Bratrská Přísaha

KAPITOLA SEDMÁ

Darius stál na bojišti, v ruce držel meč vyrobený z oceli a rozhlížel se po krajině kolem. Vypadala jako z jiného světa. I když vše viděl na vlastní oči, nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Porazili Impérium. On sám s několika stovkami vesničanů, bez skutečných zbraní – a s pomocí několika set Gwendolyniných mužů – porazili skutečnou armádu stovek imperiálních vojáků, kteří byli oděni v té nejkvalitnější zbroji, vyzbrojeni nejkvalitnějšími zbraněmi a měli k dispozici zerty. A přesto Darius, jen nekvalitně ozbrojený, vedl svoje lidi do bitvy a všechny vojáky porazil. Bylo to první vítězství nad Impériem v celé historii.

Tady, na tomto místě, kde předpokládal, že zemře při obraně Lotiny cti, stál teď jako vítěz.

Dobyvatel.

Když obhlížel bitevní pole, viděl, že těla imperiálních vojáků jsou promíchána s tucty mrtvých těl jeho vlastních vesničanů, a jeho radost zkalil zármutek. Protáhl si svaly a cítil, že i on má čerstvá zranění. Cítil rány od mečů na pažích a stehnech. Cítil, jak ho štípou záda po dopadech biče. Pomyslel na svoji odplatu a věděl, že jejich vítězství nebylo laciné.

Pak si ale uvědomil, že svoboda něco stojí.

Darius vycítil pohyb a obrátil se. Ulevilo se mu, když uviděl své přátele, Raje a Desmonda, zraněné, ale živé. Na očích jim viděl, že ho teď vnímají jinak. Všichni jeho lidé se na něj teď dívali jiným pohledem. Dívali se na něj s respektem. Víc než s respektem, s bázní. Jako na živoucí legendu. Všichni viděli, co dokázal, když stál sám proti Impériu. A když porazil všechny nepřátele.

Už se na něj nedívali jako na chlapce. Teď k němu vzhlíželi jako k vůdci. Válečníkovi. Byl to pohled, jaký by od starších chlapců nikdy nečekal, jaký by nikdy nečekal, že by viděl u ostatních vesničanů. Vždycky ho přehlíželi. Nikdo od něj nikdy nic neočekával.

Spolu s Rajem a Desmondem k němu přicházelo několik tuctů jeho bratří ve zbrani. Chlapci, se kterými nanečisto cvičil souboje den za dnem. Mohlo jich být snad padesát. Kontrolovali si zranění, vstávali a shromažďovali se kolem něj. Všichni na něj hleděli, jak stojí na místě, drží v ruce meč a jeho tělo je pokryto zraněními. Všichni na něj hleděli s posvátnou hrůzou. A s nadějí.

Raj vystoupil kupředu, objal Daria a jeden po druhém následovali jeho příkladu i ostatní bojovníci.

„To bylo ukvapené,“ pronesl Raj s úsměvem. „Nemyslel bych si, že to budeš mít v sobě.“

„Opravdu jsem si myslel, že se určitě vzdáš,“ dodal Desmond.

„Nemůžu uvěřit tomu, že tu všichni teď stojíme,“ řekl Luzi.

Všichni se užasle rozhlíželi a sledovali okolí. Jako by se dostali na cizí planetu. Darius se díval na všechna mrtvá těla, na všechno kvalitní brnění a zbraně blyštící se na slunci. Slyšel, jak se ve vzduchu slétají ptáci a když vzhlédl, viděl, že supi už krouží a čekají na hostinu.

„Seberte jejich zbraně,“ slyšel se Darius přikazovat. Pronesl to hlubokým hlasem, hlubším, než kdy mluvil. Hlas se nesl vzduchem panovačně a nikdo by v něm Daria nepoznal. „A pohřběte naše mrtvé.“

Jeho muži poslechli, rozestoupili se a přecházeli od mrtvoly k mrtvole, postupně je obírali o zbraně. Všichni muži si vybírali ty nejlepší zbraně: někteří sebrali meče, další palice, cepy, dýky, sekery a válečná kladiva. Darius pozvedl meč, který svíral v ruce – byl to meč, který sebral veliteli – a prohlížel si krásnou práci ve slunečním světle. Posuzoval jeho hmotnost, propracovaný jílec i čepel. Skutečná ocel. Něco, o čem si myslel, že nikdy v životě nebude mít šanci sevřít v ruce. Darius se rozhodl, že ho dobře využije. Zabije jím tolik imperiálních mužů, kolik jen bude moct.

