Ještě Než Požehná

KAPITOLA DRUHÁ

I když Mackenzie nastavila budík na osmou ráno, byla probuzena vibrováním mobilu už v 6:45. Zasténala a podívala se směrem k telefonu. Pokud je to Harry a chce se omluvit za něco, co ani neudělal, tak ho zabiju, pomyslela si. Stále víceméně v polospánku sáhla po telefonu a pokusila se zaostřit na displej.

Naštěstí to nebyl Harry, ale Colby.

Mackenzie zmateně svraštěla obočí a zvedla to. Colby rozhodně nepatřila k ranním ptáčatům a navíc už spolu nemluvily déle než týden. Nejspíše byla prostě jenom nervózní kvůli promocím a nejistotě, která se rozprostírala hned za nimi. Colby byla jedinou ženskou kamarádkou, kterou Mackenzie tady v Quanticu měla, takže se snažila dělat všechno pro to, aby jejich přátelství vydrželo – i když to znamenalo zvednout telefon brzo ráno těsně před promocemi a poté, co se jí podařilo ukrojit pouhé čtyři hodiny spánku.

„Ahoj, Colby,“ řekla. „Co se děje?“

„Spala jsi?“ zeptala se Colby.

„Jo.“

„Ach, sakra. Omlouvám se. Myslela jsem si, že budeš na nohou už za rozbřesku vzhledem k tomu všemu, co se má dneska semlít.“

„Je to jenom promoce,“ zívla Mackenzie.

„Ha! Kéž by šlo jenom o to,“ řekla Colby lehce hysterickým hlasem.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Mackenzie a posadila se pomalu na posteli.

„Budu,“ odpověděla Colby. „Podívej…myslíš, že by ses se mnou mohla setkat ve Starbucks na rohu Fifth Street?“

„Kdy?“

„Co nejrychleji můžeš. Já tam jdu rovnou.“

Mackenzie se opravdu nechtělo někam teď jít. Nechtělo se jí ani pomyslet na to, že by opustila postel. Jenže Colby ještě nikdy nezněla takhle divně. A vzhledem k tomu, že je čekal důležitý den, rozhodla se, že se bude muset pokusit být dobrou kamarádkou.

„Dej mi tak dvacet minut,“ řekla.

S povzdechem se potom vyškrábala z postele a rychle se začala připravovat. Co se vzhledu týkalo, musela se spokojit jenom s tím nejzákladnějším. Vyčistila si zuby, navlékla na sebe mikinu a tepláky na běhání, vlasy si uvázala do hodně odbytého culíku a vyrazila ven.

Když kráčela těch šest bloků na Fifth Street, začínala na ní postupně doléhat váha dne, který měla před sebou. Dnes promuje z akademie FBI, jenom chvilku před polednem, a učiní to jako jedna z nejlepších v ročníku. Na rozdíl od většiny ostatních absolventů, které za těch dvacet týdnů poznala, nebude mít v publiku žádnou rodinu ani nikoho dalšího, kdo by s ní ten úspěch oslavil. Bude na to sama, stejně jako byla na věci sama po většinu svého života. Vlastně už od šestnácti. Teď se pokoušela přesvědčit se, že jí to nijak nevadí, ale nebyla to pravda. To, co cítila, nebyl snad smutek, ale spíše jakási podivná úzkost, jejíž hrany s lety ztratily na ostrosti a otupily se.

Když dorazila do Starbucks, všimla si, že doprava na ulici je o něco hustší než obvykle – nejspíše za to mohli právě rodiny a přátelé absolventů. Nechala to plavat. Posledních deset let strávila tím, že se pokoušela na matku se sestrou myslet co nejméně, takže proč by s tím měla začínat zrovna teď?

Když vstoupila do Starbucks, zjistila, že Colby už tam je. Usrkávala ze svého hrnku a zamyšleně se dívala z okna. Na stolku čekal ještě jeden další šálek a Mackenzie usoudila, že ten bude pro ni. Posadila se naproti Colby a okamžitě začala předvádět divadélko o tom, jak moc je unavená. Přivřela dokonce trochu oči a zamračila se.

„Tohle je moje?“ zeptala se a sáhla po kávě.

„Ano,“ řekla Colby. Vypadala unavená, smutná a nabručená.

