Kdyby to věděla

Copyright © 2015 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora. Tento e-book je licencován výlučně pro vaše osobní využití. Tento e-book nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným osobám. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro vaše použití, vraťte ji prosím a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autor na vznik tohoto titulu vynaložil. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorovy představivosti nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná. Autorem obrázku na přebalu je Elena Belskaya, je používán pod licencí společnosti Shutterstock.com.

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem RILEY PAGE mysteriózní série bestsellerů, která zahrnuje dvanáct knih (a přibývají další). Blake Pierce je taky autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která pozůstává z osmi knih; mysteriózní série AVERY BLACK, pozůstávající ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE, pozůstávající z pěti knih; mysteriózní série MAKING OF RILEY PAIGE, pozůstávající z dvou knih (a přibývají další); a mysteriózní série KATE WISE, pozůstávající ze dvou knih (a přibývají další).

Zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů, Blake ocení zpětnou vazbu, a tak neváhejte, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

KNIHY OD BLAKA PIERCE

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ JESSIE HUNT

DOKONALÁ MANŽELKA (kniha č. 1)

DOKONALÝ BLOK (kniha č. 2)

DOKONALÝ DŮM (kniha č. 3)

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ CHLOE FINE

STÍNY MINULOSTI (kniha č. 1)

MYSTERIÓZNÍ SÉRIE KATE WISE

KDYBY TO VĚDĚLA (kniha č.1)

KDYBY TO VIDĚLA (kniha č.2)

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

VÁBENÍ (kniha č. 3)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)

CHLADNÁ (kniha č. 8)

SLEDOVANÁ (kniha č. 9)

ZTRACENÁ (kniha č. 10)

POHŘBENÁ (kniha č. 11)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ MUSÍ (kniha č. 5)

JEŠTĚ NEŽ POCÍTÍ (kniha č. 6)

Prolog

Nevšiml si, že by ho někdo sledoval, když se v noci plížil tichou předměstskou ulicí. Byla jedna hodina ráno a byla to taková ta čtvrť, kde lidé chodili spát ve slušnou hodinu, hlučná noční zábava se skládala z o jednu sklenici vína více při sledování The Bachelor.

Bylo to jedno z těch míst, kterými tak pohrdal.

Lidé zde platili poplatky majetkovým sdružením, sbírali výkaly svých psů do malých plastových sáčků, aby neurazili své sousedy, a jejich děti jistě sportovaly nejen ve středoškolských ligách, ale i v těch soukromých. Svět byl jejich hřiště. Cítili se v bezpečí. Samozřejmě, zamykali dveře a nastavovali alarmy, ale nakonec se cítili bezpečně.

To se mělo změnit.

Vstoupil na trávník. Jistě teď bude doma. Její manžel byl na služební cestě v Dallasu. Věděl, které okno vedlo do její ložnice. A věděl také, že alarm v zadní části domu byl vadný, když pršelo.

Posunul se dál a cítil klid díky noži, který měl zastrčený za zády, mezi elastickými boxerkami a džínami. Přitiskl se ke zdi domu, otevřel láhev s vodou, kterou nesl, a když došel k zadní části budovy, zastavil se. Svítilo tam zelené světélko malé bezpečnostní schránky. Věděl, že pokud by se ji pokusil rozbít, spustil by se alarm. Věděl, že jakákoliv snaha o otevření či vypáčení dveří spustí alarm.

Také ale věděl, že v dešti nefunguje. Na vině byla vlhkost, ačkoliv by měl být tento systém stoprocentně voděodolný. S touto myšlenkou zvedl láhev s vodou a vylil ji na něj.

Sledoval, jak malé zelené světélko bliká, slábne.

S úsměvem ve tváři vstoupil na úzký trávník na dvoře. Vyšel schody na zadní verandě, která byla chráněná sítěmi proti hmyzu. Použít nůž k otevření síťových dveří byla hračka; v tichu noci tím udělal jen minimum hluku.

