Toužení

T O U Ž E N Í

(ZÁHADA RILEY PAIGE – KNIHA Č. 3)

B L A K E P I E R C E

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem nejprodávanější mystery série RILEY PAGE, která obsahuje tajuplné thrillery, plné napětí, NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1), POSEDLOST (kniha č. 2) a TOUŽENÍ (kniha č. 3). Blake Pierce je rovněž autorem mystery série MACKENZIE WHITE.

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1), která získala více než 100 pětihvězdičkových hodnocení, je zdarma ke stažení na Google Play!

Zapálený čtenář a celoživotní fanoušek mystery a thriller žánrů, Blake, se zajímá o názory svých čtenářů, a tak ho neváhejte kontaktovat na stránkách www.blakepierceauthor.com, abyste se dověděli více a byli s ním v kontaktu.

Copyright © 2016 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou případů povolených podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora. Tento ebook je licencován pro vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným osobám. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro vaše použití, vraťte ji prosím a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme vám za respektování tvrdé práce tohoto autora. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorovy představivosti nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná. Obrázek na přebalu Copyright GoingTo použit s licencí od Shutterstock.com.

KNIHY OD AUTORA BLAKE PIERCE

RILEY PAIGE MYSTERY SÉRIE

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

MYSTERY SÉRIE MACKENZIE WHITE

NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

MYSTERY SÉRIE AVERY BLACK

DŮVOD ZABÍJET (kniha č. 1)

OBSAH

PROLOG

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ

PROLOG

Janine myslela, že dole u břehu spatřila něco tmavého. Bylo to velké a černé, a zdálo se, že se to v jemně šplouchající vodě pohnulo.

Dala si šluk z dýmky s marihuanou a podala ji zpátky svému příteli. Mohla to být nějaká hodně velká ryba? Nebo nějaký jiný tvor?

Janine se trochu otřásla a řekla si, že se nesmí svou představivostí nechat ovládnout. Kdyby se nechala vystrašit, zničilo by to její náladu po kouření. Jezero Nimbo byla ohromná umělá nádrž, dobře zásobená rybami pro rybaření, jako spousta dalších jezer v Arizoně. Příběhy o lochnesské nestvůře se tu nikdy nevyprávěly.

Slyšela, jak Colby řekl, "No teda, jezero hoří!"

Janine se obrátila a pohlédla na svého přítele. Jeho pihovatý obličej a zrzavé vlasy zářily v pozdním odpoledním slunci. Právě si šlukl z dýmky a idiotsky užasle zíral na vodu.

Janine se zahihňala. "Jen záříš, kámo," řekla. "V každém ohledu."

"Jo, ale jezero taky," řekl Colby.

Janine se otočila a rozhlédla se po jezeře Nimbo. I když ona sama ještě omamné účinky plně nepociťovala, pohled to byl nádherný. Pozdně odpolední slunce zažehlo stěny kaňonu planoucí rudou a zlatou barvou. Voda odrážela barvy jako velké hladké zrcadlo.

Vzpomněla si, že španělské slovo nimbo znamená svatozář. Ten název naprosto seděl.

Znovu si vzala do ruky dýmku a zhluboka natáhla, až v krku pocítila vítané pálení. Omamný účinek se každou chvílí musí dostavit. To bude legrace.

Co to ale bylo, ten černý stín dole u vody?

Jen světelný klam, říkala si Janine.

Ať už to bylo cokoliv, bylo nejlepší to ignorovat, než se tím nechat znepokojit nebo vystrašit. Vše ostatní bylo tak dokonalé. Toto bylo jejich oblíbené místo, její a Colbyho – tak nádherné, schované za jednou ze zátok na jezeře, stranou od kempů, pryč od všeho a od všech.

S Colbym sem obvykle chodívali o víkendech, ale dnes odešli dřív ze školy a vydali se sem. Počasí během pozdního léta bylo příliš lákavé. Tady bylo mnohem chladněji a bylo to tu mnohem hezčí než ve Phoenixu. Colbyho staré auto bylo zaparkováno u polní cesty za nimi.

