. To Dariovi dodalo trochu sil.

„Tohle nemůžeme vyhrát, otče,“ řekl přesto, zatímco sloni už nabírali do kroku.

„Už jsme vyhráli synu,“ zněla odpověď. „Jenom tím, že tu stojíme a budeme jim čelit. Tím, že se neobracíme na beznadějný útěk. Naše těla to možná nepřežijí, ale památka na nás bude žít dál – a čest, kterou tu dnes získáme, znamená vítězství!“

Potom otec najednou vykřikl a prudce vyrazil do útoku. Darius se přidal za ním. Běželi nebojácně vstříc dvěma ohromným tlustokožcům a, v očích všech diváků i jich samotných, i jisté smrti.

Moment srážky neproběhl tak, jak Darius očekával. Uhnul se před kopím, vrženým jedním z jezdců, zvedl svůj meč a seknul jím proti slonově končetině. Nevěděl, jak by měl efektivně zasáhnout slona, ani jestli ta rána bude vůbec mít nějaký účinek.

Neměla. Dariův meč jenom lehce škrábnul tlustou kůži. Rozzuřené zvíře švihlo chobotem do strany a trefilo Daria do žeber.

Náraz byl tak silný, že jej odhodil pět metrů stranou a téměř mu vyrazil dech. Ztěžka dopadl do prachu, kutálel se ještě několik metrů a nadšený řev diváků slyšel jenom jako vzdálené hučení.

Pokusil se zahlédnout otce a spatřil jej, jak vrhá ze země sebrané kopí po jednom ze slonů a potom se v kotoulu uhýbá z cesty.

Trefil dokonale. Kopí se zvířeti zabodlo do oka. Slon zatroubil a podlomila se mu kolena. V plné rychlosti upadl a srazil s sebou i toho druhého. Arénu zaplavil rozvířený prach.

Darius se rychle vydrápal na nohy, odhodlán využít příležitosti. Zaměřil se na jednoho z imperiánů, který teď ležel na zemi. Voják se potloukl, ale už se zvedal na nohy a napřahoval kopí, aby jej vrhnul otci do zad. Ten se díval jinam, o hrozícím nebezpečí neměl tušení a Darius věděl, že musí jednat, jinak bude během vteřiny konec.

Rozběhl se kupředu proti tomu vojákovi, zvedl meč a na poslední chvíli mu jím vyrazil kopí z ruky – potom zbraň plavně přetočil nad hlavou a srazil mu tu jeho z ramen.

Obecenstvo křičelo jako bouře.

Darius však neměl čas si svůj triumf užít. Druhý slon se totiž už s troubením zvedal na nohy – a jeho jezdec jej navedl přímo na Daria. Nebyl čas někam utíkat. Darius si namísto toho lehl na záda, sebral ze země kopí a namířil jej kolmo vzhůru zrovna ve chvíli, kdy na něj dopadala tlustokožcova noha. Čekal do posledního okamžiku a potom se odkulil stranou, aby jej zvíře nerozmačkalo na kaši.

Noha jej minula jenom o centimetry. Stejně to však nedopadlo s hrotem kopí. Slon strašlivě zařval, když si vrazil zbraň do nohy. Kopí projelo chodidlem hluboko do končetiny a o kus výše zase vyjelo kůží ven.

Slona popadl amok, ve snaze zbavit se bolesti poskakoval sem a tam v kruzích a vše si ještě zhoršoval. Jeho jezdec se po chvíli už nedokázal udržet a s výkřikem padl k zemi tak, že si zlomil vaz.

Nepříčetný slon se ohnal chobotem a znovu zasáhl Daria tak, že jej odhodil stranou. Dopadl tak tvrdě, že si zprvu myslel, že už také nevstane.

To si však nemohl dovolit. Znovu se s vyceněnými zuby začal zvedat a lapal při tom po dechu. Jeho otec mezitím bojoval s několika dalšími vojáky, kteří byli vysláni slony podpořit, když se pro ně boj začal vyvíjet špatně. V takovém boji byl zcela ve svém živlu a tak opět s lehkostí tančil a bil je hlava nehlava.

Slon, který byl skolen ranou oštěpem do oka, se teď začal znovu ztěžka zvedat na nohy, povzbuzován jiným vojákem, který mu skočil za krk. Rychle se mu podařilo zvíře ovládnout, znovu jej zvednout na všechny čtyři a potom se s ním rozběhnout na otce, který byl zaměstnán bojem s ostatními.

