Vládce, Rival, Vyhnanec

KAPITOLA ČTVRTÁ

Thanos věděl, že by měl sledovat obzor, ale jediné, čeho byl právě schopný, bylo sledovat Ceres se směsicí hrdosti, lásky a ohromení. Opírala se o příď a rukou se dotýkala hladiny, zatímco jejich malá loď mířila z přístavu na širé moře. Vzduch kolem se stále třepotal, opar, díky kterému byli neviditelní, jako by ohýbal světlo, které jím procházelo.

Thanos věděl, že se s ní jednoho dne ožení.

„Myslím, že to stačí,“ řekl jí měkce. Viděl napětí v její tváři, bylo mu jasné, že kouzlo si na ní vybírá svoji daň.

„Ještě… malý… kousek.“

Thanos jí položil ruku na rameno. Někde vzadu slyšel Jevu vyděšeně vydechnout, jako by Kostějka předpokládala, že ho Ceresina moc odmrští pryč. Ale Thanos věděl, že by mu něco takového nikdy neudělala.

„Jsme v bezpečí,“ pronesl. „Nikdo nás nesleduje.“

Viděl, jak se Ceres překvapeně rozhlíží, jako by si teprve teď uvědomila, jak daleko na širém moři jsou. Tolik se musela soustředit na udržení kouzla? Ať tak nebo tak, skutečně je teď už nikdo nesledoval, kolem byl jen prázdný oceán.

Ceres vyndala ruku z vody a mírně se zachvěla. Thanos ji zachytil, aby neupadla. Po tom všem, čím si prošla, ho ohromovalo, kolik síly v ní ještě zbývalo. Chtěl tu být pro ni. Nejen tentokrát, ale už navždy.

„Jsem v pořádku,“ bránila se Ceres.

„To doufám,“ prohlásil Thanos. „A navíc jsi úžasná.“

Byla úžasnější, než si kdy mohl myslet. Nešlo jen o to, že Ceres byla chytrá, krásná a silná. Nešlo o to, že měla skrytou moc, ani o to, že zájmy ostatních vždy stavěla před svoje. Šlo o to všechno dohromady, a ještě něco dalšího za tím vším.

Byla to žena, kterou miloval, a po tom, co se stalo ve městě, to byla jediná žena, kterou miloval. Thanos si uvědomil, že přemýšlí, co to vlastně znamená. Mohli by teď být spolu. Budou teď spolu.

Vzhlédla k němu a přitáhla si ho, aby ji políbil. Byl to něžný, měkký polibek. Thanos by si přál, aby byli s Ceres na světě jen oni dva, aby jim nic nestálo v cestě.

„Vybral sis mě,“ pronesla Ceres a pohladila ho po tváři.

„Vždy jsem chtěl tebe,“ odpověděl Thanos. „Vždycky tu pro tebe budu.“

Ceres se při jeho slovech usmála, ale Thanos si také všiml náznaku nejistoty v jejím výrazu. Nedivil se jí, ale současně by si přál, aby mu plně věřila. Přál by si, aby mohl zahnat její nejistotu, aby mezi nimi vše urovnal. Chtěl jí ještě něco říct, ale věděl, že nesmí příliš tlačit.

„I já si vybrala tebe,“ ujistila ho Ceres, ale současně se od něj odtáhla. „Měla bych jít za bratrem a otcem.“

Zamířila k místu, kde stál Berin, Sartes a Leyana. Rodina. Vypadali šťastně. Thanos by si přál, aby k nim mohl jít a jen tak se přidat. Chtěl být součástí Ceresina života a doufal, že i ona ho ve svém životě chce, ale také věděl, že jí musí dát čas, aby se mezi nimi vše urovnalo.

Kvůli tomu všemu ji nechal jít a podíval se po ostatních lidech na lodi. Na tak malou loď jich bylo poměrně dost. Tři bojepáni, které Ceres zachránila, veslovali, i když teď, mimo přístav, by mohli vytáhnout malou plachtu. Akila ležel na boku a odvedenec, kterého Sartes osvobodil, mu tiskl obvaz na ránu.