Když se podívala na jezero, pocítila záplavu nového rozpoložení - cítila se silně drogově omámená. Jezero se zdálo až příliš intenzivně nádherné, než aby se na něj dál dívala. A tak se podívala na Colbyho. On ale také vypadal intenzivně nádherný. Popadla ho a políbila. On jí polibek opětoval. Ten polibek byl úžasný. On celičký vypadal skvěle a měla z něj skvělý pocit.

Odtáhla své rty od jeho a podívala se mu do očí, udýchaně vyslovila, "Nimbo znamená svatozář, věděl jsi to?"

"Páni," řekl. "Panejo."

Jeho hlas zněl, jako by to byla ta nejúžasnější věc, kterou kdy v životě slyšel. Vypadal a zněl tak legračně, když to říkal, jako by to bylo posvátné nebo tak něco. Janine se začala smát a Colby se k ní přidal. Za pár okamžiků byli zamotaní v náručí toho druhého, jejich ruce tápaly a hladily.

Janine se podařilo vyprostit.

"Co se děje?" Zeptal se Colby.

"Nic," odpověděla Janine.

V mžiku ze sebe strhla své tričko. Colby vykulil oči.

"Co to děláš?" zeptal se.

"Co si myslíš, že dělám?"

Začala bojovat s jeho tričkem, snažila se ho z něj sundat.

"Počkej chvilku," řekl Colby. "Tady?"

"Proč ne tady? Je to lepší než zadní sedadlo tvého auta. Nikdo se nedívá."

"Ale co když se objeví loď..."

Janine se zasmála. "Když se objeví loď, tak co? Koho to zajímá?"

Colby nyní začal spolupracovat, pomáhal jí dostat se ze svého trička. Oba byli nemotorní vzrušením, které to rozechvění jen zesílilo. Janine nechápala, proč se tu na to nevrhli dřív. Nebylo to poprvé, kdy tu kouřili trávu.

Ale Janine si stále připomínala ten obrys u vody. Něco tam bylo a dokud nepřijde na to, co to je, bude se jí to připomínat a mohlo by to všechno pokazit.

Zatímco lapala po dechu, postavila se.

"Pojď," řekla. "Pojďme se na něco podívat."

"Cože?" Zeptal se Colby.

"Já nevím. Prostě pojď."

Vzala Colbyho za ruku a klopýtali po drsném svahu směrem k břehu. Janino opojení se nyní zkazilo. Nesnášela, když se to stalo. Čím dříve zjistí, že to je něco neškodného, tím dříve znovu získá svůj předchozí dobrý pocit.

Přesto si ale začínala přát, aby její pocit omámení byl býval nepřišel tak rychle a tak intenzivně.

S každým krokem bylo možné vidět objekt stále jasněji. Byl z černého plastu a tu a tam se černé bubliny objevovaly na vodní hladině. A hned vedle něj bylo něco malého a bílého.

Když byla Janine jen kousíček od vody, viděla, že to je velký černý pytel na odpadky. Na konci byl otevřený a z otvoru trčel tvar ruky, nepřirozeně bledé ruky.

Nejspíš figurína, pomyslela si Janine.

Sklonila se nad vodou, aby se podívala zblízka. Nehty byly namalovány křiklavě červenou barvou, která silně kontrastovala s bledostí. Janine jako by projel elektrický proud, uvědomila si něco hrozného.

Ruka byla skutečná. Byla to ženská ruka. Pytel obsahoval mrtvé tělo.

Janine začala křičet. Slyšela, jak Colby začal také vřeštět.

A věděla, že nebudou schopni přestat křičet ještě dlouhou dobu.

KAPITOLA PRVNÍ

Riley věděla, že snímky, které se chystala ukázat, budou její studenty FBI akademie šokovat. Někteří z nich je zřejmě nebudou schopní zpracovat. Očima přelétla po dychtivých mladých tvářích, které ji sledovaly z půlkruhu vedle sebe zarovnaných stolů.

Uvidíme, jak budou reagovat, pomyslela si. Mohlo by to pro ně být důležité.