Přešel k proutěné židli v rohu místnosti, nadzvedl polštář a našel pod ním klíč. Rukou, kterou měl schovanou v rukavici, ho zvedl, došel k zadním dveřím, vsunul klíč do zámku, otočil jím a vešel dovnitř.

Na úzké chodbě, která vycházela z kuchyně, stála malá lampa. Prošel chodbou až ke schodišti a začal stoupat.

Tělem mu projela vlna úzkosti. Začínal pociťovat vzrušení – ne sexuální, nýbrž takové, jaké pociťoval na horské dráze. Vzrušovalo ho to očekávání, když stoupal nahoru k nejvyššímu bodu na trati.

Pevně stiskl nůž, který držel od chvíle, kdy rozpáral síťové dveře. Na konci schodiště se na chvíli zastavil, aby si vychutnal to vzrušení. Vdechl tu čistotu předměstského domu vyšší třídy a udělalo se mu z toho trochu mdlo. Bylo to tak povědomé, tak vzdálené.

Nesnášel to.

S nožem v ruce vešel do pokoje na konci chodby. Tam byla, ležela v posteli.

Spala na boku, s mírně pokrčenými koleny. Na sobě měla tričko a běžecké kraťasy, nic moc působivého, když byl manžel pryč.

Došel k posteli a chvíli ji sledoval, jak spí. Rozjímal nad povahou života. Jak byl křehký.

Pak zdvihl nůž a téměř přirozeně jím máchl, jako kdyby maloval nebo jen odháněl mouchu.

Vykřikla, ale jen na moment – než do ní opět zabodl nůž.

A znovu.

Kapitola první

První rok v důchodu naučil Kate Wise mnoho životních moudrostí, z nichž nejdůležitější byla následující: bez pořádného plánu se v důchodu začnete brzy nudit.

Slýchávala vyprávění o ženách, které si v důchodu našly nové koníčky. Některé si otevřely malý internetový obchod, jiné se zajímaly o malířství a háčkování. Další se pak pokoušely napsat román. Ačkoliv to, podle Kate, byly všechno dobré způsoby jak trávit volný čas, žádný z nich ji nijak zvlášť neoslnil.

Pro někoho, kdo strávil více než třicet let se zbraní u pasu, bylo obtížné najít jakékoliv rozptýlení. Pletení by sotva mohlo nahradit vzrušení z honby za vrahem. Zahradničení nevykompenzuje ten adrenalin z vtrhnutí do domu, kdy nemáte absolutně žádné tušení, co na vás čeká na druhé straně dveří.

A jelikož se pokoušela zabavit ledasčím, ale nic se ani zdaleka nepřibližovalo potěšení, jež pociťovala při výkonu služby, po pár měsících s hledáním přestala. Jediné, co ji činilo alespoň trochu šťastnou, byly její výlety na střelnici, kam chodila dvakrát týdně. Klidně by chodila častěji, kdyby se nebála, že ji mladší členové na střelnici budou považovat za pouhou agentku v důchodu, která se snaží oživit vzpomínky na časy, kdy byla na vrcholu své kariéry.

Byl to oprávněný strach. Koneckonců, i ona sama byla přesvědčená, že přesně tohle dělá.

V pondělí, zhruba kolem čtrnácté hodiny, ji tento fakt zasáhl jako kulka mezi oči. Zrovna se vrátila ze střelnice a ukládala svou M1911 zpět do šuplíku ve svém nočním stolku, když v tom se zdálo, že jí snad pukne srdce.

Třicet jedna let. Třicet jedna let strávila ve výkonu služby. Zúčastnila se více než stovky zásahů a šestadvacetkrát operovala se speciální jednotkou pro zvláštní případy. Proslula svou rychlostí, bystrou myslí, ale i takovým tím „mám na háku“ přístupem.

Dokonce i její vzhled byl pověstný, totiž něco, co ji i v pětapadesáti letech stále trochu trápilo. Když se ve svých třiadvaceti letech stala agentkou, okamžitě si vysloužila řadu nevkusných přezdívek jako „Nohy“ či „Barbie“ – přezdívky, které by dnes mnohé muže stály místo. Tehdy však byly podobné narážky na denním pořádku.