„Tak co se děje?“ zeptala se Mackenzie ve snaze zabránit hrozícímu chození kolem horké kaše.

„Já nebudu promovat,“ odpověděla.

„Cože?“ zeptala se Mackenzie překvapeně. „Myslela jsem, že jsi vším prošla na výbornou.“

„Prošla. Je to…já nevím. Mám pocit, že jsem tu během toho výcviku úplně vyhořela.“

„Colby…to nemůžeš myslet vážně.“

Její hlas zněl až příliš přísně, ale bylo jí to v té chvíli jedno. Tohle vůbec nebyla ta Colby, kterou znala. Takové rozhodnutí nemohlo přijít, aniž by o tom předtím hodně nepřemýšlela. Tohle nebyl chvilkový zkrat nebo rozmar dívky, která byla prostě jenom unavená a vynervovaná.

Jak to jenom teď může vzdát?

„Ale já to myslím vážně,“ řekla Colby. „Poslední zhruba tři týdny už mě to opravdu nebavilo. Některé dny jsem přišla domů a plakala, protože jsem se cítila jako v kleci. Já už to prostě nechci.“

Mackenzie nevěděla, co na to říct.

„No, udělat takové rozhodnutí zrovna v den promoce, je dost šílené.“

Colby pokrčila rameny a znovu se zadívala ven z okna. Vypadala unaveně. Poraženě.

„Colby...ty se nemůžeš jenom tak vzdát. Nedělej to.“ Další slova, jež se jí drala na jazyk, už raději nevyřkla: Pokud se na to teď vykašleš, tak posledních dvacet týdnů bylo úplně k ničemu a navíc budeš přede všemi za slabocha.

„Ale já to nehodlám oficiálně ukončit,“ řekla Colby. „Já na tu promoci dneska půjdu. Musím. Moji rodiče přiletěli z Floridy, takže nemám na výběr. Od zítra je to ale vyřízeno.“

Když Mackenzie na akademii začínala, instruktoři je varovali, že zhruba tak dvacet procent z nich to někde v průběhu výcviku pravděpodobně vzdá. V minulosti to prý bývalo skoro třicet procent. Myšlenka na to, že by se mezi ně měla zařadit i Colby, jí však přesto jenom stěží dávala smysl.

Byla tak silná a odhodlaná. Jak sakra mohla nakonec přijít s takovou koninou?

„Co budeš dělat?“ zeptala se nahlas. „Pokud se doopravdy rozhodneš tohohle všeho vzdát, jakou jinou kariéru si zvolíš?“

„Já nevím,“ odpověděla. „Možná něco kolem prevence obchodu s lidmi. Výzkum a zdroje nebo tak něco. Já přece nemusím být agent, no ne? Je tu spousta dalších možností. Já prostě jen nechci být agent.“

„Ty to doopravdy myslíš vážně,“ povzdechla si Mackenzie.

„Myslím. Jenom jsem ti to chtěla říct, protože po promoci se moji rodiče nejspíš budou rozplývat pýchou.“

Och, chudinko, pomyslela si Mackenzie sarkasticky. To musí být hrozná představa.

„Já to nechápu,“ řekla Mackenzie.

„To od tebe ani nečekám. Ty jsi v tomhle skvělá. Máš to ráda. Je to, jako kdyby ses pro to narodila, víš? Já...no já nevím. Jenom se tak plácám.“

„Ach jo, Colby...mrzí mě to.“

„Nemusí,“ odpověděla. „Jakmile pošlu mámu s tátou zpátky na Floridu, všechen tlak bude pryč. Řeknu jim, že jsem byla odvolána kvůli nějaké akci, kterou si vymyslím, a potom už bude jenom na mně, jak s tím vším naložím, řekla bych.“

„No...hodně štěstí, řekla bych,“ odpověděla Mackenzie.

„Přestaň s tím, prosím,“ zarazila jí Colby. „Dneska promuješ jako jedna z nejlepších v ročníku. Ani nemysli na to, že se budeš mračit kvůli mně. Byla jsi pro mě moc dobrá kamarádka, Mac. Jenom jsem ti to chtěla říct sama a předem, než aby sis toho potom všimla náhodou později.“

Mackenzie se nijak nesnažila zakrýt vlastní zklamání. Nebyla na sebe nijak pyšná, že se uchyluje k v podstatě dětinským taktikám, ale přesto zůstala chvíli zticha a jenom zadumaně usrkávala ze svojí kávy.

