Pouze kdo je hoden

Chlapeček.

Nocí se nesl jeho křik a přehlušoval dokonce i bouři a neskutečné hřmění hromu. Každé jeho zakřičení bodalo Mithku u srdce.

Vrhla se do řeky, brodila se hloub a hloub a nevšímala si přitom ledových vod, které se jí jako nože snažily dostat pod kůži. Popadla košík a razila si cestu proti proudu zpět ke břehu. Pohlédla na novorozeně v košíku a viděla, že je pečlivě zabalené do deky a že se jakýmsi zázrakem ani nenamočilo.

Začala si ho prohlížet víc zblízka a s údivem postřehla, že má na ručce čerstvou popáleninu. Když spatřila, o co se jedná, její údiv jen vzrostl. Byl to symbol: dva hadi, kteří se ovíjeli okolo měsíce a mezi sebou měli dýku.

Zalapala po dechu. Okamžitě ten symbol rozpoznala. Slyšela o něm vyprávět pověsti a legendy. Naháněl jí strach.

Obrátila se ke svému manželovi.

„Kdo mohl něco takového udělat?“ zeptala se zděšeně a tiskla si dítě na prsa.

Muž dokázal jen udiveně potřást hlavou.

„Musíme si ho nechat,“ rozhodla.

Její manžel se zamračil a zavrtěl hlavou.

„Jak?“ rozhodil rukama. „Nemůžeme si dovolit živit další krk. Už tak se sotva uživíme sami. Máme tři kluky – na co potřebujeme čtvrtého? Doby, kdy jsme vychovávali děti, jsou už za námi.“

Mithka se rychle zamyslela a pak mu ukázala popáleninu na chlapcově ruce. Po všech těch letech věděla, jak na svého muže udělat dojem. Zjevně to na něj zapůsobilo.

„Podívej,“ odsekla. „Je to znamení. Určené nám,“ pokračovala příkře. „Já se o to dítě postarám – ať se ti to líbí nebo ne. Nenechám ho venku napospas smrti.“

Manžel se stále mračil, bylo na něm ale vidět, že už si sám sebou není tak jistý. Nad nimi uhodil další blesk a on se s obavami zahleděl do nebe.

„A ty si myslíš, že je to náhoda?“ zeptal se. „Že přijde v takovouhle noc na svět takovéhle dítě? Máš ty vůbec ponětí, koho to držíš v náručí?“

Ustaraně se na chlapce zadíval. A pak vstal, o pár kroků ustoupil, otočil se a s očividnou nelibostí odcházel.

Mithka se však nehodlala vzdát. Usmála se na děťátko a pohupovala jím u prsou, aby mu zahřála studený obličej. Jeho pláč se pomaloučku utišil.

„Dítě, které není jako žádný z nás,“ odpověděla jen tak do prostoru a pevně ho k sobě tiskla. „Dítě, které jednou změní svět. A já ho pojmenuji Royce.“

Část druhá

Kapitola čtvrtá

O sedmnáct slunečních cyklů později

Royce stál na vrcholku kopce pod jediným dubem, který se nad těmito obilnými poli tyčil. Byl to letitý a majestátní strom, jehož větve jako by sahaly až k samotným nebesům. Chlapec se hluboce zadíval do Genevieviných očí, zamilovaný až po uši. Drželi se za ruce, ona se na něj usmívala, a když se k sobě naklonili, aby se políbili, užasl, jak je možné, aby mu srdce tak přetékalo láskou. Byl za to neskonale vděčný. Nad poli právě vycházelo slunce a Royce si přál, aby mohl tento okamžik prožívat navěky.

Zaklonil se a obdivně si ji prohlížel. Genevieve byla nádherná. Bylo jí sedmnáct, tak jako jemu, měla vysokou, štíhlou postavu, záplavu světlých vlasů a inteligentní zelené oči. Její půvabné rysy zdobily jemné pihy. Když se usmála, byl šťastný, že je naživu, a její smích ho vždycky dokázal uvolnit. Navíc v sobě měla jakousi ladnost, vznešenost, která zdaleka převyšovala jejich poddanské postavení.

Royce zahlédl v jejích očích svůj vlastní odraz a napadlo ho, že vypadají, jako by mohli být sourozenci. Sám byl samozřejmě mnohem větší než ona; i na svůj věk byl nezvykle vysoký a šířkou ramen se mu nemohli vyrovnat ani jeho nejstarší bratři. Kromě toho měl také výraznou bradu, ušlechtilý nos, hrdé čelo a pod tunikou se mu rýsovaly silné svaly. Jeho rysy ale působily stejně jemně jako její. Dlouhé blonďaté vlasy mu padaly do očí, jež svou zelenou barvou ladily s jejími, třebaže byly o odstín tmavší. Dostal do vínku sílu a zručnost s mečem, takže se mohl s bratry utkat v rovném souboji, i když z nich byl ze všech čtyř nejmladší. Jeho otec vždy žertem prohlašoval, že jednoho dne spadl z nebe, a Royce ho chápal: neměl v sobě nic z tmavých rysů svých bratrů ani se nijak nepodobal jejich průměrným postavám. Vypadal mezi vlastní rodinou jako cizinec.

