Hlídaná

S L E D O V A N Á

(STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ – KNIHA Č. 1)

B L A K E P I E R C E

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem bestselleru mystery série RILEY PAGEOVÁ, která prozatím zahrnuje dvanáct knih. Blake Pierce je rovněž autorem MACKENZIE WHITE mystery série, zahrnující osm knih; AVERY BLACK mystery série, zahrnující šest knih; KERI LOCKE mystery série, zahrnující pět knih; a novou mystery sérii RILEY PAIGEOVÁ, která začíná knihou SLEDOVANÁ.

Vášnivý čtenář a celoživotní fanoušek mystery a thriller žánrů, Blake, s Vámi chce být v kontaktu, tak neváhejte a navštivte www.blakepierceauthor.com, kde se dozvíte více.

Copyright © 2018 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou případů povolených v USA. Copyright Act z roku 1976, žádná část této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo přenášena v jakékoliv formě nebo jakýmikoliv prostředky nebo uložena v databázi nebo vyhledávači informací, bez předchozího souhlasu autora. Tento ebook je licencován pro vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován jiným čtenářům. Pokud chcete sdílet tuto knihu s jinou osobou, kupte si další kopii pro každého čtenáře. Pokud čtete tuto knihu a nekoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro vaše použití, pak ji, prosím, vraťte a kupte si vlastní kopii. Děkujeme vám za respektování tvrdé práce tohoto autora. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, okolnosti, uspořádání, místa, události a zápletky jsou produktem fantazie autora nebo jsou použity fiktivně. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je zcela náhodná. Obrázek na přebalu Copyright Korionov, použit s licencí od Shutterstock.com.

KNIHY OD AUTORA BLAKE PIERCE

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)

CHLADNÁ (kniha č. 8)

SLEDOVANÁ (kniha č. 9)

ZTRACENÁ (kniha č. 10)

POHŘBENÁ (kniha č. 11)

SPOUTANÁ (kniha č. 12)

POLAPENÁ (kniha č. 13)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

NEŽ ZAČNE PRAHNOUT (kniha č. 3)

NEŽ SE ZMOCNÍ (kniha č. 4)

NEŽ ZAČNE STRÁDAT (kniha č. 5)

NEŽ POCÍTÍ (kniha č. 6)

NEŽ ZHŘEŠÍ (kniha č. 7)

NEŽ ULOVÍ (kniha č. 8)

NEŽ ZAÚTOČÍ (kniha č. 9)

AVERY BLACK MYSTERY SÉRIE

DŮVOD ZABÍJET (kniha č. 1)

DŮVOD UTÍKAT (kniha č. 2)

DŮVOD SKRÝVAT SE (kniha č. 3)

DŮVOD OBÁVAT SE (kniha č. 4)

DŮVOD PRO ZÁCHRANU (kniha č. 5)

DŮVOD STRACHOVAT SE (kniha č. 6)

KERI LOCKE MYSTERY SÉRIE

STOPY SMRTI (kniha č. 1)

STOPY VRAŽDY (kniha č. 2)

STOPY NEŘESTI (kniha č. 3)

STOPY HŘÍCHU (kniha č. 4)

STOPY NADĚJE (kniha č. 5)

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA PRVNÍ

Riley seděla shrbená na své posteli a hleděla na svou knihu psychologie. Nemohla se přes všechen ten hluk v místnosti soustředit. Už zase hlaholila ta píseň – "Nedovolte, ať tento okamžik skončí" od Glorie Estefan.

Kolikrát dnes večer tu hloupou písničku už slyšela? Zdálo se, že se poslední dobou ozývá z každého pokoje na koleji.

Riley překřikovala hudbu a volala na svou spolubydlící ...

"Trudy, už toho, prosím, nech! Nebo ať ta písnička už skončí. Nebo mě raději zastřel."

Trudy se zasmála. S kamarádkou Rheou seděly na Trudyně posteli na druhé straně místnosti. Právě si navzájem namalovaly nehty a mávaly rukama kolem sebe, aby jim uschly.

Trudy překřikovala hudbu, "Jistě, to rozhodně neudělám."