Kate dokonce lámala nosy, protože jí nějací agenti sahali na zadek. Jedním takovým hodila napříč rozjetým výtahem, když jí zezadu zašeptal do ucha něco obscénního.

Zatímco přezdívky s ní zůstaly až do její čtyřicítky, obtěžování a chtivé pohledy ne. Drsná pověst si Kate předcházela, takže se její kolegové postupně naučili respektovat ji i její tělo – tělo, na které byla pyšná, a které udržovala v dobré kondici, takže ho většina mužů považovala za desítku.

Ovšem nyní, v pětapadesáti letech, jí začínaly chybět i ty přezdívky. Neměla nejmenší tušení, že důchod bude takový oříšek. Střelnice sice byla fajn, ale byl to jen pouhý výkřik minulosti. Pokoušela se zahnat svou touhu po minulosti čtením. Rozhodla se, že se vrhne na knihy o zbraních; přečetla nespočet knížek o historii zbraní, o způsobu jejich výroby, o preferencích vojenských generálů v oblasti zbraní atd. Právě proto nyní používala M1911, jejíž historie byla opravdu působivá, neboť našla uplatnění hned v několika amerických válkách a její raný model byl použit už v První světové válce.

Zkoušela číst i fikci, ale nenašla v ní zalíbení – ačkoliv ji nadchlo několik knížek o počítačové kriminalitě. I když se teď vracela ke knihám, které si zamilovala, když byla mladší, životy fiktivních postav jí zkrátka nepřipadaly ničím zajímavé. A jelikož se nechtěla stát tou smutnou, nedávno vysloužilou dámou, která tráví veškerý čas vysedáváním v místní knihovně, objednala si všechny knihy, jež během posledního roku přečetla, z Amazonu. Měla jich více než stovku, všechny uložené v krabicích ve sklepě. Jednou ji napadlo, že by si mohla postavit několik knihovniček a proměnit tak volný prostor v pořádnou studovnu.

Ne, že by měla něco jiného na práci.

Zaskočena myšlenkou, že poslední rok svého života strávila v podstatě nicneděláním, se Kate Wise pomalu posadila na postel. Několik minut tam seděla jako paralyzovaná. Její zrak spočinul na stole na druhé straně místnosti, kde ležela fotoalba. Byla v nich jen jedna rodinná fotka. Na ní byl její zesnulý manžel Michael, jak objímá jejich dceru, zatímco Kate stála vedle něj s úsměvem ve tváři. Fotka z pláže, která sice nebyla kvalitní, ale přesto ji vždy zahřála u srdce.

Ostatní fotky v albech však pocházely z práce: zákulisní snímky, fotky narozeninových oslav z oddělení, snímky Kate jak plave v bazénu, střílí na střelnici, běhá na okruhu apod.

Poslední rok však žila jako maloměšťák, který nikdy nevytáhne paty ze svého malého městečka. Maloměšťák, který se obklopuje lidmi, jež předstírají zájem o jeho třicet let staré historky ze střední školy, kde hrával fotbal v juniorské lize.

Přesně tohle teď byla Kate.

Kate se mírně otřásla, vstala z postele a zamířila rovnou k fotoalbům na stole. Pomalu a téměř metodicky si všechny tři prohlédla. Viděla fotky svého mladšího já, jak se postupem času vyvíjela, až do chvíle, kdy klasické fotoaparáty nahradily mobilní telefony. Viděla sama sebe a lidi, které znala, lidi, kteří padli po jejím boku v práci. V tu chvíli si začala uvědomovat, že zatímco ji tyto chvíle do jisté míry formovaly, nedefinovaly ji úplně.