Objali se a Royce myslel na to, jak báječný je to pocit, nechat se držet v tak pevném objetí, mít někoho, kdo ho miluje tak bezmezně, jako on miloval ji. Vlastně byli nerozluční už jako malé děti, kdy spolu vyrůstali a hrávali si v těch samých polích, kde teď stáli. Už tehdy si přísahali, že až jim bude sedmnáct, o slunečním slunovratu se vezmou. V dětství to brali jako smrtelně vážný slib.

Jak však roky plynuly, neodcizili se, jak to většinou mezi přáteli z dětství bývá. Naopak se ještě sblížili. Navzdory všem předpokladům se z jejich dětských zásnub každý rok stávalo něco silnějšího, vážnějšího a neodvolatelnějšího. Zdálo se, že je jim souzeno, aby se jejich životní stezky nikdy neodloučily.

Nyní, ač tomu mohli stěží uvěřit, ten den konečně nadešel. Oběma jim bylo sedmnáct a nastal den letního slunovratu. Byli dospělí, mohli činit svá vlastní rozhodnutí a jak tam tak stáli pod tím starobylým stromem, oba si se závratným nadšením uvědomovali, co to znamená.

„Je tvoje matka ráda?“ vyzvídala Genevieve.

Royce se usmál.

„Myslím, že tě má ještě radši než já, jestli je to vůbec možné,“ zasmál se.

Genevievin smích jej zahřál u srdce.

„A co tvoji rodiče?“ chtěl vědět.

Tvář jí potemněla a Roycovi se na okamžik sevřelo srdce.

„To kvůli mně?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou.

„Mají tě rádi,“ odpověděla. „To jen že…“ Povzdechla si. „Ještě nejsme svoji. Čím dřív to bude za námi, tím budou radši. Mají o mě strach.“

Royce to chápal. Její rodiče se obávali urozených. Nesezdaní vesničané jako on a Genevieve neměli žádná práva. Kdyby se urozeným zachtělo, mohli si klidně přijít, pobrat si jejich ženy a uzmout si je pro sebe. Tedy v případě, že nebudou vdané. Po svatbě byly v bezpečí.

„Už brzy,“ prohlásila Genevieve a tvář jí znovu rozzářil úsměv.

„Jsou vaši rádi, protože to budu já, anebo protože budeš v bezpečí před urozenými?“

Rozesmála se a hravě ho plácla.

„Milují tě jako vlastního!“ ujistila ho. „A já tě také miluji. Na, to je pro tebe.“

Podávala mu něco na provázku. Bylo to sotva víc než kousek stočeného drátku s kadeří jejích vlasů uvnitř, pro Royce to však mělo větší cenu, než cokoli, co kdy spatřil. Vzal si ho od ní a schoval do košile, co nejblíž k srdci.

Chytil ji za paže a políbil ji.

„Royci!“ ozvalo se najednou volání.

Royce se otočil a uviděl, jak po svahu svižně stoupají jeho tři bratři s velkou skupinkou lidí. Rozpoznal mezi nimi i Genevieviny sestry, bratrance a sestřenice. Každý si nesl srp nebo vidle a všichni byli připraveni začít další den těžké práce. Royce se zhluboka nadechl. Věděl, že přišel čas se rozloučit. Přece jen byli pouzí venkované a nemohli si dovolit celý den nic nedělat. Svatba bude muset počkat do západu slunce.

Roycovi nevadilo, že bude celý den pracovat, ale bylo mu to líto kvůli Genevieve. Přál si, aby jí mohl dát víc.

„Přál bych si, abys dneska mohla mít volno,“ řekl jí.

Usmála se a pak se zasmála.

„Já pracuju ráda. Nemusím přitom myslet na jiné věci. Obzvlášť na to,“ naklonila se k němu a políbila ho na nos, „jak dlouho budu muset čekat, než tě dneska zase uvidím.“

Políbili se, načež se od něj s chichotáním odvrátila, zavěsila se mezi své sestry a sestřenice a zanedlouho už s nimi skotačivým krokem zamířila do polí. Všichni vypadali v ten krásný letní den vesele naladění.

Roycovi bratři došli až k němu a poplácali ho po ramenou. Všichni čtyři se potom vydali dolů po opačném úbočí kopce.

„Tak pojď, ty milovníku!“ pobídl ho Raymond. Byl ze všech nejstarší a Royce ho mnohdy považoval spíše za druhého otce. „Můžeš na ni přece do večera počkat!“

Druzí dva bratři se rozesmáli.