„Darie!“ ozval se hlas, který dobře znal.

Ohlédl se a viděl Loti, která se k němu prodírala davem, v očích měla slzy. Vyhýbala se ostatním mužům a mířila přímo k němu. Několik posledních kroků už běžela a nakonec ho pevně objala. Darius ucítil na krku její horké slzy.

Také ji pevně sevřel v náručí.

„Nikdy ti to nezapomenu,“ pevně se k němu tiskla a šeptala mu do ucha mezi vzlyky. „Nikdy ti nezapomenu, co jsi pro mě dnes udělal.“

Pak ho políbila a on její polibek opětoval. Loti se zároveň smála i plakala. Dariovi se neskutečně ulevilo, když viděl, že je v pořádku. Uvědomil si, že tahle noční můra je konečně za nimi. Alespoň prozatím. Věděl, že Impérium na ni nevztáhne ruce. Když ji svíral v náručí, věděl, že by to kvůli ní klidně všechno podstoupil znovu, třeba i milionkrát.

„Bratře,“ ozval se hlas.

Darius se obrátil a s radostí si uvědomil, že to promluvila jeho sestra, Sandara. Blížila se k němu společně s Gwendolyn a s tím mužem, kterého milovala, Kendrickem. Darius si všiml krve, která stékala po Kendrickově paži, a čerstvých šrámů na jeho zbroji i meči. Pocítil k němu příval vděčnosti. Věděl, že kdyby nebylo Gwendolyn, Kendricka a jejich lidí, jistě by všichni vesničané na bojišti dnes zemřeli.

Loti ustoupila a Sandara tak měla možnost svého bratra pevně obejmout. Ten její objetí opětoval.

„Jsem vaším velkým dlužníkem,“ pronesl Darius a přejel po všech pohledem. „Já i všichni moji lidé. Vrátili jste se kvůli nám, i když jste nemuseli. Jste skuteční válečníci.“

Kendrick vykročil kupředu a položil ruku Dariovi na rameno.

„To ty jsi skutečný válečník, příteli. Prokázal jsi dnes na bojišti ohromnou odvahu. Bůh odměnil tvoji statečnost tímto vítězstvím.“

Pak přistoupila Gwendolyn a Darius před ní sklonil hlavu.

„Dnes zvítězila spravedlnost nad zlem a brutalitou,“ řekla. „Osobně jsem tím velmi potěšena z mnoha důvodů. Jsem ráda, že jsem mohla sledovat tvoje vítězství a že jsi nám dovolil být jeho součástí. Vím, že můj manžel, Thorgrin, by to viděl stejně.“

„Děkuji ti, má paní,“ pronesl Darius dojatě. „Slyšel jsem toho o Thorgrinovi hodně a doufám, že se s ním jednoho dne také setkám.“

Gwendolyn přikývla.

„Co plánuješ se svými lidmi teď?“ zeptala se.

Darius se zamyslel a uvědomil si, že nemá ani tušení. Tak moc do budoucna nepřemýšlel. Dokonce ani nečekal, že přežije.

Než mohl Darius odpovědět propukl v davu zmatek a náhle z něj vyrazila tvář, kterou dobře znal: blížil se k němu Zirk, jeden z Dariových trenérů, pokrytý krví z bitvy. Od pasu nahoru byl nahý a svaly se mu dmuly po celém těle. Následoval ho půltucet starších a spousta dalších vesničanů. Nevypadali příliš spokojeně

Povýšeně se na Daria zahleděl.

„Jsi na sebe hrdý?“ zeptal se pohrdlivě. „Podívej se, co jsi způsobil. Podívej se, kolik našich lidí tu dnes zemřelo. Všichni zemřeli zbytečnou smrtí. Všichni to byli dobří muži a všichni jsou teď kvůli tobě mrtví. Všechno kvůli tvojí hrdosti, tvojí aroganci a tvojí lásce k téhle holce.“

Darius zrudl, vzplál v něm vztek. Zirk ho nikdy neměl v lásce. Už od prvního dne, co se setkali. Z nějakého důvodu vždy vypadal, jako by cítil z Daria hrozbu.