Vystřižené články z novin, které si schovávala v zadní části alba, dále vyprávěly příběh. Kate hrála ústřední roli v každém z nich. DVA ROKY SLOUŽÍCÍ AGENT DOPADL VRAHA NA ÚTĚKU, stálo v nadpisu; AGENTKA JEDINÝM PŘEŽIVŠÍM V PŘESTŘELCE, KTERÁ SI VYŽÁDALA 11 OBĚTÍ. A pak ten, který z ní udělal legendu: PO TŘINÁCTI OBĚTECH BYL PŮLNOČNÍ VRAH DOPADEN AGENTKOU KATE WISE.

Čistě z lékařského hlediska měla před sebou ještě nejméně dvacet let života – možná i čtyřicet, kdyby se jí nějakým způsobem podařilo zabojovat a přelstít smrt. I kdyby to zprůměrovala a řekla, že má před sebou třicet let života, dotáhla by to na pětaosmdesát…a třicet let je dlouhá doba.

Říkala si, že za třicet let se dá ledacos stihnout. Během následujících deseti let by mohla klidně ještě zažít nějaké hodně dobré roky, předtím, než se jí vlivem stáří začne zhoršovat zdraví.

Hlavní otázkou však bylo, jak ty zbývající roky využít.

A přestože měla pověst jednoho z nejbystřejších agentů, kteří v poslední dekádě sloužili v FBI, nevěděla kde začít.

* * *

Kromě střelnice a jejího téměř obsedantního čtení, měla Kate ještě jeden zvyk. Každý týden se scházela s dalšími třemi ženami na kávu. Byla to veselá čtveřice dam, které si ze sebe rády dělaly srandu, že vytvořily ten nejsmutnější spolek vůbec: čtyři čerstvé důchodkyně, které neměly ponětí, co si počít s nově nabytým volnem.

Den po jejím zjevení, jela Kate do jejich oblíbené kavárny. Byl to malý rodinný podnik a káva tam byla mnohem lepší než ta předražená břečka ze Starbucksu, navíc se to tam nehemžilo mladými lidmi ani fotbalovými mámami. Vešla dovnitř, a než přistoupila k pultu, aby si objednala, podívala se na jejich obvyklý stůl vzadu. Dvě ze tří žen tam už seděly a mávaly na ni.

Kate uchopila svůj lískooříškový nápoj a přidala se ke svým kamarádkám. Sedla si vedle Jane Pattersonové, sedmapadesátileté ženy, která byla sedmým měsícem v důchodu. Dříve pendlovala mezi firmami jako nabídkový specialista pro státní telekomunikační společnost. Naproti ní seděla Clarissa Jamesová, něco málo přes rok v důchodu, která od té doby pracovala na částečný úvazek jako instruktorka kriminologie v FBI. Čtvrtou členkou jejich smutného spolku byla čerstvá důchodkyně Debbie Meadeová, která se však zatím neukázala.

Zvláštní, pomyslela si Kate. Deb tu obvykle bývá jako první.

Od chvíle, co si přisedla, vypadaly Clarissa s Jane nějak nervózně. To už bylo samo o sobě trochu zvláštní, neboť Clarissa byla vždycky veselá kopa. Na rozdíl od Kate si důchod okamžitě zamilovala. Kate to přikládala tomu, že se Clarissa provdala za muže, který byl takřka o deset let mladší, a který navíc ve svém volnu závodil v plavání.

„Co je to s vámi, lidi?“ zeptala se Kate. „Víte přece, že sem chodím, abych se naladila na tu správnou důchodovou vlnu, že jo? Vy dvě teď ale vypadáte naprosto sklesle.“

Jane s Clarissou se na sebe podívaly pohledem, který už Kate viděla nesčetněkrát. Jako agentka ho viděla v obývacích pokojích, výslechových místnostech, i v nemocničních čekárnách. Bez vyřknutého slova vyjadřoval jednoduchou otázku: Kdo jí to řekne?

„O co jde?“ zeptala se.

Najednou si plně uvědomovala Debbiinu nepřítomnost.

„Jde o Deb,“ řekla Jane, čímž potvrdila její obavy.