„Dostala ho ale pořádně,“ podotkl Lofen, prostřední bratr, který byl o něco menší než ostatní, zato podsaditější.

„Tobě už není pomoci,“ přizvukoval Garet. Byl nejmladší, jen o pár let starší než Royce, a proto k němu měl nejblíže. Zároveň však mezi nimi také panovala nejsilnější sourozenecká rivalita. „Ještě ani nejste svoji a už jsi v tom až po uši.“

Všichni se opět zasmáli a dál ho popichovali, a zatímco jako jeden kráčeli do polí, Roycovi se po tváři rovněž rozlil úsměv. Naposledy se ohlédl přes rameno, aby ještě jednou pohlédl na Genevieve, která mizela za kopcem. Když viděl, že se po něm také naposledy otáčí a i z dálky se na něj usmívá, poskočilo mu srdce. Její úsměv ho zahřál na duši.

Dnes večer, má milá, pomyslel si. Dnes večer.

* * *

Genevieve se činila na poli a v obklopení svých sester a sestřenic se rozmachovala srpem nahoru a dolů. Bylo jich asi deset a neustále se v ten radostný den něčemu hlasitě smály. Ona však pracovala jen s polovičním elánem. Po každých pár seknutích se opřela o dlouhou násadu, zahleděla se na modrou oblohu a oslnivě žlutá pole pšenice a myslela na Royce. Srdce se jí přitom vždy divoce rozbušilo. Dnes nadešel den, o němž od nepaměti snila, dokonce i když ještě byla dítě. Byl to nejdůležitější den v jejím životě. Od dnešního dne spolu budou s Roycem bydlet až do smrti. Od dnešního dne budou mít svůj vlastní příbytek, prosté obydlí s jedinou místností na kraji pole, skromnou chatu od jejich rodičů. Tak či tak to bude nový začátek, místo, kde začnou nový společný život jako manžel a manželka.

Genevieve při tom pomyšlení doslova zářila. Nic na světě si nepřála víc, než být s Roycem. Vždycky tu pro ni byl, stál při ní už od samého dětství a ona nikdy neměla oči pro nikoho jiného. Přestože byl ze čtyř bratrů nejmladší, odjakživa měla dojem, že je na něm něco výjimečného. Byl jiný, než všichni ostatní, jiný, než všichni, koho v životě potkala. Nevěděla v čem přesně a měla tušení, že to neví ani on. Něco v něm však viděla, něco, co přesahovalo tuhle vesnici, tenhle venkov. Jako by jeho osud ležel jinde.

„A co jeho bratři?“ ozval se najednou něčí hlas.

Genevieve se vrátila do přítomnosti. Otočila se a uviděla, jak se před ní za doprovodu dvou sestřenic chichotá Sheila, její nejstarší sestra.

„Koneckonců má další tři! Nemůžeš je mít všechny pro sebe!“ dodala se smíchem.

„Přesně tak, na co čekáš?“ přidala se jedna ze sestřenic. „Čekáme, že nás představíš.“

Genevieve se rozesmála.

„Už jsem vás přece představila,“ odpověděla. „Mnohokrát.“

„Nestačí!“ prohlásila Sheila razantně, což přimělo ostatní pustit se do dalšího chichotání.

„Neměla by se snad tvá sestra vdát za jeho bratra?“

Genevieve se usmála.

„Nic by se mi na světě nelíbilo víc,“ odpověděla. „Nemůžu ale přece mluvit za ně. Znám jenom Roycovo srdce.“

„Tak je přesvědč!“ přemlouvala ji další z dívek.

Genevieve se znovu zasmála. „Udělám, co bude v mých silách.“

„A co si oblékneš?“ přerušila je jiná sestřenice. „Pořád ses nerozhodla, jaké šaty si chceš—“

Vzduch náhle prořízl zvuk, který Genevieve naplnil takovou hrůzou, že upustila srp a upřela oči k obzoru. Ještě než ho pořádně uslyšela, věděla, že nevěstí nic dobrého.

Otočila se a bedlivě sledovala horizont. Netrvalo dlouho a její nejhorší obavy se potvrdily. Nejdřív se polem rozlehl dusot koňských kopyt a záhy na to se zpoza kopce vynořila družina jezdců. Bodlo ji u srdce, když spatřila, že na sobě mají nejpřepychovější kazajky, a rozpoznala jejich prapor s medvědem uprostřed zeleného a zlatého pole. Patřil rodu Norsů.

Přijížděli urození.

Genevieve se při tom pohledu zarděla zlostí. Tihleti chamtivci obírali její rodinu a vůbec všechny venkovské rodiny o jeden desátek za druhým. Žili si jako králové, zatímco všechny ostatní vysávali, dokud málem neměli co do úst. A pořád jim to nestačilo.