Blížila se k němu Jeva.

„Pokud ji necháš odejít, jsi hlupák,“ pronesla.

„Hlupák?“ odporoval Thanos. „Takhle se děkuje někomu, kdo ti zrovna zachránil život?“

Kostějka pokrčila rameny. „I proto jsi hlupák. Riskovat vlastní život kvůli pomoci někomu jinému, je hloupé.“

Thanos naklonil hlavu ke straně. Nebyl si jistý, jestli jí někdy porozumí. Koutkem oka se podíval na Ceres a uvědomil si, že stejný problém má s více lidmi.

„Člověk riskuje život kvůli přátelům,“ odpověděl Thanos.

Jeva zavrtěla hlavou. „Já bych kvůli tobě takhle neriskovala. Když přijde tvůj čas přidat se k duchům tvých předků, pak přišel tvůj čas. Je to dokonce čest.“

Thanos nevěděl, co si o tom myslet. Mluvila vážně? Pokud ano, znělo to poněkud nevděčně po tom, co s Ceres riskovali, aby ji zachránili.

„Kdybych věděl, že pro tebe bude taková čest dělat lodní pannu na přídi jedné z lodí Prvního kamene, nezachraňoval bych tě,“ pronesl Thanos.

Jeva na něj hleděla a lehce se zamračila. Zdálo se, že teď musí přemýšlet ona, jak moc to Thanos myslel vážně.

„Děláš si legraci,“ řekla, „ale měl jsi mě tam nechat. Říkala jsem, že jen blázen riskuje život kvůli jiným.“

To byla na Thana příliš drsná filozofie.

„No,“ pronesl, „stejně jsem rád, že jsi naživu.“

Jeva vypadala, že se na moment zamyslela. „Já také. Což je zvláštní. Mrtví ze mě nebudou mít radost. Možná ještě musím něco udělat. Budu s tebou, dokud nezjistím, co to má být.“

Pronesla to naprosto samozřejmě, jako by to byla úplně jasná věc, ke které nemá Thanos co říct. Thana napadlo, jaké to asi je, chodit po světě s jistotou, že všemu velí mrtví.

„Není to zvláštní?“ zeptal se jí.

„Co je zvláštní?“ nechápala Jeva.

„Žít život v přesvědčení, že za všemi rozhodnutími stojí mrtví.“

Jeva zavrtěla hlavou. „Ne za všemi. Ale mrtví vědí víc než my. Je jich víc než nás. Když mluví, měl bys jim naslouchat. Podívej se na sebe.“

Thanos se zamračil. Nebyl jedním z Kostějů, aby si nechal poroučet od někoho, kdo mluví s mrtvými.

„Na sebe?“

„Jak bys na tom byl, kdyby se tvoji rodiče a jejich rodiče nerozhodli tak, jak se rozhodli?“ zeptala se Jeva. „Jsi princ. Veškerá tvoje moc pochází od mrtvých.“

Na tom něco bylo, ale Thanos si nebyl jistý, jestli to bylo totéž.

„O tom, co udělám dál, se budu rozhodovat kvůli živým, ne kvůli mrtvým,“ řekl.

Jeva se zasmála, jako by to byl opravdu dobrý vtip, a pak se zachmuřila. „Aha, ty to myslíš vážně. I mezi námi jsou lidé, kteří takhle mluví. Většina z nich jsou šílenci. Ale tohle je šílený svět, takže jak mohu já někoho soudit? Kam zamíříme dál?“

Na tuhle otázku Thanos odpovědět nedokázal.

„To nevím jistě,“ přiznal. „Otec mi řekl, kde bych mohl zjistit víc o své skutečné matce, ale pak mi bývalá královna řekla, že by měla být někde jinde.“

„Dobrá tedy,“ odpověděla Jeva. „Musíme pokračovat. Takové zprávy od mrtvých by člověk neměl ignorovat. Nebo můžeme zamířit zpět k mým lidem. Uvítali by zprávy o naší flotile.“

Zdálo se, že ji vůbec netrápí představa, že by svým lidem musela podat také zprávy o tom, kolik Kostějů v bitvě zahynulo. Její pohled ale často zabloudil k Ceres. Sledovala ji s očividnou úctou.

