De sombra y terciopelo

Текст
Автор:
Из серии: Poesia #159
0
Отзывы
Читать фрагмент
Отметить прочитанной
Как читать книгу после покупки
Шрифт:Меньше АаБольше Аа

SYLVA FISCHEROVÁ

(PRAGA, 1963)

Praha příchozího

Nikdo mi neřek jak se má žít a kdy se

nejlíp

pije bolehlav

z čí rukou a na kterého svatého

Nikdo mi neřek jak se chodí nočním městem

aby nebyl slyšet pláč

ten neustálý pláč luceren a tramvajových dveří

co prochází škvírami mezi lidmi

jako od nekonečna po nekonečno natažená

nejvyšší struna houslí

Praha je veliký studený kvádr když padne

noc a ta noc je pod tím kvádrem

chodím po jeho hraně a nahoře a dole

mluví lidé jsou si sebou tak jistí

jako labutě na Vltavě

ranní snídaní

ale mně nikdo neřek jak chodit

po hraně kvádru

na kterém rohu spadnout

a na kterém chytat duté ptačí kosti

Z dutých kostí jsme si udělali

syrinx

a hrajem na nábřeží

i když nám nikdo neřek

že syrinx je a my jsme a dát to dohromady je

krásný

Praga del recién llegado

Nadie me dijo cómo hay que vivir y cuál es

el mejor momento

para beber cicuta

de la mano de quién y en qué santo

Nadie me dijo cómo andar por la ciudad de noche

para que no se oiga el llanto

ese llanto incesante de las farolas y de las puertas de los tranvías

que atraviesa las fisuras entre la gente

como la cuerda más aguda de un violín estirada

desde y hasta el infinito

Praga es un gran prisma frío cuando cae

la noche y esa noche está bajo el prisma

camino por su arista y arriba y abajo

la gente habla están tan seguros

como los cisnes en el Moldava

de desayunar temprano

pero nadie me dijo cómo caminar

por la arista del prisma

en qué lado caer

en cuál recoger esqueletos huecos de pájaro

De los huesos huecos hicimos

una siringa

y tocamos en la ribera

aunque nadie nos dijo

que la siringa existe y nosotros existimos y compartirlo es

hermoso

že Praha je veliký dryák ředěný Vltavou

že se v sobě přelévá jako prezidentská vlajka

na Hradě

a jako ona i Praha někdy mizí

a to je konečně čas zjistit kdo jsme

a jak daleko je láska.

que Praga es un gran brebaje diluido por el Moldava

que se vierte en sí misma como una bandera presidencial

en el castillo

e igual que ella también Praga desaparece a veces

y ese es por fin el momento de descubrir quiénes somos

y cómo de lejos está el amor.

De Kostel pro kuřáky / A Church for Smokers (Novela bohemica, 2019).

Houpačka v hlubinách chaosu

Někdy přicházejí mrtví. Vlídnější

než démoni,

opakují, že nás milují

míchají vodový guláš

jsoucí i nejsoucí chvíle.

Říkají, že nemám

chodit tam za konec, kde bydlí

nehotový svět, kamenící

každou vteřinou…

Kde cesta je socha cesty,

ze snů a z hořčice a ze slz.

Odkud se sypou

domky z kategorií,

krátký spoj metafory, oči jak kružítka

v tunelu do prázdna,

slova!

Dítě se houpe na houpačce

uprostřed chaosu.

Chaos je bílý, rumělkově zlatý,

modrý jak pokoj s kolíbkou uprostřed,

pokoj po mrtvém.

Dítě se houpe na houpačce a dobře

se dívá. Za chvíli se zvedne

a půjde se

do kuchyně najíst.

V kuchyni je chleba s máslem

a hořčicí.

Bydlí tam dětství.

To nejsem já. Někdo jiný

Columpio en las profundidades del caos

A veces se aparecen los muertos. Más afables

que los demonios,

repiten que nos aman

mezclan un guiso aguado

momentos que están y no están.

Dicen que no debo

caminar hasta el final, donde vive

el mundo sin acabar, apedreando

cada segundo…

Donde el camino es una estatua de un camino,

hecha de sueños y de mostaza y de lágrimas.