„A co ty?“ přerušila Colby ticho. „Někdo z rodiny nebo přátel, kdo se přijde podívat?“

„Nikdo,“ řekla Mackenzie.

„Och,“ řekla Colby trochu rozpačitě. „To mě mrzí. Nevěděla jsem...“

„Není třeba omluv,“ řekla Mackenzie. Teď byla na řadě ona, aby se zadívala z okna a teprve po pár vteřinách dodala: „Jsem docela ráda, že to tak je.“

***

Mackenzie byla promočním ceremoniálem hluboce zklamána. Nebylo to nic více než formalizovaná verze promoce ze střední školy a zdaleka se to nemohlo vyrovnat té z vysoké. Zatímco čekala, až bude vyvoláno její jméno, měla spoustu času na vzpomínání na předešlé promoce a jak během nich její rodina více a více sklouzávala do pozadí.

Vzpomínala si, jak skoro plakala, když vystupovala na promoční pódium na střední škole s vědomím, že její otec nikdy nedostane šanci vidět, jak dospěla. Byla si toho vědoma už dlouhé roky, ale v té chvíli, kdy stála na těch schodech, ji to udeřilo naplno jako kámen mezi oči. Během její další promoce na univerzitě už ji to netrápilo. Tam už neměla rodinu vůbec žádnou. Později si uvědomila, že právě to byl rozhodující moment v jejím životě, od kterého se potom už pro většinu věcí a činností uchylovala do samoty. Když o ní její rodina nejevila žádný zájem, ona se o ně také nebude zajímat.

Ceremoniál skončil bez nějaké větší pompy, a když už byla skoro na cestě pryč, všimla si Colby, jak se na druhé straně auly fotí s rodiči. Vypadalo to, že hraje skvělé divadlo a dokonale před nimi skrývá své skutečné pocity. Její otec a matka samozřejmě jenom zářili pýchou na dceřin úspěch.

Mackenzie nevěděla, co jiného by dělala a všechno to focení kolem jí nedělalo vzhledem k její situaci dobře, a tak začala přemýšlet, jak by se odtamtud co nejrychleji dostala nadobro. Chtěla se jednoduše vrátit domů a otevřít si první z, doufala, několika piv, které si na to odpoledne a večer naplánovala. Už se vydala ke dveřím, když tu zaslechla známý hlas, jenž zavolal její jméno.

„Hej, Mackenzie,“ řekl ten hlas. Okamžitě věděla, kdo to je. Nejenom díky tónu, ale také proto, že lidí, kteří ji oslovovali křestním jménem a ne jednoduše Whiteová, tu bylo, co by na prstech spočítal.

Byl to Ellington. Měl na sobě oblek a vypadal zrovna tak nepohodlně, jak se Mackenzie cítila. Úsměv, kterým ji však počastoval, byl naopak až příliš pozitivní. V tu chvíli jí to ale nijak neobtěžovalo.

„Zdravím, agente Ellingtone.“

„Myslím, že v situaci, jako je tahle, je v pořádku, když mě budete oslovovat Jared.“

„Preferuji Ellingtone,“ řekla a mírně se usmála.

„Jak se cítíte?“ zeptal se.

Pokrčila rameny a strašně moc si přála, aby odtamtud už byla pryč. Mohla si nalhávat, co chtěla, ale fakt, že tam neměla nikoho z rodiny ani přátel, na ni začal doléhat.

„Jenom pokrčení rameny?“ zvedl Ellington obočí.

„Inu, jak bych se měla cítit?“

„Vítězně. Hotově. Hrdě. Nadšeně. To je jenom pár příkladů.“

„To všechno cítím,“ odpověděla. „Jenom...já nevím. Celá ta ceremonie mi přijde zbytečná.“

„Tomu rozumím,“ řekl Ellington. „Sakra, já nesnáším, když musím nosit tenhle kaftan.“

Mackenzie už se chystala odpovědět, že mu nošení obleku docela jde, když tu se odněkud zpoza Ellingtona objevil McGrath. I on věnoval Mackenzie úsměv, ale na rozdíl od toho Ellingtonova tento působil téměř vynuceně. Natáhl k ní ruku, ona ji přijala a téměř se přitom neubránila překvapenému výrazu nad tím, jak slabý jeho stisk byl.