"My tě mučíme," dodala Rhea. "Nedáme pokoj, dokud s námi nepůjdeš ven."

Riley řekla, "Je čtvrtek večer."

"No a?" Odpověděla Trudy.

"No, že já mám zítra brzy ráno přednášku."

Rhea se zeptala, "Od kdy potřebuješ spát?"

"Rhea má pravdu," dodala Trudy. "Nikdy předtím jsem nepotkala takového nočního ptáka jako jsi ty."

Trudy byla Rileyna nejlepší přítelkyně, blondýna s obrovským, přihlouplým úsměvem, kterým okouzlila skoro každého, koho potkala, zejména kluky. Rhea byla bruneta – hezčí než Trudy, a poněkud uzavřenější povahy, i když se snažila co nejvíce udržet krok s Trudynou družností.

Riley zoufale zasténala. Vstala z postele a přešla k CD přehrávači, který patřil Trudy, ztlumila hudbu, pak vylezla zpět na svou postel a znovu uchopila knihu psychologie.

A samozřejmě, jako na zavolanou, Trudy vstala a hudbu znovu zesílila – ne tak nahlas jako dříve, ale stále příliš hlasitě než aby se Riley mohla soustředit na čtení.

Riley zabouchla svou knihu.

"Přinutíš mě uchýlit se k násilí," řekla.

Rhea se zasmála a řekla, "No, aspoň bude nějaká změna. Pokud tam budeš sedět takhle shrbená, už ti to zůstane."

Trudy dodala, "A nesnaž se nám namluvit, že musíš studovat. Já do té psycho třídy chodím taky, pamatuješ? Vím, že jsi v té pitomé knize napřed – možná dokonce týdny."

Rhea vyjekla předstíranou hrůzou. "Ty jsi napřed? Není to, něco jako nelegální? Protože to by určitě mělo být."

Trudy strčila do Rhey a řekla, "Riley ráda ohromuje profesora Haymana. Má pro něj slabost."

Riley vybuchla, "Já pro něj nemám slabost!"

Trudy, řekla, "Promiň, moje chyba. Proč bys pro něj měla mít slabost?"

Riley se neubránila myšlence ...

Jen proto, že je mladý a roztomilý a chytrý?

Jen proto, že všechny holky ve třídě jsou do něj zamilované?

... ale nechala si své myšlenky pro sebe.

Rhea napřáhla ruku a začala si prohlížet nehty.

Řekla Riley, "Jak už je to dlouho, co jsi zažila nějakou akci? Mám na mysli sex."

Trudy zavrtěla hlavou na Rheu.

"Neptej se," řekla. "Riley učinila slib cudnosti."

Riley obrátila oči v sloup a říkala si ...

Ani se nesnaž to obhájit domýšlivou odpovědí.

Pak Trudy pověděla Rhee, "Riley dokonce ani nebere prášky."

Riley v šoku vykulila oči nad Trudynou nerozvážností.

"Trudy!" vykřikla.

Trudy pokrčila rameny a řekla, "Neříkala jsi, abych přísahala, že to neřeknu nebo tak něco."

Rhea otevřela ústa. Zdálo se, že tentokrát ji skutečně zachvátil děs.

"Riley. Řekni že to není pravda. Prosím, prosím, řekni, že lže."

Riley polohlasně zavrčela, ale nic neříkala.

Kdyby jen věděly, pomyslela si.

Nechtěla přemýšlet o jejím vzpurném období dospívání, natož o něm hovořit. Měla štěstí, že neotěhotněla nebo že nechytila nějakou hroznou nemoc. Na vysoké škole si dala pohov se spoustou věcí – včetně sexu, přestože vždycky v kabelce nosila pro každý případ krabičku kondomů.

Trudy kousavě zesílila hudbu.

Riley si povzdechla a řekla, "OK, vzdávám se. Kam chcete jít?"

"Do Kentaurova doupěte," prohlásila Rhea. "Potřebujeme pořádnou pitku."

"Kam jinam by se mohlo jít?" Dodala Trudy.