De donde se derraman

casitas categorizadas,

una breve conexión de metáfora, ojos como compases

en un túnel hacia el vacío

¡palabras!

Un niño se balancea en un columpio

en medio del caos.

El caos es blanco, dorado bermellón,

azul como una habitación con una cuna en medio,

habitación de muerto.

Un niño se balancea en un columpio y mira

con atención. Enseguida se levanta

y se va

a comer a la cocina.

En la cocina hay pan con mantequilla

y mostaza.

Ahí vive la infancia.

No soy yo. Otra persona

chodil do lednice

ujídat kaviár. Dětství: housenka a motýl,

spojené jen

informací –

a to je detail, král Říše Memorie:

detail působí bolest.

Matko, to my

přicházíme za mrtvými,

kameníme každou vteřinou, jsme

sochy z hořčice, jinak

nemůžeme žít.

iba a la nevera

a comer el caviar. Infancia: oruga y mariposa,

unidas únicamente

por la información;

eso es un detalle, rey del Imperio de la Memoria:

el detalle conlleva dolor.

Madre, somos nosotros

los que nos aparecemos a los muertos,

apedreamos cada segundo, somos

estatuas de mostaza, de otra manera

no podemos vivir.

De Krvavý koleno (Petrov, 2005).

Zvíře veliké, vylezlé

Nelze se nabažit, nelze se vzdát, ještě je

běh srdce a ohrada krve, hrad těla, pevný,

[ale

prostupný

v prostupném hradu běhají lasičky s lesklýma očima

a všechny šťávy a polibky

vnitřních propojení

drž mě

a nepusť

já končí tady, já

nechce já

já nechci sebe

v polibku vyrvaném ze středu země, ze středu

bytosti

kůže je povrch

sladká, vede

dovnitř

do malého tunelu

kudy jezdí vlak

a v básni bylo napsáno:

„Čas odpočíval mezi stehny”

ale to je už dávno

čas se probudil

je tady, zvíře

veliké, vylezlé, koulí

očima

a žere nás a vybuchuje

mezi stehny

Animal grande, asomado

No es posible hartarse, ni rendirse, aún está

el galope del corazón y el redil de la sangre, el castillo del cuerpo,

[firme pero

accesible

en ese castillo accesible corren comadrejas de ojos brillantes

y todos los jugos y los besos

de las conexiones interiores

sujétame

y no me sueltes

el yo termina aquí, el yo

no quiere al yo

yo no me quiero a mí misma

en un beso arrancado al centro de la tierra, al centro

del ser

la piel es la superficie

dulce, conduce

adentro

a un pequeño túnel

por donde va un tren

y en un poema estaba escrito:

«El tiempo descansaba entre los muslos»

pero eso fue hace mucho

el tiempo se despertó

está aquí, animal

grande, asomado, gira

sus ojos

y nos devora y explota

entre los muslos

De Tady za rohem to všechno je (Pulchra, 2011).

Světový orloj je zadřený: Brusel

Světový orloj je zadřený

mrtvá liška na Boulevard du Triomphe

na kraji parku

mu vězí v soukolí,

kterým prošlapávají naprázdno

úředníci v eurooblecích

se svými eurokufry.

Hledím do zdi

na tři připínáčky:

na koleji Gándhí

mě nečekalo

ani prostěradlo.

(Dormir à Bruxelles de manière originale.)

A ty tři připínáčky

mě připichují zpátky

na kolej Větrník,

k žlutočerveným kachličkám,

do schizofrenních osmdesátých:

Hlavně vylez ven,

jdi se zvnějšnit

do světa za oknem.

Kdyby mi tehdy někdo řekl,

 

že za čtvrt století

poletím z letiště Václava Havla

do hlavního města

sjednocené Evropy,

poslala bych ho do Bohnic.

Evropský orloj je ale zadřený,

i když liščí mládě u jezera

nám další večer žralo z ruky

a já dostala nový pokoj

El reloj mundial está atascado: Bruselas

El reloj mundial está atascado

un zorro muerto en el Boulevard du Triomphe

al borde del parque

cuelga de su engranaje

pisoteado en vano

por los funcionarios en sus eurotrajes

con sus euromaletines.