Darius se na to díval a věděl, že je příliš daleko, než aby mohl do boje zasáhnout. S hrůzou sledoval, jak se monstrum řítilo přímo na otce.

„NE!“ rozkřičel se.

S hrůzou se díval, jak se ta ohromná hora masa řítila na nic netušícího otce a přes všechnu nepravděpodobnost se rozběhl mu pomoci. Věděl však, že je to marná snaha. Nikdo na světě nebyl tak rychlý, aby tohle stihl.

Slon sklonil svoje kly a potom jeden z nich v plné rychlosti prohnal otcovými zády.

Zasažený vykřikl, z úst se mu vyřinula krev a vzápětí byl zvednut do výše jako trofej.

Darius cítil, jak se mu do očí hrnou slzy, když se díval, jak neúžasnější bojovník na světě a jeho vlastní otec v jedné osobě umírá. I ve smrti se nadále pokoušel vytáhnout si sloní kel z těla a osvobodit se.

„OTČE!“ křičel Darius jako šílenec.

KAPITOLA DESÁTÁ

Thorgrin stál na přídi své lodi, v ruce svíral meč a s hrůzou se díval na tu strašlivou mořskou příšeru. Měla stejnou barvu jako krvavé moře, ze kterého se vynořila a vypínala se tak vysoko, že by se jejich loď ocitla ve stínu, kdyby Krvavá země měla dostatek světla, aby tu vůbec nějaký stín byl. Obluda otevřela masivní čelisti, odhalila řady ostrých zubů a zároveň roztáhla chapadla do všech stran. Některá z nich byla delší než celá loď a všechna se začala stahovat, aby ji objala.

Vrhla se na ně.

Thorgrin, Reece, Selese, O’Connor, Indra, Matus, Elden a Angela sevřeli své zbraně a zaujali bojové postoje. Thor cítil, jak Meč Mrtvých rezonuje v jeho dlani. Přál si vyrazit do akce a jeho majitel také. Musel ochraňovat Angelu a ostatní a věděl, že si nemohou dovolit, aby se ta obluda dostala až k lodi.

Thorgrin vyskočil kupředu na zábradlí, zvednul meč nad hlavu a plnou silou sekl tak, že uťal nejbližší z chapadel. Useknutá část dopadla s žuchnutím na palubu, přejela po ní na druhou stranu a narazila do zábradlí.

Ostatní také nelelkovali. O’Connor začal pálit své šípy jeden za druhým. Mířil na obludiny oči. Reecovi se zatím podařilo useknout další chapadlo, které se snažilo chytit Selese kolem pasu. Elden svou sekerou usekl hned dvě najednou. Pustili se do obludy jako dobře sehraný tým.

Nestvůra řvala bolestí, přišla hned o několik chapadel během pár vteřin a její tělo bylo navíc provrtáno šípy a oštěpy. Nečekajíc tak tuhý a koordinovaný odpor zastavila svůj prvotní nápor a stáhla se. Potom znovu zařvala, vynořila se ještě o něco výše, aby vzápětí zase celá zmizela pod hladinou. Vlna, kterou tím způsobila, jejich loď málem převrhla.

Thor se v náhlém klidu díval na rozbouřenou hladinu a na vteřinu si pomyslel, že ji možná zahnali. Fakt, že se nad hladinou objevila krev světlejší než zbytek moře, svědčil o tom samém. Přesto však věděl, že se nesmí nechat tak snadno ukolébat.

A potom si uvědomil, co se obluda nejspíše chystá udělat.

„DRŽTE SE!“ vykřikl na poslední chvíli.

Jeho hlas ještě ani nedozněl, když tu se celá loď otřásla a vystřelila vzhůru. Byli zvednuti několik metrů nad hladinu, kde je znovu objala dlouhá chapadla. Během mrknutí oka byla omotána všude od přídě až na záď. Thor si pomyslel, že budou rozdrceni.

Obluda však udělala něco jiného. Hodila lodí, jako kdyby to byla jenom dřevěná hračka. Skřípající plavidlo proletělo vzduchem a dopadlo do vody opodál.