Riley švihla nohama z postele a vstala.

"Jsem dobře oblečená?" zeptala se.

"Děláš si legraci?" Odpověděla Trudy.

Rhea řekla, "Doupě je výstřední, ale ne až tak výstřední."

Trudy přešla ke skříni a prohledala Rileyno oblečení.

Řekla, "To mám být jako tvoje máma, nebo tak něco? Tohle si oblékni."

Trudy vytáhla tílko se špagetovými ramínky a pěkné džíny a podala je Riley. Pak ona a Rhea vyšly na chodbu, aby daly dohromady několik dalších dívek na jejich patře, které s nimi půjdou.

Riley se převlékla, pak na sebe hleděla ve dlouhém zrcadle na dveřích skříně. Musela připustit, že jí Trudy vybrala dobře. Krátké tílko lichotilo její štíhlé sportovní postavě. S dlouhými tmavými vlasy a oříškovýma očima by mohla zapůsobit jako holka z vysoké školy.

I tak to kupodivu působilo jako kostým, Riley si nepřipadala sama sebou.

Ale její kamarádky měly pravdu, trávila spoustu času studiem.

A jistě se to s tím dalo i přehnat.

Samá práce a žádná zábava ...

Oblékla si džínovou bundu a zašeptala si pro sebe před zrcadlem ...

"Pojď, Riley. Běž ven a trochu žij."

*

Když ona a její přátelé otevřeli dveře do Kentaurova doupěte, Riley byla téměř přemožena známým ale dusivým pachem cigaretového kouře a neméně dusivým zvukem heavy metalové hudby.

Zaváhala. Možná byl tento výlet omyl. Byly skřípavé akordy Metallicy hudebním zlepšením, oproti ochromující jednotvárnosti Glorie Estefan?

Ale Rhea a Trudy byly za ní a postrkovaly ji dovnitř. Tři další dívky z koleje byly za nimi a mířily přímo k baru.

Skrze zakouřený vzduch Riley zahlédla některé známé tváře. Byla překvapena, že jich tu je ve všední den tolik.

Většinu prostoru zabíral taneční parket, na kterém ozařovaly světelné paprsky mládež, která se šťastně svíjela do rytmu "Whiskey ve sklenici."

Trudy popadla Riley a Rheu za ruku.

"No tak, pojďme si zatancovat!"

Byla to známá taktika – dívky tančily spolu, dokud nezachytily pohledy některých chlapců. Nebude dlouho trvat, než budou všechny tancovat s klukama, místo spolu – a budou bláznivě popíjet.

Ale na to Riley neměla náladu – nebo taky na ten hluk, když na to přijde.

Usmívajíc se zavrtěla hlavou a odtáhla od Trudy ruku.

Trudy se zatvářila uraženě, ale byl tu příliš velký hluk, než aby se kvůli tomu hádaly. Pak Trudy vyplázla na Riley jazyk a vytáhla na taneční parket Rheu.

Ano, opravdu dospělé, pomyslela si Riley.

Protlačila se davem k baru a koupila si sklenku červeného vína. Pak zamířila dolů, kde bylo přízemí zaplněno stoly a boxy. Našla prázdný box, ve kterém si mohla sednout.

Riley to tady měla mnohem raději, než tam nahoře. Pravda, cigaretový kouř tu byl ještě hustší, až z něj pálily oči. Ale bylo to tu méně zběsilé a také klidnější, přestože tlumená hudba seshora stále duněla v podlaze.

Pomalu usrkávala víno a až příliš dobře si vybavovala bezhlavé popíjení během dospívání. Vždycky se jí podařilo získat jakékoli pití, na které měla zrovna chuť, od šupáckých dospělých v malém městečku Larned. Poslední dobou měla nejraději whiskey.

Chudák strýc Deke a teta Ruth, pomyslela si. Ze zlosti a nudy je vystavila mnohem více trablům, než by si zasloužili.

Utěšovala se ...

Možná jim to jednou vynahradím.

Její myšlenky přerušil mužský hlas.

"Ahoj."