Riley samozřejmě věděla, že v celé škále trestných činů jsou sériové vraždy vzácné. I tak se tito mladí lidé musí naučit všechno, co by měli vědět. Touží po tom stát se agenty FBI a brzy zjistí, že většina místních policistů nemá se sériovým případy žádné zkušenosti. A zvláštní agentka Riley Paige je na sériové vraždy odbornice.

Stiskla dálkové ovládání. První snímky, které se na velké obrazovce objevily, neměly s násilím nic společného. Bylo to pět portrétů žen, nakreslených uhlem, od mladých až po střední věk. Všechny ženy byly atraktivní a usměvavé a portréty byly nakresleny dovedně člověkem, který miluje umění.

Jak Riley mačkala ovladač, pronesla, "Těchto pět kreseb bylo provedeno před osmi lety umělcem jménem Derrick Caldwell. Každé léto vydělal spoustu peněz kreslením portrétů turistů na Dunes Beach promenádě zde ve Virginii. Tyto ženy byly mezi jeho posledními klienty."

Po posledních pěti portrétech Riley znovu klikla. Další fotografie byl odporný snímek otevřené pultové mrazničky s torzem ženského těla. Slyšela, jak její studenti vyjekli.

"To se stalo s těmi ženami," řekla Riley. "Zatímco je kreslil, Derrick Caldwell nabyl přesvědčení, abych použila jeho vlastní slova, že jsou ´příliš krásné na to, aby žily." Takže jednu po druhé sledoval, zabil, rozřezal a uložil ve svém mrazáku."

Riley znovu klikla a snímky, které se vzápětí zobrazily, byly ještě více šokující. Byly to fotografie pořízené týmem ústavu soudního lékařství poté, co těla znovu sestavil.

Riley řekla: "Caldwell ve skutečnosti ´zpřeházel´ části těl tak, aby ženy byly k nepoznání."

Riley se obrátila k učebně. Jeden student se řítil k východu a držel se za břicho. Jiní vypadali, že budou každou chvíli zvracet. Někteří byli v slzách. Zdálo se, že jen hrstka vyhlíží nevzrušeně.

Paradoxně se Riley cítila docela jistá, že klidní studenti jsou ti, kteří by nepřežili školicí akademii. Pro ně to byly jen obrázky, nikoli něco skutečného. Nebyli by schopní zvládnout skutečnou hrůzu, když by jí museli čelit z první ruky. Nebyli by schopní zvládnout osobní šok, post-traumatický stres, kterým by následně trpěli. Vize planoucí pochodně se jí čas od času vkradla do jejího vědomí, ale její PTSD ustupovalo. Uzdravovala se. Ale byla si jistá, že je nejprve potřeba něco cítit, aby se z toho mohl člověk vzpamatovat.

"A teď," prohlásila Riley, "pronesu pár prohlášení a vy mi řeknete, jestli jsou mýtem nebo skutečností. Tady je to první. ´Většina sériových vrahů zabíjí ze sexuálních důvodů.´ Mýtus nebo skutečnost?"

Mezi studenty se zvedly ruce. Riley ukázala na obzvlášť dychtivě vyhlížejícího studenta v první řadě.

"Skutečnost?" zeptal se student.

"Ano, skutečnost," potvrdila Riley. "Ačkoliv mohou existovat jiné důvody, sexuální motiv je nejčastější. To může mít různé formy, někdy poněkud bizarní. Klasickým příkladem je Derrick Caldwell. Lékař stanovil, že spáchal na oběti nekrofilní čin předtím, než je rozporcoval."

Riley viděla, že si většina jejích studentů píše na laptopech poznámky. Pokračovala, "A tady je další prohlášení. ´Sérioví vrazi na svých obětech působí postupem času stále více násilí.´"

Ruce se opět zvedly. Tentokrát Riley ukázala na studenta, který byl o pár řad dál.

"Skutečnost?" řekl student.