Genevieve provázela zrakem uhánějící jezdce a z celého srdce se modlila, aby jenom projížděli kolem a nestočili koně jejím směrem. Přece jen je v těchto polích neviděla už hezkých pár slunečních cyklů.

Pak však se zoufalstvím zpozorovala, jak zatáčí a míří rovnou k ní.

Ne, přimlouvala se v duchu. Ne teď. Ne tady. Ne dnes.

Jenomže jezdci nezastavovali a pokračovali v cestě, byli čím dál tím blíž a nebylo pochyb, že si jedou právě pro ni. Zpráva o jejím svatebním dni se musela roznést po kraji. Takové zvěsti je vždycky přiměly uzmout si, co můžou, dokud není příliš pozdě.

Ostatní dívky kolem ní instinktivně uzavřely těsný, ochranný kruh. Sheila se k ní otočila a úzkostlivě ji popadla za paži.

„UTÍKEJ!“ nařídila a postrčila ji.

Genevieve se otočila a uviděla před sebou jen otevřená pole, jež se rozprostírala desítky kilometrů do všech stran. Věděla, jak pošetilé by bylo utíkat – nedostala by se daleko. Stejně by ji nakonec unesli, jen by k tomu navíc přišla o důstojnost.

„Ne,“ odpověděla s klidem a rozvahou.

Namísto toho sevřela v ruce srp a zvedla ho před sebe.

„Postavím se jim čelem.“

Ostatní dívky se po ní ohromeně ohlédly.

„Se srpem?“ namítla pochybovačně její sestřenice.

„Třeba nepřicházejí se špatnými úmysly,“ nadhodila jiná sestřenice.

Genevieve však viděla, jak přijíždějí, a pomalu zavrtěla hlavou.

„Ale přicházejí,“ odvětila.

Sledovala, jak se blíží a čekala, že každou chvíli zpomalí – k jejímu překvapení ovšem nic takového neudělali. Uprostřed skupinky jel Manfor, vysoce postavený, dvacetiletý šlechtic, jímž z celého srdce opovrhovala. Byl to královský vévoda, mladík s širokými rty, světlýma očima a zlatými kadeřemi, kterému na tváři neustále pohrával zlomyslný úšklebek. Působil dojmem, jako by se na celý svět ustavičně díval spatra.

Čím kratší je od něj dělila vzdálenost, tím lépe viděla Genevieve, jak si ji prohlíží jako pes kost a obličej se mu roztahuje v krutém úsměvu. Když už jim chybělo urazit jen necelých dvacet metrů, Genevieve zvedla srp a vykročila kupředu.

„Nedostanou mě,“ pronesla rezignovaným hlasem a myslela přitom na Royce. Ze všeho nejvíc si přála, aby jí teď stál po boku.

„Genevieve, nedělej to!“ zakřičela na ni Sheila.

Genevieve se už ale rozběhla vstříc jezdcům. Srp držela vysoko nad hlavou a v žilách cítila, jak jí proudí adrenalin. Sama nevěděla, kde se v ní vzalo tolik odvahy, nicméně ji nyní rozhodně nepozbývala. Vyrazila vpřed, rozmáchla se srpem a sekla jím po prvním z jezdců, který k ní dorazil.

Byli na ni však příliš rychlí. Přiřítili se na svých koních jako lavina, a tak když se ohnala svým srpem, stačilo, aby jeden z nich ledabyle mávl sukovicí a vyrazil jí provizorní zbraň z ruky. Genevieve se roztřásly paže nepříjemnými vibracemi a ona mohla jen beznadějně přihlížet, jak se srp nese vzduchem a ztrácí se v obilí.

O okamžik později se kolem ní prohnal Manfor, naklonil se a zadní stranou své kovové rukavice ji uhodil do tváře.

Genevieve vykřikla, silou úderu se otočila na patě a přistála obličejem v obilí. Ve tváři jí pulzovala palčivá bolest.

Koně se náhle prudce zastavili, jejich jezdci sesedli a obklopili Genevieve ze všech stran. Ucítila na sobě jejich hrubé ruce. Přestože byla ránou stále napůl omráčená, vytáhli ji na nohy škubnutím za paže.

Vrávoravě tam mezi nimi stála, a když zvedla oči, spatřila před sebou stát Manfora. Nadzdvihl si přilbu, sundal ji a odhalil jízlivý úsměšek, který za ní skrýval.

„Nech mě být!“ zasyčela. „Nejsem tvůj majetek!“

Za ní se rozlehly výkřiky. Otočila se a uviděla, jak se k ní ženou sestry a sestřenice, aby jí pomohly. V příští vteřině ji však zaplavila hrůza, protože rytíři jim zastoupili cestu a každou z nich uhodili do obličeje, takže se jedna po druhé skácely k zemi.