„Nejsou mrtví kvůli mně,“ bránil se Darius. „Díky mně získali šanci žít. Skutečně žít. Zemřeli rukou imperiálních vojáků, ne mojí.“

Zirk zavrtěl hlavou.

„Špatně,“ odsekl. „Kdyby ses vzdal, tak jak jsme ti řekli, všichni bychom přišli o palec. Místo toho teď někteří přišli o život. Jejich krev je na tvých rukách.“

„Nic nechápeš!“ vykřikla Loti na Dariovu obranu. „Všichni jste byli příliš vyděšení na to, abyste udělali to, co pro vás udělal Darius!“

„Ty si myslíš, že to tímhle končí?“ pokračoval Zirk. „Impérium má miliony mužů. Zabil jsi jich pár, a co má být? Až to zjistí, vrátí se v pětinásobném počtu. A příště už nás všechny pobijí. Předtím nás ale budou mučit. Vynesl jsi nad námi rozsudek smrti.“

„To se pleteš!“ zahulákal Raj. „Darius ti dal šanci na život. Šanci na čestnou smrt. Vítezství, které si nezasloužíš.“

Zirk se zamračeně obrátil k Rajovi.

„Tohle jsou činy bláznivého a bezohledného mladého chlapce,“ odpověděl. „Skupiny chlapců, která měla naslouchat svým starším. Nikdy jsem nikoho z vás neměl cvičit!“

„Špatně,“ vykřikl Loc a postavil se po Lotině boku. „Tohle byly statečné činy muže! Muže, který vedl chlapce k tomu, aby se stali muži. Aby se každý z nich stal mužem, za kterého ty se jen vydáváš, ale nejsi jím. Muže nečiní věk. Muže činí chrabrost.“

Zirk zrudl a zamračil se na něj. V ruce pevně sevřel jílec meče.

„Tak takhle mluví kripl,“ odpověděl Zirk a výhružně k němu vykročil.

Bokbu vystoupil z davu, pozvedl ruku a zastavil Zirka.

„Copak nevidíte, co nám Impérium provádí?“ pronesl. „Rozdělují nás. Jsme jeden lid. Sjednocuje nás stejný osud. To Impérium je naším nepřítelem. Ne my mezi sebou. Teď, víc než kdy jindy, musíme táhnout za jeden provaz.“

Zirk se zapřel rukama v bok a pevně se zahleděl na Daria.

„Jsi jen bláznivý kluk se spoustou hezkých slov,“ pronesl. „Nikdy nedokážeš porazit Impérium. Nikdy. A nejsme sjednocení. Nesouhlasím s tím, co jsi dnes udělal – nikdo z nás s tím nesouhlasí,“ dodal a pokynul rukou směrem k polovině starších a skupině vesničanů. „Stát v jednotě s tebou je jako stát ve společnosti smrti. A my máme v úmyslu přežít.“

„A jak to asi chcete dokázat?“ zeptal se ho naštvaně Desmond stojící po Dariově boku.

Zirk zrudl, ale neodpověděl. Dariovi bylo jasné, že on ani nikdo jiný nemá plán. Mluvil tak jen ze strachu, který ho spaloval, kvůli bezradnosti a pocitu zklamání.

Bokbu konečně vykročil kupředu mezi znepřátelené muže a narušil tak narůstající napětí. Zraky všech přihlížejících se na něj upřely.

„Oba dva máte současně pravdu a oba dva se současně mýlíte,“ řekl. „To, na čem teď záleží, je budoucnost. Darie, jaký máš plán?“

Darius v těžkém tichu cítil, jak se k němu obrací pohledy všech lidí. Snažil se přemýšlet a pomalu se mu v mysli rodil plán. Věděl, že mají jen jednu možnost. Stalo se toho příliš mnoho na to, aby měli ještě nějakou další volbu.

„Přeneseme válku přímo na práh Impéria,“ zvolal jako nabitý novou energií. „Ještě než se stihnou přeskupit, přinutíme je zaplatit. Svoláme i další zotročené vesničany, vytvoříme armádu a ukážeme Impériu, co to znamená utrpení. Možná při tom zemřeme, ale zemřeme jako svobodní lidé bojující za správnou věc.“

Mezi vesničany se ozvaly vzrušené hlasy a většina se jich postavila za Daria. Menší skupinka pak následovala Zirka. Nejistě se rozhlíželi a nevěděli, co dál.