"Mýtus," řekla Riley. "I když jsem už samozřejmě viděla nějaké výjimky, většina případů nevykazují v průběhu času žádné takové změny. Úroveň násilí Derricka Caldwella zůstala během jeho zabíjení konzistentní. Ale byl bezohledný, stěží by se dal nazvat strůjcem zla. Stal se chamtivým. Zmocnil se svých obětí během měsíce a půl. Takovým vzbuzením pozornosti se jeho zadržení stalo nevyhnutelným."

Podívala se na hodiny a viděla, že její hodina vypršela.

"To je pro dnešek vše," uzavřela. "Ale o masových vrazích stále koluje mnoho mylných domněnek a mýtů. Úřad pro analýzu chování data shromáždil a analyzoval a já jsem pracovala na sériových případech po celé zemi. Stále máme mnoho informací, které musíme probrat."

Třída se rozešla a Riley začala balit své materiály a chystala se jít domů. Tři nebo čtyři studenti se shlukli kolem jejího stolu a chtěli jí klást otázky.

Student se zeptal, "Agentko Paige, nezabývala jste se případem Derricka Caldwella?"

"Ano," řekla Riley. "To je příběh na jindy."

Byl to také příběh, který netoužila vyprávět, ale to neřekla.

Mladá žena se zeptala, "Byl Caldwell za své zločiny někdy odsouzen?"

"Ještě ne," pronesla Riley.

Riley se snažila nebýt nezdvořilá, protáhla se kolem studentů a zamířila k východu. Caldwellova poprava nebylo něco, o čem chtěla diskutovat. Pravdou bylo, že čekala, že bude každým dnem naplánována. Jako člověk, který ho zajal, obdržela nabídku přihlížet jeho usmrcení. Ještě se nerozhodla, jestli půjde.

Riley měla dobrý pocit, zatímco vycházela z budovy do příjemného zářijového odpoledne. Konec konců byla stále na dovolené.

Trpěla PTSD od chvíle, kdy ji maniakální zabiják držel v zajetí. Utekla a nakonec svého mučitele dostala. Ale ani v ten okamžik si dovolenou nevzala. Vrhla se rovnou na dokončení dalšího případu. Byl to hrozný případ v severním New Yorku, který skončil tím, že vrah spáchal sebevraždu přímo před ní tak, že si podřízl krk.

Ten okamžik ji stále pronásledoval. Když se na ni její vedoucí, Brent Meredith, obrátil s jiným případem, odmítla ho přijmout. Místo toho na návrh Mereditha souhlasila s výukou třídy na FBI Akademii v Quanticu.

Jak nasedla do svého auta a vyrazila domů, Riley si pomyslela, jak moudré to bylo rozhodnutí. Konečně měl její život nádech míru a klidu.

A přesto, jak jela, začal ji zaplavovat známý pocit, který jí dokázal rozbušit srdce uprostřed jasně modrého dne. Byl to pocit očekávání a ona si uvědomila, že se chystá něco zlověstného.

A i když si sama sebe představovala, jak v tomto klidu žije už navždy věděla, že nebude trvat věčně.

KAPITOLA DRUHÁ

Riley pocítila záchvěv hrůzy v momentě, když jí začalo bzučet v kabelce. Zastavila se před vchodem svého nového domu a vyndala svůj telefon. Rozbušilo se jí srdce.

Byl to vzkaz od Brenta Mereditha.

Zavolejte mi.

Riley začala mít obavy. Její šéf se možná jenom chce zeptat, jak se jí vede. To poslední dobou dělal často. Na druhé straně by po ní mohl chtít, aby se vrátila do práce. Co by pak dělala?

Samozřejmě, že řeknu, že ne, říkala si Riley.

To by ale nemuselo být zrovna snadné. Svého šéfa měla ráda a věděla, že dokáže být velice přesvědčivý. Bylo to rozhodnutí, které nechtěla udělat a tak telefon odložila.

Když otevřela domovní dveře a vstoupil do světlého, čistého prostoru svého nového domova, momentální úzkost Riley opustila. Od doby, co se sem nastěhovala, se všechno zdálo být správné.

Zazněl příjemný hlas.

"¿Quién es?"

"Soy yo," zavolala Riley. "Jsem doma, Gabrielo."