Nikdo se nedokázal udržet na svém místě. Rozjeli se po palubě do všech stran, otloukali se o stěžně a jediné, co s tím mohli dělat, bylo chránit alespoň si hlavu. Thor spatřil Angelu, která byla prudce smýknuta přes palubu a přímo k okraji zábradlí. Na poslední chvíli zachytil její malou ručku a zachránil ji před pádem do krvavých vod. Věnovala mu pohled plný hrůzy.

Po chvíli se loď konečně narovnala. Všichni se sténáním vstali, aby se připravili na další útok. Spatřili, jak se k nim obluda žene po hladině a její chapadla přitom vlají do všech stran. Znovu obepjala trup lodi, propletla se mezi stěžni i zábradlím a zamířila k posádce.

Selese najednou vykřikla, když se jedno z menších chapadel omotalo kolem jejího kotníku, podrazilo jí nohy a začalo ji táhnout napříč palubou. Reece se rozmáchl a uťal jej jenom vteřinu předtím, než jeho ruku omotalo jiné. Další a další se plazila po palubě a brzy i Thor ucítil, jak se jej jedno snaží chytit za lýtko. Všichni se dali do zuřivého boje. Za každé useknuté chapadlo se dvě další objevila.

Brzy jimi byla pokrytá celá loď a Thor věděl, že musí rychle změnit taktiku a něco udělat, jinak budou brzy staženi pod hladinu. Tu se najednou nad nimi ozvalo skřehotavé zavrčení. Thor vzhlédl a spatřil jednoho z démonů, které vypustil ze Země Mrtvých. Přelétl nad nimi a posměšně se zašklebil.

Thor zavřel oči. Teď už věděl, že toto je jedna z jeho zkoušek. Jeden z rozhodujících momentů v životě. Pokoušel se oddělit se v mysli od okolního světa a plně se vnitřně soustředit na svůj trénink. Na Argona. Na matku. Na své schopnosti. Byl přece silný jako sám vesmír, to už dávno věděl. V jeho nitru třímaly síly, které překračovaly možnosti fyzického světa. Tato obluda byla z fyzického světa, a tak Thorova moc musela být vyšší. Mohl povolávat síly přírody. Stejné síly, které vytvořily tuto obludu. Proč by ji tedy nemohl poslat zpátky do pekla, odkud beztak připlula?

Cítil, jak se okolní svět zpomaluje. Tělem mu začaly stoupat již tak dobře známé vlny tepla, rozlévající se z břicha do rukou i nohou a nakonec jako lehce brnící energie tryskající z konečků prstů. Najednou se cítil nepřemožitelný. Otevřel oči. Žilami mu teď proudila ohromná síla, zcela jednotná s vesmírem.

Téměř jakoby mimoděk položil dlaň na jedno z chapadel a pustil do něj energetický náboj. Chapadlo se okamžitě stáhlo, jako kdyby bylo něčím popáleno.

Thor se narovnal. Podíval se nestvůře přímo do obludného obličeje, který se blížil s vyceněnými zuby k lodi, připraven ji pohltit. Thor viděl ostatní členy své družiny, jak jsou, omotáni chapadly a taženi po palubě.

Nadechl se, zařval a vyrazil do útoku. Vrhnul se kupředu a namísto meče mu za zbraně sloužily jenom holé dlaně, téměř zářící magií. Popadl obludu za vrásčitý obličej a pustil do ní další dávku energie. Okamžitě pocítil, jak se její kůže pod jeho dlaněmi škvaří.

Zároveň nasál část její energie, aby se mu nemohla ze sevření vymanit. Obluda sebou zmítala, řvala, ale Thor ji držel pevně. Jediný ústup, který jí povolil, se týkal chapadel. Ta se teď začala stahovat z lodi do bezpečí. Cítil, jak jeho moc ještě roste. Zabořil prsty do její zpečené tkáně a začal tu ohromnou hlavu zvedat do výše. I když proti ní byl až směšně maličký, připadala mu lehká jako pírko. Netrvalo dlouho a byla celá ve vzduchu, zcela vydána na milost a nemilost Thorově moci.

Ten ještě přidal na magickém toku a obluda začala sama od sebe stoupat nad zem, jako kdyby měla křídla. Když byla dobrých patnáct metrů vysoko, Thor najednou prudce předpažil.