Genevieve uslyšela Manforův zlověstný smích, načež ji popadl kolem pasu, přehodil si ji přes koně a svázal jí ruce. Nato se vyhoupl za ni, kopl oře do slabin a za křiku ostatních dívek s ní ujížděl pryč. Pokusila se zápolit, nebylo jí to však nic platné, neboť ji držel v ocelovém sevření.

„Šeredně se pleteš, děvenko,“ oznámil jí se smíchem. „Samozřejmě, že jsi moje.“

Kapitola pátá

Royce stál uprostřed pšeničného pole, oháněl se srpem ze strany na stranu a srdce mu při myšlence na svou nastávající plesalo. Nemohl uvěřit, že konečně nadešel jeho svatební den. Miloval Genevieve, kam až jeho paměť sahala, a dnešnímu dni se nic nemohlo vyrovnat. Zítra se probudí vedle ní, v jejich nové, vlastní chatce, a před sebou budou mít úplně nový život. Cítil, jak mu v břiše poletují motýli. Nic si na světě nepřál víc.

Zatímco se dál rozmachoval srpem, zatoulaly se mu myšlenky k nočním tréninkům, kde se proti sobě se svými bratry každý den procvičovali v boji mečem. Všichni čtyři se každý den neúnavně utkávali ve vzájemných soubojích s dřevěnými meči, ale někdy i se skutečnými, které vážily dvakrát tolik a daly se sotva uzvednout. Pomáhaly jim zesílit a zrychlit se. Ačkoli Royce byl ze všech bratrů nejmladší, věděl, že už je z něj lepší bojovník, než kterýkoli z nich. Dokázal se s mečem pohybovat s větší mrštností, rychleji udeřit a bránit se. Skoro jako by byl uhněten z jiného těsta než ostatní. Neušlo mu, že je jiný. Nechápal ale jak. A to mu dělalo starosti.

V hlavě mu dokola vířily ty samé otázky. Odkud získal své nadání k boji? Proč se od ostatních tak lišil? Nedávalo mu to smysl. Všichni byli bratři. Pocházeli ze stejné krve, ze stejné rodiny. A přitom byli nerozluční, všechno dělali společně, ať už trénovali nebo se dřeli na polích. To vlastně bylo jediné, co vrhalo na jeho blažený den stopu stínu; co když se po odstěhování začne od své rodiny odcizovat? V duchu si odpřísáhl, že ať se stane cokoliv, nikdy nic takového nedopustí.

Od kraje pole sem náhle dolehl hluk a vytrhl Royce ze zamyšlení. Mladíkovi okamžitě došlo, že slyší něco, co je na tuto denní dobu velice neobvyklé. Něco, co rozhodně nechce slyšet v tak dokonalý den, jako je ten dnešní. Koně. Rychle a naléhavě cválající koně.

Royce se bleskově otočil, v tu ránu ve střehu. Jeho bratři ho následovali. Jeho neklid jen vzrostl, když mezi přijíždějícími rozeznal Genevieviny sestry a sestřenice. I ze svého stanoviště viděl, že mají tváře zkřivené strachem a úzkostí.

Royce se snažil pochopit, na co se to dívá. Kde je Genevieve? Proč se sem všechny tak ženou?

Vzápětí se mu sevřelo srdce. Něco strašného se muselo stát.

Zahodil srp a rozběhl se jim naproti. Jeho bratři a hrstka dalších farmářů z jejich vesnice mu běželi v patách. První k němu dorazila Sheila, Genevievina sestra. Seskočila z koně, ještě než stihl zastavit a popadla Royce za ramena.

„Co se děje?“ vykřikl. Také jí položil ruce na ramena a cítil, jak se chvěje.

Sotva ze sebe mezi vzlyky dokázala vypravit slovo.

„Genevieve!“ vyjekla nakonec s hrůzou v hlase. „Unesli ji!“

Roycovi při těch slovech ztuhla krev v žilách a hlavou mu probleskly všechny nejhorší scénáře.

„Kdo?“ chtěl vědět, když ho jeho bratři konečně doběhli.

„Manfor!“ vzlykala dívka. „z rodu Norsů!“

Roycovi se rozbušilo srdce a zaplavila ho vlna rozhořčení. Unesli mu nevěstu. Urození si ji klidně odvezli, jako by jim patřila. Tvář mu zbrunátněla vztekem.

„Kdy!?“ rozkřikl se a bezděky sevřel Sheilinu paži silněji, než chtěl.

„Teď!“ odpověděla. „Jen jsme si zaběhly pro koně, abychom ti to mohly co nejrychleji říct!“

Ostatní dívky za ní začaly také sesedat, a jakmile se ocitly na zemi, podaly otěže Roycovi a jeho bratrům. Royce ani na vteřinu nezaváhal. Jediným rychlým pohybem se vyhoupl na koně, kopl ho do slabin a už tryskem uháněl polem.