„Je vším, čím jsi tvrdil, že je. Ať je mezi vámi cokoli, vyřeš to.“

V jejím podání to znělo tak snadno a prostě, jako by stejně snadné bylo i řešení. Thanos pochyboval, že kdy co bylo tak prosté.

„Snažím se.“

„Tak se snaž víc,“ nedala se.

Thanos by rád. Rád by šel za Ceres a řekl jí, jak moc ji miluje. Víc než to, chtěl by ji požádat o ruku. Měl pocit, jako by na to oba čekali celou věčnost.

Jeva mávla rukou. „Jdi. Jdi za ní.“

Thanos nevěděl co si myslet o tom, že ho tak odhání, ale musel uznat, že Jeva měla nejspíš pravdu v tom, že by měl jít za Ceres. Vyrazil tedy k ní a ostatním. Zjistil, že se tváří vážněji, než by čekal.

Její otec se k němu otočil a sevřel Thanovi ruku.

„Je dobré tě zase vidět, chlapče,“ řekl. „Kdybys nepřišel, mohlo by všechno dopadnout mnohem hůř.“

„Nějak byste si poradili,“ odporoval Thanos.

„Teď si budeme muset poradit společně,“ odpověděl Berin. „Zdá se, že každý tady chce plout někam jinam.“

Ceres při těch slovech přikývla.

„Bojepáni si myslí, že bychom měli jít do divočiny a nechat se najímat jako žoldáci,“ pronesla. „Sartes mluví o tom, že bychom se měli dostat na imperiální venkov. A já myslím, že bychom se měli dostat zpátky na Ostrov za mlhou.“

„Jeva navrhovala návrat k jejím lidem,“ pronesl Thanos.

„A ty?“ zeptala se Ceres.

Pomyslel na to, že by jí mohl říct o zemích s mlžnými horami, o své zmizelé matce, o možnosti ji najít. Pomyslel na to, že by mohli žít kdekoli. Kdekoli, společně s Ceres. Ale pak se podíval na Akilu.

„Půjdu kamkoli budeš chtít jít ty,“ řekl, „ale nemyslím si, že Akila přežije dlouhou cestu.“

„Mám stejný pocit,“ pronesla Ceres.

Thanos ji znal dost dobře na to, aby věděl, že už něco vymyslela. Překvapilo ho, že se ještě neujala vedení. Přesto ale dokázal uhodnout, proč to tak bylo. Naposledy, když velela, přišla o Delos. Nejdřív ji o něj připravila Stephania a pak nájezdníci.

„Je to v pořádku,“ pronesl Thanos a vzal ji za ruku. „Věřím ti. Ať se rozhodneš jakkoli, půjdu s tebou.“

Předpokládal, že nebude jediný. Ceresina rodina s ní také půjde a bojepáni přísahali, že budou s ní, i když mluvili o hledání dobrodružství jinde. A Jeva… no, Thanos si nemyslel, že ji zná dost dobře na to, aby dokázal odhadnout, jak bude reagovat, ale pokud by to chtěla, vždy ji mohli někde vysadit.

„Nemůžeme najít tu pašeráckou loď, která tě dostala do Delosu,“ pronesla Ceres. „I kdybychom věděli, kde teď je, nedohnali bychom ji. A pokud se pokusíme plout příliš daleko… myslím, že by to Akila nepřežil.“

Thanos přikývl. Viděl zranění, které První kámen způsobil jejich příteli. Akila přežil hlavně díky síle své vůle a potřeboval skutečného léčitele. A potřeboval ho co nejdřív.

„Kam tedy?“ zeptal se Thanos.

Ceres na něj pohlédla, pak se podívala po ostatních. Stále ještě vypadala, že ji děsí její vlastní slova.

„Je jen jedno místo,“ pronesla. Zvýšila hlas, aby ji slyšeli všichni lidé na lodi. „Musíme plout na Haylon.“

Její otec i bratr okamžitě zakroutili hlavami. Dokonce i někteří bojepáni vypadali nespokojeně.