Riley vzhlédla a uviděla velkého, svalnatého, přiměřeně dobře vypadajícího chlapíka, jak drží džbánek piva a dívá se na ni s frajerským a sebevědomým úsměvem na tváři.

Riley zamrkala – její výraz se tiše zeptal ...

"Znám tě?"

Samozřejmě, že Riley přesně věděla, kdo to byl.

Byl to Harry Rampling, zadák fotbalového týmu univerzity.

Riley tento jeho přístup zahlédla u mnoha jiných dívek – oslovil je bez úvodu, protože on pokládal za samozřejmé, že je známý široko daleko jako Boží dar všem ženám na akademické půdě.

Riley věděla, že tato taktika obvykle zafungovala. Lanton měl mizerný fotbalový tým a nebylo pravděpodobné, že by Harryho Ramplinga čekala kariéra profesionálního fotbalu, ale zde v Lantonu byl hrdina a dívky po něm obvykle letěly.

Prostě na něj zírala s tázavým výrazem, jako by neměla ani ponětí, kdo by to mohl být.

Jeho úsměv pohasl. Bylo těžké být si v mdlém světle jistá, ale Riley pojala podezření, že se červená.

Pak odkráčel, zřejmě v rozpacích, ale nechtěl být tak pokořen, aby se musel skutečně představit.

Riley si usrkla vína, těšila se ze svého malého vítězství a samoty.

Ale pak se ozval další mužský hlas.

"Jak jsi to udělala?"

Jiný chlap stál u jejího boxu a držel pivo. Byl dobře oblečen, dobře stavěný, poněkud starší než ona a okamžitě Riley přišel výrazně atraktivnější než Harry Rampling.

"Co jak jsem udělala?" Zeptala se Riley.

Chlap pokrčil rameny.

"Odpálkovat takhle Harryho Ramplinga. Zbavila ses ho beze slova, ani jsi neřekla ‚odprejskni, budižkničemu.‘ Já nevěděl, že je to vůbec možné."

Riley se tímto chlapem cítila podivně odzbrojena.

Řekla, "Než jsem sem vyrazila, postříkala jsem se repelentem na univerzitní sportovce."

Když ta slova byla venku, pomyslela si ...

Dobrý Bože, já s ním vtipkuju.

Co si k čertu myslela, že dělá?

Usmál se, užíval se její vtípek.

Vklouzl bez pozvání na sedadlo naproti Riley a řekl, "Mé jméno je Ryan Paige a neznáš mě a já tě nebudu obviňovat, pokud zapomeneš mé jméno v pěti minutách nebo dokonce i dřív. Mohu tě ujistit, že jsem navýsost zapomenutelný."

Riley byl udivena jeho drzostí.

Nepředstavuj se, řekla si.

Ale nahlas řekla ...

"Já jsem Riley Sweeneyová. Jsem ve starším ročníku. Jako hlavní předmět mám psychologii."

Cítila, že se teď červená.

Ten chlap byl ale uhlazený. A jeho technika balení byla tak ledabylá, že jí to vůbec nepřipadalo jako technika.

Snadno se na něj zapomene, chacha, pomyslela si Riley.

Už teď si byla jistá, že na Ryana Paige jen tak nezapomene.

Opatrně s ním, řekla si.

Pak řekla, "Hm – studuješ tady v Lantonu?"

Přikývl a řekl, "Práva. Já letos taky končím."

Řekl to, jako by neexistoval žádný důvod jí imponovat.

A samozřejmě, Riley byla ohromena.

Posadili se a chvíli si povídali – netušila, kolik času uběhlo.

Když se jí zeptal, co plánuje po své promoci, Riley se musela přiznat, že si nebyla jistá.

"Budu hledat nějakou práci," řekla mu. "Myslím, že budu muset vymyslet způsob, jak jít na univerzitu, pokud budu chtít pracovat v mém oboru."

Souhlasně přikývl a řekl, "Už jsem oslovil několik advokátních kanceláří. Pár z nich vypadá slibně, ale je třeba opravdu pečlivě zvážit další krok."