Za sebou slyšel své bratry, kteří rovněž neotáleli a ihned se vydali za ním a skrze obilí směrem ke vzdálené pevnosti.

Nejstarší z bratrů, Raymond, Royce dojel.

„Uvědomuješ si, že právo je na jeho straně?“ zavolal na něj. „Je urozený a ona není vdaná – alespoň prozatím.“

Royce přikývnul.

„Pokud tam vrazíme a budeme požadovat, aby nám ji vrátili, jen se nám vysmějí,“ pokračoval Raymond. „Nemáme žádné právo chtít ji zpátky.“

Royce zatnul zuby.

„Já nikoho žádat nebudu,“ procedil. „Já si ji prostě odvedu.“

Lofen, který je mezitím také dohonil, zakroutil hlavou.

„Těmi dveřmi v životě neprojdeš,“ varoval ho. „Bude tam na tebe čekat profesionální armáda. Rytíři. Brnění. Zbraně. Brány.“ Znovu potřásl hlavou. „A i kdyby se ti nějakým zázrakem podařilo se přes ně dostat, i kdyby se ti povedlo ji zachránit, nikdy ji jen tak nepustí. Uštvou tě a zabijí.“

„Já vím,“ odpověděl Royce.

„Bratře,“ zvolal Garet. „Mám tě rád. A Genevieve mám taky rád. Ale jedeš na jistou smrt. Na smrt nás všech. Nech ji být. Nemůžeš už nic dělat.“

Royce z jejich hlasů slyšel, jak na něm bratrům záleží a vážil si toho. Nemohl si však dovolit je poslouchat. Byla to jeho nevěsta, nesešlo tudíž na tom, co dává v sázku. Neměl na vybranou. Nemohl ji tam jen tak nechat, i kdyby to mělo znamenat jeho smrt. Měl to zkrátka v povaze.

Aby mu to nemohli dál vymlouvat, pobídl Royce svého koně k ostřejšímu tempu a tryskem se řítil přes pole k obzoru, kde se rozléhalo město, nad nímž se tyčila Manforova tvrz. A kde na něj zcela jistě čekala smrt.

Genevieve, volal na ni v duchu. Jedu si pro tebe.

* * *

Royce a jeho bratři uháněli plnou rychlostí přes pole. Právě zdolali poslední kopec a valili se dolů k rozlehlému městu, které se rýsovalo na jeho úpatí. V jeho středu se vyjímala obrovská tvrz, sídlo rodu Norsů, urozených, jež zdejšímu kraji vládli železnou pěstí a jež přiváděli Roycovu rodinu pomalu na mizinu, neboť od nich požadovali jeden desátek za druhým ze všeho, co se jim na farmě urodilo. Celé generace se jim úspěšně dařilo udržovat své poddané v chudobě. Měli ve svých službách desítky rytířů v plné zbroji se skutečnými zbraněmi a skutečnými koňmi. Seděli za tlustými, kamennými zdmi, obehnanými příkopem a dostat se k nim dalo pouze přes padací most. Pod záminkou udržování práva a pořádku sledovali jako žárlivá slepice vše, co se ve městečku šustlo, ve skutečnosti ho však jen vysávali do sucha.

To oni určovali zákony. To oni prosazovali kruté předpisy, které zaváděli všichni urození po celé zemi, předpisy, které vyhovovaly pouze jim. Předstírali, že svým poddaným nabízí ochranu, ačkoli všichni venkované věděli, že jediní, před kým se potřebují chránit, jsou právě urození. Království Sevania bylo koneckonců bezpečným krajem; od ostatních zemí ho ze třech stran dělila voda, jelikož se nacházel na severním cípu kontinentu Alufen. Mocný oceán, řeky a hory mu poskytovaly lepší obranu než nejsilnější hradby, což zřejmě přispělo k tomu, že na něj už celá staletí nikdo nezaútočil.

Jediné nebezpečí a tyranie tedy hrozily ze strany téměř všemocné aristokracie a jejich nestoudného obírání chudých. Lidí, jako byl Royce. Jenže teď už jim nestačilo pouze bohatství – teď už si líčili i na jejich ženy.

To pomyšlení zbarvilo Roycovy tváře do ruda. Sklonil hlavu, uchopil svůj meč o něco pevněji a v duchu si dodával odvahy.

„Most je spuštěný!“ zakřičel Raymond. „A mříž je taky otevřená!“

Royce si toho také všiml a rozhodl se to považovat za dobré znamení.