„Jsem rád, že jste prolezla,“ řekl McGrath. „Jsem si jistý, že před sebou máte zářnou kariéru.“

„Byla to brnkačka, že?“ nadhodil Ellington.

„Mezi pěti procenty nejlepšími,“ řekl McGrath, rozhodnut neumožnit Mackenzie pronést jediné slovo. „Slušná práce, Whiteová.“

„Díky, pane,“ bylo všechno, na co se zmohla.

McGrath se naklonil blíže a jeho tvář byla opět čistě pracovní. „Rád bych, abyste se hlásila do kanceláře. V pondělí v osm ráno. Chci, abyste se ponořila do práce tak rychle, jak jen to bude možné. Už mám hotové vaše papíry – postaral jsem se o to vlastně už před docela dlouhou dobou, aby to na nás čekalo, až tenhle den přijde. Alespoň vidíte, že jsem věřil, že to nezmamráte. Ale teď...není čas. V pondělí v osm. Souhlas?“

„Samozřejmě,“ řekla, překvapena tím nečekaným, i když svérázným, projevem podpory.

McGrath se znovu pousmál, znovu jí potřásl rukou a opět zmizel v davu.

Jakmile byl pryč, Ellington se na ni podíval a široce se usmál.

„Ten je teda dobře naloženej. Můžu vám říct, že tohle se nestává často.“

„Asi je to pro něj velký den,“ odvětila Mackenzie. „Celá nová várka talentů, ze kterých si může vybírat.“

„To je pravda,“ řekl Ellington. „Ale všechny žerty stranou. Tenhle člověk si agenty vybírá opravdu pečlivě. Pamatujte si to, až s ním budete v pondělí mluvit.“

Rozhostilo se trapné ticho, které se v jejich konverzacích objevovalo zcela pravidelně a na které si oba už tak nějak zvykli. Bylo něco jako potvrzením jejich přátelství – anebo jak se ten vztah vlastně měl nazývat.

„Dobrá, podívejte,“ řekl po chvíli. „Jenom jsem vám chtěl poblahopřát a povědět, že mi vždycky můžete zavolat, kdyby toho na vás bylo moc. Já vím, že to teď asi zní hloupě, ale v určitém bodě bude nejspíše i nechvalně proslulá Mackenzie Whiteová potřebovat něčí pomoc. A já jsem ten, kdo se pokaždé pokusí přispěchat co nejrychleji.“

„Díky,“ odpověděla.

Při tom posledním slovu najednou pocítila silné nutkání požádat jej, aby šel s ní – ne z nějakých romantických důvodů, ale čistě jenom pro to, aby nebyla sama. Znala jej docela dobře a, i když o něm měla smíšené pocity, byla ráda, když byl s ní. Nerada si to přiznávala, ale začínala mít pocit, že by měla udělat něco, čím by ten dnešní den a úspěch, jenž reprezentoval, oslavila. A, i když by to znamenalo strávit dalších pár lehce trapných hodin s Ellingtonem, bylo by to pořád lepší (a nejspíše i produktivnější), než být po zbytek dne sama, trápit se sama nad sebou a pít pivo.

Nic však neřekla. I kdyby se jí nakonec podařilo k tomu sebrat odvahu, nezáleželo by na tom. Ellington rychle kývnul hlavou a potom se stejně jako McGrath vypařil v davu.

Mackenzie tam ještě na chvilku stála a ze všech sil se snažila setřást z ramen pocit, že nakonec zůstala úplně, ale úplně sama.

KAPITOLA TŘETÍ

Když Mackenzie dorazila na svůj první skutečně oficiální den v práci, nemohla se zbavit Ellingtonových slov, které jí zvonily v hlavě jako nějaká mantra: Tenhle člověk si agenty vybírá opravdu pečlivě. Pamatujte si to, až s ním budete v pondělí mluvit.

Pokoušela se to používat jako zbraň k vlastnímu uklidňování, protože jinak jí nezbývalo, než si přiznat, že je hrozně nervózní. Nijak nepomohlo ani to, že její ráno začalo tím, že se setkala s jedním s McGrathových lidí, Walterem Hasbrookem, jenž byl nyní velitelem jejího oddělení, a který ji jako nějaké děcko prováděl výtahy a chodbami. Neměl ani trošku šarmu a, i když proti němu Mackenzie osobně nic neměla, nelíbil se jí způsob, jakým jí vysvětloval každičkou maličkost, jako kdyby byla úplně hloupá.