Jak mluvili, Riley si uvědomila, že pokaždé, když se jejich oči setkaly a jejich pohledy se na okamžik spojily, proběhlo jí tělem slabé chvění.

Děje se mu to také? Všimla si, že několikrát odvrátil pohled.

Potom, během přestávky v konverzaci, Ryan dopil pivo a řekl, "Podívej, omlouvám se, že musím odejít, ale ráno mám přednášku a musím trochu studovat."

Riley byla ohromená.

Cožpak to na ni nevyzkouší?

Ne, pomyslela si. Na to je příliš na úrovni.

Ne, že by ho nezajímala – byla si jistá, že ho zaujala.

Ale moc dobře věděl, že na ni nemůže moc rychle.

Působivé, pomyslela si.

Podařilo se jí odpovědět, "Jo, já taky."

Usmál se upřímným úsměvem.

"Bylo hezké tě poznat, Riley Sweeneyová."

Riley se usmála.

"Taky jsem tě ráda poznala, Ryane Paigei."

Ryan se zasmál a řekl, "Ach, nezapomněla jsi."

Beze slova vstal a odešel.

Rileyny myšlenky se honily vším, co se nestalo. Nevyměnili si telefonní čísla, nezmínila, na které koleji bydlí a stále ještě neměla ani ponětí, kde žije on. A dokonce ji ani nepožádal o další schůzku.

Nebylo to kvůli tomu, že by očekával, že ke schůzce nedojde, tím si byla jistá.

Ne, prostě si věřil. Byl si jistý, že jejich cesty se brzy opět zkříží a čekal, až začne působit chemie.

A Riley věřila, že měl pravdu.

Vtom uslyšela Trudyn hlas.

"Hej, Riley! Kdo byl ten roztomilý chlap?"

Riley se otočila a viděla Trudy sestupovat po schodech, nesla plný džbán piva v jedné ruce a hrnek v druhé. Tři dívky z jejich kolejí se táhly za ní. Všechny vypadaly dost opile.

Riley neodpověděla na Trudynu otázku. Jen doufala, že Ryan už je z doslechu.

Jak se dívky blížily ke stolu, Riley se zeptala ...

"Kde je Rhea?"

Trudy se dívala všude kolem.

"Nevím," řekla skřehotavým hlasem. "Kde je Rhea?"

Zeptala se jedna z dívek, "Rhea se vrátila zpět na kolej."

"Cože?" Zeptala se Trudy. "Ona odešla a neřekla mi to?"

"Říkala ti to," vmísila se do hovoru další dívka.

Dívky se chystaly vlézt k Riley do boxu. Než aby ji tam uvěznily, Riley vstala ze svého křesla.

"Měly bychom všechny jít domů," řekla.

S vlnou protestů se dívky usadily, chichotaly se a očividně se připravovaly na dlouhou noc.

Riley se vzdala. Šla nahoru a ven hlavním vchodem. Venku se zhluboka nadechla chladného, čerstvého vzduchu. Byl březen a zde v údolí Shenandoah ve Virginii bylo někdy chladno, ale chlad byl po dusném, zakouřeném baru vítanou změnou.

Zpět na kolej to byla krátká, dobře osvětlená procházka. Měla pocit, že večer dopadl docela dobře. Měla jen skleničku vína, jen tolik, aby se uvolnila a pak tam byl také ten chlápek ...

Ryan Paige.

Usmála se.

Ne, nezapomněla jeho jméno.

*

Riley spala hlubokým spánkem, žádné sny se jí nezdály, až ji náhle něco něco vzbudilo.

Co? říkala si.

Zpočátku si myslela, že jí možná někdo třese za rameno.

Ale ne, to nebylo ono.

Když se díval do tmy svého pokoje na koleji, zaslechla ten zvuk znovu.

Výkřik.

Hlas plný hrůzy.

Riley věděla, že se stalo něco strašného.

KAPITOLA DRUHÁ

Riley byla z postele a na nohou ještě než byla plně při vědomí.

Ten zvuk byl hrozný.

Co to bylo?

Když rozsvítila světlo u postele, známý hlas reptal přes místnost, "Riley – co se děje?"