„Na Haylonu nebudeme v bezpečí,“ pronesl Berin. „Když padl Delos, bude to jejich další cíl.“

„Pak jim musíme pomoct s obranou,“ nedala se Ceres. „Možná nám v tom tentokrát nebude nikdo bránit.“

To byla správná poznámka. Delos padl kvůli mnoha důvodům – obrovské šeropelské flotile, lidem, kteří nezůstali a nebojovali, kvůli nedostatku stability způsobeném Stephaniiným převratem. Možná to na Haylonu dopadne jinak.

„Haylon už nemá flotilu,“ podotkl Thanos. „Většinu svých lodí kvůli mně poslali na pomoc Delosu.“

Trápil ho kvůli tomu pocit viny. Kdyby nepřemluvil Akilu, aby jim pomohl, spousta dobrých lidí by byla stále naživu a Haylon by měl prostředky na vlastní obranu. Jeho přítel by neležel zraněný na palubě a nečekal na záchranu.

„My… sami jsme se rozhodli jít,“ ozval se Akila ze svého místa.

„A pokud nemají flotilu, je to jen o důvod víc jim pomoct,“ prohlásila Ceres. „Vy všichni, přemýšlejte. Je to jediné přátelské místo v širokém okolí. Odrazilo Impérium, když bylo tak silné, že se Šeropel neodvážil ho napadnout. Potřebuje naši pomoc. Stejně tak i Akila. Plujeme na Haylon.“

Proti tomu nemohl Thanos nic říct. A co víc, viděl, že ostatní se k jejímu nápadu přidávají. Ceres už byla taková. To její jméno přivedlo Kostěje, ne jeho. Byla to ona, kdo dokázal přesvědčit muže lorda Westa a všechny rebely. Pokaždé, když to udělala, ohromovala ho tím.

Stačilo to k tomu, aby ji Thanos následoval kamkoli chtěla jít – ať už na Haylon nebo kamkoli jinam. Snahu najít svůj původ mohl prozatím odložit. Záleželo jedině na Ceres. Na Ceres a na tom, aby zabránili škodám, které by Šeropel způsobil, pokud by se začal roztahovat i mimo Delos. Jak slyšel v přístavu v Závětří, nemělo jít o obyčejný rychlý nájezd.

„Pokud ale chceme do Haylonu,“ podotkl Sartes, „je tu jeden problém. Abychom se tam dostali, museli bychom proplout šeropelskou flotilou. Je to přece směr, odkud připlouvá, ne? A nemyslím si, že jsou všichni v delosském přístavu.“

„Nejsou,“ souhlasil Thanos a vzpomněl si na to, co viděl v Šeropelu. Byly tam celé flotily lodí, které se teprve chystaly vyplout do Impéria. Flotily, které sloužily ostatním kamenům a které čekaly, až jak se situace vyvine, nebo shromažďovaly zásoby, aby se mohly zúčastnit plenění.

Jestliže se pokusí se svojí malou lodí plout přímo na Haylon, budou je šeropelské síly ohrožovat. Proplout bez povšimnutí by jim pomohla jen náhoda a Thanos si nebyl jistý, jestli by Ceres dokázala zopakovat jejich trik se zmizením.

„Budeme muset plout oklikou,“ řekl. „Budeme se držet pobřeží, než se dostaneme mimo trasy, kterými by mohli plout, a pak se přiblížíme k Haylonu z opačné strany.“

Viděl, že ostatní nejsou z té myšlenky zrovna nadšení, a Thanos chápal, že to není jen kvůli tomu, že jim to zabere víc času. Věděl, co to znamená.

Jeva to pronesla nahlas.

„Když poplujeme tudy, budeme muset skrz Příšeří úžinu,“ řekla. „Možná by bylo lepší riskovat střetnutí s Šeropelem.“

Thanos zavrtěl hlavou. „Jakmile si nás všimnou, dostanou nás. Takhle budeme mít alespoň šanci se jim vyhnout a proplout bez povšimnutí.“

„Ale taky budeme mít šanci, že nás něco sežere,“ podotkla Kostějka.