Nic se nezměnilo ani poté, co dorazili do třetího patra, kde se před nimi otevřelo celé bludiště otevřených, ale nevysokou překližkou od sebe vzájemně oddělených kancelářských koutků. Vypadalo to tam jako v zoo. V každém oddělení tohoto open space seděl jeden z agentů. Někteří telefonovali, zatímco jiní něco psali na počítačích.

„A tohle bude vaše místo,“ řekl Hasbrook a pokynul směrem k jedné krychli uprostřed vnější řady. „Tohle je centrála Výzkumu a dohledu. Zjistíte, že na vás už čeká pár emailů s přístupovými hesly k serverům a seznamem kontaktů v rámci celé FBI.“

Mackenzie vstoupila do svého prostoru trochu rozčarovaná, avšak stále nervózní. Ne, tohle rozhodně nebyl ten vzrušující případ, kterým doufala svou kariéru odstartovat, ale i tak to znamenalo první krok kupředu na cestě, na niž se připravovala, a o které snila už od střední školy. Teď odtáhla od stolu svou židli na kolečkách a usadila se v ní.

Laptop, čekající na stole byl nyní její. Byl to jeden z předmětů, které jí Hasbrook představoval. Tento stůl byl její, celá krychle, celé to místo. Nebylo to nic úžasného, ale bylo to její místo.

„Ve svém emailu naleznete i svůj první úkol,“ řekl Hasbrook. „Být vámi, začal bych na tom okamžitě dělat. Budete potřebovat zavolat dozorujícímu agentovi pro nějaké počáteční instrukce, ale ke konci pracovního dne už byste v tom měla být ponořená.“

„Rozumím,“ řekla a zapnula počítač. Zčásti se pořád zlobila, že za něj byla usazena. Přála si vyrazit někam do terénu. Po tom, co jí McGrath naznačoval, to bylo právě to, co od nové práce očekávala.

Nehledě na to, jak skvělou historii máš, řekla sama sobě, nemůžeš očekávat, že začneš hned jako hvězda. Možná, že je tohle způsob, jak se naučit základní orientaci – nebo McGrathův způsob, jak ti ukázat, kdo je tady šéf a kdo bude poslouchat.

Než mohla Mackenzie odpovědět na jeho další suché a monotónní instrukce, už se Hasbrook odvrátil k odchodu. Vyrazil k výtahům tak rychle, že se skoro zdálo, že je rád, že to má za sebou a může se opět věnovat věcem, na kterých mu záleží.

Když ve svém prostoru osaměla, Mackenzie se zalogovala do počítače a znovu se zamyslela, proč vlastně je tak nervózní.

Protože tohle je ten den, přemýšlela. Pracovala jsem tvrdě, abych se sem dostala, a teď je to konečně moje. Všichni se na mě dívají a tak nemůžu nic podělat – i kdyby to měl být jenom nějaký pitomý úkol od počítače.

Podívala se do emailu a rychle odpověděla na pár zpráv, aby se už mohla začít zabývat tím úkolem. Během hodiny měla všechny potřebné dokumenty a informace. Byla odhodlaná vydat ze sebe to nejlepší a dát McGrathovi všechny důvody uvědomit si, že tím, že ji posadil do králíkárny, šeredně mrhá jejím potenciálem.

Prohlížela si mapy, záznamy z mobilních telefonů a data z GPS. Pracovala na zjištění lokace dvou potenciálních podezřelých ze spolupráce z obchodu s lidmi. Během zhruba hodiny se do toho zvládla kompletně ponořit a zjistila, že jí to i baví. Fakt, že nebyla venku v ulicích a nemohla aktivně pracovat na tom, aby ty muže přivedla před spravedlnost, jí v tu chvíli příliš neobtěžoval. Soustředila se na zadaný úkol a to bylo všechno, co pro tu chvíli potřebovala.