„Vlastně, ne tak úplně o ni,“ dodala Clarissa. „Spíše o její dceru, Julii. Potkala jsi ji někdy?“

„Jednou, myslím,“ odvětila Kate. „Co se stalo?“

„Je mrtvá,“ řekla Clarissa. „Vražda. Zatím nevědí, kdo to udělal.“

„Ach můj bože,“ vyhrkla Kate, upřímně zarmoucená kvůli své přítelkyni. Znala Deb od chvíle, kdy ji před patnácti lety potkala v Quanticu. Kate tehdy pracovala jako asistentka instruktora pro novou skupinu agentů v terénu a Deb spolupracovala s pár techniky na novém bezpečnostním systému. Ihned si padly do oka a spřátelily se.

Ovšem fakt, že jí Deb nenapsala nebo nezavolala dříve než ostatním, jasně ukazuje, jak rychle se může v průběhu let přátelství změnit.

„Kdy k tomu došlo?“ zeptala se Kate.

„Někdy včera,“ odvětila Jane. „Dnes ráno mi to napsala.“

„Nemají žádné podezřelé?“ zeptala se Kate.

Jane pokrčila rameny. „Jen mi řekla, že neví, kdo to udělal. Žádné stopy, indicie, nic.“

Kate na sobě najednou cítila, jak se zase dostává do režimu agentky. Pomyslela si, že takhle nějak se asi musí cítit vrcholový atlet, který už dlouhou dobu nezávodil na svém oblíbeném stadionu. Možná neměla svou oblíbenou dráhu ani obdivující davy lidí, které by jí připomínaly úspěšné časy, ale zato měla mysl vytříbenou k řešení zločinů.

„Nedělej to,“ řekla Clarissa, pokoušejíc se o svůj nejlepší úsměv.

„Co nemám dělat?“

„Nebuď teď agentka Wise,“ odpověděla Clarissa. „Buď jen přítelkyně. Nemysli si, že nevidím, jak ti to šrotuje v hlavě. Bože, ženská. Nemáš náhodou těhotnou dceru? Vždyť budeš babička!“

„Jen si kopni, když jsem na zemi,“ řekla Kate s úsměvem a zeptala se: „Ta dcera Debbie… měla přítele?“

„Netuším,“ odpověděla Jane.

U stolu zavládlo trapné ticho. Za poslední rok, co se tyhle čerstvé důchodkyně scházely, nikdy nezabrousily do nepříjemných témat. Nyní to bylo zcela poprvé, a evidentně je to rozhodilo. Kate na to byla samozřejmě zvyklá. Čas, který strávila v akademii, ji naučil jak zvládat podobné situace.

Ale Clarissa měla pravdu. Jakmile Kate zjistila, co se stalo, okamžitě přepnula do režimu agentky. Byla si vědoma toho, že by se teď měla chovat především jako kamarádka – myslet na ztrátu Deb a na její duševní stav. Jenže ta agentka v ní byla příliš silná a její instinkty, přestože ležely celý rok ladem, jely na plné obrátky.

„Tak, jak bychom jí mohly ulehčit?“ zeptala se Jane.

„Napadlo mě, že bychom jí mohly každý den vařit,“ odvětila Clarissa. „Znám pár dalších žen, které by do toho možná šly. Prostě se ujistit, že v následujících týdnech nebude muset vařit pro svou rodinu, aby se s tím mohla v klidu vypořádat.“

Dalších deset minut pak strávily vymýšlením způsobu, jak celý tento plán zrealizovat.

Kate však tuto konverzaci vnímala pouze okrajově. Její mysl teď bloudila v úplně jiných končinách, snažila se vyhrabat skrytá fakta a zvláštnosti o Deb a její rodině. Pokoušela se vytvořit případ, i když tu možná žádný nebyl.

Ale třeba jo, pomyslela si Kate. A řekla bych, že je jen jeden způsob, jak to zjistit.