Zavalitá guatemalská žena středního věku vyšla z kuchyně a sušila si ruce utěrkou. Bylo dobré spatřit Gabrielinu usmívající se tvář. Byla letitá rodinná hospodyně, dlouho předtím, než se Riley rozvedla s Ryanem. Riley byl vděčná za to, že Gabriela souhlasila, že se k Riley a její dceři nastěhuje.

"Jak ses měla?" Zeptala se Gabriela.

"Skvěle," řekla Riley.

"¡Qué bueno!"

Gabriela opět zmizela v kuchyni. Po celém domě se šířila vůně báječné večeře. Slyšela, jak Gabriela začala zpívat španělsky.

Riley stála ve svém obývacím pokoji a vychutnávala si své okolí. S dcerou se sem přestěhovala teprve nedávno. Malý farmářský domeček, ve kterém žily, když se jí rozpadlo manželství, byl příliš izolovaný na to, aby byl bezpečný. Kromě toho Riley cítila naléhavou potřebu změny, jak pro sebe tak pro svou dceru. Nyní, když bylo po rozvodu a Ryan posílal štědré alimenty, byl čas začít žít zcela nový život.

Bylo tu ale stále pár posledních věcí, které bylo třeba vyřešit. Některý nábytek byl poměrně starý a jako by do tak neposkvrněného prostředí ani nepatřil. Bude muset najít náhradu. Jedna ze stěn vypadala velmi prázdná a Riley došly obrázky, které by tam mohla pověsit. Řekla si, že musí jít s April tento víkend nakupovat. Ta myšlenka Riley uklidňovala a měla pocit, že je normální žena s pěkným rodinným životem, spíš než agent, který pátrá po nějakém deviantním vrahovi.

Teď přemýšlela – kde je April?

Zastavila se poslouchala. Z Aprilina pokoje v patře nevycházela žádná hudba. Pak uslyšela, jak její dcera vykřikla.

Aprilin hlas vycházel ze dvorku. Riley zalapala po dechu a spěchala skrze jídelnu ven na zadní terasu. Když spatřila Aprilin obličej a tělo, jak vykouklo nad plotem mezi zahradami, Riley okamžik trvalo, než si uvědomila, co se děje. Pak se uklidnila a sama pro sebe se zasmála. Její automatické panikaření bylo přehnané. Ale bylo to instinktivní. Bylo to ještě nedávno, když Riley April zachránila ze spárů šílence, který se na ni zaměřil kvůli pomstě na její matku.

April zmizela z dohledu a pak se znovu vynořila a křičela radostí. Skákala na sousedově trampolíně. Spřátelila se s dívkou, která tam žila, teenagerem, který byl v Aprilině věku a dokonce chodil na stejnou střední školu.

"Dávej pozor!" Volala Riley na April.

"Jsem v pořádku, mami!" Zavolala na ni bez dechu April.

Riley se znovu zasmála. Byl to neznámý zvuk, pramenící z pocitů, které už téměř zapomněla. Chtěla si zvyknout na to, znovu se smát.

Chtěla si také zvyknout na radostný výraz na tváři své dcery. Zdálo se to jako by to bylo teprve včera, když byla April strašně vzpurná a zasmušilá, dokonce to bylo příliš i na teenagera. Riley to mohla April sotva vyčítat. Riley věděla, že nebyla jako matka velmi dobrá. Dělala vše proto, aby to mohla změnit.

To byla jedna věc, kterou měla obzvláště ráda na tom, mít volno od práce v terénu, která se vyznačovala dlouhými, nepředvídatelnými hodinami práce, často ve vzdálených lokalitách. Nyní se její rozvrh prolínal s Apriliným a Riley se děsila možnosti, že se to jeden den bude muset změnit.

Nejlepší bude užívat si to dokud mohu, pomyslela si.

Riley se vrátila do domu právě včas, zrovna zaslechla zazvonit zvonek.

Zavolala, "Já to vyřídím, Gabrielo."

Otevřela dveře a byla překvapen, když před sebou spatřila usmívajícího se muže, kterého předtím nikdy neviděla.