Miro a la pared

a esas tres chinchetas:

en la residencia Gandhi

no me esperaba

ni una sábana.

(Dormir à Bruxelles de manière originale).

Y esas tres chinchetas

me clavan de vuelta a Praga

a la residencia Větrník

a las baldosas amarillo rojizas

a los esquizofrénicos años ochenta:

Sobre todo sal,

ve a airearte

al mundo tras el cristal.

Si alguien me hubiera dicho entonces

que en un cuarto de siglo

volaría del aeropuerto Václav Havel

a la capital

de una Europa unida

lo habría mandado al manicomio.

Pero el reloj europeo está atascado,

aunque un zorrillo junto al lago

la otra tarde nos comiera de la mano

y a mí me dieran otra habitación

v koleji Lafontaine

s výhledem na park.

Europivo teklo líným drahým

proudem

a promazávalo bankovní konta;

koňaky a středníky lisovaly

kravaty,

vyráběly soutěž firemních tiskovin

ZLATÝ STŘEDNÍK;

v muzeu Apollón klidně

s chirurgickou přesností

nařezával kůži

řvoucímu Marsyovi,

visícímu hlavou dolů.

Tenhle svět visí

hlavou dolů,

je překrvenej a dostane

trombózu.

Již brzy: coming soon.

A bientôt.

Vlámové s Valony

se taky nebaví.

A oči vlámských madon

sugerují koláče z bílé mouky

a pomalý ustavičný krvotok:

život to tělo

den co den zvolna opouští.

Ikaros padá tiše

a bez zájmu přihlížejících, každý

tu přece má něco na práci, něco

nalajnováno, nač tedy

tříštit pozornost.

en la residencia Lafontaine

con vistas al parque.

La eurocerveza corría por un torrente

caro y perezoso

y lubricaba las cuentas bancarias,

los coñacs y los puntos y comas prensaban

las corbatas,

fabricaban un concurso de folletos de empresas:

EL PUNTO Y COMA DE ORO;

en el museo

con tranquila precisión quirúrgica

Apolo le sajaba la piel

a un aullante Marsias

con la cabeza abajo.

Este mundo cuelga

cabeza abajo,

está congestionado y le va a dar

una trombosis.

Próximamente: coming soon.

À bientôt.

Los flamencos con los valones

tampoco se hablan.

Y los ojos de las madonas flamencas

hacen pensar en pasteles de harina blanca

y en un lento y constante torrente de sangre:

la vida abandona este cuerpo

despacio día tras día.

Ícaro cae en silencio

y sin el interés de los que miran, cada uno

tiene algo que hacer, claro, algo

planeado sobre lo que

atraer la atención.

V chladicím boxu

uvnitř černých mušlí

– zdejší speciality –

bydlí tajemství zdejší víry:

maso a prázdnota

a přidaná hodnota.

Seber se a odleť

domů.

En una caja frigorífica

dentro de unos mejillones

−el plato regional−

vive el misterio de la fe del lugar:

carne y vacío

y valor agregado.

Recoge todo y vete a casa

volando.

De Světový orloj (Druhé město, 2017).

Matky

Matky mají vždycky pravdu

u svých lamp svých psů a nůžek

kde leží koberec osudu

zatímco dospělé děti

jak malby na velkých talířích

Matka má jedno oko

jako Kyklop

a svět je plný nebezpečí

lezou po něm mravenci.

Maminko, Trója nebyla, ale mnozí jsme se od ní nevrátili

Madres

Las madres siempre tienen razón

junto a sus lámparas sus perros y sus tijeras

donde se extiende la alfombra del destino

mientras que los hijos adultos

como dibujos en grandes platos

La madre tiene un ojo

como el Cíclope

y el mundo está lleno de peligros

andan hormigas por él.

Mamá: no hubo ninguna Troya, pero de allí muchos no regresamos

Vajíčka a noviny a káva

Vajíčka a noviny a káva

jsou první lží světa,

říkají, že je

v pořádku.

„Jaký pořádek, když trvá

smilstvo tvé matky

Jezábely a množství jejích čárů?“

řekl Jehú králi Jóramovi,

napjal luk a zasáhl ho

mezi lopatky.