Thanos pokrčil rameny. Žádná lepší možnost nebyla. Neměli čas plout jinam a nebyla ani žádná lepší cesta, kudy se tam dostat. Mohli buď riskovat plavbu Příšeří úžinou nebo jen tak sedět s rukama v klíně a čekat, až Akila zemře. A Thanos se rozhodně nechystal nechat svého přítele jen tak zemřít.

Ceres to zřejmě cítila podobně.

„Tak tedy Příšeří úžina. Vytáhněte plachtu!“

KAPITOLA PÁTÁ

Ulren, Druhý kámen, se blížil k pětiboké věži s chladným odhodláním muže, který naplánoval vše, co se bude v nejbližší době dít. Všude kolem vířil prach a popel ve svém obvyklém nekonečném tanci a nutil Ulrena si odkašlat nebo alespoň zakrýt ústa. Ulren to ale neudělal. Teď musel působit silně.

U dveří stáli strážní, jako vždy. Platilo je všech Pět kamenů, ale ve skutečnosti to byli Irrienovi muži. Proto před Ulrenem zkřížili svá kopí, aby mu, jako nižšímu kameni, připomněli, kde je jeho místo.

„Kdo přichází?“ zeptal se jeden.

Ulren se pousmál. „Nový První kámen Šeropelu.“

Na okamžik měl možnost si vychutnat šok v jejich očích. Pak z prachu vystoupili jeho muži a pozvedli kuše. Ulren neměl brutální sílu, kterou vládl Irrien, stejně tak neměl prohnané špiony jako Vexa, neměl Kasovo bohatství, ani vznešené Borionovy přátele. Měl ale dost jiných prostředků a teď, konečně, měl i odvahu je použít.

Líbil se mu pohled na letky šipek trčících z hrudí strážných. Po tom, co ho tolikrát zadrželi, cítil uspokojení z jejich smrti. Byla to drobnost, ale právě teď nastal okamžik, kdy si mohl takové drobnosti vychutnávat. Nastal okamžik, kdy se zmocní všeho, co kdy chtěl.

Pomocí svého klíče otevřel dveře a vstoupil do světla lamp ve věži. Co o městě vypovídalo to, že vzduch plný lampového kouře byl pořád lepší než vzduch venku? Přesto dnes Ulrenovi kouř voněl sladce.

„Rychle a nemilosrdně,“ řekl ženám i mužům, kteří ho následovali.

Jeho lidé se rozptýlili. Ostří zbraní měli začerněná sazemi, aby se neleskla. Když se jednou chodbou přiblížili strážní, zaútočili na ně a tiše je odstranili. Ulren se nezastavil, aby sledoval probíhající násilí a smrt. Právě teď na ničem z toho nezáleželo.

Vyrazil po zdánlivě nekonečně dlouhém schodišti vedoucím do nejvyšší komnaty. Stejnou cestou šel už tolikrát, ale vždy tam přicházel jako někdo podřízený. Druhý, třetí nebo i hůř. Ve městě, kde První z Pěti byla jediná pozice, na které opravdu záleželo.

V Ulrenových očích to byl skutečně krutý vtip. Všichni bojovali o možnost dostat se nahoru. Pět jich mělo pracovat ve vzájemné shodě, ale přitom všichni věděli, že První kámen je nejmocnější. Ulren se snažil stát Prvním kamenem, co si pamatoval.

Dával si pozor, i když si myslel, že mu tato pozice vždy náležela. Postupně získával moc, začal s rodinnými pozemky a časem k nim získával další. Staral se o své prostředky podobně, jako se zahradník stará o cennou květinu. Byl trpělivý, velice trpělivý. Vypracoval se až těsně k pozici Prvního kamene.

A pak se objevil Irrien a Ulren musel být znovu trpělivý.

Jak stoupal po schodech, kolem pokračovalo zabíjení. Služebníci v barvách Prvního kamene umírali, padali pod údery mečů Ulrenových lidí. Žádné zaváhání, žádné slitování. Šeropel byl zemí, kde dokonce i nevinně vypadající otrokyně mohla skrývat dýku a jen čekat na svoji příležitost.