Ano, byla to práce pro poskoka a navíc to po chvíli byla přece jenom nuda, ale Mackenzie nedovolila, aby to ovlivnilo její výkon. Po několika hodinách si dopřála chvilku na oběd, ale potom se ihned vrátila zpátky, s vervou se pustila do další práce a začala dostávat výsledky. Když se pracovní den chýlil ke konci, poslala emailem svému nadřízenému všechno, na co přišla a vydala se k odchodu. Nikdy předtím ještě v kanceláři nepracovala, ale bylo to přesně takové, jak si to představovala. Jediné, co tu chybělo, byla píchačka, kde by si mohla narazit odchod a příchod.

Když došla ke svému autu, konečně si dovolila opět se cítit zklamaně. Práce za stolem. Uvízla za počítačem v cele o čtyřech stěnách z papundeklu. Tohle vůbec nebylo to, co si představovala.

I tak byla však pyšná na to, kam se dostala. Nesměla dovolit svému egu a vlastním možná příliš bláznivým představám, aby zastínily fakt, že je nyní agentkou FBI. Pomyslela na Colby. Říkala si, kde její kamarádka teď asi je a co by řekla na to, že byla Mackenzie nasazena na úředničinu.

V souvislosti s těmi myšlenkami ji napadlo i to, jestli nakonec Colby nebyla z nich dvou tou chytřejší, když se rozhodla do řad agentury nakonec nenastoupit.

Bude za tím stolem sedět dlouho? Budou to roky?

***

Následujícího dne přijela Mackenzie do práce s odhodláním si jej užít. Předešlého dne učinila na tom případu poměrně velký pokrok a tak teď měla pocit, že by mohla být schopná dnes doručit velice přesné a důležité výsledky, kterých si McGrath jistě musí všimnout.

Záhy však přišla na to, že byla přeřazena na něco jiného. Tento případ byl o podvodu se zelenou kartou. Přílohy emailu obsahovaly přes tři sta stránek svědeckých výpovědí, vládních dokumentů a právních spisů. Jenom pohled na to jí vnuknul chuť sbalit se a jet zase domů.

Mackenzie se rozzlobeně podívala na telefon. Měla přístup ke všem serverům, což znamenalo, že mohla najít i McGrathovo číslo. Napadlo ji, co by jí asi tak pověděl, kdyby mu zavolala a zeptala se ho, co provedla, že ji takhle trestá.

Sama sobě to nakonec rozmluvila. Namísto toho si vytiskla každičký dokument a urovnala je do komínků na stole. Ten pod tou záplavou papírů prakticky zmizel.

Po dvaceti minutách, kdy se snažila do té hrůzy alespoň trochu proniknout, někdo lehce zaklepal na vchod do její kóje. Když se otočila a spatřila, že ve dveřích stojí McGrath, na chviličku ztuhla.

Usmál se na ni stejně, jako na promocích. Něco v tom úsměvu vypovídalo o tom, že nemá sebemenší páru, proč by se Mackenzie měla cítit ublíženě za to, jak vypadá její nová pracovní pozice.

„Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho,“ řekl McGrath. „Chtěl jsem se přijít podívat, jak to tu zvládáte.“

Mackenzie se musela kousnout do jazyka, aby při odpovědi nepoužila některou z vět, které jí automaticky vytanuly na mysli. Namísto toho jenom přátelsky pokrčila rameny a řekla: „Jsem v pohodě. Jenom...inu, jsem trochu zmatená.“

„Jak to?“

„No, při pár příležitostech jste mi naznačil, že byste ze mě chtěl mít co nejrychleji aktivního agenta. Myslím, že jsem neočekávala, že to bude znamenat sezení za stolem a tisknutí dokumentů o zelených kartách.“

„Ach, ano. Já vím, já vím. Ale věřte mi. Všechno má svůj důvod. Jenom skloňte hlavu a pěkně pracujte. Váš čas přijde, Whiteová.“

V Mackenziině mysli znovu zaznělo: Tenhle člověk si agenty vybírá opravdu pečlivě.

Když to říkáš, pomyslela si.

„Brzy se s vámi spojím,“ řekl McGrath. „Do té doby se opatrujte.“

Stejně jako Hasbrook předešlého dne se i McGrath zdál být ve velkém spěchu, aby se od těch kójí už dostal pryč. Mackenzie se dívala, jak odchází a přemýšlela, jakým dovednostem by se tu asi tak mohla naučit. Neměla ráda, když se cítila být pro něco příliš dobrá, ale proboha...