Trudy ležela na své posteli plně oblečená, rukama si chránila oči před světlem. Zřejmě tam padla ve stavu silné opilosti.

Riley spala navzdory příchodu spolubydlící.

Ale teď byla vzhůru.

Stejně tak i ostatní na koleji. Slyšela z pokojů v okolí volat vystrašené hlasy.

Riley se dostala do pohybu, strčila nohy do pantoflí, oblékla si šaty a otevřela dveře jejich pokoje. Vyšla do chodby.

Ostatní dveře v chodbě se otevřely. Dívky vystrkovaly hlavy ven, ptaly se, co se stalo.

A Riley věděla alespoň o jedné věci, která nebyla v pořádku. Uprostřed chodby byla na kolenou zhroucená dívka a vzlykala.

Riley se k rozběhla.

Heather Gloverová, uvědomila si.

Heather s nimi byla v Kentaurově doupěti. Ještě tam byla s Trudy a ostatními, když Riley odešla.

Teď Riley věděla – byla to Heather, kterou slyšela křičet.

Také si vzpomněla ...

Heather je Rheina spolubydlící!

Riley sáhla po vzlykající dívce a skrčila se vedle ní.

"Co se děje?" zeptala se. "Heather – co se stalo?"

Vzlykající a dusící se Heather ukázala na otevřené dveře vedle ní.

Podařilo se jí zalapat po dechu ...

"Rhea. Ona je – "

Heather najednou začala zvracet.

Riley uhnula před zvratky, postavila se a nahlédla dveřmi do místnosti. Ve světle z chodby viděla něco rozprostřeného na podlaze – tmavou tekutinu. Nejdřív si myslela, že to je rozlitý nealkoholický nápoj.

Pak se otřásla ...

Krev.

Kaluž krve už předtím takhle viděla. Nebylo pochyb o tom, že je to něco jiného.

Vstoupila do dveří a rychle zjistila, že Rhea leží na posteli oblečená a s otevřenýma očima.

"Rheo?" Řekla Riley.

Naklonila se blíž. Pak se začala dávit.

Hrdlo Rhey bylo podříznuté téměř od ucha k uchu.

Rhea byla mrtvá – tím si byla Riley jistá.

Nebyla to první zavražděná žena, kterou v životě spatřila.

Pak Riley uslyšela další výkřik. Na chvíli uvažovala, zda výkřik není její vlastní.

Ale ne – přicházelo to zpoza jejích zad.

Riley se obrátila a ve dveřích stála Gina Formarová. Také byla oné noci v Kentaurově doupěti na párty. Teď měla vypoulené oči a třásla se po celém těle, bledá šokem.

Riley si uvědomila, že ona sama je pozoruhodně klidná, vůbec neměla strach. Také věděla, že je pravděpodobně jediným studentem na celém patře, který nepanikaří.

Bylo na ní zajistit, aby se situace ještě nezhoršila.

Riley jemně vzala Ginu za ruku a vedla ji ze dveří. Heather tam byla stále na podlaze a zvracela, stále vzlykala. A další kolemjdoucí studenti se začali trousit do místnosti.

Riley zavřela dveře místnosti a postavila se před ně.

"Nechoďte sem!" zaječela na blížící se dívky. "Běžte pryč!"

Riley byla překvapena silou a autoritou svého vlastního hlasu.

Děvčata uposlechla, vytvořila kolem pokoje stěsnaný půlkruh.

Riley znovu zakřičela, "Zavolejte někdo záchranku!"

"Proč?" zeptala se jedna z dívek.

Na podlaze krčící se Heather Gloverové se od louže zvratků podařilo zaskřehotat ...

"To je Rhea. Byla zavražděna."

V chodbě náhle explodovaly divoké dívčí hlasy – některé křičely, některé lapaly po dechu, jiné vzlykaly. Pár dívek se znovu prodralo do místnosti.

"Držte se zpátky!" Zopakovala znovu Riley, přičemž stále blokovala dveře. "Zavolejte záchranku!"

Jedna z dívek, které vlastnila malý mobilní telefon, jej držela v ruce. Začala volat.