Ze stínů vyrazil voják, Ulren s ním začal zápasit a snažil se získat převahu.

Muž byl silný, i když proti Ulrenovi hrál jeho věk. Cítil, že ho tělo bolí v místech, do kterých dříve, při zápasech v ringu, směle přijímal rány. Uvědomoval si, že otrokyně, které s ním dříve chodily téměř dobrovolně, teď odvracejí své zraky a skrývají zhnusení a zděšení. Také se mu stávalo, že vešel do místnosti a vlastně ani nevěděl, co tam chce dělat.

Neztratil ale nic ze svojí lstivosti. Využil setrvačnost útočícího muže, nastavil mu nohu a vší silou do něj strčil. Voják se zakymácel, klopýtl a pak se po hlavě zřítil ze schodů. Ulren si ho dál nevšímal, nechal ho svým válečníkům. Stačilo, že nepůsobil jako slaboch.

„Ve zbytku města jde vše dle plánu?“ zeptal se Travlena, kněze, který opustil svůj řád, aby mohl jít s Ulrenem.

„Ano, můj pane. Tvoji válečníci právě teď tvrdě zasahují proti Irrienovým lidem, kteří tu zůstali. Mnoho jeho obchodních partnerů se rozhodlo k nám přidat a ti, kteří ne, budou dobrou obětí bohům.“

Ulren přikývl. „To je dobře. Přiberte všechny, kteří se k nám chtějí přidat, a pak zjistěte, kdo má postranní úmysly. Se zrádci nechci mít nic společného.“

„Ano, můj pane.“

„Bohové,“ hekl Ulren, „mají ty schody někde konec?“

Kdokoli jiný by přemýšlel nad přesunem sídla šeropelské moci kamkoli jinam, jakmile by získal takovou možnost, ale Ulren věděl, že by to nebylo vhodné. V zemi, jako byl Šeropel, patřil respekt k tradicím k dalšímu způsobu, jak si udržet moc.

Dosáhl nejvyššího podlaží, kde sloužící a otroci připravovali ovoce a vodu a čekali na sebemenší pokyn od ostatních kamenů. Ulren před ně předstoupil a jeho válečníci se rozprostřeli kolem.

„Jsou tu nějací sloužící či otroci Prvního kamene?“ zeptal se.

Několik jich předstoupilo. Jak by také mohli udělat cokoli jiného? Irrien je opustil. Možná je tu chtěl mít, až se vrátí. Možná mu bylo jedno, jak skončí. Ulren přelétl pohledem ženy a muže, kteří před ním stáli. Věřil, že Irrien by si vychutnával strach v jejich očích. S Prvním kamenem strávil tolik času, že přesně věděl, jaký jeho rival je.

Ulrenovi ale byli ukradení. „Od této chvíle jste všichni mí otroci. Moji lidé rozhodnou, kdo z vás stojí za to, abych si ho ponechal, a kdo bude odveden do chrámů k obětování.“

„Ale já jsem svobodný člověk,“ ozval se jeden sloužící.

Ulren udělal krok kupředu a bodl ho dlouhou zubatou dýkou. Čepel prošla skrz mužův hrudník a vyšla zády.

„Svobodný člověk, který si zvolil špatnou stranu. Ještě někdo si přeje zemřít?“

Všichni ostatní poklekli. Ulren si jich nevšímal a přešel k rozměrným dvoukřídlým dveřím, za kterými se nacházela hlavní místnost rady. Vedly do ní i další vstupy, jeden pro každého z kamenů. Měly dokazovat jejich nezávislost. A rozhodně jim dávaly možnost utéct v případě, že by to bylo nutné.

Ulren si ale nemyslel, že by ostatní kameny utíkaly. Ne, pokud to provede správně. Dal pokyn svým lidem, aby se drželi zpátky a vyčkávali. Měl své způsoby. Takové, kterým Irrien nikdy nerozuměl, protože to byl tupý barbar, který přišel odnikud. Byla to výhoda, kterou měl Druhý kámen nad Prvním a hodlal ji naplno využít.