„Jasně, že je!“ zvolal Lofen. „Copak si myslíš, že budou očekávat nějaký útok? A k tomu od nás?“

Royce zrychlil a byl svým bratrům neskonale vděčný, že mu dělají doprovod. Věděl, že jim na Genevieve záleží tak jako jemu. Byla pro ně jako sestra. Dopustit se na Roycovi takové urážky znamenalo dopustit se jí na nich všech. Royce upřel zrak směrem k padacímu mostu a uviděl, jak tam nevzrušeně postává pár hradních rytířů a nepřítomně hledí do pastvin a polí okolo města. Nebyli připravení na útok. Nikdo je nenapadl už celá staletí, neměli tudíž důvod něco takového očekávat nyní.

Royce s hlasitým zařinčením tasil meč, pozdvihl ho do výše a sklopil hlavu. Vzduch proťal stejný řinčivý zvuk, jak jeho bratři následovali jeho příkladu a rovněž tasili své zbraně. Royce pobídl svého koně, aby se dostal do čela jejich malé skupinky a byl prvním, kdo se vrhne do boje. Srdce mu bušilo vzrušením a strachem. Nebál se ovšem o sebe, ale o Genevieve.

„Vrazím tam, najdu ji a vypadnu!“ zakřičel na bratry svůj plán. „Vy zůstaňte venku. Tohle je moje bitva.“

„Přece tě tam nepustíme samotného!“ namítl Garet.

Royce však nesmlouvavě zakroutil hlavou.

„Jestli se něco zvrtne, nechci, abyste za to platili vy,“ odporoval. „Zůstaňte tady a zaměstnejte ty strážné. To teď potřebuju nejvíc.“

Mečem ukázal na desítku rytířů roztroušených kolem brány za příkopem. Royce věděl, že jakmile přejede most, pustí se strážní do akce. Pokud ale jeho bratři dokážou odvrátit jejich pozornost, třeba je to zdrží alespoň na tak dlouho, aby se sám dostal dovnitř a našel svou nevěstu. Odhadoval, že mu bude stačit pár minut. Jestli se mu podaří najít ji rychle, může ji popadnout, zmizet a nechat to místo daleko za sebou. Doufal, že to půjde bez toho, aby musel někoho zabít; nejraději by nikoho ani nezranil. Chtěl si jen odvézt svou zaslíbenou.

Royce uháněl se skloněnou hlavou, co nejrychleji to jeho kůň dokázal, tak rychle, až málem nemohl dýchat. Vítr ho šlehal do obličeje a povlával mu vlasy. Most se nyní rýsoval blíž a blíž, dělilo jej od něj už jen třicet metrů, dvacet, deset… V uších mu hučelo jen tepání vlastní krve a dusot kopyt. Srdce jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Najednou mu došlo, do jakého se to žene šílenství. Chystá se udělat něco, o čem nikdo z poddaných nikdy ani nesnil: napadnout šlechtice. Začínal válku, kterou neměl šanci vyhrát a v níž nepochybně položí život. Jenže za touhle bránou drží jeho nevěstu a to mu jako důvod úplně stačilo.

Royce už od mostu dělilo posledních pár metrů, když vzhlédl a uviděl, jak před ním rytíři překvapeně vypoulili oči a dali se do zběsilého šátrání po svých zbraních. Bylo na nich vidět, jak je zaskočil, že by se něčeho takového nikdy nenadáli.

Nic jiného než jejich zpožděnou reakci Royce nepotřeboval. Vyřítil se vpřed, a zatímco rytíři nemotorně zvedali své halapartny, sklonil ruku s mečem do stejné roviny a sekáním do násad je začal o jejich zbraně připravovat. Mával mečem ze strany na stranu a krátil zbraně rytířů na obou stranách mostu. Dával si přitom pozor, aby pokud možno nikomu neublížil. Chtěl je jen odzbrojit a ne zabředávat do bitvy.

Royce dál nabíral rychlost a nepřestával svého koně pobízet. Využíval zvíře jako další zbraň, aby jeho tělem shodil zbývající strážce přes okraj úzkého mostu, kde se ve své těžké zbroji zřítili do vody v příkopu. Chvíli jim potrvá, než se odtamtud vyhrabou. To by mu mělo dát víc než dost času.

Za sebou slyšel, jak mu bratři pomáhají dokončit jeho dílo. Na druhé straně mostu se rozjeli k bráně, zaútočili na strážce a odzbrojili je, než měli vůbec možnost se vzpamatovat. Nato bránu zastoupili a zahradili, čímž už tak zmatené strážce rozhodili ještě víc a Roycovi poskytli příležitost proklouznout jim za zády.

Royce se předklonil v sedle a rozjel se k otevřené mříži. Ta se však nyní začala spouštět a on přinutil koně k ještě větší rychlosti. Sklonil hlavu a proletěl obrovským obloukem těsně předtím, než se mohutná mříž se zaduněním dovřela.