"Ahoj," řekl trochu stydlivě. "Já jsem Blaine Hildreth, od vedle. Tvoje dcera tam teď je s mou dcerou Crystal." Podal Riley krabici a dodal, "Vítej v naší čtvrti. Přinesl jsem ti malý dárek na přivítanou."

"Ó," řekla Riley. Byla zaskočená tou nezvyklou srdečností. Trvalo jí chvíli, než řekla, "Prosím, pojď dál."

Neohrabaně přijala krabici a nabídla mu místo v křesle v obývacím pokoji. Riley se posadila na pohovku, dárkovou krabici měla položenou na klíně. Blaine Hildreth na ni hleděl s očekáváním.

"To je od vás tak hezké," řekla a otevřela balíček. Byla v něm smíšená sada barevných hrnečků, dva z nich s motýly a další dva s květinami.

"Jsou krásné," řekla Riley. "Dáte si kávu?"

"Rád," řekl Blaine.

Riley zavolala na Gabrielu, která přišla z kuchyně.

"Gabrielo, mohla bys nám přinést kávu v těchto hrnečcích?" řekla a podala jí dva hrnky. "Blaine, jak ji pijete?"

"Černá bude vyhovující."

Gabriela vzala hrnky do kuchyně.

"Jmenuji se Riley Paige," řekla Blainovi. "Díky za návštěvu. A děkuji za dárek."

"Není zač," řekl Blaine.

Gabriela se vrátila s dvěma hrnky lahodné horké kávy a pak odešla zpět ke své práci v kuchyni. Riley si, poněkud v rozpacích, uvědomila, že si svého souseda měří. Nyní, když byla sama, se tomu nedokázala ubránit. Doufala, že si toho nevšiml.

Nu což, pomyslela si. Možná dělá totéž se mnou.

Nejprve si všimla, že nemá snubní prsten. Ovdovělý nebo rozvedený, vydedukovala.

Za druhé odhadovala, že mu je asi jako jí, možná je o něco mladší, nejspíš je před čtyřicítkou.

Nakonec si všimla, že dobře vypadá – nebo alespoň přiměřeně dobře. Vlasy mu ustupovaly, což mu ale nijak neškodilo. A zdálo se, že je štíhlý a fit.

"Takže, co děláte za práci?" Zeptala se Riley.

Blaine pokrčil rameny. "Vlastním restauraci. Znáte Blainův gril v centru?"

Riley byla příjemně překvapena. Blainův gril bylo jedno z nejhezčích míst pro neformální oběd zde ve Fredericksburgu. Slyšela, že je úžasný na večeře, ale neměla příležitost ho vyzkoušet.

"Znám to místo," odpověděla.

"No, tak to je moje," řekl Blaine. "A ty?"

Riley se dlouze nadechla. Nikdy nebylo snadné povědět úplně neznámému člověku o tom, čím se živí. Obzvláště muži se tím cítili zastrašeni.

"Pracuji u FBI," řekla. "Jsem – terénní agentka."

Blaine vykulil oči.

"Opravdu?" řekl.

"No, momentálně jsem na dovolené. Učím na akademii."

Blaine se k ní s rostoucím zájmem naklonil.

"Panejo." Jsem si jistý, že máš mnoho skutečných příběhů. Rád bych si nějaký poslechl."

Riley se trochu nervózně zasmála. Přemýšlela, zda bude vůbec kdy schopna někomu mimo kancelář vyprávět o některých věcech, které viděla. A bylo by ještě těžší hovořit o některých věcech, které provedla.

"Myslím, že ne," řekla trochu ostře. Riley viděla, jak Blaine ztuhl a uvědomila si, že její tón byl docela drzý.

Sklonil hlavu a řekl, "Omlouvám se. Rozhodně jsem nechtěl, aby ses cítila nepříjemně."

Potom si chvíli povídali, ale Riley si uvědomovala, že její nový soused je trochu rezervovanější. Poté, co se zdvořile rozloučil a odešel, Riley za ním zavřela dveře a povzdechla si. Nebyla zrovna přístupná, uvědomila si. Žena, která začínala nový život, byla stále stejná stará Riley.