Pozvedl ruku a jeden z jeho sloužících mu podal tmavou róbu. Ulren si ji oblékl, kápi si ale nenasadil. Vyrazil ke dveřím a zakrvácenou čepel při tom stále svíral v ruce. Raději ať všichni jasně vidí, o co tu jde.

Přistoupil k jednomu z vysokých okem a zadíval se na město. Další prašná bouře způsobila, že nebylo téměř nic vidět. Přesto si ale dokázal představit, co se dole děje. Válečníci pročesávají ulice a zabíjejí ty, které tu Irrien zanechal. Za nimi prochází vyvolávači oznamující nastávající změny. Rváči vysvětlují obchodníkům, komu teď budou odvádět daně. Město dole se měnilo a Ulren se ujistil, že se změní v jeho prospěch.

I tak si ale dával pozor. Už jednou byl připravený se zmocnit křesla Prvního kamene. Připravil si nejsilnější žoldáky, nashromáždil tajemství, která mohl využít proti ostatním, a pak přišel nějaký povýšenec, který se zmocnil trůnu dřív, než to stihl Ulren.

Kdo byl První kámen tenkrát? Maxim? Thessa? Bylo těžké si je všechny pamatovat. Vláda nad městem v poslední době většinou netrvala příliš dlouho. Šlo ale o to, že se objevil Irrien a sebral to, co mělo být Ulrenovo. Ulren přežil jen díky tomu, že se s tím navenek smířil. Teď, když První kámen odplul, byl čas s tím něco provést.

Vstoupil do místnosti, kde obvykle Pět kamenů přijímalo svá rozhodnutí. Ostatní už tam byli, přesně tak, jak doufal. Kas si nervózně mnul vousy vyčesané do trojzubce. Vexa si četla hlášení. Borion se snažil tvářit statečně, ale jasně chápal, jakému problému čelí.

„Co to má být?“ zeptal se.

Ulren neztrácel čas zdvořilostmi. „Rozhodl jsem se vyzvat Irriena k boji o jeho místo.“

Sledoval, jak ostatní zareagují. Kas si dál mnul vousy. Vexa pozvedla obočí. Borion reagoval nejvýrazněji, ale s tím Ulren počítal. Před kolika vyzyvateli už Irriena varoval? Kolikrát pomohl Irrien Borionovi pokrýt jeho hráčské dluhy?

„Irrien tu není, nemůžeš ho vyzvat,“ podotkl Borion.

Jako kdyby k tomu byl nějaký precedens. Myslel si snad, že Ulren jako člen rady Pěti kamenů neznal všechny její možnosti.

„Pak by to mělo být ještě snazší, že ano?“ prohlásil. Vykročil, aby se posadil na Irrienovo místo.

K jeho překvapení mu Borion zastoupil cestu a tasil kord.

„A ty si myslíš, že se jen tak pasuješ na místo Prvního kamene?“ zeptal se. „Staroch, který zaujal svoje místo tak dávno, že si to už nikdo ani nepamatuje? Staroch, který zaujímá pozici Druhého kamene hlavně proto, že se jím Irrien nechce zabývat?“

Ulren se přesunul do volného prostoru, strhl ze sebe černou róbu a volně si ji omotal kolem ruky.

„Myslíš, že jsem na svém místě zůstal jen kvůli tomu?“ zeptal se. „Skutečně mě chceš vyprovokovat, chlapče?“

„Toužím po tom už hodně dlouho, ale Irrien mi to nechtěl dovolit,“ přiznal Borion. Zaujal soubojové postavení. Ulren se musel pousmát.

„Dávám ti poslední šanci,“ varoval ho Ulren, i když pravdou bylo, že Borion svoji šanci promarnil ve chvíli, kdy proti němu pozvedl zbraň. „Všimni si, že Kas a Vexa mají víc rozumu než ty a nemíchají se do toho. Odlož zbraň a zaujmi své místo. Možná bys dokonce mohl postoupit o úroveň výš.“

„Proč jen o jednu, když můžu zabít starocha a posunout se o tři?“ nedal se Borion.