Jaký pořádek, když každé

ráno je postavena archa

a zvířata se předhánějí

v rychlosti,

loudí peníze, podplácejí Noéma:

Bratříčku pusť mě dovnitř!

Noé je převezen,

archa se potácí po soucitu, po žalosti,

rychlý proud ókeánu pláče

ji vyplivne na pánev k vajíčkám

doprostřed rána.

Jak křičí zvířata! Jak se smaží!

Novinky z archy! Kupte!

piští z pánve

a nad tím anděl, nesmířen jako Jehú, volá:

Jaký pořádek?

Noviny tvého srdce

jsou černé jako noc

a ošklivé jako Medúza!

Los huevos y las noticias y el café

Los huevos y las noticias y el café

son las primeras mentiras del mundo

dicen que todo

está en orden.

«¿Cómo que en orden, cuando continúa

el adulterio de tu madre

Jezabel y todos sus embrujos?»

dijo Jehú al rey Joram,

tensando el arco y alcanzándole

entre los omoplatos.

¿Cómo que en orden, si cada

mañana el arca está terminada

y los animales se adelantan

con rapidez,

limosnean dinero, sobornan a Noé?

¡Hermanito, déjame entrar!

Noé es relevado

el arca navega a tumbos por la conmiseración, por la aflicción

la corriente veloz del océano llora

y la escupe en la sartén junto a los huevos

en mitad de la mañana

¡Cómo gritan los animales! ¡Cómo se fríen!

¡Últimas noticias del arca! ¡Cómprenlas!

chilla la sartén

y el ángel, descontento como Jehú, grita sobre ella:

¿Cómo que en orden?

Las noticias de tu corazón

son negras como la noche

¡y feas como Medusa!

Na vlnách soucitné kávy

pluje Noé ránem dál

kolem zdvihajících se rolet krámů

a blouznivých květin

které otevírají zavírají

své zářivé plátky

a vydechují lítost

kterou je vytapetován svět.

En las olas del café piadoso

sigue navegando Noé por la mañana

alrededor de las persianas al alza de las tiendas

y de las flores delirantes

que abren cierran

sus brillantes pétalos

y exhalan esa compasión

con la que está empapelado el mundo.

De Krvavý koleno (Petrov, 2005).

Kdo dělá dějiny

Komu Ach a komu Běda?

Komu tisíciletá bída?

– Nedá se spát

v hukotu zástupu vyvolených

Ti buší na vrata

Sypou se vteřiny

Dějiny světélkují

v pablescích bitev

kdy čas je jen nádivkou

pohřebních bratrstev.

Jak bratři pijou mocně

ze svých holb!

A hlava je prázdná, tělo

vykuchané bitvy –

Dějiny světélkují, skrz průhledy vidíš

sochy z hořčice, sochy ze slz,

ty buší na vrata,

volají: Dějiny dělají zlí lidé!

jedí přesnídávku,

osud je přesnídávka, osud je

přesvícen!

Kdo dělá dějiny?

Dějiny dělá lidská nedůslednost

Dějiny dělá čas

jak jde a plive

zrezavělý sliny

svý kratochvilný likéry

do hrdla lidem

zauzleným v oblacích sebe

Quien hace la historia

¿A quién ayes y a quién quejas?

¿A quién miseria milenaria?

No se puede dormir

con el estruendo de los elegidos en procesión

aporreando la verja

Se derraman los segundos

La historia centellea

en resplandores de batallas

cuando el tiempo es sólo un relleno

de hermandades fúnebres.

¡Cómo beben los hermanos copiosamente

de sus cántaros!

Y la cabeza está vacía, cuerpo

de una batalla destripada.

La historia centellea, a través de las aberturas ves

estatuas de mostaza, estatuas de lágrimas

aporreando la verja

gritan: ¡La historia la hace la gente malvada!

se toman una merienda,

el destino es la merienda, el destino

¡está sobreiluminado!

¿Quién hace la historia?

La historia la hace la inconsistencia humana

La historia la hace el tiempo

según pasa y escupe

las babas oxidadas

de sus licores de diversión

a las gargantas de la gente

anudadas en las nubes del yo

jak poznámky pod čarou,

pod čarou vesmíru

a svobodné vůle,

tedy viny,

mojí jako tvojí!

como notas a pie de página,

a pie de universo

y de libre albedrío

es decir, de culpa

la mía y ¡la tuya!