S divoce tlukoucím srdcem se ocitl na vnitřním nádvoří, zpomalil a rozhlédl se kolem sebe. Ještě nikdy tu nebyl a v obklopení silných kamenných zdí, jež sahaly do výšky několika pater, si připadal dezorientovaný a ztracený. Všude kolem proudily sem a tam davy nádeníků a služebných s vědry vody a různým zbožím. Naštěstí zde na něj nečekali žádní rytíři. Neměli přece důvod obávat se útoku.

Royce zoufale přejížděl pohledem po hradbách v naději, že někde zahlédne svou nevěstu.

Nic však nespatřil. Zachvátila jej panika. Co když ji odvedli někam jinam?

„GENEVIEVE!“ rozkřičel se.

Rozhlížel se všemi směry, horečně se i se svým řehtajícím koněm otáčel ze strany na stranu, najednou mu ale došlo, že vlastně nemá sebemenší ponětí, kde hledat. Neměl žádný plán. Popravdě ani příliš nevěřil, že se dostane takhle daleko.

Royce se pustil do usilovného přemýšlení a snažil se dojít k rychlému rozhodnutí. Urození budou patrně žít ve vyšších poschodích, uvažoval, aby je neobtěžoval zápach z ulice a obyčejní lidé a aby si mohli užívat větru a slunce, co hrdlo ráčí. Tam si tedy nepochybně odvedli i Genevieve.

Ta myšlenka ho znovu naplnila hněvem.

Přinutil se ovládnout své emoce, kopl koně do slabin a cvalem se rozjel přes nádvoří. Po cestě míjel šokované služebné, kteří se při pohledu na něj zastavovali a zapomínali na svou práci. Po chvíli před sebou spatřil široké, točité schodiště. Dojel až k němu, seskočil z koně, ještě než se zastavil a sotva dopadl na zem, rozběhl se po schodech nahoru. Běžel po spirálovitém schodišti dokola a dokola, poschodí za poschodím, znovu a znovu. Ani netušil, kam že to utíká, usoudil ale, že bude nejlepší začít seshora.

Royce konečně dorazil na konec schodiště v nejvyšším podlaží a stěží popadal dech.

„Genevieve!“ zakřičel a doufal – modlil se – aby odpověděla.

Nedostalo se mu však žádné odezvy. Zaplavovala ho čím dál tím větší hrůza.

Namátkou si vybral jednu z chodeb, rozběhl se jí a v duchu žadonil, aby to byla ta správná. Uháněl dál, když tu se na jedné straně znenadání otevřely dveře a zpoza nich vykoukla něčí hlava. Patřila muži, urozenému, s malou, zavalitou postavou, rozpláclým nosem a řídnoucími vlasy.

Mračil se na Royce, zjevně si z jeho nuzného oděvu dokázal vyvodit, že se jedná o prostého venkovana, a nakrčil nos, jako by se díval na něco nechutného.

„Hej!“ zařval na něj. „Co děláš v našem—“

Royce nemeškal. Sotva se po něm pohoršený šlechtic vrhl, praštil ho pěstí do obličeje a poslal ho po zádech na zem.

Rychle nahlédl do místnosti, z níž muž vyšel, kdyby tam náhodou našel svou milou. Byla však prázdná.

Dal se znovu do běhu.

„GENEVIEVE!“ rozkřikl se Royce.

Vtom najednou odněkud z dálky uslyšel v odpověď tlumený výkřik.

Srdce se mu zastavilo a on se zarazil na místě jako přibitý ve snaze určit, odkud výkřik přišel. Velice dobře si uvědomoval, že nemá mnoho času, že po něm co nevidět půjde celá armáda. Se zrychleným dechem proto utíkal dál a nepřestával volat její jméno.

A pak to uslyšel znovu – další přidušený výkřik. Royce věděl, že je to ona. Srdce se mu divoce rozbušilo. Je tady nahoře. A on je k ní blíž a blíž.

Konečně doběhl na konec chodby a v tom okamžiku se zpoza posledních dveří nalevo ozval jekot. Na nic nečekal, svěsil rameno a vrazil jím přímo do starobylých dubových dveří.

Rozletěly se dokořán a Royce vrávoravě vpadl dovnitř. Ocitl se v přepychem oplývající komnatě, deset krát deset metrů, s vysokým, klenutým stropem, okny vytesanými v kamenných zdech a obrovským krbem. Uprostřed stála veliká, luxusní postel s nebesy. Royce dosud nikdy nic podobného neviděl. V tu chvíli ho ovšem mnohem více zaujalo, co spatřil na ní. Zalila ho nesmírná úleva. Na hromadě kožešin tam ležela jeho milovaná Genevieve.

S uspokojením shledal, že má na sobě stále všechno oblečení a svíjí se a kope kolem sebe, zatímco s ní Manfor zezadu zápasí. Royce byl vzteky bez sebe. Ten zmetek si tam klidně osahává jeho nevěstu a snaží se z ní strhnout šaty. Ještě že to Royce stihl včas.