Vrhl se kupředu a Ulren musel uznat, že byl rychlý. Ulren byl v mládí pravděpodobně rychlejší, ale to už bylo dávno. Měl ale spoustu času naučit se válečnickému umění a muž, který dokázal správně odhadnout vzdálenost, nemusel být rychlý. Zavířil svinutou róbou a omotal ji kolem Borionova kordu.

„To je všechno, co umíš, starochu?“ obořil se na něj Pátý kámen. „Špinavé triky?“

Ulren se při těch slovech zasmál a ještě než skončil, zaútočil. Borion byl dost rychlý na to, aby uskočil dozadu, ale ne dost rychlý, aby ho Ulren neškrábl na hrudi.

„Nepodceňuj triky, chlapče,“ poučil ho Ulren. „Muž musí využít všechny možnosti, které má k dispozici.“

Udělal krok zpátky a vyčkával.

Borion se rozběhl. Samozřejmě, že ano. Mladí tak reagovali vždycky, nechávali se unést svými emocemi. Nepřemýšleli. Rozhodně ne dost. Borion se pokusil Ulrena přechytračit pomocí falše, kterou už ale Ulren viděl snad stokrát. To byl problém mladých – mladí si vždy mysleli, že vymysleli něco, co jim pomůže. Přitom to ale pokaždé byl starý trik, který přivedl do záhuby už spoustu lidí.

Ulren ukročil stranou a když mladík provedl skutečný výpad, přehodil přes něj plášť. Borion hmátl po látce a pokusil se ji strhnout. V tu chvíli Ulren zaútočil. Dostal se Borionovi na tělo, sevřel jeho paži, přitáhl si ho tak, aby se nemohl bránit kordem, a začal ho bodat.

Prováděl to metodicky a soustavně, s trpělivostí, kterou získal v průběhu let strávených nespočtem soubojů. Viděl krev prosakující jeho pláštěm ovinutým kolem Boriona, ale nepřestal, dokud jeho protivník nepadl. Viděl už muže, kteří se vzpamatovali z horších zranění, takže nehodlal nic riskovat.

Zůstal stát a zhluboka oddechoval. Jako by nestačilo, že musel vyjít všechny ty schody. Měl pocit, jako by mu při zabíjení jeho soupeře měly prasknout plíce. Nedával to ale najevo. Přesunul se k Irrienovu místu a zastavil se těsně u něj.

„Má někdo nějakou námitku?“ zeptal se Kase a Vexy.

„Jen proti té spoušti tady,“ pronesl Kas. „Ale myslím, že se o ni postarají otroci.“

„Ať žije První kámen,“ pronesla Vexa bez jakéhokoli zaujetí.

Byl to okamžik jeho vítězství. Víc než to. Byl to okamžik, ke kterému Ulren směřoval celé roky. A teď byl tady a bylo skutečně zvláštní konečně usednout na místo Prvního kamene. Cítit pod rukama tvrdou žulu.

„Už jsem převzal Irrienova aktiva,“ oznámil Ulren. Mávl rukou Borionovým směrem. „Ale vy si klidně rozdělte ta jeho.“

Udělají to. Ulren o tom ani v nejmenším nepochyboval. Konec konců, tohle bylo jeho město.

„A samozřejmě budeme potřebovat Čtvrtý a Pátý kámen,“ doplnil Ulren.

Chtěl je tím navést, aby se posunuli o pozici výš. Ani jeden z nich to ale neudělal. Ponechali si místa, která si vybojovali, a nechali tak pozici Druhého kamene neobsazenou. Ulren si nebyl jistý, co si o tom má myslet. Příliš se mu to nezamlouvalo, i když chápal, že je k tomu vede strach. Nezpochybňovali jeho novou pozici, ale současně dávali najevo, že věc nepovažují za uzavřenou a že se nechystají jen tak podpořit jeho nové uspořádání.

Drželi se zpátky, jako se on držel zpátky, když se k moci dostal Irrien.

A co víc, chovali se, jako by to ještě nebyl konec.