Zirka očividně rozzuřilo, že se k němu přidalo jen několik málo lidí. Zrudl vztekem, pustil jílec meče, obrátil se a vyrazil pryč. Během chvíle zmizel v davu. Menší skupina vesničanů ho následovala a brzy byli pryč.

Bokbu předstoupil před Daria a vážně se na něj zahleděl. Tvář mu brázdily vrásky starostí a věku. Vrásky, které naznačovaly, že toho viděl a zažil až příliš. Hleděl na Daria moudrýma očima. Očima plnýma strachu.

„Naši lidé se obrátili k tobě, abys je vedl,“ pronesl měkkým hlasem. „Vedení lidí je velmi posvátná věc. Nezraď jejich důvěru. Jsi mladý na to, abys vedl armádu, ale zdá se, že ti ten úkol byl svěřen. Začal jsi tuto válku a teď ji musíš dovést ke konci.“

*

Když se vesničané začali rozcházet, vykročila Gwendolyn kupředu. Kendrick se Sandarou šli po jejím boku, Steffen, Brand, Atme, Aberthol, Stara a tucty jejích mužů je následovali. Gwen se dívala na Daria s respektem a viděla v jeho očích vděčnost za její dnešní rozhodnutí mu pomoct na bojišti. Po vítezství cítila zadostiučinění. Věděla, že udělala správné rozhodnutí, ať už bylo jakkoli těžké. Ztratila dnes několik tuctů mužů a jejich ztráta ji rmoutila. Přesto ale věděla, že kdyby se obrátila zády a nepomohla jim, byli by teď Darius i všichni ostatní, kteří stáli kolem, mrtví.

Když viděla Daria, jak se statečně postavil Impériu, musela si vzpomenout na Thorgrina. Srdce jí při tom pukalo. Chtěla odměnit Daria za jeho statečnost, ať už to mělo stát cokoli.

„Jsme tu, abychom tě podpořili,“ řekla Gwendolyn. Přitáhla k sobě tak pozornost Daria, Bokbua i všech ostatních, včetně zbývajících vesničanů. Všichni čekali, co bude následovat. „Přijali jste nás, když jsme potřebovali – a teď tu stojíme, abychom vám pomohli, když to budete potřebovat vy. Nabízíme vám svoje ruce, spojíme naše zájmy. Konec konců, máme společný zájem. My si přejeme svobodně se vrátit do našeho domova a vy si přejete osvobodit svoji domovinu. A společně sdílíme jednoho utlačitele.“

Darius na ni hleděl a očividně ho její slova dojala. Bokbu vykročil kupředu doprostřed skupiny a za napjatého ticha zůstal stát tváří v tvář Gwendolyn. Nikdo z lidí se neodvažoval nastalé ticho narušit.

„Všichni dnes vidíme, jak správné bylo rozhodnutí tě přijmout,“ pronesl hrdě. „Odměnila jsi nás mnohem víc, než bychom si kdy dovolili jen snít. Skutečně ses nám neskonale odvděčila. Tvoje pověst, pověst Prstenu i pověst o jeho vznešených a hrdých válečnících se potvrdila. A my jsme navěky tvými dlužníky.“

Zhluboka se nadechl.

„Potřebujeme tvoji pomoct,“ pokračoval. „Ale větší množství mužů na bojišti není to, co potřebujeme. I se všemi tvými muži na bojišti bychom nebyli dostatečně silní – ne ve válce, která se blíží. Pokud nám skutečně chceš pomoci, potřebujeme od tebe, abys našla další posily. Pokud máme mít nějakou šanci, budeme potřebovat desítky tisíc dalších mužů, kteří by nám pomohli.“

Gwen na něj hleděla očima rozšířenýma údivem.

„A kde bychom měli najít ty desítky tisíc rytířů?“

Bokbu na ni zachmuřeně pohlédl.

„Pokud někde v Impériu existuje město svobodných lidí, město ochotné přijít nám na pomoc – a to je velké pokud – pak bude ležet v Druhém Prstenu.“

Gwen na něj zmateně hleděla.