Ale řekla si, že na tom zrovna teď nezáleží. Vrhnout se do vztahu byla úplně poslední věc, kterou teď potřebovala. Její život vyžadoval pořádné urovnání a ona právě začínala dělat v tom směru nějaký pokrok.

Přesto bylo hezké strávit pár minut v rozhovoru s atraktivním mužem a pocítila úlevu nad tím, že má konečně sousedy – a to příjemné.

*

Když se Riley s April usadily ke stolu k večeři, April nemohla odtrhnout ruce od svého smartphonu.

"Přestaň, prosím, posílat zprávy," řekla Riley. "Je čas na večeři."

"Za chvíli, mami," řekla April. A pořád textovala.

Riley byla jen mírně podrážděna tím, jak puberťácky se April chová. Pravdou bylo, že to mělo výhodu. April se letos dařilo ve škole skvěle a začala poznávat nové přátele. Podle Riley to byla mnohem lepší parta dětí, než se kterými se April scházela předtím. Riley hádala, že si April nyní píše s chlapcem, o kterého se zajímá. Zatím se však o něm April vůbec nezmínila.

April přestala psát, když z kuchyně přišla Gabriela s podnosem plným chiles rellenos. Když naservírovala kouřící, lahodné plněné papriky na kuchyňský stůl, April se škodolibě zahihňala.

"Jsou dost pikantní, Gabrielo?" zeptala se.

"Sí," řekla Gabriela a také se chichotala.

Všechny tři měly mezi sebou takový vtip. Ryan nesnášel jídla, která byla příliš kořeněná. Ve skutečnosti je nemohl vůbec jíst. Pokud šlo o April a Riley, pak čím pálivější, tím lepší. Gabriela se už nemusela hlídat – nebo aspoň ne tolik jako dřív. Riley pochybovala, zda by ona nebo April vůbec zvládly Gabrieliny původní guatemalské recepty.

Když Gabriela všem třem naservírovala jídlo, řekla Riley, "Ten gentleman je guapo, no?"

Riley cítila, jak se začervenala. "Hezký? Nevšimla jsem si, Gabrielo."

Gabriela vyprskla smíchy. Přisedla si k nim ke stolu a začala pobrukovat veselou písničku. Riley hádala, že to je guatemalská zamilovaná píseň. April hleděla na svou matku.

"Jaký pán, mami?" zeptala se.

"Oh, náš soused nás nedávno navštívil –"

April ji vzrušeně přerušila. "Panebože! Byl to táta Crystal? Byl, že ano! Není úžasný?"

"A myslím, že je svobodný." Vložila Gabriela.

"OK, dejte pokoj," řekla Riley se smíchem. "Dejte mi prostor k žití. Nepotřebuji, abyste se mě vy dvě snažily dohodit tomu chlápkovi od vedle."

Všechny se pustily do plněných paprik a večeře byla téměř u konce, když Riley ucítila, jak jí bzučí v kapse telefon.

Zatraceně, pomyslela si. Neměla jsem si ho brát ke stolu.

Bzučení pokračovalo. Musela ho vzít. Od doby, kdy dorazila domů, jí Brent Meredith zanechal další dvě zprávy a ona si pořád říkala, že mu zavolá později. Už to nemohla dále odkládat. Omluvila se, zvedla se od stolu a přijala hovor.

"Riley, nerad vás ruším," řekl její šéf. "Ale opravdu potřebuji vaši pomoc."

Riley byla překvapena, když uslyšela, jak ji Meredith oslovil jejím křestním jménem. To bylo nezvyklé. Přestože cítila, že jsou si poměrně blízcí, obvykle ji oslovoval jako agentku Paige. Obvykle byl odměřený, někdy až skoro strohý.

"Co se děje, pane?" Zeptala se Riley.

Meredith se na chvíli odmlčel. Riley se divila, proč je tak zdrženlivý. Zkazilo jí to náladu. Byla si jistá, že jí sdělí přesně ty zprávy, kterých se děsila.