Riley tam stála a přemýšlela ...

Co mám udělat teď?

Jistá si byla jen jedinou věcí – nemůže do místnosti s tělem vpustit ani jednu dívku. Na patře byla už tak dost velká panika. Bylo by to jenom horší, kdyby více lidí spatřilo, co se v pokoji skrývá.

Byla si také dost jistá, že by neměl nikdo chodit ...

Kam?

Na místo činu, uvědomila si. Ten pokoj byl místem činu.

Vzpomněla si – byla si jistá, že to zná z filmu nebo z televize – že by policie chtěla ponechat místo činu netknuté.

Mohla jen čekat – a držet všechny stranou.

A zatím se jí to dařilo. Půlkruh studentů začal řídnout a dívky vytvářely menší skupiny, mizely do pokojů nebo tvořily shluky na chodbě, ve kterých sdílely své zděšení. Hojně se ozýval pláč a také hluboké, zvířecí kvílení. Objevily se další mobilní telefony, ti, kteří je vlastnili, volali rodičům nebo přátelům, aby jim oznámili svou verzi katastrofy.

Riley si pomyslela, že to pravděpodobně není dobrý nápad, ale neměla jak je zastavit. Alespoň se drželi stranou ode dveří, které střežila.

A teď začínala pociťovat zděšení ona.

Výjevy z jejího dětství zaplavily Rileynu mysl ...

Riley a její maminka byly v cukrárně – a jak maminka Riley rozmazlovala!

Kupovala jí spousty a spousty cukrátek.

Obě se smály a byly šťastné, než ...

Směrem k nim vykročil muž. Měl divný obličej, plochý a nevýrazný, jako něco z jedné z Rileyných nočních můr. Riley chvíli trvalo, než si uvědomila, že má přes hlavu nylonovou punčochu - jakou nosila maminka.

A měl v ruce pistoli.

Začal na maminku křičet ...

"Tvoji peněženku! Dej mi tvoji peněženku!"

Jeho hlas zněl tak vyděšeně, jak vyděšeně se cítila Riley.

Riley se podívala na maminku, čekala, že udělá, co jí muž řekl.

Ale maminka zbledla a celá se třásla. Zdálo se, že nemůže pochopit, co se děje.

"Dej mi tvoji peněženku!" zakřičel znovu.

Maminka tam jen stála a držela si svou peněženku.

Riley chtěla mamince říct ...

"Udělej, co ten pán říká, mami. Dej mu tvoji peněženku."

Ale z nějakého důvodu nedokázala z úst vyloudit ani slovo.

Maminka se trochu zapotácela, jako by chtěla utíkat, ale nestihla pohnout nohama.

Pak zazněl hlasitý, hrozný hluk ...

... a maminka spadla na zem, dopadla na bok.

Z jejího hrudníku tryskala sytě červená barva a prosakovala její halenkou a rozprostřela se v louži na podlaze ...

Riley se vrátila zpět do současnosti za zvuku blížící se sirény. Místní policisté dorazili.

Cítila úlevu, že jsou tu a mohou to od ní převzít ... a udělat vše, co potřebují.

Viděla, že chlapci, kteří žili ve druhém patře, začali scházet dolů a ptát se dívek, co se děje. Také byli různě oblečení – v košilích a džínách, pyžamech a županech.

Harry Rampling, fotbalista, který hovořil s Riley v baru, vyrazil směrem k zavřeným dveřím, u kterých stála. Protlačil se kolem dívek, které se tam stále pohybovaly a chvíli na ni hleděl.

"Co si myslíš, že děláš?" vyštěkl.

Riley nic neřekla. Viděla, že nemá smysl pokoušet se mu něco vysvětlovat – ne když se má každou chvíli objevit policie.

Harry se trochu zaculil a udělal směrem k Riley hrozivý krok. Očividně mu bylo řečeno o mrtvé dívce uvnitř.

"Jdi z cesty," řekl. "Chci ji vidět."

Riley stála ještě rozhodněji, než dříve.

"Nemůžeš tam jít," řekla.