Kapitola druhá

Po odchodu do důchodu se Kate vrátila zpět do Richmondu ve Virginii. Vyrůstala v malém městečku Amelia, které leželo zhruba čtyřicet minut od Richmondu, ale později odešla na kolej poblíž centra města. Svá první vysokoškolská léta strávila na virginské univerzitě, kde studovala umění. Po třech letech však zjistila, že její srdce bije pro kriminalistiku, a to díky jednomu z volitelných kurzů z psychologie. Byla to dlouhá a spletitá cesta, která ji zavedla do Quantica a k její vynikající třicetileté kariéře.

Právě projížděla některými známými ulicemi Richmondu. U Debbie Meadeové byla předtím pouze jednou, ale věděla přesně, kde se její dům nachází. Pamatovala si to, protože jí záviděla to místo. Jeden z těch staře vypadajících domů mimo centrum města, kde je ulice lemována stromy spíše než lampami a vysokými budovami.

Debbiina ulice byla pokryta listím z jilmů, které se rozpínaly po celé její délce. Musela zaparkovat o tři domy dál, neboť rodina a přátelé už pomalu začínali zaplňovat místa před Debiiným domem.

Jak kráčela po chodníku, snažila se přesvědčit sama sebe, že to byl špatný nápad. Ano, plánovala vstoupit do domu jen jako přítelkyně – i když se Jane s Clarissou rozhodly držet až do pozdního odpoledne stranou, aby daly Deb trochu prostoru. Ale bylo v tom i cosi hlubšího. Poslední měsíce hledala něco, čím se zabavit, nějaký lepší a smysluplnější způsob trávení času. Často snívala o tom, že by mohla příležitostně pracovat pro FBI, byť by se jednalo jen o nějaké rutinní úkoly.

I pouhá zmínka o její práci ji dokázala nadchnout. Například příští týden měla vypovídat u soudu kvůli podmínečnému propuštění vězně. Vůbec ji netěšilo opětovné setkání se zločincem, ale vítala možnost ponořit se alespoň na chvilku do práce.

Podívala se na Debbiinu přední terasu. Moc dobře věděla, proč tam šla. Chtěla se dopátrat odpovědí na otázky, které nedokázala vyhnat z hlavy. Cítila se kvůli tomu sobecky, jako kdyby zneužívala ztrátu své kamarádky k tomu, aby se vrátila zpět do vod, jež před rokem opustila. A právě proto, že do případu byla zainteresovaná její přítelkyně, byla celá tahle věc tolik choulostivá. Ta stará agentka v ní doufala, že by se z toho mohlo něco vyklubat. Přítelkyně v ní se naopak bála, že by to mohlo být zbytečně riskantní. Obě její části pak přemítaly nad tím, zda by nebylo lepší zůstat při pouhém fantazírování o návratu do své práce.

To je možná přesně to, co dělám, pomyslela si Kate, když stoupala do schodů k domu Meadeových. A upřímně, nebyla si moc jistá tím, co si o tom má myslet.

Jemně zaklepala na dveře. Takřka ihned jí otevřela starší paní, kterou Kate viděla poprvé v životě.

„Jste z rodiny?“ zeptala se žena.

„Ne,“ odpověděla Kate, „jen blízká přítelkyně.“

Žena si ji důkladně prohlédla, než ji pustila dovnitř. Kate vešla do chodby a prošla kolem obývacího pokoje, který byl plný truchlících lidí, již seděli kolem osoby v polohovacím křesle. Tou osobou byla Debbie Meadeová. Kate poznala muže, který stál vedle ní a mluvil s jiným mužem. Byl to její manžel, Jim.

Poněkud neohrabaně vešla do místnosti a zamířila rovnou k Deb. Ještě než se Deb stačila zvednout, Kate se k ní sehnula a objala ji.

„Je mi to tak líto, Deb,“ řekla.