"Riley, žádám vás o osobní laskavost," řekl a znělo mnohem méně autoritativně, než obvykle. "Byl jsem požádán o to, abych se podíval na vraždy ve Phoenixu."

Riley byla překvapena. "Jednu vraždu?" zeptala se. "Proč by to vyžadovalo FBI?"

"Mám starého přítele v oblastním úřadu ve Phoenixu," řekl Meredith. "Garrett Holbrook. Chodili jsme spolu na akademii. Jeho sestra Nancy byla obětí."

"Je mi to tak líto," řekla Riley. "Ale místní policie..."

V Meredithově hlase zazněl vzácný náznak prosby.

"Garrett opravdu potřebuje naši pomoc. Byla to prostitutka. Prostě zmizela a pak se její tělo objevilo v jezeře. Chce, abychom to prošetřili jako práci sériového vraha."

Riley se ta žádost zdála být divná. Prostitutky často mizely, aniž by byly zabity. Někdy se rozhodli vykonávat svou práci někde jinde. Nebo s tím prostě skončit.

"Má nějaký důvod si to myslet?" zeptala se.

"Nevím, odpověděl Meredith. "Možná tomu chce věřit, abychom se do toho zapojili. Ale jak víte, je pravda, že prostitutky jsou pro sériové vrahy častým terčem. "

Riley věděla, že je to pravda. Životní styl prostitutek z nich dělal vysoce rizikový cíl. Byly viditelné a přístupné, samy s cizími lidmi, často drogově závislé.

Meredith pokračoval, "Volal mi osobně. Slíbil jsem mu, že do Phoenixu pošlu své nejlepší lidi. A to samozřejmě – včetně vás. "

Riley byla dojata. Meredith jí neusnadňoval říci "ne".

"Snažte se mě, prosím, pochopit, pane," řekla. "Nemůžu si jen tak vzít něco nového."

Riley se cítila částečně nečestně. Nemohu nebo nechci? ptala se sama sebe. Poté, co byl zajata a mučena sériovým vrahem, všichni trvali na tom, aby si vzala volno z práce. Snažila se to udělat, ale zjistila, že zoufale potřebuje být zpět v práci. Teď přemýšlela, co to zoufalství mělo vlastně znamenat. Byla bezohledná a sebezničující a měla dost co dělat, aby dostala svůj život pod kontrolu. Když konečně zabila Petersona, jejího mučitele, měla pocit, že už bude všechno v pořádku. Ale stále ji pronásledovala, a ona byla s nové problémy ohledně vyřešení jejího posledního případu.

Ale po chvilce dodala: "Potřebuji víc času mimo terén. Já jsem stále technicky na dovolené a opravdu se snažím dát si svůj život dohromady."

Následovalo dlouhé ticho. Neznělo to, jako že se Meredith bude dohadovat, natož upozornit na svou hodnost. Ale také neřekne, že to je v pořádku. V nátlaku nepoleví.

Slyšela, jak si Meredith dlouze a smutně povzdychl. "Garrett se od Nancy odcizil na mnoho let. A to, co se jí stalo, ho teď uvnitř sžírá. Myslím, že je v tom poučení, nebo ne? Neberte nikoho ve svém životě jako samozřejmost. Vždy na vztahu pracujte."

Riley téměř spadl telefon. Meredithova slova se dotkla citlivého místa, kterého se už nikdo dlouho nedotkl. Riley ztratila kontakt se svou starší sestrou již před lety. Odcizily se a ona na Wendy už dlouhou dobu nepomyslela. Neměla ani tušení, co její vlastní sestra dělá právě teď.

Po další odmlce Meredith řekl, "Slibte mi, že si to promyslíte."

"Promyslím si to," řekla Riley.

Telefonát ukončili.

Cítila se hrozně. Meredith ji zažil během hrozných časů a nikdy se vůči ní neprojevil tak zranitelný. Nechtěla ho zklamat. A právě mu slíbila, že si to promyslí.

A i když po tom zoufale toužila, Riley si nebyla jistá, že bude schopná říci ne.