Obluda s řevem přeletěla loď a pokračovala dál ještě desítky metrů. Náraz na hladinu byl drtivý, zvedl ohromnou vlnu vody, která když se usadila, odhalila nehybné krvavě rudé tělo, jak bezvládně pluje po hladině a pomaloučku se začíná potápět.

Bylo po všem.

Thor stál tiše na palubě své lodi a jeho tělo stále přetékalo energií. Ostatní se pomaloučku zvedali na nohy a přicházeli k němu. Thor si prohlížel hladinu krvavého moře, i černočerné pevniny, dokud jeho zrak nespočinul na onom černém hradě. Byl si jistý, že právě tam má začít hledat svého syna.

Nadešel čas. Teď už jej od záchrany Guwayna nemůže nic zastavit.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Volusia stála před početným sborem svých poradců v ulicích imperiálního Kapitolu a postříbřeným sklem v třesoucích se rukou si prohlížela vlastní obličej. Polovina zůstala nadále krásná, ale ta druhá byla teď spečená, neforemná a obludně ošklivá. I ona byla sama sebou zhnusena. Fakt, že jí polovina krásy zůstala, to celé z nějakého důvodu dělal ještě horší. Uvědomila si, že by bylo snazší, kdyby Vokin spálil její tvář celou – alespoň by po čase mohla zapomenout, jak předtím vypadala.

Podmanivá krása přitom byla jedním z pilířů její moci. Byla silou, která ji provázela všemi důležitými okamžiky jejího života, silou, která jí umožňovala manipulovat s muži a dostat je do kolen jediným mrknutím oka. To ostatně často platilo i o ženách. Teď to však všechno bylo pryč. Odteď byla jenom další sedmnáctiletou dívkou – ba co hůře, byla z ní příšera. Nedokázala se na sebe ani podívat.

V záchvatu zuřivosti mrštila sklem o zem a dívala se, jak se rozletělo na tisíc maličkých střepů. Její rádci se dívali stranou a ani nedutali. Všichni dobře věděli, že není radno ji dráždit. Ona navíc věděla, že se na ni podívat ani nechtějí, protože to byl hrozný pohled.

Rozhlédla se po okolí ve snaze najít alespoň jediného Volka, kterého by v pomstě nechala roztrhat na kusy, ale už byli všichni pryč. Po incidentu rychle vyklidili pole. V minulosti byla varována před tím, aby se s nimi spolčovala, a teď si uvědomovala, že ta varování byla opodstatněná. Zaplatila za to velmi vysokou cenu a ztratila něco, co již nikdy nedokáže získat zpět.

Přála si svůj vztek i žal na někom vylít. Její zraky přitom padly na Brina, jejího nového velitele. Byl to rozložitý velikán, o pár let starší než ona a už byl členem jejího nejužšího kruhu po několik měsíců. Mladý, vysoký, svalnatý a oslnivě krásný muž, který ji přitahoval od první chvíle, co jej spatřila. Teď se na ni však nedokázal ani podívat.

„Ty,“ zasyčela jeho směrem. „Odteďka se mi nepodíváš do očí?“

Odfrkla si, když voják vzhlédl, ale do očí se jí stejně nepodíval. To tedy byl její osud. Po zbytek života bude ostatními nazírána jako obluda.

„Jsem pro tebe nechutná?“ zeptala se hlasem, ve kterém se zloba snoubila se zoufalstvím.

Mladík znovu sklopil zrak a neodpověděl.

„Výborně,“ řekla po dlouhé chvíli ticha, „potom ti tedy přikazuji, aby ses podíval do tváře, která se ti tak hnusí. Dokážeš mi, že jsem krásná. Dnes se mnou budeš sdílet lože.“

Velitel se jí konečně podíval do očí a ona v těch jeho spatřila zhnusení a strach zároveň.

„Bohyně?“ zeptal se roztřeseným hlasem. Věděl, že pokud se tomu příkazu vzepře, čeká jej smrt.

Volusia se široce usmála. Konečně měla důvod k radosti. Takto si spraví chuť. Vyspí se s mužem, kterému je odporná.

„Až po tobě,“ řekla, ustoupila mu z cesty a gestem naznačila, že se má vydat k jejímu paláci.

*

Volusia stála u klenutého otevřeného okna v nejvyšším patře svého paláce v imperiálním Kapitolu a sledovala východ sluncí. Ukryta za závěsy tiše plakala. Cítila, jak jí po zdravé polovině obličeje stékají horké slzy, ale na té druhé necítila nic. Ta byla jako mrtvá.