Deb byla očividně vyčerpaná z neustálého pláče, a tak jen přikývla na rameni Kate. „Děkuju, že jsi přišla,“ zašeptala jí Deb do ucha. „Myslíš, že bychom se mohly za pár minut sejít v kuchyni?“

„Jistě.“

Kate přerušila objetí a přikývla na pozdrav několika známým tvářím v místnosti. Jak procházela chodbou, která ústila do kuchyně, cítila se poněkud nejistě. V kuchyni nebyl nikdo, jen několik špinavých talířů a sklenic, které tam odložili hosté. Na pultě leželo pár koláčů společně s šunkovými rolkami a dalšími jednohubkami. Kate se přesunula ke dřezu a pustila se do mytí nádobí.

O chvíli později vešel do kuchyně Jim Meade. „Tohle opravdu nemusíš dělat,“ řekl.

Kate se otočila a viděla, jak sklíčeně a unaveně Jim vypadá. „Já vím,“ odvětila. „Přišla jsem, abych vás podpořila. A protože v obýváku byla opravdu tíživá atmosféra, rozhodla jsem se vám pomoci mytím nádobí.“

Jen přikývl a zdálo se, že snad na místě usne.

„Jedna naše známá říkala, že viděla před pár minutami vcházet ženu. Jsem opravdu rád, že jsi to ty, Kate.“

Kate si za ním všimla další osoby přicházející směrem ke kuchyni, která vypadala stejně unaveně a zlomeně jako on. Oči Deb Meadeové byly celé oteklé a rudé od vytrvalého pláče. Měla rozcuchané vlasy, a když se při pohledu na Kate pokusila o úsměv, okamžitě jí zase z tváře zmizel.

Kate odložila nádobí, které právě myla, rychle si usušila ruce o utěrku vedle dřezu a šla za svou kamarádkou. Nikdy sice nebyla na fyzický kontakt, ale moc dobře věděla, kdy je potřeba někoho obejmout. Trochu předjímala, že objetí nejspíš vyvolá v Deb další pláč, ale nic takového se nestalo.

Nejspíš už se prozatím vyplakala, pomyslela si Kate.

„Slyšela jsem o tom teprve dnes ráno,“ řekla Kate. „Je mi to tak líto, Deb. Vy oba,“ řekla a přesunula zrak na Jima.

Jim přikývl na znamení poděkování a poté se podíval směrem do chodby. Když viděl, že tam nikdo nepostává a vzdáleně slyšel mumlání hostů z obývacího pokoje, přistoupil blíž ke Kate, jakmile se od ní Deb odtáhla.

„Musíme se tě na něco zeptat, Kate,“ takřka zašeptal Jim.

„A prosím,“ dodala Deb a chytla ji za ruku. „Předtím, než řekneš ne, nás prosím vyslechni.“ Kate cítila, jak se Debiina ruka začala třást, což jí lámalo srdce.

„Samozřejmě,“ řekla Kate. Prosebné pohledy a celková tíha jejich žalu visely nad její hlavou jako kovadlina, která měla každou chvíli spadnout.

„Policie nemá nejmenší tušení, kdo to mohl udělat,“ řekla Deb. Najednou se její vyčerpání přeměnilo v něco, co připomínalo vztek. „Na základě pár věcí z naší výpovědi a textových zpráv, které našli v Juliině telefonu, zatkla policie jejího bývalého přítele. Drželi ho ani ne tři hodiny a pak ho pustili. Jen tak. Jenže Kate… já vím, že to byl on. Musí to být on.“

Kate viděla podobný přístup nesčetněkrát během své práce agentky. Truchlící rodiny se dožadovaly okamžité spravedlnosti. Racionální uvažování vzalo za své a zbyla jen touha po vykonání určité pomsty na úkor řádného vyšetřování. A pakliže se výsledky nedostavily ihned, usoudila truchlící rodina, že je policie nebo FBI naprosto neschopná.

„Deb… jestliže ho tak rychle propustili, museli mít nějaký silný důkaz. Koneckonců… jak je to dlouho, co spolu chodili?“

„Třináct let. Ale on se s ní snažil neustále spojit, dokonce, i když už byla vdaná. Musela si kdysi zažádat o soudní zákaz styku.“

„Přesto ale… musel mít opravdu dobré alibi, aby ho policie takhle brzo propustila.“

„Jo, ale jestli ho měl, nikdo mi o tom neřekl,“ odvětila Deb.