To, co Ellington řekl o McGrathovi...měla tomu opravdu věřit? Přemýšlela o tom, jestli Ellington mohl tušit, co se na ní od pondělí chystá. Potom pomyslela na Harryho a zamrzelo jí, že mu už několik dlouhých dní nezavolala. On sám se neozýval, protože věděl, že nemá ráda, když je na ni vyvíjen tlak. Byl to ostatně jeden z důvodů, proč se s ním i nadále vídala. Žádný muž s ní ještě nikdy neměl takovou trpělivost. I Zack měl své hranice a jediný důvod, proč spolu zůstali tak dlouho, byl, protože si jeden na druhého jednoduše zvykli a nechtěli se obtěžovat se všemi komplikacemi, jež přinášela změna.

Poslední hromadu papírů dotiskla chvilku před polednem. Než se do té šílenosti mohla opravdu ponořit, rozhodla se, že na to bude potřebovat oběd a po něm opravdu monstrózní kafe.

Vydala se k výtahům. Když jeden z nich dorazil do jejího patra a jeho dveře se otevřely, Mackenzie s překvapením zjistila, že v něm stojí Bryers. On byl její přítomnosti zaskočen podobně, ale okamžitě se na ni přátelsky usmál.

„Kam jste zamířil?“ zeptala se.

„Vlastně jedu za vámi. Říkal jsem si, jestli byste si nedala oběd.“

„Přesně tam jsem teď šla. To zní dobře.“

Do spodních pater tedy sjeli společně a nakonec se usadili v jednom lahůdkářství kousek dál v téže ulici. Když poté seděli nad svými sendviči, Bryers jí položil velice jednoduchou a zároveň extrémně komplikovanou otázku.

„Jak to jde?“ zeptal se.

„No, jde to. Sedím za stolem, kolem mě jsou čtyři stěny papundeklu, ale ten stůl tam spíš jenom tuším, protože je kdesi pod hromadou papírů. Není to úplně tak, jak jsem si představovala.“

„Kdyby tohle přišlo z úst jakéhokoliv jiného nováčka, řekl bych, že je trochu namyšlený,“ okomentoval to Bryers. „Ale ve vašem případě souhlasím. Mrhají vaším potenciálem. Ale proto jsem právě tady. Přišel jsem vás zachránit.“

Tázavě se na něj podívala.

„Jaký druh záchrany to je?“

„Další případ,“ řekl Bryers. „Tedy, chci říci, pokud chcete zůstat na svém současném případu a pokračovat ve studiu těch dokumentů, pochopím to. Ale myslím, že se objevilo něco, co se vašim zájmům blíží mnohem více.“

Mackenzie cítila, jak její tep zařazuje dvojku.

„Vy mě z toho můžete vysekat?“ zeptala se podezíravě.

„Jistě, že mohu. Na rozdíl od minula máte ode všech plnou podporu. McGrath mi volal zhruba před půl hodinou. Pořád sice není velký fanda toho, abyste rovnou naskočila do akce, ale trošku jsem ho zlámal.“

„Vážně?“ zeptala se v záplavě úlevy.

„Můžu vám ukázat historii hovorů na telefonu, jestli chcete. Chtěl vám zavolat osobně, ale já ho požádal, abych vám to mohl oznámit sám. Myslím, že už od včerejška věděl, že na tomhle nakonec skončíte, ale nejdříve se chtěl ujistit, že je to opravdu vážný případ.“

„A vy jste o tom také přesvědčen?“ zeptala se. Tentokrát už v jejím hlase bylo znát počínající vzrušení.

„Ano, všichni si to myslí. V jednom národním parku u Strasburgu ve Virginii se našlo tělo. Velice blízce připomíná jiné tělo, které jsme ve stejné oblasti našli zhruba před dvěma roky.“

„Myslíte si, že je tu spojení?“

Bryers mávnul rukou a pořádně si ukousnul ze svého sendviče.

„Povím vám o tom po cestě. Pojďme se na to pořádně najíst. Užijte si ticha, dokud můžete.“

Mackenzie přikývla a zakousla se do svého oběda, i když ji najednou všechen hlad opustil.

Byla vzrušená, ale zároveň i smutná. Někdo byl přece zavražděn.

Přesto to však znamenalo, že se její pracovní situace začne rapidně zlepšovat.