Harry řekl, "Proč ne, holčičko?"

Riley na něj zírala a zamyslela se ...

Co si sakra myslím, že dělám?

Opravdu si myslela, že může sportovci zabránit vejít dovnitř, když se pro to rozhodl?

Kupodivu měla pocit, že by pravděpodobně mohla.

Rozhodně by se dala do boje, když by na to přišlo.

Naštěstí uslyšela u vstupu do dupající kroky a poté mužský hlas ...

"Přestaňte. Pusťte nás."

Hlouček studentů se rozešel."

Někdo řekl, "Támhle," a tři uniformovaní policisté zamířili k Riley.

Všechny je poznala. Byly to známé tváře Lantonu. Dva z nich byli muži, důstojníci Steele a White. S nimi byla žena, důstojnice Frisbieová. Pár poldů z kolejí je doprovázelo.

Steel měl nadváhu a jeho červený obličeji budil v Riley podezření, že vypil příliš mnoho. White byl vysoký chlap, který chodil neustále shrbený a jehož ústa se vždy zdála být dokořán. Riley si nemyslela, že je zrovna bystrý. Důstojnice Frisbieová byla vysoká, robustní žena, která na Riley vždy působila přátelsky a dobrosrdečně.

"Volali nám," řekl důstojník Steele. Zamumlal na Riley. "Co se tu sakra děje?"

Riley ustoupila ode dveří a ukázala na ně.

"To je Rhea Thorsonová," řekla Riley. "Ona je –"

Riley zjistila, že nemůže dokončit větu. Stále se snažila dostat do hlavy, že Rhea je mrtvá.

Jen ustoupila stranou.

Důstojník Steele otevřel dveře a proplížil se kolem ní do místnosti.

Pak přišel hlasitý povzdech a zvolal ...

"Ach můj bože!"

Důstojníci Frisbieová a White spěchali dovnitř.

Pak se objevil Steele a zavolal na přihlížející, "Potřebuji vědět, co se stalo. Teď hned."

Zaznělo obecné mručení znepokojené nejasnosti.

Až potom Steele vypustil řadu otázek. "Co o tom víte? Byla tato dívka v jejím pokoji celý večer? Kdo tu ještě byl?"

Následoval další zmatek, některé dívky říkaly, že Rhea neopustila pokoj, jiné říkaly, že šla do knihovny, jiné zase, že šla na rande a některé samozřejmě uvedly, že si zašla na skleničku. Nikdo tu nikoho jiného neviděl. Než uslyšeli křik Heather.

Riley se nadechla, chystala se ostatní překřičet a říct, co ví. Ale dříve, než mohla promluvit, Harry Rampling ukázal na Riley a řekl ...

"Tahle holka se chová tak divně. Stála tam, když jsem se sem dostal. Jako by právě vyšla ze dveří."

Steel vykročil k Riley a zavrčel ...

"Je to pravda? Máte co vysvětlovat. Tak mluvte."

Zdálo se, že sahá pro svá pouta. Riley poprvé začala pociťovat stopy paniky.

Chystá se mě tenhle chlápek zatknout? říkala si.

Neměla ani tušení, co by se stalo, kdyby to udělal.

Ale policistka řekla důstojníkovi Steeleovi ostře, "Nech ji, Nate. Copak nevidíš, co dělá? Hlídá místnost, aby zajistila, že se do ní nikdo nedostane. Musíme jí poděkovat za to, že místo činu není beznadějně kontaminováno."

Důstojník Steele ustoupil a hleděl rozmrzele.

Žena zakřičela na diváky, "Chci, aby všichni zůstali tam kde jsou. Nikdo se ani nepohne, slyšíte mě? A snažte se moc nemluvit."

Bylo vidět kývnutí a slyšet souhlasný šelest skupiny.

Pak žena popadla Riley za ruku a odváděla ji od ostatních.

"Pojďte se mnou," zašeptala ostře Riley. "Vy a já si budeme muset promluvit."

Riley úzkostlivě polkla, když ji důstojnice Frisbieová odváděla.

Jsem opravdu v průšvihu? říkala si.