„Co po nás žádáš?“ zeptala se.

Bokbu na ni vážně hleděl.

„Pokud nám skutečně chceš pomoci,“ pronesl, „žádám po tobě, abys vyrazila na nesplnitelnou misi. Žádám po tobě něco ještě obtížnějšího a nebezpečnějšího, než je pomoc na bojišti. Žádám tě, abys následovala svůj původní plán. Abys vyrazila na výpravu, kterou jsi dnes měla původně v plánu. Žádám tě, abys překročila Velkou pustinu. Abys vyhledala Druhý Prsten. A pokud se tam dostanete živí, pokud vůbec existuje, abys přesvědčila jejich armády, aby se k nám přidaly. Je to jediná šance, jak bychom mohli v této válce zvítězit.“

Odmlčel se a kolem zavládlo ticho tak těžké, že jediné, co Gwen slyšela, byl vítr ženoucí se pouští. Pohled mu ještě víc zvážněl, pokud to vůbec bylo možné.

„Nikdo ještě Velkou pustinu nepřešel,“ pokračoval. „Nikdo nikdy nepotvrdil, že Druhý Prsten existuje. Je to nesplnitelný úkol. Sebevražedný pochod. Opravdu to po tobě nechci žádat. A přesto je to to, co potřebujeme nejvíc.“

Gwendolyn si Bokbua prohlížela a všimla si vážnosti vepsané v jeho tváři. Dlouze a důkladně přemýšlela o jeho slovech.

„Uděláme vše, co bude nutné,“ odpověděla, „cokoli, co nejvíc pomůže našemu úsilí. Pokud jsou spojenci na druhé straně Velké pustiny, pak budiž. Vyrazíme na cestu. A vrátíme se s armádou, která nám pomůže v boji.“

Bokbu měl v očích slzy. Vystoupil kupředu a objal Gwendolyn.

„Jsi skutečná královna,“ pronesl. „Tvoji lidé mají štěstí, že tě mají.“

Gwen se obrátila ke svým lidem a viděla, jak na ni všichni vážně hledí. Přesto ale neprojevovali žádný strach. Věděla, že ji budou následovat kamkoli to bude nutné.

„Připravte se na pochod,“ pronesla. „Překročíme Velkou pustinu. Najdeme Druhý Prsten. Anebo při jeho hledání zemřeme.“

*

Sandara sledovala, jak se Kendrick a jeho lidé připravují na výpravu za Velkou pustinu a cítila jak ji ten pohled ničí. Na jednu stranu chtěla být s Kendrickem, na druhou stranu tu byl Darius a její lidé, lidé se kterými vyrůstala. Jediní lidé, které opravdu dobře znala, se chystali odejít, opustit vesnice a bojovat s Impériem. Připadala si, jako by se měla roztrhnout vejpůl. Nevěděla, kterou cestou by se měla vydat. Nedokázala si představit, že by viděla Kendricka odcházet navždy, a současně nedokázala unést pomyšlení na to, že by opustila svoje lidi.

Kendrick dokončoval přípravy své zbroje, uklidil meč do pochvy, vzhlédl a setkal se s jejím pohledem. Zdálo se, že ví, na co Sandara myslí – jako by to vždycky věděl. I ona mohla vidět bolest v jeho očích. Současně i ostražitost. Nemohla ho za to vinit. Celou dobu, kdy byli v Impériu, si od něj udržovala odstup. Žila ve vesnici, zatímco on žil v jeskyních. Snažila se ctít starší vesnice, zásadu, že jejich rasa nevstupuje do manželství s příslušníky jiné rasy.

A přesto si uvědomila, že nectila vlastní lásku k muži, kterého skutečně milovala. Co z toho bylo důležitější? Ctít zásady vlastní rodiny nebo ctít vlastní srdce? Ten rozpor ji mučil každý den.

Kendrick k ní přistoupil.

„Předpokládám, že tu budeš chtít zůstat se svými lidmi?“ zeptal se jí opatrným hlasem.

Sandara se na něj zmučeně podívala a nevěděla, co říct. Nedokázala odpovědět ani sama sobě. Připadala si jako přimrazená na místě, zamrzlá v čase, připadala si, jako by její nohy vrostly do pouštního povrchu.