De Kostel pro kuřáky / A Church for Smokers (Novela bohemica, 2019).

WANDA HEINRICHOVÁ

(ŽILINA, ESLOVAQUIA, 1968)

Vigilie

a jak to vypadá pod hladinou?

stmívání maže rozhraní

okraje mechů na schodech k vodě

černají mění se ve vlající řasy

odlesky dráždí matou

dna lodí chrání vrstva smůly

dál v hloubi město naruby?

ke břehu se blíží houfy sépií

voda houstne sytí se inkoustem

stává se vesmírnou černou dírou

přitahují mě snad těžké kovy

v měkkých tělíčkách hlavonožců?

kalich z barvotisku

getsemanské bdění

olivetskou zeleň čeří

dech spících

i činovnický hlas kněze

za předlouhé velikonoční mše

nahoře ve svatovítském chrámu

 

ranní metro elektrické světlo

do sotva probuzených tváří

nové a nové bytosti se rojí

v jedné stanici se vagon

otře o záři dne

cestující mhouří oči

někteří zahlédnou ten unikavý přelud

o němž snivý Ital v polospánku špitá

è bellissima

giovane e antica

Vigilia

¿y cómo es todo bajo la superficie?

el atardecer borra las fronteras

los bordes de musgo en los peldaños hacia el agua

ennegrecen se transforman en algas ondeantes

los reflejos molestan confunden

los fondos de los barcos protegidos por una capa de resina

más profundo ¿la ciudad patas arriba?

hacia la orilla se acerca un grupo de sepias

el agua se espesa se llena de tinta

se hace agujero negro cósmico

¿tal vez me atraigan los metales pesados

de los delicados cuerpecitos de los cefalópodos?

un cáliz de cromotipia

la vigilia de Getsemaní

agita el verdor del Monte de los Olivos

la respiración de los durmientes

y la voz de funcionario del cura

en la misa interminable de Pascua

arriba en la catedral de San Vito

el metro de la mañana la luz eléctrica

en los rostros apenas despertados

más y más seres pululan

en una estación el vagón

se frota con el brillo del día

los viajeros entrecierran los ojos

algunos vislumbran esa visión única

sobre la que un italiano soñador susurra

è bellissima

giovane e antica

bambina e già donna

autentica

solare!

bambina e già donna

autentica

solare!

Fondamente nuove

to bylo tenkrát pokaždé

bud’to brzo nebo bídně

ale tady ne tady mi dopřáno nebude

špitál ne ani cmiter naproti

takový přepych

u baru lodníci čuměli na televizi

jeden mančaft prohrával druhý vyhrával

číšnice otřela stůl smrdutým hadrem

tady mi dopřáno nebude

takový přepych

fondamente nuove

a zdi v místech bez fasád

tady se drolí cihly

takový přepych

tady se nezůstává

fondamente nuove

vystřihnu si z papíru

potáhnu je na provázku

zlíchovskou ulicí

a narazím-li na louži

ó to bude krásné

téměř jako tam

Fondamente nuove

así era entonces cada vez

o bien pronto o bien miserablemente

pero aquí no aquí no se me concederá

el hospital no ni el camposanto de enfrente

semejante lujo

en el bar unos barqueros devoraban la televisión

un bando perdía el otro ganaba

la camarera limpiaba la mesa con un trapo apestoso

aquí no se me concederá

semejante lujo

fondamente nuove

y paredes sin revoque en varios sitios

aquí se deshacen los ladrillos

semejante lujo

aquí nadie se queda

fondamente nuove

lo recorto de papel

lo arrastro con una cuerda

por la calle Zlíchovská

y si me tropiezo con un charco

será por ello mismo hermoso

casi como allí

Бесплатный фрагмент закончился. Хотите читать дальше?
Купите 3 книги одновременно и выберите четвёртую в подарок!

Чтобы воспользоваться акцией, добавьте нужные книги в корзину. Сделать это можно на странице каждой книги, либо в общем списке:

  1. Нажмите на многоточие
    рядом с книгой
  2. Выберите пункт
    «Добавить в корзину»