„Podívej Deb,“ řekla Kate a jemně stiskla její dlaň. „Ta ztráta je příliš čerstvá. Dej tomu pár dní, než začneš zase uvažovat racionálně. Viděla jsem to už stokrát.“

Deb zakroutila hlavou. „Jsem si tím jistá, Kate. Randili spolu tři roky a ani na vteřinu jsem mu nevěřila. Víme s jistotou, že ji alespoň dvakrát uhodil, ale Julie si to vždy nechávala pro sebe. Byl hodně vznětlivý. Dokonce i on sám by ti to řekl.“

„Jsem si jistá, že Policie dělá —“

„Tohle je naše laskavost,“ přerušila ji Deb. „Chci, aby ses na to podívala. Chci, aby ses zapojila do případu.“

„Jsem v důchodu, Deb. To přece víš.“

„Vím. A taky vím, jak moc ti to chybí. Kate… toho chlapa, co zabil moji dceru, jen trochu postrašili a strávil nějaký čas ve vyšetřovací místnosti. A teď si v klidu vysedává doma, zatímco já musím plánovat pohřeb své dcery. To není spravedlivé, Kate. Prosím… podíváš se na to? Je mi jasné, že to nemůžeš udělat oficiální cestou, ale… cokoliv budeš moct. Byla bych ti vděčná.“

Debiiny oči v sobě skrývaly tolik bolesti, že ji Kate cítila proudit mezi nimi. Každá část jejího těla jí říkala, ať zůstane neoblomná a nedovolí falešným nadějím narušit Debiino truchlení. Ale Deb měla přece jen pravdu. Skutečně se jí stýskalo po práci. A i kdyby se mělo jednat jen o pár telefonátů na policejní oddělení v Richmondu nebo jejím bývalým kolegům z úřadu, bylo by to aspoň něco.

Pořád by to bylo lepší než se neustále ohlížet za svojí kariérou a chodit sama na střelnici.

„Můžu udělat následující,“ řekla Kate. „Po mém odchodu do důchodu jsem ztratila veškeré páky. Jasně, občas mi zavolají a zeptají se na můj názor, ale nemám už žádné kompetence. Nehledě na to, že tenhle případ by byl kompletně mimo mou jurisdikci, i kdybych byla stále aktivní. Ale zavolám pár svým starým kontaktům a ujistím se, že důkazy, které podporují jeho nevinu, jsou dostatečně silné. Upřímně, Deb, to je maximum, co mohu udělat.“

Na Jimovi i Deb byla vidět okamžitá vděčnost. Deb ji znovu objala a tentokrát se už spustil pláč. „Děkuji.“

„To nestojí za řeč,“ odpověděla Kate. „Ale opravdu vám nemůžu nic slíbit.“

„My víme,“ řekl Jim. „Ale aspoň teď víme, že se na to podívá někdo kompetentní.“

Kate nebylo dvakrát příjemné, že se na ni dívají jako na vnitřní sílu, která bude kopat za jejich tým. A nelíbilo se jí ani to, jak shazují práci policie. Ale znovu si uvědomovala, že je to obrovský smutek, co oslabuje jejich úsudek při hledání odpovědí, takže to pro tentokrát nechala být.

Myslela na to, jak moc unavená byla ke konci své kariéry – ani ne tak fyzicky unavená, jako spíš emocionálně vyčerpaná. Vždycky milovala svou práci, ale kolikrát uzavřela případ a pomyslela si: Bože, už mě to fakt unavuje…

V posledních letech se to stávalo čím dál častěji.

Ale tentokrát nešlo o ni.

Objímala svou kamarádku a přemítala nad tím, že je jedno, jak moc se lidé snaží hodit svou minulost za hlavu – ať už kariéru nebo vztahy – vždycky na ně někde zpoza rohu vykukuje.