Náhle se vedle nich objevil Darius.

„Sestřičko,“ pronesl.

Sandara se k němu obrátila a pokývla na pozdrav. Byla mu vděčná, že je překvapil a ona nemusela odpovídat. Položil jí ruku kolem ramen a pohlédl na Kendricka.

„Kendricku,“ pronesl Darius.

Kendrick na něj vážně pokývl.

„Víš, že tě mám opravdu rád,“ pokračoval Darius směrem k Sandaře. „Sobecky chci, abys tu zůstala.“

Zhluboka se nadechl.

„A přesto tě musím požádat, abys šla s Kendrickem.“

Sandara na něj šokovaně pohlédla.

„Ale proč?“ zeptala se.

„Vidím, jak moc ho miluješ a jak moc on miluje tebe. Láska, jako je ta vaše, se nikdy neobjeví dvakrát. Musíš následovat svoje srdce. Nezávisle na tom, co si myslí naši lidé. Nezávisle na tom, co říkají naše zákony. Záleží jen na tom, co ti říká srdce.“

Sandara dojatě pohlédla na svého mladšího bratra. Překvapila ji jeho moudrá slova.

„Opravdu jsi vyrostl od doby, co jsem odešla,“ pronesla.

„Ani se neopovažuj opustit svoje lidi a ani se neopovažuj odejít s ním,“ ozval se přísný hlas.

Sandara se obrátila a viděla Zirka, který je zpovzdálí poslouchal a teď se k nim blížil se skupinou starších.

„Tvoje místo je tady s námi. Pokud půjdeš s tímhle mužem, nebudeš tu už nikdy vítána.“

„A co je tobě do toho?“ zeptal se rozzlobeně Darius a snažil se ji bránit.

„Dávej pozor, Darie,“ pronesl Zirk. „Prozatím možná vedeš armádu, ale nevedeš nás. Nepředstírej, že mluvíš za náš lid.“

„Mluvím za svoji sestru,“ odsekl Darius, „a budu mluvit za kohokoli, za koho se mi zachce.“

Sandara si všimla, že Darius položil při pohledu na Zirka ruku na jílec meče a proto rychle zareagovala a položila mu ruku na zápěstí, jako by ho chtěla uklidnit.

„Rozhodnutí je na mně“ řekla Zirkovi. „A já už jsem se rozhodla,“ pronesla. Současně pocítila příval rozhořčení a náhle věděla, co musí udělat. Nenechá ostatní, aby za ni rozhodovali. Nechala starší diktovat jí její život už od nepaměti a byla si jistá, že teď nastal čas, aby se to změnilo.

„Miluji Kendricka,“ pronesla a obrátila se k němu. Kendrick na ni překvapeně hleděl. Když ta slova vyřkla, věděla, že jsou pravdivá a cítila nový příval lásky k němu. Současně se styděla, že se za něj nepostavila už dřív. „Jeho lidé jsou i mými lidmi. On je můj a já jsem jeho. A nic a nikdo, ty ani vy, ani nikdo jiný nás nemůže rozdělit.“

Obrátila se k Dariovi.

„Sbohem bratříčku,“ pronesla. „Přidám se ke Kendrickovi.“

Darius se široce usmál, zatímco Zirk se zamračil.

„Ať už tě nikdy nevidíme,“ odplivl si, pak se obrátil a odešel. Starší ho postupně následovali.

Sandara se obrátila ke Kendrickovi a udělala to, co chtěla udělat celou dobu už od jejich příchodu sem. Otevřeně a beze strachu ho přede všemi políbila. Konečně mohla vyjádřit lásku, kterou k němu cítila. K její nesmírné úlevě a radosti Kendrick její polibek opětoval. Pevně ji sevřel v náručí.

„Dávej na sebe pozor, bratříčku,“ pronesla Sandara.

„Ty taky, sestřičko. Ještě se uvidíme.“

„V tomhle světě nebo tom dalším,“ řekla.

S těmi slovy se Sandara otočila, vzala Kendricka za ruku a společně se přidali k jeho lidem mířícím k Velké pustině. Byla to cesta na jistou smrt, ale Sandara byla připravená jít kamkoli, jen když to bude po Kendrickově boku.