Ozvalo se tiché zachrápání. Volusia se ohlédla po Brinovi, který byl stále ještě v posteli a spal. I ve spánku byla však jeho tvář mírně pokřivená znechucením. Trpěl každou vteřinu, kdy s ní ležel, to dobře věděla, a teď jí to přinášelo jenom málo uspokojení. Ani zdaleka nebyla spokojená. Nemohla přestat myslet na Volky a touhu se jim pomstít.

Vylití si zlosti na Brinovi se pořádné pomstě ani zdaleka nemohlo vyrovnat. Volkové se vytratili a ona zůstala tady. Sama se sebou a se svou znetvořenou tváří, na kterou se ani sama nedokázala bez pocitu hnusu podívat.

Otřela si slzy a podívala se k obzoru až za linii městského opevnění. Slunce stoupala a osvětlovala masu armád Rytířů Sedmi, kteří pod nesčetnými prapory tábořili před posledním pochodem ke hradbám Kapitolu. Pomaloučku utahovali smyčku kolem města, jak dorážely další a další milionové armády ze všech koutků Impéria. Přišli, aby ji rozdrtili.

Ona však konfrontaci vítala. Věděla, že k vítězství Volky nepotřebuje. Nepotřebovala ani jediného ze svých vojáků. Klidně je může zabít všechny sama. Byla přece bohyně. Říši smrtelníků překonala už dávno a teď byla živoucí legendou, kterou nikdo, ani ta největší armáda na světě, nemůže zastavit. Přivítá je a potom je všechny do jednoho pobije.

Pak už konečně nezbude nikdo, kdo by se jí protivil. Tehdy bude její moc konečně dokonalá.

Zaslechla za sebou šramocení a koutkem oka spatřila pohyb. Brin vstal z postele, vymotal se z povlečení a začal se oblékat. Viděla, jak obezřetně a tiše si přitom počíná a uvědomila si, že se odtamtud pokusí tajně utéct, aby se na ni už nemusel ani podívat. Tím ji urazil ještě více.

„Ach, veliteli,“ provolala jakoby nic.

Koutkem oka viděla, jak se zarazil, otočil a váhavě se na ni podíval. Pohlédla na něj též a věnovala mu ošklivý, napůl seškvařený úsměv.

„Pojď ke mně, veliteli,“ pobídla jej. „Než odejdeš, chtěla bych ti ještě něco ukázat.“

Zaváhal, ale potom se pomaloučku vydal kupředu, až stanul vedle ní. Začal se rozhlížet z okna, aby se na ni nemusel podívat přímo.

„To nemáš ani jeden sladký polibek na rozloučenou pro svou bohyni?“ zeptala se.

Jasně viděla, jak se otřásl a začínala se opravdu zlobit.

„Na tom nesejde,“ dodala náhle potemnělým hlasem. „Alespoň ti tedy mohu ukázat, co jsem chtěla. Podívej. Vidíš támhle na obzoru? Podívej se pořádně. Řekni mi, co tam vidíš.“

Přistoupil až těsně k oknu a ona mu položila ruku na rameno. Vyklonil se ven, zkoumavě přehlédl obzor a nakrčil nechápavě obočí.

„Nevidím nic neobyčejného, bohyně.“

Volusia se široce usmála, cítíc, jak jí stoupá vlna pomstychtivosti a to staré známé nutkání po násilí a krutosti.

„Podívej se lépe, veliteli,“ pobídla jej.

Brin se naklonil ještě více a zíral ven. Volusia jej jediným rychlým pohybem uchopila zezadu za košili a potom jej vší silou mrštila ven z okna.

Mladík se rozkřičel a, mávaje rukama jako kdyby chtěl vzlétnout, padal do dlážděných ulic. Dopadl se zapraštěním lámaných kostí, které nenechávalo pochyb o jeho šancích na přežití.

Volusia se spokojeně usmála a dívala se na to zkrvavené tělo, rozpolcenou hlavu i končetiny, ležící v prapodivných úhlech, a konečně cítila, že se alespoň trošičku pomstila.

„Měl bys teď vidět sám sebe,“ odpověděla mrtvému na dálku. „Kdo z nás dvou je teď větší nestvůra, hm?“